Bouře přichází

38 Novinky v Tel’aran’rhiodu

„Egwain, měj rozum,“ řekla Siuan, lehce průhledná kvůli ter’angrialu prstenu – který použila ke vstupu do Tel’aran’rhiodu. „Jak můžeš být k užitku, když hniješ v té kobce? Elaida se postará, aby tě nikdy nepustily, ne poté, co jsi podle svých slov udělala při té večeři.“ Siuan zavrtěla hlavou. „Matko, občas prostě musíš čelit pravdě. Síť se nedá opravovat věčně, jednou ji musíš zahodit a uplést novou.“

Egwain seděla na trojnožce v koutě místnosti, přední části ševcovské dílny. Místo si zvolila náhodně, jen pro jistotu, a vyvarovala se místa přímo v Bílé věži. Zaprodanci věděli, že Egwain a ostatní chodí světem snů.

Ve společnosti Siuan se Egwain mohla víc uvolnit a být sama sebou. Obě dvě chápaly, že Egwain je teď amyrlin a Siuan je jí podřízená, ale zároveň spolu sdílely pouto. Kamarádství skrz postavení, které obě sdílely. To pouto se kupodivu změnilo v něco podobného přátelství.

V tu chvíli měla Egwain téměř chuť svoji přítelkyni uškrtit. „To už jsme probíraly,“ prohlásila rozhodně. „Nemůžu utéct. Každý den, kdy sedím ve vězení – ale nezlomím se – je další rána Elaidině vládě. Pokud zmizím před jejím procesem, podkope to všechno, oč jsme usilovaly!“

„Ten proces bude jenom švindl, matko,“ řekla Siuan. „A jestli ne, trest bude mírný. Podle toho, cos mi řekla, ti při bití nic nezlomila – dokonce ani neprolila krev.“ To byla pravda. Egwain krvácela ze zranění od rozbitého skla, ne z Elaidiných ran.

„Dokonce i formální výtka sněmovny podryje její autoritu,“ řekla Egwain. „Můj odpor, moje odmítnutí nechat se zlomit, to něco znamená. Chodí mě sem navštěvovat i samotné přísedící! Kdybych utekla, vypadalo by to, jako že jsem Elaidě ustoupila.“

„Neprohlásila tě za temnou družku?“ zeptala se významně Siuan.

Egwain zaváhala. Ano, to Elaida udělala. Ale neměla pro to žádný důkaz.

Věžové právo bylo komplikované a odlišit řádné tresty a výklady mohlo být složité. Tři přísahy Elaidě bránily použít jedinou sílu jako zbraň, takže si Elaida musela myslet, že to, co dělá, není porušení. Buď zašla dál, než měla v úmyslu, nebo Egwain považovala za temnou družku. Na svou obranu mohla použít oba argumenty; ten druhý by z ní sňal většinu viny, ale první by bylo mnohem snazší dokázat.

„Mohlo by se jí podařit nechat tě usvědčit,“ řekla Siuan, jejíž myšlenky se zjevně ubíraly stejným směrem. „Chtěla by tě nechat popravit. Co pak?“

„Nepodaří se jí to. Nemá žádný důkaz, že jsem temná družka, takže to sněmovna nedovolí.“

„A co když se pleteš?“

Egwain zaváhala. „Tak dobře. Pokud se sněmovna rozhodne, že mě mají popravit, dovolím vám mě zachránit. Ale do té doby ne, Siuan. Do té doby ne.“

Siuan si odfrkla. „Možná nebudeš mít příležitost, matko. Jestli se Elaidě podaří je zastrašit, bude jednat rychle. Ta ženská umí trestat rychle jako bouře, přistihnout tě nepřipravenou. To vím jistě.“

„Pokud se to stane,“ řekla Egwain významně, „moje smrt bude vítězství. Bude to Elaida, kdo se vzdá, ne já.“

Siuan potřásla hlavou a zamumlala: „Paličatá jako lodní trám.“

„S touhle debatou jsme skončily, Siuan,“ řekla Egwain přísně.

Siuan vzdychla, ale už nic neřekla. Zdálo se, že je příliš nervózní, než aby seděla, a stoličky na opačné straně místnosti si nevšímala. Místo toho zůstala stát u výkladu vpravo od Egwain.

Ševcův krámek nesl známky častého provozu. Masivní pult dělil místnost na dvě poloviny a stěna za ním byla pokrytá policemi s tucty přihrádek ve velikosti na boty. Občas byla většina z nich nacpaná hřmotnými pracovními botami z kůže nebo pevné látky, jejichž tkaničky visely dolů a přezky se leskly v přízračném světle Tel’aran’rhiodu. Avšak pokaždé, když Egwain na stěnu pohlédla, boty se změnily, některé zmizely, jiné se objevily. Ve skutečném světě ve svých přihrádkách určitě nezůstávaly dlouho, neboť za sebou ve světě snů nechávaly jen nezřetelné obrazy.

Přední část obchodu byla plná stoliček pro zákazníky. Boty na zadní stěně měly nejrůznější tvary a barvy a ležely tam i boty na zkoušení velikostí. Člověk přišel do obchodu, vyzkoušel si velikost bot a pak si vybral styl. Švec – nebo pravděpodobně jeho pomocníci – pak ušil pár k pozdějšímu vyzvednutí. Široké skleněné výlohy v průčelí bíle namalovanými písmeny ohlašovaly, že švec se jmenuje Naorman Mašinta a vedle jména byla namalovaná menší číslice tři. Byla to už třetí generace Mašintů, která dílnu vlastnila. To bylo ve městech běžné. Jedna Egwainina část, stále ovlivňovaná Dvouříčím, vlastně považovala za divné, že by někdo vyměnil rodičovské řemeslo za jiné, leda by byl třetí nebo čtvrté dítě.

