Bouře přichází

44 Neznámé pachy

„Tarwinovo sedlo je místo, které dává největší smysl!“ namítla Nyneiva.

Společně s Randem jeli po zarostlé cestě otevřené travnaté krajiny Mareda, doprovázení zástupem Aielů. Nyneiva zde byla jediná Aes Šedai; Narišma s Naeffem jeli v zadní části skupiny a tvářili se nevrle. Rand jejich Aes Sedai přinutil zůstat. V poslední době se zdál být zvlášť odhodlaný prosadit si svou nezávislost na nich.

Nyneiva seděla na čistě bílé klisně jménem Měsíční paprsek, kterou uzmula z Randovy stáje v Tearu. Pořád jí připadalo zvláštní, že vůbec má vlastní stáj, natož jednu v každém velkém městě na světě.

„Tarwinovo sedlo,“ zavrtěl hlavou Rand. „Ne. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc si uvědomuju, že tam bojovat nechceme. Lan mi dělá laskavost. Pokud dokážu zkoordinovat útok společně s tím jeho, můžu získat ohromnou výhodu. Ale nechci odvádět pozornost svojí armády Sedlem. Bylo by to plýtvání zdroji.“

Plýtvání zdroji? Do Sedla mířil Lan, jako šíp vystřelený z dvouříčského dlouhého luku. Mířil tam umřít! A Rand řekl, že pomoc je plýtvání? Tupohlavý pitomec!

Zaťala zuby a donutila se uklidnit. Kéž by se jenom hádal, místo toho, aby mluvil tím odměřeným způsobem, jak si poslední dobou zvykl. Vypadal tak bezcitně, ale ona viděla, jak se ta šelma vymanila z pout a řvala na ni. Šelma byla stočená v jeho nitru, a pokud Rand svým citům brzy nepopustí uzdu, pohltí ho zevnitř.

Ale jak ho přimět, aby dostal rozum? Během jejich pobytu v Tearu si připravovala jeden argument za druhým, všechny jasně odůvodněné a klidně vysvětlené. Rand je všechny ignoroval a poslední dva dny strávil schůzkami se svými generály a plánováním strategie pro Poslední bitvu.

Každým dnem byl Lan o krok blíž k boji, který nemohl vyhrát. Každý den Nyneiva cítila větší úzkost; několikrát Randa málem opustila a vyrazila na sever. Pokud měl Lan vybojovat nemožnou bitvu, toužila stát po jeho boku. Ale zůstala. Světlo vem Randa al’Thora, zůstala. K čemu by bylo pomoct Lanoví, jen aby nechala svět padnout do Stínu kvůli paličaté… paličatosti paličatého ovčáka!

Pořádně se zatahala za cop. Drahokamy vykládané náramky a prsteny na jejích rukou se třpytily ve slabém slunečním světle – obloha byla samozřejmě zatažená, tak jako už celé týdny. Všichni se snažili nevšímat si toho, jak je to nepřirozené, ale Nyneiva stále cítila bouři, sbírající se na severu.

Do chvíle, než Lan dorazí k Sedlu, už zbývalo tak málo času! Světlo dej, ať ho zpomalí Malkierové, kteří dorazili, aby ho v jeho útoku podpořili. Světlo dej, ať není sám. Představa, jak jede do Momy a čelí armádě zplozenců Stínů, kteří zamořili jeho rodnou zem…

„Musíme tam zaútočit,“ řekla Nyneiva. „Ituralde tvrdí, že v Momě se to hemží trolloky. Temný sbírá armády. Můžeš se vsadit, že podstatná část z nich bude u Sedla, kde se dá nejsnáze projít a udeřit na Andor a Cairhien!“

„To je přesně ten důvod, proč u Sedla nezaútočíme, Nyneivo,“ řekl Rand chladným a vyrovnaným hlasem. „Nemůžeme nepříteli dovolit, aby nám diktoval, kde se bude bojovat. To poslední, co chceme, je bojovat tam, kde oni chtějí, aby se bojovalo, nebo kde to od nás čekají.“ Obrátil pohled k severu. „Ano, ať se tam shromáždí. Jdou po mně, a já se jim sám nepředhodím. Proč bojovat u Tarwinova sedla? Nej rozumnější je skočit s většinou našich vojsk přímo k Šajol Ghúlu.“

„Rande,“ řekla a snažila se, aby to znělo rozumně. Copak nechápal, že je rozumná? „V žádném případě není možné, aby Lan dokázal sebrat dost velké vojsko, aby zastavilo mohutný útok trolloků, zvlášť ne, když většina hraničářských vojsk provádí Světlo ví co. Převálcujou ho a trolloci sem vpadnou!“

Při zmínce o Hraničářích Randova tvář ztuhla; jeli se setkat s jejich posly. „Trolloci sem vpadnou,“ zopakoval Rand.

„Ano!“

„Dobře,“ řekl Rand. „Zaměstná je to, zatímco já budu dělat, co je nutné.“

„A Lan?“ zeptala se Nyneiva.

„Ten zaútočí na správném místě.“ Rand přikývl. „Přitáhne pozornost mých nepřátel k Malkieru a Sedlu, a oni si tak budou myslet, že jsem tam. Zplozenci Stínu nemohou procházet průchody, takže se nemůžou pohybovat tak rychle jako já. V době, kdy se pustí do boje s Lanem, už budu za nimi a útočit přímo na srdce Temného.

Nemám v úmyslu jižní země opustit, to rozhodně ne. Až se trolloci probijí Sedlem, rozdělí se na menší voje, které vtrhnou do Hraničních států. V tu chvíli na ně moje vojska vedená Bašerem zaútočí. Budou se přesouvat průchody, aby na jednotlivé bandy trolloků zaútočili z boku nebo zezadu. Takovým způsobem si můžeme vybrat ta nejlepší bojiště, která nám budou vyhovovat.“

„Rande,“ řekla Nyneiva, jejíž hněv se změnil v hrůzu. „Lan umře!“

„A kdo jsem, abych mu to upíral?“ zeptal se Rand. „Všichni si zasloužíme šanci najít klid.“

Nyneiva si uvědomila, že na něj zírá s otevřenou pusou. On tomu vážně věřil! Nebo přinejmenším sám sebe přesvědčoval, aby tomu uvěřil.

