Bouře přichází

16 V Bílé Věži

„Chtěla bych slyšet mluvit novicku. Řekni mi, Egwain al’Vere, jak bys situaci vyřešila ty?“

Egwain vzhlédla od mísy skořápek, v jedné ruce ocelový louskáček, v druhé baňatý vlašský ořech. Bylo to poprvé, co ji některá z přítomných Aes Sedai oslovila. Začínala si myslet, že se obsluhování tří bílých ukáže jako další plýtvání časem.

Dnes odpoledne seděla na malém balkóně na třetím podlaží věže. Přísedící mohly požadovat nejen pokoj s velkými okny, ale také s balkóny, což nebylo u obyčejných sester běžné, ačkoli ne zcela neslýchané. Tento měl tvar jako malá vížka, byl obehnaný oblou masivní kamennou zídkou a podobná visela i seshora. Mezi těmi dvěma bylo dost prostoru a výhled byl velice hezký, na východ přes zvlněné kopce, které nakonec přerostly v Rodovrahovu Dýku. Za jasného dne mohlo být v dálce vidět i samotnou Dýku.

Na balkóně vál chladný větřík a takhle vysoko byl svěží a nezkažený zápachem města pod nimi. Po obou stranách balkónu rostly zkroucené popínavé ostřiky s trojhrotými listy a jejich plazivé výhonky pokrývaly vnitřek kamenného zdivá, až vypadalo jako nějaké trosky hluboko v lese. Rostliny byly zdobnější, než by Egwain v pokojích bílé očekávala, ale o Ferane se říkalo, že je trochu marnivá. Nejspíš se jí líbilo, že je její balkón tak dobře rozeznatelný, přestože protokol vyžadoval, aby rostlinu prořezávala tak, aby nenarušovaly třpytivý obrys samotné Věže.

Tři bílé seděly v proutěných křeslech u nízkého stolku. Egwain seděla před nimi na proutěné stoličce zády k oknu tak, aby neměla výhled, a louskala pro ně ořechy. Tuhle práci mohl udělat kdokoli ze služebnictva nebo kuchyňských pomocníků. Byl to však ten druh práce, kterým sestry vyplňovaly čas novickám, o nichž měly za to, že příliš lenoší.

Egwain si myslela, že louskání ořechů je jen zástěrka. Poté, co šijí téměř hodinu nevšímaly, si tím už nebyla tak jistá, ale nyní se na ni všechny tři dívaly. Neměla by o svých instinktech pochybovat.

Ferane měla měděnou pokožku Domanců a prudkou povahu, což bylo na bílou zvláštní. Byla malá, měla tvář jako jablíčko a tmavé lesklé vlasy. Její zlatohnědé šaty byly tenké ale slušné, se širokou bílou šerpou u pasu, ladící s jejím šátkem, který měla právě na sobě. Na šatech nechyběla výšivka a látka jako by – snad záměrně – připomínala její domanský původ.

Zbývající dvě, Mijasi a Tesán, si oblékly bílé šaty, jako by se bály, že jakákoli jiná barva by byla zradou jejich adžah. Tento názor se mezi všemi Aes Sedai šířil stále víc. Tesán byla Taraboňanka a tmavé vlasy měla spletené do copů, zdobených korálky. Korálky byly bílé a zlaté a lemovaly úzkou tvář, jež působila, jako by ji nahoře a dole seštípli a pak natáhli. Vždycky vypadala, jako když si s něčím dělá starosti. Ačkoli to možná bylo jen těmi časy. Světlo ví, že se všichni mají čeho obávat.

Mijasi byla klidnější a hlavu jí korunovaly ocelově šedé vlasy svázané do drdolu. Její aessedaiovská tvář neprozrazovala žádná z mnoha let, která musela prožít, aby její vlasy získaly tak stříbrnou barvu. Byla vysoká a kyprá a měla své ořechy ráda dokonale rozlousknuté. Žádné úlomky ěi kousky ořechů, pouze celé půlky. Egwain jeden opatrně vypáčila ze skořápky, kterou rozlouskla, a podala jí ho; malá hnědá hrudka byla zvrásněné a hrbolatá, jako mozek maličkého zvířátka.

„Na co ses to ptala, Ferane?“ zeptala se, zatímco rozlouskla další ořech a vyhodila skořápku do kbelíku, který jí stál u nohou.

Bílá se při Egwainině nevhodné odpovědi téměř ani nezamračila. Všechny si začínaly zvykat, že tahle „novicka“ se jen málokdy chová v souladu se svým údajným postavením. „Ptala jsem se,“ řekla Ferane rozvážně, „co bys na místě amyrlin udělala ty. Považuj to za součást své lekce. Víš, že se Drak znovu zrodil, a víš, že ho Věž musí ovládnout, aby došlo k Poslední bitvě. Jak bys s ním zacházela?“

Zajímavá otázka. Neznělo to příliš jako „lekce“. Ale Feranin tón zároveň ani nezněl jako pobídka, aby si stěžovala na Elaidu. V tom hlase bylo až příliš pohrdání vůči Egwain.

Zbývající dvě bílé mlčely. Ferane byla přísedící, takže sejí podrobovaly.

Slyšela, jak často mluvím o Elaidině selhání, pokudjde o Randa, napadlo Egwain, když hleděla do Feraniných chladných černých očí. Takže zkouška, co? Tohle bude muset vyřešit velice opatrně.

Egwain sáhla pro další ořech. „Nejdřív bych poslala skupinu sester do jeho vesnice.“

Ferane zvedla obočí. „Zastrašit jeho rodinu?“

„Samozřejmě, že ne,“ řekla Egwain. „Vyslechnout je. Kdo je Drak Znovuzrozený? Má výbušnou povahuje vášnivý? Neboje to klidný muž, opatrný a obezřetný? Byl to člověk, který tráví čas sám na polích, nebo si mezi jinými mladíky rychle dělal přátele? Našly byste ho spíš v hospodě, nebo v dílně?“

„Ale ty už ho znáš,“ ozvala se slabým hlasem Tesán.

„Já ano,“ řekla Egwain a rozlouskla ořech. „Ale mluvily jsme o hypotetické situaci.“ Jen si pamatujte, že ve skutečném světě znám Draka Znovuzrozeného osobně. Jako nikdo jiný ve Věži.

„Předpokládejme, že ty jsi ty,“ řekla Ferane. „A že on je Rand al’Thor, tvůj kamarád z dětství.“

„Dobře.“

„Pověz mi,“ předklonila se Ferane, „z těch typů mužů, které jsi předtím vyjmenovala, který se na tohohle Randa al’Thora nejlíp hodí.“

Egwain zaváhala. „Všechny,“ řekla a hodila kousky ořechu do misky k ostatním. Mijasi se ho nedotkne, ale zbylé dvě nebyly tak vybíravé. „Kdybych já byla já a Drak byl Rand, věděla bych, že na muže je rozumný – i když občas trochu paličatý. No, většinou. Ale důležitější je, že bych věděla, že v srdci je to dobrý muž. Atak bych za ním jako další krok poslala sestry, aby mu nabídly vedení.“

„A kdyby je odmítl?“ zeptala se Ferane.

„Pak bych poslala špehy,“ řekla Egwain, „a pozorovala, jestli je jiný než muž, kterého jsem kdysi znávala.“

„A zatímco bys čekala a špehovala, on by děsil zemi, působil pohromu a sbíral vojsko pod svůj prapor.“

„A není to to, co od něj chceme?“ zeptala se Egwain. „Nevěřím, že bychom mu mohly zabránit získat Callandor, i kdybychom chtěly. Podařilo se mu znovu nastolit pořádek v Cairhienu, sjednotit Tear a Illian pod jedním vládcem a pravděpodobně získal i přízeň Andoru.“

„Nemluvě o podmanění Aielů,“ řekla Mijasi a natáhla se pro hrst ořechů.

Egwain se na ni ostře podívala. „Aiely si nikdo nepodmaní. Rand si získal jejich úctu. Tehdy jsem byla s ním.“

Mijasi ztuhla s rukou kousek od misky. Otřásla se, přerušila oční kontakt s Egwain, popadla misku a stáhla se zpátky do křesla. Balkónem zavál chladný větřík, zašustil listím na popínavých rostlinách, které se podle Feraniných stížností letos na jaře nezazelenaly tak, jak by měly. Egwain se vrátila k louskání ořechů.

