Siuan se s trhnutím probudila. Něco bylo špatně. Něco bylo velice, velice špatně. Vyškrábala se z lůžka. Když to dělala, na druhé straně se náhle pohnula temná postava a kov zaskřípěl o kov. Siuan ztuhla, bez přemýšlení uchopila zdroj a vyvolala kouli světla.
Gareth Bryne stál ve střehu, meč s volavkou tasený a připravený. Na sobě měl jen spodky a Siuan se musela vší silou bránit, aby nezírala na jeho svalnaté tělo, které bylo v mnohem lepším stavu než u většiny mužů polovičního věku. „Co se děje?“ zeptal se napjatě.
„Světlo!“ řekla Siuan. „Ty spíš s mečem?“
„Vždycky.“
„Egwain je v nebezpečí.“
„V jakém nebezpečí?“
„Nevím,“ přiznala. „Sešly jsme se a ona najednou zmizela. Myslím… myslím, že se možná Elaida rozhodla ji popravit. Nebo jí alespoň vytáhnout z cely a… něco jí udělat.“
Bryne se nevyptával na detaily. Prostě zastrčil meč a pak si oblékl kalhoty a košili. Siuan na sobě stále ještě měla nyní už pokrčenou modrou sukni a blůzku – měla ve zvyku se převlékat až po setkáních s Egwain, když už Bryne tvrdě spal.
Cítila úzkost, kterou nedokázala dobře popsat. Proč je tak nervózní? Nebylo nijak neobvyklé, že snícího člověka něco probudilo.
Ale většina lidí nebyla Egwain. Ona byla paní světa snů. Kdyby ji něco nečekaně probudilo, vypořádala by se s tím a pak by se vrátila, aby utišila Siuaniny obavy. Ale to neudělala, navzdory tomu, že na ni Siuan čekala snad celou věčnost.
Bryne popošel k ní, nyní oblečený v tuhých šedých kalhotách a kabátě uniformy. Zapínal si vysoký límec. Na levé straně hrudi měl tři hvězdy a na ramenou zlaté epolety. Zvenčí se ozval vzrušený hlas. „Generále Bryne! Můj pane generále!“
Bryne na ni pohlédl pak se obrátil ke vchodu do stanu. „Dále!“
Do stanu se protlačil mladý voják s učesanými černými vlasy a rázně zasalutoval. Neomluvil se, že přišel tak pozdě – Bryneovi muži věděli, že jim generál věří, že ho vzbudí, když to bude třeba. „Můj pane,“ řekl muž. „Hlášení od zvědů. Ve městě se něco děje.“
„,Něco‘, Tijdsi?“ zeptal se Bryne.
„Zvědové si nejsou jistí, můj pane“ odpověděl muž a udělal obličej. „Když je tak zataženo, noc je temná a dalekohledy moc nepomáhají. Poblíž Věže se objevují světelné záblesky, jako při ohňostroji. Tmavé stíny ve vzduchu.“
„Zplozenci Stínu?“ zeptal se Bryne, když vycházel ze stanu. Siuan a voják ho i s koulí světla následovali. Měsíc bude jen tenký srpek a při neustále zatažené obloze bylo těžké vůbec něco vidět. Důstojnické stany byly jako dřímající černé náspy na černém pozadí a jediná jasně rozeznatelná světla představovaly strážní ohně hlídek u vstupu v palisádě.
„Mohli by to být zplozenci Stínu, můj pane,“ řekl voják, klusající za Brynem. „Příběhy vypráví o Stínu, který takhle lítá. Ale zvědové nevědí jistě, co vidí. Ale ty světelné záblesky jsou tam určitě.“
Bryne přikývl a zamířil ke strážním ohňům. „Zburcujte noční stráž; chci, aby byli vzhůru a ve zbroji, jen pro jistotu. Pošlete běžce k městskému opevnění. A sežeňte mi víc informací!“
„Ano, můj pane.“ Voják zasalutoval a odběhl.
Bryne pohlédl na Siuan a jeho tvář osvětlila světelná koule visící nad její dlaní. „Zplozenci Stínu by se neodvážili napadnout Bílou věž,“ řekl. „Ne, kdyby neměli početné pozemní útočné vojsko, a opravdu pochybuju, že se v těch pár úkrytech, které tahle pláň nabízí, schovává sto tisíc trolloků. Tak co se to, u všech všudy, děje?“
„Seančané,“ řekla Siuan a cítila, jak se jí v žaludku tvoří ledová hrouda. „Rybí střeva, Garethe! Musí to tak být. Egwain to předpověděla.“
Přikývl. „Ano. Povídá se, že jezdí na zplozencích Stínu.“
„Na létajících zvířatech,“ řekla Siuan, „ne zplozencích Stínu. Egwain říkala, že je nazývají rakeni.“
Upřel na ni pochybovačný pohled, ale řekl jen: „Co by Seančany přimělo k něčemu tak ztřeštěnému, jako zaútočit bez pozemní podpory?“
Siuan zavrtěla hlavou. Vždy předpokládala, že seančanský útok na Bílou věž bude znamenat rozsáhlou invazi, a Egwain odhadovala, že do útoku ještě zbývá řada měsíců. Světlo. Vypadalo to, že se Egwain mohla mýlit.