„Teď, když jsme se vypořádaly s tím, co je jasné,“ řekla Egwain, Jaké máš novinky?“

„Tedy,“ řekla Siuan, která se opírala o okno a hleděla na strašidelně prázdnou tarvalonskou ulici. „Do tábora nedávno dorazil tvůj starý známý.“

„Vážně?“ zeptala se Egwain nepřítomně. „Kdo?“

„Gawyn Trakand.“

Egwain sebou trhla. To bylo nemožné! Gawyn se během vzpoury připojil k Elaidině frakci. Nepřešel by na stranu vzbouřenců. Zajali ho? Ale tak to Siuan neříkala.

Na okamžik se Egwain změnila v roztřesenou dívku, polapenou silou šeptaných slibů. Nicméně se jí podařilo stále vypadat jako amyrlin a přinutila se myslet na současnost a reagovat nenuceně. „Gawyn?“ zeptala se. „Jak zvláštní. Nečekala bych, že ho tam najdu.“

Siuan se usmála. „To jsi zvládla hezky,“ řekla. „Ačkoli ta odmlka byla příliš dlouhá, a když ses na něj zeptala, tvářila ses až příliš lhostejně. Tak tě bylo snadné přečíst.“

„Světlo tě oslep,“ řekla Egwain. „Další zkouška? Opravdu tam je?“

„Zachovávám přísahy, díky,“ prohlásila Siuan uraženě. Egwain byla jedna z mála, kdo věděl, že jedním z následků utišení a vyléčení bylo, že Siuan byla zbavena tří přísah. Ale stejně jako Egwain se i ona rozhodla nelhat.

„Každopádně,“ řekla Egwain, „bych si myslela, že doba mých zkoušek už uplynula.“

„Všichni, které potkáš, tě vždy budou zkoušet, matko,“ řekla Siuan. „Musíš být připravená na překvapení; kdykoli na tebe může někdo nějaké vytáhnout, jen aby viděl, jak budeš reagovat.“

„Děkuju ti,“ řekla Egwain chladně. „Ale připomínky opravdu nepotřebuju.“

„Ne?“ řekla Siuan. „Trochu to zní jako něco, co by řekla Elaida.“

„To není fér!“

„Dokaž to,“ odvětila Siuan samolibě.

Egwain se přinutila ke klidu. Siuan měla pravdu. Raději si vyslechnout radu, zvlášť když je to dobrá rada, než si stěžovat. „Samozřejmě máš pravdu,“ řekla Egwain a uhladila si sukni na koleně, stejně jako zároveň zahnala nelibost z tváře. „Pověz mi víc o Gawynově příjezdu.“

„Moc víc toho nevím,“ přiznala se Siuan. „Vážně jsem to měla zmínit včera, ale naše setkání bylo nečekaně krátké.“ Nyní se scházely častěji – každou noc během Egwainina věznění – ale včera Siuan něco probudilo dřív, než domluvily. Ohlásila, že to byla bublina zla v táboře rebelů, která způsobila, že stany ožily a snažily se uškrtit lidi. Tři zemřeli, včetně jedné Aes Sedai.

„V každém případě,“ pokračovala Siuan„ jsem neslyšela moc z toho, co Gawyn říkal. Myslím, že je tady, protože slyšel o tvém zajetí. Dorazil s dramatickým spěchem, ale teď se zdržuje na Bryneově velitelském stanovišti a pravidelně navštěvuje Aes Sedai. Nad něčím dumá; pořád mluví s Romandou a Lelaine.“

„To je znepokojivé.“

„No, ty dvě v táboře očividně drží v rukou moc,“ řekla Siuan. „Leda, že si Seriam a ostatní dokážou část vlivu vybojovat. Bez tebe to neprobíhá moc dobře; tábor potřebuje vůdce. Vlastně po tom toužíme, jako hladovějící rybář touží po úlovku. Myslím, že Aes Sedai mají rády řád. To je…“

Zarazila se. Nejspíš se právě chystala Egwain nutit, aby přistoupila na záchranu. Pohlédla na Egwain a pokračovala. „Nu, prospěje nám, až se vrátíš, matko. Čím déle jsi pryč, tím silnější frakce budou. Teď už skoro vidíš hranici uprostřed tábora. Na jedné straně Romanda, na druhé Lelaine, uprostřed zužující se pruh, který se nechce přidat nikam.“

„Další rozdělení si nemůžeme dovolit,“ řekla Egwain. „Ne ve vlastních řadách; musíme se ukázat silnější než Elaida.“

„Alespoň se nedělíme podle adžah,“ řekla Siuan na obranu.

„Frakce a dělení,“ prohlásila Egwain a vstala. „Vnitřní rozbroje a hádky. Jsme lepší než tohle, Siuan. Vyřiď sněmovně, že se s nimi chci setkat. Snad za dva dny. My dvě se sejdeme znovu zítra.“

Siuan váhavě přikývla. „Tak dobře.“

Egwain se na ni pozorně podívala. „Myslíš, že to není moudré?“

„Ne,“ odpověděla Siuan. „Dělám si starosti s tím, jak se dřeš. Amyrlin se musí naučit svoji sílu dávkovat; některé na tvém místě neuspěly ne proto, že by jim chyběla schopnost být skvělé, ale protože tu schopnost příliš napínaly a běžely tryskem, když měly jít.“

Egwain se ovládla a nepoukázala na to, že sama Siuan strávila velkou část svého úřadu amyrlin tím, že se ozlomkrk hnala vpřed. Ale docela dobře by se dalo namítnout, že Siuan napjala své schopnosti příliš, a výsledkem byl její pád. Kdo jiný mohl lépe mluvit o tom, jak je takové chování nebezpečné, než ten, kterého tak silně spálilo?

