Bouře přichází

28 Noc v Zadním Úhoru

„Ať shoříš, Mate!“ řekl Talmanes, který vytrhl meč z břicha škubajícího se vesničana. Talmanes téměř nikdy neklel. „Ať shoříš dvakrát, a pak „Já? “ obořil se na něj Mat, jehož ašandarei se zablýsklo, jak Mat hladce ochromil dva muže v jasně zelených kazajkách. Spadli na ušlapanou východní ulici a se zuřivě vytřeštěnýma očima prskali a vrčeli. „Já? Já se tě nesnažím zabít, Talmanesi. To oni? ještě jednou!“

Talmanesovi se podařilo vytáhnout do sedla. „Říkali nám, ať zmizíme!“

„Ano,“ souhlasil Mat, popadl Okovy otěže a táhl koně od Namazaného valacha. „A teď se nás snaží zabít. Vážně mi nemůžeš vyčítat jejich nespolečenský chování!“ Po celém městečku se ozývaly výkřiky, vytí a jekot. Některé velice rozhněvané, některé vyděšené, jiné zmučené.

Z krčmy se hrnuli stále další a další lidé a všichni vrčeli a vřeštěli a ze všech sil se snažili pozabíjet všechny kolem. Někteří z nich se vrhla na Mata, Talmanese nebo Matový Rudé paže. Mnozí však prostě jen útočili na své druhy, trhali jim kůži a nehty jim rozškrabávali tváře. Bojovali primitivně a neobratně a jen pár z nich napadlo použít jako zbraně kameny, korbely nebo kusy dřeva.

Bylo to mnohem víc než jen pouhá hospodská rvačka. Ti muži se snažili navzájem pozabíjet. Na ulici už ležel půltucet mrtvých či téměř mrtvých a podle toho, co Mat zahlédl uvnitř krčmy, se uvnitř bojovalo stejně brutálně.

Mat se snažil přiblížit k vozu se zásobami a Oko klapal vedle něj. Mátová truhla se zlatém stále ležela na ulici. Bojující lidé si nevšímali zlata ani jídla a soustředili se jeden na druhého.

Talmanes, stejně jako Harnan a Delam – jeho dva vojáci – couvali společně s ním a nervózně táhli vlastní koně. Tlupa nepříčetných lidí se brzy vrhla na dva vesničany, které Mat ochromil, a tak dlouho jim tloukla hlavami o zem, až se přestali hýbat. Pak se smečka s krvelačným výrazem v očích zahleděla na Mata a jeho muže. V čistých tvářích mužů v hezkých kazajkách a s učesanými vlasy vypadal ten výraz naprosto nesmyslně.

„Krev a zatracenej popel,“ řekl Mat a vyhoupl se do sedla. „Na koně!“

Harnana a Delama nebylo třeba znovu pobízet. Zakleli, zasunuli meče a vyskočili do sedel. Smečka místních se vrhla vpřed, ale Mat s Talmanesem útok odrazili. Mat se pokoušel zasazovat jen údery, které pouze zraní, ale útočníci byli nečekaně silní a rychlí a on zjistil, že bojuje jen o to, aby jim zabránil stáhnout ho ze sedla. Zaklel a zdráhavé začal uštědřovat smrtící údery a dva muže zabil ranou do krku. Oko vykopl a ránou kopytem do hlavy srazil na zem dalšího. Během chvilky se do boje zapojili i Harnan s Delamem.

Vesničané neustupovali. Stále zuřivě bojovali, dokud jich všech osm neleželo na zemi. Matovi vojáci při boji třeštili oči hrůzou a Mat jim to neměl za zlé. Bylo to proklatě děsivé, vidět, jak se obyčejní lidé chovají takhle! Jako by v nich nezbyla ani špetka lidskosti. Nemluvili, jen vrčeli, syčeli a vřeštěli a ve tvářích měli zuřivé a krvelačné výrazy. Nyní se i další obyvatelé městečka – ti, kteří neútočili přímo na Matový muže – začali spojovat do smeček a vraždili menší skupiny tím, že je utloukali klacky, trhali a kousali. Bylo to strašlivé.

Zatímco se Mat díval, jedním z okenních rámů krčmy prolétlo tělo. Mrtvola se se zlomeným vazem svalila na zem. Na druhé straně stál Barlden s divokýma, téměř nelidskýma očima. Zaječel do noci, pak spatřil Mata a – jen na okamžik – se snad v jeho očích objevil náznak poznání. Vzápětí zmizel a starosta znovu zařval a rozběhl se vpřed, aby proskočil rozbitým oknem a zaútočil na dvojici mužů, která k němu stála zády.

