Bouře přichází

2 Podstata bolesti

Egwain se narovnala, zadek v plamenech nyní již důvěrně známé agónie z vydatného výprasku z rukou správkyně novicek. Cítila se jako koberec, z něhož právě někdo vyklepával prach. Navzdory tomu si klidně uhladila bílé suknice, pak se obrátila k zrcadlu v místnosti a beze spěchu si vytřela slzy z koutků očí. Tentokrát v každém oku jediná slza. Usmála se na svůj obraz a obě její já na sebe spokojeně kývla.

Na stříbřitém povrchu zrcadla se odrážela malá místnost s dřevěným obložením za ní. Bylo to strohé místo, v rohu stála masivní stolička s tmavým a vyhlazeným sedátkem po letech a letech užívání. Kompaktní stůl plný silných svazků, patřících správkyni novicek. Úzký stůl přímo za Egwain byl zdobený nějakým vyřezáváním, ale jeho kožené čalounění bylo mnohem méně elegantní. Mnoho mladších novicek – a nemálo přijatých – se přes ten stolek ohnulo a přijalo trest za neposlušnost. Egwain si téměř dokázala představit, že tmavá barva stolu byla způsobena od opakovaného zmáčení slzami. I ona sama jich zde mnoho prolila.

Dnes však žádnou. Jen dvě slzy, a ani jedna z nich jí nestekla po tváři. Ne že by ji to nebolelo; měla pocit, že jí bolestí hoří celé tělo. Vskutku, čím déle vzdorovala silám v Bílé věži, tím byly tresty přísnější. Ale jak byly výprasky stále častější a bolestivější, narůstalo i Egwainino odhodlání vytrvat. Ještě sejí nepodařilo obejmout a přijmou bolest tak, jak to uměli Aielové, ale cítila, že už je blízko. Aielové se dokázali smát i při nejkrutějším mučení. No, ona se dokázala při vstávání usmát.

Každá rána, kterou dostala, každá bolest, kterou trpěla, představovala vítězství. A vítězství bylo vždy důvodem ke štěstí, bez ohledu na to, jak moc utrpěla vaše pýcha nebo vás pálila kůže.

Vedle stolu za Egwain stála samotná správkyně novicek a odrážela se v zrcadle. Silviana zamračeně hleděla dolů na kožený řemen, který držela v rukách. Její bezvěká pravidelná tvář vypadala mírně zmateně; zírala na řemen, jako by někdo zíral na nůž, který odmítá řezat. Nebo na lampu, která nechce svítit. Ta žena patřila k červenému adžah, kterážto skutečnost se odrážela na lemování jejích prostých šedých šatů a šátku s třásněmi, který měla přehozený přes ramena. Byla vysoká a statná a černé vlasy měla stažené do drdolu. Egwain ji v mnoha směrech považovala za dokonalou správkyni novicek. Dokonce i když Egwain v absurdně velkém množství případů potrestala. Možná právě proto. Silviana konala svou povinnost. Světlo ví, že v poslední době bylo ve Věži málo takových, o nichž by se dalo říci totéž!

Silviana vzhlédla a setkala se s Egwaininým pohledem v zrcadle. Rychle položila řemen a potlačila všechny emoce ve tváři. Egwain se klidně otočila.

Silviana si povzdechla, což bylo nezvyklé. „Kdy to vzdáš dítě?“ zeptala se. „Musím říct, že už jsi svůj názor prokázala docela obdivuhodně, ale musíš vědět, že tě budu dál trestat, dokud se nepodvolíš. Pořádek je třeba udržovat.“

Egwain spolkla ohromení. Správkyně novicek s Egwain málokdy mluvila, když nešlo o příkazy nebo pokárání. Nicméně byly zde nějaké praskliny, než…

„Pořádek, Silviano?“ zeptala se Egwain. „Tak jako všude jinde ve Věži?“

Silviana sevřela rty do úzké čárky. Obrátila se a udělala si poznámku do knihy. „Uvidíme se ráno. Jdi se navečeřet.“

Důvodem ranního trestu bude to, že Egwain správkyni novicek oslovila bez uctivého „Sedai“ na konci. A pravděpodobně proto, že obě věděly, že se Egwain před odchodem neukloní.

„Vrátím se ráno,“ řekla Egwain, „ale večeře musí počkat. Dostala jsem příkaz dnes při večeři obsluhovat Elaidu.“ Střetnutí se Silvianou se protáhlo – Egwain s sebou přinesla docela dlouhý seznam prohřešků – a teď už nebude mít čas se najíst. Její žaludek si při té vyhlídce stěžoval.

Silviana na kratičký okamžik dala najevo nějaký cit. Bylo to překvapení? „A nic jsi mi o tom předtím neřekla?“

„A kdyby ano, změnilo by to něco?“

Na tu otázku Silviana neodpověděla. „Pak se tedy najíš poté, co obsloužíš amyrlin. Nechám pokyny správkyni kuchyní, aby ti schovala nějaké jídlo. Když vezmu v úvahu, jak často nyní podstupuješ léčení, dítě, budeš muset jíst. Nechci, aby ses z nedostatku potravy zhroutila.“

Přísná, ale spravedlivá. Skoda, že si našla cestu zrovna k červeným. „Dobře,“ řekla Egwain.

„A po jídle,“ pokračovala se zvednutým prstem Silviana, „se za mnou vrátíš kvůli domu, že se chováš neuctivě vůči amyrlininu stolci. Pro tebe to nikdy nebude prostě jen ,Elaida’, dítě.“ Vrátila se ke své tlusté knize a dodala: „Kromě toho, Světlo ví, v jakém maléru dnes večer budeš.“

Když Egwain vyšla z malého pokoje – a vstoupila do široké chodby z šedého kamene a se zelenými a červenými dlaždicemi na podlaze – přemýšlela o poslední poznámce. Možná to, co dala Silviana najevo, když slyšela o Egwainině návštěvě Elaidy, nebylo překvapení. Možná to byl soucit. Až se Egwain Elaidě postaví, stejně jako všem ostatním ve Věži, nebude Elaida reagovat mile.