„Oceňuji tvou radu, dcero,“ řekla Egwain. „Ale vážně není důvod si dělat starosti. Své dny trávím o samotě, okořeněné občasným výpraskem. Tyhle noční schůzky mi pomáhají přežít.“ Zachvěla se a odvrátila pohled od Siuan ven z okna na špinavou prázdnou ulici.

„Je těžké to vydržet?“ zeptala se Siuan tiše.

„Kobka je tak úzká, že se dokážu dotknout protějších stěn zároveň,“ řekla Egwain. „A taky není moc dlouhá. Když si lehám, musím pokrčit kolena, abych se vešla. Nemůžu stát, protože strop je tak nízko, že se musím ohýbat, a sezení mě bolí, protože už mě mezi výprasky neléčí. Slamník je starý a svědí. Dveře jsou tlusté a škvírami dovnitř neproniká moc světla. Nevěděla jsem, že Věž vůbec takovéhle cely.“ Znovu pohlédla na Siuan. „Jakmile budu plně pozvednuta na amyrlin, tuhle místnost a všechny podobné nechám odstranit – dveře vyrvat a samotné kobky zazdít.“

Siuan přikývla. „O to se postaráme.“

Egwain se znovu odvrátila a zahanbeně si všimla, že nechala své šaty změnit na cadin’sor aielské Děvy, včetně oštěpů a luku na zádech. Přinutila oblečení se zase proměnit a zhluboka se nadechla. „Nikoho by neměli takto věznit,“ řekla, „dokonce ani…“

Umlkla a Siuan svraštila čelo. „Co to mělo být?“

Egwain zavrtěla hlavou. „Jenom mě to napadlo. Takové to muselo být pro Randa. Ne, horší. Říká se, že ho drželi zamčeného v bedně menší, než je moje cela. Já alespoň můžu část noci strávit povídáním s tebou. On nikoho neměl. Nevěřil, že jeho bití má nějaký význam.“ Světlo dej, ať to nemusí snášet tak dlouho jako on. Ona byla ve vězení teprve pár dní.

Siuan zmlkla.

„Přes to přese všechno,“ řekla Egwain, „mám Tel’aran’rhiod. Ve dne je moje tělo v zajetí, ale v noci je má duše svobodná. A každý den, který vydržím, je další důkaz, že Elaida není zákon. Nemůže mě zlomit. Podpora, kterou jí ostatní poskytují, se hroutí. Věř mi.“

Siuan přikývla. „Výborně,“ řekla, vstávajíc. „Ty jsi amyrlin.“

„Ovšemže jsem,“ přikývla nepřítomně Egwain.

„Ne, Egwain,“ řekla Siuan. „Myslela jsem to od srdce.“

Překvapená Egwain se otočila. „Ale ty jsi ve mně vždycky věřila!“

Siuan zvedla obočí.

„Přinejmenším,“ dodala Egwain, „téměř od začátku.“

„Vždycky jsem věřila, že máš potenciál,“ opravila ji Siuan. „No a tys ho naplnila. Alespoň částečně. Dost. Nicméně až se tahle bouře přežene, jednu věc dokážeš. Zasloužila sis svoje postavení. Světlo, holka, možná skončíš jako nejlepší amyrlin, kterou tenhle svět poznal od vlády Artuše Jestřábí křídlo!“ Zaváhala. „A pamatuj, že to pro mě není snadné přiznat.“

Egwain s úsměvem uchopila Siuan za paže. Vždyť Siuan měla v očích málem slzy pýchy! „Jediné, co jsem udělala, bylo nechat se zamknout v kobce.“

„A udělalas to jako amyrlin, Egwain,“ řekla Siuan. „Ale už bych se měla vrátit. Některé z nás nemůžou trávit dny odpočinkem jako ty. Potřebujeme skutečný spánek, jinak nejspíš omdlíme do necek s vodou.“ Ušklíbla se a vyprostila se z Egwainina sevření.

„Mohla bys mu prostě říct, aby…“

„Nic takovýho nebudu poslouchat,“ řekla Siuan a zahrozila Egwain prstem. Copak zapomněla, že právě chválila Egwain jakožto amyrlin? „Dala jsem slovo a raději se změním v rybí střeva, než bych ho porušila.“

Egwain zamrkala. „Ani by mě nenapadlo tě nutit,“ řekla a zakryla úsměv, když si všimla, že Siuanina nehmotná postava má ve vlasech zářivě červenou mašli. „Tak už běž.“

Siuan rázně přikývla, pak se posadila a zavřela oči. Pomalu se z Tel’aran’rhiodu rozplynula.

Egwain váhavě sledovala místo, kde Siuan ještě před chvílí byla. Nejspíš bylo načase se vrátit k normálnímu snění a nechat mysl vzpamatovat. Ale vrátit se k obyčejným snům znamenalo přiblížit se k probuzení, a až se probudí, najde jenom stěsnanou kobku a dusnou tmu. Toužila ještě chvíli zůstat ve světě snů. Napadlo ji, že navštíví Elaininy sny a požádá ji o schůzku… ale ne, to by trvalo příliš dlouho, za předpokladu, že Elain svůj snový ter’angrial přiměje pracovat. V poslední době se jí to dařilo jen zřídka.

Zjistila, že odchází z Tar Valonu a ševcovský Stánek kolem ní mizí.

Objevila se v táboře vzbouřených Aes Sedai. Navštívit toto místo byla možná hloupost. Kdyby se ve světe snů pohybovali temní druzi nebo Zaprodanci, klidně by mohli pozorovat tábor a shánět informace, stejně jako Egwain někdy v Tel’aran’rhiodu navštěvovala amyrlininu pracovnu, aby tam hledala nápovědy k tomu, co má Elaida v plánu. Egwain sem však musela přijít. Neptala se proč; prostě cítila, že to tak je.

