Bouře přichází

39 Návštěva Verin Sedai

„Nikdy jsi nedržela hůl přísahy,“ obvinila ji Egwain, stále stojící vedle skříňky. Verin stále seděla na lůžku a upíjela čaj. Statná žena na sobě měla prosté hnědé šaty decentního střihu a se silným koženým opaskem. Sukně byly prostřižené a soudě podle špinavých bot, vykukujících zpod lemu, se právě vrátila do Bílé věže.

„Nebuď hloupá.“ Verin si odhrnula pramen vlasů, který se jí uvolnil z drdolu; v hnědé barvě byly zřetelné šedé prameny. „Dítě, držela jsem hůl přísahy a přísahala na ni dřív, než se narodila tvoje babička.“

„Tak jsi nechala přísahy odstranit,“ řekla Egwain. S pomocí hole přísahy to bylo možné – nakonec, Yukiri, Saerin a ostatní své přísahy odstranily a nahradily.

„Nu, ano,“ řekla Verin mateřsky.

„Nevěřím ti,“ slyšela se Egwain vyhrknout. „Myslím, že jsem ti nikdy nevěřila.“

„Velmi moudré,“ řekla Verin, upíjejíc čaj. Egwain tu vůni nepoznávala. „Vždyť konec konců patřím k černému adžah.“

Egwain pocítila zamrazení, jako kdyby jí někdo přímo do zad a hrudi vrazil ledově chladný hrot. Černé adžah. Verin patří k černým. Světlo!

Egwain okamžitě sáhla po jediné síle. Ale kvůli ločidlu to samozřejmě byla marná námaha. A sama Egwain navrhla, aby jí ho daly! Světlo, copak se úplně pomátla? Po svém vítězství byla tak sebejistá, že nepředvídala, co by se mohlo stát, když narazí na černou sestru. Ale kdo mohl předvídat, že narazí na černou sestru? Najdete ji, jak klidně sedí u vás na posteli, popíjí čaj a hledí na vás očima, které vždy vypadaly, jako když vědí příliš mnoho. Kde se lépe schovat, než jako skromná hnědá, kterou ostatní sestry pro její roztržité způsoby učence přehlížejí?

„Páni, tohle je ale dobrý čaj,“ řekla Verin. „Až příště uvidíš Laras, prosím, poděkuj jí za mě, že mi ho sehnala. Tvrdila, že má nějaký, co se nezkazil, ale já jí to nevěřila. V téhle době se ničemu nedá moc věřit, že?“

„Copak Laras je temná družka?“ zeptala se Egwain.

„Nebesa, ne,“ řekla Verin. „Je všechno možné, ale ne temná družka. Spíš uvidíš, jak se bělokabátník žení s Aes Sedai, než Laras přísahat Velikému pánovi. Pozoruhodná žena. A docela dobrá v posuzování chuti čaje.“

„Co se mnou uděláš?“ zeptala se Egwain, která se přinutila mluvit klidně. Kdyby ji Verin chtěla zabít, už by to bylo hotovo. Verin očividně chtěla Egwain využít, a to by Egwain poskytlo příležitost. Příležitost k útěku, příležitost situaci zvrátit. Světlo, to ale bylo mizerné načasování!

„Tedy,“ řekla Verin, „nejdřív tě požádám, aby sis sedla. Nabídla bych ti trochu čaje, ale upřímně pochybuju, že bys chtěla ten, co piju.“

Mysli, Egwain! napomenula se. Volat o pomoc nebude k ničemu; nejspíš by ji slyšely jenom novicky, neboť obě její červené strážkyně utekly. Právě teď musí být sama! Nikdy by ji nenapadlo, že si bude přát mít své věznitelky poblíž.

A i kdyby zaječela, Verin by ji nepochybně svázala a zacpala jí pusu tkanivem vzduchu. A kdyby ji některé z novicek zaslechly, přiběhly by se podívat, co se děje – a tím by je Verin jen také dostala do spárů. Takže si Egwain přitáhla jedinou dřevěnou stoličku v místnosti a posadila se na ni. Její zadek proti holému dřevu zaprotestoval.

V pokojíku vládlo ticho, klid a chlad, neboť v něm čtyři dny nikdo nebydlel. Egwain horečně hledala únikovou cestu.

„Blahopřeju ti k tomu, co jsi tady dokázala, Egwain,“ řekla Verin. „Trochu jsem sledovala to pošetilé chování jednotlivých adžah a jejich spory, ačkoli jsem se rozhodla osobně se do toho nezapojovat. Důležitější bylo pokračovat ve výzkumu a hlídat mladého al’Thora. Musím říct, že je dost vznětlivý. Dělám si o toho chlapce starosti. Nejsem si jistá, že chápe, jak Veliký pán pracuje. Ne všechno zlo je tak… očividné jako Vyvolení. Nebo Zaprodanci, jak bys je nazývala ty.“

„Očividné?“ zeptala se Egwain. „Zaprodanci?“

„No, ve srovnání s jiným.“ Verin se usmála a ohřála si ruce o šálek čaje. „Vyvolení jsou jako banda hašteřících se dětí, z nichž každé se snaží vřískat nejhlasitěji a upoutat otcovu pozornost. Je snadné přijít na to, co chtějí oni: moc nad ostatními dětmi, důkaz, že to oni jsou ti nejdůležitější. Jsem přesvědčená, že Vyvoleného nedělá inteligence, úskočnost nebo schopnosti – ačkoli jsou samozřejmě i tyto věci důležité. Ne, věřím tomu, že to, co Veliký pán hledá ve svých nejpřednějších vůdcích, je sobectví.“

Egwain svraštila čelo. Opravdu se tady klidně baví o Zaprodancích? „Proč by si vybíral zrovna takovou vlastnost?“

„Dělá je to předvídatelnými. Nástroj, u nějž se můžeš spolehnout, že se zachová předvídatelně, je mnohem cennější než ten, kterému nerozumíš. Nebo možná proto, že když proti sobě navzájem bojují, přežijí jen ti silní. Po pravdě řečeno, nevím. Vyvolení jsou předvídatelní, ale Veliký pán ani náhodou. Dokonce ani po desetiletích studia si nejsem jistá, co chce on nebo proč to chce. Jen vím, že tahle bitva se nevybojuje tak, jak al’Thor předpokládá.“

„A co to má společného se mnou?“ zeptala se Egwain.

„Moc ne,“ řekla Verin a mlaskla. „Obávám se, že odbíhám. A to mám tak málo času. Opravdu se musím soustředit.“ Stále vypadala jako ta příjemná učená hnědá sestra. Egwain vždycky čekala, že černé sestry budou… jiné.