„Mojí povinností je zabít Temného,“ řekl Rand jakoby sám pro sebe. „Zabiju ho, a pak zemřu. To je všechno.“

„Ale…“

„To stačí, Nyneivo,“ promluvil Rand tiše tím svým nebezpečným hlasem. Už na sebe nehodlal nechat tlačit.

Nyneiva seděla, vřelo to v ní a snažila se rozhodnout, jak na něj dál v té věci naléhat. Světlo! Nechá lidi v Hraničních státech trpět a umírat při vpádu trolloků? Tamním lidem bude jedno, jestli byl Temný poražen – budou se vařit v kotlích. To znamená, že Lan a Malkierové zůstanou na boj sami, malinká armáda, která má vzdorovat moci všech příšer, které Moma dokáže vyplivnout.

Seančané budou vést svou válku na jihu a západě. Trolloci zaútočí ze severu a východu. Nakonec se střetnou. Andor a ostatní království se změní na obrovské bojiště a tamní lidé – dobří lidé, jako ti v Dvouříčí – nebudou mít proti takovému konfliktu šanci. Budou rozdrceni.

Tak co mohla dělat, aby to změnila? Musela vymyslet nějakou novou strategii, jak Randa ovlivnit. Vše v jejím srdci směřovalo k ochraně Lana. Musela mu sehnat pomoc!

Jejich skupina projížděla otevřenou travnatou krajinou, sem tam s nějakým stojícím statkem. Napravo od nich právě jeden míjeli, osamělou usedlost ne nepodobnou mnoha v Dvouříčí. V Dvouříčí však nikdy neviděla, že by si sedlák cestovatele prohlížel tak otevřeně nepřátelsky. Muž se zrzavým plnovousem, špinavými kalhotami a rukávy vyhrnutými téměř až k ramenům se opíral o napůl dokončený plot a na kládách vedle měl nedbale – ale velice viditelně – položenou sekeru.

Jeho pole už zažilo lepší časy; přestože byla půda úhledně zoraná a obdělaná, v brázdách vyrašily jen malinké výhonky. Pole bylo poseté prázdnými kusy půdy, kde semena nevysvětlitelně odmítla zakořenit, a rostliny, které rostly, měly nažloutlý nádech.

Skupina mladších mužů vytahovala ze sousedního pole pařez, ale Nyneiva zkušeným okem viděla, že se ve skutečnosti nesnaží odvést žádnou práci. Neměli postroj upevněný k dobytčeti a neodkopali pařez, aby ho uvolnili. Dlouhá dřeva, ležící v trávě, byla příliš silná a hladce opracovaná, než aby to byly sochory nebo nástroje. Okované hole. Byla to téměř legrační podívaná – vzhledem k tomu, že Rand měl s sebou dvě stovky Aielů – ale o něčem vypovídala. Tito muže očekávali potíže a byli na ně připravení. Nepochybně bouři také cítili.

Tato oblast, blíž k obchodním cestám a na dosah Tearu, byla poměrně v bezpečí před berky. Také ležela dost daleko na severu, aby se nezaplétala do sporů mezi Illianem a Tearem. Tohle by nemělo být místo, kde sedláci musejí z dobrého dřeva vyrábět bojové hole nebo sledují cizince očima, každou chvíli očekávajícím útok.

Tahle ostražitost jim dobře poslouží, až se k nim dostanou trolloci – za předpokladu, že si je Seančané do té doby nepodmaní a nedonuti vstoupit do své armády. Nyneiva se znovu zatahala za cop.

Její myšlenky se vrátily zpět k Lanoví. Musela něco udělat! Rand ale nechápal rozumné argumenty. Takže jí zbýval jen Kadsuanin tajemný plán. Hloupá ženská, že ho odmítla vysvětlit. Nyneiva udělala první krok a nabídla jí spojenectví, a jak na to Kadsuane zareagovala? Samozřejmě s domýšlivou nestoudností. Jak se opovážila přijmout Nyneivu do své skupinky Aes Sedai jako dítě, které se zatoulalo v lese?

Jak Nyneivin úkol – zjistit, kde je Perrin – pomůže Lanoví? V průběhu uplynulého týdne se Nyneiva snažila dostat z Kadsuane víc informací, ale neuspěla. „Odveď dobrou práci při tomhle úkolu, dítě,“ řekla Kadsuane, „a možná ti v budoucnu dáme větší odpovědnost. Občas se chováš vzdorovitě, a to si nemůžeme dovolit.“

Nyneiva vzdychla. Zjistit, kde je Perrin. Jak to má udělat? Lidé z Dvouříčí jí moc nepomohli. Mnoho z jejich mužů cestovalo s Perrinem, ale už je nějakou dobu neviděli. Byli někde na jihu, nejspíš v Altaře nebo Ghealdanu. Ale i tak byla oblast k pátrání velmi rozsáhlá.

Měla vědět, že Dvouříčští jí neposkytnou snadnou odpověď. Kadsuane se očividně už pokusila Perrina sehnat, a neuspěla. Proto ten úkol svěřila Nyneivě. Vyslal Rand Perrina splnit nějaký tajný úkol?

„Rande?“ oslovila ho.

Drsně si něco pro sebe mumlal.

Zachvěla se. „Rande,“ řekla ostřeji.

Přestal mumlat a pak na ni pohlédl. Měla dojem, že vidí skrytý hněv, hluboko v jeho nitru, záblesk rozmrzelosti nad tím, že ho vyrušila. Pak zmizel a nahradilo ho děsivě chladné sebeovládání. „Ano?“ zeptal se.