„Vypadá to,“ prohlásila Ferane, „že bys ho prostě nechala zasévat chaos, jak uzná za vhodné.“

„Rand al’Thor je jako řeka,“ řekla Egwain. „Klidný a pokojný, když ho nic neznepokojuje, ale jako zuřivý a dravý proud, když ho sevřete příliš pevně. To, co mu Elaida udělala, bylo stejné, jako kdybyste se pokoušely přinutit Manetherendrelle protéct šest dlaní širokým kaňonem. Čekat, než odhalíte mužskou povahu, není hloupé – ani to není známka slabosti. Jednat bez informací je šílenství a Bílá věž si zasloužila bouři, kterou vyvolala.“

„Snad,“ řekla Ferane. „Ale stále jsi mi neřekla, jak by ses s tou situací vypořádala ty, poté, co bys sesbírala informace a čas vyčkávání by skončil.“ Ferane byla známá svou prudkou povahou, ale v tuto chvíli byl její hlas chladný, jak bylo mezi bílými běžné. Byl to chlad osoby, která hovoří bez emocí, přemýšlí logicky a netoleruje vnější vlivy.

Nebyl to nejlepší způsob, jak k problémům přistupovat. Lidé byli mnohem složitější než sada pravidel nebo čísel. Ano, někdy byl vhodný čas na logiku, ale někdy také na emoce.

Rand představoval problém, s nímž se nechtěla zdržovat – musela se s problémy vypořádávat postupně. Bylo ale také třeba zabývat se plány do budoucna. Kdyby nezvážila, jak se vypořádat s Drakem Znovuzrozeným, nakonec by se ocitla ve stejně špatné situaci jako Elaida.

On už byl jiný než muž, kterého znávala. Ale přesto semínka osobnosti v jeho nitru musejí být stejná. Během měsíců, kdy společně putovali Aielskou pustinou, viděla jeho zuřivost. V dětství se tak často neprojevovala, ale nyní chápala, že už tehdy musela číhat. Nebylo to tím, že by se u něj náhle objevila výbušná povaha; bylo to prostě jen tím, že ho v Dvouříěí nic nerozzlobilo.

V průběhu měsíců, které strávila v jeho společnosti, jako by byl s každým dalším krokem tvrdší. Byl pod neuvěřitelným tlakem. Jak se má s takovým mužem jednat? Upřímně řečeno, neměla ponětí.

Jenomže v tomto rozhovoru ve skutečnosti nešlo o to, co dělat s Randem. Šlo o to, že se Ferane snažila zjistit, co je Egwain zač.

„Rand al’Thor se považuje za císaře,“ řekla Egwain. „A myslím, že teď jím je. Když si bude myslet, že na něj tlačí nebo ho postrkávají určitým směrem, bude reagovat špatně. Kdybych s ním měla jednat já, poslala bych delegaci na jeho počest.“

„Honosný průvod?“ zeptala se Ferane.

„Ne,“ řekla Egwain. „Ale ani ne chudý. Skupinu tří Aes Sedai. Vedla by je šedá a za společnice by měla zelenou a modrou. Modrým je díky minulosti nakloněný a zelené jsou často považovány za protějšek červených, což by byl jemný náznak toho, že s ním raději chceme spolupracovat než jej zkrotit. Šedá proto, že by to čekal, a také proto, že když pošleme šedou, znamená to, že následovat budou vyjednávání a ne armády.“

„Dobrá logika,“ přikývla Tesán.

Ferane se nenechala přesvědčit tak snadno. „Podobné delegace v minulosti neuspěly. Pokud vím, i Elaidino vlastní poselstvo vedla šedá.“

„Ano, ale Elaidino poselstvo mělo zásadní chybu,“ řekla Egwain.

„A to jakou?“

„Pochopitelně tu, že ho poslala červená,“ odpověděla Egwain a rozlouskla ořech. „Dělá mi potíže najít logiku v tom, že za dnů Draka Znovuzrozeného povýšíme na amyrlin členku červeného adžah. Nevypadá to, jako by bylo předurčeno, že to mezi ním a Věží vyvolá nepřátelství?“

„Dalo by se říct,“ opáčila Ferane, „že v těchto těžkých časech je červená třeba, protože červené mají nejvíc zkušeností v zacházení s muži, kteří umějí usměrňovat.“

,„Zacházení‘ není totéž co .spolupráce”,“ řekla Egwain. „Drakovi Znovuzrozenému se nemělo dovolit jen tak pobíhat, ale od kdy se Bílá věž zabývá únosy a nutí lidi konat podle naší vůle? Copak se neříká, že nikdo není obratnější a opatrnější než my? Nejsme hrdé na to, že dokážeme ostatní přimět dělat, co by měli, a přitom je nechat si myslet, že to byl jejich nápad? Kdy jsme v minulosti zamykaly krále do beden a bily je za neposlušnost? Proč jsme teď – ze všech časů pod Světlem – opustily naše jemné metody a změnily se na obyčejné berky?“

Ferane si vybrala ořech. Zbývající dvě bílé se vyměnily znepokojený pohled. „To, co říkáš, zní rozumně,“ přiznala nakonec přísedící.

Egwain odložila louskáček. „Rand al’Thor je v srdci dobrý muž, ale potřebuje vedení. Právě v těchto dnech jsme měly být nejrafinovanějši. Měly jsme ho přimět, aby nikomu nevěřil tolik jako Aes Sedai, aby se spoléhal na naše rady. Měly jsme mu ukázat, jak je moudré naslouchat. Místo toho jsme mu předvedly, že s ním hodláme zacházet jako se vzpurným děckem. Kvůli tomu, jak jsme to zpackaly, zajal několik Aes Sedai a dovolil, aby další byly spojeny s těmi jeho aša’many.“

Ferane se ztuhle napřímila. „O téhle ohavnosti se raději ani nezmiňovat.“

„Cože?“ ozvala se šokované Tesán a zvedla ruku k hrudi. Některé bílé jako by nikdy nevěnovaly okolnímu světu pozornost. „Ferane? Tys o tom věděla?“

Ferane neodpověděla.

„Já jsem… tyhle řeči zaslechla,“ řekla zavalitá Mijasi. „Pokud je to pravda, něco se musí udělat.“

„Ano,“ řekla Egwain. „Naneštěstí se teď nemůžeme zaměřit na al’Thora.“

„On je ten největší problém, kterému svět čelí,“ ozvala se Tesán s uštípnutou tváří a předklonila se. „Nejdřív to musíme vyřídit s ním.“

„Ne,“ řekla Egwain. „Jsou tu jiné záležitosti.“

Mijasi se zamračila. „Když nám hrozí Poslední bitva, nevidím nic jiného důležitého.“

Egwain zavrtěla hlavou. „Kdybychom se teď zabývaly Randem, byly bychom jako sedlák, který hledí na vůz a dělá si starosti, že v něm nemá naložené žádné zboží, které by mohl prodat – ale ignoruje skutečnost, že má prasklou nápravu. Naložte vůz dřív, než nastane čas, a jenom ho rozbijete a budete na tom hůř, než když jste začaly.“

„A co přesně tím chceš říct?“ naléhala Tesán.

Egwain se znovu podívala na Ferane.

„Chápu,“ řekla Ferane. „Mluvíš o rozkolu v Bílé věži.“

„Může prasklý kámen tvořit dobrý základ stavby?“ zeptala se Egwain. „Udrží roztřepený provaz splašeného koně? Jak můžeme, ve svém současném stavu, doufat, že zvládneme samotného Draka Znovuzrozeného?“

Ferane promluvila: „Tak proč dál podporuješ rozdělení tím, že trváš na tom, že jsi amyrlinin stolec? Popíráš vlastní logiku.“

„A kdybych se zřekla nároku na amyrlinin stolec, Věž by to uzdravilo?“ zeptala se Egwain.

„Pomohlo by to.“

Egwain zvedla obočí. „Na chvíli předpokládejme, že kdybych se vzdala nároku, dokázala bych vzbouřenou frakci přesvědčit, aby se vrátila do Bílé věže a přijala Elaidino vedení.“ Zvedla obočí ještě výš, čímž naznačila, za jak pravděpodobné to považuje. „Zahojilo by to rozkol?“

„Právě jsi řekla, že ano,“ řekla Tesán a svraštila čelo.

„Vážně?“ řekla Egwain. „Přestaly by sestry pobíhat po chodbách a bát se zůstat o samotě? Přestaly by se hloučky žen z různých adžah při setkání na chodbách na sebe tvářit nepřátelsky? Se vší úctou, necítily bychom už potřebu neustále nosit šátky, abychom zdůraznily, kdo jsme a komu patří naše věrnost?“

Ferane na okamžik sklopila oči ke svému šátku s bílými třásněmi.