„Každopádně,“ pokračovala Verin. „Mluvily jsme o tom, co jsi dokázala tady ve Věži. Bála jsem se, že dorazím a najdu tě, jak se svými přáteli stále lelkuješ venku. Představ si můj úžas, když jsem zjistila, že jsi nejen pronikla k Elaidě, ale zjevně jsi proti ní obrátila i polovinu samotné sněmovny. Musím ti net, že některé z mých společníků jsi opravdu rozvzteklila. Vůbec je to netěší.“ Verin zavrtěla hlavou a vypila další doušek čaje.

„Verin, já…“ Egwain se na okamžik odmlčela. „Co je…“

„Obávám se, že nemáme čas,“ řekla Verin a předklonila se. Náhle jako by se na ní něco změnilo. Přestože stále byla starou – a občas mateřskou – ženou, její tvář získala odhodlanější výraz. Podívala se Egwain do očí a intenzita jejího pohledu Egwain ohromila. Byla to tatáž žena?

„Děkuju ti, že jsi nechala znavenou ženu, aby se vyzpovídala,“ řekla Verin jemnějším hlasem. „Bylo tak milé si popovídat nad šálkem čaje, ještě alespoň jednou. A teď, je tady pár věcí, které musíš vědět. Před mnoha lety jsem čelila rozhodnutí. Ocitla jsem se v postavení, kdy jsem mohla buď složit přísahy Temnému, nebo jsem mohla prozradit, že jsem ve skutečnosti nikdy nechtěla – nebo neměla v úmyslu – tak učinit, což by vedlo k mojí popravě.

Možná, že někdo jiný by se z té situace nějak vykroutil. Mnozí by si prostě zvolili smrt. Já jsem to nicméně považovala za příležitost. Pochop, člověku se málokdy naskytne taková šance, studovat šelmu zevnitř jejího srdce, podívat se, co jí skutečně rozhání krev. Objevit, kam vedou všechny ty malé žíly a cévy. Docela pozoruhodná zkušenost.“

„Počkej,“ řekla Egwain. „Ty ses k černým adžah připojila, abys je studovala!“

„Připojila jsem se k nim, abych si zachránila kůži,“ odpověděla s úsměvem Verin. „Mám ji docela ráda, ačkoli Tomas pořád mluví o těch bílých vlasech. Každopádně poté, co jsem se k nim připojila, jsem se jejich studiem snažila tu situaci co nejlépe využít.“

„Tomas. Ví, co jsi udělala?“

„Sám byl temný druh, dítě,“ řekla Verin. „Který chtěl najít cestu, jak z toho ven. Nu, žádná cesta ven ve skutečnosti není, ne, jakmile tě má Veliký pán ve svých spárech. Ale byl způsob, jak bojovat, jak trochu vynahradit to, co člověk udělal. Tomášovi jsem tu možnost nabídla a věřím, že mi za to byl docela vděčný.“

Egwain váhala a snažila se to všechno pojmout. Verin byla temná družka… ale zároveň ne. „Říkalas, že ti ,byl‘ docela vděčný?“

Verin neodpověděla hned. Prostě se znovu napila čaje. „Přísahy, které člověk skládá Velikému pánovi, jsou dosti přesné,“ pokračovala nakonec. „A když jsou vloženy na někoho, kdo umí usměrňovat, také velice svazující. Je nemožné je zlomit. Můžeš podrazit jiné temné druhy, můžeš se obrátit proti Vyvoleným, když to dokážeš ospravedlnit. Sobectví se musí uchovávat. Ale nikdy nemůžeš zradit jeho. Nikdy nemůžeš zradit nepřátelům řád samotný. Avšak přísahy jsou přesné. Velice přesné.“ Zvedla pohled a podívala se Egwain do očí. „,Přísahám, že nezradím Velikého pána a zachovám tajemství až do hodiny své smrti.’ To jsem slíbila. Rozumíš?“

Egwain pohlédla na kouřící šálek ve Verininých rukách. „Jed?“

„Je třeba velice zvláštní čaj, aby teřeník hladce sklouzl do krku,“ řekla Verin a spolkla další doušek. „Jak jsem řekla, poděkuj za mě Laras, prosím.“

Egwain zavřela oči. Nyneiva se jí o teřeníku zmínila; zabít mohla už jediná kapka. Byla to rychlá smrt, klidná, a často přicházela… do hodiny od pozření.

„Zajímavá díra v přísaze,“ řekla Verin tiše. „Která člověku dovolí spáchat v poslední hodině života zradu. Nemůžu se ubránit úvahám, zda o tom Veliký pán ví. Proč by takovou díru nezakryl?“

„Možná to nevidí jako hrozbu,“ řekla Egwain, která otevřela oči. „Konec konců, jaký temný druh by se zabil, aby dosáhl vyššího dobra? Nevypadá to jako něco, co by jeho následovníci zvažovali.“

„V tom máš možná pravdu,“ řekla Verin a odložila šálek čaje. „Bylo by moudré dohlédnout na to, ať se toho opatrně zbaví, dítě.“

„Takže to je všechno?“ zeptala se Egwain a zamrazilo ji. „A co Tomas?“

„Už jsme se rozloučili. Poslední hodinu tráví s rodinou.“

Egwain potřásla hlavou. Byla to taková tragédie. „Přišla ses mi přiznat, zabila ses v poslední snaze o vykoupení?“

Verin se zasmála. „Vykoupení? Řekla bych, že to se nedá získat tak snadno. Světlo ví, že jsem toho udělala dost, abych si vysloužila velice zvláštní druh vykoupení. Ale stálo to za to. Skutečně stálo. Nebo si to prostě musím říkat.“ Natáhla se stranou a zpod složené přikrývky v nohách Egwaininy postele vytáhla koženou mošnu. Verin opatrně rozepnula řemeny a pak vytáhla dva předměty: knihy, obě vázané v kůži. Jedna byla větší, jako slovník, ačkoli na červené vazbě neměla žádný název. Druhá byla tenká modrá knížečka. Desky obou byly používáním mírně opotřebované.

Verin je podala Egwain. Ta si je váhavě vzala, v pravé ruce těžký větší svazek, v levé ruce lehký menší. Prstem přejela po hladké kůži a svraštila čelo. Zvedla oči k Verin.

„Každá žena mezi hnědými,“ řekla Verin, „se snaží vytvořit něco trvalého. Bádání nebo výzkum, který bude mít význam. Ostatní nás často obviňují, že si nevšímáme okolního světa. Myslí si, že hledíme jen do minulosti. Nu, to je nepřesné. Jestliže okolí nevěnujeme pozornost, je to proto, že hledíme vpřed, k těm, kdo přijdou. A informace a znalosti, které shromažďujeme… ty tady zanecháváme pro ně. Ostatní adžah se starají, aby zlepšila dnešek; my toužíme zlepšit zítřek.“

Egwain odložila modrou knížečku stranou a nejprve se podívala do červené. Slova byla napsána malým a účelným, ale natěsnaným rukopisem, který rozeznala jako Verinin. Žádná z vět nedávala smysl. Byla to hatmatilka.