„Víš… víš, kde je Perrin?“

„Má před sebou úkoly a plní je,“ řekl Rand a odvrátil se. „Proč to chceš vědět?“

Bude lepší raději Kadsuane nezmiňovat. „Pořád mám o něj starosti. A o Mata.“

„Aha,“ řekl Rand. „Ty vážně nejsi na lhaní zvyklá, že ne, Nyneivo?“

Cítila, jak jí v rozpacích rudne tvář. Kdy se naučil tak dobře číst v lidech! „Mám o něj starosti, Rande al’Thore,“ řekla. „Má mírnou a skromnou povahu – a vždycky se od svých kamarádů nechával až příliš postrkovat kolem.“

Tak. Ať si o tom Rand pouvažuje.

„Skromnou,“ řekl Rand zamyšleně. „Ano, předpokládám, že je stále takový. Ale mírný? Perrin už není tak… mírný.“

Takže byl v poslední době s Perrinem ve spojení. Světlo! Jak to, že to Kadsuane věděla a Nyneiva si toho nevšimla? „Rande, jestli pro tebe Perrin na něčem pracuje, tak proč s tím děláš tajnosti? Zasloužím si..

„Nescházel jsem se s ním, Nyneivo,“ řekl Rand. „Uklidni se. Prostě jsou jen věci, které vím. Jsme spojení, Perrin, já a Mat.“

„Jak? Co…“

„To je všechno, co ti k tomu řeknu, Nyneivo,“ přerušil Rand její větu tichými slovy.

Nyneiva se stáhla a znovu zaťala zuby. Ostatní Aes Sedai mluvily o ovládání citů, ale ony se očividně nemusely vypořádat s Randem al’Thorem. Nyneiva by také mohla zachovávat klid, kdyby se od ní nečekalo, že si poradí s tím nejpaličatějším pitomcem, který si kdy obul boty.

Nějakou dobu jeli mlčky pod zataženou oblohou, která nad nimi visela jako vzdálené rašeliniště. S Hraničáři se měli setkat na nedaleké křižovatce. Mohli přicestovat přímo sem, ale Děvy Randa přesvědčily, aby dorazil o kousek dál a přibližoval se opatrněji. Cestování bylo nanejvýš příhodné, ale také mohlo být nebezpečné. Když vaši nepřátelé věděli, kde se objevíte, mohli jste otevřít průchod a ocitnout se v obklíčení řady lučištníků. Dokonce ani poslat napřed průchodem zvědy nebylo tak bezpečné, jako cestovat na místo, kde vás nikdo nečekal.

Aielové se rychle učili a přizpůsobovali. Vskutku překvapivé. Pustina byla příšerně jednotvárná; všechna místa si byla podobná. Ovšem, zaslechla aielské stráže, jak si něco podobného povídají o mokřinách.

Tato konkrétní křižovatka ztratila význam už před řadou let. Kdyby zde byla Verin nebo některá jiná z hnědých sester, nejspíš by dokázaly přesně vysvětlit proč. Nyneiva věděla jen to, že království, kterému tato země kdysi patřila, už dávno padlo a jeho jediným pozůstatkem je nezávislé město Far Madding. Kolo času se otáčelo. Nejmocnější království se hroutila, práchnivěla a nakonec se měnila v pole, kterým vládli pouze sedláci, odhodlaní vypěstovat obzvlášť dobrou úrodu ječmene. Stalo se to Manetherenu a stalo se to zde. Široké silnice, po nichž se kdysi přesouvaly celé legie, se rozpadly a změnily na nezřetelné venkovské cesty, které nutně potřebovaly údržbu.

Jeli dál a Nyneiva nechala Měsíční paprsek vzdálit se od Randa. Tím se ocitla poblíž Narišmy, muže s tmavými vlasy, spletenými do copů, na jejichž konci cinkaly zvonečky. Byl oblečený v černém, jako většina aša’manů, a na límci se mu třpytil meč a drak. Během měsíců od chvíle, kdy se spojil jako strážce, se změnil. Už při pohledu na něj neviděla chlapce. Toto byl muž, s ladností vojáka a pozornýma očima strážce. Muž, který spatřil smrt a bojoval se Zaprodancem.

„Ty jsi Hraničář, Narišmo,“ řekla Nyneiva. „Máš nějaké ponětí, proč ostatní opustili svoje stanoviště?“

Zavrtěl hlavou a pozorně si prohlížel krajinu. „Byl jsem syn ševče, Nyneivo Sedai. Neznám způsoby urozených pánů a paní.“ Na okamžik se odmlčel. „Kromě toho už nejsem Hraničář.“ Byl to zřetelný náznak. Bude chránit Randa, bez ohledu na to, jaká další loajalita by na něj mohla působit. Velmi strážcovský způsob uvažování.

Nyneiva pomalu přikývla. „Máš představu, do čeho jedeme?“

„Dodrží svoje slovo,“ řekl Narišma. „Hraničář by raději umřel, než by porušil slib. Slíbili, že pošlou delegaci na setkání s urozeným pánem Drakem. Přesně to udělají. Ale přál bych si, abychom s sebou směli vzít naše Aes Sedai.“

Zprávy tvrdily, že součástí hraničářské armády je třináct Aes Sedai. Nebezpečný počet: počet potřebný k utišení ženy nebo zkrocení muže. Třináct žen v kruhu mohlo odstínit i nejmocnější usměrňovače. Rand trval na tom, že v delegaci, která se s ním přijede setkat, nebudou víc než čtyři z těchto třinácti Aes Sedai; na oplátku slíbil, že si sebou nevezme víc než čtyři osoby, schopné usměrňovat. Dva aša’many – Narišmu a Naeffa – Nyneivu a sebe samotného.

