Bouře přichází

41 Zřídlo síly

„No teda, přivažte mi na pusu kapesník a říkejte mi Aiel,“ řekl jeden z Bryneových vojáků, klečící vedle generála na přídí úzké loďky. Vážně to tady je.“

Gawyn dřepěl na špici své vlastní loďky, kolem jejíchž boků se čeřila a pleskala temná voda. Potřebovali třináct člunů, aby se do nich vešli všichni, a vypluli tiše a bez potíží – alespoň poté, co Siuan Sanče dokončila prohlídku člunů a usoudila, že jsou na řece použitelné. Tak tak.

Každý z člunů vezl jedinou krytou lucernu. Gawyn stěží rozeznával ostatní čluny, klouzající po ebenově černé vodě. Vojáci veslovali téměř nehlučně a přirazili u kamenného nábřeží na jihozápadní straně Tar Valonu. Záblesky světla na obloze byly rušivé a Gawyn neustále zalétával pohledem vzhůru, aby zahlédl hadovité stvůry, krátce osvětlované chladnými bílými blesky nebo planoucím karmínovým ohněm.

Zdálo se, že hoří samotná Bílá věž. Na pozadí oblohy tvořila skličující červenobílý obraz, lemovaný plameny. Vzhůru k půlnočním mračnům kypěl hustý kouř, v mnoha oknech Věže plál oheň a pohled dolů ukazoval, že okolní budovy a stromy jsou rovněž v plamenech.

Když Gawynův člun hladce vklouzl vedle Bryneova a podjel pod okrajem prastarého zdiva v místě, kde kámen tvořil nad vodou převis, vojáci zatáhli vesla dovnitř. Převis Gawynovi bránil ve výhledu na zuřivou bitvu – ačkoli stále slyšel rachocení a výbuchy a občasnou spršku kamenných úlomků, dopadajících na dláždění, které zněly jako vzdálený déšť.

Gawyn zvedl lucernu a odvážil se ji otevřít na nepatrnou štěrbinu. V jejím osvětlení pak rozeznal to, co viděli Bryneovi vojáci. Ostrov Tar Valon byl obehnán opevněním, vybudovaným ogiery, který byl součástí původních plánů města; opevnění bránilo erozi ostrova. Jako většina ogierských děl bylo i opevnění překrásné. Tady se kámen elegantně klenul z ostrova necelé dva kroky nad vodou a tvořil převis, jenž vypadal jako bílý hřeben narážející vlny. V měkkém světle Gawynovy lucerny vyhlížely spodní strany kamenů tak realisticky, tak křehce, že bylo obtížné rozeznat, kde končí kámen a začíná řeka.

Jedna z těchto kamenných vln ukrývala puklinu, které bylo téměř nemožné si všimnout i z takto blízké vzdálenosti. Bryneovi vojáci směřovali jeho člun do úzké trhliny, která byla ze všech stran sevřená kamením. Siuanin člun plul jako druhý a Gawyn mávl na vlastní veslaře, aby ji následovali. Puklina se změnila ve velice úzký tunel a Gawyn odkryl lucernu víc, stejně jako Bryne a Siuan před ním. Lišejníkem porostlé kameny po stranách nesly stopy po vodě. Za ty roky byl tunel mnohokrát zaplaven.

„Asi to vytvořili pro dělníky,“ ozval se Bryne zepředu a jeho tichý hlas se odrážel ve vlhkém tunelu. Dokonce i zvuk vesel, pohybujících se ve vodě, byl zesílený, stejně jako vzdálené hučení a šplouchání řeky. „Aby mohli vyjít ven a udržovat zdivo.“

„Je mi jedno, proč tunel postavili,“ řekla Siuan. „Prostě jsem ráda, že tady je. A dotčená, že jsem o něm nevěděla dřív. Jedna ze silných stránek Tar Valonu vždycky byla, že ho mosty drží v bezpečí. Můžete sledovat, kdo vchází a odchází.“

Bryne si tiše odfrkl, což se ozvěnou odráželo tunelem. „V takhle velkém městě nemůžeš mít nikdy pod kontrolou všechno, Siuan. Ty mosty ti jistým způsobem dávají falešný pocit, že máš vše pod kontrolou. Jistě, pro armádu je město neproniknutelné – ale i takovéhle místo, jakkoli je uzavřené, může mít tucet děr dost velkých na to, aby jimi proklouzlo pár blech.“

Siuan zmlkla. Gawyn se uklidňoval a pravidelně dýchal. Alespoň konečně dělal něco, aby Egwain pomohl. Trvalo to mnohem déle, než chtěl. Světlo dej, aby dorazil včas!

Tunel se otřásl vzdáleným výbuchem. Gawyn se ohlédl na zbývajících deset člunů, nacpaných vyděšenými vojáky. Pluly přímo do válečné zóny, kde byly obě strany silnější než oni, obě měly pramalý důvod mít je rády a obě vládly jedinou silou. Chtělo to opravdu zvláštní muže, aby takovým vyhlídkám pohlédli do očí.

„Tady,“ řekl Bryne, tmavý obrys na pozadí světla. Zvednutím ruky řadu člunů zastavil. Tunel se otevřel doprava, kde čekal kamenný výstupek – plošina s řadou schodů. Samotný vodní tunel pokračoval dál.

Bryne vstal, sehnul se, vystoupil na římsu a člun přivázal. Vojáci z jeho člunu jej následovali, každý s malým hnědým balíkem. Co to bylo? Gawyn si nevšiml, že takové balíky naložili do člunu. Když poslední voják z tohoto člunu vystoupil, zatlačil člun dopředu a vlečné lano podal vojákovi v Siuanině člunu. Jak řada postupovala vpřed, přivazovali jednotlivé čluny k těm před nimi. Poslední muž uváže svůj ke sloupku a to je všechny udrží na místě.

Když na něj přišla řada, Gawyn vystoupil na kamennou římsu a vyběhl po schodech, které se otvíraly do úzké uličky. Na tento vchod pravděpodobně už dávno zapomněli všichni s výjimkou žebráků, kteří ho využívali jako úkryt. Na konci uličky několik vojáků svazovalo hlouček takových lidí. Gawyn se zašklebil, ale nic neřekl. Žebráci často prodávali tajemství každému, kdo chtěl poslouchat, a za zprávu o stovce vojáků, kteří se vplížili do města, by věžová garda slušně zaplatila.

Bryne stál se Siuan v ústí uličky a kontroloval ulici. Gawyn se k nim připojil s rukou na jílci meče. Ulice byly prázdné. Lidé se nepochybně schovávali doma a nejspíš se modlili, aby nájezd brzy skončil.