„Malá knížka je klíč, Egwain,“ vysvětlila Verin. „Obsahuje šifru, kterou jsem použila k napsání tohohle svazku. Tenhle svazek je… dílo. Moje dílo. Moje životní dílo.“

„Co je to?“ zeptala se Egwain tiše, i když tušila, že odpověď možná zná.

„Jména, místa, vysvětlení,“ řekla Verin. „Všechno, co jsem o nich zjistila. O vůdcích mezi temnými druhy, o černém adžah. Proroctví, kterým věří, cíle a motivace jednotlivých frakcí. A vzadu je seznam všech sester z černého adžah, které jsem dokázala identifikovat.“

Egwain sebou trhla. „Úplně všech?“

„Pochybuju, že jsem je zjistila všechny,“ řekla s úsměvem Verin. „Ale myslím, že jsem získala převážnou většinu. To ti slibuju, Egwain. Umím být velmi důkladná.“

Egwain užasle hleděla na knížky. Neuvěřitelné! Světlo, toto byl poklad větší, než jaký nashromáždil kterýkoli král. Stejně úžasný poklad jako samotný Valerský roh. Vzhlédla, a když si představila život strávený mezi černými, pozorováním, zapisováním a prací pro dobro všech, vhrkly jí slzy do očí.

„Ale ne, tohle nedělej,“ řekla Verin. Tvář jí začínala blednout. „Mají mezi námi mnoho agentů, jako když červi vyžírají ovoce od jádra. Myslela jsem si, že je načase, abychom my měli alespoň jednoho mezi nimi. Život jedné ženy za to stojí. Jen málo lidí mělo kdy příležitost vytvořit něco tak užitečného a úžasného, jako je ta kniha, kterou držíš. Všichni se snažíme změnit budoucnost, Egwain. Myslím, že jsem prostě jen dostala tu možnost.“

Verin se zhluboka nadechla a zvedla ruku k hlavě. „Vida. Zabírá to rychle. Ještě jednu věc ti musím říct. Otevři červenou knížku, prosím.“

Egwain to udělala a našla tenký kožený řemínek se závažíčky na koncích, jaký se obvykle používal jako záložka, ačkoli tento byl delší, než jaké obvykle vídala.

„Omotej ho kolem knihy,“ řekla Verin, „založ s ním kteroukoli stránku a volné konce obtoč shora.“

Egwain ji zvědavě poslechla, založila řemínek mezi náhodně zvolené stránky a knížku zavřela. Menší knížečku položila nahoru, pak vzala volné konce záložky, které volně visely dolů, a svázala je. Jak si všimla, závažíčka do sebe pasovala. Zasunula je do sebe.

A knihy zmizely.

Egwain zůstala zírat. Stále je cítila v rukou, ale samotné knihy byly neviditelné.

„Obávám se, že to funguje jenom na knihy,“ řekla Verin a zívla. „Zdá se, že někdo z věku pověstí si dělal velké starosti, jak ukrýt svůj deník před ostatními.“ Mírně se usmívala, ale byla stále bledší.

„Děkuji ti, Verin,“ řekla Egwain, otevřela a vyndala záložku. Svazky se opět objevily. „Kéž by nějak šlo…“

„Přiznávám, že jed byl záložní plán,“ řekla Verin. „Netoužím po smrti; stále jsou věci, které musím vykonat. Naštěstí jsem několik z nich uvedla do pohybu a někdo se o ně… postará v případě, že se nevrátím. Nicméně první plán byl najít hůl přísahy a zjistit, jestli bych ji mohla použít k odstranění přísah Velikému pánovi. Naneštěstí se zdá, že se hůl přísah ztratila.“

Saerin, napadlo Egwain, a ostatní. Nejspíš ji zase vzaly. „Je mi to líto, Verin,“ řekla.

„Možná by to stejně nefungovalo,“ řekla Verin, znovu se usadila na posteli a pod prokvetlé vlasy si dala polštář. „Proces skládání přísah Velikému pánovi byl… příznačný. Kéž bych pro tebe dokázala zjistit víc. Jedna z Vyvolených je ve Věži, dítě. Jsem si jistá, že je to Mesaana. Doufala jsem, že ti dokážu dát jméno, pod nímž se ukrývá, ale když jsem se s ní dvakrát setkala, byla tak zahalená, že jsem to nedokázala poznat. To, co jsem viděla, je zaznamenáno v červené knize.

Dávej si pozor, kam šlapeš. Dávej si pozor, jak udeříš. Rozhodnutí, jestli se je chceš pokusit dostat všechny najednou, nebo potají jednotlivě ty nejdůležitější, nechám na tobě. Možná se rozhodneš je sledovat a zjistit, zda dokážeš zkřížit jejich plány. Dobrý výslech by mohl objasnit některé z otázek, na něž jsem nedokázala odpovědět. Na někoho tak mladého musíš učinit tolik rozhodnutí.“ Zívla a pak stáhla tvář, jak se jí zmocnila bolest.

Egwain vstala a došla k Verin. „Děkuji ti, Verin. Děkuji ti, že sis vybrala mě, abych tohle břímě nesla dál.“

Verin se slabě usmála. „S těmi předchozími vybranými kousky, které jsem ti poskytla, sis vedla moc dobře. Byla to velice zajímavá situace. Amyrlin přikázala, abych ti poskytla informace k honu na černé sestry, které uprchly z Věže, takže jsem musela poslechnout, i když vedení černých ten rozkaz rozčílil. Víš, neměla jsem ti dávat ten snový ter’angrial. Ale vždycky jsem ohledně tebe měla tušení.“

„Nejsem si jistá, že si takovou důvěru zasloužím.“ Egwain sklopila oči ke knize. „Důvěru, kterou mi prokazuješ.“

„Nesmysl, dítě,“ řekla Verin, znovu zívla a zavíraly se jí oči. „Budeš amyrlin. Jsem si tím jistá. A amyrlin by měla být dobře vyzbrojená znalostmi. To je, mezi jiným, nejposvátnější povinností hnědých – vyzbrojovat svět znalostmi. Stále jsem jedna z nich. Prosím, postarej se, ať vědí, že i když moje jméno možná navždy poskvrní slovo černá, moje duše je hnědá. Povězjim…“

„Povím, Verin,“ slíbila Egwain. „Ale tvoje duše není hnědá. Já ji vidím.“

Její oči se třepotavě otevřely, setkaly se s Egwaininými a na čele jí naskočily vrásky.