Ulice v táboře byly rozbahněné, s vyježděnými kolejemi od projíždějících vozů. Místo, které kdysi bývalo jen pole, si nyní přivlastnily Aes Sedai a proměnily je na… něco. Částečně bojiště, kde v kruhu tábořili Bryneovi vojáci. Částečně městečko, přestože žádné městečko se nikdy nemohlo chlubit tak velkým množstvím Aes Sedai, přijatých a novicek. Částečně pomník slabosti Bílé věže.

Egwain kráčela po hlavní ulici, kde byl plevel zašlapaný do bahna a bahno udusáno na cestu. Ulici lemovaly chodníky a rovinu za nimi stany. Nebyli zde žádní lidé, jen občas se letmo mihl spáč, který zabloudil do Tel’aran’rhiodu. Tady se krátce zableskla žena v elegantních zelených šatech. Snad snící Aes Sedai, přestože to stejně tak mohla být služtička, která sní o tom, že je královna. Támhle žena v bílém – žena se světlými vlasy jako provázky, příliš stará na to, aby byla novickou. Na tom už nezáleželo. Kniha novicek měla být už dávno otevřena všem. Bílá věž byla příliš slabá, než aby mohla odmítat zdroj síly.

Obě ženy zmizely téměř stejně rychle, jako se objevily. Jen málo snících se v Tel’aran’rhiodu zdrželo dlouho; k delšímu pobytu člověk potřeboval buď zvláštní schopnost, jakou měla Egwain, nebo ter’angrial, jako byl prsten, který používala Siuan. Existoval ještě třetí způsob. Být polapen v živé noční můře. Nikdo takový ale kolem nebyl, Světlo budiž pochváleno.

Tak opuštěné vypadalo ležení zvláštně. Egwain už dávno přestala strašidelná nepřítomnost lidí v Tel’aran’rhiodu znervózňovat, na tomto táboře však bylo cosi jiného. Podobal se válečnému ležení poté, co byli všichni vojáci pobiti na bojišti. Opuštěný, přesto však dosvědčující životy těch, kteří ho předtím obývali. Egwain měla pocit, jako by cítila to rozdělení, o němž mluvila Siuan, stany shluknuté dohromady jako trsy rašících květin.

Když byli všichni jednotlivci pryč, viděla vzory a potíže, o nichž vypovídají. Egwain možná kritizovala Elaidu za rozpory mezi adžah v Bílé věži, ale Egwaininy vlastní Aes Sedai se také začínaly štěpit. Jistě, tři Aes Sedai se stěží mohly sejít, aniž by se dvě z nich nespojily. Bylo zdravé nechat ženy plánovat a připravovat se; potíže nastaly, když začaly ostatní považovat za nepřátele, místo jen za rivalky.

Siuan měla naneštěstí pravdu. Egwain už nemohla věnovat budování naděje na usmíření mnoho času. Co když Bílá věž Elaidu nesesadft Co když, navzdory pokroku, kterého Egwain dosáhla, se rozpory mezi adžah nikdy nezhojí? Co pak? Jít do války?

Existovala další možnost, kterou žádná z nich nenadnesla: navždy se vzdát naděje na urovnání. Ustanovit druhou Bilou věž. Znamenalo by to rozbít Aes Sedai, možná navždy. Egwain se při té představě otřásla a kůže jí zasvědila, jak se takové myšlence vzpírala.

Ale co když nebude mít jinou možnost? Musela zvažovat následky, a ty považovala za skličující. Jak mohly povzbuzovat rodinku nebo moudré, aby se spojily s Aes Sedai, když samotné Aes Sedai nejsou jednotné? Dvě Bílé věže by se staly protivníky a mátly by lidské vůdce, když by se soupeřící amyrlin snažily využívat země ke svým záměrům. Spojenci i nepřátelé by ztratili úctu k Aes Sedai a králové by klidně mohli začít budovat vlastní střediska pro ženy s nadáním usměrňovat.

Egwain se obrnila a dál kráčela po rozbahněné cestě a stany kolem se měnily, někdy byly otevřené, pak zavřené, pak znovu otevřené tím podivným prchavým způsobem světa snů. Egwain cítila, jak se jí kolem krku objevila štola amyrlin, příliš těžká, jako by byla protkaná olověnými závažími.

Ona získá Aes Sedai z Bílé věže na svou stranu. Elaida padne. Ale pokud ne… pak Egwain udělá, co je nutné, aby tváří v tvář Tarmon Gai’donu ochránila lidi i svět.

Vyšla z tábora a stany, vyježděné koleje i prázdné ulice zmizely. Opět si nebyla jistá, kam ji její mysl zavede. Cestovat ve světě snů takto - nechat se řídit potřebou - mohlo být nebezpečné, ale také velice poučné. V tomto případě nehledala nějakou věc, ale znalost. Co potřebovala vědět, co potřebovala vidět?

Její okolí se rozmazalo a pak opět prudce zaostřilo. Stála uprostřed malého tábora, v ohništi před ní doutnal oheň a tenký pramínek kouře stoupal k obloze. To bylo zvláštní. Oheň byl obvykle příliš pomíjivý, než aby se v Tel’aran’rhiodu odrážel. Navzdory kouři a oranžové záři, která zahřívala hladké říční kameny kolem ohniště, neviděla skutečný oheň. Pohlédla vzhůru k temné bouřlivé obloze. Tichá bouře byla další věc, která v Tel’aran’rhiodu nebyla obvyklá, přestože v poslední době se objevovala tak často, že si jí Egwain už téměř nevšímala. Bylo na tomto místě možné něco nazývat obvyklým?