Bryne se obrátil ke strážním ohňům, které v noci šlehaly výš a vrhaly světlo přes přední stranu palisády. Uvnitř dřevěného kruhu se probouzeli důstojníci a volali na druhy v sousedních stanech. Rozžínaly se lampy a lucerny.
„Dobře,“ řekl Gareth, „dokud útočí na Tar Valon, nejsou náš problém. Jenom musíme…“
„Dostanu ji ven,“ prohlásila náhle Siuan, která tim překvapila sama sebe.
Bryne se k ní prudce otočil a popošel do světla její koule. Na bradě měl tmavé večerní strniště. „Cože?“
„Egwain,“ řekla Siuan. „Musíme pro ni dovnitř. Tohle dokonale rozptýlí pozornost. Garethe! Můžeme proniknout dovnitř a popadnout ji dřív, než se kdokoli vzpamatuje.“
Upřel na ni pohled.
„Co je?“
„Dala jsi slovo, že ji nebudeš zachraňovat, Siuan.“ Světlo, bylo vážně příjemné slyšet, jak používá její jméno!
Soustřeď se! pokárala se. „Teď už na tom nezáleží. Je v nebezpečí a potřebuje pomoc.“
„Ona nechce pomoc,“ řekl Bryne přísně. „My se musíme ujistit, že je naše vojsko v bezpečí. Amyrlin si je jistá, že se o sebe dokáže postarat.“
„Taky jsem si myslela, že se o sebe dokážu postarat,“ odvětila Siuan. „A podívej, jak jsem skončila.“ Zavrtěla hlavou a zalétla pohledem ke vzdálené věži Tar Valonu. Slabě rozeznala záblesk světla vedle špice, kterou tím krátce ozářil. „Když Egwain mluví o Seančanech, vždycky se klepe. Jenom máloco ji vyvede z klidu – ani Zaprodanci, ani Drak Znovuzrozený. Garethe, ty netušíš, co Seančané dělají ženám, které umějí usměrňovat.“ Setkala se s jeho očima. „Musíme pro ni.“
„Já se toho účastnit nebudu,“ prohlásil paličatě.
„Fajn,“ vyprskla Siuan. Pitomec! „Běž se postarat o svoje muže. Myslím, že znám někoho, kdo mi pomůže.“ Rozzlobeným krokem zamířila ke stanu těsně u palisády.
Když se celá Věž znovu otřásla, Egwain se opřela o stěnu v chodbě, aby neupadla. Chvěly se i samotné kameny. Ze stropu se snášely vločky malty a ze zdi spadla uvolněná dlaždice a roztříštila se na podlaze na tucet úlomků. Nicola zaječela a přitiskla se k Egwain.
„Temný!“ zakvílela Nicola. „Poslední bitva! Je tady!“
„Nicolo!“ obořila se na ni Egwain a narovnala se. „Ovládej se. Tohle není Poslední bitva. Jsou to Seančané.“
„Seančané?“ zeptala se Nicola. „Ale já jsem si myslela, že to jsou jenom povídačky!“
Holka hloupá, pomyslela si Egwain, zatímco spěchala postranní chodbou. Nicola cupitala za ní a nesla lampu. Paměť posloužila Egwain správně a příští chodba byla na vnější straně Věže a poskytla jí okno s výhledem ven. Mávnutím ruky zahnala Nicolu stranou a odvážila se vykouknout do tmy.
A skutečně, na obloze bily křídly temné okřídlené tvary. Na rakeny byly moc velké. Takže to’raken. Snášeli se dolů, kolem mnoha z nich se spřádala tkaniva, v Egwaininých očích zářící a pulsující. Objevovaly se ohnivé záblesky a osvětlovaly dvojice žen letících na hřbetech to’raken. Damane a sul’dam.
Části věžních křídel dole pod nimi byly v plamenech a ke své hrůze Egwain spatřila několik zejících děr přímo v bočních zdech Věže. To’raken svírali stěny a šplhali vzhůru jako netopýři a z nich do budovy sestupovali vojáci a damane. Zatímco se Egwain dívala, jeden z to’raken se odrazil od zdi Věže, když díky výšce nemusel startovat s rozběhem jako obvykle. Tvor nebyl tak elegantní jako jeden z menších rakenů, ale jeho letec odvedl skvělou práci a nesměřoval ho zpátky do vzduchu. Stvoření prolétlo přímo kolem Egwainina okna, až jí vítr sfoukl vlasy. Když to Taken prolétal kolem, Egwain zaslechla slabý vřískot. Vyděšený vřískot.
Tohle nebyl útok se vším všudy – byl to nájezd! Nájezd, při kterém měli pochytat marath’damane\ Kolem okna prolétla ohnivá střela, zasáhla nedalekou zeď a Egwain se stáhla stranou. Slyšela, jak se hroutí zdivo, a Věž se divoce zatřásla. V postranní chodbě vybuchly prach a kouř.
Brzy budou následovat vojáci. Vojáci a sul’dam. S vodítky. Egwain se otřásla a objala se rukama. Chladný, bezešvý kov. Nevolnost, ponížení, panika, zoufalství a – což bylo ostudné – pocit viny za to, že své paní neslouží nejlépe, jak jí to její schopnosti dovolují. Pamatovala si výraz ve tváři zlomené Aes Sedai. A ze všeho nejvíc si pamatovala vlastní hrůzu.