„Tvoje duše je zářivě bílá, Verin,“ řekla Egwain jemně. „Jako samotné Světlo.“

Verin se usmála a oči se jí zavřely. Skutečná smrt přijde až za několik minut, ale nejprve a rychle se dostavilo bezvědomí. Egwain se posadila a držela ženinu ruku ve svých. Elaida a sněmovna se o sebe mohly postarat samy; Egwain svá semínka zasela dobře. Kdyby se teď ukázala a začala vznášet požadavky, příliš by tím přeháněla své postavení.

Poté, co se Verinin tep vytratil, Egwain vzala šálek s otráveným čajem, odložila ho stranou a podšálek podržela Verin u nosu. Na lesklém povrchu se nesrazil žádný dech. Dvojí kontrola vypadala necitelně, ale existovaly jedy, po nichž člověk vypadal mrtvý a dýchal jen velice mělce, a kdyby Verin chtěla Egwain ošálit a ukázat prstem na nesprávné sestry, byl by tohle úžasný způsob. Opravdu to bylo necitelné a Egwain se z toho dělalo špatně, ale byla amyrlin. Dělala těžké věci a zvažovala všechny možnosti.

Žádná černá sestra by určitě nebyla ochotná zemřít jen proto, aby ji takto uvedla v omyl. Srdcem Verin věřila, ačkoli mysl chtěla mít jistotu. Pohlédla ke svému jednoduchému stolku, na nějž položila knihy. V tu chvíli se dveře jejího pokoje bez varování otevřely a dovnitř nakoukla mladá Aes Sedai – měla šátek tak krátce, že její tvářještě nevykazovala bezvěký vzhled. Turese, jedna z červených sester. Takže konečně někoho poslaly, aby na Egwain dohlížel. Její svoboda byla u konce. Nu, nemělo cenu brečet nad tím, co mohlo být. Byl to dobře využitý čas. Přála si, aby jí byla Verin přišla navštívit o týden dřív, ale co se stalo, stalo se.

Červená sestra se při pohledu na Verin zamračila a Egwain si rychle zvedla prst ke rtům a střelila po mladé sestře pronikavým pohledem.

Pospíšila si ke dveřím. „Právě přišla dovnitř a chtěla se mnou mluvit o úkolu, který mi kdysi dávno zadala, ještě před rozdělením Věže. Tyhle hnědé sestry dokážou být občas neobvykle soustředěné jen na jedno.“ Každičké slovo byla pravda.

Turese té poznámce o hnědých smutně přikývla.

„Kéž by si lehla do vlastní postele,“ řekla Egwain. „Nejsem si jistá, co s ní teď dělat.“ Opět samá pravda. Egwain opravdu potřebovala dostat do ruky hůl přísah. V takovýchto chvílích začínalo lhaní vypadat až příliš příhodně.

„Musí být unavená z cest,“ řekla Turese tiše, ale pevně. „Necháš jí dělat, co chce; je to Aes Sedai a ty jenom novicka. Neruš ji.“

S těmi slovy červená zavřela dveře a Egwain se pro sebe spokojeně usmála. Pak pohlédla na Verinino mrtvé tělo a úsměv zmizel. Nakonec bude muset přiznat, že Verin zemřela. Jak vysvětlí tohle? No, na něco přijde. Když na ni zatlačí, mohla by prostě říct pravdu.

Nejdřív ale potřebovala strávit nějaký čas nad tou knihou. Možnost, že jí ji v blízké budoucnosti seberou, byla obrovská, dokonce i přes ten ter’angrial v podobě záložky. Nejspíš by šifrovací klíč měla uložit odděleně od zašifrované knihy. Možná by se měla klíč naučit zpaměti a zničit ho. Bylo by mnohem snazší plánovat, kdyby věděla, jak to proběhlo ve sněmovně! Sesadily Elaidu? Je Silviana naživu, nebojí popravily?

Teď toho moc zjistit nemohla, ne když ji hlídají. Bude prostě muset počkat. A číst.

Ukázalo se, že kód je velice složitý a vyžaduje k vysvětlení větší část malé knížky. Bylo to zároveň výhodné i rozčilující. Bylo by velice složité prolomit ho bez knížky, ale také téměř nemožné se klíč naučit zpaměti. Do rána to rozhodně nestihne, a tou dobou bude muset prozradit Verinin skutečný stav.

Ohlédla se na Verin. Skutečně vypadala, jako by klidně spala. Egwain vytáhla pokrývku a přikryla ji až ke krku, pak jí sundala boty a postavila je vedle postele, aby celou iluzi posílila. S pocitem, že jedná poněkud neuctivě, se rozhodla převrátit Verin na bok. Červená sestra už několikrát nahlédla dovnitř, a když uvidí Verin ležet v jiné poloze, nebude to vypadat tak podezřele.

Když s tím Egwain skončila, podívala se na svíčku, aby odhadla, kolik času uplynulo. V místnosti nebylo okno, novicky ho nemívaly. Potlačila touhu uchopit sílu a vytvořit kouli světla, při němž by mohla číst. Bude se muset spokojit s plamenem jediné svíčky.

Pustila se do prvního úkolu: rozšifrovat jména černých sester, jejichž seznam byl vzadu v knize. To bylo dokonce ještě důležitější než se naučit klíč. Musela vědět, komu může důvěřovat.

Několik příštích hodin patřilo k těm nejméně příjemným a nejvíce znepokojujícím v jejím životě. Některá ze jmen jí byla neznámá, mnohá stěží povědomá. Jiná patřila ženám, s nimiž pracovala, respektovala je, a dokonce jim důvěřovala. Zaklela, když téměř v čele seznamu našla Katerinino jméno, a pak překvapeně sykla, když se objevilo Alviarinino. O Elze Penfell a Galině Casban slyšela, nicméně některá z dalších jmen neznala.

Když si přečetla Šeriamino jméno, sevřel se jí žaludek. Egwain tu ženu kdysi podezírala, ale to bylo v době, kdy bývala novickou a přijatou. Tehdy – když poprvé začala hon na černé adžah – byla Liandrinina zrada stále čerstvá. Tehdy Egwain podezírala každého.

Během vyhnanství v Salidaru Egwain se Šeriam blízce spolupracovala a oblíbila si ji. Ale byla černá. Egwainina vlastní kronikářka byla černá. Seber se, Egwain, pomyslela si a dál pročítala seznam. Zažívala pocity zrazenosti, hořkosti a lítosti. Nedovolila, aby jí její city bránily ve splnění povinnosti.