„Pohyb!“ řekl Mat a zvedl Oka na zadní, když je zahlédla další tlupa.

„Zlato!“ zavolal Talmanes.

„Ať shoří!“ prohlásil Mat. „Můžeme si vyhrát další, a to jídlo nestojí za naše životy. Jeďte!“

Talmanes a vojáci obrátili koně a tryskem se rozjeli po ulici. Mat pobídl Oka, aby je dohnal, a zlato a vůz tam nechal. Nestálo za jejich životy – když to bude možné, vezme s sebou zítra vojsko, aby ho zase získal. Ale nejdřív museli přežít.

Chvíli se hnali tryskem, ale pak je Mat na dalším nároží zvednutou rukou zpomalil. Ohlédl se přes rameno. Vesničané stále přicházeli, ale díky trysku zůstávali prozatím vzadu.

„Pořád si myslím, že je to tvoje vina,“ řekl Talmanes.

„Myslel jsem si, že bojuješ rád,“ řekl Mat.

„Někdy bojuju rád,“ řekl Talmanes. „Na bojišti nebo v pěkné hospodské rvačce. Tohle… tohle je šílené.“ Smečka vesničanů za nimi padla na všechny čtyři a pohybovala se podivným klusem. Talmanes se viditelně otřásl.

Bylo stěží dost světla, aby něco viděli. Teď, když zapadlo slunce, hory a šedé mraky bránily tomu zbytku. Mnohé z ulic byly lemovány lucernami, ale nevypadalo to, že je někdo rozsvítí.

„Mate, stahujou nás,“ řekl Talmanes s mečem v pohotovosti.

„To není jenom o naší sázce,“ řekl Mat, naslouchaje jekotu a výkřikům. Ozývaly se po celém městečku. O kus dál v jedné boční uličce vylétla z horního patra jednoho z domů dvě zápasící těla. Byly to ženy, které se během pádu drásaly a na zem dopadly s nechutným žuchnutím. Přestaly se hýbat.

„Pojďte,“ řekl Mat a obrátil Oka. „Musíme najít Toma a ženy.“ Hnali se postranní uličkou, která bude protínat hlavní ulici, a cestou míjeli tlupy mužů a žen, bojujících ve strouhách. Na ulici vyklopýtal tlusťoch se zakrvácenými tvářemi a Mat ho zdráhavé srazil. Po stranách bojovalo příliš mnoho lidí, než aby riskoval a s muži toho ubohého blázna objížděl. Mat viděl bojovat dokonce i děti, které větší protivníky kousaly do nohou a stejně staré škrtily.

„Celá ta zatracená vesnice se zbláznila,“ zamumlal Mat ponuře, když se jejich čtveřice vřítila na hlavní ulici a stočila se k nóbl hostinci. Vyzvednou Aes Sedai a potom se vydají na východ pro Torna, protože jeho hospoda ležela dál.

Na hlavní ulici to naneštěstí vypadalo hůř než na té, z níž vyjeli. Nyní už byla téměř úplná tma. Vlastně se Matovi zdálo, že tady tma nastává příliš rychle. Nepřirozeně rychle. Po celé délce cesty se hemžily stíny, postavy, které bojovaly, vřískaly a zápasily v prohlubujícím se temnu. V té tmě někdy bojující vypadali jako jediné spojené bytosti – hrůzostrašné zrůdy s tuctem mávajících údů a stovkou úst, ječících z temnoty.

Mat ostruhami pobídl Oka vpřed. Nedalo se dělat nic jiného než se prohnat středem toho všeho.

„Světlo,“ zaječel Talmanes, když se hnali k hostinci. „Světlo!“

Mat zaťal zuby, předklonil se v sedle a s oštěpem přitisknutým k boku projížděl tou noční můrou. Tmou otřásal řev a po ulici se válela těla. Mat se nad tím hrůzným pohledem třásl a tiše klel. I samotná noc jako by seje snažila zadusit, uškrtit a plodit temná vražedná monstra.

Oko a ostatní koně byli dobře vycvičení a všichni čtyři se řítili po ulici. Mat se těsně vyhnul tomu, aby ho temné postavy, chňapající mu po nohách, nestrhly ze sedla. Postavy vřeštěly a syčely jako armády utopenců, snažící se stáhnout ho do hlubokého, nadpřirozeného moře.

