Bouře přichází

50 Zlaté prameny

Rand seděl na vrcholku světa a kolem fičel vítr. Tkanivo vzduchu a ohně kolem něj rozpustilo sníh a odhalilo rozeklaný černošedý vrcholek skály asi tři kroky široký. Vrcholek byl jako zlomený nehet, trčící k obloze, a Rand seděl na něm. Pokud dokázal říct, byl to úplný vrcholek Dračí hory. Možná nejvyšší místo světa.

Seděl na malém výběžku a přístupový klíč stál na skále před ním. Okolní vzduch byl řídký a Randovi se těžko dýchalo, dokud nepřišel na způsob, jak setkat vzduch, aby se kolem něj trochu zahustil. Stejně jako u tkaniva, které ho zahřívalo, si nebyl jistý, jak to udělal. Matně si vzpomínal, jak se ho Asmodean pokoušel naučit podobné tkanivo a Rand ho nebyl schopný správně udělat. Nyní mu to šlo přirozeně. Vliv Luise Therina, nebo jeho vlastní stále větší obeznámenost s jedinou silou?

Rozbité, otevřené ústí dračí hory leželo několik desítek sáhů vlevo pod ním. Popel a síra pronikavě páchly, dokonce i na tuto vzdálenost. Chřtán byl černý od popela a rudý od roztavené skály a planoucích ohňů.

Stále držel zdroj. Neodvážil se jej pustit. Teď naposledy, když ho uchopil, to bylo nejhorší, co si kdy vzpomínal, a Rand se bál, že kdyby to zkusil znovu, nevolnost by jej přemohla.

Byl tady už hodiny. A přesto se necítil unavený. Zíral na ter’angrial. Přemýšlel.

Co byl zač? Co byl Drak Znovuzrozený? Symbol? Oběť? Meč, jehož účelem je ničit? Ochranná ruka, jejímž účelem je chránit?

Loutka, stále znovu a znovu hrající svou roli?

Byl rozhněvaný. Rozhněvaný na svět, rozhněvaný na vzor, rozhněvaný na Stvořitele za to, že nechal lidi bez vedení bojovat proti Temnému. Jaké právo měl kdokoli z nich požadovat po Randovi jeho život?

Tedy, Rand jim svůj život nabídl. Trvalo mu dlouho, než svou smrt přijal, ale smířil se s ní. Copak to nestačilo? Musel až do konce dožít v bolestech?

Domníval se, že když bude dostatečně tvrdý, bolest zmizí. Když nemohl cítit, nemohl cítit ani bolest.

Rány v jeho boku tepaly mučivou bolestí. Na nějakou dobu na ně dokázal zapomenout. Avšak smrti, které způsobil, ťaly v jeho duši do živého. Ten seznam, v jehož čele stála Moirain. Po její smrti začalo všechno jít z kopce. Předtím měl stále naději.

Předtím ho nikdy nestrčili do truhly.

Chápal, co se od něj bude vyžadovat, a změnil se tak, jak pokládal za nutné. Ty změny měly zabránit tomu, aby ho události nezavalily. Zemřít, aby chránil lidi, které nezná? Vyvolený zachránit lidstvo? Vyvolený, aby přinutil království celého světa sjednotit se za ním a zničil ty, kteří odmítnou naslouchat? Vyvolený způsobit smrt tisíců, kteří bojovali v jeho jménu, nést tyto duše jako břímě, váhu, kterou nezbývá než nést? Kdo by mohl něco takového zvládnout a udržet si příčetnost? Jediný způsob, na který přišel, bylo odříznout své emoce a změnit se na cuendillar.

Ale selhal. Nedokázal své city zahnat. Hlas v jeho nitru byl malý, ale popichoval ho, jako jehla, propichující do jeho srdce malinkaté dírky. I ty nejmenší dírky umožní krvi prosáknout ven.

Těmito dírkami úplně vykrvácí.

Tichý hlas zmizel. Vypařil se, když Rand srazil Tama na zem a málem ho zabil. Troufal si Rand bez toho hlasu pokračovat dál? Pokud to byl poslední pozůstatek starého Randa – Randa, který věřil, že ví, co je správné a co špatné – co pak jeho mlčení znamená?

