Bouře přichází

9 Odchod z Maldenu

Chladný jarní vánek zašimral Perrina na tváři. Takový větřík měl s sebou přinášet vůni pylu a svěží ranní rosy, hlíny, kterou převrátily výhonky, deroucí se na světlo, vůni nového života a znovu se rodící země.

Tento větřík sebou přinášel jen pach krve a smrti.

Perrin se k němu obrátil zády, klekl si a prohlížel kola vozu. Byl to robustní vůz z ořechovcového dřeva, ztmavlého stářím. Vypadalo to, že je ve slušném stavu, ale Perrin se naučil být v záležitosti vybavení z Maldenu opatrný. Šaidové nad povozy a skotem neohrnovaly nos tak jako nad koňmi, ale – stejně jako všichni Aielové – věřili, že cestovat se má nalehko. Vozy ani dvoukoláky neudržovali a Perrin při prohlídce našel nejednu skrytou vadu.

„Další!“ zařval, zatímco prohlížel náboj prvního kola. Výkřik byl určen davu lidí, kteří čekali, aby si s ním mohli promluvit.

„Můj pane?“ ozval se hlas. Byl hluboký a drsný, jako když škrábe dřevo o dřevo. Gerard Arganda, první kapitán Ghealdanu. Voněl dobře naolejovanou zbrojí. „Musím naléhat ve věci našeho odjezdu. Dovol mi jet s Jejím Veličenstvem napřed.“

„Její Veličenstvo“, o němž mluvil, byla Alliandre, královna Ghealdanu. Perrin se dál zabýval kolem; v truhlařině nebyl tak zběhlý jako v kovářství, ale jeho otec všechny své syny naučil, jak poznat, co není s vozem v pořádku. Lepší je opravit problém před odjezdem, než zůstat trčet v půli cesty k cíli. Perrin přejel prsty po hladkém hnědém dřevě. Žilkování bylo jasně zřetelné a Perrin pátravými prsty hledal ve všech namáhaných místech praskliny. Všechna kola vypadala dobře.

„Můj pane?“ zeptal se Arganda.

„Všichni půjdeme společně,“ řekl Perrin. „To je rozkaz, Argando. Nechci, aby si uprchlíci mysleli, že je opouštíme.“

Uprchlíci. Museli se postarat o víc než sto tisíc uprchlíků. Sto tisíc! Světlo, to bylo mnohem víc, než kolik lidí žilo v celém Dvouříčí. A Perrin měl za úkol je všechny nakrmit. Vozy. Mnoho lidí nechápalo, jak je dobrý vůz důležitý. Lehl si na záda, aby zkontroloval nápravy, a tak se mu naskytl výhled na zataženou oblohu, částečně zakrytou nedalekou maldenskou hradbou.

Na město tak daleko na severu Altary byl Malden velký. S těmi odstrašujícími hradbami a věžemi působil spíš jako pevnost než město. Až do včerejška bylo území kolem města domovem Šaido Aielů, ale ti byli teď pryč – mnozí z nich padli, jiní utekli, jejich zajatce osvobodily spojené síly Perrinových a seančanských oddílů.

Šaidové po sobě zanechali dvě věci: vzduch nasáklý pachem krve a sto tisíc uprchlíků, o něž se bylo třeba postarat. Přestože byl šťastný, že se mu podařilo dát jim svobodu, jeho cíl při osvobozování Maldenu byl úplně jiný: záchrana Faile.

K jeho pozicím se blížila další velká skupina Aielů, ale zpomalila a pak se utábořila a už se k Maldenu nehnala. Možná je Šaidové prchající z bitvy varovali, že před sebou mají početnou armádu, armádu, která Šaidy porazila navzdory usměrňovačkám. Vypadalo to, že tato nová skupina za Perrinem se s ním touží utkat právě tak málo jako on sní.

To mu poskytovalo čas. Alespoň trošku.

Arganda jej stále sledoval. Kapitán měl naleštěný hrudní plát a pod paží přilbu s mřížovým hledím. Podsaditý muž nebyl nějaký nafoukaný navoněný důstojníček, ale prostý muž, který se vypracoval zdola. Bojoval dobře a dělal, co se mu řeklo. Obvykle.

„V tomhle neustoupím, Argando,“ řekl Perrin a přitáhl se po vlhké zemi pod vůz.