Delamův kůň vedle Mata náhle prudce zastavil, a když před něj skočila masa černých postav, v panice se vzepjal a vyhodil Delarna ze sedla.

Při mužově zaječení, které znělo nějak odlišněji a lidštěji než okolní křik, Mat Okovi přitáhl uzdu a obrátil se.

„Mate!“ vykřikl Talmanes, když se prohnal kolem. „Jeď dál! Nemůžeme zastavit!“

Ne, pomyslel si Mat a potlačil paniku. Ne, tady nikoho nenechám. Zhluboka se nadechl a bez ohledu na Talmanese kopnutím pobídl Oka zpátky k černému chuchvalci těl v místě, kde Delam spadl. Z čela mu stříkal pot, ochlazovaný větrem, jak se hnal tryskem. Sténání, křik a syčení všude kolem jako by se snášely přímo na něj.

Mat zařval a vrhl se z Oková hřbetu – nemohl tam dojet na koni, aniž by hrozilo, že muže, jehož chtěl zachránit, ušlape. Nesnášel boj ve tmě, zatraceně ho nesnášel. Zaútočil na temné postavy, jejichž tváře až na občasný záblesk zubů nebo šílených očí, odrážejících umírající světlo, vůbec neviděl. Krátce mu to připomnělo jinou noc, kdy ve tmě zabíjel zplozence Stínu. Až na to, že tyhle postavy, s nimiž bojoval, se nepohybovaly tak elegantně jako myrddraalové. Neměli ani takovou koordinaci pohybů jako trolloci.

Na okamžik to vypadalo, že Mat bojuje se samotnými stíny – stíny vrhanými prskajícím světlem ohně, náhodnými a nekoordinovanými, ale o to víc smrtícími, neboť je nedokázal předvídat. Stěží unikal tomu, aby mu lebku nerozdrtily nesmyslné útoky. Ve dne by takové útoky byly k smíchu, ale od této temné lidské smečky, tvořené muži i ženami, kterým bylo jedno, do čeho udeří nebo komu ublíží, byly zahlcující. Mat brzy zjistil, že bojuje, jen aby se udržel naživu, širokými rozmachy se rozháněl ašandarei, které používal k tomu, aby někomu podrazil nohy, stejně často, jako k tomu, aby někoho zabil. Když se ve tmě něco pohnulo, udeřil. Světlo, jak v tomhle Delama najde?

Kousek od něj se pohnul stín a Mat okamžitě poznal šermířskou figuru. Krysa žvýká zrní? Vesničan by nic takového neuměl. Chlapík!

Mat se k onomu stínu obrátil a sekl další dva stíny do hrudi, až se ozvalo hekání a bolestivé vytí. Delamova postava upadla pod hromadou dalších a Mat nevěřícně zařval, přeskočil ležící tělo a dopadl s oštěpem klesajícím v širokém oblouku. Kam udeřil, stíny krvácely a jejich krev byla jen další skvrnou temnoty a Mat použil konec násady, aby odrazil další. Sáhl dolů, vytáhl jeden ze stínů na nohy a uslyšel mumlavou kletbu. Byl to Delam.

„Honem,“ řekl Mat, zatímco muže táhl k Okovi, který stál s frkáním nehybně ve tmě. Zdálo se, že útočící lidé si zvířat nevšímají, což bylo štěstí. Mat strčil klopýtajícího Delama ke koni, pak se obrátil a pustil do boje se smečkou, která ho – jak očekával – pronásledovala. Mat opět tančil s temnotou, rozdával další a další rány a snažil se odpoutat, aby se mohl vyšvihnout do sedla. Odvážil se ohlédnout a zjistil, že Delamovi se podařilo vyškrábat Okovi na hřbet – ale voják seděl zhroucený ve zplihlé hromadě. Jak těžce byl zraněný? Vypadalo to, že je stěží schopen udržet se zpříma. Krev a zatracený popel!

Mat se obrátil zpět k útočníkům a roztočeným oštěpem seje snažil zatlačit. Oni se však nestarali, jestli jsou zranění, bylo jim jedno, jak je Mat nebezpečný. Prostě stále přicházeli! Obklíčili ho. Napadali ho ze všech stran. Zatracenej popel! Obrátil se právě včas, aby si všiml temného tvaru, který se na něj hnal zezadu.

Nocí se něco zablesklo a odrazilo jakési velmi vzdálené světlo. Temná postava za Matem se zhroutila na sem. Další záblesk a padla jedna z těch, které měl Mat před sebou. Náhle se kolem prohnala postava na bílém koni a vzduchem se mihl další nůž a srazil třetího muže.

