Bouře přichází

3 Cesty cti

Aviendha se se svými sestrami oštěpu a několika zvědy Pravé krve krčila na vrcholku nízkého travnatého pahorku a hleděla dolů na uprchlíky. Byl to ubohý spolek, tihle domanští mokřiňané, se špinavými tvářemi, které už měsíce neviděly potní stan, a na kost vyhublými dětmi, které byly tak hladové, že už ani nedokázaly plakat. Jedna ubohá mula táhla mezi stovkou namáhavě kráčejících lidí jediný dvoukolák; co se nevešlo do vozíku, lidé nesli. Ani jednoho nebylo moc. Plahočili se na severovýchod po stezce, která se ani nedala nazvat cestou. Možná tím směrem stála vesnice. Možná jen prchali před nejistotou přímořských zemí.

Kopcovitá krajina nebyla zarostlá, až na malé hájky, které zde sem tam rostly. Uprchlíci Aviendhu a její společníky neviděli, navzdory tomu, že nebyli ani sto kroků od nich. Nedokázala pochopit, jak mohou být mokřiňané tak slepí. Copak se nedívali, nevšimli si ničeho zvláštního na horizontu. Nechápali, že když cestují tak blízko vrcholku, vlastně tím zvědům přímo nabízejí, aby je špehovali? Než se ke kopci vůbec přiblížili, měli si ho zajistit vlastními zvědy.

Bylo jim to jedno? Aviendha se zachvěla. Jak vám mohly být jedno oči, které vás pozorují, oči, které mohou patřit muži nebo Děvě držící oštěp? Tak moc dychtili probudit se ze snu? Aviendha se nebála smrti, ale byl velký rozdíl mezi přijímáním smrti a touhou po ní.

Města, pomyslela si, ty jsou problém. Města byla páchnoucí, podebraná místa, jako vředy, které se nikdy nezahojí. Některá byla lepší než jiná – Elain odvedla s Caemlynem úžasnou práci – ale téměř ve všech se nashromáždilo příliš mnoho lidí a naučili se tam, jak pohodlně žít na jednom místě. Kdyby tihle uprchlíci byli zvyklí cestovat a naučili se používat nohy spíše než se spoléhat na koně, jak to mokřiňané často dělávali, nebylo by pro ně tak těžké svá města opustit. U Aielů byli řemeslníci vycvičení, aby se dokázali bránit, a děti dokázaly celé dny přežít ze země, a dokonce i kováři byli schopní rychle překonávat velké vzdálenosti. Celý klan dokázal do hodiny vyrazit na pochod a vše potřebné nést na zádech.

Mokřiňané byli nepochybně divní. Přestojí uprchlíků bylo líto. Ta emoce ji překvapila. Přestože nebyla bezcitná, své povinnosti měla jinde, u Randa al’Thora. Neměla důvod cítit zármutek pro skupinu mokřiňanů, s nimiž se nikdy předtím nesetkala. Avšak čas, který strávila se svou první sestrou, Elain Trakandovnou, ji naučil, že ne všichni mokřiňani jsou měkcí a slabí. Jen většina z nich. Starat se o ty, kdo se nedokáží postarat sami o sebe, v sobě mělo ji.

Aviendha pozorovala uprchlíky a snažila seje vidět, jak by to udělala Elain, ale stále měla problém pochopit Elainin způsob velení. Nebylo to jednoduché vedení skupiny Děv při nájezdu – to bylo instinktivní a účinné. Elain by v těch uprchlících nehledala známky nebezpečí nebo skryté vojáky. Elain by za ně cítila odpovědnost, dokonce i kdyby to nebyli její vlastní lidé. Našla by způsob, jak jim poslat jídlo, možná by pomocí vlastních vojáků zajistila místo, kde by se mohli usadit – a tím by kus této země získala pro sebe.

Kdysi by Aviendha tyto myšlenky přenechala kmenovým náčelníkům a správkyním střech. Ona však už nebyla Děva a smířila se s tím. Nyní žila pod jinou střechou. Styděla se, že té změně vzdorovala tak dlouho.