Hrůzu z toho, že nakonec skončí jako ostatní. Jen další otrokyně, šťastná, že může sloužit.
Věž se zatřásla. Daleko v chodbách se blýskal oheň, doprovázený křikem a zoufalým nářkem. Cítila kouř. Světlo! Opravdu se to může dít? Ona se tam nevrátí. Nenechá se zase uvázat. Musí utéct! Musí se ukrýt, uprchnout, uniknout…
Ne!
Napřímila se.
Ne, nebude utíkat. Je amyrlin.
Nicola se s fňukáním choulila u zdi. „Jdou si pro nás,“ zašeptala dívka. „Světlo, přicházejí!“
„Ať přijdou!“ zahřměla Egwain a otevřela se zdroji. Naštěstí už uplynulo dost času, aby to lehce otupilo účinky ločidla, a byla schopná uchopit slabý pramínek síly. Byl drobounký, nejspíš nejmenší množství síly, jaké kdy usměrnila. Nedokázala by ani splést proud vzduchu, který by pohnul kusem papíru. Ale bude to stačit. Musí. „Budeme bojovat!“
Nicola jen popotáhla a podívala se na ni. „Sotva dokážeš usměrňovat, matko!“ zakvílela. „Vidím to. Nemůžeme s nima bojovat!“
„Můžeme a budeme,“ prohlásila Egwain pevně. „Vstávej, Nicolo. Jsi novicka ve Věži, ne vyděšená děvečka.“
Dívka k ní zvedla oči.
„Já tě ochráním,“ řekla Egwain. „Slibuju.“
Zdálo se, že to dívce dodalo kuráž. Vstala. Egwain pohlédla směrem ke vzdálené chodbě, kde udeřila střela. Byla temná, neboť lampy na stěnách nehořely, ale měla dojem, že zahlédla stíny. Přijdou a uvážou každou ženu, kterou najdou.
Egwain se obrátila opačným směrem. Stále odtud slabě slyšela křik. Byly to ty, které slyšela těsně poté, co se probudila. Nevěděla, kam zmizela stráž od jejích dveří, a vlastně jí to bylo jedno.
„Pojď,“ řekla, vyrazila vpřed a držela svůj nepatrný kousek síly, jako když se tonoucí žena drží záchranného lana. Nicola šla za ní a stále pofnukávala, ale šla. O několik okamžiků později Egwain objevila to, v co doufala. Chodba byla plná dívek, některé z nich měly bílé šaty, jiné spodní košile. Novicky se shlukovaly k sobě a mnohé z nich vřískaly pokaždé, když Věží otřásl výbuch. Pravděpodobně si přály být dole, kde byly pokoje novicek předtím.
„Amyrlin!“ vykřiklo jich několik, když Egwain vešla do chodby. Byla to ubohá cháska, osvětlená svíčkami ve vyděšených rukách. Otázky se množily jako houby po dešti.
„Co se děje?“
„Útočí na nás?“
„Je to Temný?“
Egwain zvedla ruce a dívky milosrdně umlkly. „Na Věž útočí Seančané,“ řekla klidným hlasem. „Přišli, aby zajali ženy, které dokážou usměrňovat; mají způsob, jak takové ženy přinutit jim sloužit. Není to Poslední bitva, ale hrozí nám vážné nebezpečí. Nemám v úmyslu je nechat, aby si vzali byť i jedinou z vás. Jste moje.“
Chodba ztichla. Dívky na ni hleděly, s nadějí, nervózně. Bylo jich alespoň padesát, možná víc. Budou muset stačit.
„Nicolo, Jasmen, Yeteri, Inalo,“ vyjmenovala Egwain několik mocnějších mezi novickami. „Předstupte. Vy ostatní dávejte dobrý pozor. Něco vás naučím.“
„Co, matko?“ zeptala se jedna z dívek.
Doufám, že to bude fungovat, pomyslela si Egwain. „Naučím vás, jak se propojit.“
Ozvala se lapání po dechu. Toto nebyla věc, kterou se obvykle novicky učily, ale Egwain dohlédne na to, aby sul’dam v ubytovně novicek nenašly snadnou kořist!
Naučit je to trvalo znepokojivě dlouho a neustále je rušily další výbuchy a křik. Novicky byly vyděšené, a proto měly některé problém vůbec uchopit zdroj, natož se naučit novou techniku. Novicky potřebovaly hrozivých pět minut na to, aby jen začaly s tím, co Egwain zvládla už po několika pokusech.
Nicola byla užitečná – naučila se propojovat v Salidaru a mohla pomáhat s předváděním. Zatímco cvičily, Egwain nechala Nicolu, ať se v kruhu propojí s ní. Mladá novicka se otevřela zdroji, ale zůstala těsně na hranici vzdání se a umožnila Egwain, aby sílu natáhla skrz ni. Fungovalo to, Světlu sláva! Když do ní začala proudit jediná síla, která jí byla tak dlouho v jakémkoli významném množství odpírána, ucítila Egwain nával rozjařenosti. Bylo to tak úžasné! Celý okolní svět byl plný života, zvuky sytější, barvy nádhernější.
