Bouře přichází

27 U Namazaného valacha

Mat se z tábora samozřejmě nedostal bez Aes Sedai. Zatracené ženské.

Jel po prastaré kamenné cestě a Banda už nejela za ním. Společnost mu nicméně dělali tři Aes Sedai, dva strážci, pět vojáků, Talmanes, soumar a Tom. Alespoň že Aludra, Amathera a Egeanin netrvaly na tom, že pojedou také. Už tak to byla velká skupina.

Cestu střežily vysoké borovice, vonící mízou, a vzduchem se nesl zpěv horských pěnkav. Do západu slunce zbývalo ještě několik hodin; Bandu zastavil kolem poledne. Před hloučkem Aes Sedai a strážců si udržoval mírný náskok. Poté, co odmítl dát Joline koně a peníze, neměly v úmyslu nechat ho znovu vyhrát. Ne když ho mohly přinutit, aby je vzal dolů do vesnice, kde mohly strávit alespoň jednu noc v hostinci s měkkými pokrývkami a teplou koupelí.

Nehádal se s nimi příliš hlasitě. Nelíbily se mu další jazyky, které by mohly mlít o Bandě, a ženy měly rády drby, dokonce i Aes Sedai. Ale tak jako tak byla jen malá šance, že se Bandě podaří projet, aniž by ve vesnici vyvolala rozruch. Kdyby některá seančanská hlídka překonala tyhle klikaté horské stezky… Nu, Mat by prostě musel jet s Bandou vytrvale na sever. Nemá cenu kvůli tomu brečet.

Kromě toho se zase začínal cítit dobře, jak tak vedl Oka po cestě a vzduchem vál svěží jarní vánek. Navykl si nosit jeden ze svých starších kabátů, červený s hnědým lemováním, nezapnutý, aby bylo vidět starou hnědou košili pod ním.

O tom to bylo. Cestovat do nových vesnic, hrát kostky po hospodách, štípnout pár šenkýřek. Nebude myslet na Tuon. Zatracená Seančanka. Bude v pořádku, že ano?

Ne. Ruce ho skoro svrběly, jak toužily po hře v kostky. Už to bylo příliš dlouho, co seděl někde v rohu a hrál s obyčejnými lidmi. Budou mít trochu špinavější tváře s drsnější mluvu, ale stejně dobré srdce jako každý jiný člověk. Lepší než většina urozených pánů.

Talmanes jel těsně před ním. Nejspíš toužil po hezčí hospodě než Mat, místě, kde by se spíš připojil k partičce karet, než aby hrál kostky. Ale možná nebudou mít moc na výběr. Vesnice byla slušně velká, možná by se dala nazývat i městečkem, ale bylo nepravděpodobné, že v ní budou víc než tři či čtyři hospody. Jejich výběr bude omezený.

Slušně velká, pomyslel si Mat a sám pro sebe se zazubil, zatímco si sundal klobouk a poškrábal se vzadu na hlavě. V Zadním Úhoru budou mít jenom tři nebo čtyři hospody, což z něho dělá nanejvýš „městečko“. Světlo, Mat si pamatoval, jak pokládal Baerlon za velké město, a ten nejspíš nebyl o moc větší než tenhle Zadní Úhor!

Po jeho boku se objevil kůň. Tom zase hleděl do toho zatraceného dopisu. Vychrtlý kejklíř měl zamyšlenou tvář a bílé vlasy se mu vlnily ve větru, zatímco zíral na slova. Jako by je nečetl už tisíckrát.

„Proč se toho nezbavíš?“ zeptal se Mat. Tom vzhlédl. Přesvědčit Torna, aby s nimi jel do vesnice, stálo trochu přemlouvání, ale Tom to potřeboval, potřeboval trochu rozptýlení.

„Myslím to vážně, Tome,“ řekl Mat. „Vím, že toužíš vydat se za Moirain. Ale bude trvat tejdny, než se nám podaří odtrhnout, a když budeš ty slova číst pořád dokola, jenom budeš mít obavy.“

Tom přikývl a uctivým pohybem prstů papír složil. „Máš pravdu, Mate. Ale už ten dopis nosím měsíce. Teď, když jsem se o něho podělil, mám pocit… No, prostě se do toho chci pustit.“

„Já vím,“ řekl Mat a zvedl pohled k obzoru. Moirain. Věž Gendžei. Mat měl téměř dojem, že vidí, jak se ta stavba v dálce hrozivě tyčí. Tam směřovala jeho cesta a Caemlyn byl pouze odrazový můstek, který leží cestou. Pokud byla Moirain stále naživu… Světlo, co by to znamenalo? Jak by na to reagoval Rand?

Ta záchrana byla další důvod, proč měl Mat dojem, že potřebuje strávit jeden večer hraním kostek. Proč souhlasil, že se s Tomem vydá do věže? Ti zatracení hadi a lišky -ty už nikdy nechce vidět!

Ale… také nemohl nechat Torna jít samotného. Nebylo vyhnutí. Jako by jedna Mátová část celou dobu věděla, že se musí vrátit a znovu těm tvorům čelit. Už dvakrát ho dostali a Eelfinnové mu těmi vzpomínkami v hlavě omotali kolem mozku provázky. Rozhodně měl dluh, který s nimi musí vyrovnat.

Mat neměl Moirain právě v lásce, ale nenechá jim ji, bez ohledu na to, že je Aes Sedai. Zatracenej popel. Nejspíš by byl v pokušení jet a zachraňovat i některého ze Zaprodanců, kdyby tam uvízl.

A… možná že jeden uvízl. Lanfear propadla stejným portálem. Ať shoří, co by udělal, kdyby ji tam našel? Opravdu by ji taky zachránil?

Jsi hlupák, Matrime Cauthone. Ne hrdina. Jenom hlupák.

„K Moirain se dostaneme, Tome,“ řekl Mat. „Ať shořím, máš moje slovo. Najdeme ji. Nejdřív ale musíme dovést Bandu někam do bezpečí, a potřebujeme informace. Bayle Domon tvrdí, že ví, kde věž stojí, ale já nebudu mít klid, dokud se nedostáném do nějakýho velkýho města a nevyšťouráme o týhle věži nějaké řeči a povídačky. Někdo musí něco vědět. Kromě toho budeme potřebovat zásoby a pochybuju, že v těchhle horských vesničkách seženeme, co potřebujeme. Když to půjde, potřebujeme se dostat do Caemlynu, i když se cestou možná zastavíme ve Čtverkrálí.“

Tom přikývl, přestože Mat viděl, že ho rozčiluje představa, že nechávají Moirain uvězněnou, mučenou nebo kdo ví co. Tomovy zářivě modré oči měly vzdálený výraz. Proč se o to tolik staral? Čím jiným pro něj Moirain byla než jen další Aes Sedai, jedna z těch, které připravily o život Tomova synovce?