„Nemohli bychom alespoň místo toho použít průchody?“ zeptal se Arganda, který poklekl a jeho prošedivělé, krátce zastřižené vlasy se téměř otřely o zem, jak nakukoval pod vůz.

„Aša’manové jsou téměř mrtví vyčerpáním,“ obořil se na něj Perrin. „Dobře to víš.“

„Jsou příliš unavení na velký průchod,“ řekl Arganda, „ale možná by mohli poslat malou skupinu. Má paní je ze svého zajetí vyčerpaná! Určitě nechceš, aby pochodovala!“

„Uprchlíci jsou taky unavení,“ řekl Perrin. „Alliandre může jet na koni, ale vyrazí s námi ostatními. Světlo dej, ať je to brzo.“

Arganda vzdychl, ale přikývl. Vstal, zatímco Perrin přejížděl prsty po nápravě. Dokázal napětí ve dřevě poznat od pohledu, ale dával přednost doteku. Dotek byl spolehlivější. V místech, kde se dřevo oslabilo, byly vždy praskliny nebo odštěpky, a po hmatu jste poznali, že mu hrozí zlomení. Dřevo bylo v tomto směru spolehlivé.

Na rozdíl od lidí. Na rozdíl od něj.

Zaskřípal zuby. Nechtěl na to myslet. Musel dál pracovat, musel stále něco dělat, aby se rozptýlil. Pracoval rád. V poslední době měl příliš málo příležitostí. „Další!“ zavolal a jeho hlas se odrazil od spodku vozu.

„Můj pane, měli bychom zaútočit!“ prohlásil bouřlivý hlas vedle vozu.

Perrin praštil hlavou zpátky do podupané trávy a zavřel oči. Bertain Gallenne, pan kapitán okřídlené gardy, byl pro Mayene tím, čím Arganda pro Ghealdan. Kromě této jediné společné věci byli oba kapitáni tak odlišní, jak jen dva lidé mohou být. Perrin zpod vozu viděl Bertainovy velké, nádherně zpracované boty s přezkami ve tvaru jestřábů.

„Můj pane,“ pokračoval Bertain. „Pěkný útok okřídlené gardy by tu aielskou chátru rozehnal, tím jsem si jist. Vždyť tady ve městě jsme si s Aiely snadno poradili!“

„To jsme měli Seančany,“ řekl Perrin, který skončil se zadni nápravou a prodíral se dopředu, aby zkontroloval druhou. Na sobě měl starý špinavý kabát. Faile mu za to vynadá. Měl se chovat jako urozený pán. Ale opravdu by čekala, že si vezme pěkný kabát, když se chystá strávit hodinu v leže na rozbahněné trávě prohlížením spodků vozů?

Faile by především nechtěla, aby ležel v rozbahněné trávě. Perrin zaváhal s rukou na přední nápravě a představil si její havraní vlasy a výrazný saldejský nos. Měla všechnu jeho lásku. Byla pro něj vším.

Uspěl – podařilo se mu ji zachránit. Tak proč se cítil, jako by vše bylo téměř stejně zlé jako předtím? Měl by oslavovat, být nadšením u vytržení, cítit úlevu. Tak hrozně se o ni během jejího zajetí bál. A přesto mu nyní, když už je v bezpečí, stále všechno připadá špatně. Nějak. Způsobem, který nedokázal vysvětlit.

Světlo! Copak nic nepůjde tak, jak má? Sáhl do kapsy a chtěl nahmatat zauzlovaný pruh kůže, který tam nosíval. Ale vyhodil ho. Přestaň! Pomyslel si. Je zpátky. Znovu to může být jako předtím. Ze ano?

„Ano, dobře,“ pokračoval Bertain, „dejme tomu, že při útoku by mohl být odchod Seančanů problém. Ale ta skupina Aielů, která tam táboří, je menší než ti, co jsme je už porazili. A pokud máš obavy, mohl bys poslat zprávu seančanskému generálovi a povolat ji zpátky. Určitě by si přála bojovat znovu po našem boku!“

Perrin se přinutil vrátit do reality. Jeho vlastní pošetilé problémy byly nepodstatné; právě teď musel zařídit, aby vozy vyrazily. Přední náprava byla v pořádku. Obrátil se a vylezl zpod vozu.

Bertain měl průměrnou výšku, přestože díky třem chocholům, trčícím z přilby, vypadal vyšší. Měl nasazený červený klípec – Perrin nevěděl, kde o oko přišel – a zbroj mu zářila. Vypadal nadšeně, jako by Perrinovo mlčení znamenalo, že vyrazí do útoku.