Egwain se předklonila a pokračovala. „Právě vy, ze všech žen ve Věži, určitě chápete důležitost spolupráce mezi adžah. Potřebujeme, aby se ženy s různými zájmy a schopnostmi sdružovaly do adžah. Ale má to smysl, když odmítají spolupracovat?“

„Bílé toto… politováníhodné napětí nezpůsobily,“ ohrnula nos Mijasi. „Na vině je to, že ostatní jednají s takovým přebytkem emocí.“

„Na vině je současné vedení,“ řekla Egwain, „vedení, které učí, že je správné tajně utišovat jiné sestry nebo popravovat strážce ještě dřív, než se jejich Aes Sedai vůbec dostane před soud. Že není nic špatného sebrat sestře šátek a degradovat ji na přijatou, že není nic špatného na rozpuštění celého adžah. A co jednání bez porady se sněmovnou v tak nebezpečné věci, jako je únos a uvězněni Draka Znovuzrozeného? Nedalo se čekat, že sestry budou tak vyděšené a ustarané? Není to, co se s námi stalo, zcela logické?“

Tři bílé mlčely.

„Já se nepodvolim,“ řekla Egwain. „Ne, dokud bychom i tak zůstaly rozdělené. Dál budu trvat na tom, že Elaida není amyrlin. Její činy to prokázaly. Chcete pomoct v boji proti Temnému? Nu, váš první krok je nezabývat se Drakem Znovuzrozeným. Vaším prvním krokem by mělo být podat ruku sestrám z ostatních adžah.“

„Proč my?“ ozvala se Tesán. „Nejsme odpovědné za činy jiných.“

„A vy vůbec za nic nemůžete?“ zeptala se Egwain a dala najevo trochu hněvu. Copak žádná z jejích sester nepřijme ani špetku odpovědnosti? „Vy, z bílého adžah, jste měly vidět, kam tahle cesta povede. Ano, Siuan a modré měly své chyby – ale vy jste měly vidět, jaká je chyba ji svrhnout a pak Elaidě dovolit modré rozpustit. Kromě toho, pokud vím, tak několik členek vašeho vlastního adžah se účastnilo zvolení Elaidy za amyrlin.“

Mijasi se lehce odtáhla. Bílé neměly rády, když jim někdo připomínal Alviarin a její selhání coby Elaidiny kronikářky. Zdálo se, že místo toho, aby se obrátily proti Elaidě, protože bílou sestru vypudila, obrátily se proti vlastní člence za to, jak je zahanbila.

„I tak si myslím, že je to práce pro šedé,“ řekla Tesán, ale nezněla už tak přesvědčeně jako před chvílí. „Měla by sis promluvit s nimi.“

„To jsem udělala,“ řekla Egwain. Začínala jí docházet trpělivost. „Některé se mnou nemluví a stále mi ukládají pokání. Jiné tvrdily, že trhliny nejsou jejich vina, ale po troše přemlouvání souhlasily, že udělají, co bude v jejich silách. Žluté byly velice rozumné a myslím, že na problémy ve Věži začínají nahlížet jako na zranění, které je nutno vyléčit. Stále pracuji s několika hnědými sestrami – připadají mi těmi problémy spíš fascinované než vyděšené. Poslala jsem několik z nich, aby v historických záznamech hledaly příklady rozdělení, v naději, že narazí na příběh Renaly Merlon. Mělo by být snadné dát si to do souvislostí a možná začnou chápat, že naše současné problémy se dají vyřešit ironií je, že nejpaličatější jsou zelené. V mnoha směrech dokážou být stejné jako červené, což je k zlosti, protože by opravdu měly být ochotné přijmout mě jako někoho, kdo by patřil k nim. Zůstává tedy jen modré adžah, které bylo rozpuštěno, a červené. Pochybuju, že sestry z posledně jmenovaného adžah budou mým návrhům zrovna přístupné.“

Ferane se zamyšleně opírala a Tesán seděla se třemi zapomenutými ořechy v ruce a zírala na Egwain. Mijasi se škrábala v ocelově šedých vlasech a oči měla rozšířené překvapením.

Odhalila toho Egwain příliš? Aes Sedai se pozoruhodně podobaly Randu al’Thorovi; nelíbilo se jim, když zjistily, že se s nimi manipuluje.

„Šokovalo vás to,“ řekla. „Co, myslíte si, že bych měla prostě jen sedět – jako většina – a nic nedělat, zatímco se Věž hroutí? Tyhle bílé šaty mi vnutily a neuznávám, co představují, ale využiju je. Žena v bílé novicek je jedna z mála, kdo v těchto dnech může chodit do prostor různých adžah. Někdo musí pracovat na tom, aby se Věž zotavila, a já jsem nej lepší volba. Kromě toho je to moje povinnost.“

„Jak… rozumné,“ řekla Ferane a na bezvěké tváři se jí objevily vrásky.

„Děkuji,“ řekla Egwain. Obávaly se, že překročila své hranice? Byly rozzlobené, že manipuluje Aes Sedai? Chladně odhodlané postarat sejí o další trest?

Ferane se předklonila. „Řekněme, že bychom chtěly pracovat na uzdravení Věže. Jakou cestu bys doporučovala?“

Egwain ucítila příval vzrušení. V posledních dnech nezažívala nic než neúspěchy. Pitomé zelené! Až bude uznána za amyrlin, budou si připadat jako hlupačky.

„Suana ze žlutého adžah vás tři brzy pozve, abyste se s ní najedly,“ řekla Egwain. Přinejmenším to Suana nabídne, až ji k tomu Egwain postrčí. „Přijměte a najezte se někde na veřejnosti, třeba v některé zahradě Věže. Ať vás vidí, že jste rády spolu. Pokusím se přesvědčit některou z hnědých sester, aby vás příště pozvala ona. Ostatní sestry musejí vidět, že se spolu stýkají různá adžah.“

„To je docela prosté,“ řekla Mijasi. „Vyžaduje to jen velmi málo námahy, ale můžeme tím hodně získat.“

„Uvidíme,“ řekla Ferane. „Můžeš jít, Egwain.“

Nelíbilo sejí nechat se takto propustit, ale nedalo se s tím nic dělat. Nicméně ta žena dala Egwain najevo respekt tím, že ji oslovila jménem. Egwain vstala a pak – velice opatrně – kývla na Ferane hlavou. Přestože Tesán ani Mijasi nedaly najevo žádné silné emoce, obě nepatrně rozevřely oči. Teď už se ve Věži velmi dobře vědělo, že Egwain se nikdy neklaní. A Egwain ohromilo, když jí Ferane gesto oplatila a sama nepatrně sklonila hlavu.

„Kdyby ses rozhodla vybrat si bílé, Egwain al’Vere,“ řekla ta žena, „věz, že tě tady uvítáme. Na někoho tak mladého byla dnes tvá logika pozoruhodná.“

Egwain skryla úsměv. Sotva před čtyřmi dny jí Bennae Nalsad v podstatě nabídla místo mezi hnědými a Egwain stále ještě cítila překvapení nad tím, jak opatrněji Suana doporučovala žluté. Téměř ji přiměly změnit názor – ale na vině bylo především její současné zklamání zelenými. „Děkuji ti,“ řekla. „Ale musíte si pamatovat, že amyrlin musí představovat všechna adžah. Náš rozhovor byl nicméně příjemný. Doufám, že mi v budoucnu opět dovolíte se k vám připojit.“

S těmi slovy Egwain zamířila pryč a dovolila si široce se usmát na Feranina křivonohého strážce, který hlídal uvnitř místnosti hned u dveří balkónu, Úsměv jí vydržel přesně do chvíle, kdy opustila prostory bílého adžah a našla Kateřinu, jak na ni čeká v chodbě. Červená nepatřila k těm dvěma, které Egwain ráno přidělily, a ve Věži se povídalo, že teď, když její kronikářka zmizela na tajemné výpravě, se Elaida na Kateřinu spoléhá čím dál víc.

Na Katerinině ostré tváři viděla úsměv. To nebylo dobré znamení. „Tady,“ řekla žena a podala jí dřevěný pohár s čirou tekutinou. Byl čas na Egwaininu odpolední dávku ločidla.

Egwain se zašklebila, ale vzala si pohár a vypila ho. Kapesníkem si otřela ústa a vyrazila chodbou.

„A kampak to jdeš?“ zeptala se Katerina.

Sebeuspokojení v jejím hlase přimělo Egwain zaváhat. Zamračeně se obrátila. „Moje příští lekce…“

„Žádné příští lekce nebudou,“ řekla Kateřina. „Alespoň ne takové, které jsi doteď dostávala. Všechny souhlasí, že na novicku to s tkanivem umíš znamenitě.“

Egwain svraštila čelo. Pozvednou ji znovu na přijatou? Pochybovala, že jí Elaida poskytne víc svobody, a ve svém pokoji trávila málo času, takže víc místa nebylo důležité.