Vojáci se shromáždili v uličce. Bryne tiše nařídil desetičlennému oddílu střežit čluny. Zbytek pak otevřel měkké hnědé balíky, kterých si Gawyn předtím všiml, a vytáhl složené bilé tabardy. Vojáci si je přetáhli přes hlavy a přepásali je. Na každém z nich byl plamen Tar Valonu.

Gawyn tiše hvízdl, i když Siuan stála s rukama v bok a vypadala rozhořčeně. „A tohle jste vzali kde?“

„Nechal jsem si je ušít u žen ve vnějším ležení,“ řekl Bryne. „Vždycky je dobrý nápad mít pár kopií nepřátelských uniforem.“

„To je nevhodné,“ prohlásila Siuan a založila si ruce. „Sloužit ve věžové gardě je posvátná povinnost. Oni…“

„Oni jsou tvoji nepřátelé, Siuan,“ řekl Bryne přísně. „Alespoň prozatím. Už nejsi amyrlin.“

Měřila si ho pohledem, ale byla zticha. Bryne si vojáky prohlédl a spokojeně přikývl. „Zblízka to nikoho neošálí, ale na dálku to postačí. Na ulici a seřadit. Spěchejte k Věži, jako byste se hnali na pomoc. Siuan, pár světelných koulí by tomu přestrojení pomohlo – když ti, kdo nás uvidí, také uvidí v našem čele Aes Sedai, pak si budou spíš myslet to, co chceme.“

Ohrnula nos, ale udělala, oč žádal, vytvořila dvě koule světla a nechala si je vznášet vedle hlavy. Bryne vydal rozkaz a všichni vojáci se vyhrnuli z uličky a seřadili se. Gawyn, Siuan a Bryne zaujali pozice v čele – Gawyn s generálem kráčeli těsně před Siuan, jako by byli strážci – a rychlým tempem vyrazili ulicí.

Celkem vzato to byl dobrý klam. Při letmém pohledu by na to přestrojení skočil i sám Gawyn. Co by bylo přirozenější než oddíl věžové gardy, pochodující na místo útoku a doprovázený Aes Sedai a jejími strážci? Určitě to bylo lepší než se snažit se stovkou mužů nenápadně proplížit městem.

Když se přiblížili k Věži, jako by vstoupili do noční můry. Dmoucí se kouř odrážel rudé světlo ohně a halil Věž do hrozivého karmínového závoje. Ve zdech kdysi majestátní stavby zely díry a pukliny; v některých z nich plály ohně. Vzduchu vládli rakeni, vrhali se střemhlav dolů a kroužili kolem Věže jako racci kolem mrtvé velryby ve vlnách. Vzduchem se nesl jekot a křik a z hustého štiplavého kouře Gawyna škrábalo v krku.

Bryneovi vojáci zpomalili. Vypadalo to, že boj se vede na dvou místech. U základů Věže a dvou bočních křídel se objevovaly světelné záblesky. Země byla posetá mrtvými a raněnými. A vysoko nad nimi, poblíž středu Věže, létaly na útočníky z několika puklin ohnivé koule a blesky. Zbytek Věže se zdál být tichý a mrtvý, přestože na chodbách se určitě bojovalo.

Oddíl se zastavil před železnými branami Věže. Ty byly otevřené a zcela nestřežené. Vypadalo to zlověstně. „A teď co?“ zašeptal Gawyn.

„Najdeme Egwain,“ odpověděla Siuan. „Začneme v přízemí a pak se vydáme dolů. Dneska ráno byla zamčená někde tam dole a nejspíš je to první místo, kam bychom se měli podívat.“

Když se Věž otřásla dalším výbuchem, ze stropu spadla sprška kamenných úlomků a jako déšť se snesla na stůl. Saerin v duchu zaklela a smetla kamení stranou, pak rozvinula široký kus pergamenu a po stranách ho zatížila několika úlomky dlaždic.

V místnosti kolem ní vládl chaos. Byli v přízemí, v přední společenské místnosti, velké čtvercové komnatě situované v místě, kde se východní křídlo napojovalo na Věž. Příslušníci věžové gardy odtáhli stranou stoly, aby udělali místo procházejícím skupinám. Aes Sedai ostražitě vyhlížely z oken a sledovaly oblohu. Strážci obcházeli kolem jako šelmy v kleci. Co budou dělat s těmi létajícími stvůrami? Nejlepší bude zůstat tady a střežit centrum operací. Ať bylo jakékoli. Saerin právě dorazila.

Přistoupila k ní sestra v zeleném. Dlouhonohá Moradri pocházela z Mayene, měla tmavou kůži a v patách jí šli dva hezcí strážci, také z Mayene. Povídalo se, že jsou to její bratři, kteří přišli do Bílé věže, aby chránili svou sestru, ačkoli Moradri se k tomu nevyjadřovala.

„Kolik?“ dožadovala se Saerin odpovědi.

„V přízemí je přinejmenším čtyřicet sedm sester,“ řekla Moradri. „Z různých adžah. Líp jsem to spočítat nemohla, protože bojují v malých skupinkách. Řekla jsem jim, že tady organizujeme oficiální velitelské centrum. Většina vypadala, že to považuje za dobrý nápad, i když mnohé z nich byly příliš unavené, šokované nebo omámené, než aby odpověděly něčím víc než přikývnutím.“

„Vyznač tady na mapě jejich rozmístění,“ řekla Saerin. „Našla jsi Elaidu?“

Moradri zavrtěla hlavou.

„Zatraceně,“ zamumlala Saerin, zatímco se Věž znovu otřásla. „A co některou ze zelených přísedících?“

„Žádnou jsem nenašla,“ odpověděla Moradri a ohlédla se přes rameno, očividně dychtivá vrátit se do boje.

„Škoda,“ řekla Saerin. „Koneckonců, rády si říkají bojové adžah. No nic, organizovat boj tedy připadá mně.“

Moradri pokrčila rameny. „Asi ano.“ Opět se ohlédla.

Saerin si zelenou sestru změřila pohledem a pak poklepala na mapu. „Vyznač to rozmístění, Moradri. Brzo se můžeš vrátit do bitvy, ale právě teď je důležitější to, co víš.“

Zelená sestra si povzdechla, ale rychle začala do mapy dělat značky. Zatímco pracovala, Saerin s potěšením zaznamenala, že vstoupil kapitán Chubain. Na svých čtyřicet a něco vypadal mladě a v černých vlasech neměl jediný šedivý pramen. Kvůli jeho až příliš hezké tváři měli někteři sklony znevažovat jeho schopnosti; Saerin slyšela, jakého ponížení se těm mužům na oplátku za urážky dostalo od jeho meče.

„Výborně,“ řekla. „Konečně se něco daří. „Kapitáne, pojď sem, buď tak laskav.“

Přikulhal k ní a přitom odlehčoval levé noze. Bílý tabard, natažený přes pancíř, měl sežehnutý; na obličeji šmouhy od sazí. „Saerin Sedai,“ řekl s úklonou.