Byl to důvod, proč se Silviana rozhodla povolat Egwain pojidle k poslednímu výprasku? Vzhledem k tomu, jaké Silviana vydala příkazy, se od Egwain bude vyžadovat, aby se před trestem najedla, dokonce i kdyby na ní Elaida navršila další výprasky.

Byla to malá laskavost, ale Egwain za ni byla vděčná. Vydržet každodenní tresty bylo dost těžké i bez vynechávání jídla.

Jak předpokládala, přistoupily k ní dvě červené sestry – Katerina a Barasine. Katerina držela bronzový pohár. Další dávka ločidla. Zdálo se, že se Elaida chce ujistit, že Egwain během jidla neusměmí ani pramínek. Egwain si pohár bez námitek vzala a jediným douškem ho vypila a pocítila slabou, avšak charakteristickou chuť máty. Nenuceně podala pohár zpátky Kateřině a žena neměla jinou možnost než si ho vžit. Téměř jako by byla královským šenkem.

Egwain do Elaidiných komnat nezamířila okamžitě. Díky příliš dlouhému trestu, který se protáhl až do večeře, paradoxně získala chvilku volna – a nechtěla přijít dřív, neboť to by ukazovalo úctu k Elaidě. Místo toho otálela s Kateřinou a Barasine za dveřmi správkyně novicek. Přijde jistá osoba navštívit pracovnu?

V dálce v chodbě kráčely po zelených a červených dlaždicích malé hloučky sester. Vrhaly kolem sebe kradmé pohledy, jako když se zajíc chystá vyplížit na mýtinu, aby se napásl, ale zároveň se bojí dravce ukrytého ve stínech. Sestry nyní ve věži vždy nosily šátky a nikdy nechodily samy. Některé dokonce držely sílu, jako by se bály, že je tady v samotné Věži přepadnou lapkové.

„Máte z toho radost?“ uvědomila si Egwain svůj hlas. Pohlédla na Kateřinu a Barasine; obě byly shodou okolností členkami skupiny, která Egwain polapila.

„Co to mělo znamenat, dítě?“ zeptala se Katerina chladně. „Mluvit na sestru, aniž bys předtím byla tázána? Tak moc dychtíš po dalším trestu?“ Měla na sobě okázale mnoho červené; zářivě karmínové šaty prolamované černou. Vodopád lehce zvlněných vlasů jí spadal na záda.

Egwain si výhrůžky nevšímala. Co víc by jí mohly udělat? „Nech na chvíli toho hašteření, Kateřino,“ řekla, zatímco sledovala, jak je míjí skupinka žlutých, které při spatření červených zrychlily. „Nech chvíli tu autoritativní pózu a výhrůžky. Nech to být a podívej se. Jsi na to pyšná? Po celá staletí nebyla ve Věži amyrlin pozvednutá z červeného adžah. A teď, když jste konečně dostaly šanci, vámi zvolená vůdkyně udělala Věži tohle. Ženy, které se nepodívají do očí těm, které důvěrně neznají, sestry, které chodí ve skupinách. Adžah se chovají, jako by spolu byla ve válce!“

Katerina při těch slovech nakrčila nos, ale vytáhlá Barasine zaváhala a ohlédla se přes rameno na skupinku žlutých, spěchajících chodbou, z nichž se několik ohlíželo po obou červených.

„Tohle není vina amyrlin,“ řekla Katerina. „Tohle udělaly ty tvoje hloupé rebelky a jejich zrada!“

Moje rebelky? pomyslela si Egwain a v duchu se usmála. Takže teď už je spíš považuješ za„ moje než abys mě měla za ubohou přijatou, kterou napálily? To je pokrok.

„Byly jsme to my, kdo sesadil stávající amyrlin?“ zeptala se Egwain. „Byly jsme to my, kdo obrátil strážce proti strážci nebo komu se nepodařilo zadržet Draka Znovuzrozeného? Vybraly jsme si my amyrlin, která tak lační po moci, že nařídila, aby jí postavili vlastní palác? Ženu, kvůli které každá sestra přemýšlí, jestli příště přijde o šátek právě ona?“

Katerina neodpověděla, jako by si uvědomila, že by se neměla dohadovat s obyčejnou novickou. Barasine stále se široce rozevřenýma očima sledovala vzdalující se žluté. Měla znepokojený pohled.

„Myslela bych,“ pokračovala Egwain, „že by červené neměly Elaidu chránit, ale měly by být jejími nej vášnivějšími kritiky. Protože Elaidin odkaz bude váš vlastní. Pamatujte na to.“

Katerina se na ni podívala planoucíma očima a Egwain potlačila chuť se přikrčit. Možná, že to poslední prohlášení bylo příliš přímé.

„Dnes večer se budeš hlásit u správkyně novicek, dítě,“ sdělila jí Kateřina. „A vysvětlíš jí, jakjsi prokázala neúctu sestře i samotné amyrlin.“

Egwain udržela jazyk za zuby. Proč plýtvala časem ve snaze přesvědčit červené?

Letité dřevěné dveře za ní se zabouchly, až Egwain nadskočila a ohlédla se přes rameno. Goblény po obou stranách se lehce zavlnily a pak uklidnily. Egwain si neuvědomila, že nechala při odchodu pootevřené dveře. Poslouchala Silviana jejich rozhovor?

Už nemohla otálet. Vypadalo to, že Alviarin dnes večer nedorazí. Kde je? Vždycky přicházela pro trest přibližně v dobu, kdy Egwain skončila. Egwain zavrtěla hlavou a vydala se chodbou. Obě červeněji následovaly – postupně s ní byly stále častěji, chodily za ní, sledovaly ji, neustále… kromě okamžiků, kdy Egwain kvůli výcviku vstoupila do obydlí jiného adžah. Snažila se chovat, jako by obě sestry byly spíš čestný doprovod než žalářnice. Také se pokoušela ignorovat rozbolavělý zadek.