Uchváceně se usmála. Cítila Nicolu, cítila její strach, její překypující emoce. Egwain už byla součástí dostatečného množství kruhů, aby věděla, jak se od Nicoly oddělit, ale vzpomínala si na to, jaké to bylo poprvé, jak měla pocit, že vzlétla do něčeho mnohem většího, než je ona.
Otevřít se kruhu vyžadovalo zvláštní schopnost. Nebylo tak hrozně těžké se to naučit, ale neměly mnoho času. Naštěstí na to některé dívky rychle přišly. Yeteri, drobná světlovláska stále ještě v noční košili, byla první. Inala, štíhlá Domanka s měděnou kůží, ji následovala brzy poté. Egwain dychtivě vytvořila kruh s Nicolou a dalšími dvěma novickami. Proudila do ní síla.
Pak se s ostatními pustila do cvičení. Z rozhovorů mezi novickami během svého pobytu ve Věži měla matnou představu o tom, které z nich to s tkanivem umějí nejlépe a které jsou nejvyrovnanější. To nebyly vždy ty nejsilnější, ale když budou mír podporu kruhu, nezáleželo na tom. Egwain je rychle rozdělila do skupin a vysvětlila jim, jak skrze spojení přijímat zdroj. Doufala, že na to alespoň některé z nich přijdou.
Podstatné bylo, že nyní měla Egwain sílu. Pořádnou dávku, téměř takovou, na jakou byla zvyklá bez ločidla. Vyčkávavě se usmála a pak začala spřádat tkanivo, jehož složitost naplnila některé novicky přímo posvátnou hrůzou. „To, co vidíte,“ varovala je Egwain„ je něco, o co se nebudete pokoušet, dokonce ani ty z vás, které stojí v čele kruhů. Je to příliš složité a nebezpečné.“
Vzduch na konci chodby rozťala světelná otáčející se čára. Egwain doufala, že se průchod otevře do správného místa; postupovala podle Siuaniných pokynů, které byly poněkud mlhavé, přestože měla i původní Elainin popis onoho místa.
„Také,“ řekla Egwain novickám přísně, „neukážete bez mého svolení toto tkanivo nikomu jinému, dokonce ani jiné Aes Sedai.“ Pochybovala, že by to byl problém; tkanivo bylo složité a jen málo novicek by už bylo schopné ho zopakovat.
„Matko?“ vyjekla dívka s orlím nosem jménem Tamala. „Ty utíkáš?“ Hlas měla plný strachu a také nemalé naděje, jako by ji Egwain mohla vzít s sebou.
„Ne,“ prohlásila Egwain rozhodně. „Za chviličku se vrátím. A až přijdu, chci tady mít vytvořených alespoň pět dobrých kruhů!“
A s Nicolou a dalšími dvěma dívkami v patách prošla průchodem do temné místnosti. Upředla kouli světla a záře odhalila skladiště s policemi lemujícími stěny. Ulehčené vydechla. Určila místo správně.
Tyto police, společně s dalšími dvěma krátkými řadami polic, které stály přímo na podlaze, byly plné nejrůznějších zvláštních předmětů. Křišťálové koule, malé exotické sošky, tady skleněný medailón, který odrážel modré světlo, támhle pár velkých kovových rukavic, na okrajích lemovaných ohnivými opály. Egwain vešla do místnosti a tři novicky nechala stát a užasle zírat. Pravděpodobně cítily, co Egwain věděla – toto byly předměty jediné síly. Ter’angrialy, angrialy, sa’angrialy. Pozůstatky věku pověstí.
Egwain si prohlížela police. Předměty síly byly nechvalně proslulé tím, jak je nebezpečné je používat, pokud jste přesně nevěděli, co dělají. Kterákoli z těchto věcí by ji mohla zabít. Kéž by jen…
Roztáhla ústa v širokém úsměvu, přistoupila k polici a sundala z horní desky rýhovanou bílou hůlku dlouhou jako její předloktí. Našla ji! Na okamžik ji uctivě podržela, pak se natáhla a přitáhla skrz ni jedinou sílu. Proudil jí úžasný, téměř neodolatelný proud síly.
Yeteri hlasitě zalapala po dechu, když ho ucítila. Jen málo žen kdy drželo takovou sílu. Proudila do Egwain, jako když se člověk zhluboka nadechne. Měla chuť řvát. Se širokým úsměvem se podívala na tři novicky. „Teď jsme připravené,“ oznámila.
Jen ať si ji sul’dam zkusí odstínit, zatímco bude držet jeden z nejmocnějších sa’angrialů, jaké Aes Sedai vlastnily. Dokud je ona amyrlin, Bílá věž nepadne! Ne bez boje, který se vyrovná samotné Poslední bitvě.
Siuan našla Gawynův stan osvětlený a na stěnách hrály stíny, jak se muž pohyboval uvnitř. Jeho stan stál podezřele blízko strážnímu stanovišti; dovolili mu zůstávat uvnitř palisády, snad proto, aby na něj Bryne – a stráže na hlídce – mohl dohlížet.
Bryne, jako paličatý sumec, kterým byl, neodešel na strážní stanoviště, jak mu řekla. Sledoval ji, klel a volal na pobočníky, aby přišli za ním a nečekali ho na stanovišti. Dokonce i když se zastavila u stanu mladého Gawyna, Bryne zůstal stát vedle ní s rukou na jílci meče. Nespokojeně si ji prohlížel. Jak chce. Ona mu nedovolí, aby posuzoval její čest! Udělá, co uzná za vhodné.