Černé sestry byly roztroušené ve všech adžah. Některé byly přísedícími, jiné nejnižší a nejméně vlivné Aes Sedai. A byly jich stovky, podle Verinina počítání něco víc než dvě stě. Dvacet jedna v modrém adžah, dvacet osm v hnědém, třicet v šedém, třicet osm v zeleném, sedmnáct v bílém, dvacet jedna ve žlutém a ohromujících čtyřicet osm v červeném. Byla zde také jména přijatých a novicek. V knize byla poznámka, že ty už byly pravděpodobně temné družky dříve, než vstoupily do Bílé věže, protože černé adžah neverbovalo jinde než mezi Aes Sedai. Byl zde odkaz na delší vysvětlení na jedné z předchozích stránek, ale Egwain pokračovala ve čtení seznamu sester. Musela znát jméno každé ženy. Musela.

Černé sestry byly mezi vzbouřenkyněmi i mezi těmi z Bílé věže, a několik dokonce patřilo i k těm, které se nehlásily k žádné straně a během rozdělení nebyly ve Věži. Kromě Šeriam byla nejvíc znepokojivá jména na seznamu tak, která patřila přísedícím, ať už ve Věži nebo mezi rebely. Duhara Basaheen. Velina Behar. Sedore Dajenna. Delana Mosalaine, samozřejmě, a také Talene Minly. Meidani Egwain tajně prozradila, že Talene je černá adžah, kterou objevila Saerin s ostatními, ale utekla z Věže.

Moria Karentanis. Tato poslední žena patřila k modrému adžah, žena, jež nosila šátek víc než sto let, známá svou moudrostí a vyrovnaností. Egwain se s ní mnohokrát radila a využívala její zkušenosti, neboť předpokládala, že jako modrá bude patřit k těm, na jejichž podporu je největší spolehnutí. Moria patřila k těm, které chtěly za amyrlin Egwain, a v několika kritických okamžicích se bez váhání postavila na Egwaininu stranu.

Každé jméno bylo jako trn, který Egwain probodl kůži. Dagdara Finchey, která Egwain jednou vyléčila, když klopýtla a vymkla si kotník. Zanica, která Egwain dávala hodiny a vypadala tak mile. Larissa Lyndel. Mijasi, které Egwain louskala ořechy. Nesita. Nacelle Kajama. Nalaene Forrell, která – stejně jako Elza – přísahala Randovi. Birlen Pěna. Melvara. Čai Rugan…

Seznam pokračoval dál a dál. Romanda ani Lelaine k černým nepatřily, což Egwain mírně podráždilo. Moct jednu či obě vsadit do želez by se jí moc hodilo. Proč Šeriam, ale žádná z těchto dvou?

Nech toho, Egwain, pomyslela si. Nechováš se rozumně. Přání, aby určité sestry patřily k černým, ji nikam nedostane.

Kadsuane na seznamu nebyla. Ani žádná z Egwaininých nejdražších přítelkyň. Nečekala, že tam budou, ale i tak bylo příjemné dočíst seznam, aniž by narazila na jméno některé z nich. Skupina, která v Bílé věži pronásledovala černé adžah, byla spolehlivá, neboť žádné z jejích jmen se na seznamu neobjevilo. Na seznamu také nebylo jméno žádné ze špehů, které vyslaly ze Salidaru.

A Elaidino jméno na něm také nebylo. Na konci byla poznámka, vysvětlující, že si Verin Elaidu velmi podrobně prověřovala a hledala důkaz, že patří k černým. Avšak poznámky černých sester ji přiměly pevně věřit, že Elaida samotná není černá. Jen labilní žena, která někdy černé rozčilovala úplně stejně jako zbytek Věže.

Naneštěstí to dávalo smysl. Jakmile Egwain zjistila, že jsou Galina a Alviarin černé, očekávala, že Elaidino jméno na seznamu nenajde. Zdálo se pravděpodobnější, že si černé na post amyrlin vyberou někoho, kým mohou manipulovat, a pak k ni dosadí černou kronikářku, aby ji držela na uzdě.

Nejspíš na Elaidu použily nějakou páku prostřednictvím Galiny – která, jak Verin zaznamenala, se nejspíš dokázala stát hlavou červeného adžah – nebo Alviarin. Výhrůžkami nebo úplatky Elaidu donutily, aby dělala, co chtěly, aniž věděla, že slouží černým. A to také pomáhalo vysvětlit Alviarinin podivný pád. Snad zašla příliš daleko? Přehnala to a vysloužila si Elaidin hněv? Znělo to přijatelně, ačkoli to nebudou vědět jistě, dokud Elaida nepromluví nebo Egwain nebude moct dát Alviarin vyslechnout. Což měla v úmyslu udělat co nejdřív.

Zamyšleně zavřela tlustou červenou knihu. Její svíčka už téměř dohořela. Začínalo se připozdívat. Možná nastal čas trvat na tom, aby jí informovali o tom, co se ve Věži děje.

Než se stačila rozhodnout, jak to provést, ozvalo se zaklepání. Egwain vzhlédla a rychle omotala záložku a nechala obě knížky zmizet. Zaklepání znamenalo, že je tam někdo jiný než červená.

„Dále,“ zavolala.

Dveře se otevřely a objevila se Nicola, štíhlá dívka s velkýma tmavýma očima, která stála venku pod bedlivým dohledem Turese. Vypadalo to, že červenou zrovna netěší, že má Egwain návštěvu, ale kouřící miska na Nicolině podnose naznačovala, proč Nicola dostala svolení zaklepat.

Nicola udělala před Egwain pukrle, až jí bílé šaty novicky zašustily. Turese se zamračila ještě víc. Nicola si toho ale nevšímala. „Pro Verin Sedai,“ řekla tiše a kývla k posteli. „Přikázala to správkyně kuchyní poté, co se k ní doneslo, jak je Verin Sedai po cestě vyčerpaná.“

Egwain přikývla, ukázala ke stolu a potlačila vzrušení. Nicola rychle popošla, položila tác na stůl a téměř neslyšně zašeptala: „Mám se zeptat, jestli jí věříš.“ Znovu pohlédla k posteli.

„Ano,“ odpověděla Egwain a zakryla svou odpověď tím, že odsunula stoličku. Takže její spojenci nevěděli, že je Verin mrtvá. To bylo dobře; prozatím bylo tajemství stále v bezpečí.

Nicola přikývla a promluvila hlasitěji. „Bylo by dobře, kdyby jídlo snědla, dokud je ještě teplé, ale nechám na tobě, jestli se rozhodneš ji vzbudit. Nařídili mi tě varovat, ať se jídla ani netkneš.“

„Netknu, leda by se ukázalo, že ho nepotřebuje,“ odpověděla Egwain a odvrátila se. Za okamžik se dveře za Nicolou zavřely. Egwain několik nepříjemných minut čekala, až Turese otevře dveře a zkontroluje ji, a čas si krátila tím, že si umyla obličej a ruce a převlékla se do čistých šatů. Nakonec, když si byla jistá, že ji nikdo nevyruší, popadla lžičku a zalovila v polévce. A skutečně, našla malou lahvičku se svinutým kouskem papíru.