Všechno nasvědčovalo tomu, že Egwain svou válku proti Elaidě vyhrává. Dříve toho dne, při obědě, Egwain slyšela novicky, jak si mezi sebou šeptají o neuvěřitelném nezdaru, který Elaida utrpěla při snaze udržet Randa v zajetí. Od oněch událostí uběhlo již několik měsíců a mělo to být tajné. A pak tu byly ty řeči o aša’manech, kteří vytvářejí pouta se sestrami, které byly vyslány je zničit. Další Elaidin úkol, o němž neměl nikdo vědět. Egwain podnikala kroky pro to, aby obyvatelky Věže na tato selhání nezapomněly, stejně jako na Elaidino protizákonné zacházení se Šemerin.

Ať kolovaly mezi novickami jakékoli řeči, Aes Sedai je také slyšely. Ano, Egwain vítězila. Začínala však ztrácet pocit uspokojeni, který předtím z tohoto vítězství měla. Kdo by mohl mít radost z pohledu na Aes Sedai, které se rozpadají jako staré plátno? Koho by potěšilo, že je Tar Valon, nejvznešenější z velkolepých měst, plný odpadků? Jakkoli Egwain Elaidou opovrhovala, nedokázala jásat nad tak neschopným vedením, jaké amyrlinin stolec předváděl.

A dnes večer bude čelit přímo Elaidě. Egwain pomalu kráčela chodbami tak, aby nedorazila předčasně. Jak by měla postupovat při večeři? Během devíti dnů, kdy byla zpátky ve Věži, Egwain Elaidu ani nezahlédla. Posluhovat té ženské bude nebezpečné. Pokud Elaidu urazí jen o chloupek víc, mohly by ji poslat na popraviště. Ale přesto se nemohla hloupě usmívat a podbízet. Před tou ženskou se neskloní, ani kdyby ji to mělo stát život.

Egwain zabočila za roh a prudce se zastavila, až téměř klopýtla. Chodba nečekaně končila kamennou zdí, pokrytou nástěnnou mozaikou ze zářivých dlaždiček. Byl to obraz dávné amyrlin, sedící ve zdobeném zlatém křesle a varovně natahující ruku ke králům a královnám. Tabulka dole sdělovala, že jde o zobrazení Caraighan Maconar, jak ukončuje rebelii v Mosadorinu. Egwain obraz matně poznávala; když ho viděla naposledy, visel na stěně věžové knihovny. Ale když ho tam viděla, nebyla amyrlinina tvář jako krvavá maska. Mrtvá těla visící z útesů tam taky nebyla zobrazená.

Katerina se zastavila vedle Egwain a zbledla. Nikdo rád nemluvil o nepřirozeném způsobu, jakým místnosti a chodby ve Věži měnily místa. Změny sloužily jako vážná připomínka toho, že hádky o autoritu jsou ve srovnání s důležitějšími, strašnými potížemi ve světě podružné. Tohle bylo poprvé, kdy Egwain viděla, že se nejen pohnula chodba, ale i změnil obraz. Temný byl v pohybu a i samotný vzor se otřásal.

Egwain se obrátila a vydala se od přemístěné nástěnné mozaiky pryč. Nyní se na ty problémy nedokázala soustředit. Podlahu jste vydrhli do čista tak, že jste si nejdřív vybrali jedno místo a pustili se do práce. Ona si místo vybrala. Bílá věž musela být spojena.

Tato oklika si naneštěstí vyžádá víc času. Egwain zdráhavé zrychlila krok; nechtěla přijít příliš brzy, ale ani pozdě. Její dvě strážkyně také spěchaly. Rychlým krokem kráčely se šustícími sukněmi zpět několika chodbami, po nichž přišly. Cestou Egwain zahlédla Alviarin, jak se sklopenou hlavou rychle zahýbá za roh a míří do pracovny správkyně novicek. Takže si přece jen jde pro trest. Co ji zdrželo?

O dvě zatáčky a jedno schodiště později Egwain procházela prostorem červeného adžah, protože to nyní byla nejrychlejší cesta nahoru do amyrlininých komnat. Na stěnách visely červené nástěnné koberce, zdůrazněné karmínovými dlaždicemi na podlaze. Ženy, které se pohybovaly po chodbách, měly téměř uniformně strohý výraz a přes ramena a paže pečlivě přehozené šátky. Tady, ve vlastním adžah, kde by se měly cítit sebevědomě, vypadaly nejistě a podezíravě, dokonce i vůči služebnictvu, které chvátalo kolem s plamenem Tar Valonu na prsou. Egwain procházela chodbami a přála si, aby nemusela tolik spěchat, neboť při tom vyhlížela ustrašeně. Nedalo se s tím nic dělat. Uprostřed Věže vyšla po několika schodištích a nakonec dorazila do chodby, která vedla ke komnatám amyrlin.

Byla tak zaneprázdněná povinnostmi novicek a výukou, že neměla příliš času myslet na setkání s falešnou amyrlin. Tohle byla žena, která sesadila Siuan, žena, která bila Randa, a žena, která přivedla samotné Aes Sedai na pokraj zhroucení. Elaida musí poznat Egwainin hněv, musí být ponížena a zostuzena! Ona…

Egwain se zastavila před Elaidinými pozlacenými dveřmi. Ne.

Snadno si ten výjev dokázala představit. Rozzuřená Elaida a Egwain, kterou zavřou do temných kobek pod Věží. Čemu by to prospělo? Ona se té ženě nemohla postavit, ještě ne. To by vedlo jen ke krátkodobému uspokojení, následovanému zdrcující prohrou.

Ale Světlo, poklonit se Elaidě taky nemůže! Amyrlin nic takového nedělá!

