Bouře přichází

14 Schránka se otevírá

„Takže tohle je jedna z Duší Stínu,“ řekla Sorilea. Bělovlasá moudrá kroužila kolem vězenkyně a zamyšleně Semirhage pozorovala. Kadsuane samozřejmě od někoho jako Sorilea neočekávala strach. Aielská žena byla drsná osoba, jako socha, která snášela bouři za bouří a trpělivě čelila větrům. Tato moudrá představovala mezi Aiely zvlášť silnou osobu. Do panského sídla dorazila teprve nedávno, společně s těmi, kdo al’Thorovi donesli hlášeni z Bandar Ebanu.

Kadsuane čekala, že mezi těmi, kdo následovali al’Thora, najde nejrůznější věci: zuřivé válečníky, nezvyklé způsoby, čest a věrnost, nezkušenost s delikátností a politikou. Měla pravdu. Jednu věc, s níž však určitě nepočítala, bylo, že najde někoho sobě rovného. Zaručeně ne v moudré, která stěží dokázala usměrňovat. Přesto však, ke svému údivu, takto na aielskou ženu s tváří jako z vyčiněné kůže pohlížela.

Ne že by Sorilee důvěřovala. Moudrá měla vlastní cíle a ty nemusely být plně zajedno s Kadsuaninými. Nicméně shledávala Sorileu schopnou, a v současném světě bylo jen málo požehnaných lidí, kteří si to slovo zasloužili.

Semirhage sebou náhle škubla a Sorilea naklonila hlavu. Zaprodankyně se tentokrát nevznášela; stála vzpřímeně, na sobě měla hnědé šaty z tuhé látky a krátké tmavé vlasy zacuchané z nedostatku česání. Stále z ní vyzařovala nadřazenost a autorita. Stejně jako by v podobné situaci vyzařovala z Kadsuane.

„Co je to za tkaniva?“ zeptala se Sorilea a ukázala rukou. Tkaniva, o nichž byla řeč, byla příčinou Semirhagina občasného trhnutí.

„To je můj osobní trik,“ řekla Kadsuane, rozpletla tkanivo a znovu ho vytvořila, aby ukázala, jak je udělané. „Každých pár minut subjektu zazvoní v uších a zablesknou mu před očima, čímž mu brání ve spánku.“

„Doufáš, že ji vyčerpáš tak, že začne mluvit,“ řekl Sorilea a znovu si Zaprodankyni prohlédla.

Semirhage byla samozřejmě obklopena ochranou, která ji bránila je slyšet. Navzdory tomu, že se dva dny slušně nevyspala, měla žena klidný výraz a otevřené oči jí zakrývaly zářící světla. Pravděpodobně ovládala nějaký duševní trik, který jí pomáhal zahánět vyčerpání.

„Pochybuju, že ji to zlomí,“ přiznala Kadsuane. „Pche! Stěží to s ní trhne.“ Ona, Sorilea a Bair – stará moudrá, která neměla schopnost usměrňovat – byly jediné osoby v místnosti. Aes Sedai, udržující štít nad Semirhage, seděly venku.

Sorilea přikývla. „Jedna z Duší Stínu sebou nenechá tak snadno manipulovat. Přesto je od tebe moudré, že to zkoušíš, vzhledem ke svým… omezením.“

„Mohly bychom promluvit s Kar’a’karnem,“ řekla Bair. „Přesvědčit ho, aby nám ji na nějakou dobu předal. Pár dnů… citlivého aielského výslechu a poví, co si budeš přát.“

Kadsuane se neutrálně usmála. Jako kdyby vést výslech dovolila někomu jinému! Tato žena měla příliš cenná tajemství, než aby je Kadsuane riskovala, dokonce i v rukou spojenců. „Nu, klidně se zeptej,“ řekla, „ale pochybuju, že tě al’Thor poslechne. Víš, jak se ten hloupý kluk staví k ubližování ženám.“

Bair si povzdechla. Bylo zvláštní představit si tuto babičkovskou dámu, jak se účastní „citlivého aielského výslechu“.