Když jim Rand zakázal jít, Merise s ostatními předvedly aessedaiovskou verzi vzteklé scény, která zahrnovala spoustu pokleslých koutků a otázek jako: „Víš jistě, že to chceš udělat?“

Nyneiva si všimla Narišmova napjatého držení těla. „Nevypadáš, jako bys jim věřil.“

„Hraničář má střežit Hranici,“ řekl Narišma. „Byl jsem syn ševce, a přesto mě vycvičili v boji s mečem, kopím, lukem, sekerou a prakem. Dokonce ještě předtím, než jsem se přidal k aša’manům, jsem v souboji dokázal porazit čtyři z pěti vycvičených jižanských vojáků. Žijeme, abychom bránili. A přesto odešli. Právě teď. S třinácti Aes Sedai.“ Pohlédl na ni těma svýma tmavýma očima. „Chci jim věřit. Znám je jako dobré lidi. Ale dobří lidé můžou dělat špatné věci. Zvlášť když jsou do toho zapletení muži. kteří umějí usměrňovat.“

Nyneiva umlkla. Narišma měl pravdu, i když jaký důvod by Hraničáři měli Randoví ublížit? Celá staletí bojovali s rozšiřující se Momou a jejími zplozenci Stínu a zápas proti Temnému jim byl vetkán do samotných duší. Neobrátili by se proti Drakovi Znovuzrozenému.

Hraničáři měli svou zvláštní čest. Pravda, člověka to mohlo rozčilovat, ale byli prostě takoví. Lánová úcta k rodné zemi – zvlášť když se tak mnoho Malkierů od své totožnosti odvrátilo – byla jednou z věcí, které na něm milovala. Ach, Lane. Najdu někoho, kdo ti pomůže. Nenechám tě jet Stínu do chřtánu samotného.

Když se přiblížili k malému zelenému pahorku, vrátilo se několik aielských zvědů. Rand nechal skupinu zastavit a čekal, až k němu zvědové v cadin’sorech dojdou. Několik z nich mělo červené čelenky s pradávným symbolem Aes Sedai. Zvědové nebyli udýcháni, navzdory skutečnosti, že běželi celou cestu napřed k místu setkání a zpátky.

Rand se v sedle předklonil. „Splnili, o co jsem žádal? Nepřivedli s sebou víc než dvě stě mužů a nanejvýš čtyři Aes Sedai?“

„Ano, Rande al’Thore,“ řekl jeden ze zvědů. „Ano, tvoje požadavky dodrželi obdivuhodně. Mají velkou čest.“

Nyneiva v tónu mužova hlasu rozeznala neobvyklý aielský humor.

„Cože?“ zeptal se Rand.

„Jeden muž, Rande al’Thore,“ řekl aielský zvěd. „Celou jejich ,delegaci’ tvoří jeden muž. Je to malý mužík, i když vypadá, že umí tančit s oštěpy. Křižovatka je za tím kopcem.“

Nyneiva se zahleděla dopředu. Vskutku, když teď viděla, co má hledat, spatřila další cestu vedoucí z jihu, která se nejspíš s tou jejich setkávala za kopcem.

„Co je to za léčku?“ zeptal se Naeff, který popojel k Randovi a v úzké tváři válečníka měl obavy. „Přepadení ze zálohy?“

Rand ho zvednutou rukou umlčel. Pobídl valacha do pohybu a zvědové se bez jediného protestu drželi u něj. Nyneiva brzy zůstala pozadu; Měsíční paprsek byla mnohem klidnější zvíře, než by si pro sebe bývala vybrala. Až se vrátí do Tearu, promluví si o tom s hlavním stájníkem.

Objeli kopec po úbočí a našli prašný kus půdy, zjizvený starými ohništi v místech, kde se na noc zastavovaly karavany. Cesta, menší než ta, po níž přijeli, se klikatila na sever a na jih. Uprostřed, v místě, kde se cesty setkávaly, stál osamocený Sajnarec a sledoval blížící se průvod. Po ramena dlouhé šedé vlasy mu volně visely kolem hubené tváře, která vhodně doplňovala jeho štihlé tělo. Obličej měl pokrytý vráskami; oči malé a zdálo se, že mžourá.

Hurin? pomyslela si překvapeně. Nyneiva chytače zlodějů neviděla od té doby, kdy ji a skupinku dalších po událostech ve Falme doprovázel zpátky do Bílé věže.

Rand přitáhl koni uzdu a dovolil Nyneivě a aša’manům, aby ho dohonili. Aielové se rozptýlili jako listy rozfoukané závanem větru a zaujali pozice kolem křižovatky. Nyneiva si byla dost jistá, že oba aša’mani uchopili zdroj a Rand nejspíš také.

Hurin se nepokojně ošíval. Vypadal téměř stejně, jak si ho Nyneiva pamatovala. O něco víc šedin, ale na sobě měl stejné prosté hnědé šaty a u pasu lamač mečů a krátký meč. Koně si přivázal k nedalekému padlému stromu. Aielové ho podezíravě sledovali, jako by se jiní dívali na smečku hlídacích psů.

„Vida, urozený pán Rand!“ zavolal Hurin nejistým hlasem. „Jsi to ty! No, musím říct, že ses ve světě rozhodně proslavil! Rád tě..

Zmlkl, když ho něco zvedlo ze země. Překvapeně vyjekl, když ho neviditelné tkanivo vzduchu převrátilo. Nyneiva potlačila zachvění. Přestane ji někdy znervózňovat, když vidí muže usměrňovat?

„Kdo tebe a mě pronásledoval, Hurine,“ zavolal Rand, „když jsme tehdy byli polapení v té daleké stínové zemi? Lidi z jaké země jsem zastřelil lukem?“

„Lidi?“ téměř zaskřehotal Hurin. „Urozený pane Rande, tam žádní lidi nebyli. Žádný jsme nepotkali, teda kromě urozené paní Seléné. Pamatuju si jenom na ty žabí potvory, co lidi říkají, že na nich jezdí i Seančani!“

Rand Hurina ve vzduchu obrátil a prohlédl si ho chladnýma očima. Pak pobídl koně blíž. Nyneiva i aša’manové udělali totéž.

„Ty nevěříš, že já jsem já, urozený pane Rande?“ zeptal se Hurin, visící ve vzduchu.

„V těchto dobách už jen máloco beru tak, jak se to jeví,“ řekl Rand. „Předpokládám, že tě Hraničáři poslali, protože se známe?“

Potící se Hurin přikývl. Nyneivě ho bylo líto. Byl Randovi naprosto oddaný. Strávili spolu spoustu času při honbě za Fainem a Valerským rohem. Na zpáteční cestě do Tar Valonu jen málokdy dokázala Hurinovi zabránit, aby nevykládal o tom či onom skvělém činu, který Rand vykonal. To, že s ním muž, kterého zbožňoval, zachází takto, muselo být pro štíhlého chytače zlodějů nejspíš velice znepokojivé.