„Ať shořím,“ řekl Mat, „Teď nemáme přemýšlet o takových věcech. Tome! Čeká nás skvělá noc plná kostek a smíchu. Nejspíš bude trocha času i na pár písniček.“

Tom přikývl a trochu rozjasnil tvář. Pouzdro s harfou měl řemeny přivázané ke hřbetu svého koně; bylo by pěkné ho zase vidět, jak pouzdro otevírá. „Máš v úmyslu si svoji večeři zase zkusit vyžonglovat, učedníku?“ zeptal se Tom a v očích mu zajiskřilo.

„Lepší než se snažit hrát na tu zatracenou flétnu,“ zabručel Mat. „Nikdy jsem v tom nebyl moc dobrej. Ale Randovi to docela šlo, že jo?“

V Matově hlavě zavířily barvy a složily se v obraz Randa, sedícího osamoceně v pokoji. Seděl s roztaženýma nohama a na sobě měl bohatě vyšívanou košili, zatímco kabát v černé a červené barvě ležel odhozený stranou na hromádce vedle stěny z kůlu. Rand si jednu ruku tiskl k čelu, jako by se pokoušel potlačit bolest hlavy. Druhou ruku měl…

Ta paže končila pahýlem. Když to Mat viděl poprvé – před několika týdny – šokovalo jej to. Jak přišel Rand o ruku? Takhle opřený a nehybný stěží vypadal živý. Nicméně jeho rty se pohybovaly, jako by něco mumlal. Světlo! pomyslel si Mat. Ať shořím, co si to děláš?

Nu, alespoň nebyl Mat nikde poblíž. Považuj to za štěstí, řekl si Mat. V poslední době nebyl život snadný, ale mohl uvíznout někde u Randa. Jistě, Rand byl jeho kamarád. Ale Mat nechtěl být u toho, až Rand zešílí a zabije všechny, co zná. Jedna věc je přátelství, jiná pitomost. Samozřejmě budou společně bojovat v Poslední bitvě, tomu se nedá pomoct. Mat jen doufal, že bude na opačné straně bojiště než všichni šílenci, co se ohánějí saidínem.

„No ano, Rand,“ řekl Tom. „Ručím za to, že by se ten kluk dokázal uživit jako kejklíř. Možná dokonce i jako řádný bard, kdyby začal v mladším věku.“

Mat zavrtěl hlavou a výjev rozehnal. Ať shoříš, Rande. Nech mě na pokoji.

„To byly lepší časy, co, Mate?“ usmál se Tom. „Když jsme ve třech cestovali po Arinelle.“

„A z neznámých důvodů nás honili myrddraalové,“ dodal Mat ponuře. Ani tenkrát to nebyl snadné. „Temní druzi se nás snažili bodnout do zad pokaždý, když jsme se k nim obrátili zády.“

„Lepší než gholam a Zaprodanci, co se nás snaží zabít.“

„To je jako tvrdit, žejsi vděčný, že máš oprátku na krku místo meč v břiše.“

„Oprátce se aspoň dá uniknout, Mate.“ Tom si pohladil dlouhý bílý knír. „Jakmile do tebe někdo vrazí meč, už s tím moc nenaděláš.“

Mat zaváhal, ale pak zjistil, že se směje. Promnul si šátek na krku. „Řek bych, že v tom máš pravdu, Tome. Řek bych, že máš pravdu. No, co kdybychom na to pro dnešek zapomněli? Vrátíme se a budeme předstírat, že jsou věci tak jako dřív!“

„Nevím, jestli je to možné, chlapče.“

„Určitě jo,“ prohlásil paličatě Mat.

„Vážně?“ zeptal se pobaveně Tom. „Zase si budeš myslet, že je starý Tom Merrilin nejmoudřejší a nejzcestovalejší člověk, jakého znáš? Budeš si zase hrát na vyjeveného venkovského balíka, který se mě drží jako klíště pokaždý, když míjíme vesnici s víc než jednou hospodou?“

„Tak počkat. Tak zlý to se mnou vůbec nebylo.“

„To bych nesouhlasil, Mate,“ uchechtl se Tom.

„Moc si toho nepamatuju.“ Mat se znovu poškrábal na hlavě. „Ale vzpomínám si, že poté, co jsme se rozdělili, jsme si s Randem vedli docela dobře. Alespoň jsme se dostali do Caemlynu. A přinesli ti v pořádku tu tvoji zatracenou harfu, ne?“

„Všiml jsem si několika vrypů v rámu…“

„Ať shoříš, nic takovýho!“ řekl Mat a ukázal na něj prstem. „Rand s tou harfou v podstatě spal. Nikdy by ho nenapadlo ji prodat, dokonce i když jsme byli tak hladoví, že bychom žvýkali vlastní boty, kdybychom je nepotřebovali k tomu, abychom se dostali do dalšího města.“ Matový vzpomínky na ty dny byly rozmazané a plné děr, jako železný kbelík, který příliš dlouho rezavěl. Ale pár věcí si poskládal.

Tom se zasmál. „Nemůžeme se vrátit, Mate. Kolo se otočilo, k dobrému či zlému. A bude se otáčet dál, zatímco světlo umírá a lesy se šeří, bouře volá a obloha se trhá. Bude se otáčet. Kolo není naděje a o nic se nestará, kolo prostě je. Ale dokud se otáčí, lidé mohou doufat a mohou se starat. Protože se světlem, které vybledne, se nakonec rozzáří jiné, a každá zuřící bouře jednou skončí. Dokud se kolo otáčí. Dokud se otáčí…“

Mat se s Okem vyhnul obzvlášť hluboké puklině v rozbité cestě. Před nimi si Talmanes povídal s několik strážemi. „To zní jako písnička, Tome.“

„Ano,“ řekl Tom a téměř při tom vzdychl. „Stará, kterou většina lidí zapomněla. Objevil jsem tři její verze, všechny se stejnými slovy, ale odlišnou melodií. Řekl bych, že mě okolí přimělo na ni myslet; říká se, že původní báseň napsala samotná Doreille.“

„Okolí?“ zeptal se překvapeně Mat a rozhlédl se po borovicích.

Tom zamyšleně přikývl. „Tahle cesta je stará, Mate. Prastará. Možná tudy vedla ještě před Rozbitím. Takovéhle význačné body mají sklony najít si cestu do písní a příběhů. Myslím, že téhle oblasti se kdysi říkalo Roztříštěné vrchy. Pokud je to pravda, jsem tam, kde dřív bývala Koremanda, hned vedle Orlí země. Vsadím se, že kdybychom vyšplhali na pár z těch vyšších kopců, našli bychom stará opevnění.“

„A co to má co dělat s Doreille?“ zeptal se Mat znepokojeně. Bývala to královna Aridhólu.

„Navštívila to tady,“ řekl Tom. „Některé ze svých nejlepších básní napsala v Orlí zemi.“

Ať shořím, pomyslel si Mat. Pamatuju si to. Vzpomínal si, jak stojí na hradbách vysoké pevnosti na vrcholku hory a shlíží dolů na dlouhou klikatou cestu, rozbitou a poničenou, a vojsko mužů s fialovými plamenci, útočící vzhůru do kopce, a krupobití šípů. Roztříštěné vrchy. Žena na balkóně. Samotná královna.

