Bouře přichází

EPILOG Zalité světlem

Egwain pracovala při světle dvou bronzových lamp. Měly podobu žen zvedajících ruce do vzduchu, kterým v dlaních hořel plamen. Klidné žluté světlo se odráželo na křivkách jejich rukou, paží a tváří. Byly symbolem Bílé věže a plamene Tar Valonu? Nebo zpodobňovaly Aes Sedai, setkávající oheň? Možná to byly jen pozůstatky vkusu předchozí amyrlin.

Stály po obou stranách stolu. Konečně pořádný stůl s pořádným křeslem. Byla uvnitř amyrlininy pracovny, z níž bylo odstraněno vše, co připomínalo Elaidu. Výsledkem byla holá místnost, s prázdnými stěnami, dřevěným obkládáním nezdobeným obrazy ani tapisériemi a se stolky u stěn, na nichž nestála žádná umělecká díla. Dokonce i knihovny byly vyprázdněny, aby něco, co patřilo Elaidě, Egwain neurazilo.

Jakmile Egwain uviděla, co ostatní udělaly, nařídila, aby všechny Elaidiny věci shromáždily a bezpečně daly pod zámek, střežené ženami, kterým Egwain důvěřuje. Někde mezi těmito věcmi budou vodítka k Elaidiným plánům. Mohly to třeba být ukryté poznámky, zasunuté mezi stránkami knih, ponechané tam k pozdějšímu přezkoumání. Nebo mohly být tak nezřetelné, jako spojení mezi typy knih, které četla, nebo předměty, které měla v zásuvkách stolu. Samotné Elaidy se však zeptat nemohly, a nedalo se říct, jaké její pletichy se k nim později vrátí a kousnou. Egwain měla v úmyslu si ty věci projít a pak vyslechnout každou jednotlivou Aes Sedai, která byla ve Věži, a rozhodnout se, jaké stopy ukrývají.

Prozatím měla plno práce. Zavrtěla hlavou, když obracela stránky Silvianina hlášení. Ukazovalo se, že ta žena je vskutku výkonná kronikářka, mnohem schopnější, než bývala Šeriam. Loajalistky Silvianu respektovaly, a zdálo se, že červené adžah přijaly – alespoň částečně – Egwaininu nabídku smíru, když si jednu z jejich řad vybrala jako kronikářku.

Egwain samozřejmě na dně hromádky měla i dva odměřené nesouhlasné dopisy -jeden od Romandy a druhý od Lelaine. Obě ženy jí svou přemrštěnou podporu přestaly poskytovat téměř tak rychle, jako jí ji nabídly. Právě teď se dohadovaly o tom, co udělat s damane, které Egwain zajala při nájezdu na Bílou věž, a ani jedné z nich se nelíbil Egwainin plán vycvičit je jako Aes Sedai. Vypadalo to, že jí Romanda s Lelaine budou dělat potíže celé roky.

Odložila hlášení stranou. Bylo pozdě odpoledne a okny se žaluziemi, vedoucími na balkón, dovnitř pronikalo světlo. Neotevřela je, neboť dávala přednost klidnému přítmí. Samota byla příjemná.

V tuto chvíli jí skrovná výzdoba místnosti nevadila. Pravda, až příliš jí to připomínalo pracovnu správkyně novicek, ale vzpomínky na tuto dobu nezažene sebevětší množství závěsů, ne když je samotná Silviana Egwaininou kronikářkou. To bylo v pořádku. Proč by Egwain měla na ty dny chtít zapomenout? Odehrálo se v nich několik jejích největších vítězství.

Ačkoli jí rozhodně nevadilo, že je schopná se posadit bez ošívání.

Zatímco pročítala další Silvianino hlášení, pousmála se. Pak se zamračila. Většina černých adžah ve Věži uprchla. Toto hlášení, napsané Silvianiným pečlivým plynulým rukopisem, říkalo, že se jim v průběhu několika hodin po Egwainině pozvednutí podařilo zajmout několik černých, ale jen ty nejslabší. Většina z nich – nějakých šedesát černých sester – unikla. Jak si Egwain všimla, včetně jedné z přísedících, jejíž jméno nebylo na Verinině seznamu. Evanelleinino zmizení silně naznačovalo, že je černá.

