Bouře přichází

34 Legendy

„Dobrá,“ prohlásil Mat, když na stole rozvinul jednu z Roidelleho nejlepších map. Talmanes, Tom, Noal, Juilin a Mandevwin si rozestavili židle kolem stolu. Vedle mapy oblasti Mat rozložil ještě nákres uspořádání středně velkého města. Dalo to práci najít kupce ochotného načrtnout jim mapu Věmova, ale po Zadním Úhoru Mat neměl chuť vstoupit do města, aniž by věděl, co je čeká.

Matův stan stál ve stínu borového lesa a byl chladný den. Občas zavál vítr a z větví nahoře se na zem snesla sprška suchého jehličí, které cestou škrábalo o vrcholek stanu. Venku na sebe pokřikovali vojáci a řinčely hrnce, protože se právě vydával oběd.

Mat si prohlížel mapu města. Bylo načase přestat se chovat jako blázen. Svět se rozhodl obrátit proti němu – v těchto dobách dokonce i rolnická horská městečka představovala smrtící past. Až se příště rozhlédne, sedmikrásky kolem cesty se budou spolčovat, aby se pokusily ho sežrat.

Při té představě se zarazil, neboť si vzpomněl na ubohého formana, jak se potápí do přízračného šiotského města. Když to strašidelné město zmizelo, zůstala po něm louka s motýly a květinami. Včetně sedmikrásek. Ať shořím, pomyslel si.

No, Matrim Cauthon nehodlal skončit mrtvý na nějaké zastrčené cestě. Tentokrát bude mít plán a bude připravený. Spokojeně přikývl.

„Hostinec je tady,“ řekl Mat a ukázal na mapu města. „U Hrozící pěsti. Dva různí poutníci se shodli, že je to dobrý hostinec, nejhezčí ze tří ve městě. Žena, která mě hledá, se nijak nesnaží skrývat, což znamená, že si myslí, že je dobře chráněná. Můžeme čekat stráže.“

Mat vytáhl další Roidelleho mapu, na níž bylo lépe vidět okolí Věmova. Město leželo v malé prohlubni, obklopené mírně zvlněnými kopci a vedle jezera, napájeného prameny z vysočiny. V jezeře údajně žilo mnoho pstruhů, jejichž nasolené maso představovalo hlavní obchodní artikl města.

„Tady chci tři čety lehké jízdy,“ řekl Mat a ukázal nahoru na svah. „Ukryjí se mezi stromy, ale budou mít dobrý výhled na oblohu. Když vylétne červený noční květ, vyrazí na pomoc přímo tady po hlavní cestě. Jako zálohu pro jízdu budeme mít na obou stranách města vyčleněnou stovku kušovníků. Pokud bude noční květ zelený, jezdci vyrazí a zajistí hlavní cesty do města tady, tady a tady.“

Mat zvedl oči a ukázal na Toma. „Tome, vezmeš si Hamana, Fergina a Mandevwina jako ,učedníky’ a Noal může být tvůj sluha.“

„Sluha?“ zeptal se Noal. Byl to větrem ošlehaný muž s chybějícími zuby a hákovitým nosem. Ale byl stejně tvrdý jako starý, bitvami zakalený meč, předávaný z otce na syna. „K čemu kejklíř potřebuje sluhu?“

„Dobrá,“ řekl Mat. „Tak můžeš být jeho bratr, který zaskakuje jako sluha. Juiline, ty…“

„Počkej, Mate,“ ozval se Mandevwin a poškrábal se na tváři vedle klípce. „Já mám být kejklířský učedník? Nejsem si jistý, že je můj hlas vhodnej na zpěv. Slyšel jsi mě. A s jedním okem pochybuju, že mi půjde žonglování.“

„Jsi nový učedník,“ řekl Mat. „Tom ví, že nemáš talent, ale slitoval se nad tebou, protože tvoje prateta – u který jsi žil od doby, co tvoje rodiče tragicky ušlapalo stádo dobytka – onemocněla neštovicema a zbláznila se. Začala tě krmit zbytky ze stolu a chovala se k tobě jako k domácímu psovi, který utekl, když ti bylo sedm.“

Mandevwin se poškrábal na hlavě. Vlasy měl protkávané stříbrem. „Nejsem ale na učedníka trochu starý?“

„Nesmysl,“ prohlásil Mat. „V srdci jsi mladý, a protože ses nikdy neoženil – jediná žena, cos kdy miloval, utekla s koželuhovým synem – nabídl ti Tomův příjezd příležitost začít znovu.“

„Ale já svoji pratetičku nechci opustit!“ namítl Mandevwin. „Starala se o mě od doby, co jsem byl děcko! To není čestný, opustit starou ženu jenom proto, že je trochu zmatená.“

„Žádná tetička není,“ řekl popuzeně Mat. „Je to jenom krycí legenda, příběh, co patří k tvojemu falešnému jménu.“

„Nemůžu mít legendu, ve které budu vypadat čestněji?“ zeptal se Mandevwin.