S tím však měla problém. Jaká jí teď zbývala čest? Už nebyla Děva a ani tak úplně moudrá. Celá její identita náležela oštěpům, její já bylo vkováno do jejich oceli tak jistě jako uhlík, který je posiloval. Od dětství vyrůstala v jistotě, že se stane Far Dareis Mai. A skutečně, připojila se k Děvám, jakmile to šlo. Byla hrdá na svůj život a na své sestry oštěpu. Sloužila by svému kmeni a klanu až do dne, kdy ji nakonec oštěp zabije a ona vykrvácí svou poslední vodu na vyprahlou půdu Trojí země.

Toto nebyla Trojí země a ona zaslechla nějaké algai’d’siswai přemítat, zda se tam Aielové kdy vrátí. Jejich život se změnil. Ona změnám nedůvěřovala. Nedaly se zahlédnout nebo probodnout; byly tišší než kterýkoli zvěd, víc smrtící než jakýkoli zabiják. Ne, nikdy jim nevěřila, ale přijme je. Naučí se Elaininým způsobům a jak myslet jako náčelník.

Ona ve svém novém životě najde čest. Nějak.

„Tihle nejsou hrozba,“ zašeptal Heim, který se s muži Pravé krve krčil vedle Děv.

Rhuark uprchlíky ostražitě sledoval. „Mrtví kráčejí,“ řekl kmenový náčelník Taardadů, „a lidé podléhají Oslepitelovu zlu a jejich krev je zkažená jako voda ve špatné studni. Tohle můžou být chudáci, co utíkají před pustošivou válkou. Nebo můžou být něco jiného. Budeme se od nich držet dál.“

Aviendha se zahleděla na stále se vzdalující zástup uprchlíků. Nemyslela si, že má Rhuark pravdu; tohle nebyli duchové nebo nestvůry. Na těch bylo vždy… něco špatného. Zanechávali v ní svědivý pocit, jako kdyby se na ni někdo chystal zaútočit.

Přesto byl Rhuark moudrý. Ve Trojí zemi, kde i malá větévka mohla zabít, se člověk naučil být opatrný. Skupina Aielů vyklouzla z vršku pahorku a zamířila na pláň pod ním, porostlou hnědou trávou. Dokonce i po měsících strávených v západních zemích připadala Aviendze krajina zvláštní. Zdejší stromy byly vysoké, s dlouhými větvemi a příliš velkým množstvím pupenů. Když Aielové přecházeli místa zarostlá žlutou jarní trávou mezi spadaným zimním listím, všechna vypadala tak plná vody, že Aviendha napůl očekávala, že jí stébla a listy vyraší pod nohama. Věděla, že mokřiňané říkají, že toto jaro přichází nepřirozeně pomalu, ale už teď bylo úrodnější než její domovina.

V Trojí zemi by se téhle louky — s kopci, které poskytují strážní stanoviště a úkryt – okamžitě zmocnil některý klan a použil ji pro zemědělství. Tady to byla prostě jen jedna z tisíce různých nedotčených ploch. Vina opět padala na města. Nejbližší byla od tohoto místa příliš daleko, než aby to tady bylo dobrým místem pro mokřiňanský statek.

Osm Aielů rychle a nenápadně procházelo loukami a proplétalo se mezi pahorky. Koně se nemohli rovnat lidským nohám, co s jejich hlučným cváláním? Strašná zviřata – proč mokřiňané trvali na tom, že na nich budou jezdit? Nepochopitelné. Aviendha by mohla začít chápat, jak musí uvažovat náčelník nebo královna, ale věděla, že mokřiňanům nikdy úplně rozumět nebude. Byli prostě příliš divní. Dokonce i Rand al’Thor.

Zvláště Rand al’Thor. Při vzpomínce na jeho vážné oči se usmála. Pamatovala si jeho vůni – mokřiňanská mýdla, která voněla po tuku, mísící se s jeho vlastní zemitou pižmovou vůní. Ona se za něj provdá. N tomto ohledu byla odhodlaná stejně jako Elain; nyní, když byly první sestry, se za něj mohou provdat obě, jak se slušelo. Jenomže jak by si teď Aviendha mohla někoho vzít? Její čest bývala v jejích oštěpech, ale ty nyní nosil u pasu Rand al’Thor, rozklepané a zkuté do přezky na opasek, kterou mu sama dala.