Nebo… ne. Amyrlin dělá, co je třeba. Co bylo důležitější? Bílá věž, nebo Egwainina pýcha? Jediný způsob, jak tuhle bitvu vyhrát, bylo nechat Elaidu myslet si, že to ona vyhrává. Ne… Ne, jediný způsob, jak vyhrát, bylo nechat Elaidu, ať si myslí, že žádná bitva není.

Dokáže se Egwain chovat slušně tak dlouho, aby přežila tento večer? Nebyla si tím jistá. Nicméně potřebovala odejít od večeře s tím, že Elaida bude mít dojem, že má vše v rukou, že je Egwain dostatečně zastrašená. Nejlepší cesta, jak toho dosáhnout a přitom si udržet trochu hrdosti, bude neříkat vůbec nic.

Ticho. To bude dnes večer její zbraň. Egwain se zatvrdila a zaklepala.

První překvapení bylo, když jí dveře otevřela Aes Sedai. Neměla na to Elaida sloužící? Egwain sestru nepoznala, ale bezvěká tvář byla zřejmá. Podle šátku patřila žena k šedým a byla štíhlá, s plným poprsím. Zlatohnědé vlasy jí spadaly do půlky zad a v očích měla výraz štvance, jako by v nedávné době byla pod velkým tlakem.

Elaida seděla vevnitř. Egwain se ve dveřích zarazila a zahleděla se dovnitř na svou soupeřku, poprvé od chvíle, kdy s Nyneivou a Elain odjely z Bílé věže honit černé adžah, což byl zlomový okamžik, od něhož jako kdyby uběhla věčnost. Elaida, krásná a sošná, jako by ztratila trochu své přísnosti. Sebejistě seděla a slabě se usmívala, jako by myslela na nějaký žert, který chápe jen ona. Její křeslo vypadalo téměř jako trůn, vyřezávané, pozlacené a namalované červenou a bílou. U stolu bylo prostřeno ještě jedno místo, patrně pro bezejmennou šedou sestru.

Egwain nikdy předtím amyrlininy komnaty nenavštívila, ale dokázala si představit, jak mohly vypadat Siuaniny. Prosté, a přesto ne strohé. Právě tak dost výzdoby, aby bylo vidět, že je to obydlí někoho významného, ale aby to zároveň neodvádělo pozornost. Za Siuan by všechno sloužilo nějakému účelu – možná několika účelům najednou. Stoly s tajnými přihrádkami. Nástěnné koberce sloužící jako mapy. Zkřížené meče nad krbem, které byly nabroušené pro případ, že by je strážci potřebovali.

Nebo to možná byla jen její obrazotvornost. Ať tak či onak, nejenže si Elaida pro sebe vybrala jiné pokoje; její výzdoba byla pozoruhodně drahá. Ještě nebyly vyzdobeny všechny prostory – povídalo se, že toho má ve svých pokojích každým dnem víc – ale na tom, co zde už bylo, se zjevně vůbec nešetřilo. Na stěnách a ze stropu visely nové hedvábné brokáty, všechny červené. Tairenský koberec pod nohama zobrazoval letící ptáky a byl tak jemně tkaný, že bylo téměř možné splést si ho s malbou. Po celé místnosti byly roztroušené kusy nábytku v tuctu různých stylů a provedení, všechny bohatě vyřezávané a vykládané slonovinou. Tady vinné hrozny, támhle oblý vyvýšený vzor nebo propletení hadi.

Co ji ale rozčílilo víc než marnotratnost, byla štola, kterou měla Elaida přehozenou přes ramena. Měla pruhy v šesti barvách. Ne v sedmi, ale šesti! Ačkoli si Egwain sama adžah nezvolila, vybrala by si zelené. To ale nijak nezabránilo tomu, aby při pohledu na štolu, kde chyběla modrá, nepocítila příval hněvu. Nikdo prostě jen tak nerozpustil jedno z adžah, ani když to byl amyrlinin stolec!

Egwain však držela jazyk za zuby. Toto setkání bylo o přežití. Egwain dokázala pro dobro Věže snášet bolestivé rány. Dokáže snášet i Elaidinu aroganci?

„Žádné pukrle?“ zeptala se Elaida, když Egwain vešla do místnosti. „Říkaly, že jsi paličatá. Dobrá tedy, až večeře skončí, navštívíš správkyni novicek a informuješ ji o této chybě. Co na to říkáš?“

Ze jsi pro tuto Věž nákaza stejně ohavná a ničivá, jako kterákoli nemoc, která v minulosti napadla město a jeho obyvatele. Ze jsi…

Egwain odtrhla pohled od Elaidina. A – se zahanbením, které jí z toho rozechvívalo kosti – sklonila hlavu.

Elaida se zasmála, neboť očividně to gesto pochopila správně. „Po pravdě, čekala jsem, že s tebou budou větší potíže. Vypadá to, že Silviana ví, jak plnit své povinnosti. To je dobře; dělalajsem si starosti, že se stejně jako v poslední době hodně jiných ve Věži ulejvá. Tak do práce. Nehodlám čekat na večeři celou noc.“

Egwain zaťala pěsti, ale nic neřekla. U zadní stěny stál dlouhý servírovací stůl s několika stříbrnými podnosy, z jejichž nablýskaných klenutých vík kapala voda, která se odpařila z horkého obsahu. Také zde byla stříbrná polévková mísa. Stranou postávala blízko dveří šedá sestra. Světlo! Ta žena byla vyděšená. Egwain jen výjimečně viděla sestru s takovým výrazem. Co bylo příčinou?

„No tak, Meidani,“ řekla Elaida šedé. „Budeš tam postávat celý večer? Posaď se.“

Egwain zakryla okamžik ohromení. Meidani? Byla jednou z těch, které Šeriam s ostatními poslaly špehovat Bílou věž! Zatímco Egwain prověřovala obsah jednotlivých podnosů, kradmo se ohlédla. Meidani došla k menšímu a méně zdobenému křeslu po Elaidině boku. Chodila šedá k večeři vždycky takhle naparáděná? Na krku sejí třpytily smaragdy a její šaty tlumeně zeleného odstínu byly z nejdražšího hedvábí a zdůrazňovaly ňadra, která by na jiné ženě vypadala průměrně, ale na Meidanině štíhlém těle působila bujně.