„Proč jenom ty?“ zeptal se Rand tiše.

„Nu,“ povzdechl si Hurin. „Řekli ti…“ Zaváhal, jako by ho něco rozptýlilo. Hlasitě začenichal. „No teda… to je divné. Nikdy jsem to necítil.“

„Co?“ zeptal se Rand.

„Nevím,“ řekl Hurin. „Vzduch… jako by páchl spoustou smrti a násilí, ale zároveň ne. Je to temnější. Strašnější.“ Viditelně se otřásl. Hurinova schopnost cítit násilí byla jedna z těch zvláštností, které Věž nedokázala vysvětlit. Nemělo to nic společného se silou, ale očividně to ani nebylo naprosto přirozené.

Vypadalo to, že Randovi je jedno, co Hurin cítí. „Pověz mi, proč poslali jenom tebe, Hurine.“

„Zrovna jsem to říkal, urozený pane Rande. Podívej, tady máme dojednat podmínky.“

„Podmínky pokud jde o vaše vojska a jejich návrat tam, kam patří,“ řekl Rand.

„Ne, urozený pane Rande,“ řekl Hurin nejistě. „Podmínky skutečné schůzky s nima. Řekl bych, že ta část ve tvým dopise byla dost nejasná. Říkali, že možná budeš naštvaný, když tady najdeš jenom mě.“

„Pletli se,“ řekl Rand mírnějším hlasem. Nyneiva si uvědomila, že musí napínat uši, aby ho slyšela, a předklání se vpřed.

„Už necítím hněv, Hurine,“ řekl Rand. „Není pro mě nijak užitečný. Proč potřebujeme ,podmínky’, abychom se sešli? Předpokládal jsem, že moje nabídka, že vezmu jen malý oddíl, bude přijatelná.“

„Teda, urozený pane Rande,“ řekl Hurin, „víš, opravdu se s tebou chtějí sejít. Chci říct, urazili jsme celou tuhle cestu, pochodovali i v zatracený zimě, když promineš, Aes Sedai. Ale byla zatracená zima\ A zlá, i když trvalo dlouho, než se k nám dostala. Každopádně jsme to dělali pro tebe, urozený pane Rande. Takže chápeš, že se s tebou chtějí setkat. Moc chtějí.“

„Ale?“

„Ale, no, když jsi byl ve Far Maddingu naposled, bylo…“

Rand zvedl prst. Hurin zmlkl a vše znehybnělo. Vypadalo to, jako by dokonce i koně zatajili dech.

„Hraničáři jsou ve Far Maddingu?“ zeptal se Rand.

„Ano, urozený pane Rande.“

„Chtějí se se mnou sejít tam?“

„Ano, urozený pane Rande. Víš, budeš muset přijít dovnitř záštity ochránce a…“

Rand krátce mávl rukou a Hurina přerušil. Okamžitě se otevřel průchod. Avšak nezdálo se, že vede do Far Maddingu; ústil jen kousek zpátky k cestě, po níž Rand s ostatními před nedávnem projížděl.

Rand Hurina pustil, Aielům pokynul, ať muže nechají nasednout, a pak s Tai’daišarem projel průchodem. Co se to dělo? Všichni ho následovali. Jakmile projeli, Rand vytvořil další průchod, který se otevřel do malé zalesněné úžlabiny. Nyneiva měla dojem, že ji poznává; tady se zastavili s Kadsuane po návštěvě Far Maddingu.

Proč ten první průchod? pomyslela si Nyneiva zmateně. A pak jí to došlo. Člověk se nemusel dobře naučit místo, aby z něj mohl cestovat na krátkou vzdálenost – a když jste cestovali na určité místo, naučili jste se ho tím způsobem dostatečně na to, abyste z něj mohli vytvořit průchod.

Takže tím, že nejprve cestoval jen malý kousek, si Rand místo zapamatoval dost na to, aby z něj mohl vytvořit průchod, kam chce – a úplně přeskočil dobu nutnou pro naučení toho místa! Bylo to velice chytré a Nyneiva cítila, jak rudne při pomyšlení, že ji taková možnost předtím nenapadla. Jak dlouho Rand ten trik zná? Byla to vzpomínka toho… hlasu, co měl v hlavě?

Rand vyjel s Tai’daišarem do úžlabiny a od kopyt koně, projíždějícího podrostem, odletovalo spadlé listí. Nyneiva Randa následovala a snažila se svou poddajnou klisnu přimět, aby s Randem držela krok. Vrchní stájník si od ní něco zaručeně vyslechne. Až s ním skončí, budou mu hořet uši!

Hurin také vyklusal na koni ven a Aielové vyběhli s ním a stále ho drželi v obklíčení. Tváře měli zahalené a oštěpy a luky v rukou. Rand projel mezi stromy a ven z podrostu, zastavil Tai’daišara a přes otevřený prostor se zahleděl k starodávnému městu Far Madding.

Nebylo rozlehlé, ne ve srovnání s velkými městy. Nebylo ani krásné, ne ve srovnání se zázraky postavenými ogiery, které Nyneiva viděla. Ale bylo dost velké a rozhodně v něm stály krásné stavby a prastaří svědkové minulosti. Vzhledem k tomu, že stálo na ostrově, vlastně lehce připomínalo Tar Valon. Přes klidnou vodu se klenuly tři široké mosty, které představovaly jediný způsob, jak se do města dostat.

Kolem jezera tábořila velmi početná armáda, jejíž ležení možná zabíralo větší plochu než samotný Far Madding. Nyneiva napočítala tucty různých praporců, označujících tucty různých rodů. Stály zde řady a řady koní a stanů, podobných letní úrodě, pečlivě zasazené a připravené na sklizeň. Hraničářská armáda.