„Pozdě,“ řekl Mat, který se prohrabával papíry na stole, dokud nenašel svazek pěti stránek pokrytých načmáraným rukopisem. „Teď už to nemůžeš změnit. Vymýšlením tvýho příběhu jsem strávil půlku noci. Je ze všech nejlepší. Tady, nauč se to zpaměti.“ Podal papíry Mandevwinovi a pak vytáhl další svazek a začal jej prohlížet.

„Víš jistě, že nezacházíme trochu daleko, chlapče?“ zeptal se Tom.

„Nenechám se znovu překvapit, Tome,“ řekl Mat. „Ať shořím, ale už to nedovolím. Už mě unavuje lízt nepřipravenej do pastí. Mám v úmyslu řídit vlastní osud a přestat pobíhat od maléru k maléru. Je načase se ujmout velení.“

„A to uděláš pomocí…“ řekl Juilin.

„Promyšlených krycích jmen s připraveným pozadím,“ dokončil Mat a podal Tomovi a Noalovi jejich papíry. „To teda zatraceně udělám.“

„A co já?“ zeptal se Talmanes. Oči mu opět jiskřily, přestože hovořil naprosto vážným hlasem. „Nech mě hádat, Mate. Jsem cestující obchodník, který se kdysi vycvičil u Aielů a do vesnice dorazil, protože se doslechl, že v jezeře žije pstruh, který mu kdysi urazil otce.“

„Nesmysl,“ řekl Mat a podal mu listy. „Ty jsi strážce.“

„To je poněkud podezřelé,“ poznamenal Talmanes.

„Ty máš být podezřelý,“ řekl Mat. „Je vždycky jednodušší porazit chlapa v kartách, když myslí na něco jiného. No a ty budeš to naše něco jiného. Strážce, který projíždí městem cestou za tajemným posláním, nebude tak úžasná událost, aby upoutala příliš velkou pozornost, ale pro ty, kdo vědí, co hledat, to bude dobré rozptýlení. Můžeš použít Fenův plášť. Říkal, že mi dovolí si ho půjčit; pořád se cítí provinile za to, že ty služky utekly.“

„Samozřejmě jsi mu neřekl, že prostě zmizely,” dodal Tom. „A že tomu nijak nemohl zabránit.“

„Neviděl jsem důvod mu to říkat,“ prohlásil Mat. „Tvrdím, že nemá cenu lpět na minulosti.“

„Takže strážce?“ řekl Talmanes, zatímco listoval svými papíry. „Budu si muset nacvičit mračení.“

Mat na něj upřel pohled. „Nebereš to vážně.“

„Na co ses ptal? Je tady někdo, kdo to bere vážně?“ Zatracené jiskření. Myslel si Mat někdy, že tenhle chlapík se nerad směje? Jenom to dělal v duchu. To člověka rozčilovalo nejvíc.

„Světlo, Talmanesi,“ řekl Mat. „Nějaká ženská v tom městě hledá Perrina a mě. Jak vypadáme, ví tak dobře, že dokáže vyrobit přesnější obrázek, než by zvládla moje matka. Běhá mi z toho mráz po zádech, jako by mi přes rameno koukal sám Temný. A nemůžu na to zatracený místo jít sám, protože každej proklatej chlap, ženská a děcko má obrázek s mojí tváří a slíbeným zlatém za informace!

No, možná jsem to s přípravama trochu přehnal, ale chci tu osobu najít dřív, než hejnu temných druhů – nebo něčeho horšího – přikáže, aby mi v noci podřízli krk. Jasné?“

Mat se každému z pětice mužů podíval do očí, přikývl a vyrazil ke vchodu do stanu, ale vedle Talmanesovy židle se zastavil. Odkašlal si a napůl zamumlal: „Tajně miluješ malování a toužíš uniknout tomuhle životu plnému smrti, ke kterýmu ses zavázal. Cestou na jih projíždíš Věmovem, místo aby ses vydal přímější cestou, protože máš rád hory. Doufal jsi, že se doslechneš něco o mladším bratrovi, kterýho jsi už roky neviděl a který zmizel při lovecké výpravě v jižním Andoru. Máš hodně tragickou minulost. Přečti si stranu čtyři.“

Mat si pospíšil a prodral se ven do šerého poledne, i když zahlédl, jak Talmanes obrací oči v sloup. Ať ten chlap shoří! Na těch stránkách je napsáno dobré drama! Skrz borovice viděl, že je obloha zatažená. Znovu. A tohle skončí kdy? Mat, který procházel táborem, zavrtěl hlavou a kýval na skupinky vojáků, kteří mu salutovali nebo „urozeného pána Mata“ zdravili křikem. Banda tady přes den zůstávala – utábořená na odlehlém zalesněném úbočí půl dne pochodu od města – zatímco prováděli poslední přípravy na útok. Zdejší borovice byly vysoké a se širokými větvemi, jejichž stín dovoloval jen skrovný podrost. Kolem borovic stály shluky stanů a vzduch byl chladný a voněl pryskyřicí a hlínou.