„Tome!“ vykřikl Mat, neboť poznal plášť.

„Naskoč na svého koně!“ odpověděl mu Tomův hlas. „Docházejí mi nože!“

Mat se rozmáchl oštěpem, smetl další dva vesničany a pak se vrhl vpřed a skočil na koně s nadějí, že Tom ho bude při ústupu krýt. A vskutku za sebou uslyšel několik bolestivých výkřiků. Vzápětí mu hřmění na cestě oznámilo rychle se blížící koně. Mat se vytáhl do sedla, zatímco zvířata projela černým marastem a vesničany rozehnala.

„Mate, ty pitomče!“ zahulákal Talmanes z jednoho z koní, stěží viditelný jako silueta ve tmě.

Mat se na Talmanese vděčně usmál, obrátil Oka a zachytil Delama, který málem spadl. Voják byl naživu, neboť se slabě zmítal, ale na boku měl kluzkou vlhkou skvrnu. Mat ho držel před sebou a ve tmě se neobtěžoval otěžemi, ale ovládal Oka rychlými pohyby kolen. Sám povely pro koně v bitvě neznal, ale jeho proklaté vzpomínky ano, takže Oka vycvičil, aby je poslouchal.

Tom se prohnal kolem a Mat Oka obrátil, aby jej následoval, zatímco sám jednou rukou přidržoval Delama a v druhé držel oštěp. Talmanes s Hamaném mu jeli z obou stran po boku a společně se řítili uličkou šílenství k hostinci na jejím konci.

„No tak, chlape,“ zašeptal Mat Delamovi. „Vydrž. Aes Sedai jsou hned před náma. Ty tě dají dohromady.“

Delam něco zašeptal v odpověď.

Mat se naklonil blíž. „Cos říkal?“

„… a hází kostkou, dokud nepoletíme,“ zašeptal Delam. „Zatančit si se Stínovým Jakém…“

„Bezva,“ zamumlal Mat. Před sebou viděli světla a Mat byl schopen rozeznat, že vycházejí z hostince. Třeba našli jediné místo v téhle proklaté vesnici, kde si lidi ještě uchovali zdravý rozum.

Ale ne. Výbuchy světla mu byly povědomé. Ohnivé koule, blýskající se v horním poschodí hostince.

„No,“ poznamenal Talmanes vlevo od něj, „vypadá to, že jsou Aes Sedai pořád naživu. Alespoň něco.“

Kolem vchodu do hostince se mačkaly postavy, bojující ve tmě, jejichž zápas v pravidelných intervalech shora osvětlovaly záblesky v oknech.

„Kolem a dozadu,“ navrhl Tom.

„Jeďte,“ řekl jim Mat a prohnal se kolem bojujících postav. Talmanes, Tom a Harnan jej následovali Okovi v patách. Mat požehnal svému štěstí, že když objížděli hospodu dozadu, nenarazili v rozměklejší půdě na nějakou dim nebo brázdu v zemi. Koně by snadno mohli klopýtnout, zlomit si nohu a na všechny přivolat katastrofu.

Vzadu za hostincem bylo ticho a Mat zastavil koně. Tom seskočil z toho svého a jeho hbité pohyby popíraly předchozí stížnosti na stáří. Pak zaujal postavení, z nějž sledoval bok budovy, aby viděl, zdaje nepronásledují.

„Hamané!“ řekl Mat a ukázal oštěpem ke stájím. „Vyveď ženským koně a připrav je. Když to půjde, osedlej je, ale pokud budem muset, buď připravený odjet bez sedel. Světlo dej, že nebudeme muset odjet daleko, jenom asi tak míli, abychom se dostali z vesnice a pryč od tohohle šílenství.“

Haman ve tmě zasalutoval, pak sesedl a rozběhl se ke stájím. Mat počkal, dokud neusoudil, že na něj ze tmy nikdo nevyskočí, a pak promluvil na Delama, kterého stále držel před sebou. „Jsi při vědomí?“

Delam chabě přikývl. „Ano, Mate. Ale mám ránu v břiše. Já…“

„Přivedeme Aes Sedai,“ řekl Mat. „Nemusíš nic než tady sedět. Zůstaň v sedle, dobře?“

Delam znovu přikývl. Mat zaváhal, když viděl mužovy slabé pohyby, ale Delam se chopil Okových otěží a zatvářil se odhodlaně. Mat tedy sklouzl ze sedla s ašandarei připraveným v ruce.