„Ano,“ řekla. „Myslím, že máš pravdu. Rand al’Thor je dvakrát paličatější než kterýkoli kmenový náčelník, co znám. A dvakrát tak povýšený. Předpokládat, že ženy nedokážou snášet bolest stejně dobře jako muži!“

Kadsuane si odfřkla. „Po pravdě řečeno, uvažovala jsem nad tím, že tuhle nechám pověsit a zmrskat, ať si al’Thor zakazuje, co chce! Ale nemyslím si, že by to fungovalo. Pcha! Abychom ji zlomily, budeme muset najít něco jiného než bolest.“

Sorilea stále upřeně pozorovala Semirhage. „Promluvím si s ní.“

Kadsuane pohybem ruky rozpustila tkanivo, které Semirhage bránilo slyšet, vidět nebo mluvit. Žena mrkla – jen jednou – aby sejí rozjasnilo před očima, pak se obrátila k Sorilee a Bair. „Ach,“ řekla. „Aielové. Kdysi jste bývali tak dobří služebníci. Řekněte mi, jak moc vás to žere, vědět, že jste zradili své přísahy? Vaši předkové by křičeli o trest, kdyby věděli, kolik mrtvých mají jejich potomci na svědomí.“

Sorilea nijak nereagovala. Kadsuane věděla pár podrobností z toho, co al’Thor o Aielech odhalil, věcí, které zaslechla z druhé či třetí ruky. Al’Thor tvrdil, že Aielové kdysi následovali Cestu listu, vázaní přísahou nikomu neublížit, než své přísahy zradili. Kadsuane tato šeptanda zajímala, a ještě víc, když slyšela, jak ji Semirhage potvrzuje.

„Vypadá o tolik lidštěji, než jsem čekala,“ řekla Sorilea Bair. „Její výrazy, její tón, její přízvuk – ačkoli jsou zvláštní, je jim snadné porozumět. To jsem nečekala.“

Nad tou poznámkou Semirhage na okamžik přimhouřila oči. Zvláštní. Byla to silnější reakce, než jakou vyvolal prakticky jakýkoli z předchozích trestů. Záblesky světla a zvuku vyvolaly jen slabé, bezděčné cukání. Sorileina slova jako by se však dotkla Semirhaginých citů. Skutečně by moudré tak snadno uspěly tam, kde Kadsuane dlouho selhávala?

„Myslím, že tohle si musíme pamatovat,“ řekla Bair. „Žena je jen žena, bez ohledu na stáří nebo na to, jaká tajemství si pamatuje. Maso se dá pořezat, krev prolít, kosti zlámat.“

„Po pravdě si připadám téměř zklamaná, Kadsuane Melaidhrin,“ řekla Sorilea, vrtíc bělovlasou hlavou. „Tahle nestvůra má velmi malé tesáky.“

Semirhage už nereagovala. Sebeovládání sejí vrátilo, tvář měla klidnou, oči panovačné. „O vás nových Aielech bez přísahy a o tom, jak si vykládáte čest, jsem něco málo zaslechla. Velice si užiju, až budu zkoumat, kolik bolesti a utrpení bude třeba, než se příslušníci vašich kmenů zahanbí. Řekněte mi, jak moc si myslíte, že budu muset zatlačit, než některý z vás zabije kováře a povečeří jeho maso?“

Pokud chápala téměř posvátné postavení kovářů mezi Aiely, věděla víc než jen „něco málo“. Sorilea při těch slovech ztuhla, ale nechala to být. Znovu setkala ochranu před odposloucháváním, pak zaváhala a ještě před oči zajatkyně umístila koule světla. Ano, v síle byla slabá, ale učila se rychle.

„Je moudré ji tu takhle držet?“ zeptala se Sorilea tónem, jenž naznačoval, že každému jinému by to přednesla jako požadavek. Kvůli Kadsuane promluvila mírněji a Kadsuane se nad tím téměř usmála. Sorilea a ona byly jako dva stáři jestřábi, zvyklí hřadovat a vládnout a nyní nucení hnízdit na sousedních stromech. Ani pro jednu z nich nebyla uctivost snadná.

„Kdybych si měla vybrat,“ pokračovala Sorilea, „myslím, že bych jí nechala podříznout krk a její mrtvolu pohodit do prachu, aby tam uschla. Držet ji naživu je jako držet si jako mazlíčka černého chřestýše.“

Kadsuane se pohrdavě ušklíbla. „S tím nebezpečím máš pravdu, ale zabít ji teď by bylo horší. Al’Thor mi nemůže – nebo nechce – sdělit přesný počet Zaprodanců, které zabil, ale naznačuje, že přinejmenším půlka z nich je ještě naživu. Budou bojovat v Poslední bitvě a každé tkanivo, které se od Semirhage naučíme, znamená o jedno méně, kterým nás můžou překvapit.“

Zdálo se, že to Sorileu nepřesvědčilo, ale už v té záležitosti nenaléhala. „A ten předmět?“ zeptala se. „Můžu ho vidět?“

Kadsuane na ni téměř vyštěkla ne. Ale… Sorilea naučila Kadsuane cestování, neuvěřitelně mocný nástroj. Byla to nabídka, natažená ruka. Kadsuane s těmito ženami musela pracovat, zvláště pak se Sorileou. Al’Thor byl větší úkol, než mohla zvládnout jedna žena.