„Ne,“ řekla Katerina, líně si pohrávajíc s třásněmi šátku. „Bylo rozhodnuto, že to, co se potřebuješ naučit, je pokora. Amyrlin se doslechla o tom, jak se pošetile odmítáš uklánět sestrám. Podle jejího názoru je to poslední známka tvé vzdorovité povahy, takže se ti dostane jiného poučení.“

Egwain na okamžik pocítila strach. „Jaké poučení?“ zeptala se vyrovnaným hlasem.

„Domácí práce,“ řekla Kateřina.

„Ty už dělám, stejně jako novicky.“

„Ty mi nerozumíš,“ řekla Katerina. „Odteď nebudeš dělat nic jiného než pracovat. Okamžitě se budeš hlásit v kuchyních – každé odpoledne tam budeš pracovat. Večer budeš drhnout podlahy. Ráno se ohlásíš správci a budeš pracovat v zahradách. Tak bude vypadat tvůj život, každý den tyhle tři stejné činnosti – každá pět hodin – dokud se nevzdáš své pošetilé pýchy a nenaučíš se klanět svým představeným.“

To byl konec i toho mála svobody, které Egwain měla. Z Katerininých očí zářila škodolibá radost.

„Takže to chápeš,“ řekla Katerina. „Žádné další návštěvy na pokojích sester, žádné plýtvání jejich časem, zatímco zkoušíš tkaniva, která už dávno umíš. Žádné další lenošení; místo toho budeš pracovat. Co na to říkáš?“

Egwain nedělala starosti obtížnost práce – nevadily jí práce, které denně vykonávala. Zničí ji nedostatek kontaktů se sestrami. Jak uzdraví Bílou věž? Světlo! Byla to katastrofa.

Zaťala zuby a potlačila city. Pohlédla Kateřině do očí a řekla: „Dobře. Pojďme.“

Katerina zamžikala. Očividně očekávala scénu nebo alespoň boj. Na to však nebyla příhodná chvíle. Egwain se obrátila ke kuchyním a nechala prostory bílého adžah za sebou. Nesměla jim ukázat, jak účinný tento trest je.

Cestou potlačila paniku. Prostorné chodby vnitřní Věže lemovaly držáky s lampami, dlouhé a zvlněné, podobající se hadím hlavám, chrlícím oheň vzhůru ke kamennému stropu. Dokáže se s tím vypořádat. Vypořádá se s tím. Nezlomí ji.

Možná by měla pár dní pracovat a pak předstírat, že se pokořila. Měla by se uklonit, jak požaduje Elaida? Vlastně to bylo prosté. Jediné pukrle a mohla by se vrátit k důležitějším povinnostem.

Ne, pomyslela se. Ne, to by byl konec. V okamžiku, kdy se poprvé ukloním, prohraju. Kdyby se uklonila, Elaida by měla důkaz, že se Egwain dá zlomit. Poklona by začala pád do zkázy. Elaida by se brzy rozhodla, že Egwain musí Aes Sedai oslovovat řádnými tituly. Falešná amyrlin by Egwain opět poslala pracovat, neboť by věděla, že minule to zabralo. Ustoupila by Egwain i tam? Jak dlouho by trvalo, než by všechna její důvěryhodnost skončila zapomenutá, zadupaná do dlaždic věžových chodeb?

Nemohla se sklonit. Bití její chování nezměnilo; práce taky nesmí.

Tři hodiny práce v kuchyni jí náladu právě nespravily. Laras, rázná správkyně kuchyní, Egwain poslala vydrhnout jedno z ohnišť, podobné peci. Byla to špinavá práce, u níž nešlo moc přemýšlet. Ne že by měla moc možností, jak z této situace uniknout.

Egwain se posadila na paty, zvedla ruku a předloktím si otřela čelo. Zůstaly na něm šmouhy od sazí. Egwain tiše vzdychla. Ústa a nos si chránila kusem vlhké látky, který jí bránil vdechnout příliš mnoho popela. Cítila na obličeji svůj horký a dusný dech a kůži měla lepkavou potem. Kapky, které jí stékaly z tváře, byly špinavé od černých sazí; skrz látku cítila mdlý uleželý zápach popela, který byl spalován stále znovu, znovu a znovu.

Pec byla velké hranaté místo z vypálených červených cihel. Byla na obou stranách otevřená a bohatě stačila k tomu, aby se dalo vlézt dovnitř – což přesně musela Egwain udělat. Uvnitř se na povrchu komínu vytvořila tmavá usazenina, kterou bylo třeba oškrábat, aby neucpala komin nebo se neuvolňovala a nepadala do jídla. Venku v jídelně Egwain slyšela Kateřinu a Lirene, jak si povídají a smějí se. Červené pravidelně nakukovaly dovnitř, aby ji zkontrolovaly, ale skutečně na ni dohlížela Laras, která drhla hrnce na druhé straně místnosti.

Egwain se na práci převlékla do pracovních šatů. Přestože kdysi bývaly bílé, novicky je opakovaně používaly při čištění ohnišť, takže se do nich zažraly saze. Na látce byly šedé skvrny, podobající se stínům.

Promnula si kříž, opět si klekla na všechny čtyři a vlezla dál do pece. Malou dřevěnou škrabkou vyrýpávala hrudky popela ze spár mezi cihlami, pak je shrábla a vyhodila do mosazných kbelíků, jejichž okraje byla pokryté šedobílým popelem. Jejím prvním úkolem bylo seškrábat všechny volné saze a naplnit jimi kbelíky. Ruce měla od práce tak černé, až se bála, že ani sebezuřivějším drhnutím je neumyje. Kolena ji bolela a představovala zvláštní protějšek k zadku, který jí stále pálil od pravidelného ranního výprasku.

Pokračovala v práci, škrabkou dřela zčernalou cihlu, matně osvětlená lucernou, kterou nechala hořet v rohu pece. Měla chuť použít jedinou sílu; červené venku by ale ucítily, jak usměrňuje, a navíc zjistila, že odpolední dávka ločidla byla neobvykle silná, takže nedokáže usměrnit ani pramínek. Vlastně bylo tak silné, až sejí z toho chtělo spát, což jí práci ještě ztěžovalo.

Tohle bude její život? Uvězněná uvnitř pece, kde oškrabuje cihly, které nikdo nevidí, zamčená před světem? Nemůže se Elaidě postavit, když na ni všichni zapomenou. Tiše zakašlala a zvuk se rozlehl vnitřkem ohniště.

Potřebovala plán. Zdálo se, že jediným východiskem bude využít sestry, které se pokoušejí vymýtit černé adžah. Ale jak se za nimi dostat? Když ji ostatní sestry neučí, nemá možnost uniknout svým červeným dozorkyním tím, že vstoupí do prostoru jiného adžah. Mohla by se nějak vytratit během práce? Kdyby zjistily, že je pryč, nejspíš by skončila ještě hůř.

Nemohla ale dopustit, aby její život ovládla tahle otrocká dřina! Poslední bitva se blíží, Drak Znovuzrozený si volně pobíhá kolem a amyrlinin stolec čistí na všech čtyřech ohniště! Zaťala zuby a zuřivě škrábala. Saze se vypalovaly tak dlouho, že na kameni vytvořily lesklou černou patinu. Nikdy se jí nepodaří dostat všechno dolů. Jen se musí ujistit, že je pec dost čistá, aby se saze neuvolňovaly.

Na hladké patině spatřila odraz stínu, který se hýbal u otvoru na druhé straně pece. Egwain okamžitě sáhla po zdroji — ale samozřejmě nic nenašla. Ne když jí ločidlo zatemňovalo mysl. Ale před pecí rozhodně někdo byl, krčil se a tiše pohyboval…

Egwain v jedné ruce sevřela škrabku a druhou se pomalu natáhl dolů, aby popadla smeták, kterým zametala popel. Pak se prudce otočila.

Laras, nakukující do pece, ztuhla. Správkyně kuchyní na sobě měla velkou bílou zástěru, rovněž pokrytou skvrnami od sazí. Její kulatá tvář už zažila nejednu zimu; vlasy jí začínaly šedivět a kolem očí měla vrásky. Jak se skláněla, tvořila sejí druhá, třetí a čtvrtá brada, a rukou s tlustými prsty svírala okraj ohniště.

Egwain se uvolnila. Proč si byla tak jistá, že se k ní někdo plíží? Byla to jen Laras, která ji přišla zkontrolovat.

Ale proč se ta žena pohybovala tak tiše? Laras pohlédla stranou a přimhouřila oči. Pak zvedla prst ke rtům. Egwain se znovu napjala. Co se to dělo?