Perrin stál a oprašoval si prosté hnědé kalhoty. „Odcházíme,“ řekl a zvednutou rukou zarazil další dohadování. „Tady jsme klany porazili, ale nacpali jsme je ločidlem a měli jsme na své straně damane. Jsme unavení, zranění a máme Faile zpátky. Už nemáme důvod bojovat. Utečeme.“

Nezdálo se, že by to Bertaina uspokojilo, ale přikývl a vydal se přes rozbahněný terén k místu, kde seděli jeho muži na koních. Perrin se rozhlédl po malém hloučku lidí, kteří se tlačili kolem vozu, aby si s ním promluvili. Vypadalo to jako zbytečná námaha, neboť mnozí z žadatelů už věděli, jaká bude jeho odpověď.

Potřebovali však ty odpovědi slyšet od něj a Perrin už pochopil, jak je to důležité. Kromě toho mu jejich otázky pomáhaly odvádět pozornost od podivného napětí, které ze záchrany Faile cítil.

Zamířil k dalšímu vozu v řadě a jeho malý doprovod jej následoval. Dlouhou karavanu tvořilo dobrých padesát vozů. První byly naloženy tím, co zachránili z Maldenu; prostřední právě nakládali také a Perrinovi zbývalo zkontrolovat už jen dva vozy. Před západem slunce chtěl být od Maldenu pěkný kus cesty daleko. To ho pravděpodobně dostane dostatečně daleko, aby byl v bezpečí.

Pokud se tihle noví Šaidové nerozhodnou je pronásledovat a pomstít se. Vzhledem k tomu, jak velké množství lidí musel Petřin přesunout, dokázal by je sledovat i slepec.

Slunce klesalo k obzoru, zářící bod za závojem mraků. Světlo, tohle byl ale binec, všechen ten chaos při organizování uprchlíků a jednotlivých vojenských ležení. Dostat se pryč měla být ta snadná část!

Šaidský tábor byla pohroma. Jeho lidé odklidili a sbalili mnohé z opuštěných stanů. Krajina v okolí města, nyní prázdná, byla jedinou podupanou změtí trávy a bahna, posetou odpadky. Šaidové, jakožto Aielové, se raději utábořili mimo městské hradby. Byli to zvláštní lidé, to se nedalo popřít. Kdo by pohrdl pohodlnou postelí, nemluvě o lepší vojenské pozici, a raději zůstal venku ve stanech?

Aielové ovšem městy opovrhovali. Většina budov byla buď spálena během úvodního šaidského útoku, nebo vyrabována kvůli kořisti. Vyražené dveře, rozbitá okna, majetek opuštěný na ulicích a rozdupaný gai’sainy, kteří běhali sem a tam a nosili vodu.

Lidé stále pobíhali kolem, městskými branami a po bývalém šaidském ležení, a sháněli všechno, co se dá, aby to naložili na cestu. Jakmile se rozhodnou použít cestování, budou muset vozy opustit – Grady nedokázal udělat dost velký průchod, aby jím projel vůz – ale nyní představovaly velkou pomoc. Také zde bylo slušné množství skotu; ten prohlížel někdo jiný a ujišťoval se, že jsou zvířata dost silná, aby vozy utáhla. Mnoho koní z města nechali Šaidové utéct. To byla škoda. Ale museli jste využít, co jste měli.

Perrin došel k dalšímu vozu a začal prohlídku u dlouhé oje, k níž bude zapřažen dobytek. „Další!“

„Můj pane,“ řekl skřípavý hlas. „Myslím, že další jsem já.“

Perrin se ohlédl na mluvčího, svého tajemníka Sebbana Balwera. Muž měl úsečnou pobledlou tvář a neustále se hrbil, takže vypadal téměř jako hřadující sup. Přestože měl kabát a spodky čisté, Perrin měl dojem, že pokaždé, když Balwer udělá krok, měl by se z nich zvednout prach. Balwer byl cítit zatuchlinou, jako stará kniha.