Rand zvedl přístupový klíč a vstal. Boty mu zaskřípaly o kámen. Bylo poledne, přestože se slunce stále ukrývalo za mraky. Pod sebou viděl kopce a lesy, jezera a vesnice.

„A co když nechci, aby vzor pokračoval?“ zařval. Popošel vpřed, přímo na okraj skály, a přitiskl si přístupový klíč k hrudi.

„Žijeme stejné životy!“ zaječel na ně. „Pořád a pořád dokola. Děláme stejné chyby. Království dělají stejné pitomosti. Vládci se znovu a znovu nestarají o svoje lidi. Lidé pořád cítí bolest, nenávidí a umírají a zabíjejí!“

Vítr ho bičoval a rval mu hnědý plášť a jeho nóbl tairenské kalhoty. Jeho slova se však nesla a odrážela od rozbité skály Dračí hory. Bylo chladno a vzduch byl břitký a svěží. Jeho tkanivo ho zahřívalo dostatečně, aby přežil, ale mrazu nebránilo. Ani to nechtěl.

„Co když si myslím, že je to všechno k ničemu?“ dožadoval se hlasitým, královským hlasem. „Co když nechci, aby se dál otáčelo? Žijeme svoje životy krví jiných! A ti jiní upadnou v zapomnění. K čemu to je, když všechno, co známe, vybledne? Skvělé skutky nebo strašlivé tragédie, ani jedno nic neznamená! Stanou se pověstmi, pak budou ty pověsti zapomenuty a pak to všechno začne nanovo!“

Přístupový klíč začal v jeho rukách zářit. Mračna nad ním jako by potemněla.

Randův vztek tepal v rytmu s jeho srdcem a ze všech sil se snažil vysvobodit.

„Co když má on pravdu?“ řval Rand. „Co když je lepší, když tohle všechno skončí? Co když Světlo byla celou dobu lež a tohle všechno je jenom trest? Žijeme znovu a znovu, stárneme, umíráme, navždycky v pasti. Budou nás mučit celou věčnost!“

Síla Randa zaplavovala jako valící se vlny naplňují nový oceán. Ožil, pyšně se hřál ve slávě saidínu a nestaral se o to, že pro všechny, kteří kde umějí usměrňovat, musí být toto představení zářivě viditelné. Cítil, jak plane silou, jako by byl světu pod sebou sluncem.

„NA NIČEM Z TOHO NEZÁLEŽÍ!“

Zavřel oči, natahoval do sebe stále víc a víc síly a cítil se jako do té doby pouze dvakrát. Jednou, když očistil saidín. Jednou, když stvořil tuhle horu.

Pak natáhl víc.

Věděl, že tolik síly ho zničí. Už mu na tom nezáleželo. Zuřivost, která se v něm dva roky shromažďovala, se konečně osvobodila a vyvalila ven. Široce rozevřel náruč, v ruce držel přístupový klíč. Luis Therin udělal správně, když se zabil a stvořil Dračí horu. Jenom to nedotáhl do konce…

Rand si na ten den vzpomínal. Kouř, hřmění, ostrá bolest léčení, která ho probrala zpět k vědomí, když ležel v rozbitém paláci. Tato bolest však bledla ve srovnání s agónií, když si uvědomil, co se stalo. Agónií, když viděl nádherné zdi zjizvené a rozbité. Z pohledu na hromady známých mrtvol, poházených na podlaze jako odhozené hadry.

Z pohledu na Illienu, ležící kousek od něj, zlaté vlasy rozhozené na podlaze kolem ní.

Cítil, jak se palác kolem něj otřásá vzlyky samotné země. Nebo to byla Dračí hora, pulsující nezměrnou sílou, kterou do sebe natáhl?

Cítil vzduch prostoupený pachem krve a sazí, smrti a bolesti. Nebo to byl jen zápach umírajícího světa, který se před ním rozprostíral?

Vítr jej začal bičovat, kroužil kolem, obrovská mračna se kroutila sama do sebe, jako starodávní leviatani, proplouvající nesmírnou černou propastí.

Luis Therin udělal chybu. Zemřel, ale svět nechal naživu, zraněný, belhající se vpřed. Nechal kolo času se dál otáčet, otáčet a práchnivět a dovolil mu znovu ho přivést zpátky. Nemohl uniknout. Ne aniž by se vším skoncoval.