Ačkoli na ni Egwain bude nejspíš velice, velice naštvaná. Nakonec mi bude vděčná, pomyslela si Siuan. „Gawyne!“ vyštěkla.
Hezký mladík vyrazil ze stanu a poskakoval, jak si snažil nazout levou botu. V ruce držel tasený meč a kolem pasu měl napůl zapnutý opasek s pochvou. „Co je?“ zeptal se a rozhlížel se po ležení. „Slyšel jsem křik. Zaútočili na nás?“
„Ne,“ řekla Siuan a zalétla pohledem k Bryneovi. „Ale na Tar Valon možná ano.“
„Egwain!“ vykřikl Gawyn a spěšně si dopínal opasek. Světlo, ten kluk nemyslí na nic jiného.
„Chlapče,“ řekla Siuan a založila si ruce. „Dlužím ti za to, žes mě dostal z Tar Valonu. Přijmeš na oplátku moji pomoc, aby ses dostal dovnitř?“
„Rád!“ vyhrkl Gawyn dychtivě a zasunul meč na místo. „A budeme vyrovnaní!“
Siuan přikývla. „Tak nám běž sehnat koně. Asi půjdeme jenom my dva.“
„Já to risknu,“ řekl Gawyn. „Konečně!“
„Moje koně na tuhle bláznivou výpravu brát nebudete,“ prohlásil Bryne přísně.
„Ve stájích jsou koně, kteři patří Aes Sedai, Gawyne,“ řekla Siuan, která si Brynea nevšímala. „Pro mě přiveď jednoho z nich. Mírného, nezapomeň. Velmi, velmi mírného.“
Gawyn přikývl a odběhl do noci. Siuan ho následovala opatrnějším krokem a v duchu už plánovala. Tohle všechno by bylo mnohem jednodušší, kdyby dokázala vytvořit průchod, ale na to nebyla v síle dost mocná. Před utišením ano, ale přát si, aby byly věci jinak, bylo asi tak stejně užitečné, jako chtít, aby ten slaneček, co jste ho chytili, byl žralok. Prodali jste, co jste měli, a byli vděční za každý úlovek.
„Siuan,“ řekl Bryne potichu, zatímco kráčel vedle ní. Proč ji prostě nemohl nechat na pokoji! „Poslouchej mě. Tohle je šílenství! Jak se dostanete dovnitř?“
Siuan se na něj podívala. „Šemerin se dostala ven.“
„To bylo před tím, ještě nezačalo obléhání, Siuan.“ Bryne zněl podrážděně. „Teď je to místo mnohem přísněji uzavřené.“
Siuan zavrtěla hlavou. „Šemerin dobře hlídali. Dostala se ven vodním kanálem; vsadím se, že ten nestřeží dokonce ani teď. Nikdy jsem o něm neslyšela, a to jsem byla amyrlin. Mám mapku, kde je zakreslený.“
Bryne zaváhal. Pak jeho tvář ztvrdla. „Na tom nezáleží. Sami dva stejně nemáte šanci.“
„Tak pojď s námi,“ řekla Siuan.
„Já se nebudu podílet na tom, když znovu porušuješ přísahu.“
„Egwain řekla, že když to bude vypadat, že jí hrozí poprava, můžeme něco udělat,“ řekla Siuan. „Řekla mi, že pak se od nás nechá zachránit! No, a podle toho, jak zmizela z dnešního setkání, se přikláním k tomu, že je v nebezpečí.“
„Ale to nepochází od Elaidy, ale od Seančanů!“
„To nevíme jistě.“
„Nevědomost není omluva,“ prohlásil Bryne přísně a přistoupil k ní blíž. „To porušování přísah ti až moc vyhovuje, Siuan, a já nechci, aby sis z toho udělala zvyk. Aes Sedai nebo ne, bývalá amyrlin nebo ne, lidé musejí mít pravidla a hranice. Vůbec už nemluvě o tom, že se při tomhle pokusu nejspíš necháš zabít!“
„A ty mě hodláš zastavit?“ Stále držela zdroj. „Myslíš, že se ti to podaří?“
Zaťal zuby. Ale nic neřekl. Siuan se otočila a odkráčela pryč, přímo k ohňům u brány v palisádě.
„Zatracená ženská,“ ozval se za ní Bryne. „Ty budeš moje smrt.“
Obrátila se a zvedla obočí.
„Půjdu,“ řekl a sevřel jílec zasunutého meče. V noci působil úchvatně, rovné linie jeho kabátu se hodily k odhodlanému výrazu ve tváři. „Ale mám dvě podmínky.“
„Pověz mi je.“
„První je, že mě k sobě připoutáš jako strážce.“
Siuan sebou trhla. Chtěl… Světlo! Bryne chtěl být její strážce? Pocítila příval vzrušení.
Ale neuvažovala o tom, že by si vzala strážce, ne po Alrikově smrti. Jeho ztráta představovala strašlivou zkušenost. Chtěla to riskovat znovu?
Měla odvahu nevyužít příležitost připoutat tohoto muže k sobě, cítit jeho emoce, mít ho po boku? Po tom všem, o čem snila a co si přála?