„Mate,“ ozval se Delam ze sedla.

Mat se obrátil.

„Díky. Že ses pro mě vrátil.“

„Nikoho bych v něčem takovém nenechal,“ otřásl se Mat. „Umřít na bojišti je jedna věc, ale umřít někde tam ve tmě… No, to jsem nehodlal připustit. Talmanesi! Podívej se, jestli nenajdeš nějaké světlo.“

„Dělám na tom,“ ozval se Cairhieňan, který stál u zadních dveří hostince. Našel lucernu, která tam visela. O pár křísnutí později osvětlilo zadní dvůr hostince malé tlumené světlo. Talmanes lucernu rychle zakryl a světlo téměř zmizelo.

Tom přiklusal zpátky. „Nikdo nás nesleduje, Mate,“ řekl.

Mat přikývl. Ve světle lucerny viděl, že je Delarn ve špatném stavu. Nejen rána v břiše, ale škrábance na tváři, roztrhaná uniforma a jedno oko nateklé tak, že na ně neviděl.

Mat si stoupl k Okovi, vytáhl kapesník, natáhl se k muži v sedle a přitiskl kapesník na ránu. „Pevně si to drž. Jak jsi k tomu zranění přišel? Nemají zbraně.“

„Jeden mi vytrhl meč,“ zamručel Delam. „Jakmile ho měl, dokázal ho použít docela dobře.“

Talmanes otevřel zadní dveře hostince. Podíval se na Mata a přikývl. Cesta uvnitř byla čistá.

„Brzo se vrátíme,“ slíbil Mat Delamovi. Uvolněně sevřel ašandarei, přešel krátkou vzdálenost ke dveřím a kývl na Talmanese a Torna. Celá trojice zmizela uvnitř.

Dveře vedly do kuchyně. Zatímco se Mat pozorně rozhlížel po temné místnosti, Talmanes do něj šťouchl a ukázal na několik hromádek na podlaze. Paprsek světla z lucerny odhalil na podlaze dva kuchtíky, stěží desetileté; mrtvé, se zlámanými krky. Mat odvrátil pohled, obrnil se a vplížil se do místnosti. Jenom malí kluci, a teď jsou kvůli tomuhle šílenství mrtví.

Tom zachmuřeně potřásl hlavou a všichni tři se kradli vpřed. V další chodbě narazili na kuchaře, který s vrčením tloukl do hlavy někoho, kdo vypadal jako hostinský. Přinejmenším měl na sobě bílou zástěru. Byl už mrtvý. Ve chvíli, kdy vstoupili do chodby, se tlustý kuchař k Matovi a Talmanesovi obrátil se zvířeckou zuřivostí v očích. Mat zdráhavé udeřil a umlčel ho dřív, než mohl zavýt a přivolat další lidi.

„Na schodech se bojuje,“ řekl Talmanes a kývl směrem dopředu.

„Vsadím se, že je tu schodiště pro služebnictvo,“ poznamenal Tom. „Tohle místo vypadá dost dobře, aby ho mělo.“

A skutečně, když prošli dvě chodby v zadní části budovy, našli úzké rozviklané schody, vedoucí vzhůru do tmy. Mat se zhluboka nadechl a s připraveným ašandarei vyrazil vzhůru. Hostinec měl jen dvě podlaží a záblesky vycházely z druhého, z místa poblíž průčelí.

Vyšli do patra, otevřeli dveře a ucítili palčivý zápach spáleného masa. Tady byly chodby ze dřeva, natřeného silnou vrstvou bílé barvy. Podlahu pokrýval tmavě hnědý koberec. Mat kývl na Talmanese a Toma, a ti se s připravenými zbraněmi vyřítili ze schodiště do chodby.

Jejich směrem okamžitě zasvištěla ohnivá koule. Mat zaklel, uskočil dozadu, narazil do Talmanese a těsně se ohni vyhnul. Tom se s kejklířskou obratností vrhl k zemi a oheň prolétl nad ním. Mat s Talmanesem se málem skutáleli ze schodů.

„Zatracenej popel!“ zaječel Mat do chodby. „Co si myslíte, že děláte?“

Nastalo ticho. Nakonec ho prolomil Jolinin hlas. „Cauthone?“ zavolala.

„A kdo si zatraceně myslíš, že to je!“ zařval v odpověď.

„To nevím!“ řekla „Vyběhli jste tak rychle a s připravenými zbraněmi. Snažíte se nechat zabít?“

„Snažíme se vás zachránit!“ zaječel Mat.