„Jsi zraněný.“

„Bezvýznamné zranění, Aes Sedai, vzhledem k takovému boji.“

„Stejně si to nech vyléčit,“ nařídila. „Bylo by směšné, aby kapitán gardy riskoval smrt kvůli .bezvýznamnému’ zranění. Kdybys kvůli tomu někde klopýtl, mohli bychom tě ztratit.“

Muž k ní přistoupil blíž a promluvil tichým hlasem. „Saerin Sedai, věžová garda je v tomhle boji prakticky k ničemu. Když Seančané používají ty… příšerné ženy, stěží se k nim dokážeme přiblížit, než nás rozervou na kusy nebo spálí na popel.“

„Tak to musíte změnit taktiku, kapitáne,“ prohlásila Saerin rozhodně. Světlo, to jsou v pěkné bryndě! „Nařiď mužům, aby přešli na luky. Neriskujte a nepřibližujte se k nepřátelským usměrňovačkám. Střílejte z dálky. Jediný šíp by mohl zvrátit boj na naši stranu; nad jejich vojáky máme velkou početní převahu.“

„Ano, Aes Sedai.“

„Jak by řekla bílá, je to prostá logika,“ pokračovala. „Kapitáne, naším nejdůležitějším úkolem je vytvořit operační centrum. Aes Sedai i vojáci se rvou nezávisle a chovají se jako krysy, čelící vlkům. Musíme se jim postavit společně.“

Nezmínila se o tom, jak trapně se cítí. Aes Sedai celé roky řídily krále a ovlivňovaly války, ale nyní – když byla napadena jejich svatyně – se bolestně ukázalo, jak jsou neschopné ji bránit. Egwain měla pravdu, pomyslela si. Nejen v tom, že tenhle útok předpovídala, ale i v tom, že nás kárala, že jsme se rozdělily. Saerin nepotřebovala zprávy od Moradri nebo zvědů, aby věděla, že jednotlivá adžah bojují v této bitvě nezávisle.

„Kapitáne,“ řekla. „Moradri Sedai zaznačuje do mapy jednotlivé bojující skupiny. Zeptej se jí, které adžah do každé skupiny patří; má skvělou paměť a bude schopná ti to přesně povědět. Pošli mým jménem posly za skupinami žlutých a hnědých sester. Pověz jim, ať se hlásí tady, v této komnatě.

Potom vyšli běžce k ostatním skupinám a řekni jim, že jim pošleme jednu hnědou nebo žlutou kvůli léčení. Také zde bude skupina sester, které budou poskytovat léčení. Každý zraněný se okamžitě ohlásí tady.“

Zasalutoval.

„Ach ano,“ dodala. „A pošli někoho ven, aby se podíval, kde jsou hlavní průlomy nahoře. Musíme vědět, kde je nájezd nejsilnější.“

„Aes Sedai…“ řekl. „Venku je to nebezpečné. Ti letci nahoře střílejí po každém, koho vidí se hýbat.“

„Tak pošli muže, kteří se umějí skrývat,“ zavrčela.

„Ano, Aes Sedai. My..

„Tohle je katastroťa!“ vykřikl rozhněvaný hlas.

Saerin se obrátila a spatřila, jak do místnosti vcházejí čtyři červené sestry. Notaša na sobě měla bílé šaty, nahoře na levém boku zakrvácené, i když pokud to byla její krev, někdo ji vyléčil. Katerinina záplava dlouhých černých vlasů byla rozcuchaná a propletená úlomky kamení. Další dvě ženy měly potrhané šaty a tváře umazané od popela.

„Jak se opovažují tady útočit!“ pokračovala Katerina, zatímco kráčela místností. Vojáci jí uhýbali z cesty a několik méně vlivných sester, které se zde shromáždily na Saerinin rozkaz, mělo náhle spoustu práce v rozích komnaty. Ozývaly se vzdálené výbuchy, jako hluk při ohňostroji.

„Očividně se opovažují, protože na to mají prostředky a chtějí,“ odvětila Saerin, která potlačila rozmrzelost a zachovávala klid. Stěží. „Až dosud se útok ukázal jako pozoruhodně účinný.“

„No, já se tady ujímám velení,“ zavrčela Katerina. „Musíme Věž vyčistit a do posledního se jich zbavit!“

„Ty se neujmeš velení,“ prohlásila Saerin rozhodně. Nesnesitelná ženská! Klid, zachovej klid. „Ani nevyrazíme do útoku.“

„A ty se odvážíš mě zastavit?“ zaprskala Katerina a kolem ní jasně vzplála záře saidaru. „Hnědá?“

Saerin zvedla obočí. „A odkdy má správkyně novicek vyšší postavení než přísedící sněmovny, Kateřino?“

„Já…“

„Egwain al’Vere to předpověděla,“ zašklebila se Saerin. „Takže můžeme předpokládat, že i to ostatní, co nám o Seančanech pověděla, je pravda. Seančané se zmocňují žen, které umí usměrňovat, a používají je jako zbraně. Nepřivedli si žádné pozemní vojsko; stejně by bylo téměř nemožné projít s ním tak daleko nepřátelským územím. Což znamená, že tohle je nájezd, jehož cílem je pochytat co nejvíc sester.

Na to, že jde o nájezd, se tato bitva už docela protahuje, snad proto, že máme tak mizernou obranu, až mají dojem, že mají dost času. Každopádně se musíme sjednotit a držet se. Jakmile začnou mít v boji problémy, stáhnou se. Ani náhodou nejsme v postavení, abychom ,Věž vyčistili* a vytlačili je ven.“

Katerina zaváhala a zamyslela se nad tím. Venku se ozval další výbuch.

„A odkud je tohle?“ zeptala se Saerin rozmrzele. „Copak už neudělali dost děr?“

„To nebylo namířené na Věž, Saerin Sedai!“ zavolal jeden z vojáků u vchodu do místnosti, který stál v zahradě hned za nimi.

Má pravdu, uvědomila si Saerin. Věž se neotřásla. A předtím taky ne. „Na co střílejí? Na lidi dole?“

„Ne, Aes Sedai!“ řekl strážný. „Myslím, že to byl výstřel zevnitř Věže, který někdo vrhl z jednoho z vyšších podlaží na ty létající nestvůry.“

„No, alespoň někdo bojuje,“ řekla Saerin. „Odkud to vyletělo?“

„To jsem neviděl,“ řekl voják, stále pozorující oblohu. „Světlo, je to tu znovu! A znovu!“ V kouři nad nimi se odrážela rudá a žlutá a zalévala zahradu světlem, přes dveře a okna stěží viditelným. Rakeni vřeštěli bolestí.