Uctivě se vrátila zpátky k Bryneovi, položila mu ruku na hruď a utkala požadované tkanivo ducha a položila ho na něj. Prudce se nadechl, jak v nitru jich obou vykvetlo nové vědomí, nové spojení. Cítila jeho emoce, starost, kterou o ni měl, jež byla strašlivě silná. Byla silnější než obavy o Egwain a starost o jeho vojáky! Ach, Garethe, pomyslela si a cítila se, jak se usmívá jeho něžné lásce.
„Vždycky jsem přemýšlel, jaké by to bylo,“ řekl Bryne, zvedl ruku a ve světle pochodně několikrát zaťal pěst. Zněl ohromeně. „Kéž bych to mohl dopřát každému muži ve svém vojsku!“
Siuan popotáhla. „Opravdu pochybuju, že by s tím jejich manželky a rodiny souhlasily.“
„Souhlasily, kdyby to vojáky udrželo naživu,“ řekl Bryne. „Mohl bych uběhnout tisíc lig a ani se nezadýchat. Mohl bych naráz čelit stovce nepřátel a všem se jim vysmát.“
Obrátila oči v sloup. Muži! Poskytla mu hluboce osobní a citové spojení s jinou osobou – jaké nepoznají dokonce ani manželé – a on dokázal myslet jen na to, jak moc by se mohl zlepšit jako šermíř!
„Siuan!“ zavolal nějaký hlas. „Siuan Sanče!“
Obrátila se. Blížil se k nim Gawyn na černém valachovi. Za ním klusal další kůň – střapatá hnědá kobylka. „Bela!“ vykřikla Siuan.
„Je vhodná?“ zeptal se Gawyn mírně zadýchaně. „Vzpomínám si, že Bela patřívala Egwain, a vrchní stájník říkal, že je to to nejmímější zvíře, co má.“
„Ta postačí,“ řekla Siuan a otočila se zpět k Bryneovi. „Říkal jsi, že máš dvě podmínky?“
„Druhou ti řeknu později.“ Bryne zněl stále trochu zadýchaně.
„To je poněkud pochybné.“ Siuan si založila ruce. „Nelíbí se mi dávat takový otevřený slib.“
„Ale stejně to budeš muset udělat,“ odvětil Bryne a pohlédl jí do očí.
„Dobře, ale ne aby to bylo neslušné, Garethe Bryne.“
Zamračil se.
„Co je?“
„Je to zvláštní,“ řekl s úsměvem. „Teď cítím tvoje emoce. Například vím, že…“ Zmlkl a ona z něj ucítila slabé rozpaky.
Ví, že napůl chci, aby ode mě žádal něco neslušného! uvědomila si Siuan zděšeně. Zatracenej popel! Cítila, jak rudne. Tohle bude velice nepohodlné. „Pro požehnané Světlo… Souhlasím s tvýma podmínkama, ty hulváte. Hni sebou! Musíme jít.“
Přikývl. „Nech mě, ať svoje kapitány připravím na útok pro případ, že se boj přelije mimo město. Vezmu s sebou stovku svých nejlepších lidí. To by měl být dostatečně malý oddíl, aby se dostal dovnitř, za předpokladu, že se tam opravdu dá projít.“
„Půjde to,“ řekla. „Běž!“
Skutečně jí s vážnou tváří zasalutoval, ale viděla, jak se v duchu šklebí – a nejspíš o tom věděl. Nesnesitelný chlap! Obrátila se ke Gawynovi, který seděl na svém valachovi a tvářil se zmateně.
„Co se děje?“ zeptal se Gawyn.
„Nemusíme tam jít sami.“ Siuan se zhluboka nadechla, připravila se a začala šplhat do Belina sedla. Koním se nedalo věřit, dokonce ani Bele ne, i když ta byla lepší než většina ostatních. „To znamená, že naše šance, že přežijeme dost dlouho na to, abychom odvedli Egwain, se právě zlepšily. Což je štěstí, protože po tom, co se právě chystáme udělat, bude chtít nepochybně mít tu čest zabít nás sama.“
Adelorna Bastine běžela chodbami Bílé věže. Pro jednou želela vylepšených smyslů, které ovládání síly nabízelo. Pachy jí připadaly pronikavější, ale jediné, co cítila, bylo hořící dřevo a umírající těla. Barvy byly zářivější, ale neviděla nic než spálené jizvy v rozbitém kameni v místech, kam dopadly ohnivé střely. Zvuky byly pronikavější, ale slyšela jen výkřiky, kletby a divoký křik těch strašlivých tvorů ve vzduchu.
Zajíkavě lapala po dechu a škrábala se potemnělou chodbou, dokud nedorazila na křižovatku. Zastavila se a zvedla ruku k hrudi. Musela najít někoho, kdo klade odpor. Světlo, nemohli přece všichni padnout? Hrstka zelených stála po jejím boku a bojovala. Viděla zemřít Josaine, když tkanivo země zničilo zeď vedle ní, a viděla, jak zajali Martheru a nasadili jí na krk jakési kovové vodítko. Adelorna netušila, kde jsou její strážci. Jeden byl zraněný. Další žil. Poslední… na posledního nechtěla myslet. Světlo dej, ať se brzy dostane alespoň k raněnému Talrikovi.