Chytré. Její spojenci očividně slyšeli o tom, že je Verin u ní v pokoji, a využili to jako záminku, jak někoho dostat dovnitř. Rozvinula papír, který obsahoval jediné slovo. „Čekej.“

Vzdychla, ale nedalo se nic dělat. Nicméně se neodvážila vytáhnout knihu a pokračovat ve čtení. Brzy zaslechla venku hlasy a cosi jako hádku. Znovu se ozvalo zaklepání.

„Dále,“ řekla zvědavě Egwain.

Dveře se otevřely a do pokoje vešla Meidani. Demonstrativně zavřela Turese dveře před nosem. „Matko,“ řekla a uklonila se. Útlá žena na sobě měla přiléhavé šedé šaty, které se až příliš okatě napínaly přes její kyprý hrudník. Měla dnes večer večeřet s Elaidou? „Omlouvám se, že jsem tě nechala čekat.“

Egwain nad tím mávla rukou. „Jak ses dostala přes Turese?“

„Všeobecně se ví, že mi Elaida… prokazuje přízeň,“ řekla. „A věžový zákon říká, že žádnému vězni nelze návštěvy upírat. Nemohla bránit sestře, která si přála navštívit obyčejnou novicku, i když se snažila o tom dohadovat.“

Egwain přikývla a Meidani zamračeně pohlédla na Verin. Pak zbledla. Verininy rysy získaly voskový a mdlý vzhled a bylo zjevné, že něco není v pořádku. Bylo dobře, že si Turese „spící“ ženu nikdy pořádně neprohlédla.

„Verin Sedai je mrtvá,“ řekla Egwain a zalétla pohledem ke dveřím.

„Matko?“ zeptala se Meidani. „Co se stalo? Napadly vás?“

„Verin Sedai otrávila temná družka krátce předtím, než si se mnou Verin mohla promluvit. O jedu věděla a přišla, aby mi v posledních chvílích života předala důležité informace.“ Bylo neuvěřitelné, co se mohlo skrývat v několika pravdivých větách.

„Světlo!“ vyhrkla Meidani. „Vražda uvnitř Bílé věže? Musíme to někomu říct! Sebrat stráže a…“

„Vyřešíme to,“ prohlásila Egwain rozhodně. „Nemluv tak hlasitě a seber se. Nechci, aby stráž venku slyšela, co říkáme.“

Meidani zbledla a pak se podívala na Egwain a nejspíš uvažovala, jak může být tak bezcitná. Dobře. Jen ať vidí klidnou a odhodlanou amyrlin. Ať nevidí ani náznak žalu, zmatku a úzkosti v Egwainině nitru.

„Ano, matko.“ Meidani udělala pukrle. „Ovšem. Omlouvám se.“

„Předpokládám, že přinášíš novinky?“

„Ano, matko,“ řekla Meidani a uklidnila se. „Saerin mi nařídila, ať za tebou zajdu. Říkala, že musíš vědět o tom, co se dnes stalo.“

„To musím,“ řekla Egwain, která se snažila nedat najevo netrpělivost. Světlo, tohle si už domyslela. Nemohla ta ženská pokračovat? Bylo nutné se vypořádat s černými adžah!

„Elaida je stále amyrlin,“ řekla Meidani, „ale jen o vlásek. Věžová sněmovna se sešla a formálněji pokárala. Sdělily Elaidě, že amyrlin není absolutní vládce a že nemůže dál vydávat výnosy a vznášet požadavky, aniž by se s nimi poradila.“

Egwain přikývla. „To není nečekaný obrat,“ řekla. Z nejedné amyrlin se stala jen loutka, protože to podobným způsobem přehnala. Přesně k tomu Elaida směřovala a bylo by to uspokojující, kdyby teď nečelili konci světa. „A pokání?“

„Tři měsíce,“ odpověděla Meidani. „Jeden za to, co provedla tobě. Dva za chování nehodící se k jejímu postavení.“

„Zajímavé,“ řekla zamyšleně Egwain.

„Některé žádaly víc, matko. Chvíli to vypadalo, že by ji mohly na místě sesadit.“

„Tys to sledovala?“ zeptala se Egwain překvapeně.

Meidani přikývla. „Elaida požadovala, aby bylo jednání zapečetěno pro plamen, ale nezískala pro to podporu. Myslím, že za tím bylo její vlastní adžah. Všechny tři červené přísedící jsou mimo Věž. Pořád přemýšlím, kam Duhara a ostatní vyrazily.“

Duhara. Černá. K čemu se chystá? A ty další dvě? Byly všechny tři spolu, a pokud ano, mohly by ty zbývající dvě být taky černé?

Tím se bude muset zabývat později. „Jak to všechno Elaida vzala?“

„Moc toho nenamluvila, matko,“ řekla Meidani. „Většinou jen seděla a sledovala to. Nevypadala moc potěšeně; překvapilo mě, že nezačala řečnit.“

„Červené,“ řekla Egwain. „Jestli opravdu ztrácí podporu vlastního adžah, varovaly by ji předem, ať nedělá další potíže.“

„Saerin došla ke stejnému závěru,“ odvětila Meidani. „Taky poznamenala, že to, že jsi sama trvala na tom, že se červenému adžah nesmí dovolit padnout – což rozšířila skupina novicek, které tě slyšely – bylo částečně důvodem toho, proč Elaidu nesesadily.“

„No, nevadilo by mi, kdyby ano,“ řekla Egwain. „Jenom jsem nechtěla rozpustit celé adžah. Přesto by to takto mohlo být nej lepší. Elaida musí padnout tak, aby s sebou nestrhla celou Věž.“ Ačkoli kdyby to mohla udělat znovu, možná by vzala ta slova, která pronesla, zpět. Nechtěla, aby si někdo myslel, že Elaidu podporuje. „Předpokládám, že Silvianin trest odmítly?“

„Ne tak úplně, matko,“ řekla Meidani. „Zatím ji zadržují, než se sněmovna rozhodne, co s ní. Přese všechno se postavila na odpor amyrlin, velmi veřejně, a mluví se o pokání.“

Egwain se zamračila. Páchlo to kompromisem; Elaida se pravděpodobně mezi čtyřma očima sešla s hlavou červeného adžah – ať už to byl kdokoli, když teď Galina zmizela – a probraly podrobnosti. Silvianu přeci jen potrestají, i když ne tak tvrdě, ale Elaida se podrobí vůli sněmovny. Naznačovalo to, že Elaidě se otřásá půda pod nohama, ale stále může vznášet požadavky. Její podpora ve vlastním adžah nebyla narušená natolik, jak Egwain doufala.