„Saerin Sedai!“ řekl kapitán Chubain a obrátil se od hloučku zraněných vojáků. Saerin si nevšimla, kdy vstoupili; soustředila se na Kateřinu. „Tihle muži sešli z vyšších podlaží. Vypadá to, že se tam dává dohromady druhé obranné centrum a daří se jim dobře. Seančané přerušují útok tady dole, aby se soustředili tam.“

„Kde?“ zeptala se Saerin dychtivě. „Kde přesně?“

„Dvaadvacáté podlaží, Aes Sedai. Severovýchodní strana.“

„Cože?“ zeptala se Katerina. „Komnaty hnědého adžah?“

Ne. Ty tam bývaly předtím. Teď, když se chodby ve Věži zpřeházely, v té oblasti byly… „Pokoje novicek? “ řekla Saerin. To vypadalo ještě absurdněji. „Jak u všech všudy…“ Postupně utichla a lehce pootevřela oči. „Egwain. “

V její mysli se každý bezejmenný Seančan, kterého srazila, měnil na Rennu. Egwain stála v díře ve zdi Bílé věže, vítr ji škubal za bílé šaty, rozevlával jí vlasy a vyl, jako by hrál doprovod její zuřivosti.

Svůj hněv měla stále pod kontrolou. Byl chladný a vzdálený. Věž hořela. Ona to předpověděla, snila o tom, ale skutečnost byla mnohem horší, než se obávala. Kdyby se na to Elaida připravila, škody by byly mnohem menší. Ale nemělo smysl toužit po něčem, co se nestalo.

Místo toho nasměrovala svůj hněv – spravedlivý hněv, hněv amyrlin. Sestřelovala ze vzduchu jednoho to’raken za druhým. Ve vzduchu byli mnohem méně obratní než jejich menší bratranci. Už jich musela srazit dobrý tucet a její činy přilákaly pozornost těch venku. Útok dole se zastavoval a celý nájezd se soustředil na Egwain. Novicky bojovaly se seančanskými útočnými oddíly na schodech a nutily je ustupovat. To’raken poletovali ve vzduchu, snášeli se kolem Věže a pokoušeli se Egwain odříznout pomocí štítů nebo ji zasáhnout ohnivými střelami. Menší rakeni se míhali kolem a kušovníci na jejich hřbetech po ní stříleli.

Ona však byla zřídlem síly, čerpané z hloubi žlábkované hůlky, kterou držela v rukou, usměrňované skrz skupinu novicek a přijatých, které se ukrývaly v místnosti za ní, spojené s ní do kruhu. Egwain byla součástí ohňů, které plály ve Věži, zbarvovaly oblohu plameny do krvava a malovaly do vzduchu kouřem. Téměř se zdálo, jako by nebyla z masa a kostí, ale z čisté síly, sesílající rozsudky na ty, kdo se opovážili přivést válku do samotné Věže. Z oblohy slétaly blesky a mračna vířila. Z rukou jí vyrážel oheň.

Možná se měla bát, že poruší tři přísahy. Ale nebála. Tento boj musel být vybojován a ona nedychtila po smrti – i když její zuřivost vůči sul’dam se tomu blížila. Vojáci a damane představovali nešťastné vedlejší ztráty.

Bílá věž, posvátné sídlo Aes Sedai, byla napadena. Všechny byly v nebezpečí, v nebezpečí větším než smrt. Ty stříbrné obojky byly mnohem horší. Egwain bránila sebe i všechny ženy ve Věži.

Ona Seančany přinutí ustoupit.

Objevoval se jeden štít za druhým, aby ji odřízly od zdroje, ale byly jako dětské ruce, snažící se zastavit hřmící vodopád. S tak velkou silou ji mohl zastavit jedině plný kruh, a Seančané kruhy nepoužívali; a’dam tomu bránil.

Útočnice si připravovaly tkaniva, která ji měla srazit, ale Egwain pokaždé udeřila jako první a buď ohnivé kouře odrazila poryvem větru, nebo prostě srazila to’raken, který nesl ženy, snažící se ji zabít.

Některé nestvůry odlétly se zajatci do noci. Egwain srazila všechny, které mohla, ale tohoto nájezdu se účastnilo příliš mnoho to’raken. Někteří uniknou. Některé sestry budou zajaty.

V každé ruce vytvořila ohnivou kouli a sestřelila z oblohy další zvíře, které slétlo příliš blízko. Ano, někteří uniknou. Ale draze za to zaplatí. To byl další cíl. Musela se ujistit, že na Věž už nikdy znovu nezaútočí.

Tenhle nájezd je musel přijít draho.

„Bryne! Nad tebou!“

Gareth uskočil stranou a s mručením se překulil, jak se mu hrudní plát při dopadu na dlažbu zaryl do boků a břicha. Něco mohutného ve vzduchu přelétlo těsně nad ním a následoval dunivý náraz. Zvedl se na jedno koleno a uviděl hořícího rakena, jak se převaluje po zemi v místě, kde Bryne před chvíli stál, a jeho jezdec – teď už mrtvý, zabitý stejnou ohnivou střelou, která zabila i jeho zvíře – z něho padá jako hadrová panenka. Mrtvý raken, z něhož se stále ješ tě kouřilo, se zhroutil a zůstal ležet vedle zdi Věže. Jezdec ležel tam, kde spadl, ajeho přilba se skákavě odkutálela do tmy. Mrtvole chyběla jedna bota.

Bryne se s námahou zvedl na nohy a vytáhl z opasku dýku – meč pustil při pádu. Prudce se otočil a rozhlížel se, odkud hrozí nebezpečí. Všude ho bylo plno. Střemhlav se snášeli rakeni – velcí a malí – ačkoli většina se soustředila nahoru na Věž. Vnitřní trávník před Věží byl posetý kusy kamení a hrůzostrašně zkroucenými těly. Bryneovi muži bojovali s jednotkou seančanských vojáků; útočníci v hmyzí zbroji se z Věže vyhrnuli před pár okamžiky. Utíkali Seančané před něčím, nebo jen hledali příležitost k boji? Bylo jich přinejmenším třicet.

Přišli vojáci na toto nádvoří, aby je tady vyzvedli a odnesli? Nu, každopádně tady narazili na nečekané nepřátele v podobě Bryneových vojáků. Požehnané Světlo, v oddíle nebyly žádné usměrňovačky.

Při převaze dvou na jednoho to pro Bryneovy muže neměl být problém. Naneštěstí nahoře poletovalo pár těch větších rakenů a vrhali na lidi na nádvoří kameny a ohnivé koule. A tihle Seančané bojovali dobře. Moc dobře.