Jednou jí nabídl manželství. Muž! Nabízející sňatek! Další z těch divných mokřiňanských zvyků. Dokonce i když pominula, jak to bylo divné – když pominula, jakou urážkou byla jeho nabídka vůči Elain – Aviendha by nikdy nemohla nabídku Randa al’Thora přijmout. Copak nechápal, že žena musí do manželství přinést čest? Co by pouhá učednice mohla nabídnout? Chtěl, aby k němu přišla jako druhořadá osoba? Udělat něco takového by ji naprosto zahanbilo!

Určitě to nechápal. Nepovažovala ho za krutého, jen za hloupého. Přijde za ním, až ona bude připravená, a pak mu položí svatební věneček k nohám. A to nemohla udělat, dokud nebude vědět, kdo sama je.

Způsoby ji’e’toh byly složité. Aviendha věděla, jak měřit čest jako Děva, ale moudré byly zcela jiná stvoření. Myslela si, že v jejich očích už získává trochu cti. Například jí dovolily strávit mnoho času s její první sestrou v Caemlynu. Pak však náhle dorazily Dorindha a Nadere a sdělily Aviendze, že se nevěnuje výcviku. Popadly ji jako dítě, které chytily, když potají poslouchalo před potním stanem, a odtáhly ji pryč, aby se připojila ke zbytku kmene, který vyrážel k Arad Domanu.

A nyní… nyní se k ní moudré chovaly s ještě menším respektem než předtím! Neučily ji. V jejich očích udělala něco špatně. Svíral sejí z toho žaludek. Zahanbit se před ostatními moudrými bylo téměř stejně zlé jako ukázat strach před někým tak statečným, jako je Elain!

Až dosud moudré Aviendze ponechaly nějakou čest tím, že jí dovolily podstoupit tresty, ale ona především netušila, čím se zahanbila. Zeptat se na to by samozřejmě znamenalo jen větší hanbu. Dokud ten problém nerozluští, nemůže vyrovnat své toh. A co bylo horší, existovalo skutečné nebezpečí, že udělá stejnou chybu znovu. Dokud to nevyřeší, zůstane učednicí, a nikdy nebude moci donést Randu al’Thorovi čestný svatební věneček.

Aviendha zaťala zuby. Jiná žena by se možná rozbrečela, ale k čemu by to bylo? Ať udělala jakoukoli chybu, způsobila si to sama a bylo její povinností to napravit. Získá znovu čest a provdá se za Randa al’Thora, než on zemře v Poslední bitvě.

Což znamenalo, že ať se musí naučit cokoli, musí to udělat rychle. Velmi rychle.

Setkali se s další skupinou Aielů, čekající na mýtince v borovicovém hájku. Na zemi ležela silná pokrývka opadaného hnědého jehličí a tyčící se kmeny zakrývaly oblohu. Podle zvyků kmenů a klanů se jednalo o malou skupinu, stěží dvě stě osob. Uprostřed mýtiny stály čtyři moudré, všechny v charakteristických hnědých vlněných suknicích a bílých jupkách. Aviendha byla oblečená podobně, což jí nyní připadalo stejně přirozené jako kdysi cadin’sor. Výzvědný oddíl se rozešel, muži a Děvy se šli přidat ke členům svých kmenů či společenstev. Rhuark se připojil k moudrým a Aviendha ho následovala.

Každá z moudrých -Amys, Bair, Melain a Nadere-jí věnovala pohled. Bair, jediná Aielanka ve skupině, která nepatřila k Taardadům či Gošienům, dorazila teprve nedávno, snad aby se sjednotila s ostatními. Ať byl důvod jakýkoli, žádná z nich nevypadala potěšeně. Aviendha zaváhala. Kdyby teď odešla, vypadalo by to, že se snaží vyhnout jejich pozornosti? Odváží se raději zůstat a riskovat, že vyvolá další hněv?

„Nuže?“ zeptala se Amys Rhuarka. Přestože měla Amys bílé vlasy, vypadala docela mladě. V jejím případě to nebylo díky práci se silou – vlasy se jí začaly barvit do stříbra, ještě když byla dítě.