Beonin říkala, že šedé sestry varovala, že Elaida o jejich špehování ví. Tak proč Meidani z Věže neutekla? Co ji tady drželo?

Teď alespoň její vyděšený výraz dával smysl. „Meidani,“ řekla Elaida, zatímco upíjela z poháru vína, „dneska jsi nějaká pobledlá. Chodíš dost na slunce?“

„Trávím spoustu času nad historickými záznamy, Elaido,“ odpověděla Meidani nejistým hlasem. „Zapomněla jsi?“

„Ach ano, to je pravda,“ řekla Elaida zadumaně. „Bude dobré vědět, jak se v minulosti nakládalo se zrádci. Useknutí hlavy mi připadá jako příliš snadný a jednoduchý trest. Pro ty, kdo rozdělují naši Věž, kdo staví svoje odpadlictví na odiv, bude třeba opravdu mimořádná odměna. Dobře, pokračuj v pátrání.“

Meidani se usadila s rukama v klíně. Kdokoli jiný než Aes Sedai by si musel setřít pot z čela. Egwain zamíchala polévku ve stříbrné míse naběračkou, kterou svírala tak silně, až jí zbělely klouby na prstech. Elaida to věděla. Věděla, že Meidani je špeh, a přesto tu ženu pozvala na večeři. Aby si s ní pohrála.

„Pospěš si, děvče,“ obořila se Elaida na Egwain.

Egwain zvedla mísu, jejíž držadla jí hřála do rukou, a přešla k malému stolku. Naplnila misky nahnědlým vývarem, v němž plavaly královské žampiony. Podle vůně byla polévka tak opepřená, že v ní jakákoli jiná chuť zcela zanikne. Tolik jídla se kazilo, že by polévka byla bez koření nepoživatelná.

Egwain pracovala mechanicky, jako kolo vozu, které se valí za tažným volem. Nemusela se rozhodovat; nemusela reagovat. Prostě jen pracovala. Pečlivě naplnila misky polévkou, pak zvedla košík s chlebem a na každý malý porcelánový talířek na chléb jeden – ne moc okoralý – položila. Pak se vrátila se dvěma malými okrouhlými kousky másla, které několika pohyby nože rychle ale přesně odřízla z větší hroudy. Nestrávily jste spoustu času jako dcera hostinského, aniž byste se naučily řádně servírovat jídlo.

I při práci to v ní vřelo. Každý krok byl agónie, a ne kvůli stále ještě pálícímu zadku. Bylo to zvláštní, ale fyzická bolest se nyní zdála bezvýznamná. Byla druhotná v porovnání s bolestí mlčení, s bolestí způsobenou tím, že se té ohavné ženské, tak vznosné, tak naduté, nemůže postavit.

Zatímco obě ženy začínaly jíst polévku – a ostentativně ignorovaly moly v chlebu – Egwain ustoupila ke straně místnosti a zůstala tam škrobeně stát s rukama sepjatým před sebou. Elaida k ní zalétla pohledem a usmála se, neboť zjevně viděla další projev podřízenosti. Ve skutečnosti se Egwain neodvažovala hýbat, neboť se bála, že jakákoli činnost by skončila tím, že dá Elaidě facku. Světlo, ale bylo to těžké!

„Co se povídá tady ve Věži, Meidani?“ zeptala se Elaida a namáčela si přitom chléb v polévce.

„Já… nemám moc času poslouchat..

Elaida se předklonila. „No tak, jistě něco víš. Máš uši a dokonce i šedé určitě drbou. Co říkají o těch vzbouřenkyních?“

Meidani ještě víc zbledla. „Já… Já..

„Hmm,“ řekla Elaida. „Nepamatuju si, že bys byla tak nechápavá, když jsme byly novicky, Meidani. Za posledních pár týdnů na mě neděláš dobrý dojem; začínám uvažovat, proč ti vůbec daly šátek. Možná na tvoje ramena v první řadě vůbec nepatří.“

Meidani vytřeštila oči.

Elaida se na ni usmála. „Ale ne, jen tě škádlím, dítě. Pusť se zase do jídla.“

Žertovala! Žertovala o tom, jak ženě ukradla šátek a ponížila ji tak, že dotyčná utekla z Věže. Světlo! Co se to s Elaidou stalo? Egwain se s tou ženou už setkala a Elaida jí připadala jako přísná, ale ne tyranská. Moc lidi mění. Vypadalo to, že v Elaidině případě jí pozice amyrlinina stolce vzala přísnost a vážnost a nahradily je opojný pocit moci a krutost.

Meidani zvedla oči. „Já… slyšela jsem sestry, jak vyjadřují obavy kvůli Seančanům.“

Elaida to odbyla mávnutím ruky, zatímco usrkávala polévku. „Pche. Jsou příliš daleko, než aby pro nás představovali nebezpečí. Zajímalo by mě, jestli tajně pracují pro Draka Znovuzrozeného. Tak či tak, mám podezření, že řeči o nich jsou značně přehnané.“ Elaida pohlédla na Egwain. „Je pro mě zdrojem neustálého pobavení, že někteří věří všemu, co slyší.“

Egwain nedokázala promluvit. Stěží by dokázala vyprsknout. Co by si Elaida myslela o těch „přehnaných“ řečech, kdyby jí Seančané hodili kolem jejího pitomého krku studený a’dam! Egwain ten obojek občas cítila na kůži, svědící věc, s níž nešlo pohnout. Občas jí ještě stále bylo slabě nevolno, když se svobodně pohybovala, jako by cítila, že by měla být zamčená, připoutaná ke zdi prostou kovovou smyčkou.

Věděla, o čem sejí zdálo – a že jsou to prorocké sny. Seančané zaútočí na samotnou Bílou věž. Elaida očividně její varování brala na lehkou váhu.