„Balwere,“ řekl Perrin, přejel prsty po oji a pak zkontroloval popruhy na postroji. „Myslel jsem, že vyslýcháš zajatce.“

„Opravdu jsem tam měl spoustu práce,“ připustil Balwer. „Nicméně jsem začal být zvědavý. Musel jsi nechat Seančany odvést všechny zajaté Šaidy, co usměrňují?“

Perrin se na zatuchlého tajemníka podíval. Moudré, které uměly usměrňovat, omámili pomocí ločidla; ještě v bezvědomí je předali Seančanům, aby si s nimi udělali, co uznají za vhodné. Toto rozhodnutí Perrinovi mezi jeho spřátelenými Aiely právě nepřidalo na oblíbenosti, ale on nenechá tyhle usměrňovačky pobíhat kolem a připravovat pomstu.

„Nechápu, k čemu by mi byly,“ řekl Balwerovi.

„Nu, můj pane, mohli bychom se naučit mnoho zajímavého. Například to vypadá, že mnoho Šaidů se za chování svého kmene stydí. Samotné moudré mezi sebou měly spory. Také jednaly s velice zajímavými jedinci, kteří jim nabízeli předměty síly z věku pověstí. Ať byli kdokoli, uměli vytvářet průchody.“

„Zaprodanci,“ pokrčil Perrin rameny a klekl si na koleno, aby zkontroloval pravé přední kolo. „Pochybuju, že zjistíme, kteří. Nejspíš byli v přestrojení.“

Koutkem oka zahlédl, že Balwer nad tou poznámkou našpulil rty.

„Nesouhlasíš?“ zeptal se Perrin.

„Ne, můj pane,“ řekl. „Ty ,předměty’, které Šaidové dostali, jsou podle mého odhadu velice podezřelé. Aiely někdo napálil, i když jsem ještě nedokázal přijít na to proč. Ale kdybych měl víc času na prohledání města…“

Světlo! Bude od něj každý v táboře žádat něco, o čem ví, že to nemůže mít? Sklonil se, aby zkontroloval zadní část náboje kola. Něco se mu na něm nelíbilo. „Už víme, že proti nám stojí Zaprodanci, Balwere. Právem nebudou Randa vítat s otevřenou náručí, aby je znovu zapečetil nebo co s nima chce udělat.“

Zatracené barvy, co mu v mysli ukazují Randa! Opět je potlačil. Objevily se pokaždé, když myslel na Randa nebo Mata, a přinášely s sebou jejich obrazy.

„Každopádně,“ pokračoval Perrin, „nechápu, co chceš, abych udělal. Vezmeme s sebou šaidské gaťšainy. Děvy si jich pěkných pár zajaly. Můžeš je vyslechnout. Ale tohle místo opouštíme.“

„Ano, můj pane,“ řekl Balwer. „Jenom je škoda, že jsme o ty moudré přišli. Moje zkušenost říká, že patří k Aielům s největším… pochopením.“

„Saenčani je chtěli,“ řekl Perrin. „Tak je dostali. Nenechám se Edarrou v tyhle věci zastrašovat a co se stalo, stalo se. Co ode mě čekáš, Balwere?“

„Možná bychom mohli poslat zprávu,“ řekl Balwer, „aby moudrým položili pár otázek, až se proberou. Já…“ Odmlčel se, pak se sklonil a podíval se na Perrina. „Můj pane, tohle je poněkud rušivé. Nemohli bychom najít někoho jiného, kdo vozy prohlédne?“

„Všichni jsou buď příliš unavení, nebo mají práci,“ řekl Perrin. „Chci, aby se většina uprchlíků, co čeká v táborech, dala na pochod, až dostanou rozkaz. A většina našich vojáků shání ve městě zásoby – každá hrstka obilí, kterou najdou, se bude hodit. Polovina je toho stejně zkažená. S tou prací pomáhat nemůžu, protože musím být někde, kde mě lidi najdou.“ S tím se smířil, i když ho to rozčilovalo.

„Ano, můj pane,“ přikývl Balwer. „Ale určitě bys mohl být někde v dosahu, aniž by ses plazil pod vozy.“

„Je to práce, kterou můžu dělat, zatímco se mnou lidi mluví,“ řekl Perrin. „Nepotřebuješ moje ruce, jenom můj jazyk. A ten jazyk ti říká, ať na Aiely zapomeneš.“

„Ale…“

„Nic víc udělat nemůžu, Balwere,“ prohlásil Perrin rozhodně a pohlédl na něj skrz paprsky kola. „Míříme na sever. Se Šaidy jsem skončil; pokud jde o mě, ať si třeba shoří.“

Balwer znovu našpulil rty a byla z něj nepatrně cítit zlost. „Samozřejmě, můj pane,“ řekl a rychle se uklonil. Pak odešel.