Laras vycouvala z pece a pokynula Egwain, ať jde za ní. Správkyně kuchyní se pohybovala zlehka, mnohem tišeji, než by Egwain považovala za možné. Pomocní kuchaři a umývači nádobí rachotili někde v jiných částech kuchyní, ale žádného nebylo vidět. Egwain se vyplížila z pece, zastrčila si škrabku za opasek a vdechla čerstvý vzduch bez sazí. Zhluboka se nadechla a dostalo se jí nevrlého pohledu od Laras, následovaného dalším prstem zvednutým ke rtům.

Egwain přikývla a vydala se kuchyní za ní. Netrvalo dlouho a Egwain stála ve špižírně, provoněné vůní zrní a zrajících sýrů. Dlažba zde ustoupila odolnějším cihlám. Lara odsunula pár pytlů a pak otevřela část podlahy. Byly to padaci dveře, pokryté tenkými cihlami, aby vypadaly jako součást podlahy. Odhalily malou kamennou místnost pod špižírnou, dost velkou, aby se do ní vešel člověk, ačkoli někdo vysoký by se tam dost tísnil.

„Počkáš tady do noci,“ řekla Laras tiše. „Hned teď tě odtud dostat nemůžu, ne když je ve Věži rušno jako na dvoře plným slepic, když je poblíž liška. Ale pozdě večer se vynáší smetí a já tě schovám mezi holkama, co ho odnášejí. Dělník z přístavu tě odvede k malý loďce a převeze přes řeku. Mám ve stráži nějaké přátele; budou se dívat jinam. Až se dostaneš na druhou stranu, je to na tobě. Radím ti, aby ses nevracela k těm hlupačkám, co z tebe udělaly svoji loutku. Najdi si místo, kde se schováš, než se tohle přežene, a pak se vrať a podívej, jestli tě ta, co bude velet, vezme zpátky. Podle toho, co se děje, není pravděpodobný, že to bude Elaida…“

Egwain překvapeně zamrkala.

„No tak,“ řekla zavalitá žena. „Hybaj dovnitř.“

„Já…“

„Na žvanění nemáme čas!“ prohlásila Laras, jako by to nebyla ona, kdo pořád mluví. Podle toho, jak se neustále rozhlížela a podupávala nohou, byla očividně nervózní. Ale také něco takového zjevně nedělala poprvé. Proč byla obyčejná kuchařka ve Věži tak zběhlá v plížení, proč měla při ruce plán, jak Egwain dostat z opevněného a obléhaného města? A především, proč vůbec měla v kuchyních takovou skrýš? Světlo? Jak ji udělala?

„O mě se neboj,“ řekla Laras s pohledem upřeným a Egwain. „Já se o sebe postarám. Všechny kuchyňské pomocníky budu držet dál od místa, kde pracuješ. Ty Aes Sedai tě kontrolujou jenom asi tak co půl hodiny – a protože to udělaly právě - před minutkou, bude chvíli trvat, než se znovu podívají. Až to udělají, budu dělat hloupou a všechny si budou myslet, žes z kuchyní vyklouzla. Brzo tě dostaneme z města a nikdo nebude nic vědět.“

„Ano,“ řekla Egwain, která konečně našla hlas, „ale proč?“ Předpokládala, že poté, co pomohla Min a Siuan, už Laras nebude dychtit pomáhat další uprchlici.

Laras se na ni znovu podívala a v jejích očích bylo stejné odhodlání jako v očích kterékoli Aes Sedai. Egwain tuto ženu očividně podcenila. Co byla doopravdy zač?

„Nebudu se podílet na lámání něčího ducha,“ prohlásila Laras přísně. „Ty výprasky jsou ostudný! Hloupé Aes Sedai. Celé roky jsem věrně sloužila, to ano, ale teď mi řekly, že tě mám dřít tak tvrdě, jak to jen půjde, a pořád. No, já poznám, kdy holku přestaly učit a začaly seji snažit ubít. Ajá to nestrpím, ne u mě v kuchyních. Světlo spal Elaidu za to, že si myslí, že může dělat něco takovýho! Popravit tě nebo z tebe udělat novicku, to je mi jedno. Ale tohle lámání je nepřijatelné!“

Žena stála s rukama v bok a ze zástěry sejí vznášely obláčky mouky. Egwain se kupodivu přistihla, že nabídku zvažuje. Siuaninu nabídku na záchranu odmítla, ale kdyby teď uprchla, vrátila by se ke vzbouřencům s tím, že se osvobodila. To bylo mnohem lepší než se nechat zachránit. Mohla by před tímhle vším uniknout, uniknout výpraskům, uniknout dřině.

Aby dělala co? Seděla venku a dívala se, jak se Věž hroutí?

„Ne,“ řekla Laras. „Tvá nabídka je velice laskavá, ale já ji nemůžu přijmout. Promiň.“

Laras se zamračila. „A teď poslouchej…“

„Laras,“ přerušila ji Egwain, „s Aes Sedai nikdo takovým tónem nemluví, ani když je to správkyně kuchyní.“

Laras zaváhala. „Holka hloupá. Ty nejsi Aes Sedai.“

„Ať to uznáváš, nebo ne, stejně nemůžu odejít. Pokud nemáš v úmyslu zkusit mě do té díry sama nacpat, svázanou a s roubíkem, abych nekřičela, a potom mě osobně doprovodit přes řeku, pak navrhuju, abys mě nechala vrátit se k práci.“

„Ale proč?“

„Protože,“ řekla Egwain a ohlédla se zpátky k ohništi, „někdo s ní musí bojovat.“

„Takhle bojovat nemůžeš,“ řekla Laras.

„Každý den je bitva,“ řekla Egwain. „Každý den, kdy se odmítnu sklonit, něco znamená. Dokonce i když to bude vědět jen Elaida a její červené, má to význam. Malý, ale větší, než co bych dokázala zvenčí. Pojď. Ještě mi zbývají dvě hodiny práce.“

Obrátila se a vyrazila zpátky k ohništi. Laras zdráhavé zavřela poklop své tajné místnosti a připojila se k ní. Teď ta žena dělala mnohem větší hluk, otírala se o pulty a její kroky byly na cihlách hlasitě slyšet. Zvláštní, jak dokázala být tak tichá, když chtěla.

Kuchyněmi se pohyboval záblesk červené látky, jako krev mrtvého králíka na sněhu. Egwain ztuhla, když šijí Katerina v šatech s karmínovou suknicí a žlutým lemováním všimla. Červená měla sevřená rty a přimhouřené oči. Všimla si, jak Egwain s Laras odcházejí?

Laras ztuhla.

„Teď už chápu, co jsem dělala špatně,“ řekla rychle Egwain správkyni kuchyní, přičemž upírala pohled na druhé ohniště, které leželo poblíž místa, kde předtím stály ve špižírně. „Děkuji, že jsi mi to ukázala. Teď už budu pečlivější.“

„To rozhodně buď,“ řekla Laras, která už se vzpamatovala z leknutí. „Jinak poznáš, co je to skutečný trest, na jako ty polovičaté výprasky, co dává správkyně novicek. A teď zpátky do práce.“

Egwain přikývla a chtěla rychle vyrazit k peci. Katerina ji zvednutou rukou zarazila. Egwainino srdce se zrádně rozbušilo.

„To není třeba,“ prohlásila Katerina. „Amyrlin požaduje, aby ji novicka dnes obsluhovala při večeři. Řekla jsem amyrlin, že jeden den práce jen těžko zlomí někoho tak hloupě paličatého, jako je tohle dítě, ale ona na tom trvá. Řekla bych, že dostaneš první příležitost prokázat svou pokoru, dítě. Radím ti, abys ji využila.“

Egwain sklopila oči k začeměným rukám a špinavým šatům.

„Běž, utíkej,“ řekla Katerina. „Umyj se a převleč. Amyrlin na tebe nebude čekat.“

Ukázalo se, že umýt seje téměř stejně těžké jako vyčistit topeniště. Sázejí zašpinily ruce podobným způsobem jako pracovní šaty. Egwain strávila téměř hodinu koupelí v kádi s vlažnou vodou a snažila se dát do pořádku. Nehty měla polámané od oškrabávání cihel a měla dojem, že pokaždé, když si opláchne vlasy, vymyje z nich celé vědro vloček sazí.

Nicméně byla za tu možnost vděčná. Zřídka měla dost času na koupel; většinou se sotva stihla rychle vydrhnout. Zatímco se v malé koupelně se šedými dlaždicemi drhla a oplachovala, uvažovala, co dál.

