Bouře přichází

25 V temnotě

Šeriam váhavě nakoukla do temného stanu, ale uvnitř nic neviděla. Dovolila si spokojený úsměv, vešla dovnitř a zatáhla za sebou chlopně. Vše pro jednou probíhalo docela dobře.

Samozřejmě i tak svůj stan zkontrolovala, než do něj vstoupila, pátrajíc po té, která občas číhala uvnitř. Ta, kterou nikdy nedokázala vycítit, ačkoli vždy měla dojem, že by měla. Ano, Šeriam si to stále ověřovala a nejspíš ještě celé měsíce bude – ale teď už to nebylo třeba. Žádný přízrak na ni nečekal, aby ji potrestal.

Malý čtvercový stan byl dost velký, aby se v něm dalo postavit, na jedné straně stálo lůžko a na druhé velký kufr. Tak tak by se sem vešel stůl, ale pak by tady bylo tak těsno, že by se stěží dokázala pohnout. Kromě toho byl dokonale vhodný stůl poblíž, v Egwainině nepoužívaném stanu.

Mluvilo se o tom, že ten stan dostane někdo jiný – většina sester se musela dělit, přestože každý týden přiváželi další stany. Avšak amyrlinin stan byl symbol. Dokud bude naděje, že se Egwain vrátí, její stan na ni bude čekat. Chesa, kterou nebylo možno utěšit a kterou Šeriam stále ještě občas přistihla, jak pláče nad zajetím své paní, ho udržovala uklizený. Nu, dokud bude Egwain pryč, může Šeriam stan využívat na vše kromě spánku. Konec konců, od amyrlininy kronikářky se čekalo, že se bude starat o její záležitosti.

Šeriam se opět usmála a posadila se na lůžku. Nebylo to tak dávno, co byl její život neustálým koloběhem marnosti a bolesti. Nyní bylo po všem. Požehnaná Romanda. Ať si Šeriam o té ženě jinak myslela cokoli, Romanda byla ta, kdo Halinu – a Šeriaminy tresty – vypudila z tábora.

Bolest znovu přijde. Ke službě, kterou poskytovala, vždy náležely utrpěni a trest. Avšak naučila se užívat si okamžiky klidu a vážit šíjích.

Občas si přávala, aby bývala držela pusu zavřenou a nekladla otázky. Ale udělala to, a teď byla tady. Jak bylo slíbeno, její oddanost jí přinesla moc. Nikdo ji však nevaroval před bolestí. Nejednou si přála, aby si bývala vybrala hnědé a ukryla se někde v knihovně, kde by se s ostatními nesetkávala. Teď ale byla tam, kde byla. Nemělo smysl přemýšlet o tom, co se bývalo mohlo stát. Vzdychla, pak si svlékla šaty a převlékla spodní košili. Udělala to ve tmě; svíčky i olej byly na příděl a s tím, jak zdroje vzbouřenců vysychaly, si to, co měla, musela schovat k pozdějšímu využití.

Vyšplhala na lůžko a přikryla se. Nebyla tak pošetilá, aby cítila vinu nad věcmi, které udělala. Každá sestra v Bílé věži se snažila dostat dopředu; o tom život byl! Neexistovala Aes Sedai, která by své sestry nebodla do zad, kdyby si myslela, že jí to přinese výhodu. Šeriamini přátelé v tom byli jen o něco… zběhlejší.

Proč ale konec dní musel přijít právě teď! Ostatní v jejím společenství mluvili o slávě a velké poctě, že žijí právě v těchto časech, ale Šeriam nesouhlasila. Připojila se, aby vystoupala v politických kruzích Bílé věže, aby měla moc trestat ty, které nenáviděla. Nikdy se nechtěla účastnit nějakého konečného zúčtování s Drakem Znovuzrozeným a rozhodně netoužila mít cokoli společného s Vyvolenými!

Teď už se ale nedalo nic dělat. Nejlepší bude užít si klid, který má od bití i Egwaininých pokryteckých žvástů. Ano, vskutku…

Venku u jejího stanu stála žena s velkou mocí v síle.

Šeriam prudce otevřela oči. Stejně jako všechny ostatní sestry dokázala vycítit jinou ženu, která mohla usměrňovat. Zatracený popel! pomyslela si nervózně a pevně zavřela oči. Znovu už ne!

Chlopně stanu se zavlnily. Šeriam otevřela oči a spatřila uhlově černou postavu, stojící nad jejím lůžkem; Chvějícími se stanovými dílci sem pronikaly tenké paprsky měsíčního světla, které právě tak stačily osvětlit obrysy postavy. Byla oděná v nepřirozené temnotě, za ní se třepotaly pruhy černé látky a tvář jí zakrývala hluboká čerň. Šeriam zalapala po dechu a vrhla se z lůžka a hluboce se poklonila na podlaze stanu. Bylo zde stěží dost místa, aby mohla pokleknout. Přikrčila se v očekávání bolesti, která se na ni opět snese.

„Ach…“ řekl skřípavý hlas. „Velmi dobře. Jsi poslušná. Jsem potěšena.“

Nebyla to Halima. Halimu, která, jak se zdálo, celou dobu usměrňovala saidín, Šeriam nikdy nedokázala vycítit. Halima také nikdy nepřišla tak… dramatickým způsobem.