Procházel táborem, kontroloval práci svých mužů a dohlížel na to, aby bylo všechno prováděno efektivně. Staré vzpomínky – ty, které mu dali Eelfinnové – začaly natolik splývat s jeho, že už dokázal stěží říct, které instinkty pocházejí z nich a které jsou jeho vlastní.

Bylo příjemné být zase mezi Bandou; neuvědomoval si, jak moc mu chybí. Bylo by hezké se znovu spojit se zbytkem svých mužů, jednotkami, které vedli Estean a Daerid. Doufal, že se jim vede lépe než Matovým mužům.

Při obchůzce narazil nejprve na korouhve jezdectva. Byly oddělené od zbytku tábora – jezdci se vždy považovali za nadřazené pěšákům. Dnes, stejně jako až příliš často, si muži dělali starosti s pící pro koně. Dobrý jezdec se vždy nejprve staral o svého koně. Cesta ze Zadního Úhoru byla pro zvířata náročná, zvlášť proto, že nebylo téměř na čem se pást. Letos na jaře toho moc nerostlo a zbytky po zimě byly nezvykle skrovné. Koně odmítali jíst suchou trávu, téměř jako by se zkazila stejně jako další zásoby jídla. Neměli moc zrní; doufali, že je krajina uživí, neboť se pohybovali příliš rychle, než aby jim vozy stačily.

Nu, prostě bude muset vymyslet, jak se o to postarat. Mat jezdce ujistil, že na problému pracuje, a oni mu uvěřili. Urozený pán Mat je ještě nikdy nezklamal. Ovšem, ti, které zklamal, hnili v hrobech. Odmítl žádost, aby rozvinul prapor. Snad po nájezdu na Věmov.

V tuto chvíli s sebou neměl žádné skutečné pěšáky; všichni byli s Esteanem a Daeridem. Talmanes moudře pochopil, že potřebují zůstat pohybliví, a přivedl tři korouhve jízdy a téměř čtyři tisíce jízdních kušovníků. Ty Mat zkontroloval jako další a na chvíli se zastavil, aby sledoval několik čet, které cvičily na střelnici v zadní části ležení.

Mat zůstal stát u vysoké borovice, jejíž nejnižší větve visely víc než půl kroku nad jeho hlavou, a opřel se o kmen. Řada kušovníků netrénovala ani tak přesnost, jako spolupráci. Ve většině bitev jste vlastně ani nemířili, což byl důvod, proč kuše fungovaly tak dobře. Oproti dlouhému luku vyžadovaly desetinu tréninku. Ano, z dlouhého luku se dalo střílet rychleji a dál, ale když jste neměli čas celý život cvičit, pak kuše představovaly dobrou náhražku.

Kromě toho proces nabíjení kuše usnadňoval vojákům, aby se naučili střílet společně. Kapitán jednotky stál na opačné straně a každé dvě vteřiny udeřil holí do stromu, a udával tak rytmus. Každý úder dřeva o dřevo byl rozkaz. Na první zvednout kuše k ramenům. Na druhý vystřelit. Na třetí sklonit zbraň. Na čtyři zatočit klikou. Na pět opět zvednout kuši. Muži začínali být dobří – koordinovaná střelba ve vlnách znamenala důslednější zabíjení. Každá čtvrtá rána vyslala do stromů spršku šipek.

Budeme jich potřebovat víc, pomyslel si Mat, když si všiml, kolik šipek se při cvičné střelbě rozštíplo. Při výcviku jste vyplýtvali víc munice než v boji, ale každá šipka nyní mohla mít cenu dvou či tří v boji. Muži začínali být opravdu dobří. Kdyby měl v boji u Krvavých vodopádů pár takových korouhví, možná by se Našif poučil mnohem rychleji.