Ohromilo ji, když si všimla barevných vozů kolem, zelených, červených, oranžových a žlutých. Byly tady i před chvílí? Stála na rozlehlé pasece v lese přízračných bílých osik. V místech, kde vytáhlá divoká tráva vyrůstala v rozeklaných trsech, byl podrost hustý. Napravo od ní se mezi stromy klikatila zarostlá cesta; barevné vozy stály v kruhu kolem ohniště. Postranice hranatých vozů, které měly střechy a stěny jako malá stavení, byly natřené zářivými barvami. Dobytek se ve světě snů neodrazil, ale talíře, poháry a lžíce se kolem ohniště nebo na kozlících vozů objevovaly a mizely.

Byl to tábor Toulavého lidu, Tuatha’anů. Proč právě toto místo? Egwain se bezcílně potulovala kolem, obešla ohniště, prohlížela si vozy, čerstvě natřené a bez prasklin či skvrn. Tato karavana byla mnohem menší než ta, kterou s Perrinem kdysi dávno navštívili, ale v mnohém působila podobně. Téměř slyšela hrát píšťaly a bubínky, téměř si dokázala představit, že to mihotání u ohně jsou stíny tančících mužů a žen. Jestlipak Tuatha’ané stále tančili, pod tak temnou oblohou, a když jim vítr donášel tak špatné zprávy? Jaké místo měli ve světě připravujícím se na válku? Trolloky Cesta listu nezajímala. Snažila se tato skupina Tuatha’anů ukrýt před Poslední bitvou?

Egwain se usadila na kraji schůdků do vozu, které byly obrácené k ohništi opodál. Na okamžik nechala své šaty proměnit na prostý vlněný zelený dvouříčský oděv, podobný tomu, jaký nosila v době, kdy Toulavý lid navštívila. Zírala do neexistujících plamenů, vzpomínala a přemítala. Co se stalo s Aramem, Raenem a Ilou? Nejspíš byli v bezpečí někde v podobném táboře a vyčkávali, aby viděli, co Tarmon Gai’don udělá se světem. Egwain s úsměvem vzpomínala na časy, kdy s Aramem flirtovala a tančila a zamračený Perrin je káravě pozoroval. Bývaly to prostší časy; ačkoli jak se zdálo, cikáni si vždycky dokázali časy zjednodušit.

Ano, tato skupina jistě stále tancuje. Budou tancovat až do dne, kdy vzor shoří, ať už svou píseň najdou, nebo ne, ať už svět vyplení trolloci nebo ho zničí Drak Znovuzrozený.

Copak zapomínala na věci, které jsou nejvzácnější? Proč tak tvrdě bojuje, aby zajistila Bílou věž? Pro moc? Pro pýchu? Nebo proto, že cítí, že to je skutečně pro svět to nejlepší?

Nechá se v této bitvě zcela vyčerpat? Zvolila si – nebo by si bývala zvolila – zelené, a ne modré. Nešlo jen o to, že se jí líbilo, jak zelené vzdorují a bojují; domnívala se, že modré jsou příliš soustředěné. Život byl složitější, než aby se zaměřil na jediný cíl. Život byl o žití. O snění, smíchu a tanci.

Gawyn byl v ležení Aes Sedai. Tvrdila, že si zelené zvolila pro jejich bojechtivé odhodlání – bylo to bojové adžah. Ale potají její čestnější část přiznávala, že motivem pro její rozhodnutí byl rovněž Gawyn. Mezi zelenými adžah bylo běžné, když se Aes Sedai provdala za svého strážce. Gawyn se stane Egwaininým strážcem. A jejím manželem.

Milovala ho. Spojí se s ním. Pravda, tyto touhy jejího srdce nebyly tak důležité jako osud světa, ale přesto byly důležité.

Egwain se zvedla ze schůdků a její šaty se proměnily zpátky v bílostříbmou róbu amyrlin. Vykročila a nechala svět se změnit.

Stála před Bílou věží. Zvedla oči a přejela pohledem po celé délce křehké, přesto však mocné bílé stavby. Přestože na obloze vřela temná bouře, něco z věže vrhalo stín, který dopadl přímo na Egwain. Bylo to něco jako vidění? Věž se nad ní tyčila jako obr a Egwain cítila její váhu, jako by ji nesla na ramenou. Tlačila do zdí a bránila jim popraskat a rozpadnout se.

Dlouho stála pod kypícími mračny a dokonalá špice Věže na ni vrhala stín. Zírala na vrchol a snažila se rozhodnout, zda nastal čas nechat ji prostě padnout.

Ne, pomyslela si opět. Ne, ještě ne. Ještě pár dní.

Zavřela oči a pak je otevřela do černoty. V těle jí náhle vybuchla bolest, zadek rozbitý řemenem tepal, ruce a nohy ochromené v křečích od toho, jak musela v té malé místnosti ležet stočená. Páchla starou slámou a plísní a Egwain věděla, že kdyby na to už její nos nebyl zvyklý, cítila by i zápach vlastního nemytého těla. Potlačila zasténání – venku stály ženy, střežily ji a udržovaly její štít. Nedovolí, aby ji slyšely si stěžovat, dokonce ani zasténáním.

Posadila se, oblečená ve stejných šatech novicky, které na sobě měla při Elaidině večeři. Rukávy šatů byly ztuhlé zaschlou krví a při pohybu praskaly a škrábaly ji na kůži. Byla vyprahlá; nikdy jí nedaly dost vody. Ale nestěžovala si. Žádný jekot, žádný pláč, žádné prosby. Navzdory bolesti se přinutila posadit a v duchu se usmála, jaký je to pocit. Překřížila nohy, zaklonila se a jeden po druhém si protáhla svaly na pažích. Pak vstala, předklonila se a protáhla si záda a ramena. Nakonec si lehla na záda a zvedla nohy do vzduchu. Celá se přikrčila, jak si stěžovaly. Musela si zachovat pružnost. Bolest nic neznamenala. Vůbec nic ve srovnání s nebezpečím, v němž se Bílá věž nacházela.