Perrin se vykroutil ven, vstal a kývl na mladou ženu, která ve špinavých šatech a obnošených botách stála vedle řady vozů. „Dojdi pro Lyncona,“ řekl. „Řekni mu, aby se podíval na náboj tohohle kola. Myslím, že někdo sundal ložisko a celá ta zatracená věc vypadá, že každou chvíli upadne.“

Mladá žena přikývla a odběhla. Lyncon byl mistr tesař, který měl tu smůlu, že byl zrovna na návštěvě u příbuzných v Cairhienu, když Šaidové zaútočili. Téměř z něho vymlátili všechnu vůli. Možná to on měl prohlížet vozy, ale když viděl ten vyděšený pohled v jeho očích, nebyl si Perrin jistý, jak moc tomu muži důvěřuje, že provede řádnou prohlídku. Nicméně se zdálo, že opravit vadu, kterou mu ukážou, dokáže dost dobře.

A pravda byla, že dokud se Perrin hýbal, měl pocit, že má něco na práci a dělá pokroky. Nemyslel na jiné věci. Vozy se daly snadno spravit. Nebyly jako lidé, ani trochu.

Perrin se obrátil a zahleděl se přes prázdné ležení, poseté ohništi a odhozenými hadry. Faile mířila zpátky k městu; zorganizovala část svých následovníků, aby ho propátrali. Byla neobyčejná. Nádherná. Ta krása nebyla jen v její tváři či štíhlé postavě, byla v tom, jak snadno velela lidem, jak rychle vždy věděla, co dělat. Byla chytrá tak, jak Perrin nikdy nebyl.

Nebyl hloupý; jen o věcech rád přemýšlel. Ale nikdy to neuměl s lidmi, nějako Mat nebo Rand. Faile mu ukázala, že to nemusí s lidmi umět, dokonce ani se ženami ne, dokud se dokáže postarat, aby mu rozuměla alespoň jedna osoba. Nemusel umět mluvit s nikým, dokud uměl mluvit s ní.

Nyní však nedokázal najít vhodná slova. Dělal si starosti s tím, co se jí stalo během zajetí, ale nijak jí ty možné události nezazlíval. Měl vztek, ale nic z toho, co se stalo, nebyla její vina. Abyste přežili, dělali jste to, co je nutné. Za tu sílu ji měl v úctě.

Světlo! pomyslel si. Zase přemýšlím! Musím pracovat. „Další!“ zařval a sklonil se, aby pokračoval v prohlídce vozu.

„Kdybych viděl jen tvoji tvář a nic jinýho, chlapče,“ ozval se srdečný hlas, „myslel bych, že jsme tuhle bitvu prohráli.“

Perrin se překvapeně otočil. Neuvědomil si, že mezi těmi, co čekali, až s ním promluví, je i Tam al’Thor. Zástup prořídl, ale stále zde bylo pár poslů a sloužících. Vzadu se statný zavalitý ovčák opíral při čekání o hůl. Vlasy mu prokvetly stříbrem. Perrin si vzpomínal na dobu, kdy byly černé. Když Perrin býval ještě chlapec, než se seznámil s kladivem a výhní.

Perrin spustil ruku a dotkl se kladiva u pasu. Dával mu přednost před sekerou. Bylo to správné rozhodnutí, ale přesto nad sebou v bitvě o Malden ztratil kontrolu. Trápilo jej snad tohle?

Nebo to, jak moc si to zabíjení užíval?

„Co potřebuješ, Tame?“ zeptal se.

„Jenom jsem přinesl hlášení, můj pane,“ řekl Tam. „Muži z Dvouříčí jsou připravení na pochod a každý z nich má pro jistotu na zádech dva strany. Kvůli ločidlu jsme nemohli použít vodu z města, tak jsem pár chlapců poslal k akvaduktu naplnit nějaké sudy. Hodil by se nám vůz, který by je přivezl zpátky.“

„Máš ho mít,“ usmál se Perrin. Konečně někdo, kdo dělá, co je třeba, aniž by se na to nejdřív musel ptát! „Řekni mužům z Dvouříčí, že mám v úmyslu dostat je domů co nejdřív. Jakmile budou Grady a Neald dost silní, aby vytvořili průchod. Ale to může chvíli trvat.“