Odmítla příležitost k útěku. To znamenalo, že musí pracovat s Elaidou a červenými, jedinými sestrami, s nimiž se stýkala. Bude ale možné přimět je pochopit, jakých chyb se dopustily? Kéž by jim všem mohla nařídit pokání a zbavit se jich.

Ale ne. Byla amyrlin; reprezentovala všechna adžah – včetně červeného. Nemohla s nimi zacházet tak, jako Elaida zacházela s modrými. Červené se k ní chovaly nejvíc nepřátelsky, ale to jen znamenalo větší výzvu. Zdálo se, že se Silvianou se někam dostává, a nepřiznala Lirene Doirellin, že se Elaida dopustila vážných chyb?

Možná, že červené nebyly jediné, které mohla ovlivnit. Vždycky tu byla možnost, že se s jinými sestrami potká na chodbách. Kdyby ji některá oslovila, červené by Egwain dost dobře nemohly odvléct pryč. Zachovaly by jistou důstojnost, což by Elain poskytlo možnost jistého styku s jinými sestrami.

Ale jak se chovat k samotné Elaidě? Bylo moudré nechat falešnou amyrlin, ať si dál myslí, že Egwain už téměř zastrašila? Nebo nastal čas postavit se na odpor?

Když skončila s koupelí, připadala si Egwain mnohem čistší a mnohem sebejistější. Její válka nabrala vážný obrat k horšímu, ale stále může bojovat. Rychle si prohrábla mokré vlasy kartáčem, hodila na sebe nové šaty novicky – Světlo, jak bylo příjemné cítit na kůži měkkou čistou látku! – a vyšla ven, aby se připojila ke svému doprovodu.

Vydaly se s ní vzhůru do amyrlininých komnat. Egwain minula několik hloučků sester a kvůli nim se pečlivě držela zpříma. Její strážkyně ji provedly prostorem červených, kde dlaždice na podlaze změnily vzor na rudý a tmavě šedý. Tudy procházelo víc lidí, ženy v šátcích, sloužící s plamenem Tar Valonu na prsou. Žádní strážci; to Egwain vždy připadalo divné, protože v jiných částech Věže se vyskytovali tak běžně.

Po dlouhém výstupu a několika zatáčkách dorazily do Elaidiných komnat. Egwain si bezděčně uhladila suknici. Cestou se rozhodla, že musí v Elaidině přítomnosti mlčet, tak jako posledně. Víc ji podráždit by jen vedlo k dalším omezením. Egwain se nebude ponižovat, ale ani se nenechá vyprovokovat, aby ji urazila. Ať si ta ženská myslí, co chce.

Sloužící otevřela dveře a zavedla Egwain dovnitř do jídelny. Egwain ohromilo, co tam spatřila. Předpokládala, že bude obsluhovat jen samotnou Elaidu, nebo možná ještě Meidani. Egwain ani na okamžik nenapadlo, že bude jídelna plná žen. Bylo jich pět, z každého adžah kromě červeného a modrého. A každá z nich byla přísedící. Byla zde Yukiri, stejně jako Doesine, obě patřící k tajným lovcům černých adžah. Byla zde i Ferane, ačkoli se zdálo, že je překvapena Egwaininou přítomností; nevěděla předtím bílá o večeři, nebo to prostě jen nezmínila?

Rubinde ze zeleného adžah seděla vedle Sevan z hnědého, sestry, s níž se Egwain chtěla setkat. Ševan byla jednou z těch, které podporovaly vyjednávání se vzbouřenými Aes Sedai, a Egwain doufala, že ji popostrčí dál k tomu, aby pomohla sjednotit Bílou věž zevnitř.

U stolu neseděla kromě Elaidy žádná jiná červená sestra. Bylo to proto, že všechny červené přísedící pobývaly mimo Věž? Možná Elaida vzhledem ke své přítomnosti považovala skupinu v místnosti za vyváženou, protože se stále pokládala za červenou, i když by neměla.

Byl to dlouhý stůl, křišťálové poháry se třpytily a odrážely světlo z ozdobných bronzových stojacích lamp, postavených podél stěn, natřených vybledlou červenožlutou barvou. Všechny ženy měly krásné šaty v barvách svých adžah. V místnosti se vznášela vůně šťavnatého masa a v páře vařené mrkve. Ženy si povídaly. Přátelsky, ale nucené. Napjatě. Nechtěly tady být.

Na druhé straně pokoje na Egwain kývla Doesine, téměř s úctou. To něco naznačovalo. „Jsem tady, protože jsi tvrdila, že jsou tyhle věci důležité,“ jako by to říkalo. Elaida seděla v čele stolu, oblečená v rudých šatech s dlouhými rukávy, které kolem živůtku zdobily nebroušené granáty, a na tváři měla spokojený úsměv. Sloužící pobíhali sem a tam, nalévali víno a přinášeli jídlo. Proč Elaida sezvala přísedící na večeři? Byl to pokus o zhojení ran uvnitř Bílé věže? Zmýlila se Egwain, pokud šlo o názor na ni?

„Vida, dobře,“ řekla Elaida, když si všimla Egwain. „Konečnější dorazila. Pojď sem, dítě.“

Egwain poslechla, vydala se přes místnost a všimly si jí i poslední přísedící. Některé se nad její přítomností tvářily zmateně, jiné zvědavě. Cestou si Egwain něco uvědomila.

Tento jediný večer by snadno mohl zhatit vše, na čem pracovala.

Když ji tady Aes Sedai uvidí podlézavě obsluhovat Elaidu, Egwain v jejich očích ztratí postavení. Elaida prohlašovala, že Egwain zastrašila – avšak Egwain dokázala, že tomu tak není. Jestliže se tady podvolí Elaidině vůli, byť trochu, budou na to hledět jako na důkaz.

Světlo tu ženskou spal! Proč pozvala tolik z žen, které se Egwain snažila ovlivnit? Byla to prostě jen shoda okolností? Egwain se připojila k falešné amyrlin v čele stolu a sloužící jí podala křišťálový džbán s jiskřivým červeným vínem. „Postaráš se, abych měla stále plný pohár,“ řekla Elaida. „Čekej tady, ale nechoď příliš blízko. Nerada bych čichala ty saze, co máš na sobě po dnešním odpoledním trestu.“

Egwain zaťala zuby. Čichala saze? Po hodinovém drhnutí? To sotva. Ze strany viděla v Elaidiných očích spokojený výraz, zatímco žena upíjela víno. Pak se Elaida obrátila k Ševan, která seděla v křesle napravo od ní. Hnědá sestra byla vyčouhlá žena se sukovitýma rukama a kostnatou tváří, jako osoba vytvořená z pokroucených klacků. Prohlížela si jejich hostitelku zamyšlenýma očima.

„Pověz mi, Ševan,“ řekla Elaida, „pořád trváš na těch pošetilých rozhovorech se vzbouřenci?“

Ševan odpověděla. „Sestry musí dostat šanci se usmířit.“

„Už svou šanci měly,“ řekla Elaida. „Upřímně řečeno, od hnědých jsem čekala víc. Chováte se zarputile, a přitom nemáte ponětí, jak to chodí ve skutečném světě. Podívej, dokonce i Meidani se mnou souhlasí, a to je šedá! Víš, jaké jsou ony.“

Ševan se odvrátila a vypadala rozčileněji než předtím. Proč je Elaida pozvala na večeři, když chtěla jen urážet je i jejich adžah? Zatímco Egwain vše sledovala, červená obrátila pozornost k Ferane a postěžovala šijí na Rubinde, přísedící za zelené adžah, která také odporovala Elaidině snaze o ukončení rozhovorů. Během hovoru zvedla pohár k Egwain a poklepala na něj. Upila sotva pár doušků.

Egwain stiskla zuby a dolila pohár. Ostatní ji už viděly pracovat – vždyť pro Ferane louskala ořechy. Tohle její pověst nezničí, ne pokud ji Elaida nepřinutí se nějak pokořit.

Ale jaký má tato večeře smysl? Nezdálo se, že by se Elaida snažila dát adžah dohromady. Pokud vůbec něco, tak ty trhliny ještě rozšiřovala tím, jak odbývala ty, jež s ní nesouhlasily. Čas od času si od Egwain nechala dolít pohár, ale nikdy v něm nebylo víc místa než projeden či dva doušky.

Egwain to pomalu začínala chápat. Tato večeře nebyla o práci s adžah. Byla o tom, aby Elaida přinutila přísedící udělat to, co si myslela, že by měly. A s Egwain se tam chtěla jen předvést! Všechno to bylo jen o tom, dokázat ostatním, jak mocná Elaida je – mohla vzít ženu, kterou jiní jmenovali amyrlin, obléci jí šaty novicky a každý den jí ukládat pokání.