„Bylo to, jak popisovali zvědi, stíne mého srdce,“ řekl Rhuark. „Další ubohá banda mokřiňanských uprchlíků. Neviděl jsem v nich žádné skryté nebezpečí.“

Moudré přikývly, jako by právě to očekávaly. „To je desátá skupina uprchlíků za méně než týden,“ řekla stará Bair a ve vodnatých modrých očích měla zamyšlený pohled.

Rhuark přikývl. „Povídá se o seančanských útocích na přístavy na západě. Možná se lidé stěhují do vnitrozemí, aby se vyhnuli nájezdům.“ Pohlédl na Amys. „Tahle země kypí jako voda vylitá na krbový kámen. Kmeny si nejsou jisté, co od nich Rand al’Thor žádá.“

„Mluvil velice jasně,“ poznamenala Bair. „Potěší ho, že jste s Dobrainem Taborwinem zajistili Bandar Eban, jak žádal.“

Rhuark přikývl. „Přesto nejsou jeho záměry jasné. Požádal nás, abychom obnovili pořádek. Budeme tedy něco jako mokřiňanská městská stráž? Tohle není místo pro Aiely. Nebudeme dobývat, takže nedostaneme pětinu. A přesto to, co děláme, velice působí jako dobývání. Kar’a’karnovy rozkazy umí být jasné a zároveň matoucí. Myslím, že v této věci má nadání.“

Bair s úsměvem přikývla. „Snad chce, abychom s těmi uprchlíky něco udělali.“

„A co bychom měli dělat?“ zeptala se Amys a vrtěla hlavou. „Jsme snad Šaidové a máme z mokřiňanů dělat gai’šainy?“ Její tón nenechával nikoho na pochybách, co si myslí o Šaidech a o nápadu dělat z mokřiňanů gai’šainy.

Aviendha souhlasně přikývla. Jak řekl Rhuark, Kar’a’karn je poslal do Arad Domanu, aby tam „obnovili pořádek“. To však bylo mokřiňanské pojetí; Aielové si svůj vlastní pořádek nosili s sebou. Ano, válka a bitva představovala chaos, ale každý Aiel do posledního znal své místo a v rámci něj jednal. Malé děti chápaly čest a toh, a držba by fungovala i poté, co by byli zabiti všichni náčelníci a moudré.

U mokřiňanů to tak nebylo. Pobíhali kolem jako košík ještěrek, nečekaně vyklopených na horké kameny, a při útěku se nestarali o zásoby. Jakmile měli jejich vůdcové práci nebo něco odvedlo jejich pozornost, zavládl chaos a zlodějna. Silní obírali slabé, a dokonce ani kováři nebyli v bezpečí.

Co mohl Rand al’Thor čekat, že s tím Aielové udělají? Nemohli naučit ji’e’toh celý národ. Rand al’Thor jim řekl, ať se vyhýbají zabíjení domanských vojáků. Jenže tihle vojáci – často zkažení a sami bandité – byli součástí problému.

„Možná nám toho vysvětlí víc, až dorazíme do toho jeho panského sídla,“ zavrtěla hlavou Melain a v jejích rudozlatých vlasech se zachytilo světlo. Její těhotenství zrovna začínalo být pod jupkou moudré vidět. „A pokud ne, pak pro nás bude určitě lepší být tady v Arad Domanu, než dále posedávat v zemi zabijáků stromů.“

„Jak říkáš,“ souhlasil Rhuark. „Vyrazme tedy na cestu. Ještě musíme uběhnout velkou vzdálenost.“ Odešel si promluvit s Baelem. Aviendha vykročila pryč, ale pronikavý pohled Amys ji přiměl zastavit.

„Aviendho,“ řekla tvrdá bělovlasá žena. „Kolik moudrých se vydalo s Rhuarkem prozkoumat ten zástup uprchlíků?“

„Kromě mě žádná,“ přiznala Aviendha.

„Ale, tak ty jsi teď moudrá?“ zeptala se Bair.

„Ne,“ řekla Aviendha rychle a přivolala na sebe ještě víc hanby tím, že zrudla. „Promluvila jsem špatně.“

„Tak budeš potrestána,“ řekla Bair. „Už nejsi Děva, Aviendho. Není tvým úkolem chodit na výzvědy; to je práce jiných.“

„Ano, moudrá,“ řekla Aviendha s pohledem upřeným k zemi. Nenapadlo ji, že jít s Rhuarkem jí přinese hanbu – viděla jiné moudré vykonávat podobné úkoly.