Samozřejmě by byli užitečnější, kdyby mohli střílet rychleji. Zpomalovalo je natahování. Ne samotné otáčení klikou, ale nutnost pokaždé sklonit kuši. Čtyři vteřiny trvalo jen přesunout zbraň. Nové kliky, které se Talmanes naučil dělat od toho mechanika v Murandy, všechno hodně urychlily. Ale mechanik cestoval do Caemlynu, aby kliky prodal, a kdo ví, kdo všechno je cestou ještě koupil? Zanedlouho je můžou mít všichni. Výhoda nebyla k ničemu, když jste ji měli vy i váš protivník.

Ty kliky hodně přispěly k Matovu úspěchu v Altaře proti Seančanům. Nelíbila se mu představa, že se té výhody vzdá. Dokázal by najít způsob, jak z kuší střílet ještě rychleji?

Zamyšleně zkontroloval pár dalších věcí v táboře – Altařané, které naverbovali do Bandy, se dobře zabydlovali a kromě píce pro koně a nejspíš i šipek do kuší to se zásobami vypadalo dobře. Spokojený se vydal hledat Aludru.

Usadila se poblíž zadní části tábora, u malé rozsedliny ve skalnatém úbočí. Přestože bylo místo mnohem menší než holina mezi stromy, kterou využívaly Aes Sedai se svým doprovodem, byla zřetelně víc stranou. Mat se musel proplést mezi třemi různými látkovými závěsy, nataženými mezi stromy – pečlivě umístěnými tak, aby odnikud nebylo na Aludřin pracovní prostor vidět – než se k Aludře dostal. A musel se zastavit, když Bayle Domon natáhl ruku a držel Mata zpátky, dokud mu Aludra nedovolila vstoupit.

Štíhlá tmavovlasá ohňostrůjkyně seděla na pařezu uprostřed svého malého tábořiště a kolem sebe měla na zemi na pruzích látky úhledně rozložené svitky papíru, prach, psací tabulku na poznámky a nástroje. Už neměla copy a dlouhé vlasy jí volně padaly na ramena. Matovi tak připadala zvláštní. Ale pořád hezká.

Ať shoříš, Mate. Teď jsi ženatý), řekl si. Aludra ale byla hezká.

Byla zde také Egeanin, která držela zvednutý obal nočního květu, na němž Aludra pracovala. Aludřina tvář s plnými rty se soustředěně mračila, zatímco Aludra zlehka poklepávala na obal. Egeanin rostly tmavé vlasy a vypadala stále méně jako příslušnice seančanské šlechty. Mat měl pořád problém se rozhodnout, jak ženě říkat. Chtěla, aby o ní mluvili jako o Leilwin, a někdy o ní tak přemýšlel. Bylo hloupé změnit si jméno jen proto, že vám někdo řekl, že musíte, ale ve skutečnosti jí nevyčítal, že nechce Tuon rozčílit. Tuon byla zatraceně paličatá. Přistihl se, jak znovu zalétává pohledem k jihu, ale zarazil se. Krev a popel! Bude v pořádku.

Tak či onak byla teď Tuon pryč. Tak proč Egeanin pokračovala s tou šarádou a říkala si Leilwin? Mat ji ve skutečnosti po Tuonině odjezdu jednou či dvakrát oslovil jejím starým jménem, ale dostalo se mu strohého pokárání. Ženské! Nedávaly smysl, a ty seančanské nejvíc ze všech.

Mat se podíval na Bayleho Domona. Svalnatý vousatý Illiánec se opíral o strom poblíž vstupu do Aludřina tábora, dvou třepotajících se kusů bílého plátna, které se táhly po obou směrech kolem něj. Stále měl varovně zvednutou ruku. Jako by celé tohle ležení v první řadě nepatřilo Matovi!

Mat se ale nesnažil dostat kolem něj. Nemohl si dovolit Aludru urazit. Byla zatraceně blizko k dokončení těch svých plánů na draky a on je chtěl. Ale Světlo, bylo to vážně k vzteku, muset procházet kontrolou ve svém vlastním táboře!

Aludra zvedla hlavu od práce a zastrčila si neposlušný pramen vlasů za ucho. Zaznamenala Matovu přítomnost a pak se opět podívala na noční květ a začala do něj klepat kladívkem. Zatracenej popel! Když to viděl, připomnělo mu to, proč Aludru navštěvuje tak málo. Už ta kontrola byla dost špatná, ale musi ta ženská tlouct do výbušniny kladívkem? Copak nemá špetku rozumu? Jenomže takoví byli všichni ohňostrůjci. Matův otec by možná řekl něco o tom, že ve stádě chybí pár jehňat.

„Může jít dál,“ řekla Aludra. „Děkuju ti, mistře Domone.“

„Je mi potěšením, paní Aludro,“ řekl Bayle, svěsil ruku a přátelsky na Mata kývl. Mat si uhladil kabát a vyrazil vpřed s úmyslem zeptat se na kuše. Jeho pozornost však okamžitě něco upoutalo. Za Aludrou byla na zemi rozložená řada úhledných stránek s podrobnými nákresy a vedle nich seznam s čísly.