„Slyšel jsem o tomhle místě,“ řekl Naeff, který popojel blíž, krátce zastřižené hnědé vlasy rozevláté větrem. Přimhouřil oči a jeho hranatá tvář získala nespokojený výraz. „Je jako država, ale ne tak bezpečné.“

Mohutný farmaddingský ter’angrial - známý jako ochránce – vytvářel neviditelné ochranné bubliny, které lidem bránily dotknout se jediné síly. Dalo se to obejít pomocí použití velice specializovaného ter’angrialu„ z nichž jeden měla Nyneiva náhodou na sobě. Ale pomohl by jen trochu.

Vojsko se zdálo ležet dostatečně blízko, aby se nacházelo uvnitř bubliny, která bránila lidem usměrňovat a sahala asi na míli od města.

„Budou vědět, že jsme přišli,“ řekl Rand tiše s přimhouřenýma očima. „Budou na to čekat. Očekávají, že vjedu do jejich truhly?“

„Truhly?“ zeptala se váhavě Nyneiva.

„Město je truhla,“ řekl Rand. „Celé město a okolí. Chtějí mě dostat tam, kde mě dokážou ovládat, ale nechápou to. Mě nikdo neovládá. Už ne. Už mám dost truhel a žalářů, řetězů a provazů. Už nikdy se nevydám do rukou někoho jiného.“

S pohledem stále upřeným na město sáhl do sedla a vytáhl sošku muže, držícího ve zvednutých rukách kouli. Nyneivu zamrazilo. Musel s sebou tuhle věc nosit všude, kam šel?

„Možná potřebují poučit,“ řekl Rand. „Povzbudit, aby konali svou povinnost a poslouchali mě.“

„Rande…“ Nyneiva se snažila přemýšlet. Nemohla dovolit, aby se to stalo znovu!

Přístupový klíč začal slabě zářit. „Chtějí mě zajmout,“ řekl potichu. „Držet mě. Bít mě. Už jednou to ve Far Maddingu udělali. Oni..

„Rande!“ ozvala se ostře Nyneiva.

Zarazil se a pohlédl na nijako by ji viděl poprvé v životě.

„Nejsou to otroci, kterým už Graendal vypálila mozek. Tohle je celé město plné nevinných lidí!“

„Lidem ve městě bych neublížil,“ řekl Rand bezbarvým hlasem. „Ukázku si zaslouží armáda, ne město. Třeba ohnivý déšť. Nebo pár blesků.“

„Neudělali nic jiného, než že tě požádali, ať se s nima sejdeš!“ prohlásila Nyneiva a popojela s koněm blíž k němu. Ter’angrial v jeho ruce byl jako zmije. Kdysi očistil zdroj. Kéž by se jenom roztekl jako ten ženský!

Nebyla si jistá, co by se stalo, kdyby nasměroval tkanivo do ochranné bubliny Far Maddingu, ale měla pocit, že by přesto fungovalo. Ochránce nebránil vytváření tkaniva; když Nyneiva čerpala ze své studny, byla schopná tkanivo bez problémů spřádat.

Tak či onak věděla, že musí Randovi zabránit, aby svůj hněv – nebo co cítil – obrátil proti svým spojencům. „Rande,“ zašeptala. „Když to uděláš, už nebude cesty zpět.“

„Pro mě už není cesty zpět, Nyneivo,“ řekl a s pronikavým pohledem v očích. Byly to proměnlivé oči, někdy se zdály šedé, jindy modré. Dnes měly ocelově šedou barvu. Pokračoval hluchým hlasem. „Vyrazil jsem po téhle cestě ve chvíli, kdy mě Tam našel brečícího na té hoře.“

„Dneska nemusíš nikoho zabíjet. Prosím.“

Obrátil se a znovu zahleděl na město. Pomalu, Světlu díky, přestal přístupový klíč zářit. „Hurine!“ vyštěkl.

Opravdu nemůže už moc chybět, než se rozpadne na kusy, pomyslela si Nyneiva. Do hlasu se mu vkrádá vztek.

Chytač zlodějů popojel do čela skupiny. Aielové si však udržovali odstup. „Ano, urozený pane Rande?“

„Vrať se ke svým pánům do jejich truhly,“ řekl Rand, opět již plně ovládaným hlasem. „Předáš jim moji zprávu.“

„Jakou zprávu, urozený pane Rande?“

Rand zaváhal a pak zastrčil přístupový klíč zpátky na místo. „Řekni jim, že už nebude dlouho trvat a Drak znovuzrozený vyjede do bitvy k Šajol Ghúlu. Jestliže se chtějí se ctí vrátit na své posty, poskytnu jim přepravu zpátky k Momě. Jinak se tady můžou dál schovávat. Ať vysvětlí svým dětem a vnoučatům, proč oni byli stovky lig daleko od svých postů, když byl Temný zabit a proroctví se naplnila.“

Hurin vypadal otřeseně. „Ano, urozený pane Rande.“

S těmi slovy Rand obrátil koně a rozjel se zpátky k mýtině. Nyneiva jela příliš pomalu za ním. Přestože Měsíční paprsek byla nádherná, Nyneiva by krásnou klisnu okamžitě vyměnila za poslušného a spolehlivého dvouříčského koně.

Hurin zůstal stát. Stále vypadal otřeseně. Jeho opětovné setkání s „urozeným pánem Randem“ bylo očividně velmi vzdálené tomu, co čekal. Kvůli stromům na něj Nyneiva už neviděla a zaťala zuby. Na mýtině Rand otevřel další průchod, přímo do Tearu.

Vyjeli v místě pro cestování, připraveném vedle stájí v Tearském Kameni. Navzdory zatažené obloze byl vzduch v Tearu horký a vlhký a plný křiku racků a cvičících mužů. Rand dojel k čekajícím stájníkům a s nečitelnou tváří sesedl.

Zatímco Nyneiva sesedala ze své klisny a podávala otěže podomkovi se zarudlou tváří, Rand prošel kolem. „Hledej sochu,“ řekl.

„Cože?“ zeptala se překvapeně.