Ale já nejsem moudrá, připomněla si. Jsem jen učednice. Bair neřekla, že moudrá nemůže dělat zvěda; jen že Aviendha neměla co jít. Šlo o samotnou Aviendhu. A o to, co udělala – a možná stále dělá – a čím moudré podráždila, ať už to bylo cokoli.

Myslely si, že během doby strávené s Elain změkla? Sama Aviendha si dělala starosti, že by to mohla být pravda. Během pobytu v Caemlynu sejí hedvábí a koupele začínaly líbit. Ke konci už jen chabě odporovala, když Elain přišla s nějakou výmluvou, proč ji obléct do nějakých nepraktických a povrchních šatů s vyšíváním a krajkami. Bylo dobře, že pro ni ostatní přišly.

Zbylé moudré tam prostě jen stály a vyčkávavě na ni hleděly, tváře jako pouštní kameny, bezvýrazné a přísné. Aviendha opět zaťala zuby. Dokončí své učednictví a získá čest. Dokáže to.

Ozval se příkaz vyrazit a muži a ženy v cadin’sorech se v malých skupinách rozběhli. Moudré se navzdory objemným sukním pohybovaly stejně lehce jako vojáci. Amys se dotkla Aviendžiny paže. „Poběžíš se mnou, abychom si mohly promluvit o tvém trestu.“

Aviendha se ve svižném poklusu zařadila vedle moudré. Kterýkoli Aiel dokázal takovou rychlost udržet téměř nekonečně dlouho. Její skupina z Caemlynu narazila na Rhuarka, když putoval z Bandar Ebanu, aby se setkal s Randem al’Thorem v západní části země. Dobraine Taborwin, Cairhieňan, stále udržoval v hlavním městě pořádek a podle hlášení tam našel člena domanské vládnoucí rady.

Skupina Aielů by možná mohla zbytek vzdálenosti urazit pomocí cestování průchodem. Nebylo to však daleko – pěšky jen pár dní – a oni vyrazili s dostatečným předstihem, aby i bez použití jediné síly dorazili na smluvené místo včas. Rhuark chtěl sám prozkoumat část okolí sídla, které Rand al’Thor používal jako základnu. Další oddíly Gošienů a Taardad Aielů se k nim v případě potřeby připojí na základně pomocí průchodů.

„Co si myslíš o tom, co od nás Kar’a’karn požaduje tady v Arad Domanu, Aviendho?“ zeptala se v běhu Amys.

Aviendha potlačila zamračení. Co její trest? „Je to nezvyklý požadavek,“ řekla, „ale Rand al’Thor má spoustu divných nápadů, dokonce i na mokřiňana. Toto nebude ta nejméně obvyklá povinnost, kterou nám přichystá.“

„A skutečnost, že Rhuarka tato povinnost vyvádí z míry?“

„Pochybuju, že je kmenový náčelník znepokojený,“ odpověděla Aviendha. „Myslím, že Rhuark říká to, o čem slyšel mluvit ostatní, a předává tak informaci moudrým. Nechce zahanbit jiné tím, že prozradí, kdo mluví o obavách.“

Amys přikývla. Proč kladla tyto otázky? Ta žena si jistě domyslela totéž. Nechodila by se radit s Aviendhou.

Nějakou dobu běžely mlčky, aniž se zmínily o trestu. Prominuly ji moudré tu neznámou urážku? Jistě by ji tak nezneuctily. Aviendha musí dostat čas přijít na to, co udělala, jinak bude její hanba nesnesitelná. Mohla by chybovat znovu, tentokrát hůř.

Amys nijak nedala najevo, nač myslí. Moudrá kdysi bývala Děvou, jako Aviendha. Byla tvrdá, dokonce i na Aiela. „A sám al’Thor?“ zeptala se Amys. „Co si o něm myslíš?“

„Miluju ho,“ řekla Aviendha.