„To oceňujeme, můj pane,“ řekl Tam. Bylo tak zvláštní, když ten titul používal. „Ale mohl bych s tebou na chvíli mluvit mezi čtyřma očima?“

Perrin přikývl a zároveň si všimly, že přichází Lyncon – dal se zřetelně rozeznat podle kulhání – aby se podíval na vůz. Perrin s Tamem poodešli od skupiny sloužících a stráží do stínu maldenské hradby. U základů mohutných kamenných kvádrů, které tvořily opevnění, rostl zelený mech; bylo zvláštní, že mech měl mnohem jasnější barvu než podupaná tráva v bahně pod jejich nohama. Zdálo se, že letos na jaře se nic než mech nezelená.

„O co jde, Tame?“ zeptal se Perrin, jakmile byli z doslechu.

Tam se poškrábal na tváři; vyrůstalo na ní šedé strniště. Poslední dobou Perrin své muže tvrdě honil a na holení nebyl čas. Tam měl na sobě prostý modrý vlněný kabát a silná látka mu nejspíš poskytovala vítaný štít proti horskému větříku.

„Chlapci jsou zvědaví, Perrine,“ řekl Tam o něco méně formálně, když teď byli sami. „Myslel jsi vážně, když jsi říkal, že to s Manetherenem vzdáváš?“

„Jo,“ řekl Perrin. „Od chvíle, kdy jsem ten prapor vztyčil, s ním nebylo nic než potíže. Seančani i všichni ostatní se to klidně můžou dozvědět. Nejsem král.“

„Máš královnu, která ti přísahala jako svému lennímu pánovi.“

Zamyslel se nad Tamovými slovy a snažil se přijít na nejlepší odpověď. Tohle chování dřív působilo, že si lidé mysleli, že mu to pomalu myslí. Nyní soudili, že přemýšlivost znamená, že je Perrin mazaný a bystrý. Jaký rozdíl znamenalo pár ozdobných slůvek před vaším jménem!

„Myslím, že cos udělal, bylo správný,“ překvapil ho Tam. „Kdybys Dvouříěí přejmenoval na Manetheren, nejenže by to popudilo Seančany, ale i samotnou andorskou královnu. Naznačovalo by to, že máš v úmyslu držet víc než jen Dvouříěí, že možná chceš dobýt všechno, co kdysi Manatherenu patřilo.“

Perrin zavrtěl hlavou. „Nechci dobývat vůbec nic, Tame. Světlo! Nechci držet to, co lidi říkaj, že mám. Čím dřív Elain usedne na trůn a pošle do Dvouříěí řádnýho urozenýho pána, tím lip. Můžeme skoncovat s celým tím urozeným pánem Perrinem a věci se můžou vrátit k normálu.“

„A královna Alliandre?“ zeptal se Tam.

„Může místo toho přísahat Elain,“ prohlásil Perrin paličatě. „Nebo možná přímo Randovi. Vypadá to, že on rád sbírá království. Jako dítě, co si hraje s oblázky.“

Z Tama bylo cítit znepokojení. Neklid. Perrin se odvrátil. Věci by měly být jednodušší. Měly by. „Co je?“

„Myslel jsem, že už jsi to překonal,“ řekl Tam.

„Od doby před únosem Faile se nic nezměnilo,“ řekl Perrin. „Pořád se mi nelíbí ani ten prapor s vlčí hlavou. Myslím, že je možná načase sundat i ten.“

„Muži tomu praporu věří, Perrine, chlapče,“ řekl Tam tiše. Měl klidné způsoby, ale když promluvil, nutilo vás to naslouchat. Samozřejmě taky obvykle mluvil rozumně. „Vzal jsem si tě stranou, protože jsem tě chtěl varovat. Pokud dáš chlapcům možnost vrátit se do Dvouříěí, někteří půjdou. Ale ne moc. Většinu jsem slyšel přísahat, že tě budou následovat k Šajol Ghúlu. Vědí, že Poslední bitva přichází – kdo by to se všemi těmi nedávnými znameními nevěděl? Nechtějí zůstat pozadu.“ Zaváhal. „A já taky ne, řekl bych.“ Byl cítit odhodláním.