Taková síla! Zdálo se pravděpodobné, že je to jedna z Vyvolených. Buď to, nebo přinejmenším velice mocná služebnice Velikého pána, stojící vysoko nad Šeriam. Strach jí pronikal až do kostí a při uklánění se třásla. „Žiju, abych sloužila, veliká paní,“ řekla Šeriam rychle. „Já, která jsem požehnaná, že se ti mohu poklonit, že mohu žít v těchto časech, že…“

„Přestaň blábolit,“ zavrčel hlas. „Chápu dobře, že máš v tomhle táboře dobré postavení?“

„Ano, veliká paní,“ řekla Šeriam. „Jsem kronikářka.“

Postava zafuněla. „Kronikářka otrhané vzbouřené bandy rádoby Aes Sedai. Ale to je jedno. Potřebuju tě.“

„Žiju, abych sloužila, veliká paní,“ zopakovala Šeriam, která měla stále větší obavy. Co od ní tohle stvoření chtělo?

„Egwain al’Vere. Musí být svržena.“

„Cože?“ zeptala se polekaně Šeriam. Na záda ji bolestivě dopadla vzdušná rákoska. Hlupačka! Chtěla se nechat zabít? „Omlouvám se, veliká paní,“ řekla rychle. „Odpusť mi můj výbuch. Ale to na základě rozkazu jednoho z Vyvolených jsem ji vůbec pomáhala povznést na amyrlin!“

„Ano, ale ukázalo se, že byla… špatnou volbou. Potřebovali jsme dítě, nejen ženu s tváří dítěte. Musí být odstraněna. Zajistíš, že ji tahle banda hloupých rebelů přestane podporovat. A ukonči ty zatracené schůzky v Tel’aran’rhiodu. Jak to, že se vás tam dostává tolik?“

„Máme ter’angrialy,“ řekla Šeriam váhavě. „Několik v podobě jantarové destičky, několik dalších, co vypadají jako železný kotouč. A pár prstenů.“

„Aha, splétače spánku,“ řekla postava. „Ano, ty by mohly být užitečné. Kolik?“

Šeriam zaváhala. Nejprve instinktivně chtěla lhát nebo se vytáčet – vypadalo to jako informace, kterou by mohla vůči postavě využít. Ale lhát jedné z Vyvolených? Špatná volba. „Měly jsme jich dvacet,“ odpověděla po pravdě. „Ale jedno s sebou měla žena jménem Leana, kterou zajali. Takže nám jich zbývá devatenáct.“ Právě tak dost na Egwaininy schůzky ve světě snů – jedno pro každou přísedící a jedno pro samotnou Šeriam.

„Ano,“ zasyčela postava, zahalená v temnotě. „Vskutku užitečná. Ukradni splétače a dej mi je. Tahle chamraď se nemá co courat tam, kudy chodí Vyvolení.“

„Já…“ Ukrást ter’angrialy? Jak něco takového provede? „Žiju, abych sloužila, veliká paní.“

„Ano, to žiješ. Udělej to pro mě a dostane se ti bohaté odměny. Zklam mě…“ Postava na okamžik přemýšlela. „Máš tři dny. Každý ze splétačů spánku, který se ti nepodaří získat, tě bude stát prst na ruce či noze.“ S těmi slovy Vyvolená otevřela přímo uprostřed stanu průchod a pak jím zmizela. Šeriam na druhé straně zahlédla záblesk známých dlážděných chodeb Bílé věže.

Ukrást splétače! Všech devatenáct? Za tři dny? Velká temnoto! pomyslela si Šeriam. Měla jsem o jejich počtu lhát! Pročjsem to neudělala?

Dlouho zůstávala klečet, dýchala a přemýšlela o své tísnivé situaci. Zdálo se, že období klidu skončilo.

Bylo krátké.

„Samozřejmě bude souzena,“ řekla Seaine. Uhlazená bílá seděla na židli, kterou jí poskytly dvě červené, střežící Egwaininu celu.

Dveře cely byly otevřené a Egwain seděla na stoličce uvnitř – také ji dostala od červených. Tyto dvě strážkyně, kyprá Kariandre a přísná Patrinda, ji bedlivě sledovaly z chodby a obě držely zdroj a udržovaly Egwainin štít. Tvářily se, jako by čekaly, že se vrhne pryč a pokusí se dostat na svobodu.

Egwain si jich nevšímala. Dva dny jejího uvěznění nebyly příjemné, ale ona je bude snášet důstojně. Dokonce i když ji zavřely v mrňavé kobce s dveřmi, kterými dovnitř nepronikne světlo. Dokonce i když ji odmítly nechat převléct ze zakrvácených šatů novicky. Dokonce i když ji budou každý den bít za to, jak se chovala k Elaidě. Egwain se neskloní.

„Elaida výslovně porušila věžové zákony,“ vysvětlila jí Seaine. „A svědky bylo pět přísedících z pěti různých adžah. Pokusila se soudu zabránit, ale neúspěšně. Nicméně některé jejím argumentům naslouchaly.“

„Jakým argumentům?“ zeptala se Egwain.