Egwain cítila, že znovu dostává zlost. Proč Elaida pokaždé dokázala vzbouřit její emoce? Sloužící odnesli mísy s polévkou, přinesli podnosy na páře a másle vařené mrkve a ve vzduchu se vznášel náznak skořicové vůně. Egwain večeři nedostala, ale bylo jí příliš zle, než aby se starala o jídlo.

Ne, pomyslela si a obrnila se. Neukončím to předčasně jako posledně. Vydržím. Jsem silnější než Elaida. Jsem silnější než její šílenství.

Konverzace pokračovala, Elaida pronášela urážlivé poznámky vůči ostatním, někdy záměrně, někdy zjevně bezděčně. Ostatní odvedly rozhovor od vzbouřenců a stočily ho k nezvykle zatažené obloze. Nakonec Ševan zmínila zvěsti, že daleko na jihu spolupracují Seančané s Aiely.

„Zase Seančani?“ povzdechla si Elaida. „S těmi si nemusíš dělat starosti.“

„Moje zdroje říkají něco jiného, matko,“ řekla Ševan topomě. „Myslím, že musíme věnovat větší pozornost tomu, co dělají. Nechala jsem některé sestry, ať se tohoto dítěte zeptají na její zkušenosti s nimi, které byly značné. Měla bys slyšet, co dělají Aes Sedai.“

Elaida se zasmála zvonivým melodickým smíchem. „Určitě víš, že tohle dítě má sklony přehánět!“ Pohlédla na Egwain. „Šíříš lži pro toho svého kamaráda, toho blázna al’Thora? Co jsi o těch vetřelcích povídala? Pracují pro něj, ne?“

Egwain neodpověděla.

„Mluv,“ řekla Elaida a pokynula jí pohárem. „Řekni těmto ženám, žejsi vykládala lži. Přiznej se, nebo ti zase uložím pokání, holko.“

Pokání, kterého by se jí dostalo za nemluvení, by bylo lepší než snášet Elaidinu zuřivost za to, že jí odporuje. Mlčení bylo cestou k vítězství.

Avšak když se Egwain rozhlédla po dlouhém mahagonovém stole, prostřeném zářivě bílým porcelánem Mořského národa, spatřila pět párů očí, které ji pozorně sledují. Viděla jejich otázky. O samotě s nimi Egwain mluvila směle, ale bude na svých tvrzeních trvat teď, když čelí nejmocnější ženě na světě? Ženě, která má v rukou Egwainin život?

Byla Egwain amyrlin? Nebo jen holka, co ráda něco předstírá?

Světlo tě spal, Elaido, napadlo ji a zaťala zuby, neboť pochopila, že se mýlila. Mlčení k vítězství nepovede, ne před těmito ženami. Nebude se ti líbit, jak to bude pokračovat.

„Seančané pro Randa nepracují,“ řekla Egwain. „A představují pro Bílou věž vážné nebezpečí. Nešířila jsem žádné lži. Říct něco jiného by znamenalo porušit tři přísahy.“

„Ty jsi tři přísahy nesložila,“ řekla Elaida přísně a obrátila se k ní.

„Složila,“ odvětila Egwain. „Nedržela jsem hůl přísahy, ale má slova nejsou pravdivá díky holi. Pronesla jsem slova přísah v srdci a jsou mi tak dražší, neboť mě nic nenutí je dodržovat. A při přísaze, která mě váže, ti znovu říkám, že jsem snílek, a snila jsem o tom, že Seančané zaútočí na Bílou věž.“

Elaidiny oči na okamžik vzplály a sevřela vidličku, až jí zbělely klouby prstů. Egwain jí hleděla do očí a Elaida se nakonec znovu zasmála. „Vidím, žejsi paličatá jako vždycky. Musím říct Kateřině, že měla pravdu. Za to svoje přehánění budeš potrestána, dítě.“

„Tyto ženy vědí, že nelžu,“ řekla Egwain klidně. „A pokaždé, když trváš na tom, že ano, se v jejich očích snižuješ. Dokonce i když nevěříš mému snu, musíš připustit, že Seančané představují hrozbu. Nasazují obojky ženám, které mohou usměrňovat, a pomocí nějakého zvráceného ter’angrialů je používají jako zbraň. Cítila jsem ten obojek na krku. Pořád ho čas od času cítím. Ve snech. V nočních můrách.“

V místnosti zavládlo ticho.

„Tyysz pošetilé dítě,“ řekla Elaida v očividné snaze předstírat, že Egwain není hrozba. Měla se otočit a podívat se ostatním do očí. Kdyby to udělala, spatřila by pravdu. „Nu, přinutilas mě k tomu. Poklekneš přede mnou, dítě, a budeš prosit o odpuštění. Hned teď. Jinak tě nechám zavřít o samotě. Tohle chceš? Ale nemysli si, že výprasky přestanou. Stále budeš činit každodenní pokání, jenom tě po každém hodí do cely. A teď na kolena a pros o odpuštění.“

Přísedící se na sebe dívaly. Už se nedalo couvnout. Egwain si přála, aby k tomu nedošlo. Ale došlo a Elaida chtěla boj.

Bylo na čase jí ho dopřát. „A když se před tebou neskloním?“ zeptala se Egwain a pohlédla té ženské do očí. „Co pak?“

„Ty poklekneš, ať tak či onak,“ zavrčela Elaida a uchopila zdroj.

„Použiješ na mě sílu?“ zeptala se Egwain klidně. „Musíš se uchýlit k tomuhle? Copak bez usměrňování nemáš žádnou autoritu?“

Elaida zaváhala. „Mám právo potrestat toho, kdo mi neprokazuje náležitou úctu.“

„Takže mě přinutíš poslechnout,“ řekla Egwain. „Tak tohle uděláš se všemi ve Věži, Elaido? Adžah se ti postaví, a je rozpuštěno. Někdo se ti znelíbí, a ty se pokusíš zničit její právo být Aes Sedai. Až tohle skončí, podrobíš si všechny sestry.“

„Nesmysl!“

„Vážně?“ zeptala se Egwain. „A řeklas jim o svém nápadu na novou přísahu? Přísahu, kterou na hůl přísahy složí všechny sestry, přísahu poslouchat amyrlin a podporovat ji?“

„Já…“

„Popři to,“ řekla Egwain. „Popři, že jsi to prohlásila. Dovolí ti to přísahy?“ Elaida ztuhla. Kdyby byla černá, mohla by to popřít, hůl nehůl. Ale Meidani mohla každopádně Egwainino tvrzení dosvědčit.

„Byly to jen takové řeči,“ řekla Elaida. „Jenom úvahy, myšlenky pronášené nahlas.“

„V úvahách je často pravda,“ řekla Egwain. „Zavřela jsi samotného Draka Znovuzrozeného do truhly; právě jsi mi před všemi těmito svědky hrozila tímtéž. Lidé ho nazývají tyranem, ale to ty jsi ta, kdo ničí naše zákony a vládne pomocí strachu.“

Elaida vytřeštila oči a bylo vidět její hněv. Vypadala… ohromeně. Jako by nedokázala pochopit, jak se od trestání vzpurné novicky dostala k debatě se sobě rovnou. Egwain viděla, že žena začíná splétat vlákno vzduchu. Tohle bylo nutno zarazit. Roubík ze vzduchu by diskusi ukončil.

„Jen do toho,“ řekla Egwain klidně. „Použij sílu, abys mě umlčela. Neměla bys bý jako amyrlin schopná protivníka k poslušnosti přemluvit, místo aby ses uchýlila k násilí?“

Koutkem oka Egwain zahlédla, jak drobná Yukiri ze šedého adžah při této poznámce přikyvuje.

Elaidiny oči hněvivě vzplály a pustila vlákno vzduchu. „Nemusím se tady dohadovat s obyčejnou novickou,“ odsekla Elaida. „Amyrlin se neospravedlňuje před někým, jako jsi ty.“

Amyrlin chápe nejsložitější učení a debaty,’“ citovala zpaměti Egwain. „.Přesto je nakonec služebníkem všech, dokonce i nejposlednějších nádeníků?“ Tato slova patřila Balladare Arandaille, první amyrlin pozvednuté z hnědého adžah. Napsala je v posledních spisech, než zemřela; spisy vysvětlovaly její vládu a to, co udělala během Kavarthenských válek. Arandaille cítila, že jakmile je krize zažehnána, je morální povinností amyrlin vysvětlit prostým lidem své chování.

Sevan, sedící vedle Elaidy, uznale přikývla. Ten citát byl poněkud nejasný; Egwain žehnala Siuaniným nenápadným lekcím z moudrosti předchozích amyrlin. Mnohé z toho, co říkala, pocházelo z utajených dějin, ale mnoho skvostů také pocházelo od žen jako Balladare.