Bryne zakřičel na své muže, ať neustupují, a rozhlížel se, kde má meč. Gawyn – který jej předtím varoval – stál kousek od něj a bojoval se dvěma Seančany najednou. Copak ten kluk nemá rozum? Gawynova jednotka měla přesilu. Měl by bojovat s někým ve dvojici. On…

Gawyn oba Seančany jediným plynulým pohybem zabil. Byl to Lotos zavírá květ? Bryne nikdy neviděl, že by ho někdo tak účinně použil proti dvěma mužům najednou. Gawyn si otřel meč, což byla součást tradičního závěrečného gesta, zastrčil meč do pochvy a vykopl Bryneův meč do vzduchu a chytil ho. S mečem v ruce ostražitě zaujal obrannou pozici. Bryneovi muži se navzdory útokům shora drželi. Gawyn na Brynea kývl a mávnutím meče ho pobídl vpřed.

Na nádvoří zvonil kov o kov a zjizvený trávník, osvětlený ohněm shora, pokrývaly stíny. Bryne si vzal svůj meč a Gawyn tasil vlastní. „Podívej se nahoru,“ řekl a ukázal mečem.

Bryne přimhouřil oči. Poblíž díry v jednom z vyšších podlaží bylo pořádně rušno. Vytáhl dalekohled a zaměřil se na to místo, důvěřuje Gawynovi, že ho v případě blížícího se nebezpečí varuje.

„Při Světle…“ zašeptal Bryne, když se zaměřil na otvor. Stála tam osamělá postava v bílém. Byla příliš daleko, než aby dokonce i s dalekohledem rozeznal její tvář, ale ať byla kdokoli, rozhodně Seančanům působila pořádné škody. Mezi jejíma nataženýma rukama žhnul oheň a planoucí světlo vrhalo stíny na vnější zeď Věže kolem ní. Neustále z ní proudily ohnivé střely a srážely rakeny z oblohy.

Zvedl dalekohled výš, prohlížel si Věž po celé délce a hledal další známky odporu. Na ploché kruhové střeše se něco dělo. Bylo to tak daleko, že to stěží rozeznával. Vypadalo to jako když tam zvedají kůly, pak vždy slétl dolů raken a… Co? Pokaždé, když se raken vrhl střemhlav dolů, něco s sebou odnesl.

Zajatci, uvědomil si Bryne a zamrazilo jej. Odvádějí zajaté Aes Sedai na střechu, přivážou k nim provazy, a pak rakeni ty provazy popadnou a zvednou ženy do vzduchu. Světlo! Zahlédl, jak odvlékají jednu ze zajatkyň. Vypadalo to, jako by měla přes hlavu uvázaný pytel.

„Musíme se dostat do Věže,“ řekl Gawyn. „Tenhle boj jen odvádí pozornost.“

„Souhlasím,“ přikývl Bryne a sklonil dalekohled. Pohlédl na okraj nádvoří, kde Siuan říkala, že počká, zatímco budou muži bojovat. Bylo načase ji vyzvednout a…

Byla pryč. Bryne pocítil ohromení, následované hrůzou. Kde je? Jestli se ta ženská nechá zabít…

Ale ne. Cítil ji ve Věži. Nebyla zraněná. Tohle pouto bylo úžasná věc, ale on na něj vůbec nebyl zvyklý. Měl si všimnout, že zmizela! Přejel pohledem řadu svých vojáků. Seančané bojovali dobře, ale už byli zjevně rozdrceni. Jejich řada se prolamovala a rozpadala všemi směry a Bryne vyštěkl na své muže rozkaz, aby je nepronásledovali.

„První a druhá četa, rychle posbírejte zraněné,“ zakřičel. „Odneste je na kraj nádvoří. Ti, kteří můžou chodit, by měli okamžitě zamířit ke člunům.“ Zašklebil se. „Ti, kteří chodit nemůžou, budou muset počkat, až je Aes Sedai vyléčí.“ Vojáci přikývli. Těžce zranění budou zanecháni v rukou nepřítele, ale než na tuto misi vyrazili, dostalo se jim varování, že se to může stát. Osvobodit amyrlin bylo důležitější než cokoli jiného.

Někteří muži během čekání zemřou na následky svých zranění. S tím se nedalo nic dělat. Bryne doufal, že většinu uzdraví Aes Sedai z Bílé věže. Po léčení přijde vězení, ale jiná možnost není. Oddíl vojáků se musel pohybovat rychle a nebyl čas na nosítka, na nichž by zraněné nesli.

„Třetí a čtvrtá četa,“ začal naléhavě. Zarazil se, když z Věže vyšla povědomá postava v modrém a táhla za sebou dívku v bílém. Ovšem, samotná Siuan teď vypadala jen o něco starší než to děvče. Občas mu dělalo potíže spojit si ji s tou přísnou ženou, s níž se před lety setkal.

Zalila ho úleva a hned se přicházející Siuan postavil. „Kdo je tohle?“ dožadoval se odpovědi. „Kam jsi šla?“

Zamlaskala jazykem, řekla novicce, ať počká, a pak odtáhla Brynea stranou a tiše se s ním dala do řeči. „Tvoji vojáci měli práci a já jsem se rozhodla, že je to dobrá příležitost, jak sehnat nějaké informace. A ráda bych poznamenala, že budeme muset zapracovat na tvém chování, Garethe Bryne. Takto strážce se svou Aes Sedai mluvit nemá.“

„S tím si začnu dělat starosti, až se ty začneš chovat, jako když máš v hlavě alespoň špetku zdravého rozumu, ženská. Co kdybys narazila na Seančany?“

„Pak bych byla v nebezpečí,“ řekla s rukama v bok. „Nebylo by to poprvé. Nemohla jsem riskovat, že mě jiná Aes Sedai uvidí s tebou nebo tvými vojáky. Takové jednoduché přestrojení by žádnou sestru neošálilo.“

„A kdyby tě poznali?“ naléhal. „Siuan, tihle lidi se tě pokusili popravit’.“

Ohrnula nos. „S touhle tváří by mě nepoznala ani Moirain. Ženy ve Věži uvidí jen mladou Aes Sedai, která je jim matně povědomá. Kromě toho jsem na žádnou z nich nenarazila. Jenom na tohle dítě.“ Ohlédla se na novicku; dívka měla černé vlasy zastřižené do krátkého chlapeckého účesu a vyděšeně zírala na bitvu nahoře na obloze. „Hašalo, pojď sem,“ zavolala Siuan.

Dívka k nim přicupitala.

„Pověz tomuto muži, cos řekla mně,“ přikázala Siuan.

„Ano, Aes Sedai,“ řekla novicka a úzkostlivě vysekla pukrle. Bryneovi muži vytvořili kolem Siuan čestnou stráž a Gawyn se postavil vedle Brynea. Mladý muž neustále zalétával pohledem ke smrtícímu nebi.