„Uvidíme,“ zamračil se Perrin. „Uvidíme.“

Poslal Tama pryč s rozkazem zabavit vůz a odjet s ním pro sudy s vodou. Vojáci poslechnou; Tam byl Perrinův první kapitán, ačkoli Perrinovi připadalo, že by to mělo být naopak. Moc toho o Tamově minulosti nevěděl, ale Tam už kdysi dávno bojoval v aielské válce; držel v ruce meč dřív, než se Perrin narodil. A nyní poslouchal Perrinovy rozkazy.

Všichni je poslouchali. A chtěli to dělat i dál! Copak se nepoučili? Opřel se o hradbu a zůstal stát ve stínu, místo aby se vrátil ke sloužícím.

Když se toho nyní chytil, uvědomil si, že je to součást toho, co ho trápí. Ne vše, ale částečně ano, a souvisí to s tím, co ho znepokojuje. Dokonce i teď, co se Faile vrátila.

V posledni době nebyl dobrým vůdcem. Samozřejmě nikdy nebýval dokonalý, dokonce i když zde byla Faile, aby mu radila. Ale během její nepřítomnosti byl horší. Mnohem horší. Ignoroval Randovy rozkazy, ignoroval všechno, jen aby ji dostal zpátky.

Ale co jiného měl muž dělat? Jeho ženu unesli!

Zachránil ji. Ale opustil při tom všechny ostatní. A zemřeli kvůli němu muži. Dobří muži. Muži, kteří v něj věřili.

Zatímco stál ve stinu, vzpomněl si na okamžik – jen jeden den vzdálený – kdy spojenec padl, zasažen aielskými šípy, se srdcem otráveným Masemou. Aram býval jeho přítel, přítel, kterého Perrin odhodil při své výpravě za záchranou Faile. Aram si zasloužil něco lepšího.

Nikdy jsem tomu cikánovi neměl dovolit uchopit meč, pomyslel si, ale právě teď se tím nechtěl zabývat. Nemohl. Měl příliš mnoho práce. Zamířil od hradby s úmyslem prohlédnout poslední vůz v řadě.

„Další!“ vyštěkl, když znovu začal.

Předstoupila Aravine Camel. Amadičanka na sobě už neměla oděv gai’šainů\ místo toho si oblékla prosté, světle zelené šaty, ne právě čisté, které vytáhli ze zachráněných věcí. Byla kyprá, ale ve tváři stále měla přepadlý výraz jako následek času stráveného v zajetí. Vznášel se kolem ní opar odhodlání. Byla překvapivě dobrá v organizování a Perrin měl podezření, že je urozeného rodu. Měla v sobě ten nádech: sebevědomí, nenucenost při vydávání rozkazů. Byl zázrak, že tyto vlastnosti přežily zajetí.

Zatímco si klekal, aby se podíval na první kolo, uvažoval, jak je zvláštní, že si Faile vybrala Aravine, aby dohlížela na uprchlíky. Proč ne někoho z mladých Ca Failej Ti floutkové uměli být otravní, ale předváděli nezvyklou míru schopností.

„Můj pane,“ řekla Aravine, jejíž obratné pukrle bylo jen další známkou jejího původu. „Dokončila jsem organizaci lidí k odchodu.“

„Tak brzo?“ zeptal se Perrin, který vzhlédl od kola.

„Nebylo to tak složité, jak jsme čekali, můj pane. Přikázala jsem jim shromáždit se podle toho, ke kterému státu patří, a pak podle místa narození. Cairhieňané tvoří největší část, což není překvapivé, následují je Altařané, pak Amadičané a směsice dalších. Pár Domanců, nějací Taraboňané a sem tam nějaký Hraničář nebo Tairen.“

„Kolik z nich vydrží den či dva pochodu, aniž by se vezli na voze?“

„Většina, můj pane,“ řekla. „Nemocné a staré vyhodili z města, když se ho Šaidové zmocnili. Zdejší lidé jsou zvyklí na dřinu. Jsou vyčerpaní, urozený pane, ale zrovna netouží tady čekat, když ani ne půl dne cesty odtud táboří další Šaidové.“

„Dobrá,“ řekl Perrin. „Okamžitě vyražte na pochod.“

„Okamžitě?“ zeptala se Aravine překvapeně.

Přikývl. „Chci, aby byli na cestě a pochodovali na sever tak rychle, jak se ti podaří s nimi vyrazit. Pošli Alliandre a její gardu, aby vás vedli.“ To by mělo zarazit Argandovy stížnosti a dostane to uprchlíky z cesty. Děvy budou mnohem lepší a výkonnější, když budou zásoby shánět samy. Se sháněním jídla už stejně téměř skončili. Jeho lidé budou muset na cestě vydržet jen pár týdnů. Potom by mohli průchodem projít na nějaké bezpečnější místo. Snad do Andoru nebo Cairhienu.