Znovu se posadila se zkříženýma nohama, zhluboka se nadechovala a dokola si opakovala, že chce být v téhle místnosti zamčená. Kdyby chtěla, mohla utéct, ale zůstávala. Tím, že zůstávala, podkopávala Elaidu. Tím, že zůstávala, dokazovala, že někteří se neskloní a pokorně nepřijmou pád Bílé věže. Toto uvěznění něco znamenalo.

Slova, která si v duchu neustále opakovala, jí pomáhala potlačit zděšení, které cítila při pomyšlení na další den strávený v téhle kobce. Co by dělala bez každonočního snění, které ji pomáhalo udržet se při smyslech? Znovu si vzpomněla na chudáka zamčeného Randa. Nyní měli něco společného. Byli spřízněni poutem, přesahujícím společné dětství v Dvouříčí. Oba trpěli Elaidinými tresty. A ani jednoho z nich to nezlomilo.

Nedalo se dělat nic jiného než čekat. Kolem poledne otevřou dveře a vytáhnou jí ven, aby ji zbily. Nebude ji trestat Silviana. Možnost uštědřit jí výprask byla chápána jako odměna, jako odškodné pro červené sestry, které musely trávit celý den tím, že seděly v žaláři a hlídaly ji.

Po bití se Egwain vrátí zpátky do cely a dostane misku řídké ovesné kaše bez jakékoli chuti. Den za dnem stále totéž. Ale ona se nezlomí, zvlášť ne, když může trávit noci v Tel’aran’rhiodu. Vlastně to v mnoha směrech byly její dny – strávené na svobodě a činností – zatímco toto byly její noci, v nečinné temnotě. Takto si to říkala.

Ráno ubíhalo pomalu. Nakonec zařinčely železné klíče, když se jeden z nich otočil ve starodávném zámku. Dveře se otevřely a venku stála dvojice červených sester a ve světle, na něž nebyla zvyklá, Egwain stěží viděla jejich siluety a nedokázala rozeznat tváře. Červeněji hrubě popadly za paže, ačkoli se nikdy nevzpouzela. Vytáhly ji ven a hodily na zem. Egwain uslyšela řemen, kterým si jedna z nich vyčkávavě pleskla o ruku, a obrnila se proti nadcházejícím úderům. Uslyší, jak se směje, stejně jako včera.

„Počkejte,“ ozval se nějaký hlas.

Paže, které Egwain držely dole, ztuhly. Egwain se zamračila s tváří přitisknutou na chladnou dlažbu podlahy. Ten hlas… patřil Kateřině.

Sestry, které Egwain držely, pomalu uvolnily sevření a zvedly ji na nohy. Chvíli pomrkávala v zářícím světle lamp, až spatřila Kateřinu, stojící se založenýma rukama v chodbě kousek od ní. „Má být propuštěna,“ řekla červená a zněla nezvykle samolibě.

„ Cože? “ zeptala se jedna z Egwaininých věznitelek. Jak se její oči přizpůsobovaly, Egwain rozpoznala vytáhlou Barasine.

„Amyrlin si uvědomila, že trestá nesprávnou osobu,“ řekla Katerina. „Vina za selhání nepadá tak úplně jen na hlavu tohohle… malého červa, ale na hlavu té, která ji měla napravit.“

Egwain upřela na Kateřinu pronikavý pohled. A pak všechno zapadlo na místo. „Silviany,“ řekla.

„Vskutku,“ přikývla Katerina. „Když se novicky vymknou kontrole, neměla by vina padnout na tu, která je měla vychovat?“

Takže si Elaida uvědomila, že nebude schopná dokázat, že je Egwain temná družka. Odvést pozornost k Silvianě byl chytrý tah; když Elaidu potrestají za to, že k bití Egwain použila sílu, ale mnohem přísněji potrestají Silvianu, že dovolila Egwain vymknout se z kontroly, zachrání to amyrlin tvář.

„Myslím, že se amyrlin rozhodla moudře,“ řekla Kateřina. „Egwain, od této chvíle tě bude… vyučovat pouze správkyně novicek.“

„Ale říkala jsi, že to Silviana selhala,“ řekla zmateně Egwain.

„Ne Silviana,“ odvětila Katerina; vypadala ještě samoliběji. „Nová správkyně novicek.“

Egwain se jí zahleděla do očí. „Aha,“ řekla. „A ty si myslíš, že uspěješ tam, kde Silviana neuspěla?“

„Uvidíš.“ Katerina se odvrátila a zamířila dlážděnou chodbou pryč. „Odveďte ji do jejího pokoje.“

Egwain zavrtěla hlavou. Elaida byla schopnější, než Egwain předpokládala. Pochopila, že vězení nezabírá, a našla si jiného obětního beránka. Ale odvolat Silvianu z postu správkyně novicek? To bude rána pro morálku samotné Věže, neboť mnoho sester považovalo Silvianu za příkladnou správkyni novicek.

Červené se s Egwain zdráhavé vydaly k pokojům novicek, které se nyní nově nacházely na dvaadvacátém podlaží. Vypadaly mrzuté, že přišly o možnost Egwain zbít.

Nevšímala si jich. Poté, co byla tak dlouho zavřená, bylo skvělé už jen to, že mohla normálně jít. Nebyla to svoboda, ne s dvojicí strážných, ale rozhodně to tak působilo! Nebyla si jistá, kolik dalších dní v té zatuchlé díře by ještě vydržela!

Ale zvítězila. Právě si to začínala uvědomovat. Zvítězila! Odolala nejhoršímu trestu, který si Elaida dokázala vymyslet, a vyšla z toho jako vítěz! Sněmovna amyrlin potrestá a Egwain bude volná.