„Amyrlin, Egwain al’Vere,“ řekla novicka třesoucím se hlasem. „Dnes ráno ji propustily z cely a dovolily jí vrátit se do obydlí novicek. Když začal útok, byla jsem dole v kuchyních, takže nevím, co se s ní stalo. Ale nejspíš je někde na dvacátém prvním nebo dvacátém druhém podlaží. Tam jsou teď pokoje novicek.“ Udělala obličej. „Poslední dobou je uvnitř Věže zmatek. Nic není tam, kde by to mělo být.“

Siuanin pohled se setkal s Bryneovým. „Egwain dostává vysoké dávky ločidla. Bude stěží schopná usměrňovat.“

„Musíme se k ní dostat!“ prohlásil Gawyn.

„Očividně,“ řekl Bryne a promnul si bradu. „Proto jsme tady. Myslím, že teda půjdeme nahoru, a ne dolů.“

„Přišli jste ji zachránit, že ano?“ Novicka zněla dychtivě.

Bryne si dívku prohlédl. Dítě, kéž by tě tohle nenapadlo. Vůbec se mu nelíbila představa, že obyčejnou novicku nechá svázanou uprostřed tohohle zmatku. Ale nemohli ji nechat, aby běžela varovat Aes Sedai z Bílé věže.

„Chci jít s vámi,“ řekla novicka zapáleně. „Já jsem věrná amyrlin. Skutečné amyrlin. Většina z nás je.“

Bryne zvedl obočí a pohlédl na Siuan.

„Ať jde s námi,“ řekla Aes Sedai. „Stejně je to tak jednodušší.“ Přešla k dívce, aby jí položila pár dalších otázek.

Bryne pohlédl stranou, když k němu přistoupil jeden z jeho kapitánů, muž jménem Vestas. „Můj pane,“ řekl Vestas naléhavě hlubokým šeptem. „Roztřídili jsme raněné. Přišli jsme o dvanáct mužů. Dalších patnáct je zraněných, ale může chodit a míří ke člunům. Šest je zraněných příliš těžce, než aby šli s nimi.“ Vestas zaváhal. „Tři muži nevydrží ani hodinu, můj pane.“

Bryne zaskřípal zuby. „Jdeme dál.“

„Cítím tu bolest, Bryne,“ řekla Siuan, obrátila se a pohlédla na něj. „Co se děje?“

„Nemáme čas. Amyrlin…“

„Může ještě chvilku počkat. O co jde?“

„Tři muži,“ řekl. „Musím tři svoje muže nechat umřít.“

„Ne, když je vyléčím,“ řekla Siuan. „Ukaž mi je.“

Bryne už nic nenamítal, i když zalétl pohledem k obloze. Několik rakenů přistálo jinde na pozemcích Věže a byli vidět jen jako nejasné černé tvary, osvětlené oranžovou září mihotajících se ohňů. Prchající Seančané se shromažďovali u nich.

Tohle byly pozemní útočné jednotky, pomyslel si. Opravdu se stahují. Nájezd končí.

Což znamenalo, že jim dochází čas. Jakmile Seančané odejdou, Bílá věž se začne dávat dohromady. Musejí se dostat k Egwain! Světlo dej, ať ji nezajali.

Nicméně pokud Siuan chtěla vyléčit vojáky, bylo to její rozhodnutí. Jen doufal, že cenou za ty tři životy nebude život amyrlin.

Vestas tři vojáky uložil stranou na kraji trávníku, pod větvemi velkého stromu. Bryne vzal četu vojáků, nechal Gawyna zorganizovat zbytek a zamířil za Siuan ke zraněným. Poklekla vedle prvního muže. Léčení nebylo její silnou stránkou; už předtím Brynea varovala. Ale snad by mohla stav těch tří zlepšit tak, aby přežili, než je objeví a zajmou vojáci z Bílé věže.

Siuan pracovala rychle a Bryne si všiml, že k sobě nebyla spravedlivá. S léčením odváděla slušnou práci. Nicméně chvíli to trvalo. Bryne přejížděl nádvoří pohledem a cítil stále větší úzkost. Ačkoli v horních patrech po sobě stále stříleli, v nižších podlažích a v přízemí vládlo ticho. Jediné zvuky poblíž byly sténání raněných a praskání plamenů.

Světlo, pomyslel si, když si prohlížel trosky a základy Věže. Střecha východního křídla a opačná zeď byly srovnané se zemí a uvnitř stavby se mihotaly plameny. Nádvoří byla jedna velká změť suti. Ve vzduchu se vznášel kouř, štiplavý a hustý. Budou ogierové ochotní se vrátit a tuto velkolepou stavbu znovu vybudovat? Bude ještě někdy stejná, nebo dnes večer tento zdánlivě věčný pomník padl? Byl pyšný, že to viděl, nebo toho želel?

Ve tmě vedle stromu se pohnul stín.

Bryne zareagoval zcela bez uvažování. Mísily se v něm tři věci: roky výcviku s mečem, celý život procvičované bojové reflexy a vědomí, posílené novým poutem. Všechno se spojilo v jediném pohybu. V jediném úderu srdce tasil meč, předvedl Poslední útok chřestýše a vrazil meč temné postavě přímo do krku.

Vše znehybnělo. Ohromená Siuan vzhlédla od muže, jehož léčila. Bryneův meč prošel přímo nad jejím ramenem a do krku seančanského vojáka ve zcela černé zbroji. Muž tiše upustil hrozivě zubatý krátký meč, pokrytý vazkou tekutinou. Škubavě se natáhl po Bryneově meči, jako by ho chtěl vytáhnout. Prsty Bryneovi na okamžik sevřel paži.

Pak pozpátku sklouzl z Bryneovy čepele a sesunul se na zem. Jednou se křečovitě zazmítal a navzdory bublání krvácejícího krku zřetelně zašeptal: „Marath… damane… “

„Světlo mě spal!“ vydechla Siuan a zvedla si ruku k hrudi. „Co bylo tohle?“

„Nebyl oblečený stejně jako ostatní,“ zavrtěl Bryne hlavou. „Má jinou zbroj. Nějaký zabiják.“

„Světlo,“ řekla Siuan. „Ani jsem ho neviděla! Skoro jako by byl součástí samotné tmy!“

Úkladní vrazi. Vždycky jako by vypadali stejně, bez ohledu na to, odkud pocházeli. Bryne zastrčil meč. Bylo to poprvé, kdy Poslední útok chřestýše použil v boji. Byla to jednoduchá figura, v níž šlo jen o jedno – o rychlost. Jediným plynulým pohybem tasit meč a bodnout do krku. Když jste minuli, obvykle jste zemřeli.