Zachvěl se a vzpomínku potlačil. Aridhól byl jeden ze starodávných států, které existovaly kdysi dávno, v době mocného Manetherenu. Hlavni město Aridhólu mělo dnes jiné jméno. Šadar Logot.

Už velmi dlouho Mat necítil vábení rubínové dýky. Téměř začínal zapomínat, jaké to bylo, být k ní připoutaný, pokud tedy na něco takového je možné zapomenout. Občas si ale vzpomínal na ten rubín, rudý jako jeho krev. A stará chtivost, stará touha opět prosákla do jeho nitra…

Mat potřásl hlavou a násilím vzpomínky potlačil. Ať shoří, měl si užívat!

„To byly ale časy,“ řekl Tom pomalu. „Teď se cítím starý, Mate, jako vybledlý koberec, který pověsili, aby uschl ve větru, a jsou na něm vidět náznaky barev, které byly kdysi tak syté. Někdy přemýšlím, jestli ti ještě k něčemu jsem. Sotva to vypadá, že mě potřebuješ.“

„Cože? Jasně že tě potřebuju, Tome!“

Stárnoucí kejklíř ho sledoval pohledem. „S tebou je problém, Mate, že opravdu umíš dobře lhát. Na rozdíl od těch dalších dvou kluků.“

„Myslím to vážně! Ať shořím, ale myslím. Asi bys mohl zmizet a vyprávět příběhy a cestovat jako dřív. Ale tady by to nemuselo probíhat právě hladce a tvoje moudrost by mi určitě chyběla. Ať shořím, chyběla. Člověk potřebuje přátele, kterým může věřit, a já bych ti kdykoli svěřil vlastní život.“

„Jakže, Matrime,“ zvedl Tom oči jiskřící veselím, „povzbuzuješ chlapa, který se cítí pod psa? Přesvědčuješ ho, aby zůstal a dělal, co je důležité, místo aby utekl za dobrodružstvím? To zní vyloženě odpovědně. Co to do tebe vjelo?“

Mat se zašklebil. „Nejspíš manželství. Ať shořím, ale s pitím a hazardem nepřestanu!“ Před nimi se Talmanes otočil, pohlédl na Mata a obrátil oči v sloup.

Tom se při pohledu na Talmanese rozesmál. „Nu, chlapče, nechtěl jsem ti zkazit náladu. Jenom plané řeči. Pořád mám ještě pár věcí, které můžu světu předvést. Pokud opravdu můžu osvobodit Moirain… no, uvidíme. Kromě toho tady musí být někdo, kdo bude všechno sledovat a jednoho dne z toho udělá píseň. Z tohohle všeho vzejde nejedna balada.“

Obrátil se a začal prohrabovat sedlové brašny. „Tady!“ řekl a vytáhl svůj kejklířský plášť. Okázale si ho přehodil přes ramena.

„No,“ řekl Mat, „až o nás napíšeš, mohlo by ti to vynést pár zlatých marek, pokud se ti do toho podaří zahrnout hezký verš o Talmanesovi. Víš, něco o tom, že jedno jeho oko kouká divným směrem, a jak často ho obklopuje vůně, která připomíná ohradu pro kozy.“

„Já sem to slyšel!“ zavolal Talmanes zepředu.

„To jsem taky chtěl!“ zakřičel Mat v odpověď.

Tom se jen zasmál a potahoval si za plášť, aby si ho upravil tak, aby vypadal co nejlépe. „Nemůžu nic slíbit.“ Znovu se uchechtl. „Ačkoli pokud ti to nevadí, Mate, myslím, že až se dostaneme do vesnice, půjdu si po svých. Kejklířské ucho možná zaslechne informace, které před vojáky nikdo nevypustí.“

„Informace by byly milé,“ přikývl Mat a promnul si bradu. Cesta se před nimi stáčela vzhůru; Vanin tvrdil, že vesnice leží hned za zatáčkou. „Připadám si, jako bych už celé měsíce putoval tunelem, kam z vnějšího světa nedoléhají obrazy ani zvuky. Ať shořím, ale bylo by hezký vědět, kde je Rand, i kdyby jenom proto, abych věděl, kam nejít.” Barvy zavířily a ukázaly mu Randa – ale ten stál v místnosti, odkud nebylo vidět ven, takže to Matoví nijak nenapovědělo, kde by mohl být.

„Obávám se, že život je většinou takový tunel,“ řekl Tom. „Lidé čekají, že kejklíř bude mít novinky, takže je vytáhneme a oprášíme, abychom je předvedli – ale většina ,novinek’, které vykládáme, je jen další snůška příběhů, v mnoha případech méně pravdivých než balady staré tisíc let.“

Mat přikývl.

„A navíc,“ dodal Tom, „uvidím, jestli se mi nepodaří vyhrabat nějaké informace o tom, jak se dostat dovnitř.“

Věž Gendžei. Mat pokrčil rameny. „Pravděpodobnější je, že to, co potřebujem, najdem ve Čtverkrálí nebo Caemlynu.“

„Ano, já vím. Ale Olver mě přinutil slíbit, že se podívám. Kdybys Noala neposlal, aby kluka zaměstnal, čekal bych, že otevřeme sedlové brašny a najdeme ho uvnitř. Opravdu chtěl jet.“

„Tancování a hraní po nocích není pro kluka vhodný,“ zamumlal Mat. „Kdybych tak mohl chlapům v táboře věřit, že ho nezkazí víc než hospoda.“

„No, když Noal vytáhl hrací desku, zůstal v táboře celkem klidně.“ Olver byl přesvědčený, že když bude hady a lišky hrát dost často, najde nějakou tajnou strategii k porážce Aelfinnů a Eelfinnů. „Ten kluk si pořád myslí, že s námi půjde do věže,“ dodal Tom tišeji. „Ví, že nemůže být jeden ze tří, ale chce na nás počkat venku. A možná nás vtrhne dovnitř zachránit, pokud se dost brzo nevrátíme. Nechci být u toho, až zjistí pravdu.“

„Ani já tam nemám v úmyslu být,“ řekl Mat. Před nimi se stromy rozestupovaly do malého údolíčka, kde se na úbočích kopců, které ho obklopovaly, vysoko zvedaly zelené pastviny. Mezi svahy byla uhnízděná velká vesnice či městečko o několika stovkách stavení, jehož středem protékala horská říčka. Domy byly postavené z tmavě šedého kamene a všechny měly nápadné komíny. Z většiny z nich stoupal kouř. Střechy byly šikmé, aby se vypořádaly s velkým množstvím sněhu, který zde zřejmě v zimě padal, ačkoli touto dobou ho bylo vidět jen na vzdálených vrcholcích. Na několika střechách už čile pracovali dělníci a vyměňovali zimou poničené šindele a na úbočích se pásly kozy a ovce, hlídané malými ovčáky.

Zbývalo ještě několik hodin světla a další lidé pracovali na průčelích krámů a plotech. Jiní procházeli ulicemi a v jejich krocích nebyla znát žádná naléhavost. Celkově vzato městečko působilo uklidňujícím dojmem směsice pracovitosti a lenosti.