„Vypadáme, že potřebujeme zachránit?“ ozvala se odpověď.

„No, pořád jste tady, ne?“ zavolal Mat zpátky.

Odpovědí mu bylo ticho.

„Při Světle!“ zavolala nakonec Joline. „Přijdete sem?“

„Nehodíš po mně žádnou další ohnivou kouli, že ne?“ zamumlal Mat a s Talmanesem v patách vyšel do chodby, zatímco se Tom škrábal na nohy. Našel tři Aes Sedai, jak stojí na vrcholku krásného širokého schodiště na opačném konci chodby. Teslyn s Edesinou dál vrhaly ohnivé koule na neviditelné nepřátele pod nimi. Vlasy měly mokré a šaty neupravené, jako kdyby se oblékaly ve spěchu. Joline, zahalená jen v bílém županu, měla v hezké tváři klidný výraz a tmavé lesklé mokré vlasy jí visely přes pravé rameno. Župan byl nahoře lehce rozevřený a ukazoval náznak toho, co se skrývá uvnitř. Talmanes tiše hvízdl.

„Není to žena, Talmanesi,“ zašeptal varovně Mat. „Je to Aes Sedai. Nepřemýšlej o ní jako o ženě.“

„Snažím se, Mate,“ řekl Talmanes. „Ale je to těžké.“ Zaváhal a dodal: „Ať shořím.“

„Dávej si bacha, nebo tě vážně spálí,“ řekl Mat a sklopil si klobouk vepředu mírně dolů. „Vlastně to před chvílí skoro udělala.“

Talmanes vzdychl a jejich trojice se vydala chodbou k ženám. Jolinini dva strážci a tři Rudé paže, všichni s tasenými meči, stáli hned za dveřmi koupelny. V rohu byl svázán zhruba tucet sloužících: dvě mladá děvčata, která nejspíš obsluhovala při koupeli, a několik mužů v kazajkách a kalhotách. Joliliny šaty podle všeho nařezali na pruhy a použili ke spoutání. Hedvábí se na to hodilo mnohem lépe než vlněné ručníky. U vrcholku schodiště, těsně pod Aes Sedai, Mat stěží rozeznával hromádku těl, která podlehla mečům, a ne ohni.

Joline sledovala přicházejícího Mata pohledem, který naznačoval, že si myslí, že za to všechno nějak může on. Založila si ruce, čímž si zavřela výstřih, ačkoli si Mat nebyl jistý, jestli to udělala kvůli Talmanesovu civění nebo náhodou.

„Musíme jít,“ řekl Mat ženám. „Celý tohle město se zbláznilo.“

„Nemůžeme odejít,“ řekla Joline. „Nemůžeme odejít a nechat tyhle sloužící davu. Kromě toho musíme najít pantátu Tobrada a ujistit se, že je v bezpečí.“

„Pantáta Tobrad je hostinský?“ zeptal se Mat. Ze schodů zasvištěla ohnivá koule.

„Ano,“ řekla Joline.

„Pozdě,“ řekl Mat. „Jeho mozek už zdobí stěny dole. Podívej, jak jsem řekl, celá vesnice zešílela. Ti sloužící se vás pokusili zabít, ne?“

Joline zaváhala. „Ano.“

„Nechte je tady,“ prohlásil Mat. „Nemůžeme pro ně nic udělat.“

„Ale když počkáme do svítání…“ namítla Joline váhavě.

„A budeme dělat co?“ zeptal se Mat. „Spálíme na popel každého člověka, který se pokusí vyjít po schodech? Děláte tady kravál, který sem přitahuje pořád víc lidí. Abyste je zastavili, budete je muset zabít všechny.“

Joline se ohlédla na dvě zbývající ženy.

„Podívej,“ řek! Mat. „Mám dole zraněného vojáka a chci ho z toho dostat živýho. Pro zdejši lidi nemůžete nic udělat. Řekl bych, že muži museli zabít ty mrtvé na vrcholku schodiště, než jste se všechny cítily natolik v ohrožení, abyste použily sílu. Víš, jak jsou odhodlaní.“

„Dobře,“ řekla Joline. „Půjdu. Ale vezmeme s sebou ty dvě dívky. Blaerik a Fen je můžou nést.“

Mat vzdychl – raději by byl, kdyby strážci měli volné ruce k boji pro případ, že se dostanou do potíží – ale nic víc neřekl. Kýl na Talmanese a Toma a netrpělivě čekal, až dva strážci zvednou svázané služtičky a přehodí si je přes rameno. Potom se celá skupina spěšně vydala zpátky dolů po schodišti pro služebnictvo. V čele šel Talmanes a průvod uzavírali Mat a Rudé paže. Mat slyšel napůl hněvivé a napůl radostné výkřiky, když si místní dole u schodiště uvědomili, že už na ně nepřiletí žádné další ohnivé koule. Ozval se dusot a řev, následovaný zvukem otvíraných dveří a Mat se přikrčil při představě, jak další služebnictvo, které nechali svázané v koupelně, padá davu do rukou.