„Zachránil jsi mi život,“ zvedla Siuan k Bryneovi oči. Tvář měla z větší části ve stínu. „U půlnočního moře,“ řekla, „ta zatracená holka měla pravdu.“

„Kdo?“ zeptal se Bryne a obezřetně hledal ve tmě další zabijáky. Odměřeně mávl rukou a jeho muži zahanbeně víc pootevřeli lucerny. Zabiják zaútočil tak rychle, že se sotva stačili pohnout. Kdyby Bryne neměl rychlost z pouta strážce…

„Min,“ vysvětlila Siuan unaveně. Zdálo se, že si ta léčení na ní vybrala vysokou daň. „Říkala, že se musím držet v tvojí blízkosti.“ Na okamžik se odmlčela. „Kdybys dnes v noci nešel s námi, umřela bych.“

„Nu,“ řekl Bryne, Jsem tvůj strážce. Tuším, že jsem tě nezachránil naposledy.“ Proč bylo náhle tak teplo?

„Ano,“ řekla Siuan a vstala. „Ale tohle je jiné. Min řekla, že zemřu, a… Ne, počkej. Tohle přesně Min neřekla. Řekla, že když ti nezůstanu nablízku, zemřeme oba.”

„O čem to…“ řekl Bryne, obraceje se k ní.

„Tiše!“ přerušila ho Siuan a vzala jeho hlavu do dlaní. Ucítil zvláštní bodavý pocit. Používala na něj sílu? Co se to dělo? Poznával ten šok, jako když mu v žilách koluje led! Ona ho léčila! Ale proč? Nebyl zraněný.

Siuan sundala ruce z jeho tváře a pak slabě zavrávorala a náhle vypadala vyčerpaně. Popadl ji, aby jí pomohl stát, ale ona zavrtěla hlavou a narovnala se. „Tady,“ řekla, chytla ho za pravou ruku a otočila ji tak, aby bylo vidět zápěstí. Tam, zabodnutý do kůže, byl drobný černý špendlík. Vytrhla ho ven. Bryne pocítil zamrazení, které naprosto nemělo co do činění s léčením.

„Otrávený?“ zeptal se a ohlédl se na mrtvého muže. „Když mě chytil za ruku, nebyla to jen předsmrtná křeč.“

„Nejspíš na tom měl znecitlivující činidlo,“ zamumlala Siuan rozzlobeně a nechala ho, ať jí pomůže se posadit. Špendlík zahodila a ten náhle vzplanul a jed se v žáru jejího usměrňování vypařil.

Bryne si prohrábl vlasy. Čelo měl vlhké. „Ty jsi to… vyléčila?“

Siuan přikývla. „Bylo to překvapivě snadné; v těle jsi toho měl jenom trochu. Ale stejně by tě to zabilo. Až příště uvidíš Min, budeš jí muset poděkovat, Bryne. Právě nám oběma zachránila život.“

„Ale kdybych nešel, neotrávili by mě!“

„Nesnaž se na takové vidění nebo předpověď používat logiku,“ řekla Siuan s úšklebkem. „Žiješ. Já žiju. Navrhuju, abychom zůstali při tom. Cítíš se na to, abys šel dál?“

„Záleží na tom?“ zeptal se Bryne. „Nehodlám tě nechat jít samotnou.“

„Tak pojďme,“ řekla Siuan, zhluboka se nadechla a vyškrábala se na nohy. Odpočinek nebyl ani náhodou dostatečný, ale nehádal se s ní. „Ti tvoji tři vojáci přežijou noc. Udělala jsem pro ně, co jsem mohla.“

Vyčerpaná Egwain seděla na hromadě trosek, dírou v Bílé věži zírala ven a sledovala, jak dole hoří ohně. Kolem nich se pohybovaly postavy a ohně jeden po druhém zhasínaly. Ať vedl odpor kdokoli, myslelo mu to dost rychle, aby si uvědomil, že oheň by mohl být stejně nebezpečný jako Seančané. Pár sester s tkanivem vzduchu a vody ale mohlo s plameny udělat krátký proces a Věž zachránit. To, co z ní zbylo.

Egwain zavřela oči, opřela se zády o zbytky zdi a nechala se ovívat čerstvým větrem. Seančané odletěli a poslední to’raken zmizeli do noci. Ve chvíli, kdy je sledovala odlétat, si Egwain uvědomila, jak moc přepínala sebe i chudinky novicky, skrz které čerpala sílu. Propustila je s příkazem jít si okamžitě lehnout. Zbývající ženy, které shromáždila, pečovaly o raněné nebo hasily ohně v horních patrech.

Egwain chtěla pomoct. Alespoň jedna její část. Malá část. Ale Světlo, byla tak unavená! Nedokázala už usměrnit ani pramínek, dokonce ani s použitím sa’angrialu. Dostala se až na hranici svých možností. Nyní však byla tak vyčerpaná, že kdyby se o to pokusila, ani by zdroj nedokázala uchopit.

Bojovala. Byla úžasná a ničivá, soudící a zuřivá amyrlin, zelená adžah až do morku kostí. A přesto Věž hořela. A přesto více to ’raken uniklo, než padlo. Počet zraněných mezi těmi, které shromáždila, byl trochu povzbuzující. Zemřely pouze tři novicky a jedna Aes Sedai, a přitom se jim podařilo získat deset damane a zabily tucty vojáků. Ale co jiná podlaží? Bílá věž z této bitvy nevyjde vítězně.

Bílá věž byla rozbitá, nyni stejně tak fyzicky jako duchovně. K opětovnému vybudování bude třeba silná vůdkyně. Příštích několik dní bude klíčových. Když přemýšlela o práci, kterou bude muset odvést, cítila se víc než vyčerpaně.

Chránila mnohé. Odporovala a bojovala. Ale přesto se tento den zapíše jako jedna z největších katastrof v dějinách Aes Sedai.

Na tohle nemůžeš myslet, řekla si. Musíš se soustředit na to. co udělat, aby se věci spravily…

Brzy vstane. Postaví se do čela novicek a Aes Sedai v těchto horních patrech, zatímco odklízejí a posuzují škody. Bude silná a schopná. Ostatní budou v pokušení propadnout zoufalství, ale ona musí zůstat pozitivní. Pro ně.

Ale mohla si dopřát pár minut. Jen si potřebovala ještě chvilku odpočinout…

Sotva si všimla, když ji někdo zvedl. Unaveně otevřela oči a – omámené – si s úžasem uvědomila, že ji nese Gawyn Trakand. Čelo měl zašpiněné krustou uschlé krve, ale ve tváři odhodlání. „Mám tě, Egwain,“ řekl a pohlédl dolů. „Ochráním tě.“

Ach, pomyslela si a opět zavřela oči. Dobře. Takový příjemný sen. Usmála se.

Počkat. Ne. To nebylo v pořádku. Neměla by odcházet z Věže. Pokusila se něco namítnout, ale stěží dokázala mumlat.

„Rybí střeva,“ zaslechla říkat Siuan Sanče. „Co jí to udělali?“

„Je zraněná?“ ozval se další hlas. Gareth Bryne.