Mat se zařadil vedle Talmanese a vojáků. „Je to pěkný pohled,“ poznamenal Talmanes. „Začínal jsem si myslet, že se všechna města na světě rozpadají, jsou nacpaná uprchlíky nebo je mají nájezdníci pod palcem. Alespoň tohle vypadá, že jen tak nezmizí…“

„Světlo dej,“ řekl Mat, který se otřásl při vzpomínce na město v Altaře, které skutečně doslova zmizelo. „V každém případě doufejme, že jim nebude vadit pár cizinců.“ Prohlédl si vojáky; všech pět patřilo k Rudým pažím, těm nej lepším, koho měl. „Tři z vás půjdete s Aes Sedai. Myslím, že budou chtít zůstat v jiné hospodě než já. Sejdeme se ráno.“

Vojáci zasalutovali, a když je Joline míjela, nakrčila nos a okatě se na Mata ani nepodívala. Společně s ostatními zamířila v malém hloučku ze svahu a tři Matovi vojáci je následovali.

„Támhle to vypadá jako hospoda,“ řekl Tom a ukázal k větší budově na východní straně městečka. „Tam mě najdete.“ Zamával, pobídl koně do klusu a s vlajícím kejklířským pláštěm vyjel napřed. Když dorazí první, bude mít nejlepší možnost dramatického vstupu.

Mat se ohlédl na Talmanese, který pokrčil rameny. Oba se se dvěma vojáky coby doprovodem rozjeli dolů. Kvůli zatáčející cestě přijížděli z jihozápadu. Ze severní strany vesnice pokračovala prastará cesta dál. Bylo zvláštní, že tak velká cesta vedla kolem takového městečka, dokonce i když byla stará a rozbitá. Roidelle tvrdil, zeje zavede přímo do Andoru. Byla příliš klikatá, než aby ji používali jako hlavní cestu a už nevedla kolem větších měst, takže na ni zapomněli. Mat ale žehnal jejich štěstí, že ji našli. Hlavní cesty do Murandy byly přecpané Seančany.

Podle Roidelleho map se Zadní Úhor zaměřoval na výrobu kozího sýra a dodávky skopového pro rozličná města a panství v oblasti. Městečko by mělo být na cizince zvyklé. A vskutku, ve chvíli, kdy zahlédli Toma a jeho kejklířský plášť, přiběhlo z polí několik chlapců. Vyvolá to rozruch, ale běžný. Aes Sedai tu ovšem budou pozoruhodné.

Ale no tak, pomyslel si, když společně s Talmanesem sjížděl po trávou lemované cestě. Uchová si dobrou náladu; tentokrát Aes Sedai nedovolí, aby mu ji zkazily.

V době, kdy Mat a Talmanes dorazili do městečka, už se kolem Torna shromáždil malý dav. Tom stál na sedle a pravou rukou žongloval se třemi barevnými míčky, zatímco vyprávěl o svých cestách po jihu. Zdejší obyvatelé nosili kazajky a zelené pláště ze syté hebké látky. Vypadaly teple, přestože si Mat při bližším zkoumání všiml, že mnohé oblečení – pláště, kazajky a kalhoty – byly roztrhané a pečlivě spravené.

Další hlouček lidí, většinou žen, se shlukl kolem Aes Sedai. Dobře; Mat napůl očekával, že vesničané budou mít strach. Jeden z těch, kteří stáli na kraji Tomova hloučku si Mata a Talmanese prohlížel, jako by je odhadoval. Byl to statný chlapík se silnými pažemi a plátěnými rukávy, navzdory studenému jarnímu vzduchu vyhrnutými až k loktům. Paže měl porostlé kudrnatými černými chlupy, které se hodily k jeho vousům a vlasům.

„Vypadáš jako urozený pán,“ řekl muž, když se k Matoví přiblížil.

„Je to pr…“ začal Talmanes, než ho Mat spěšně přerušil.

„Asi ano,“ řekl Mat, nespouštěje oči z Talmanese.

„Já jsem Barlden, zdejší starosta,“ řekl muž a založil si ruce. „Vítejte. Můžete tady obchodovat. Ale uvědomte si, že toho nemáme moc navíc.“

„Určitě máte alespoň nějaký sýr,“ řekl Talmanes. „Ty vyrábíte, ne?“

„Všechno, co nezplesnivělo nebo se nezkazilo, potřebujeme pro své zákazníky,“ odpověděl starosta Barlden. „Tak to prostě v těchhle dobách chodí.“ Zaváhal. „Ale pokud máte na výměnu látky nebo oblečení, mohli bychom pro vás někde vyhrabat zásoby jídla na jeden den.“

Jídlo pro nás na den? pomyslel si Mat. Pro všech nás třináct? Bylo nutné, aby se vrátil alespoň s jedním vozem zásob, nemluvě o pivu, které svým mužům slíbil.

„A ještě vám musím povědět o zavírací hodině. Obchodujte, ohřejte se na chvíli u krbů, ale vězte, že všichni cizinci musejí před západem slunce vesnici opustit.“

Mat zvedl oči k zatažené obloze. „Ale to nám zbývají sotva tři hodiny!“

„Taková jsou naše pravidla,“ prohlásil Barlden stroze.

„To je směšné,“ ozvala se Joline, která se otočila zády k místním ženám. Pobídla koně trochu blíž k Matovi a Talmanesovi a její strážci se jako vždy drželi za nijako stín. „Pantáto Barldene, s tímhle pošetilým zákazem nemůžeme souhlasit. Chápu, že jste v těchto nebezpečných dobách opatrní, ale jistě chápete, že v tomto případě by vaše pravidla neměla platit.“

Muž stál se založenýma rukama a nic neříkal.

Joline našpulila rty a přesunula ruce tak, aby byl její prsten s Velkým hadem dobře vidět. „Copak v těchto dobách znamená symbol Bílé věže tak málo?“

„Máme Bílou věž v úctě,“ podíval se Barlden na Mata. Byl moudrý. Podívat se Aes Sedai do očí často znamenalo oslabit své odhodlání. „Ale naše pravidla jsou velmi přísná, má paní. Je mi líto.“

Joline ohrnula nos. „Řekla bych, že vaši hostinští nejsou s tímhle požadavkem zrovna spokojení. Jak se mají uživit, když nemohou poutníkům pronajímat pokoje?“

„Hostince dostávají odškodné,“ prohlásil nevrle starosta. „Tři hodiny. Uzavřete obchody a odjeďte. Chceme se ke všem, kdo kolem nás projíždějí, chovat přátelsky, ale nemůžeme nikomu dovolit porušovat pravidla.“ S těmi slovy se otočil a odešel. Cestou pryč se k němu připojila skupinka hřmotných mužů, z nichž několik neslo sekery. Ne výhrůžně. Nenuceně, jako by předtím sekali dříví a jen náhodou procházeli městečkem. Společně. Stejným směrem jako starosta.

„No, tak to je nějaké přivítání,“ zamumlal Talmanes.

Mat přikývl. V tu chvíli mu v hlavě začaly chřestit kostky. Ať shoří! Rozhodl se si jich nevšímat. Stejně mu nikdy k ničemu nebyly. „Pojď, najdeme si hospodu,“ řekl a patami pobídl Oka vpřed.