„Jsou to plány na draky?“ zeptal se Mat dychtivě. Klekl si najedno koleno, aby papíry prozkoumal, aniž se jich dotkl. V tom uměla být Aludra velice důrazná.

„Ano.“ Stále klepala kladívkem. Pozorovala ho a vypadala mírně znepokojeně. Měl za to, že kvůli Tuon.

„A tyhle čísla?“ Mat se pokoušel těch rozpaků si nevšímat.

„Požadavky na zásoby,“ řekla. Položila kladívko a ze všech stran zkoumala válcovitý noční květ. Kývla na Leilwin.

Zatracenej popel, byla to ale vysoká čísla! Hromada dřevěného uhlí, síry a… netopýřího guána? Poznámky tvrdily, že v severní oblasti pohoří Oparů leží město, které se zaměřuje na jeho dodávky. Jaké město by se zaměřilo zrovna na sbírání netopýřího guána! Také viděl požadavky na měď a cín, i když vedle nich z nějakého důvodu nestála žádná čísla. Jenom malá hvězdička.

Mat zavrtěl hlavou. Jak by obyčejní lidé reagovali, kdyby věděli, že velkolepé ohňostroje jsou jen papír, prach a – ještě ke všemu – netopýří trus? Není divu, že ohňostrůjci se svým řemeslem nadělali tolik tajností. Nebylo to jen proto, aby zabránili konkurenci. Čím víc jste o tom procesu věděli, tím méně úžasný byl a víc obyčejný.

„To je spousta materiálu,“ řekl Mat.

„Zázrak, to je to, co po mně chceš, Matrime Cauthone,“ odvětila, podala světlici Leilwin a zvedla psací tabulku. Udělala si pár poznámek na papír, připevněný vepředu. „Ten zázrak jsem rozložila na seznam ingrediencí. Čin, který je sám o sobě zázračný, ne? Nestěžuj si na horko, když ti někdo v dlaních podává slunce.“

„To se mi nezdá zrovna zvládnutelný,“ zamumlal Mat víceméně pro sebe. „Tohle číslo jsou náklady?“

„Nejsem písař,“ prohlásila Aludra. „Tohle jsou jenom odhady. Spočítala jsem to, jak to jenom šlo, ale zbytek bude muset udělat někdo povolanější. Drak Znovuzrozený si ty peníze může dovolit.“ Leilwin Mata zvědavě sledovala. I u ní došlo kvůli Tuon ke změnám. Ale ne takovým, jak čekal.

Zmínka o Randovi přivolala barevně vířící obrazy a Mat potlačil povzdechnutí a zatřásl hlavou, aby se jich zbavil. Rand si možná mohl takové peníze dovolit, ale Mat zaručeně ne. Musel by si zahrát kostky se samotnou královnou Andoru, aby dal takové peníze dohromady!

To byl ale Randův problém. Ať shoří, raději by měl ocenit, čím kvůli němu Mat prochází. „Nejsou v tom odhady potřebné pracovní síly,“ všiml si Mat, když opět pročítal papíry. „Kolik zvonařů budeš na tenhle projekt potřebovat?“

„Všechny, které seženeš,“ řekla Aludra stručně. „Copakjsi mi to neslíbil? Všechny zvonaře od Andoru až po Tear.“

„Asi ano,“ řekl Mat. Ve skutečnosti nečekal, že ho v téhle věci vezme tak za slovo. „A co měď a cín? U těch nemáš žádný odhad.“

„Potřebuju všechen.“

„Všechen… Co tím myslíš, všechen!“

„Všechen,“ zopakovala, tak prostě a klidně, jako by žádala o další morušovou marmeládu na ovesnou kaši. „Každý kousek mědi a cínu, který dokážeš na téhle straně Páteře světa vyšťárat.“ Na okamžik se odmlčela. „Možná to vypadá příliš ambiciózně.“

„To teda zatraceně je,“ zamumlal Mat.

„Ano,“ řekla Aludra. „Předpokládejme, že Drak ovládá Caemlyn, Cairhien, Illian a Tear. Kdyby mi poskytl přístup ke všem dolům a skladištím mědi a cínu v těchhle čtyřech městech, myslím, že by to stačilo.“

„Všechna skladiště,“ řekl Mat bezvýrazně.