„Pojď se mnou,“ řekla Kadsuane a vyšla z dřevěné místnosti. Moudré ji následovaly. Venku Kadsuane přikázala sestrám – Daigian a Sarene – aby se ujistily, že Semirhage zůstává vzhůru a s otevřenýma očima. Pravděpodobně to nebude fungovat, ale byla to nej lepší strategie, kterou Kadsuane v tu chvíli měla.

Ačkoli… také měla Semirhagin pomíjivý výraz, ten náznak hněvu, který dala najevo při Sorileině poznámce. Když jste dokázali ovládat něčí hněv, mohli jste ovládat i jiné emoce. Proto se tak moc soustředila na to, aby al’Thora naučila držet prudkou povahu na uzdě.

Ovládání a hněv. Co to Sorilea řekla, že to vyvolalo tuto reakci? Že ji zklamalo, že Semirhage vypadá tak lidsky. Bylo to, jako kdyby Sorilea očekávala, že jedna ze Zaprodanců bude stejně pokřivená jako myrddraalové nebo draghkarové. A proč ne? Zaprodanci byli tři tisíce let postavami z pověstí, hrozivě se vznášející stíny temnoty a tajemství. Mohlo být zklamáním zjistit, že jsou v mnoha směrech těmi nejlidštějšími z Temného následovníků: malicherní, ničiví a hádaví. Přinejmenším se takhle chovali podle toho, co prohlašoval al’Thor. Bylo zvláštní, jak dobře je znal.

Semirhage se však považovala za víc než jen člověka. Tato jistota, tato vláda nad svým okolím, pro ni byla zdrojem síly.

Kadsuane zavrtěla hlavou. Příliš mnoho problémů a příliš málo času. Samotná dřevěná chodba byla další připomínkou al’Thorovy klukovské pošetilosti; Kadsuane stále cítila kouř, dostatečně silně, aby to bylo nepříjemné. Zející dírou v průčelí domu – zakrytou jen kusem látky – pronikal za jarních nocí dovnitř mrazivý vzduch. Měli by se přestěhovat, ale on prohlásil, že se nenechá vyhnat.

Vypadalo, jako by al’Thor po Poslední bitvě téměř dychtil. Nebo možná jen rezignoval. Cítil, že aby se tam dostal, musí si vynutit cestu mezi malicherně se hádajícími lidmi, jako si půlnoční poutník klestí cestu sněhovými závějemi, aby se dostal do hostince. Problém byl, že al’Thor nebyl na Poslední bitvu připravený. Kadsuane to cítila ve způsobu, jakým mluvil, jakým se choval. Ve způsobu, jakým s tím zachmuřeným a téměř omámeným výrazem pozoroval svět. Kdyby se muž, kterým byl nyní, postavil Temnému, aby rozhodl o osudu světla, Kadsuane by se o lidstvo bála.

Kadsuane se dvěma moudrými došla do svého pokoje v sídle, solidní nepoškozené místnosti s dobrým výhledem na trávník a ležení před domem. Moc vybavení nepožadovala: slušnou postel, uzamykatelnou truhlu, zrcadlo a stolek. Byla příliš stará a netrpělivá, než aby se obtěžovala s něčím jiným.

Truhla byla jen vějička; měla v ní trochu zlata a další poměrně bezcenné předměty. Svůj nejvzácnější majetek buď nosila – v podobě ozdob z ter’angrialů - nebo ukrývala v zašle vyhlížející schránce na dokumenty, která ležela na stolku se zrcadlem. Nerovnoměrně namořená krabička z ošoupaného dubového dřeva měla dost vrubů a důlků, aby vypadala používaně – ale nebyla tak opotřebovaná, aby mezi ostatními věcmi vyčnívala. Když za nimi Sorilea zavřela dveře, Kadsuane odstranila pasti na schránce.

Připadalo jí zvláštní, jak málo Aes Sedai se naučilo dělat s jedinou silou něco nového. Učily se nazpaměť časem vyzkoušená a tradiční tkaniva, ale stěží pomyslely na to, co jiného by mohly dělat. Pravda, experimentování s jedinou sílou mohlo skončit katastrofou, ale mnoho jednoduchých extrapolací se dalo provést bez ohrožení. Jednou z nich bylo i její tkanivo použité na schránce. Až donedávna používala obvyklé tkanivo z ohně, ducha a vzduchu, určené ke zničení dokumentů v krabičce, pokud by ji otevřel někdo nepovolaný. Účinné, i když poněkud bez fantazie.