Každá známá chodba jako by jí zářivě blahopřála a každý krok, který Egwain udělala, jí připadal jako vítězný pochod tisíce mužů na bojišti. Zvítězila! Válka ještě neskončila, ale tuto bitvu vyhrála Egwain. Sešly ze schodů a vešly do zalidněnějších částí Věže. Brzy zahlédla skupinku novicek, která ji míjela; při pohledu na Egwain si mezi sebou začaly šeptat a pak se rozutekly.

Netrvalo dlouho a Egwainin malý tříčlenný průvod začal na chodbách potkávat stále více lidí. Zaměstnaně se tvářící sestry ze všech adžah – a přesto zpomalily krok, když sledovaly Egwain, jak prochází kolem. Přijaté v šatech s barevnými proužky byly mnohem otevřenější; postávaly na křižovatkách a civěly, když Egwain vedly kolem. Ve všech očích se zračilo překvapení. Proč je volná? Vypadaly napjatě. Stalo se něco, o čem Egwain neví?

„Ach, Egwain,“ ozval se nějaký hlas, když procházely chodbou. „Výborně, už tě pustily. Chci si s tebou promluvit.“

Egwain se ohromeně obrátila a uviděla Saerin, cílevědomou hnědou přísedící. Kvůli jizvě na tváři žena vždy vypadala mnohem víc… hrozivěji než jiné Aes Sedai, což bylo ještě zdůrazněno bílými vlasy, ukazujícími na velice vysoký věk. Jen málokterou hnědou jste mohli popsat jako hrozivou, ale Saerin byla rozhodně jednou z nich.

„Vedeme ji do jejího pokoje,“ řekla Barasine.

„Dobrá, promluvím si s ní cestou,“ odvětila Saerin klidně.

„Nemá se…“

„Ty mi odporuješ, červená? Přísedící?“ zeptala se Saerin.

Barasine zrudla. „Amyrlin nepotěší, až o tom uslyší.“

„Tak utíkej a pověz jí to,“ řekla Saerin. „Zatímco já si s mladou al’Vere promluvím o důležitých věcech.“ Upřela na červené pohled. „Buďte tak laskavé a dopřejte nám prostor.“

Oběma červeným se nepodařilo v souboji pohledů zvítězit a ustoupily. Egwain to zvědavě sledovala. Vypadalo to, že autorita amyrlin – vlastně celého jejího adžah -je poněkud oslabená. Saerin se obrátila k Egwain, pokynula jí a obě se společně vydaly chodbou a červené sestry je následovaly.

„Riskuješ, když se necháváš vidět, jak se mnou mluvíš,“ řekla Egwain.

Saerin ohrnula nos. „V téhle době je nebezpečné i vyjít z vlastního pokoje. Už mě příliš rozčiluje, co se děje, než abych si dělala starosti s podružnostmi.“ Na chvíli se odmlčela a pohlédla na Egwain. „Kromě toho… nechat se vidět ve tvé společnosti může být v současné době spíš zásluha než riziko. Chtěla jsem si něco ujasnit.“

„Co?“ zeptala se zvědavě Egwain.

„Nu, vlastně jsem chtěla vědět, jestli sebou nechají manipulovat. Většina červených tvé propuštění nenese dobře. Vidí to jako závažné Elaidino selhání.“

„Měla mě zabít,“ přikývla Egwain. „Už dávno.“

„To by vnímaly jako prohru.“

„Je to stejná prohra, jako když byla nucena sesadit Silvianu?“ zeptala se Egwain. „Když se týden poté najednou rozhodneš, že za všechno může tvoje správkyně novicek?“

„Tohle ti řekly?“ zeptala se Saerin s úsměvem, zatimco stále upírala oči vpřed. „Že Elaida ,náhle’ a sama od sebe dospěla k takovému rozhodnutí?“

Egwain zvedla obočí.

„Silviana požadovala slyšení před celou zasedající sněmovnou,“ vysvětlila Saerin. „Postavila se před nás, před samotnou Elaidu, a trvala na tom, že to, jak s tebou zacházejí, je protizákonné. Což pravděpodobně bylo. Dokonce i když nejsi Aes Sedai, neměla bys žít v tak strašlivých podmínkách.“ Saerin se podívala na Egwain. „Silviana požadovala tvé propuštění. Řekla bych, že tě má ve velké úctě. S pýchou v hlase mluvila o tom, jak jsi přijímala tresty, jako bys byla studentka, která se dobře naučila sou lekci. Veřejně Elaidu odsoudila a požadovala její sesazení jakožto amyrlin. Bylo to… pozoruhodné.“

„Při Světle…“ vydechla Egwain. „Co jí Elaida udělala?“

„Nařídila jí, aby si oblékla šaty novicky,“ řekla Saerin. „Což téměř vyvolalo kravál v celé sněmovně.“ Po chvíli pokračovala. „Silviana samozřejmě odmítla. Elaida prohlásila, že ji mají utišit a popravit. Sněmovna neví, co dělat.“

Egwain pocítila záchvěv paniky. „Světlo! Nesmějí ji potrestat! Tomu musíme zabránit.“

„Zabránit?“ zeptala se Saerin. „Dítě, červené adžah se rozpadá! Jeho členky se obracejí proti sobě navzájem jako vlci, kteří útočí na vlastní smečku. Jestli se Elaidě dovolí, aby zabila jednu z vlastního adžah, rozplyne se veškerá podpora, kterou z vlastních řad měla. Až se prach usadí, vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se adžah samo tak podkopalo, že bys je prostě mohla rozpustit a mít od nich pokoj.“