„Ano.“

„Ve čtyřech z největších měst světa.“

„Ano.“

„A ty ,myslíš’, že by to stačilo.“

„Mám za to, že to jsem řekla, Matrime Cauthone.“

„Skvělý. Uvidím, co se s tím dá udělat. A když už jsme u toho, chceš, aby ti proklatý Temný přišel vyčistit boty? Možná bychom mohli vykopat Artuše Jestřábí křídlo a přinutit ho, aby ti zatancoval.“

Při zmínce o Artušovi Jestřábí křídlo se Leilwin na Mata zamračila. Po chvíli Aludra dokončila své poznámky a pak se obrátila na Mata. Promluvila rozhodně a jen mlhavě nepřátelsky. „Moji draci budou pro válečníka představovat velkou moc. Tvrdíš, že to, co po tobě chci, je přemrštěné. Je to ale jen nutné.“ Upírala na něj pohled. „Nebudu lhát a říkat, že jsem od tebe tuhle přezíravost nečekala, mistře Cauthone. Skarohlídství je tvá velká kamarádka, co?“

„To nebylo nutný,“ zabručel Mat a opět zalétl pohledem k nákresům. „Stěží ji znám. V nejlepším případě jsme známí. To ti přísahám.“

Bayle si odfrkl. Bez toho, aby se Mat ohlédl a prohlédl si jeho tvář, nedokázal říct, zda pobaveně nebo posměšně. Mat se neohlédl. Aludra na něj zírala. Na okamžik si pohlédli do očí a Mat si uvědomil, že se k ní možná choval příliš stroze. Možná se v její přítomnosti cítil nepříjemně. Trochu. Před Tuon si začínali být docela blízcí. A zahlédl v Aludřiných očích skrytou bolest?

„Omlouvám se, Aludro,“ řekl. „Neměl jsem takhle mluvit.“

Pokrčila rameny.

Zhluboka se nadechl. „Podívej, já vím, že… no, je divné, jak Tuon…“

Zarazila ho mávnutím ruky. „To nic není. Mám svoje draky. Dal jsi mi šanci je vytvořit. Nic jiného už není důležité. Přeju ti štěstí.“

„Dobře,“ řekl. Promnul si bradu a vzdychl. Nejlepší bude nechat to prostě být. „V každém případě doufám, že se mi to podaří zařídit. Žádáš hodně zdrojů.“

„Zvonaři a materiály,“ řekla, „to je to, co potřebuju. Nic víc a nic míň. Tady a bez zdrojů jsem udělala, co šlo. Pořád budu potřebovat týdny na testování – nejprve budeme muset udělat jediného draka a všechno ověřit. Takže máš nějaký čas na to, abys všechno sehnal. Ale to bude trvat dlouho, a přesto mi odmítáš říct, kdy budeš draky potřebovat.“

„Nemůžu ti říct, co sám nevím, Aludro,“ řekl Mat a zalétl pohledem k severu. Cítil divné tahání, jako by mu někdo do vnitřností zasekl rybářský háček a jemně – ale vytrvale – tahal. Rande, jsi to ty, zatraceně? Barvy zavířily. „Brzy, Aludro,“ slyšel se říkat. „Čas se krátí. Hodně rychle se krátí.“

Zaváhala, jako by v jeho hlase něco vycítila. „No,“ řekla, „pokud je to takhle, tak moje požadavky nejsou tak přemrštěné, že? Jestli jde svět do války, brzy bude třeba výhní na výrobu hrotů šípů a podkov. Bude lepší, když teď budou pracovat na mých dracích. Dovol, abych tě ujistila, že každý, kterého dokončíme, bude mít v bitvě cenu tisíce mečů.“

Mat si povzdechl, vstal a dotkl se na pozdrav krempy klobouku. „Tak dobře,“ řekl. „To je fér. Za předpokladu, že mě Rand ve chvíli, kdy to nadnesu, neusmaží na škvarek, uvidim, co můžu dělat.“

„Bylo by moudré projevovat paní Aludře úctu,“ upřela na něj Leilwin pohled a promluvila pomalu a protahované, jak to Seančané dělali. „Místo abys byl tak prostořeký.“

„To bylo míněno upřímně!“ namítl Mat. „Přinejmenším ta poslední část ano. Ať shořím, ženská. Copak nepoznáš, kdy to chlap myslí upřímně?“

Prohlížela si ho, jako by se snažila rozhodnout, jestli se jedná o posměšné prohlášení. Mat obrátil oči v sloup. Ženské!

„Paní Aludra je skvělá,“ řekla Leilwin přísně. „Nechápeš, jaký dar ti v podobě těchto plánů dává. Kdyby říše měla tyto zbraně…“

„No, tak ne abys jim je dala, Leilwin,“ řekl Mat. „Nerad bych se jednoho rána vzbudil a zjistil, že jsi s plány uprchla ve snaze znovu získat svůj titul!“

Zdálo se, že ji jeho myšlenka urazila, přestože takový čin vypadal logicky. Seančané měli zvláštní smysl pro čest – Tuon se mu ani jednou nepokusila utéct, ačkoli k tomu měla hojně příležitostí.