Zastavil se a ohlédl na ni. „Ptala ses mě, kde je Perrin. Táboří s vojskem ve stínu obrovské padlé sochy ve tvaru meče, zabodnutého do země. Učenci ti určitě dokážou říct, kde to je; je velice příznačná.“

„Jak… jak to víš?“

Rand jen pokrčil rameny. „Prostě to vím.“

„Proč mi to říkáš?“ zeptala se, zatímco vedle něj kráčela po udusané hlíně na dvoře. Nečekala, že jí to prozradí – navykl si tajit všechno, co ví, dokonce i když to byla bezvýznamná informace.

„Protože,“ řekl tak tichým hlasem, že už ho málem nebylo slyšet, zatímco rázoval k pevnosti, „ti… dlužím za to, že se staráš tam, kde já nemůžu. Jestli Perrina najdeš, vyřiď mu, že ho budu brzo potřebovat.“

S těmi slovy ji opustil.

Nyneiva stála na dvoře u stájí a sledovala, jak odchází. Ve vzduchu se vznášela vlhká vůně, pach deště, a Nyneiva cítila, že za její nepřítomnosti sprchlo. Ne dost, aby se vyčistil vzduch nebo rozbahnila zem, ale dost na to, aby ve stíněných zákoutích zůstaly mokré kameny. Vpravo od ní muži pod šedivou oblohou proháněli a cvičili koně a jezdili s nimi po ohrazené ploše písčité půdy. Neznala jinou pevnost než Kámen, který by měl cvičiště pro jezdectvo – ovšem Kámen byl všechno jen ne obyčejný.

Rachocení kopyt bylo jako vzdálená bouře a Nyneiva se přistihla, jak pohlíží k severu. Tamní bouře jí připadala blíž než. dřív. Předtím předpokládala, že se sbírá v Momě, ale nyní si tím už nebyla tak jistá.

Zhluboka se nadechla a pospíšila si do pevnosti. Míjela obránce v uniformách bez poskvrnky, s nabíranými rukávy a hladkými zaoblenými hrudními pláty. Míjela pomocniky ze stájí, kteří nejspíš všichni do jednoho snili o tom, že jednou budou nosit stejnou uniformu, ale teď jen odváděli koně zpátky do stájí, kde je nakrmí a vyhřebelcují. Míjela tucty sloužících v plátěných šatech, nepochybně mnohem pohodlnějších než Nyneivina hnědá vlna.

Samotná pevnost byla hrozivě se tyčící kamenná stavba, jejíž ohromné zdi narušovala pouze okna. Až na to, že stále dokázala rozeznat místo, kde Mat pomocí ohňostrůjcovských rachejtlí zničil kus zdi, když přicházel Nyneivu a ostatní zachránit ze žaláře. Hloupý kluk. Kde je? Neviděla ho už… už docela dlouho. Od chvíle, kdy Ebú Dar padl do rukou Seančanů. Určitým způsobem měla pocit, jako by ho opustila, ačkoli by to nikdy nepřiznala. Vždyť už se dost znemožnila před Dcerou Dvanácti měsíců, když se toho mizery zastávala! Pořád netušila, co to do ní vjelo.

Mat se o sebe uměl postarat. Nejspíš si užíval někde v hospodě, zatímco oni se snažili zachránit zbytek světa – opíjel se do němoty a hrál v kostky. Rand byl něco jiného. S ním se jednalo mnohem jednodušeji, když se choval jako ostatní muži – paličatě a nezrale, ale předvídatelně. Tenhle nový Rand, s chladnými emocemi a hlasem, byl skutečně znepokojivý.

Nyneiva se v úzkých chodbách Kamene stále ještě dobře nevyznala a často se ztrácela. Jejímu zmatku nijak nepomáhala skutečnost, že chodby a stěny občas měnily místa. Pokoušela se takové řeči odbývat s tím, že se jedná o pověrčivé nesmysly, ale předchozího dne se probudila a zjistila, že se její pokoj náhle a záhadně skutečně přesunul. Její dveře se otevřely do hladké zdi stejné jednolité skály, z níž byl tvořen i samotný Kámen. Musela se ven dostat průchodem a ohromilo ji, když zjistila, že její okno je o dvě poschodí výš než včera večer!

Kadsuane tvrdila, že to je dotek Temného na světě, který způsobuje rozvolňování vzoru. Kadsuane říkala hodně věcí a jen málokteré z nich si Nyneiva přála slyšet.

Jak se proplétala chodbami, dvakrát se ztratila, ale nakonec dorazila ke Kadsuanině pokoji. Alespoň Rand svým správcům nezakázal jí pokoj poskytnout. Nyneiva zaklepala – zjistila, že je to rozumnější – a pak vstoupila.

Aes Sedai z Kadsuaniny skupiny – Merise a Korele – seděly uvnitř, pletly a popíjely čaj a snažily se vypadat, jako že nečekají na vrtochy té příšerné ženské. Samotná Kadsuane tiše rozmlouvala s Min, kterou si v poslední době prakticky přivlastnila. Zdálo se, že Min to nevadí, snad proto, že trávit čas s Randem nebylo nyní právě snadné. Nyneiva pocítila vůči dívce záchvěv soucitu. Nyneiva se s Randem musela vypořádat jen jako s kamarádem; tohle všechno bude mnohem horší pro tu, která sdílí jeho srdce.

Když Nyneiva zavírala dveře, všechny oči se k ní obrátily. „Myslím, že jsem ho našla,“ oznámila.

„Našla koho, dítě?“ zeptala se Kadsuane, listujíc jednou z Mininých knih.

„Perrina,“ řekla Nyneiva. „Mělas pravdu; Rand věděl, kde je.“

„Výborně!“ řekla Kadsuane. „Dobrá práce; vypadá to, že můžeš být užitečná.“

Nyneiva si nebylajistá, co ji dopaluje víc – pochybná pochvala nebo skutečnost, že se při ní její srdce nadmulo pýchou. Nebyla žádná holka, co ještě nemá cop, aby jí slova téhle ženské dělala dobře!