„Já je nechci rozpustit,“ řekla Egwain. „Saerin, tohle je hlavní problémů s tím, jak Elaida uvažuje! Aby mohla čelit tomu, co přichází, potřebuje Bílá věž všechna adžah, dokonce i červené. Rozhodně si nemůžeme dovolit ztrácet ženy jako Silviana jenom proto, abychom něco dokázaly. Sežeň všechny, co tě podpoří. Musíme jednat rychle, abychom téhle frašce zabránily.“

Saerin zamrkala. „Opravdu si myslíš, že tomu tady velíš, dítě?“

Egwain jí pohlédla do očí. „Chceš tomu velet ty?“

„Světlo, ne!“

„Tak mi přestaň stát v cestě a dej se do práce! Elaidu je třeba odstranit, ale nemůžeme dovolit, aby se celá Věž sesypala, zatímco se to bude dít. Běž do sněmovny a zjisti, co se dá dělat, abyste to zastavily!“

Saerin skutečně uctivě přikývla, než vyrazila postranní chodbou pryč. Egwain se ohlédla na své dvě červené strážkyně. „Slyšely jste, o čem jsme mluvily?“

Vyměnily si pohled. Ovšemže poslouchaly. „Budete chtít jít a samy jistit, co se stalo,“ řekla Egwain. „Proč nejdete?“

Mrzutě na ni pohlédly. „Štít,“ řekla Barasine. „Dostaly jsme příkaz, abychom ho vždycky udržovaly přinejmenším ve dvou.“

„Pro všechno…“ Egwain se zhluboka nadechla. „Když odpřisáhnu, že neuchopím sílu, dokud nebudu řádně pod dohledem další červené sestry, bude vám to stačit?“

Podezíravě si ji prohlížely.

„Myslela jsem si to,“ řekla Egwain. Obrátila se k hloučku novicek, které postávaly v boční chodbě a předstíraly, že drhnou dlaždice na zdi, zatímco civěly na Egwain.

„Ty,“ řekla Egwain a ukázala na jednu z nich. „Marsial, je to tak?“

„Ano, matko,“ zapištělo děvče.

„Běž a přines nám ločidlový čaj. Katerina by měla nějaký mít v pracovně správkyně novicek. Řekni jí, že ho Barasine chce, aby mi ho dala vypít; přines ho do mého pokoje.“

Novicka odběhla, aby příkaz vykonala.

„Vypiju svoji dávku a pak alespoň jedna z vás bude moct jít,“ řekla Egwain. „Vaše adžah se hroutí. Budou potřebovat všechny jasné hlavy, které dokáží sehnat; možná dokážete přesvědčit své sestry, že není moudré dovolit Elaidě, aby Silvianu popravila.“

Obě červené se na sebe nejistě podívaly. Pak ta vytáhlá, jejíž jméno Egwain neznala, tiše zaklela a rozběhla se pryč, až jí šustila sukně. Barasine za ní volala, ale žena se nevrátila.

Barasine se podívala na Egwain, zamumlala si něco pod vousy, ale zůstala na místě. „Čekáme na to ločidlo,“ řekla a nespouštěla z Egwain pohled. „Jdi dál do svého pokoje.“

„Jak si přeješ,“ řekla Egwain. „Ale každá minuta zdržení vás může přijít draho.“

Vyšly po schodech do nových obydlí novicek, které se choulily u zbytků sekce, která ve Věži patřila hnědým. Zastavily se u Egwaininých dveří, aby počkaly na ločidlo. Zatímco tam stály, začaly se kolem shlukovat novicky. Ve vzdálených chodbách pospíchaly chodbami sestry se svými strážci a všichni působili naléhavě. Egwain doufala, že sněmovna nějak dokáže Elaidu zkrotit. Pokud opravdu zajde až tak daleko, aby popravovala sestry jen proto, že s ní nesouhlasí…

Novicka s vyvalenýma očima se konečně vrátila se šálkem a malým balíčkem bylin. Barasine balíček prohlédla a zjevně usoudila, že je to dostatečné, protože ho hodila do šálku a nabídla ho Egwain. Ta si ho s povzdechem vzala a celý šálek teplé vody vypila. Dávka byla tak velká, že nedokáže usměrnit ani pramínek, ale snad nebude tak silná, aby ji poslala do bezvědomí.

Barasine se otočila, odchvátala pryč a zanechala Egwain na chodbě samotnou. Nejen samotnou, ale samotnou a schopnou dělat, co bude chtít. Takových příležitostí nemívala mnoho.

Nu, uvidí, co se s tím dá dělat. Ale nejdřív se musí převléknout z těchhle špinavých zakrvácených šatů a taky se umýt. Otevřela dveře do svého pokoje.

A našla uvnitř někoho sedět.

„Vítej, Egwain,“ řekla Verin a upila z šálku kouřícího čaje. „Vida! Už jsem začínala uvažovat, jestli se budu muset vloupat do té tvojí kobky, abych si s tebou mohla promluvit.“

Egwain setřásla ohromení. Verin? Kdy se ta žena vrátila do Bilé věže? Jak je to dlouho, co ji Egwain naposledy viděla? „Teď na to není čas, Verin,“ řekla a rychle otevřela malou skříňku, v níž měla náhradní šaty. „Mám nějakou práci.“

„Hmmm, ano,“ řekla Verin a znovu se klidně napila čaje. „Předpokládám, že máš. Mimochodem, ty šaty, co máš na sobě, jsou zelené.“

Egwain nad tou nesmyslnou větou svraštila čelo a podívala se na své šaty. Samozřejmě nebyly zelené. Co to Verin povídá? Copak se ta žena…

Ztuhla a pohlédla na Verin.

Byla to lež. Verin mohla lhát.

„Ano, myslela jsem si, že to upoutá tvoji pozornost,“ řekla s úsměvem Verin. „Měla by ses posadit. Musíme toho hodně probrat a máme na to málo času.“