Přesto to byl šťastný zvrat událostí. Silviana bude žít a Egwain – jak se zdálo – se bude moci vrátit ke svému životu „novicky“. Přísedící byly s Elaidou nespokojeny dost na to, aby ji pokáraly. Egwain si byla jistá, že kdyby měla jen trochu víc času, dokázala by tu ženu svrhnout a sjednotit Věž. Ale troufala si na to ten čas vynaložit?

Pohlédla na stůl, kde ležely její vzácné knihy, ukryté před lidskými zraky. Kdyby zorganizovala masivní útok na černé adžah, uspíšilo by to bitvu? Destabilizovalo by to Věž ještě víc? A měla nějakou rozumnou naději, že se jí takto podaří udeřit na všechny? Potřebovala čas, aby ty informace zvážila. To pro tuto chvíli znamenalo zůstat ve Věži a pracovat proti Elaidě. A naneštěstí to také znamenalo nechat většinu černých sester na svobodě.

Ale ne všechny. „Meidani,“ řekla Egwain. „Chci, abys ostatním předala zprávu. Musejí zajmout Alviarin a otestovat ji holí přísahy. Povězjim, ať podstoupí jakékoli rozumné riziko, aby toho dosáhly.“

„Alviarin, matko?“ zeptala se Meidani. „Proč ji?“

„Je černá,“ vysvětlila Egwain a sevřel se jí žaludek. „A má velice vysoké postavení v jejich organizaci ve Věži. To byla informace, kterou mi Verin přinesla.“

Meidani zbledla. „Víš to jistě, matko?“

„Vím jistě, že Verin byla spolehlivá,“ řekla Egwain. „Ale přesto by bylo záhodno, aby ostatní odstranily a poté nahradily Alviarininy přísahy a zeptaly se jí, jestli je černá. Každá žena by měla dostat šanci se osvědčit, bez ohledu na důkazy. Předpokládám, že máte hůl přísahy?“

„Ano,“ odpověděla Meidani. „Potřebovaly jsme se ujistit o Nicolině spolehlivosti; ostatní chtěly zapojit několik přijatých a novicek, protože můžou nosit zprávy tam, kam sestry nemůžou jít.“

Vzhledem k rozděleni adžah to bylo moudré. „Proč ona?“

„Kvůli tomu, jak o tobě mluví s ostatními, matko,“ řekla Meidani. „Je dobře známo, že mezi novickami patří k tvým největším zastáncům.“

Bylo zvláštní slyšet to o ženě, která ji v podstatě zradila, ale vzhledem ke všem okolnostem to vlastně nebylo možné té dívce vyčítat.

„Samozřejmě jí nedovolily složit všechny tři přísahy,“ řekla Meidani. „Není to Aes Sedai. Ale složila přísahu o lhaní a dokázala, že není temná družka. Pak přísahu odstranily.“

„A ty, Meidani?“ zeptala se Egwain. „Sňaly z tebe čtvrtou přísahu?“

Žena se usmála. „Ano, matko. Děkuji ti.“

Egwain přikývla. „Tak běž. Předej mou zprávu. Alviarin musí být zadržena.“ Pohlédla na Verinino tělo. „Obávám se, že tě musím požádat, abys sebou vzala i ji. Bude lepší, když zmizí, než když budu muset vysvětlovat, jak mi v pokoji umřela.“

„Ale…“

„Použij průchod,“ řekla Egwain. „Pokud místo dostatečně neznáš, klouzej.“

Meidani přikývla a uchopila zdroj.

„Nejdřív upřeď něco jiného,“ řekla Egwain přemítavě. „Je jedno, co; něco, co vyžaduje hodně síly. Třeba jedno ze stovky tkaniv, která člověk tká při zkoušce na Aes Sedai.“

Meidani svraštila čelo, ale poslechla a spředla něco velice složitého a náročného na sílu. Brzy poté, co začala, Turese podezřívavě nakoukla do místnosti. Tkanivo jí naštěstí bránilo ve výhledu na Verininu tvář, ale Turese se nesoustředila na „spící“ hnědou. Soustředila se na tkanivo a otevřela ústa.

„Ukazuje mi některá z tkaniv, která musím znát, pokud podstoupím zkoušku na Aes Sedai,“ řekla Egwain stroze a přerušila ji dřív, než Turese promluvila. „Je to zakázáno?“

Turese se na ni zlobně podívala, ale odešla a zavřela dveře.

„To bylo kvůli tomu, aby nenahlédla dovnitř a neviděla tkanivo průchodu,“ řekla Egwain. „Teď rychle. Vezmi tělo. Až se Turese znovu podívá dovnitř, řeknu jí pravdu – že jste s Verin odešly průchodem.“

Meidani pohlédla na Verininu mrtvolu. „Ale co máme udělat s tělem?“

„Cokoli vhodného,“ řekla stále netrpělivější Egwain. „Nechám to na vás. Nemám čas se tím teď zabývat. A vezmi s sebou šálek; čaj je otrávený. Opatrně se ho zbav.“

Egwain se podívala na blikající svíčku; shořela téměř až ke stolu. Vedle ní Meidani tiše vzdychla a vytvořila průchod. Tkanivo vzduchu proneslo Verinino tělo otvorem a Egwain s lítostí sledovala, jak mizí. Ta žena si zasloužila něco lepšího. Jednoho dne se všichni dozvědí, co vytrpěla a dokázala. Ale ještě nějakou dobu ne.

Jakmile byla Meidani s mrtvým tělem a čajem pryč, Egwain zapálila další svíčku, pak se natáhla na lůžko a snažila se nemyslet na tělo, které je obývalo předtím. Uvolnila se a myslela na Siuan. Ta žena půjde brzy spát. Bylo nutné ji varovat před Šeriam a ostatními.

Egwain otevřela oči v Tel’aran’rhiodu. Byla ve svém pokoji, nebo alespoň jeho snové verzi. Postel byla ustlaná a dveře zavřené. Změnila si šaty na honosné zelené, vhodné pro amyrlin, a pak se přesunula do Jarní zahrady ve Věži. Siuan tam ještě nebyla, ale nejspíš bylo na jejich schůzku ještě trochu brzy.

Tady alespoň nebyla žádná špína, která se hromadila ve městě, nebo rozklad, jenž nahlodával kořeny jednoty adžah. Věžoví zahradníci byli jako přírodní síly, sázeli, pěstovali a sklízeli, zatímco amyrlin se objevovaly a mizely. Jarní zahrada byla menší než většina ostatních zahrad ve Věži; byl to trojúhelníkový kus půdy vměstnaný mezi dvěma zdmi. V jiném městě by možná takové místo využili jako skladiště nebo ho prostě zaplnili kamením. Ale v Bílé věži by obě možnosti působily nehezky.