„Pořád jsi rozhodnutý si to užít, co?“ řekl Talmanes s úsměvem, když se k Matovi připojil.

„Uvidíme,“ odpověděl Mat, sám sobě navzdory naslouchaje kostkám. „Uvidíme.“

Při prvním průjezdu městečkem si Mat všiml tří hostinců. Jeden stál na konci hlavní ulice a na jeho průčelí zářily dvě jasné lucerny, dokonce i když ještě nenastala noc. Nabílené stěny a čistá okna přitáhnou Aes Sedai jako plamen můru. To bude hostinec pro projíždějící kupce a hodnostáře, kteří měli tu smůlu a ocitli se v těchhle kopcích.

Ale cizinci tu teď nemohli zůstávat na noc. Jak dlouho už ten zákaz trvá? Jak ty hostince přežívají? Pořád mohly člověku poskytnout koupel a jídlo, ale bez pronajímání pokojů…

Mat starostovi nespolkl jeho tvrzení o odškodném pro hostince. Když pro městečko nedělaly nic užitečného, tak proč jim platit? Bylo to prostě divné.

Mat v každém případě nezamířil do dobrého hostince, ani do toho, který si vybral Tom. Ten nestál na hlavní cestě, ale na široké ulici na severovýchodě. Bude sloužit běžným návštěvníkům, počestným mužům a ženám, kteří neradi utrácejí víc, než musejí. O dům se někdo pečlivě staral; postele budou čisté a jídlo uspokojivé. Místní se tam občas zajdou napít, většinou tehdy, když mají pocit, že je jejich ženy sledují.

Najít poslední hospodu by bylo nejtěžší, kdyby Mat nevěděl, kde ji hledat. Byla tři ulice od centra, v západním koutě městečka. Průčelí nezdobil žádný vývěsní štít; jenom dřevěná deska, na níž bylo vyřezané cosi jako opilý kůň, která byla postavená v jednom z oken. Ani v jednom okně nebylo sklo.

Zevnitř vycházelo světlo a smích. Většině cizinců by vadily chybějící vývěsní štít a pouliční lampy v okolí. Byla to opravdu spíš krčma než hostinec; Mat pochyboval, že v ní kdy bylo víc než pár slamníků vzadu, které si člověk mohl pronajmout za měďák. Tohle bylo místo, kam se chodili bavit místní pracující. S blížícím se večerem už jich sem jistě spousta dorazila. Bylo to místo, kde se sejít a povyrazit si, místo, kde si s přáteli můžete vykouřit fajfku tabáku. A zahrát si v kostky.

Mat se usmál, sesedl a uvázal Oka ke kůlu před krčmou.

Talmanes si vzdychl. „Uvědomuješ si, že tady nejspíš pančujou pití?“

„Tak si ho budeme muset objednat dvakrát tolik,“ řekl Mat, odvázal ze sedla pár měšců s mincemi a nacpal šije do vnitřních kapes pláště. Vojákům pokynul, ať zůstanou a hlídají koně. Soumar nesl truhlu s penězi. V té byly Matový osobní peníze: nedovolil by si při hře riskovat žold Bandy.

„Tak dobrá,“ řekl Talmanes. „Ale uvědom si, že se hodlám ujistit, že až dorazíme do Čtverkrálí, zajdeme si společně do slušného hostince. Budu tě ještě muset vzdělat. Teď jsi princ. Budeš muset…“

Mat Talmanese zvednutím ruky zarazil. Pak ukázal na kůl. Talmanes znovu vzdychl, sklouzl ze sedla a uvázal koně. Mat přistoupil ke dveřím krčmy, zhluboka se nadechl a vstoupil.

Kolem stolů se tísnili lidé, pláště přehozené přes židle nebo pověšené na věšácích, roztrhané a zašité kazajky rozepnuté, rukávy vyhrnuté. Proč zdejší lidé nosili oblečení, které kdysi bývalo tak hezké, ale teď potrhané a zalátané? Chovali tady spoustu ovcí, takže by měli mít vlnu navíc.

Mat se pro tuto chvíli rozhodl si té zvláštnosti nevšímat. Muži na tomhle místě hráli v kostky, u ulepených stolů pili žejdlíky piva a poplácávali kolemjdoucí servírky po zadku. Vypadali vyčerpaně a mnohým z nich klesala víčka únavou. Ale to se po celodenní práci dalo čekat. Navzdory unaveným očím se v nálevně ozývalo téměř hmatatelné brebentění, tlumené rachotivé mumlání hlasů, které se navzájem překrývaly. Když Mat vešel dovnitř, pár lidí se na něj podívalo a někteří z nich se při pohledu na jeho pěkné oblečení zamračili, ale většina hostů si ho nevšímala.

Talmanes ho zdráhavé následoval, ale nebyl ten typ šlechtice, kterému by vadilo stýkat se s níže postavenými. Během života už navštívil nemálo mizerných hospod, i když měl ve zvyku stěžovat si na ty, které Mat vybíral. Takže si stejně rychle jako Mat přitáhl židli ke stolu, u něhož už sedělo pár mužů. Mat se široce usmál a zablýskal zlatém, které hodil procházejícímu děvčeti, a dožadoval se něčeho k piti. To pozornost přilákalo, ať už mužů u stolu nebo Talmanese.

„Co to děláš?“ zasykl Talmanes a naklonil se k Matovi. „Chceš, aby nám podřízli krk, hned jak odtud vypadneme?“

Mat se jen usmál. U jednoho z vedlejších stolů se právě hrálo v kostky. Vypadalo to jako kočičí pracka – nebo tak se tomu alespoň říkalo oné noci, co se to Mat poprvé začal učit. V Ebú Daru té hře říkali třetí klenot a v Cairhienu zaslechl, jak ji nazývají letící peří. K jeho záměrům se ta hra dokonale hodila. Ve hře byl pouze jeden hráč, zatímco diváci sázeli na nebo proti jeho hodům.

Mat se zhluboka nadechl, pak si přitáhl židli k vedlejšímu stolu a hodil na dřevo zlatou korunu přesně doprostřed mokrého kolečka piva, které tam zanechal korbel, nyní v ruce malého chlapíka, který už přišel o většinu vlasů neurčité myší barvy, ale to, co z nich zbývalo, mu viselo kolem límce. Téměř se tím pivem zadusil.

„Nevadí, když si hodím?“ zeptal se Mat mužů, sedících u stolu.

„Já… nevím, jestli todle dokážeme vyrovnat,“ řekl muž s krátkým černým vousem. „Můj pane,“ dodal opožděně.

„Moje zlato proti vašemu stříbru,“ řekl Mat zvesela. „Už celé věky jsem si pořádně nezahrál.“

Talmanes si se zájmem přitáhl židli. Už dřív Mata viděl, jak sází zlato a vyhrává stříbro. Matovo štěstí ten rozdíl vynahrazovalo a vždycky z toho vyšel se ziskem. Někdy to dokázal, i když sázel zlato proti měďákům. To mu moc nevydělávalo. Netrvalo dlouho, než protihráčům došly peníze nebo se rozhodli přestat hrát. A Matovi zůstala hrstka stříbra a nikdo, s kým by hrál.