„Ne,“ řekla Elaida a pokynula Egwain, ať přinese další naběračku polévky. „Tihle Seančané nejsou problém. Skutečné nebezpečí představuje naprostý nedostatek poslušnosti, který předvádějí Aes Sedai. Co budu muset udělat, abych ty hloupé řeči zarazila? Kolik sester bude muset činit pokání, než uznají mou autoritu?“ Opřela se a zaťukala lžičkou o misku s polévkou. Egwain u servírovacího stolku zvedla polévkovou mísu a ze stříbrného držáku naběračku.

„Ano,“ přemítala Elaida, „kdyby byly sestry poslušné, nebyla by Věž rozdělená. Ty vzbouřenkyně by poslechly, místo aby se pošetile rozprchly jako hejno ptáků. Kdyby byly sestry poslušné, byl by Drak Znovuzrozený v našich rukou a už dávno bychom se vypořádali s těmi strašnými muži, co se cvičí v té jejich ,Černé věži‘. Co myslíš, Meidani?“

„Já… poslušnost je jistě důležitá, Elaido.“

Elaida zavrtěla hlavou, zatímco jí Egwain nalévala naběračkou polévku do misky. „Tohle by připustil každý, Meidani. Ptala jsem se, co by se mělo udělat. Naštěstí mám nápad. Nepřipadá ti divné, že se tři přísahy vůbec nezmiňují o poslušnosti vůči Bílé věži? Sestry nemohou lhát, nemohou vyrobit zbraň, kterou by jeden člověk zabil druhého, a s výjimkou sebeobrany nemohou proti jiným použít sílu jako zbraň. Ty přísahy mi vždy připadaly příliš volné. Proč ne přísaha poslušnosti vůči amyrlin? Kdyby ten jednoduchý slib byl součástí nás všech, jaké bolesti a potížím jsme se mohly vyhnout? Možná je načase provést nějaké úpravy.“

Egwain zůstala nehybně stát. Kdysi sama dobře nechápala, jak jsou tři přísahy důležité. Měla tušení, že mnoho mladších a přijatých novicek jejich užitečnost zpochybňuje. Avšak naučila se, jako musí každá Aes Sedai, jak jsou důležité. To tři přísahy dělaly Aes Sedai. To díky jim Aes Sedai dělaly, co bylo nejlepší pro svět, a navíc bránily před obviňováním.

Změnit je… nu, to by byla neslýchaná katastrofa. Elaida by to měla vědět. Falešná amyrlin se prostě jen vrátila k polévce, usmívala se a nepochybně rozmítala nad čtvrtou přísahou, vyžadující poslušnost. Copak nechápala, jak by to podkopalo samotnou Věž? Změnilo by to amyrlin z vůdce na tyrana!

V Egwain vřel hněv a valila se z něj pára jako z polévky, kterou držela. Tahle ženská, tahle… stvůra! Ona byla příčinou problémů v Bílé věži, ona způsobila rozštěpení na vzbouřence a oddané. Ona Randa zajala a týrala ho. Ona byla pohroma!

Egwain cítila, jak se třese. Jindy by vybuchla a vmetla Elaidě pravdu. Ta z ní toužila vytrysknout ven a Egwain ji stěží zadržovala.

Ne! pomyslela si. Když to udělám, moje bitva skončí. Prohraju válku.

Egwain tedy udělala to jediné, co ji napadlo, aby se zarazila. Pustila polévku na podlahu.

Nahnědlá tekutina se rozprskla po jemném koberci s poletujícími červenými, žlutými a zelenými ptáky. Elaida zaklela, vyskočila z křesla a ucouvla před rozlitou polévkou. Nic z ní jí nepotřísnilo šaty, což byla škoda. Egwain klidně popadla ze servírovacího stolku utěrku a začala rozlitou polévku stírat.

„Ty pitomé nemehlo!“ obořila se na ni Elaida.

„Omlouvám se,“ řekla Egwain. „Přála bych si, aby se to nestalo.“ A to byla pravda. Přála si, aby se nic z tohoto večera nestalo. Přála si, aby Elaida nevelela; přála si, aby se Věž bývala nikdy nerozdělila. Přála si, aby nebyla nucena vylít polévku na podlahu. Ale udělala to. A tak se s tím na kolenou snažila vypořádat.

Elaida ukazovala na koberec a chrlila ze sebe: „Ten koberec má větší cenu než celá tvoje vesnice, divoženko! Meidani, pomoz jí!“

Šedá vůbec nic nenamítla. Přeběhla kolem a popadla kbelík ledové vody, v němž se chladilo víno, a pospíšila si zpátky na pomoc Egwain. Elaida došla ke dveřím na opačném konci pokoje, aby zavolala sloužící.

„Pošli pro mě,“ zašeptala Egwain, když si k ní Meidani klekla, aby jí pomohla vyčistit koberec.

„Cože?“

„Pošli pro mě, abys mi dala pokyny,“ řekla Egwain tiše s pohledem upřeným na Elaidu, která k nim stála zády. „Musíme si promluvit.“

Egwain měla původně v úmyslu se salidarským špehům vyhýbat a nechat Beonin, ať předává její zprávy. Měla však příliš mnoho otázek. Proč Meidani neutekla z Věže? Co špehové chystají? Dostala Elaida i další a zdeptala ji stejně jako Meidani?

Meidani se podívala na Elaidu a pak zpátky na Egwain. „Možná to tak někdy nevypadá, ale pořád jsem Aes Sedai, děvče. Nemůžeš mi rozkazovat.“

„Já jsem tvoje amyrlin, Meidani,“ řekla Egwain klidně, zatímco ždímala utěrku nasáklou polévkou do džbánu. „A raději by sis to měla pamatovat. Pokud nechceš, abys místo tří přísah slibovala, že budeš Elaidu navěky poslouchat.“

Meidani na ni pohlédla a pak se přikrčila, když Elaida pronikavým jekotem přivolávala služebnictvo. Ta ubožačka zjevně v poslední době zažívala těžké časy.