Výsledkem byla malá zahrada plná rostlin, kterým prospívá stín. Hortenzie se šplhaly po stěnách a přetékaly z ozdobných květináčů. Srdcovky byly vysázeny v řadách a jejich drobné růžové kvítky visely z jemných trojhrotých lístků. Podél zdí, tvořících trojúhelník, rostly kvetoucí klokoče s bílými kvítky a další malé stínomilné stromy, a setkávaly se v jediném místě.

Zatímco při čekání přecházela sem a tam kolem řady stromů, přemýšlela o tom, že je Šeriam černá. V kolika věcech měla ta žena prsty? V době, kdy byla Siuan amyrlin, zastávala Šeriam řadu let pozici správkyně novicek. Využívala své postavení, aby jiné sestry zastrašovala a snad je i obracela? Stála za útokem šedého muže, k němuž došlo kdysi dávno?

Šeriam patřila ke skupině, která vyléčila Mata. Určitě nemohla provést nic zákeřného, když byla v kruhu s tolika dalšími ženami – ale cokoli, co se jí týkalo, bylo podezřelé. Bylo toho tolik! Šeriam patřila k těm, které řídily Salidar, než se k moci dostala Egwain. Co Šeriam udělala, jak manipulovala s lidmi, kolik prozradila Stínu?

Věděla předem o Elaidiných plánech na sesazení Siuan? Galina a Alviarin patřily k černým a obě byly mezi hlavními podněcovatelkami, takže se zdálo pravděpodobné, že se ostatním černým dostalo varování. Byl odchod poloviny Věže, shromáždění v Salidaru a následné vyčkávání a diskutování všechno součástí plánu Temného? A co Egwainin vzestup k moci? Na kolika provázcích Stínu tancovala, aniž o tom věděla?

Tohle je cvičení v marnosti, řekla si rozhodně. Tou stezkou se nepouštěj. Dokonce i bez Verininých knih měla Egwain podezření, že rozbití Věže bylo dílem Temného. Samozřejmě by ho potěšilo, že se Aes Sedai rozdělily, než aby se sjednotily za jedinou vůdkyní.

Jenom to teď bylo víc… osobní. Egwain se cítila pošpiněná a podvedená. Na okamžik si připadala jako ta venkovská holka, jak si o ní mnozí mysleli. Jestliže Elaida byla jen pěšákem černých, pak ona také. Světlo! Jak se jen Temný musel smát, když sledoval dvě soupeřící amyrlin, které měly každá po boku jednu z jeho věrných, které je štvaly proti sobě.

Nejsem si přesně jistá, co chce nebo proč to chce, řekla Verin. Dokonce ani po letech studia si nejsem jistá… Kdo ví, zda se Temný smál?

Zachvěla se. Ať měl jakýkoli plán, ona s ním bude bojovat. Vzdorovat mu. Plivne mu do oka, dokonce i kdyby vyhrál, jak říkali Aielové.

„Páni, to je ale pohled,“ ozval se Siuanin hlas.

Egwain se prudce otočila a mrzutě si uvědomila, že už na sobě nemá šaty amyrlin, ale plnou zbroj jako voják jedoucí do bitvy. V ruce držela dva aielské oštěpy.

Myšlenkou zahnala zbroj i oštěpy a znovu si oblékla šaty. „Siuan,“ řekla úsečně. „Možná si budeš chtít přivolat křeslo. Něco se stalo.“

Siuan se zamračila. „Co?“

„Především, Šeriam a Moria jsou černé adžah.“

„Cože?“ vyhrkla ohromená Siuan. „Co je to za nesmysl?“ Ztuhla. „Matko,“ dodala opožděně.

„Není to nesmysl,“ řekla Egwain. „Obávám se, že je to pravda. Jsou i další, ale jejich jména ti budu muset dát později. Ještě je nemůžeme zavřít. Potřebuju čas na plánování a přemýšlení, možná jeden večer. Udeříme brzy. Ale než to uděláme, chci, aby Šeriam a Moriu sledovali. Nezůstávej s nimi sama.“

Siuan nevěřícně potřásla hlavou. „Jak moc jsi si tím jistá, Egwain?“

„Dost jistá,“ odpověděla Egwain. „Sleduj je, Siuan, a přemýšlej, co uděláme. Budu chtít slyšet tvoje návrhy. Budeme muset vymyslet způsob, jak je chytit potichu a pak dokázat sněmovně, že to, co jsme udělaly, bylo oprávněné.“

„To by mohlo být nebezpečné.“ Siuan si promnula bradu. „Doufám, že víš, co děláš, matko.“ Poslední slovo zdůraznila.

„Pokud se mýlím,“ řekla Egwain, „padne to na moji hlavu. Ale nemyslím si to. Jak jsem řekla, mnohé se změnilo.“

Siuan sklonila hlavu. „Pořád tě vězní?“

„Ne tak úplně. Elaida se…“ Egwain se zarazila a zamračila. Něco nebylo v pořádku.

„Egwain?“ zeptala se úzkostlivě Siuan.

„Já…“ začala Egwain a pak se otřásla. Něco tahalo za její mysl a zastiňovalo ji. Něco ji…

Táhlo zpět. Tel’aran’rhiod v mžiku zmizel a Egwain otevřela oči zpátky ve svém pokoji, zatímco jí vyděšená Nicola třásla paží. „Matko,“ říkala. „Matko!“

Dívka měla na tváři krvavý šrám. Egwain se prudce posadila a ve stejnou chvíli se celá Věž otřásla jako při výbuchu. Nicola ji popadla za ruku a zděšeně vyjekla.

„Co se to děje?“ zeptala se Egwain.

„Zplozenci Stínu!“ vykřikla Nicola. „Ve vzduchu, hadi, kteří chrlí plameny a vrhají tkaniva jediné síly! Ničí nás! Ach, Matko. To je Tarmon Gai’don!“

Egwain pocítila záchvěv prvotního, téměř neovladatelného děsu. Tarmon Gai’don! Poslední bitva!

V dálce slyšela jekot, následovaný křikem vojáků nebo strážců. Ne… ne, musí se soustředit! Hadi ve vzduchu. Hadi, kteří vládli jedinou sílou… nebo s jezdci, kteří vládli jedinou sílou. Egwain odhodila pokrývku a vymrštila se na nohy.

Nebyl to Tarmon Gai’don, ale bylo to téměř stejně zlé. Seančané konečně zaútočili na Bílou věž, přesně jak o tom Egwain snila.

A ona nedokázala usměrnit ani tolik síly, aby zapálila svíčku, natož bojovala.