To nepomůže. Vojsko mělo spoustu peněz. Potřebovali jídlo, takže bylo načase zkusit něco jiného. Několik mužů položilo stříbrňáky. Mat zaštěrkal kostkami a hodil. Kostky se naštěstí zastavily na jedničce a dvojce. Prohrál.

Talmanes zamrkal a muži kolem stolu mrzutě pohlédli na Mata – jako by se styděli za to, že sázeli proti urozenému pánovi, který očividně nečekal, že prohraje. To byla snadná cesta, jak se dostat do potíží.

„Ale podívejme,“ řekl Mat. „Řekl bych, že vyhráváte. Je to vaše.“ Odkulil zlatou korunu doprostřed stolu, aby si ji podle pravidel rozdělili ti, kdo proti němu sázeli.

„Co takhle znovu?“ zeptal se Mat a hodil na stůl dvě zlaté koruny. Tentokrát bylo sázejících víc. Opět hodil a prohrál, až se z toho Talmanes málem rozkašlal. Už i dřív Mat prohrával – stávalo se to, dokonce i jemu. Ale dva hody za sebou?

Dvě koruny se odkutálely a Mat vytáhl čtyři. Talmanes mu položil ruku na paži. „Bez urážky, Mate,“ řekl tiše. „Ale možná bys měl přestat. Každý mívá někdy špatný den. Co kdybychom dopili a šli nakoupit zásoby, než nastane noc?“

Mat se jen usmál a sledoval, jak se kupí sázky proti jeho čtyřem korunám. Musel přidat pátou, protože si chtělo vsadit tolik lidí. Talmanese si nevšímal, hodil a znovu prohrál. Talmanes zasténal, pak se natáhl a vzal si od kolemjdoucí servírky, která konečně dorazila s Matovou objednávkou, korbel.

„Netvař se tak zachmuřeně,“ řekl Mat tiše a potěžkal měšec v ruce, zatímco se natahoval pro vlastní korbel. „Tohle jsem chtěl.“

Talmanes zvedl obočí a položil korbel.

Mat řekl: „Když chci, můžu prohrát, pokud je to výhodné.“

„Jak může být prohra výhodná?“ zeptal se Talmanes, který sledoval muže, jak se dohadují, jak si rozdělit Matovo zlato.

„Počkej.“ Mat usrkl pivo. Bylo přesně tak ředěné, jak se Talmanes obával. Mat se obrátil zpátky ke stolu a odpočítal několik dalších zlatých mincí.

Čas plynul a kolem stolu se začínalo shlukovat stále víc lidí. Mat se ujistil, že párkrát vyhraje – stejně jako když celý večer vyhrával, musel občas i prohrát, aby nevzbudil podezření. Přesto se mince z jeho váčku jedna po druhé přesouvaly do rukou mužů, kteří sázeli proti němu. Netrvalo dlouho a v krčmě zavládlo ticho. Všichni se shlukli kolem Mata a čekali, až na ně přijde řada, aby si proti němu mohli vsadit. Synové a kamarádi odběhli pro své otce a bratrance a dotáhli je k Namazanému valachovi, jak se krčma jmenovala.

V jednu chvíli – o přestávce, když Mat čekal na další korbel piva – ho Talmanes odtáhl stranou. „Nelíbí se mi to, Mate,“ řekl šlachovitý muž tiše, když se k němu naklonil. Už dávno mu po napudrovaném vyholeném čele stékaly čůrky potu, a jak šije utíral, zůstávala po nich holá kůže.

„Říkal jsem ti…“ Mat se napil ředěného piva. „Vím, co dělám.“ Vedle muži zajásali, když do sebe jeden z nich nalil tři džbánky za sebou. Ve vzduchu se vznášel pach potu a kalného piva, rozlitého na podlahu a pak rozšlapaného botami těch, kteří dorazili z pastvin.

„To ne,“ řekl Talmanes a zahlédl pohledem k rozjásaným mužům. „Svoje peníze si klidně rozhazuj, dokud mi sem tam koupíš pití. To mi nedělá starosti, už ne.“

Mat se zamračil. „Tak co?“

„S těmi lidmi není něco v pořádku, Mate.“ Talmanes mluvil velice tiše a ohlížel se při tom přes rameno. „Zatímco jsi hrál, mluvil jsem s nima. Je jim jedno, co se děje ve světě. Drak Znovuzrozený, Seančani, nic. Nezajímá je to.“

„No a?“ zeptal se Mat. „Jsou to prostí lidi.“

„Prostí lidi by se měli bát ještě vze,“ řekl Talmanes. „Jsou tady polapení mezi sbírajícími se vojsky. Ale když s nimi mluvím, prostě jen pokrčí rameny a znovu se napijou. Je to jako kdyby… jako kdyby se příliš soustředili na vlastní veselí. Jako kdyby jim na ničem jiném nezáleželo.”

„Pak jsou dokonalí,“ řekl Mat.

„Brzy se setmí,“ řekl Talmanes při pohledu z okna. „Strávili jsme tu hodinu, nejspíš víc. Možná bychom měli..

V tu chvíli se rozlétly dveře a do krčmy vešel statný starosta v doprovodu mužů, kteří se k němu předtím připojili, i když sekery někde nechali. Zdálo se, že je příliš nepotěšilo, že uvnitř hospody našli polovinu městečka, jak hraje s Matem.

„Mate,“ začal znovu Talmanes.

Mat zvedl ruku a přerušil ho. „Na tohle jsme čekali.“

„Vážně?“ zeptal se Talmanes.

Mat se s úsměvem obrátil zpátky ke stolu. Vyprázdnil už většinu svých měšců, ale stále ještě měl dost peněz na pár hodů – samozřejmě nepočítaje v to peníze, které měl venku. Zvedl kostky, odpočítal několik zlatých korun a dav začal házet na stůl vlastní peníze – z nichž mnoho bylo zlato, které na Matovi vyhráli.

Hodil a prohrál, což mezi přihlížejícími vyvolala nadšený řev. Barlden vypadal, jako by chtěl Mata vyhodit – už se skutečně připozdívalo a do západu slunce už nemohlo být daleko – ale když uviděl, jak Mat vytahuje další hrst zlatých mincí, zaváhal. Chamtivost hlodala v každém člověku a přísná „pravidla“ se dala ohnout, pokud kolem kráčela příležitost a pomrkávala dostatečně svůdně.

Mat znovu hodil a prohrál. Další řev. Starosta si založil ruce.

Mat sáhl do měšce a nenašel nic než vzduch. Muži kolem se zatvářili sklíčeně a jeden poručil rundu, aby „mladému pánovi pomohla zapomenout na tu smůlu“.

To teda určitě, pomyslel si Mat a skryl úsměv. Vstal a zvedl ruce. „Vidím, že se připozdívá,“ řekl místnosti.