„Proč?“ zašeptal Rand vířícímu větru kolem. Síla, která k němu skrz přístupový klíč přicházela, byla větší, než kterou držel při očištění saidinu. Možná větší, než jakou kdy držel kterýkoli člověk. Dostatečně velká na to, aby rozvolnila celý vzor a konečně přinesla klid.

„Proč to musíme dělat znovu?“ zašeptal. „Už jsem selhal. Zemřela mojí rukou. Proč mě nutíš prožít to znovu?“

Nad hlavou se mu zablesklo a otřásl jím hrom. Rand zavřel oči, usazený na výčnělku nad stovky sáhů hlubokou propastí, uprostřed ledové vichřice. Skrz oční víčka cítil planoucí světlo přístupového klíče. Ve srovnání se silou v jeho nitru bylo to světlo mrňavé. Byl slunce. Byl oheň. Byl život a smrt.

Proč? Proč to musejí dělat stále znovu a znovu? Svět mu nedokázal poskytnout odpovědi.

Rand zvedl ruce do výšky, jako kanál síly a energie. Ztělesnění smrti a zkázy. Skoncuje s tím. Se vším tím skoncuje a konečně lidem dopřeje klid bez utrpení.

Už nebudou muset žít stále dokola. Proč? Proč jim to Stvořitel udělal? Proč?

Proč žijeme znovu? zeptal se náhle Luis Therin. Hlas měl rázný a zřetelný.

Ano, řekl Rand prosebně. Pověz mi to. Proč?

Možná… řekl neuvěřitelně jasně uvažující Luis Therin, u nějž se neprojevoval ani náznak šílenství. Mluvil tiše, uctivě. Proč? Mohlo by… Možná je to proto, abychom dostali druhou šanci.

Rand ztuhl. Vítr do něj bušil, ale nedokázal jím pohnout. Síla v jeho nitru váhala, jako popravčí sekera, chvějící se těsně nad zločincovým krkem. Možná si nemůžeš vybírat svoje povinnosti, ozval se v jeho mysli Tamův hlas, pouhá vzpomínka. Ale můžeš si vybrat, proč je plníš.

Proč, Rande? Proč jdeš do bitvy? Jaký je důvod?

Proč?

Zavládl klid. Dokonce i s bouří, vichrem, hřměním. Zavládl klid.

Proč? pomyslel si Rand užasle. Protože pokaždé, když žijeme, znovu milujeme.

To byla odpověď. Vše se přes něj přelilo, prožité životy, chyby, které udělal, láska, která vše změnila. Ve své mysli spatřil celý svět, zalitý září z jeho ruky. Pamatoval si životy, stovky, tisíce životů, táhnoucích se do nekonečna. Pamatoval si lásku, klid, radost a naději.

V tu chvíli jej náhle napadlo něco úžasného. Když žiju znovu, pak by mohla i ona!

Proto bojoval. Proto žil znovu, a to byla odpověď na Tamovu otázku. Bojuju, protože naposledy jsem neuspěl. Bojuju, protože chci napravit to, co jsem udělal špatně.

Tentokrát to chci udělat správně.

Síla v jeho nitru dosáhla vrcholu a on ji obrátil samu proti sobě a prohnal přístupovým klíčem. Ter’angrial byl spojený s mnohem větší mocí, mohutným sa’angrialem na jihu, postaveným, aby zastavil Temného. Příliš mocným, řekl kdosi. Příliš mocným, než aby jej kdy použili. Příliš děsivým.

Rand na něj použil vlastní sílu a vzdálenou kouli rozdrtil a roztříštil, jakoby stiskem obří ruky.

Cheoden Kal vybuchly.

Síla vyhasla.

Bouře skončila.

A Rand poprvé za dlouhou chvíli otevřel oči. Nějak věděl, že hlas Luise Therina už nikdy v hlavě neuslyší. Neboť nejsou dvěma muži, a nikdy nebyli.

Hleděl na svět pod sebou. Mračna nad jeho hlavou se konečně roztrhala, i když pouze nad ním. Šero se rozptýlilo a umožnilo mu spatřit slunce, visící přímo nad ním.

Rand k němu vzhlédl. Pak se usmál. Nakonec se mu hluboko z hrdla vydral smích, skutečný a čistý.

Už to bylo příliš dávno.