Její nové tkanivo bylo mnohem všestrannější. Předměty ve schránce nezničilo – Kadsuane si nebyla jistá, zdaje lze zničit. Místo toho se tkanivo – upravené tak, že bylo neviditelné – vymrštilo v kroutících se pramenech vzduchu a polapilo všechny, kdo se nacházeli v místnosti, když se skříňka otevřela. Pak další tkanivo vydalo hlasitý zvuk, napodobující stovky trubek, hrajících ve světelných záblescích, a spustilo tak poplach. Tkanivo by také spustilo, pokud by kdokoli schránku otevřel, přesunul ji nebo se jí jen dotkl tím nejjemnějším vláknem jediné síly.

Kadsuane odklopila víko. Krajní obezřetnost byla nutná. Neboť uvnitř schránky ležely dva předměty, které představovaly velmi vážné nebezpečí.

Sorilea k ní přistoupila a podívala se na obsah. Jedním z předmětů byla figurka vousatého muže, držícího kouli, asi tři dlaně vysoká. Druhý byl černý kovový obojek a dva náramky: a’dam vyrobený pro muže. S tímto ter’angrialem si mohla žena z muže, který dokázal usměrňovat, udělat otroka, když ovládala jeho schopnost dotknout se jediné síly. Možná ho zcela ovládat. Obojek netestovali. Al’Thor to zakázal.

Sorilea tiše zasyčela. Sošky si nevšímala a soustředila se na náramky a obojek. „Ta věc je zlo.“

„Ano,“ řekla Kadsuane. Jen zřídka by obyčejnou věc nazvala „zlem“, ale tato byla. „Nyneiva al’Meara tvrdí, že je s tou věcí do jisté míry obeznámena. I když se mi z té holky nepodařilo vytáhnout, jak to, že tyhle věci ví, prohlašuje, že ví, že existoval pouze jediný mužský a’dam, a že zařídila jeho vhození do oceánu. Také však přiznává, že osobně jeho zničení neviděla. Seančané ho mohli použít jako vzor.“

„Vidět něco takového je znepokojující,“ řekla Sorilea. „Kdyby ho s tím zajala některá z Duší Stínu, nebo i někdo ze Seančanů…“

„Světlo nás všechny ochraňuj,“ zašeptala Bair.

„A lidé, kteří mají tohle, jsou stejní lidé, s nimiž si al’Thor přeje uzavřít mír?“ Sorilea zavrtěla hlavou. „Už jen vytvoření těchhle ohavností by si mělo žádat krevní mstu. Slyšela jsem, že existují i další podobné. Co s těmi?“

„Jsou uložené jinde,“ řekla Kadsuane a zavřela víko. „Společně s ženským a’damem, který jsme získaly. Moje známé – Aes Sedai, které odešly na odpočinek-je testují a snaží se objevit jejich slabá místa.“ Také měly Callandor. Kadsuane se ani trochu nelíbilo pustit ho z dohledu, ale cítila, že meč stále ukrývá tajemství, která by se z něj dala vymámit.

„Tenhle si nechávám tady, protože mám v úmyslu najít způsob, jak ho vyzkoušet na muži,“ řekla. „To by byl nejlepší způsob, jak najít jeho slabiny. Al’Thor ale nedovolí nasadit ho žádnému z aša’manů. Ani na chviličku.“

Bair to znepokojilo. „Je to trochu jako testovat sílu oštěpu tím, že ho do někoho vrazíme,“ zamumlala.

Sorilea však souhlasně přikývla. Chápala to.

Jednou z prvních věcí, co Kadsuane po ukořistění ženských a’damů udělala, bylo, že si jeden z nich nasadila a zkoušela, jak z něho uniknout. Samozřejmě to prováděla za pečlivě řízených okolností a s ženami, kterým důvěřovala, že jí pomohou se z něj dostat. Nakonec to musely udělat. Kadsuane nedokázala objevit žádný způsob, jak se z něj vymanit sama.

Ale když měl váš nepřítel v plánu něco vám udělat, museli jste přijít na to, jak tomu čelit. Dokonce i když to znamenalo nasadit si obojek. Al’Thor to nedokázal pochopit. Když se zeptala, jen něco zamumlal o „zatracené truhle“ a o výprascích.

„Musíme s tím mužem něco udělat,“ řekla Sorilea a pohlédla Kadsuane do očí. „Od našeho posledního setkání je to s ním horší.“

„Je,“ řekla Kadsuane. „Je překvapivě zdatný při ignorování mého výcviku.“

„Tak si o tom promluvme,“ řekla Sorilea a přitáhla si stoličku. „Musíme vymyslet plán. Pro dobro všech.“

„Pro dobro všech,“ souhlasila Kadsuane. „A především samotného al’Thora.“