Mat s ostatními vyrazili na zadní dvůr hostince a našli Delarna ležet na zemi vedle Oka. Vousatý Harnan klečel vedle něj a teď úzkostlivě zvedl hlavu. „Mate!“ řekl. „Spadl ze sedla. Já jsem…“

Edesina ho přerušila, přiběhla k nim a klekla si vedle Delarna. Zavřela oči a Mat ucítil zamrazení z medailonků. Zachvěl se při představě jediné síly, prýštící z Edesiny do muže. Bylo to téměř stejně špatné jako umírání, zatracenej popel, bylo! Sevřel medailonek pod košilí.

Delam ztuhl, ale pak zalapal po dechu a třepotavě otevřel oči.

„Hotovo,“ řekla Edesina a vstala. „Léčení ho oslabilo, ale dostala jsem se k němu včas.“

Harnan přichystal a osedlal všechny jejich koně, Světlo mu požehnej. Dobrý muž. Ženy nasedly a několikrát se ohlédly na hostinec.

„Je to, jako by je nakazila samotná temnota,“ řekl Tom, zatímco Mat pomáhal Delamovi do sedla. „Jako by je samotné Světlo opustilo a nechalo je jen Stínu…“

„Nemůžeme nic dělat,“ řekl Mat a vyhoupl se do sedla za Delarna. Po tom léčení byl voják příliš slabý, než aby jel sám. Mat pozoroval služky, které měli strážci přehozené vpředu přes koně. Zmítaly se v poutech a v očích měly nenávist. Mat se obrátil a kývl na Talmanese, který si lucernu připevnil k sedlu. Cairhieňan lucernu otevřel a celý dvůr zalilo světlo. Na sever vedla cestička ven ze dvora a do tmy. Piyč od armády, ale také přímo ven z vesnice, směrem ke kopcům. To Matovi stačilo.

„Jedeme,“ řekl a patami pobídl Oka do pohybu. Skupina se seřadila za ním.

„Říkal jsem ti, že bychom měli jít,“ poznamenal Talmanes, který jel po Matově levici a ohlížel se přes rameno. „Ale ty jsi musel zůstat ještě najeden hod.“

Mat se neohlížel. „Nemůžu za to, Talmanesi. Jak jsem měl vědět, že když zůstaneme, začnou si všichni jít navzájem po krku?“

„Cože?“ zeptal se Talmanes a podíval se na něj. „Copak tak lidé obvykle nereagují, když jim povíš, že zůstaneš na noc?“

Mat zvedl oči k nebi, ale jak své lidi vyváděl z vesnice, moc do smíchu mu nebylo.

O pár hodin později seděl Mat na skalním výběžku na temném úbočí kopce a hleděl dolů na Zadní Úhor. Ve vesnici vládla tma. Nesvítilo jediné světlo. Nedalo se říct, co se děje, ale přesto se díval. Jak by po tom, čím prošli, mohl člověk spát?

Tedy, vojáci spali. Delamovi to nevyčítal. Aessedaiovské léčení dokázalo člověka vyčerpat. Mat už ten mráz i sám pocítil a nemínil si tu zkušenost zopakovat. Talmanes a další Rudé paže se nemohli vymlouvat na léčení, ale byli to vojáci. Vojáci se naučili spát, když měli možnost, a vypadalo to, že je noční zážitek neznepokojil zdaleka tolik jako Mata. Ano, uprostřed dění si dělali starosti, ale teď už to byla jen další prožitá bitva. Další přežitá bitva. Když se ukládali ke spánku, statný Harnan o tom žertoval a usmíval se.

Mat ne. Celá ta událost působila nějak špatně. Měl tomu zákaz pobytu nějak zabránit? Způsobil Mat tím, že zůstal, všechna ta úmrtí? Krev a zatracený popel. Copak už žádné místo na světě nedávalo smysl?