Ti Šaidové za nimi ho znepokojovali. Kdykoli se mohli rozhodnout zaútočit. Raději zmizet a nepokoušet je.

Aravine se uklonila a odspěchala, aby začala s přípravami, a Perrin poděkoval Světlu za dalšího člověka, který se ho nepotřeboval vyptávat nebo ho zpochybňovat. Perrin poslal kluka, aby Argandu informoval o blížícím se pochodu, a pak dokončil prohlídku vozu. Potom vstal a otřel si ruce do kalhot. „Další!“ řekl.

Nikdo nepředstoupil. Kolem něj zůstaly jen stráže, poslíčci a pár vozků, kteří čekali, až zapřáhnou voly a odvezou povozy, aby je naložili. Děvy uprostřed bývalého ležení nakupily velkou hromadu jídla a jiných zásob a Perrin rozeznával Faile, která to tam třídila.

Perrin poslal celý svůj doprovod za ní, aby jí pomohli, a pak se ocitl sám. A neměl co na práci.

Přesně tomu se chtěl vyhnout.

Opět zadul vítr a přinesl s sebou ten ohavný pach smrti. Také přinesl vzpomínky. Bojová zuřivost, vášeň a vzrušení při každém úderu. Aielové byli skvělí válečníci - ti nejlepší, jaké zem nosila. Každý souboj byl těsný a Perrin si odnesl řadu šrámů a modřin, ačkoli ty už mu vyléčili.

Při boji s Aiely se cítil živý. Každý, kterého zabil, to s oštěpy výborně uměl; každý ho býval mohl zabít. Ale on vyhrál. V okamžicích boje cítil, jak ho pohání nadšení. Nadšení z toho, že konečně něco dělá. Po dvou měsících čekání znamenal každý úder další krok k nalezení Faile.

Už žádné mluvení. Žádné další plánování. Našel cíl. A ten byl nyní pryč.

Cítil se prázdný. Bylo to jako… jako tehdy, když mu otec slíbil něco neobyčejného jako dárek k Jamicím. Perrin dychtivě čekal celé měsíce a dělal všechny své domácí práce, aby si neznámý dárek zasloužil. Když konečně dostal malého dřevěného koníka, chvilku byl nadšený. Dalšího dne však pocítil ohromující stesk. Ne kvůli dárku, ale protože už neměl oč se snažit. Vzrušení bylo pryč a on si teprve tehdy uvědomil, jak vzácnější mu připadalo očekávání než dárek samotný.

Brzy poté začal chodit do kovárny k pantátovi Luhhanovi a nakonec se stal jeho učněm.

Byl rád, že má Faile zpátky. Jásal nad tím. Ale přesto, co mu nyní zbývalo? Ti zpropadení lidi v něm viděli vůdce. Někteří o něm dokonce uvažovali jako o svém králi! O to nikdy nežádal. Nařizoval jim sundat prapory pokaždé, když je vytáhli, dokud ho Faile nepřesvědčila, že používat je bude výhoda. Stále nevěřil, že sem praporec s vlčí hlavou patří a má se drze třepotat nad ležením.

Ale mohl ho sundat? Muži k němu vzhlíželi. Pokaždé, když procházeli kolem praporu, cítil z nich hrdost. Nemohl je odehnat. Rand bude potřebovat jejich pomoc - bude potřebovat každou pomoc – při Poslední bitvě.

Poslední bitva. Mohl muž jako on, muž, který nechce být vůdcem, vést tyto vojáky k nejdůležitějšímu okamžiku v jejich životě?

Barvy zavířily a ukázaly mu Randa, jak sedí v něčem, co vypadalo jako kamenný tairenský dům. Perrinův starý přítel se tvářil zachmuřeně, jako člověk, kterého trápí závažné myšlenky. Dokonce i takto usazený působil Rand královsky. On byl takový, jaký měl král být, s tím nádherným rudým kabátcem a vznešenými způsoby. Perrin byl jen kovář.

Vzdychl, potřásl hlavou a obraz rozehnal. Musí vyhledat Randa. Cítil, jak jím něco škube, tahá ho.

Rand ho potřebuje. Na to se nyní musí soustředit.