„Neptala jsem se pošetilé holky Aviendhy,“ řekla Amys stroze. „Ptala jsem se moudré Aviendhy.“

„Je to muž, který nese mnohá břemena,“ řekla Aviendha opatrněji. „Bojím se, že spoustu z těch břemen si dělá těžší, než je nutné. Kdysi jsem si myslela, že existuje jen jeden způsob, jak být silná, ale od své první sestry jsem se naučila, že se mýlím. Rand al’Thor… nemyslím, že se to už naučil. Obávám se, že si plete tvrdost se silou.“

Amys opět přikývla, jakoby pochvalně. Byly ty otázky nějaká zkouška?

„Provdáš se za něj?“ zeptala se Amys.

Myslela jsem, že nemluvíme o „pošetilé holce “ Aviendze, pomyslela si Aviendha, ale samozřejmě to nevyslovila nahlas. S Amys nikdo takhle nemluvil.

„Provdám se za něj,“ řekla namísto toho. „Není to možnost, ale jistota.“ Svým tónem si od Amys vysloužila pohled, ale neustoupila. Každá moudrá, která se nesprávně vyjádřila, si zasloužila opravit.

„A ta mokřiňanka Min Farshaw?“ zeptala se Amys. „Očividně ho miluje. Co uděláš s ní?“

„Ona je moje starost,“ řekla Aviendha. „Nějak se dohodneme. Mluvila jsem s Min Farshaw a věřím, že bude snadné s ní vyjít.“

„Stanete se prvními sestrami i s ní?“ zeptala se Amys a zněla lehce pobaveně.

„Nějak se dohodneme, moudrá.“

„A když to nepůjde?“

„Dohodneme,“ prohlásila Aviendha pevně.

„A jak si tím můžeš být tak jistá?“

Aviendha zaváhala. Jedna její část toužila odpovědět na otázku mlčením, běžet kolem holých křovisek a neposkytnout Amys odpověď. Byla však jen učednice, a i když nebylo možné ji přinutit mluvit, věděla, že se Amys bude vyptávat tak dlouho, dokud nedostane odpověď. Aviendha doufala, že si odpovědí nepřivodí příliš velké toh.

„Víš o viděních, které ta žena Min má?“ zeptala se Aviendha.

Amys přikývla.

„Jedno z těch vidění se týká Randa al’Thora a tří žen, které bude milovat. V jiném jde o mé děti s Kar’a’kárném.“

Nic víc neřekla a Amys už nenaléhala. Stačilo to. Obě věděly, že spíš najdete Kamenného psa, který ustoupí, než Minino vidění, které se mýlilo.

Na jednu stranu bylo dobré vědět, že jí Rand al’Thor bude patřit, přestože se o něj bude muset dělit. Elain to samozřejmě neměla za zlé, ale Min… nu, Aviendha ji doopravdy neznala. Bez ohledu na to jí však vidění bylo útěchou. Ale také bylo nepříjemné. Aviendha milovala Randa al’Thora, protože se sama rozhodla, ne proto, že jí to určil osud. Minino vidění samozřejmě nezaručovalo, že si Aviendha skutečně bude moci Randa vzít, takže se možná při rozhovoru s Amys špatně vyjádřila. Ano, bude milovat tři ženy a tři ženy budou milovat jeho, ale najde Aviendha způsob, jak se za něj provdat?

Ne, budoucnost nebyla jistá, a to jí z nějakého důvodu přinášelo útěchu. Snad by si měla dělat starosti, ale nedělala. Získá zpátky svou čest a pak se provdá za Randa al’Thora. Možná, že on zemře krátce poté, ale možná je dnes někdo přepadne ze zálohy a ji zabije šíp. Starosti nic neřešily.

Toh bylo ovšem něco jiného.

„Nevyjádřila jsem se přesně, moudrá,“ řekla Aviendha. „Naznačovala jsem, že vidění řeklo, že se provdám za Randa al’Thora. To není pravda. Všechny tři ho budeme milovat, a i když to naznačuje manželství, nevím to jistě.“

Amys přikývla. Nebylo žádné toh; Aviendha se opravila dostatečně rychle. To bylo dobré. Nechtěla přidávat další hanbu k té, kterou si už vysloužila.