„Hodně připozdívá,“ skočil mu do řeči Barlden, který se protlačil mezi několika smradlavými pasáky koz v pláštích s kožešinovými límci. „Měl bys jít, cizince. Ale nemysli si, že budu tyhle lidi nutit, aby ti vrátili, cos poctivě prohrál.“

„To by mě ani nenapadlo,“ řekl Mat lehce nezřetelným hlasem. „Hamané a Delame!“ zařval. „Přineste truhlu!“

Vzápětí dovnitř spěšně vstoupili oba vojáci s malou dřevěnou truhlou, kterou sundali ze soumara. Jak ji nesli ke stolu a položili, krčma ztichla. Mat vrávoravě vylovil klíč, odemkl víko a odhalil obsah.

Zlato. Spousta. Téměř všechno, co mu z vlastních peněz zbývalo. „Máme čas ještě najeden hod,“ řekl Mat ohromené místnosti. „Vsadí si někdo?“

Lidé začali házet na stůl peníze, až na hromadě leželo téměř vše, co Mat prohrál. Ani náhodou to nestačilo na to, co bylo v truhle. Mat si peníze prohlédl a poklepal si na bradu. „Tohle nebude stačit, přátelé. Přijmu i nevýhodnou sázku, ale jestli mám dneska večer už jenom jeden hod, chci mít možnost si odsud něco odnést.“

„To je všechno, co máme,“ řekl jeden z mužů, zatímco jiné hlasy volaly, aby Mat stejně házel.

Mat vzdychl a zavřel víko truhly. „Ne,“ řekl. Dokonce i Barlden to sledoval s leskem v očích. „Leda…“ Mat se na okamžik odmlčel. „Přijel jsem sem pro zásoby. Myslím, že bych přistoupil na výměnný obchod. Můžete si nechat peníze, které jste vyhráli, ale já vsadím truhlu proti zásobám. Potraviny pro moje muže a pár soudků piva. Vozík, na kterém to odvezu.“

„Nemáme dost času.“ Barlden pohlédl na tmavnoucí okna.

„Ale jistěže máme,“ řekl Mat a předklonil se. „Po tomhle hodu odejdu. Máš moje slovo.“

„My tady pravidla neohýbáme,“ řekl starosta. „Cena je příliš vysoká.“

Mat čekal, že sázející začnou vykřikovat a dohadovat se se starostou, aby udělal výjimku. Ale nic se neozvalo. Mat náhle pocítil bodnutí strachu. Po všech těch ztrátách. .. kdyby ho stejně vykopli ven…

Zoufale znovu otevřel víko truhly, aby bylo vidět zlato uvnitř.

„Dám ti to pivo,“ ozval se náhle krčmář. „A Mardry, ty máš vůz a potah. Je to jen o jednu ulici dál.“

„Ano,“ řekl Mardry, muž s drsnou tváří a krátkými tmavými vlasy. „Vsadím je.“

Muži začínali vykřikovat, že mohou nabídnout jídlo – zrní ze špižíren, brambory ze sklepů. Mat se podíval na starostu. „Do západu slunce zbývá ještě kolik, půl hodiny? Proč nezjistíme, co dokážou sehnat? Když prohraju, může něco připadnout i do městských zásob. Vsadím se, že vzhledem k té zimě, co jsme měli, by se vám nějaké peníze navíc hodily.“

Barlden zaváhal, ale pak přikývl, nespouštěje oči z truhly s penězi. Muži zavýskli a rozběhli se. Přivezli vůz, vyvalili sudy s pivem. Spousta se jich rozběhla domů nebo do městské zásobárny. Mat sledoval, jak mizí, a čekal v rychle se vyprazdňující nálevně.

„Já chápu, co děláš,“ řekl starosta Matovi. Nezdálo se, že by spěchal něco sehnat.

Mat se k němu s tázavým výrazem otočil.

„Nedovolím ti, abys nás podvedl zázračnou výhrou na konci večera.“ Barlden si založil ruce. „Použiješ moje kostky. A při házení se budeš hýbat pěkně pomalu. Já vím, že podle toho, co mi chlapi říkali, jsi tady hodněkrát prohrál, ale mám podezření, že když tě prohledáme, najdeme u tebe schovanou sadu kostek.“

„Klidně mě můžeš prohledat,“ řekl Mat a zvedla ruce.

Barlden zaváhal. „Samozřejmě je zahodíš,“ řekl nakonec. „Je to pěkný plán, obléct se jako urozený pán a upravit kostky tak, abys vyhrával místo prohrával. Nikdy jsem neslyšel o někom tak drzém, aby takhle vyhazoval zlato kvůli falešným kostkám.“

„Když seš si tak jistý, že podvádím,“ řekl Mat, „tak proč v tom pokračujeme?“

„Protože vím, jak tě zastavit,“ odvětil starosta. „Jak jsem řekl, při tomhle hodu použiješ moje kostky.“ Zaváhal, pak se usmál a sebral ze stolu dvojici kostek, které Mat používal. Hodil. Padla jednička a dvojka. Hodil znovu a výsledek byl stejný.

„Ještě lepší.“ Starosta se široce usmál. „Použiješ tyhle. Vlastně… budu házet za tebe.“ Barldenova tvář nabrala v kalném světle nepopiratelně zlověstný výraz.

Mat pocítil nával paniky.

Talmanes ho vzal za paži. „Dobrá, Mate,“ řekl. „Myslím, že bychom měli jít.“

Mat zvedl ruku. Fungovalo by jeho štěstí, i kdyby hodil někdo jiný? Někdy to tak bylo, aby se vyhnul zranění v boji. Byl si tím jistý. Nebo ne?

„Jak je libo,“ řekl Barldenovi.

Muž se zatvářil ohromeně.

„Můžeš hodit,“ řekl Mat. „Ale bude se to počítat stejně, jako bych hodil já. Vítězný hod a odnesu si všechno. Když prohraju, odejdu jen s kloboukem a koněm a vy si můžete nechat tu zatracenou truhlu. Platí?“

„Platí.“

Mat natáhl ruku, aby si potřásli, ale starosta se odvrátil a sevřel kostky v ruce. „Ne,“ řekl. „Nebudeš mít šanci ty kostky vyměnit, poutníku. Prostě pojďme ven a počkejme. A drž se ode mě dál.“

Udělali, co řekl, a vyšli z dusného, pivem nasáklého vzduchu v krčmě na čistý vzduch venku na ulici. Matovi vojáci vzali truhlu. Barlden trval na tom, že truhla zůstane otevřená, aby se nedala vyměnit. Jeden z jeho rváčů ji prošťáral a kousl do několika minci, aby se ujistil se, že je opravdu plná a mince jsou pravé. Mat opřený o dveře vyčkával, zatímco dorazil vůz a muži začali zevnitř krčmy valit soudky s pivem a nakládat je.

Slunce za těmi zatracenými mraky vypadalo na obzoru stěží jako světelný opar. Zatímco Mat čekal, viděl, že starosta je čím dál neklidnější. Krev a zatracenej popel, ten chlap byl vážně pedant, pokud šlo o ta jeho pravidla! Nu, Mat mu ukáže, jim všem. Ukáže jim…

Ukáže jim co? Ze ho nejde porazit? Co to dokazovalo? Zatímco Mat čekal a vůz se stále víc plnil jídlem, začínal v něm klíčit nezvyklý pocit viny.