Egwain jí položila ruku na rameno. „Elaidu je možné sesadit, Meidani. Věž se znovu sjednotí. Postarám se, aby se to stalo, ale musíme si zachovat odvahu. Pošli pro mě.“

Meidani zvedla oči a pozorně si Egwain prohlížela. „Jak… jak to děláš? Povídá se, že tě trestají třikrát nebo čtyřikrát denně, že tě mezitím musí léčit, aby tě mohly zbít znovu. Jak to můžeš vydržet?“

„Vydržím to, protože musím,“ odpověděla Egwain a spustila ruku. „Tak jako my všechny děláme, co musíme. Chápu, že zůstávat tady a sledovat Elaidu, je těžké, ale věz, že o tvé práci víme a oceňujeme ji.“

Egwain nevěděla, jestli sem Meidani opravdu poslaly, aby špehovala Elaidu, ale bylo vždy lepší, když si žena myslela, že její utrpení má nějaký smysl. Jak se zdálo, řekla správnou věc, protože Meidani se napřímila, sebrala se a přikývla. „Děkuji ti.“

Elaida se vracela a za ní tři sloužící.

„Pošli pro mě,“ nařídila šeptem znovu Egwain. „Jsem jedna z mála v téhle Věži, kdo má dobrou výmluvu, proč se pohybuje mezi prostory různých adžah. Můžu pomoct uzdravit, co bylo zlomeno, ale budu potřebovat tvoji pomoc.“

Meidani zaváhala, ale pak přikývla. „Dobře.“

„Ty!“ obořila se Elaida na Egwain. „Ven! Chci, abys Silvianě řekla, aby tě seřezala jako nikdy žádnou jinou! Chci, aby tě potrestala, pak tě na místě vyléčila a zpráskala znovu! Běž!“

Egwain vstala a podala utěrku jednomu ze sluhů. Pak zamířila ke dveřím.

„A nemysli si, že ti ta tvoje nešikovnost dovolí utéct povinnostem,“ pokračovala za ní Elaida. „Vrátíš se a posloužíš mi někdy jindy. A jestli rozliješ byť jen jedinou kapku, nechám tě na týden zavřít v kobce bez oken a světla. Rozumíš?“

Egwain vyšla z pokoje. Byla tahle ženská vůbec kdy skutečná Aes Sedai, která se umí ovládat?

Nicméně samotná Egwain se také neovládla. Nikdy se neměla nechat dohnat tak daleko, že byla nucena pustit polévku. Podcenila, jak nesnesitelná dokáže Elaida být, ale už se to znovu nestane. Při chůzi se uklidňovala, vydechovala a nadechovala se. Vztek jí nijak neprospěje. Neměli jste vztek na lišku, která vám lozí na dvůr a žere slepice. Prostě jste nastražili past a zvířete se zbavili. Hněv nebyl k ničemu.

S rukama stále slabě načichlýma pepřem a kořením kráčela do nejnižšího patra Věže, k jídelně novicek vedle hlavní kuchyně. Během posledních devíti dní Egwain v těch kuchyních často pracovala; od všech novicek se vyžadovalo, aby vykonávaly domácí práce.

Vůně toho místa – dřevěné uhlí a kouř, vařiči se polévky a ostrá neparfémovaná mýdla – jí připadaly dobře známé. Vlastně se příliš nelišily od kuchyně v hostinci jejího otce v Dvouříčí.

Místnost s bílými stěnami byla prázdná a stoly opuštěné, ačkoli na jednom z nich ležel malý podnos zakrytý poklopem, aby jídlo nevystydlo. Byl tam i její polštář, který tu nechaly novicky, aby změkčil tvrdou lavici. Egwain došla k lavici, ale jako vždy si polštáře nevšímala, ačkoli byla za to gesto vděčná. Posadila se a sundala poklop z jídla. Naneštěstí našla jen misku stejné nahnědlé polévky. Nebyla zde ani stopa po pečeni, šťávě nebo dlouhých fazolích dělaných na másle, které tvořily další část Elaidiny večeře.

Přesto to bylo jídlo a Egwainin žaludek byl za ně vděčný. Elaida jí nenařídila jít si pro trest okamžitě, takže Silvianin příkaz, že se má nejdřív najíst, dostal přednost. Nebo to přinejmenším stačilo jako argument na ochranu.

Jedla tiše a o samotě. Polévka byla opravdu kořeněná a chutnala po pepři stejně hodně, jako voněla, ale Egwain to nevadilo. Jinak byla polévka vlastně docela dobrá. Také Egwain nechali pár krajíčků chleba, i když z konce bochníku. Celkově vzato to nebylo špatné jídlo pro někoho, kdo myslel, že možná nedostane nic.

Egwain zamyšleně jedla a poslouchala Laras a umývačky nádobí, jak ve vedlejší místnosti při práci bouchají hrnci, a překvapovalo ji, jak je klidná. Změnila se; něco na ní bylo jiné. To, že sledovala Elaidu, že konečně čelila ženě, která byla po celé ty měsíce její soupeřkou, ji přinutilo podívat se na to, co dělá, v jiném světle.

Představovala si, že podkope Elaidino postavení a zmocní se Bílé věže zevnitř. Nyní si uvědomila, že Elaidu vůbec podrývat nemusí. Ta ženská byla zcela schopná udělat to sama. Ano, Egwain si dokázala představit reakci přísedících a sester v čele jednotlivých adžah, až Elaida oznámí svůj úmysl změnit tři přísahy!