„Tak tedy dobře,“ řekla Amys s pohledem upřeným na stezku před sebou. „Promluvíme si o dnešním trestu.“

Aviendha se mírně uvolnila. Měla tedy stále čas zjistit, co provedla. Zdálo se, že mokřiňany aielské zacházení s tresty často mate, ale mokřiňané jen málo rozuměli pojmu čest. Cest nepocházela z toho, že vás potrestali, ale vaši čest napravilo to, že jste trest přijali a vydrželi. To bylo duší toh – dobrovolně se pokořit, abyste znovu získali to, co bylo ztraceno. Bylo zvláštní, že to mokřiňané nedokázali pochopit; vskutku, bylo divné, že nenásledovali ji’e’toh čistě instinktivně. Co to bylo za život bez cti?

Amys správně Aviendze neřekla, co udělala špatně. Nicméně Aviendze se nedařilo přijít na to sama a bylo by méně zahanbující, pokud odpověď zjistí z rozhovoru. „Ano,“ řekla Aviendha obezřetně. „Měla bych být potrestána. Doba strávená v Caemlynu mě mohla oslabit.“

Amys ohrnula nos. „Nejsi o nic slabší, než když jsi nosila oštěpy, holka. Myslím, že o dost silnější. Čas strávený s tvou první sestrou byl pro tebe důležitý.“

Takže o tohle nešlo. Když pro ni Dorindha a Nadere přišly, řekly, že musí pokračovat ve výcviku. Přesto od chvíle, kdy Aielové vyrazili do Arad Domanu, Aviendhu neučily. Musela nosit vodu, zašívat šátky a servírovat čaj. Nejrůznějšími způsoby ji trestaly, aniž jí vysvětlily, co provedla. A když bylo zjevné, co udělala – jako když šla na výzvědy a neměla – byl trest vždy přísnější, než by si přestupek zasloužil.

Vypadalo to téměř, jako by trest byl tím, co seji moudré snažily naučit, ale tak to nemohlo být. Nebyla nějaká mokřiňanka, kterou musely naučit, co je to čest. K čemu jsou neustálé a nevysvětlené tresty kromě toho, že ji varují před nějakou vážnou chybou, které se dopustila?

Amys si sáhla na bok a odvázala něco, co jí viselo u pasu.

Vlněný váček, který zvedla, byl velký asi jako pěst. „Usoudily jsme,“ řekla, „že jsme byly při vydávání příkazů příliš nejasné. Nezbývá nám mnoho času a nemáme prostor pro jemnost.“

Aviendha zakryla překvapení. Jejich předchozí tresty byly jemněl

„Proto,“ řekla Amys a podala jí pytlík, „si vezmeš tohle. Uvnitř jsou semena. Některá jsou černá, jiná hnědá a ostatní bílá. Dnes večer, než půjdeme spát, je rozdělíš podle barev a spočítáš, kolik kterých je. Když se spleteš, smícháme je a začneš znovu.“

Aviendha na ni zůstala civět s otevřenou pusou a málem zakopla. Nošení vody byla potřebná práce. Spravování šatů byla potřebná práce. Vaření bylo důležité, zvlášť když sebou malý předsunutý oddíl nevzal žádné gai’šainy.

Ale tohle… tohle byla práce úplně k ničemu’. Nejen, že byla nedůležitá, byla pošetilá. Byl to ten druh trestu, který byl určený pouze pro ty nejpaličatější nebo nejzahanbenější lidi. Skoro… skoro to působilo, jako by ji moudré prohlásily za da’cang?“

„Při Oslepitelových očích,“ zašeptala, zatímco se nutila k běhu. „Co jsem provedla?“

Amys na ni pohlédla a Aviendha odvrátila oči. Obě věděly, že odpověď na tuto otázku nechce slyšet. Mlčky si vzala váček. Nikdy sejí nedostalo tak ponižujícího trestu.

Amys se přesunula k ostatním moudrým. Aviendha ze sebe setřásla zkopmělost a vrátilo se jí odhodlání. Její chyba musela být mnohem vážnější, než si myslela. Amysin trest to naznačoval.

Otevřela váček a nahlédla dovnitř. Tam byly tři prázdné sáčky z algode, které měli pomoci s roztříděním, a tisíce drobných semínek, v nichž byly téměř ponořené. Tento trest měl být vidět, měl ji zahanbit. Ať udělala cokoli, urazila tím nejen moudré, ale všechny kolem, dokonce i když – stejně jako sama Aviendha – o tom nevěděli.

To jen znamenalo, že musí být odhodlanější.