Egwain zvedla další hlášení a v duchu se zamračila. Byl to seznam všech žen v Bílé věži, několik stran dlouhý, rozdělený podle adžah. U mnoha jmen byla připsaná poznámka. Černá, unikla. Černá, zajata. Chycena Seančany.

Poslední skupina vyvolávala vztek. Saerin předvídavě provedla po útoku sčítání, aby se zjistilo, koho přesně zajali. Téměř čtyřicet žen – přes dva tucty z nich hotové Aes Sedai – sebraných v noci a odnesených pryč. Bylo to jako příběh, který se vykládá dětem před usnutím, varování před mizelci nebo půllidmi, kteří kradou zlobivé děti. Ty ženy budou zbity, uvězněny a nakonec z nich udělají pouhé nástroje.

Egwain si musela silou vůle zabránit, aby nezvedla ruku a nedotkla se krku, kde ji kdysi držel obojek. Teď na to nebude myslet, ať to všechno shoří!

Všechny členky černého adžah z Verinina seznamu viděli po seančanském útoku živé a zdravé. Většina však uprchla dřív, než Egwain dorazila do Věže, aby se ujala svého úřadu. Velina zmizela. Stejně tak Čai a Birlen. A Alviarin; lovkyně černých se k ní nedokázaly dostat včas.

Co je varovalo? Naneštěstí to nejspíš mělo něco společného s tím, jak Egwain pochytala černé adžah v táboře vzbouřenců. Obávala se, že zašla příliš daleko. Ale co jiného měla dělat? Její jedinou nadějí bylo zajmout všechny černé v ležení a doufat, že se to nedonese do Bílé věže.

Ale doneslo. Zajala ty, které zůstaly, a nechala je popravit. Pak nechala všechny sestry ve Věži znovu přísahat na hůl přísahy. Samozřejmě se jim to nelíbilo. Ale přesvědčila je k tomu skutečnost, že to udělaly i všechny ženy ze vzbouřeneckého tábora. A kdyby ne to, tak nejspíš zpráva, že Egwain nařídila popravu své vlastní kronikářky. Egwain se rozhodně ulevilo, když se Silviana nabídla, že znovu složí přísahy jako první, před celou sněmovnou, aby se prokázala. Egwain ji v tom sama následovala, pak sněmovně po pravdě řekla, že sledovala všechny ženy v táboře do poslední, jak dokazují, že nejsou temné družky. Chytily tři další černé sestry, které nebyly na Verinině seznamu. Jen tři. Tak byl přesný! Verin opět ukázala, jak je schopná.

Egwain odložila hlášení. Vědomí, že některé unikly, ji stále hryzalo. Znala jména šedesáti temných družek, a ony jí unikly ze spárů. Když k nim připočetla i ty, které uprchly z tábora vzbouřenkyň, vyšplhalo se číslo na osmdesát.

Já tě najdu, Alviarin, pomyslela si Egwain, poklepávajíc na papír prstem. Najdu vás všechny. Byly jste jako hniloba uvnitř samotné Věže. Ta nej horši hniloba. Nedovolím vám ji šířit.

Odložila seznam stranou a zvedla další. Na tomto stálo pouze pár jmen. Seznam všech žen ve Věži, které nebyly na Verinině seznamu a buď je odnesli Seančané, nebo zmizely po útoku.

Verin věřila, že ve Věži se skrývá jedna ze Zaprodanců, Mesaana. Šeriamino přiznání to potvrdilo. Nové přísahy všech Aes Sedai na hůl neodhalily žádné temné družky s velkou mocí. Egwain doufala, že samotné nové přísahání zmírní napětí mezi adžah. Všechny sestry si mohly přestat dělat starosti, že mezi sebou mají černé. Samozřejmě to mohlo Aes Sedai klidně oslabit, protože se tím především dokázalo, že černé adžah existují.

Každopádně měla Egwain problém. Hleděla na papír před sebou. Všechny ženy v Bílé věži dokázaly, že nejsou temné družky. Všechny ženy na Verinině seznamu byly vyřešeny. Byly popraveny, zajaty, uprchly z Bílé věže v den Egwainina pozvednutí, odvlekli je Seančané nebo v tuto chvíli nebyly ve Věži – a to už nějakou dobu. Sestry dostaly pokyn na ně číhat.

Možná měli štěstí a Zaprodankyně byla jednou z žen, které odvlekli Seančané. Ale Egwain na takové štěstí nevěřila. Jedna ze Zaprodanců by se nenechala polapit tak snadno. Především o tom útoku nejspíš věděla.