„Co to meleš za nesmysly?“ obořila se na ni Elaida.

„Cos měla v úmyslu s Randem al’Thorem udělat, až ho zajmeš?“ zeptala se Egwain a Elaidiny poznámky si nevšímala.

„Já nemusím…“

„Neodpovídáš mně,” řekla Egwain a kývla k ženám kolem stolu, „ale jim. Vysvětlilas jim to, Elaido? Jaké byly tvé plány? Nebo se té otázce vyhneš stejně jako ostatním, které jsem položila?“

Elaida začala rudnout, ale s určitým úsilím se uklidnila. „Držela bych ho v bezpečí a odstíněného tady ve Věži, dokud by nenastal čas Poslední bity. To by mu zabránilo působit utrpení a chaos, jak to v mnoha zemích udělal. Stálo to za riziko, že se rozzuří.“

„,Jako pluh obrací hlínu, tak on obrátí životy lidí, a vše, co bylo, pohltí oheň jeho očí,’“ řekla Egwain. „, Válečné polnice budou znít při jeho krocích, krkavci se budou krmit při jeho slovech a on ponese korunu z mečů.’“

Elaida se zaraženě zamračila.

„Karaethonský cyklus, Elaido,“ řekla Egwain. „Když jsi Randa nechala zavřít, aby byl držen v ,bezpečí’, získal už Illian? Nosil už to, co pojmenoval korunou z mečů?“

„No, ne.“

„A jak jsi čekala, že naplní proroctví, když bude ukrytý v Bílé věži?“ zeptala se Egwain. „Jak měl způsobit válku, jak říkají proroctví? Jak rozbít státy a připoutat je k sobě? Jak by mohl,pobít svůj lid mečem míru’ nebo ,spoutat devět měsíců, aby mu sloužily’, kdyby byl někde zamčený? Hovoří proroctví o tom, že bude ,zbavený pout’? Nemluví proroctví o ,chaosu jeho činů’? Jak se může něco dít, když bude v řetězech?“

„Já…“

„Tvá logika je ohromující, Elaido,“ řekla Egwain chladně. Při těch slovech se Ferane zlomyslně usmála; nejspíš opět přemýšlela o tom, že by se Egwain hodila do bílého adžah.

„Pche,“ řekla Elaida, „tvoje otázky jsou nesmyslné. Proroctví se musela vyplnit. Jiná možnost nebyla.“

„Takže říkáš, že tvůj pokus ho spoutat byl předem určený k neúspěchu.“

„Ne, to vůbec ne,“ řekla Elaida, která už zase zrudla. „S tímhle bychom si neměly lámat hlavu – rozhodnutí není na tobě. Ne, měly bychom mluvit o těch tvých vzbouřenkyních a o tom, co Bílé věži udělaly owy!“

Dobrá změna rozhovoru a pokus zahnat Egwain do defensivy. Elaida nebyla úplně neschopná. Jenom arogantní.

„Já vidím, že ony se snaží zhojit rány, které mezi sebou máme,“ řekla Egwain. „Nemůžeme změnit, co se stalo. Nemůžeme změnit, co jsi provedla Siuan, dokonce i když moje společnice objevily způsob, jak její utišení vyléčit. Můžeme jen jít vpřed a ze všech sil se snažit zahladit jizvy. Co děláš, Elaido? Odmítáš jednání, pokoušíš se přinutit přísedící, aby se stáhly? Urážíš adžah, která nejsou tvá vlastní?“

Doesine ze žlutého adžah tiše zamumlala na souhlas. To upoutalo Elaidiny oči a na okamžik zmlkla, jako by si uvědomila, že ztratila kontrolu nad debatou. „A dost.“

„Zbabělče,“ řekla Egwain.

Elaidiny oči vzplály. „Jak se opovažuješ’.“

„Opovažuju se říkat pravdu, Elaido,“ odpověděla Egwain tiše. „Jsi zbabělec a tyran. Nazvala bych tě i temnou družkou, ale myslím, že Temný by se nejspíš příliš styděl, kdyby ho s tebou spojovali.“

Elaida zavřeštěla, utkala záblesk síly a srazila jím Egwain zády na zeď, až jí z ruky vylétl džbán s vínem. Ten se roztříštil na dřevěné podlaze, krvavá tekutina se z něj rozlétla a pokropila stůl a polovinu hostů a ušpinila bílý ubrus rudými šmouhami.

„Ty mi říkáš temná družka?“ ječela Elaida. „To ty jsi temná družka. Ty a ti tvoji rebelové venku, kteří se mě snaží odvrátit od toho, co se musí udělat.“

Poryv setkaného vzduchu Egwain opět přirazil na zeď a ona se zhroutila na podlahu na střepy rozbitého džbánu, které jí pořezaly paže. Tucet prutů ji mrskalo a rvalo jí šaty. Z paží jí prýštila krev, a jak ji Elaida tloukla, krev se rozprskávala kolem a špinila stěnu.

„Elaido, přestaň!“ řekla Rubinde a se zašustěním zelených šatů vstala. „Zešílelas?“

Těžce oddechující Elaida se k ní obrátila. „Nepokoušej mě, zelená!“

Pruty Egwain dál mrskaly. Snášela to mlčky. Namáhavě se postavila. Cítila, jak jí už natékají paže i tvář. Stále však na Elaidu upírala klidný pohled.

„Elaido!“ zaječela Ferane, vstávajíc. „Porušuješ věžový zákon! Nemůžeš používat sílu k trestání novicky!“

„Já jsem věžový zákon!“ běsnila Elaida. Ukázala na sestry. „Vysmíváte se mi. Vím že ano. Za mými zády. Když mě vidíte, tváříte se uctivě, ale já vím, co říkáte, co si šeptáte. Vy nevděční blázni! Po tom, co jsem pro vás udělala! Myslíte si, že vás budu snášet věčně? Vemte si tuhle jako příklad!“

Obrátila se, ukázala na Egwain a pak ohromeně klopýtla a ustoupila, když zjistila, že ji Egwain klidně sleduje. Elaida tiše zalapala po dechu a zvedla si ruku k hrudi, zatímco pruty dál dopadaly. Všechny viděly tkaniva a všechny viděly, že Egwain neječí, přestože nemá v ústech roubík ze vzduchu. Z paží jí kapala krev, a přesto nenacházela důvod proč křičet. Místo toho v duchu žehnala aielským moudrým za jejich moudrost.

„A čeho,“ zeptala se Egwain klidně, „mám být příkladem, Elaido?“

Bití pokračovala. Světlo, jak to bolelo! V koutcích Egwaininých očí se objevily slzy, ale už se předtím cítila hůř. Mnohem hůř. Cítila se tak pokaždé, když pomyslela na to, co ta ženská dělá Věži, kterou Egwain milovala. Její skutečná bolest nepocházela z ran, ale z toho, jak se Elaida před přísedícími chová.

„Při Světle,“ zašeptala Rubinde.

„Kéž bych tady nebyla třeba, Elaido,“ řekla Egwain tiše. „Kéž by v tobě měla Věž velkolepou amyrlin. Kéž bych mohla ustoupit a přijmout tvou vládu. Kéž by sis to zasloužila. Ochotně bych přijala popravu, kdyby to znamenalo nechat zde schopnou amyrlin. Bílá věž je důležitější než já. Můžeš říct totéž?“

„Chceš popravu!“ zařvala Elaida, která zase našla hlas. „No, tak tu mít nebudeš! Smrt je pro tebe příliš dobrá, temná družko! Budu se dívat, jak tě bijí – všichni se budou dívat – dokud s tebou nebudu hotová. Teprve pak umřeš!“ Obrátila se k sloužícím, kteří na ni s otevřenou pusou zírali z opačné strany pokoje. „Pošlete pro vojáky! Chci, aby tuhle hodili do nejhlubší kobky, kterou ve Věži máme! Ať se po celém městě rozhlásí, že Egwain al’Vere je temná družka, která odmítla milost amyrlin!“

Sloužící se rozběhli splnit její požadavky. Rákosky stále dopadaly, ale Egwain byla čím dál tím otupělejší’. V návalu mdloby zavřela oči – z levé paže, kde měla nejhlubší ránu, ztratila příliš mnoho krve.

Situace se vyhrotila, jak se obávala. Její osud se završil.

Nebála se však o svůj život. Místo toho se bála o Bílou věž. Jak se opírala o zeď a myšlenky sejí zamlžovaly, přemohl ji zármutek.

Ať tak či onak, její boj zevnitř Věže byl u konce.