„Nuže?“ Kadsuane zvedla oči od knihy. Ostatní mlčely, i když Min Nyneivě věnovala blahopřejný úsměv. „Kde je?“

Nyneiva otevřela pusu, aby odpověděla, ale pak se zarazila. Co na téhle ženě ji nutilo, aby chtěla poslouchat? Nebyla to jediná síla ani nic jiného, co by s ní souviselo. Kadsuane prostě působila jako přísná, ale spravedlivá babička. Takový ten typ, kterému nikdy neodmlouváte, ale který vám dá něco dobrého za odměnu za to, že jste zametli podlahu, když vám to přikázala.

„Nejdřív chci vědět, proč je Perrin důležitý.“ Nyneiva vkráčela do pokoje a usadila se na jediné zbývající sedátko, malovanou dřevěnou stoličku. Když se posadila, zjistila, že sedí pár coulů pod úrovní očí ostatních. Jako nějaká Kadsuanina studentka. Málem vstala, ale uvědomila si, že to by upoutalo větší pozornost.

„Pche!“ prohlásila Kadsuane. „Ty bys tu informaci zadržela, i když to ohrožuje život těch, které miluješ?“

„Chci vědět, do čeho jsem se namočila,“ řekla Nyneiva paličatě. „Chci vědět, že tahle informace Randovi ještě víc neublíží.“

Kadsuane si odfřkla. „Ty si troufáš předpokládat, že já bych tomu hloupému klukovi ublížila?“

„Nebudu předpokládat nic jiného,“ obořila se na ni Nyneiva. „Ne dokud mi neřekneš, co děláš.“

Kadsuane zavřela knihu – Ozvěny jeho dynastie - a zatvářila se zmateně. „Povíš mi aspoň, jak probíhalo setkání s Hraničáři?“ zeptala se. „Nebo i za tuhle informaci žádáš výkupné?“

Myslela si, že Nyneivinu pozornost odvede tak snadno? „Proběhlo mizerně, jak se dalo čekat,“ řekla. „Dřepí u Far Maddingu a odmítli se s Randem setkat, dokud nebude v dosahu ochránce, a tak se neodřízne od zdroje.“

„Přijal to dobře?“ zeptala se Korele, sedící na polstrované laici u stěny pokoje. Nepatrně se usmívala; vypadalo to, že je jediná, kdo Randovy změny považuje za zábavné, a ne za děsivé. Ovšem byla to žena, která se v podstatě při první příležitosti spojila s aša’manem.

„Přijal to dobře?“ zopakovala bezvýrazně Nyneiva. „To záleží. Máš pocit, že to, že vytáhl ten zatracený ter’angrial a vyhrožoval, že na armádu sešle ohnivý déšť, zní, jako že to přijal dobře?“

Min zbledla. Kadsuane zvedla obočí.

„Zarazila jsem ho,“ řekla Nyneiva. „Ale jenom stěží. Nevím. Mohlo… mohlo by být příliš pozdě udělat něco, co ho změní.“

„Ten kluk ze zase bude smát,“ řekla Kadsuane tiše, ale důrazně. „Nežila jsem tak dlouho, jen abych teď selhala.“

„Co na tom záleží?“ zeptala se Korele.

Nyneiva se šokované obrátila.

„No tak?“ Korele odložila vyšívání. „Co na tom záleží? Očividně uspějeme.“

„Světlo!“ řekla Nyneiva. „A na to jsi přišla jak?“

„Právě jsme strávili celé odpoledne tím, že jsme se téhle holky vyptávaly na její vidění.“ Korele kýla k Min. „Vždycky se vyplnily a ona viděla věci, které se očividně můžou stát až po Poslední bitvě. Takže víme, že Rand Temného porazí. Vzor to už rozhodl. Můžeme si přestat dělat starosti.“

„Ne,“ řekla Min. „To se pleteš.“

Korele se zamračila. „Dítě, říkáš, že si o tom, cos viděla, lhala?“

„Ne,“ řekla Min. „Ale když Rand prohraje, žádný vzor nebude.“

„Děvče má pravdu.“ Kadsuane zněla překvapeně. „To, co tohle dítě vidí, je předivo vzoru ze vzdálené budoucnosti – ale pokud Temný vyhraje, vzor úplně zničí. To je jediný způsob, jak by se ty vidiny mohly nesplnit. Totéž platí pro jiná proroctví a věštění. V žádném případě nemáme vítězství jisté.“

Po těchto slovech zavládlo v místnosti ticho. Nešlo tady o vesnickou politiku nebo nadřazenost nějakého státu. V sázce bylo samotné stvoření.

Světlo. Můžu tuhle informaci zadržet, když je sebemenší šance, že pomůže Lanoví? Při pomyšlení na něj se jí svíralo srdce a neměla moc na vybranou. Vlastně to vypadalo, že Lánová jediná šance spočívá v armádě, kterou dokáže Rand sebrat, a průchodech, které jeho lidé dokáží vytvořit.

Rand se musí změnit. Kvůli Lanoví. Kvůli nim všem. A ona neměla ponětí, co jiného dělat, než – naneštěstí – věřit Kadsuane. Nyneiva spolkla svou hrdost a promluvila. „Víš, kde je socha obrovského meče, padlého k zemi, jako by ji probodával?“

Korele s Merise se na sebe zmateně podívaly.

„Ruka amahn’rukane.“ Kadsuane se odvrátila od Min a zvedla obočí. „Podle toho, co říkají učenci, celou sochu nikdy nedokončili. Leží poblíž Jehannahské silnice.“

„Perrin táboří v jejím stínu.“

Kadsuane našpulila rty. „Předpokládám, že se vydá na východ, k zemím, které al’Thor dobyl.“ Zhluboka se nadechla. „Dobře. Půjdeme pro něj hned.“ Zaváhala a pak pohlédla na Nyneivu. „Abych odpověděla na tvou předchozí otázku, dítě, Perrin pro naše plány vlastně není podstatný.“

„Není?“ zeptala se Nyneiva. „Ale…“

Kadsuane zvedla prst. „Jsou s ním lidé, kteří jsou životně důležití. Zvlášť jeden z nich.“