Elaida nakonec padne, ať už s Egwaininou pomocí nebo bez ní. Egwaininou povinností jakožto amyrlin bylo ten proces urychlit – ale zároveň udělat vše, co může, aby udržela Věž a její obyvatelky pohromadě. Nemohly si dovolit další tříštění. Její povinností bylo zadržet chaos a zkázu, která jim všem hrozí, a znovu Věž spojit. Když dojídala polévku a posledním kouskem vytírala misku do sucha, uvědomila si, že musí udělat cokoli, co může, aby pro sestry ve Věži byla silou. Čas se velice krátil. Co Rand bez vedení dělá světu? Kdy Seančané zaútočí na sever? Budou se muset prosekat Andorem, aby se dostali k Tar Valonu, a jakou zkázu to přinese? Určitě má trochu času znovu skovat Věž dohromady, než přijde útok, ale nesmí jím plýtvat.

Egwain odnesla nádobí do kuchyně a sama ho umyla, čímž si od rázné správkyně kuchyní vysloužila pochvalné přikývnutí. Poté zamířila nahoru do Silvianiny pracovny. Potřebovala mít trest rychle za sebou; stále měla v úmyslu dnes večer navštívit Leanu, jak bylo jejím zvykem. Egwain zaklepala, pak vstoupila a našla Silvianu, jak sedí u stolu a ve světle dvou stříbrných lamp listuje mohutným svazkem. Když Egwain vešla, Silviana si založila stránku červenou plátěnou záložkou, a pak knihu zavřela. Na ošumělých deskách stálo Úvahy o roznícení plamene, dějiny vzestupu různých amyrlin. Zvláštní.

Egwain se usadila na stoličku před stolem – aniž sebou škubla, když okamžitě ucítila ostrou bolest na zadku – a klidně vylíčila večerní události, přičemž pominula skutečnost, že mísu s polévkou upustila schválně. Řekla však, že ji upustila poté, co Elaida mluvila o odvolání a změně tří přísah.

Silviana se při tom tvářila velice zamyšleně.

„Nuže,“ řekla Aes Sedai, zvedla se a vzala si řemen, „amyrlin promluvila.“

„Ano, promluvila jsem,“ řekla Egwain, vstala a s vytaženou suknicí se přehnula přes stůl k výprasku.

Silviana na chvíli zaváhala a pak započalo bití. Egwain kupodivu vůbec netoužila křičet. Samozřejmě to bolelo, ale ona prostě nedokázala ječet. Jak byl celý ten trest směšný!

Vzpomněla si na bolest, kterou cítila, když viděla sestry chodit po chodbách a navzájem se sledovat s obavami, podezíravostí a nedůvěrou. Vzpomněla si na agónii, kterou cítila, když posluhovala Elaidě a držela při tom jazyk za zuby. A vzpomněla si na čirý děs při představě, že by všechny ve Věži byly vázány přísahou poslouchat takovou tyranku.

Egwain si vzpomněla na lítost, kterou cítila k ubohé Meidani. S žádnou sestrou by se nemělo takto zacházet. Uvěznění byla jedna věc. Ale takto ženu ubít, pohrávat si s ní, naznačovat, jaké mučení se chystá? To bylo nesnesitelné.

Každá z těch věcí působila Egwain bolest, nůž do hrudi, který probodne srdce. Zatímco výprask pokračoval, uvědomila si, že nic, co by mohly udělat jejímu tělu, se nikdy nevyrovná bolesti v duši, kterou cítí při pohledu na to, jak Bílá věž trpí pod Elaidinou rukou. Ve srovnání s tím duševním utrpením bylo bití směšné.

A tak se začala smát.

Nebyl to nucený smích. Nebyl to vzdorovitý smích. Byl to nevěřícný smích. Nedůvěřivý. Jak si mohly myslet, že bít ji něco vyřeší? Bylo to směšné!

Bití ustalo. Egwain se obrátila. Tohle přece nemohlo být všechno!

Silviana ji pozorovala s ustaraným výrazem. „Dítě?“ zeptala se. „Jsi v pořádku?“

„Je mi docela dobře.“

„Víš… víš to jistě? Na co myslíš?“

Ona se domnívá, že jsem se pod tím náporem zlomila, uvědomila si Egwain. Bije mě a já se tomu směju.

„Moje myšlenky jsou v pořádku,“ řekla Egwain. „Nesměju se, protože jsem se zlomila, Silviano. Směju se, protože je absurdní mě bít.“

Ženin výraz se zachmuřil.

„Copak to nevidíš?“ zeptala se Egwain. „Necítíš tu bolest? Tu agónii, když sleduješ, jak se Věž kolem tebe hroutí? Copak se s tím dá srovnat nějaký výprask?“

Silviana neodpověděla.

Chápu to, pomyslela si Egwain. Neuvědomila jsem si, co Aielové dělají. Myslela jsem si, že jen musím být tvrdší, a to mě naučí smát se bolesti. Ale to vůbec není o tvrdosti. To není síla, co mě nutí se smát. Je to pochopení.

Nechat Věž padnout, nechat Aes Sedai selhat—bolest z toho by ji zničila. Musela to zastavit, neboť ona byla amyrlinin stolec.

„Nemohu odmítnout tě potrestat,“ řekla Silviana. „To si uvědomuješ.“

„Samozřejmě,“ odpověděla Egwain. „Ale prosím, jedno mi připomeň. Co jsi to říkala o Šemerin? Proč Elaidě prošlo, že jí sebrala šátek?“

„Protože to Šemerin přijala,“ odvětila Silviana. „Chovala se sama k sobě, jako by o šátek skutečně přišla. Nebránila se.“

„Já neudělám stejnou chybu, Silviano. Elaida si může říkat, co chce. Ale to nezmění, kým jsem já nebo kým je kterákoli z nás. Dokonce i když se pokusí změnit tři přísahy, některé se tomu vzepřou, ty, které se drží toho, co je správné. A tak, když mě biješ, biješ amyrlinin stolec. A to by mělo být dostatečně zábavné, aby nás to obě rozesmálo.“

Trest pokračoval a Egwain objala bolest, vtáhla ji do svého nitra a posoudila ji jako bezvýznamnou a čekala, až trest skončí.

Má toho hodně na práci.