Ne, pomyslela si Egwain otupěle. Ne, musíte mě pustit. Nemůžu odejít. Teď ne…

„Prostě ji tady jenom nechali, Siuan,“ řekl Gawyn. Bylo tak milé slyšet jeho hlas. „Bezbrannou v chodbě! Kdokoli na ni mohl narazit. Co kdyby ji Saenčané objevili?“

Zničila jsem je, pomyslela si s úsměvem a myšlenky jí pomalu unikaly. Byla jsem planoucí válečník, hrdinka povolaná rohem. Neodváží se mi znovu postavit. Téměř usnula, ale nárazy při Gawynových krocích ji držely vzhůru. Stěží.

„Ha!“ Vzdáleně slyšela Siuanin hlas. „Co je tohle? Světlo, Egwain!“ Kde jsi vzala tohle? Tohle je ten nejmocnější ve Věži!“

„Co je to, Siuan?“ zeptal se Bryneův hlas.

„Naše cesta ven,“ řekla Siuan nezřetelně. Egwain cosi ucítila. Usměrňování. Mocné usměrňování. „Ptal ses na to, jak se vyplížíme zpátky ven, když je na nádvoří takový rozruch? No, s tímhle jsem dost silná na cestování. Pojďme vyzvednout ty vojáky u člunů a skočíme zpátky do tábora.“

Ne! pomyslela si Egwain, snažila se překonat ospalost a přinutila se otevřít oči. Vyhrávám, copak to nechápete? Když jim nabídnu vedení teď, když se odklízejí trosky, určitě ve mně uvidí amyrlin! Musím tady zůstat! Musím…

Gawyn ji pronesl průchodem a chodby Bílé věže nechali za sebou.

Saerin se konečně mohla posadit. Společenská místnost, která byla jejím operačním střediskem, se také stala místem, kde se třídili a léčili ranění. Žluté a hnědé sestry procházely mezi řadami vojáků, sloužících a dalších sester a nejprve se soustředily na nejtěžší případy. Měli hrozivý počet mrtvých, včetně – až dosud – více než dvaceti Aes Sedai. Ale Seančané ustoupili, jak Saerin předpovídala. Světlu za to díky.

Sama Saerin seděla usazená na stoličce v severozápadním koutu místnosti pod krásným obrazem jarního Tearu a přijímala hlášení. Ranění sténali a místnost byla cítit krví a čemohlávkem, který užívali na ty, jejichž zranění nevyžadovala okamžité léčení. Také to zde páchlo kouřem. Ten byl dnes všude. Přistupovali k ní další a další vojáci s hlášeními o škodách a zraněných. Saerin už to nechtěla dál číst, ale bylo to lepší než naslouchat nářkům. Kde je, při Světle, Elaida?

Během bitvy nikdo amyrlin nezahlédl, ale většina horní části Věže byla od dolních částí odříznuta. Saerin doufala, že se amyrlin a sněmovna budou moci brzy sejít a poskytnout v krizi silné vedení.

Saerin přijala další hlášení a pak zvedla obočí nad jeho obsahem. Z Egwaininy šedesátičlenné skupiny zemřely jen tři novicky? A jen jedna sestra z nějakých čtyřiceti, které shromáždila? Deset zajatých seančanských usměrňovaček, přes třicet rakenů sestřelených z oblohy? Světlo! Ve srovnání s tím vypadalo Saerinino vlastní úsilí amatérsky. A o této ženě Elaida neustále tvrdila, že je to jen pouhá novicka?

„Saerin Sedai?“ zeptal se mužský hlas.

„Hmm?“ zareagovala roztržitě.

„Měla by sis poslechnout, co ti chce tato přijatá říct.“

Saerin zvedla pohled, neboť si uvědomila, že hlas patří kapitánu Chubainovi. Ruku měl položenou na rameni arafelské přijaté s modrýma očima a kyprou kulatou tváří. Jak že se to jmenuje? Ano, Mair. Ta ubohá dívka vypadala vyčerpaně. Na obličeji měla spoustu šrámů a pár zhmožděnin, které asi skončí modřinou. Její šaty byly na rukávu a rameni roztržené.

„Dítě?“ zeptala se Saerin, když přejela pohledem Chubainovu ustaranou tvář. Co se dělo?

„Saerin Sedai,“ zašeptala dívka, udělal pukrle a škubla sebou. „Já…“

„Vyklop to, dítě,“ nařídila Saerin. „Dneska v noci není čas na otálení.“

Mair sklopila oči. „Jde o amyrlin, Saerin Sedai. Elaidu Sedai. Dnes večer jsem u ní měla službu a něco jsem pro ni přepisovala. A…“

„A co?“ zeptala se Saerin a cítila, jak ji mrazí.

Dívka se rozbrečela. „Celá zeď vybuchla a zřítila se dovnitř, Saerin Sedai. Trosky mě zasypaly; asi si mysleli, že jsem mrtvá. Nemohla jsem nic dělat! Omlouvám se!“

Světlo se smiluj! pomyslela si Saerin. Nemůže říkat to, co si myslím. Nebo ano?

Elaida se probudila s velice zvláštním pocitem. Proč se její postel pohybuje? Vlní se. Tak rytmicky. A ten vítr! Nechala Carlya otevřené okno? Pokud ano, dostane služka výprask. Varovala ji. Varovala…

Tohle nebyla její postel. Elaida otevřela oči a zjistila, že hledí na temnou krajinu desítky sáhů pod ní. Byla přivázaná na hřbetě nějakého divného zvířete. Nemohla se hýbat. Proč se nemohla hýbat? Sáhla po zdroji a náhle ucítila ostrou bolest, jako by ji tisícovka rákosek tloukla do každičkého místa na těle.

Omámené zvedla ruku a nahmatala obojek na krku. Vedle ní letěla v sedle temná postava, jejíž tvář neosvětlovala žádná lucerna, ale Elaida ji nějak cítila. Elaida si stěží vzpomínala, jak přivázaná na provaze visela ve vzduchu a střídavě upadala do bezvědomí. Kdy ji vytáhli nahoru? Co se to dělo?

Z noci zašeptal nějaký hlas. „Tu chybičku ti odpustím. Byla jsi marath’damane velice dlouho a špatné zvyky se dají čekat. Ale už bez dovolení nesáhneš po zdroji. Rozumíš?“

„Pusť mě!“ zařvala Elaida.

Bolest se vrátila s desetinásobnou silou, až Elaida začala zvracet. Žluč a zvratky padaly přes bok zvířete na zem hluboko pod nimi.

„Ale, ale,“ promluvil trpělivě hlas, jako když žena hovoří s velice malým dítětem. „Musíš se učit. Jmenuješ se Suffa. A Suffa bude dobrá damane. Ano, bude. Velmi, velmi dobrá damane.“

Elaida znovu zaječela a tentokrát nepřestala, když se objevila bolest. Dál a dál vřískala do bezcitné noci.