Nedělám nic špatného, pomyslel si. Musím své muže nakrmit, ne? Tihle chlapi sázejí poctivě a já taky. Žádné upravené kostky. Žádné podvádění.

Až na jeho štěstí. Nu, jeho štěstí bylo jeho vlastní – tak jako u každého člověka. Někteří lidé se narodili s nadáním k hudbě a stali se z nich pěvci a kejklíři. Kdo jim záviděl, že si vydělávají tím, co jim dal Stvořitel? Mat měl štěstí, a tak ho používal. Na tom nebylo nic špatného.

Nicméně jak se muži vraceli zpátky do krčmy, začínal chápat, čeho si to předtím Talmanes všiml. Kolem těch lidí se vznášel opar zoufalství. Hráli příliš dychtivě? Sázeli příliš odvážně? Co to měli v očích za pohled, pohled který si Mat spletl s únavou? Pili, aby oslavili konec dne, nebo proto, aby zahnali ten usoužený výraz v očích?

„Možná jsi měl pravdu,“ řekl Mat Talmanesovi, který sledoval slunce téměř stejně úzkostlivě jako starosta. Jeho poslední paprsky oprašovaly hřebeny špičatých střech a barvily žlutohnědé tašky do oranžova. Západ slunce plál za závojem mraků.

„Takže můžeme jít?“ zeptal se Talmanes.

„Ne,“ řekl Mat. „Zůstáváme.“

A kostky mu v hlavě přestaly chřestit. Bylo to tak náhlé a ticho tak nečekané, že úplně ztuhl. Stačilo to, aby si pomyslel, že učinil špatné rozhodnutí.

„Ať shořím, zůstáváme,“ zopakoval. „Ještě nikdy jsem ze sázky nevycouval a nemám v úmyslu to udělat ani teď.“

Vrátila se skupinka jezdců, která vezla na koních pytle se zrním. Bylo úžasné, co dokázala trocha peněz udělat s motivací. Zatímco se vraceli další jezdci, po cestě přiběhl malý chlapec. „Starosto,“ řekl a zatahal Barldena za purpurovou kazajku. Vpředu na ní byla změť zašitých trhlin. „Matka říká, že ty cizinky ještě neskončily s koupelí. Snaží seje pohánět, ale…“

Starosta ztuhl. Rozzlobeně se ohlédl na Mata.

Mat si odfrkl. „Nemysli si, že tuhle chásku dokážu nějak popohnat,“ řekl. „Kdybych je začal honit, nejspíš by se zasekly jako mezci a trvalo by jim to dvakrát déle. Ať se s nima zatraceně vypořádá někdo jiný.“

Talmanes neustále zalétal pohledem k prodlužujícím se stínům na ulici. „Ať shořím,“ zamumlal. „Jestli se znovu začnou ukazovat ti duchové, Mate..

„Tady jde o něco jiného,“ řekl Mat, zatímco nově příchozí házeli zrní na vůz. „Je to jiný pocit.“

Vůz už byl vysoko naložený jídlem; slušná kořist z takhle malého městečka. Přesně to Banda potřebovala, dost na to, aby je to postrčilo dál a nakrmilo, dokud se nedostanou do dalšího města. Jídlo samozřejmě nemělo cenu zlata v truhlici, ale zhruba to odpovídalo tomu, co prohrál v kostkách, zvlášť když se k tomu připočítají vůz a koně. Byla to dobrá tažná zvířata, statná a podle stavu srsti a kopyt dobře opečovávaná.

Mat otevřel ústa, aby řekl, že to stačí, ale pak zaváhal, protože si všiml, že starosta tiše rozmlouvá s několika muži. Bylo jich šest, v otrhaných šedých kazajkách a s rozcuchanými černými vlasy. Jeden ukazoval směrem k Matovi a držel v ruce něco, co vypadalo jako list papíru. Barlden zavrtěl hlavou, ale muž s papírem ukázal ještě naléhavěji.

„Copak,“ řekl Mat tiše. „Co se děje?“

„Mate, slunce…“ ozval se Talmanes.

Starosta prudce ukázal a otrhaný muž se odplížil pryč. Lidé, kteří přinesli jídlo, se shlukovali na šeřící se ulici, kde se drželi uprostřed. Většina hleděla k obzoru.

„Starosto,“ zavolal Mat. „To už stačí. Hoďte!“

Barlden zaváhal, pohlédl na něj, pak na kostky, které držel v ruce, skoro jako by na ně zapomněl. Muži kolem úzkostlivě přikyvovali, takže zvedl sevřenou ruku a zaštěrkal kostkami. Starosta se přes ulici podíval Matovi do očí a pak hodil kostky mezi ně na zem. Zdálo se to příliš hlasité, jako malinká bouře, jako kosti narážející jedna do druhé.

Mat zatajil dech. Už uplynul nějaký čas od chvíle, kdy měl důvod dělat si starosti s vrhem kostek. Sklonil se a sledoval, jak se bílé kostky kutálejí po blátě. Co udělá jeho štěstí, když bude házet někdo jiný?

Kostky se zastavily. Dvě čtyřky. Okamžitá výhra. Mat si dlouze vydechl úlevou, i když cítil, jak mu po spánku stéká čůrek potu.

„Mate…“ řekl tiše Talmanes, což Mata přimělo vzhlédnout. Muži, kteří stáli na cestě, se netvářili tak potěšeně. Několik z nich nadšeně jásalo, dokud jim kamarádi nevysvětlili, že starostův vítězný hod znamená, že výhra patří Matovi. V davu zavládlo napětí. Mat pohlédl Barldenovi do očí.

„Jděte,“ řekl statný muž, znechuceně mávl k Matovi rukou a obrátil se. „Vemte si svoji kořist a zmizte z tohohle místa. Už se nikdy nevracejte.“

„Jistě,“ odvětil Mat a uvolnil se. „Takže vám děkuji za hru. My…“

„JDĚTE!“ zařval starosta. Upřel pohled na poslední záblesky slunečního světla na obzoru, pak zaklel a máváním rukama začal muže hnát do Namazaného valacha. Někteří otáleli a vrhali po Matovi ohromené či nepřátelské pohledy, ale starostovo pobízení je brzy nahnalo do nízké krčmy. Starosta za nimi zabouchl dveře a nechal Mata, Talmanese a dva vojáky stát samotné na ulici.

Náhle bylo všude strašidelné ticho. Na ulici nebyl jediný místní. Neměl by se alespoň z krčmy ozývat nějaký hluk? Cinkání korbelů, nadávání nad prohranou sázkou?

„Fajn,“ řekl Mat a jeho hlas se odrážel od tichých průčelí. „Myslím, že tady jsme hotoví.“ Přešel k Okovi, který začal nervózně přešlapovat, a uklidňoval ho. „Tak vidíš, Talmanesi, říkal jsem to. S ničím si není nutný dělat starosti.“

A v tu chvíli začal vřískot.