Zvedla se na nohy a otřela si krev z čela, kde ji škrábl úlomek kamene. Bylo jich prostě tolik, těch nájezdníků s podivnými přilbami a ženami, které používali jako zbraně. A s těmi smrtícími tkanivy to tak uměly! Adelorna se styděla. Bojové adžah, to určitě! Zelené, co s ní byly, vydržely jen pár minut, než byly poraženy.
Těžce oddechujíc, kráčela dál chodbou. Držela se dál od vnějšího okraje Věže, kde se nájezdníci nejpravděpodobněji objeví. Ztratila se těm, kteří ji pronásledovali? Kde je? Na dvaadvacátém podlaží? Přestala počítat schodiště, po nichž prchala.
Ztuhla; zprava cítila usměrňování. Mohlo to znamenat útočníky, nebo to mohly být sestry. Zaváhala, ale zaťala zuby. Je přece hlavní kapitán zeleného adžah! Nemůže jen tak utíkat a schovávat se.
Z oné chodby se rozlilo světlo pochodní, doprovázené zlověstnými stíny mužů v nezvyklé zbroji. Zpoza rohu vyrazila skupina útočníků a s sebou měli dvě ženy, ty co byly spojené vodítkem. Adelorna nedokázala potlačit vyjeknutí a co nejrychleji se hnala pryč. Cítila, jak se na ni tlačí štít, ale držela saidar příliš silně a štít nestačil zapadnout na místo, než zabočila za roh. Udýchaná a omámená prchala dál.
Zatočila za další roh a málem vypadla z trhliny v boční zdi Věže. Zavrávorala na odhaleném výčnělku a pohlédla k obloze plné strašlivých příšer a ohnivých čar. S výkřikem klopýtla zpět a obrátila se pryč od díry. Napravo byla suť. Začala se škrábat přes kamení. Tudy chodba pokračuje! Musela…
Mezi ni a zdroj se vsunul štít, a tentokrát zapadl na místo. Zajíkla se a upadla. Nechytí ji! Nemůžou ji chytit. Tohle ne!
Pokusila se pokračovat vpřed, ale kotník ji sevřel proud vzduchu a táhl ji zpátky po dlážděné podlaze. Ne! Přitáhlo ji to přímo k oddílu vojáků, nyní doprovázených dvěma dvojicemi žen, spojených vodítkem. V každé dvojici byla jedna žena v šedých šatech a další v červené a modré se vzorem blesku.
Přiblížila se další žena v červené a modré. V rukách držela něco stříbřitého. Adelorna zavřeštěla a zatlačila na štít. Třetí žena klidně poklekla a nasadila stříbrný obojek Adelorně na krk.
Tohle se nedělo. Nemohlo se to dít.
„Vida, velmi hezké,“ řekla třetí žena pomalými protahovanými slovy. „Jmenuji se Gregana a ty budeš Sivi. Sivi bude dobrá damane. Vidím to. Dlouho jsem na tuhle chvíli čekala, Sivi.“
„Ne,“ zašeptala Adelorna.
„Ano.“ Gregana se široce usmála.
Pak se, k ohromení všech, obojek na Adelornině krku rozepnul a spadl na zem. Gregana na okamžik vypadala zcela omráčeně, než ji pohltil poryv ohně.
Adelorna vytřeštila oči a odsunula se před náhlým žárem. Mrtvola ve zčernalých modročervených šatech se sesunula na zem před ní, kouřilo se z ní a páchla spáleným masem. Teprve tehdy si Adelorna uvědomila nesmírně mocný zdroj usměrňování, který se za ní objevil.
Vetřelci ječeli a ženy v šedém splétaly štíty. Jak se ukázalo, byla to chyba, protože obojky obou žen se otevřely, pohotově a změně odemčené kroutícími se prameny vzduchu. Vzápětí poté jedna z žen v červené a modré zmizela ve světelném záblesku, zatímco druhou zapálily ohnivé jazyky, podobající se útočícím hadům. Umírala s vřískotem a jeden z vojáků něco vykřikl. Musel to být rozkaz k ústupu, neboť vojáci uprchli a dvě vyděšené ženy, osvobozené prameny vzduchu, zde zanechali.
Adelorna se váhavě obrátila. Kousek od ní stála na suti žena v bílém, obklopená mohutnou aurou síly, s paží nataženou směrem k prchajícím vojákům a soustředěným pohledem. Žena tam stála jako zosobněná pomsta a moc saidaru ji obklopovala jako bouře. I samotný vzduch kolem ní jakoby plál a její hnědé vlasy vlály ve větru, pronikajícím sem dírou ve zdi vedle nich. Egwain al’Vere.
„Rychle,“ řekla Egwain. Přes hromadu trosek přelezl hlouček novicek a dívky došly k Adelorně a pomohly jí na nohy. Užasle vstala. Byla volná! Několik dalších novicek se rozběhlo chytit dvě ženy v šedém – které kupodivu prostě jen dál klečely v chodbě. Mohly usměrňovat; Adelorna to cítila. Proč se nebránily? Místo toho se zdálo, že brečí.
„Dejte je k ostatním,“ nařídila Egwain, rázným krokem přešla přes trosky a vyhlédla z díry v chodbě. „Chci..Egwain ztuhla a pak zvedla ruce.