„Že jsi temná družka,“ řekla Seaine. „A kvůli tomu tě vyloučila z Věže, a teprve pak tě zbila.“

Egwain zamrazilo. Jestli se Elaidě podaří získat pro tento argument podporu…

„To neobstojí,“ řekla chlácholivě Seaine. „Tohle není nějaká zapadlá vesnička, kde k odsouzení stačí Dračí Špičák naškrábaný na něčích dveřích.“

Egwain zvedla obočí. Ona v „nějaké zapadlé vesničce“ vyrostla a tam měli dost rozumu, aby při něčím odsouzení hledali víc než jen řeči, bez ohledu na to, o jaký zločin šlo. Nic však neřekla.

„Prokázat takové obvinění je podle standardů Věže složité,“ řekla Seaine. „Takže mám podezření, že se to nepokusí prokázat u soudu – částečně i proto, že by to vyžadovalo, ať tě nechá se hájit, a já myslím, že tě bude chtít držet schovanou.“

„Ano,“ řekla Egwain s očima upřenýma na červené, postávající poblíž. „Nejspíš máš pravdu. Ale když nebude schopná prokázat, že jsem temná družka, a nedokáže zabránit tomu, aby to šlo k soudu…“

„Není to přestupek, za který by ji sesadily,“ řekla Seaine. „Maximální trest je formální pokárání od sněmovny a měsíční pokání. Štola jí zůstane.“

Ale značně ztratí na důvěryhodnosti, pomyslela si Egwain. To bylo povzbudivé. Ale jak zajistit, že ji Elaida prostě někde neschová? Musí na Elaidu dál vyvíjet tlak – což se dělá zatraceně špatně, když je den co den zavřená v mrňavé kobce! Zatim to trvalo jen krátce, ale už ji rozčilovalo, o kolik příležitostí přišla.

„Zúčastníš se soudu?“ zeptala se Egwain.

„Samozřejmě,“ řekla Seaine, klidně, jak se Egwain naučila od bílé čekat. Některé bílé byly samý chlad a logika. Seaine byla mnohem vřelejší, ale přesto stále velice zdrženlivá. „Já jsem přísedící, Egwain.“

„Předpokládám, že stále vídáte účinky aktivity Temného?“ Egwain se zachvěla a pohlédla na podlahu cely, jak si vzpomněla, co se stalo Leaně. Její vlastní cela byla mnohem víc strohá než Leanina, možná kvůli obvinění, že je Egwain temná družka.

„Ano,“ řekla Seaine tišším hlasem. „Zdá se, že se zhoršují. Umírají sloužící. Jídlo se kazí. Celé části Věže se náhodně přeskupují. Včera v noci se druhá kuchyně přesunula na šesté podlaží a celá sekce obydlí žlutého adžah do sklepení. Je to podobné jako to, co se předtím stalo hnědým, a to stále ještě není dořešeno.“

Egwain přikývla. S tím, jak se pokoje přesouvaly, těch pár novicek, jejichž pokoje se nepřesunuly, byly teď přesouvány na jednadvacáté a dvaadvacáté podlaží, kde bývaly prostory hnědého adžah. Hnědé se neochotně všechny stěhovaly do křídla. Bude to trvalá změna? Předtím vždy žily sestry přímo v hlavní části Věže a novicky a přijaté v křídle.

„Musíš o těch věcech mluvit, Seaine,“ řekla Egwain tiše. „Nepřestávej sestrám připomínat, že se Temný hýbe a Poslední bitva se blíží. Ať se soustředí na spolupráci, ne na rozdíly.“

Za Seaine jedna z červených zkontrolovala svíci na stole. Čas, který měla Egwain určený k přijímání návštěv, končil. Brzy ji opět zamknou; cítila za sebou zaprášenou nevyměněnou slámu.

„Musíš pracovat tvrdě, Seaine,“ řekla Egwain a vstala, když se k nim přiblížily červené. „Udělej, co já nemůžu. Požádej ostatní, ať dělají totéž.“

„Pokusím se,“ odpověděla Seaine. Vstala a sledovala, jak červené berou Egwaininu stoličku a pokynem ji posílají zpátky do cely. Strop byl příliš nízko, než aby se ve stoje nemusela ohýbat.

Egwain se sklonila a zdráhavé vešla dovnitř. „Poslední bitva přichází, Seaine. Nezapomeň.“

Bílá přikývla a dveře se zavřely a zanechaly Egwain v temnotě. Egwain se posadila. Připadala si tak slepá! Co se stane u soudu? Dokonce i kdyby Elaidu potrestaly, co by se stalo s Egwain?

Elaida se ji pokusí dát popravit. A stále pro to měla důvod, neboť Egwain se – podle toho, jak to viděla Bílá věž – vydávala za amyrlinin stolec.

Musím zůstat pevná, říkala si Egwain v temnotě. Sama jsem ten hrnec ohřála a teď se v něm musím uvařit, pokud to Věž ochrání. Věděly, že stále odporuje. Nic víc jim dát nemohla.