Tím zůstávala tři jména na papíru před Egwain. Nalasia Merhan, hnědá; Teramina, zelená; a Jamilila Norsiš, červená. Všechny tři byly v síle slabé. A všechny ženy z tohoto seznamu byly ve Věži už roky. Zdálo se nepravděpodobné, že se Mesaana vydávala za některou z nich a dělala to tak dobře, že si jejího úskoku nikdo nevšiml.

Egwain měla jen pocit. Snad předtuchu. Přinejmenším strach. Tato tři jména byla jediná, pod nimiž se mohla Zaprodankyně skrývat. Ale žádné z nich vůbec nepasovalo. Mrazilo ji z toho. Ukrývala se Mesaana stále ve Věži?

Pokud ano, nějak věděla, jak porazit hůl přísahy.

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře. Vzápětí se pootevřely. „Matko?“ zeptala se Silviana.

Egwain zvedla hlavu a vytáhla obočí.

„Myslela jsem si, že bys to možná chtěla vidět,“ řekla Silviana a vstoupila, vlasy svázané do úhledného černého drdolu a červenou štólu kronikářky přehozenou přes ramena.

„Co se děje?“

„Měla bys jít a podívat se.“

Zvědavá Egwain vstala. V Silvianině hlase nebylo žádné napětí, takže to nemohlo být nic příliš hrozného. Společně vyšly z pracovny a kolem budovy zamířily směrem k věžové sněmovně. Když k ní došly, Egwain zvedla obočí. Silviana jí pokynula, ať vstoupí.

Sněmovna nezasedala a křesla byla prázdná. Na bílých plachtách v rohu bylo rozložené kamenické náčiní a hlouček dělníků v hrubých hnědých pracovních oděvech a bílých košilích s vyhrnutými rukávy stál před dírou ve zdi, kterou po sobě nechali Seančané. Egwain nařídila zasadit do otvoru rozetové okno, místo aby ho úplně zazdili, jako připomínku na dobu, kdy byla Bílá věž napadena. Varování, které mělo zabránit tomu, aby se to stalo znovu. Nicméně než mohlo být okno zasazeno, měli kameníci spoustu práce s tím, aby podepřeli okraje a připravili otvor.

Egwain se Silvianou vpluly do místnosti a prošly po krátké šikmé plošině na podlaze, která byla opět řádně vymalována barvami všech sedmi adžah. Kameníci je uviděli a uctivě ustoupili a jeden z nich si sňal čapku a přitiskl si ji k hrudi. Egwain došla na kraj místnosti těsně před díru, a konečně spatřila to, kvůli čemu ji sem Silviana přivedla.

Po tak dlouhé době se mraky konečně roztrhaly. Vytvořily kruh kolem Dračí hory. Zářivé slunce svítilo dolů a osvětlovalo vzdálený zasněžený skalní útes. Rozbitý chřtán a nejvyšší vrcholek odstřeleného úbočí byly zalité světlem. Bylo to poprvé za mnoho týdnů, co Egwain viděla přímé sluneční světlo. Možná déle.

„Nejdřív si toho všimly některé novicky, matko,“ řekla Silviana, která se postavila vedle ní. „A zprávy se šíří rychle. Kdo by si pomyslel, že malý kroužek slunečního světla vyvolá takový povyk? Vážně, je to tak prostá věc. Nic, co už jsme předtím neviděli. Ale…“

Bylo na tom cosi nádherného. Sloupec světla, silného a čistého. Vzdálený, přesto působivý. Bylo to jako něco zapomenutého, ale přesto stále povědomého, zářícího ze vzdálených vzpomínek, aby opět přineslo teplo.

„Co to znamená?“ zeptala se Silviana.

„Nevím,“ řekla Egwain. „Ale ráda to vidím.“ Zaváhala. „Ten otvor v mracích je příliš pravidelný, než aby byl přirozený. Poznač tento den do kalendáře, Silviano. Něco se stalo. Možná se nakonec dozvíme, co.“

„Ano, matko,“ řekla Silviana, znovu hledíc otvorem ven.

Egwain zůstala stát s ni, místo aby se hned vrátila do pracovny. Pohled na vzdálené světlo, tak přívětivé a nádherné, byl uklidňující. „Brzy nastanou bouře “jako by říkalo. „Ale prozatím jsem tady já.“

Jsem tady.