Náhle kolem ní vyskočila další tkaniva. Světlo! Držela v ruce Vorův sa’angrial, tu bílou žlábkovanou hůlku? Kde Egwain vzala tohle? Z Egwaininy otevřené ruky vylétly ohnivé blesky, prosvištěly dírou ve zdi a venku něco zavřeštělo a spadlo. Adelorna přistoupila k Egwain, uchopila zdroj a cítila se jako hlupačka, že se nechala chytit. Egwain udeřila znovu a z nebe spadla další z těch létajících příšer.
„Co když nesou zajatce?“ zeptala se Adelorna, zatímco sledovala, jak jedno ze zvířat padá v Egwaininých plamenech.
„Pak je pro zajatce lepší být mrtví,“ řekla Egwain a obrátila se k ní. „Věř mi. Já to vím.“ Otočila se k ostatním. „Všechny pryč od díry. Tyhle střely mohly přilákat pozornost.
Šanal a Klaro, z bezpečné vzdálenosti ten otvor sledujte. Když tady přistane nějaký to’raken, utíkejte za námi. Neútočte na ně.“
Dvě dívky přikývly a zaujaly postavení u trosek. Ostatní novicky pospíchaly pryč a ty dvě cizí ženy z řad útočníků hnaly s sebou. Egwain kráčela za nimi, jako generál v bitevní linii. A možná jím byla. Adelorna se k ní rychle připojila. „Nu,“ řekla.“ „Odvedla jsi při organizování výtečnou práci, Egwain, i když je dobré, že teďje tu Aes Sedai…“
Egwain ztuhla. Její pohled byl tak klidný, tak silný. „Dokud tato hrozba nepomine, velím tady já. Budeš mě oslovovat matko. Jestli musíš, uložíš mi pokání později, ale nyní nesmí být má autorita zpochybňována. Je to jasné?“
„Ano, matko,“ slyšela se ohromená Adelorna říkat.
„Dobře. Kde jsou tvoji strážci?“
„Jeden je zraněný,“ odpověděla Adelorna. „Jeden je v pořádku, s tím druhým. Jeden je mrtvý.“
„Světlo, ženská, a ty se pořád držíš na nohou?“
Adelorna se napřímila. „Copak mám jinou možnost?“
Egwain přikývla. Proč se Adelorna nad jejím výrazem respektu nadmula pýchou?
„Jsem ráda, že tě mám,“ řekla Egwain a pokračovala v chůzi. „Zachránily jsme jen šest dalších Aes Sedai, žádnou zelenou, a máme potíže s udržením Seančanů na východních schodišťových šachtách. Nechám jednu z novicek, aby ti ukázala, jak ta pouta odemknout; ale nic neriskuj. Obecně je snadnější – a mnohem bezpečnější – damane zabít. Jak dobře se vyznáš ve skladištích, kde jsou uloženy angrialy!“
„Velmi dobře,“ odvětila Adelorna.
„Skvěle,“ řekla Egwain a jen jako mimochodem utkala nejsložitější tkanivo, jaké kdy Adelorna viděla. Vzduch prořízla světelná čára, otočila se kolem své osy a vytvořila díru do tmy. „Lucain, běž a řekni ostatním, ať se drží. Brzy přinesu další angrialy.“
Hnědovlasá novicka přikývla a odběhla pryč. Adelorna stále zírala na otvor. „Cestování,“ řekla bezvýrazně. „Tys ho opravdu znovu objevila. Myslela jsem si, že jsou to jen zbožná přání.“
Egwain na ni upřela pohled. „Nikdy bych ti to neukázala, ale právě jsem dostala hlášení, že Elaida šíří znalosti tohoto tkaniva. Znalost cestování byla prozrazena. To znamená, že Seančané už ho pravděpodobně mají, pokud chytili nějaké ženy, které to Elaida naučila.“
„Mateřský mlíko v hrnku!“
„Vskutku,“ řekla Egwain s očima jako led. „Musíme je zastavit a zabít všechny to’raken, které uvidíme, bez ohledu na zajatce. Jestli je nějaká naděje, že se nám podaří zabránit jim v tom, aby se do Ebú Daru vrátili s někým, kdo umí cestovat, musíme ji využít.“
Adelorna přikývla.
„Pojď,“ řekla Egwain. „Musím vědět, které z předmětů v tomhle skladišti jsou angrialy.“ Prošla otvorem.
Ohromená Adelorna zůstala stát a nepřestávala myslet na to, co právě slyšela. „Mohla jsi utéct,“ řekla. „Kdykoli jsi mohla uprchnout.“
Egwain se k ni z druhé strany průchodu obrátila. „Uprchnout?“ zeptala se. „Kdybych odešla, neprchala bych před vámi, Adelorno, opustila bych vás. Jsem amyrlinin stolec. Mé místo je tady. Jsem si jistá, že jsi slyšela, že jsem přesně o tomto nájezdu snila.“
Adelornu zamrazilo. To opravdu slyšela.
„Pojď,“ zopakovala Egwain. „Musíme si pospíšit. Tohle je jenom nájezd; budou chtít chytit co nejvíc usměrňovaček a zmizet s nimi. Mám v úmyslu se postarat o to, aby ztratili víc damane, než kolik získají Aes Sedai.“