Ovšem, Tuon měla téměř od začátku podezření, že se za něj provdá. Měla tu předpověď od damane. Ať shoří, nebude se znovu dívat na jih. Nebude!

„Moji loď teď pohánějí jiné větry, mistře Cauthone,“ řekla Leilwin prostě, odvrátila se od něj a podívala na Bayleho.

„Ale nepomůžeš nám bojovat se Seančany,“ namítl Mat. „Vypadá to, jako bys…“

„Teď plaveš vážně v hluboký vodě, chlapče,“ přerušil ho Bayle tichým hlasem. „Jo, v hodně hluboký a plný piraní. Možná je načase přestat tak hlasitě šplouchat.“

Mat zavřel pusu. „Tak dobře,“ řekl. Neměli by se k němu ti dva chovat s větší úctou? Nebyl on něco jako seančanský princ nebo tak něco? Měl vědět, že u Leilwin nebo vousatého námořníka mu to nebude nic platné.

V každém případě to myslel upřímně. Aludřina slova, jakkoli nejprve zněla bláznivě, dávala smysl. Budou muset do práce zapojit mnoho sléváren. Ty týdny, které mu cesta do Caemlynu zabere, jej nyní ještě víc znepokojovaly. Týdny, které stráví na cestě, by měli věnovat výrobě draků! Moudrý muž se naučil, že nemá cenu rozčilovat se nad dlouhými pochody – ale Mat si v poslední době nepřipadal ani trochu moudrý.

„Dobře,“ zopakoval. Znovu pohlédl na Aludru. „I když – z úplně jiných důvodů – bych si ty plány rád nechal u sebe v bezpečí.“

„Z úplně jiných důvodů?“ zeptala se Leilwin bezvýrazně, jako by hledala další urážku.

„Ano,“ řekl Mat. „Tím důvodem je, že je nechci mít tady, až Aludra do některého toho nočního květu klepne špatně a vyhodí se na půl cesty k Tarwinovu sedlu!“

Aludra se tomu zasmála, třebaže Leilwin se znovu zatvářila uraženě. Bylo těžké Seančany neurazit. Je a ty zatracené Aiely. Zvláštní, jak odlišní dokázali v mnoha směrech být, a přesto zároveň stejní v mnoha jiných.

„Můžeš si ty plány vzít, Mate,“ řekla Aludra. „Pokud je budeš mít uložené v té truhlici, co v ní máš svoje zlato. To je věc, které v táboře budeš věnovat největší pozornost.“

„Mnohokrát děkuju,“ řekl a sklonil se pro stránky, nevšímaje si zastřené urážky. Copak se právě neusmířili? Zatracená ženská. „Mimochodem, málem jsem zapomněl. Víš něco o kuších, Aludro?“

„O kuších?“ zeptala se.

„Ano,“ řekl Mat, zatímco si srovnával papíry. „Myslím, že by měl existovat nějaký způsob, jak je nabíjet rychleji. Víš, jako ty nové kliky, ale možná s nějakou pružinou nebo něčím takovým. Třeba klika, kterou bys mohla otáčet, aniž bys musela kuši sklonit.“

„To je sotva oblast, ve které se vyznám, Mate,“ řekla Aludra.

„Já vím. Ale ty jsi v takových věcech chytrá a možná..

„Budeš si muset najít někoho jiného,“ prohlásila Aludra a obrátila se, aby zvedla další napůl dokončený noční květ. „Já mám moc práce.“

Mat strčil ruku pod klobouk a podrbal se na hlavě. „To…“

„Mate!“ zavolal nějaký hlas. „Mate, musíš jít se mnou!“ Mat se obrátil právě ve chvíli, kdy do Aludřina tábora vběhl Olver. Bayle varovně natáhl ruku, ale Olver ji samozřejmě podběhl.

Mat se narovnal. „O co jde?“

„Do tábora někdo dorazil,“ řekl Olver s tváří rozzářenou vzrušením. A ta tvář byla něco! Uši měl na hlavu příliš velké, nos rozplácnutý dolů, pusu přehnaně širokou. U takového dítěte byla ta ošklivost roztomilá. Až bude starší, už takové štěstí mít nebude. Možná měli chlapi v táboře pravdu, když ho učili zacházet se zbraněmi. S takovým obličejem bude lepší, když se bude umět bránit.

„Počkej, zpomal,“ řekl Mat a zastrčil si Aludřiny plány za opasek. „Někdo dorazil? Kdo? Proč mě potřebuješ?“

„Talmanes mě pro tebe poslal,“ řekl Olver. „Myslí si, že je důležitá. Říkal, abych ti pověděl, že má sebou papíry, na kterých jsi namalovaný, a že má ,příznačný obličej’, ať už to znamená cokoli. Že…“

Olver mluvil dál, ale Mat ho přestal poslouchat. Kývl na Aludru a ostatní a vyklusal z tábořiště, kolem prostěradel a do lesa. S Olverem v patách Mat pospíchal dopředu do tábora.

Tam, na bílé klisně s krátkýma nohama, seděla zavalitá, mateřsky vyhlížející žena v hnědých šatech a s šedými prameny ve vlasech, které měla stažené do drdolu. Obklopoval ji oddíl vojáků, přičemž Talmanes a Mandevwin stáli přímo před ní, jako dva kamenné pilíře, přehrazující vjezd do přístavu.

Žena měla aessedaiovskou tvář a vedle jejího koně stál stárnoucí strážce. Přestože měl podsaditý muž prošedivělé vlasy, šířil se z něj stejný pocit nebezpečí jako ze všech strážců. Se založenýma rukama si vojáky z Bandy prohlížel neústupným pohledem.

Když Mat přiklusal blíž, Aes Sedai se usmála. „To je velmi milé,“ promluvila upjatě. „Od té doby, co jsme se viděli naposledy, jsi mnohem pohotovější, Matrime Cauthone.“

„Verin,“ řekl Mat, který slabě oddechoval po běhu. Pohlédl na Talmanese, který zvedl list papíru, jeden z těch s obrázkem Mátová obličeje. „Zjistila jsi, že někdo ve Věmově rozdává moje podobizny?“

Zasmála se. „Dalo by se to tak říct.“

Podíval se na ni a setkal se s těma hnědýma aessedaiovskýma očima. „Krev a zatracenej popel,“ zamumlal. „Tos byla ty, že jo? To ty jsi mě hledala!“

„Dodala bych, že už pěkně dlouho,“ řekla Verin zlehka. „A poněkud proti své vůli.“

Mat zavřel oči. Tolik k jeho složitému plánu na nájezd. Ať shoří! A byl to dobrý plán. „Jakjsi zjistila, že jsem tady?“ zeptal se, když otevřel oči.

„Před hodinou za mnou ve Věmově přišel jeden laskavý kupec a prozradil mi, že s tebou právě měl příjemnou schůzku a tys mu hezky zaplatil za nákres Věrnova. Napadlo mě, že to ubohé město ušetřím útoku… tvých společníků a prostě za tebou přijdu sama.“

„Před hodinou?“ zamračil se Mat. „Ale Věmov je ještě půl dne pochodu odtud!“

„To vskutku je.“ Verin se usmála.

„Ať shořím,“ řekl. „Ty máš cestování, je to tak?“

Její úsměv se rozšířil. „Domnívám se, že se s tímto vojskem snažíš dostat do Andoru, mistře Cauthone.“

„To záleží,“ řekl Mat. „Můžeš nás tam vzít?“

„Velice rychle,“ odpověděla Verin. „Do večera bych tvé muže mohla dostat do Caemlynu.“

Světlo! Zkrátit pochod o dvacet dní? Možná by mohl začít Aludřiny draky brzy vyrábět! S pohledem upřeným na Verin zaváhal a přinutil se potlačit vzrušení. Když do toho byly zapleteny Aes Sedai, vždy to něco stálo.

„Co chceš?“ zeptal se.

„Po pravdě řečeno,“ odvětila s lehkým povzdechem, „co chci, Matrime Cauthone, je vysekat se z tvé šitě ta’veren! Víš jak dlouho jsi mě nutil na tebe v těchhle horách čekat?“

„ Nutil? “

„Ano,“ řekla. „Pojď, musíme toho hodně probrat.“ Trhla opratěmi, vyrazila s koněm do tábora a Talmanes s Mandevwinem zdráhavé ustoupili a nechali ji vejít. Mat se k nim připojil a sledoval, jak zamířila přímo k polní kuchyni.

„Hádám, že žádný nájezd nebude,“ řekl Talmanes. Neznělo to smutně.

Mandevwin se dotkl klípce. „Znamená to, že se můžu vrátit k mojí ubohé staré tetičce?“

„Nemáš žádnou ubohou starou tetičku,“ zavrčel Mat. „Pojďme, poslechneme si, co má ta žena na srdci.“

„Dobře,“ prohlásil Mandevwin. „Ale příště budu strážce já, ano, Mate?“

Mat si jen povzdechl a pospíšil si za Verin.