„Mate. Chlapče,“ řekl Tom, který se k němu připojil a při chůzi jako vždy kulhal. Měl zlomenou ruku, třebaže se o tom nezmínil, dokud si Edesina nevšimla, jak sebou cuká, a netrvala na tom, že ho vyléčí. „Měl bys spát.“ Teď, když vyšel měsíc – ukrytý za mraky – bylo dost světla, aby Mat rozeznal, že si Tom dělá starosti.

Jejich skupina se zastavila v malé kotlině na jedné straně stezky. Byl z ní dobrý výhled na vesnici, a co bylo důležitější, na cestu, po níž Mat a ostatní unikli. Úžlabina ležela na příkrém úbočí a přístupná byla pouze zdola. Jedna osoba na hlídce mohla snadno zahlédnout každého, kdo by se pokusil proplížit do tábora.

Aes Sedai se uložily vzadu v úžlabině, ačkoli si Mat nemyslel, že opravdu spí. Jolinini strážci s sebou nezapomněli vzít pokrývky, jen tak pro jistotu. Strážci byli takoví. Matovi muži měli jen pláště, ale to jim nebránilo ve spánku. Talmanes dokonce navzdory jarním mrazíkům tiše chrápal. Mat zakázal rozdělat oheň. Nebyla taková zima, aby ho potřebovali, a jen by to upozornilo každého, kdo by je hledal.

„Jsem v pořádku, Tome,“ řekl Mat a udělal sedajícímu si kejklíři na skále trochu místa. „To ty by ses měl trochu prospat.“

Tom zavrtěl hlavou. „Jedna příjemná věc, které jsem si na stárnutí všiml, je, že tělo už asi nepotřebuje tolik spánku. Umírání nejspíš nevyžaduje tolik energie jako vyrůstání.“

„Nezačínej s tím zase,“ řekl Mat. „Musím ti připomínat, jakjsi tam vytáhl můj kostnatej zadek z potíží? S čím sis to předtím dělal starosti? Že už tě nepotřebuji? Kdybys dneska nebyl se mnou, kdybys mě nepřišel hledat, ležel bych mrtvý v té vesnici. Delam taky.“

Tom se zazubil a oči mu v měsíčním světle zajiskřily. „Dobře, Mate,“ řekl. „Už toho nechám, slibuju.“

Mat přikývl. Nějakou dobu společně seděli na skalisku a hleděli na městečko. „Nenechá mě to na pokoji, Tome,“ řekl Mat nakonec.

„Co?“

„Tohle všechno,“ řekl Mat unaveně. „Ten proklatý Temný a jeho zplozenci. Honí mě od tý noci v Dvouříčí a nic je nezastaví.“

„Myslíš, že to byl on?“

„Co jinýho by to mohlo být?“ zeptal se Mat. „Mírní vesničani, ze kterých se stanou krvelační šílenci? Byla to práce Temnýho a ty to víš.“

Tom mlčel. „Ano,“ řekl posléze. „Myslím, že ano.“

„Pořád po mně jdou,“ řekl Mat hněvivě. „Ten zatracenej gholam je někde tam venku, vím, že je, ale to je jenom jedna část. Myrddraalové a temní druzi, příšery a duchové. Honí mě a pronásledují. Od chvíle, co to začalo, klopýtám od jedné katastrofy k druhé a sotva držím hlavu nad vodou. Pořád tvrdím, že jenom potřebuju někde najít díru, kde bych hrál kostky a pil, ale to to všechno nezastaví. Nic to nezastaví.“

„Jsi ta’veren, chlapče,“ řekl Tom.

„Nežádal jsem o to. Ať shořím, přál bych si, aby všichni prostě šli otravovat Randa. On to má rád.“ Zatřásl hlavou, aby rozehnal obraz, který se vytvořil a ukazoval Randa, jak spí v posteli s Min stočenou vedle něj.

„Opravdu si to myslíš?“ zeptal se Tom.

Mat zaváhal. „Kéž by ano,“ přiznal. „Bylo by to tak jednodušší.“

„Z dlouhodobého hlediska lži nikdy věci neusnadňují. Ledaže je vykládáš přesně té správné osobě – obvykle ženě – v přesně tu správnou chvíli. Když je říkáš sám sobě, jenom tím přivoláš větší potíže.“

„Přivolal jsem na ty lidi potíže. V městečku.“ Ohlédl se k táboru, kde seděli dva strážci a hlídali stále ještě svázané služebné. Stále se zmítaly. Světlo! Kde braly tu sílu? Bylo to nelidské.

„Nemyslím, žes to byl ty, Mate,“ řekl Tom zamyšleně. „No, nebudu ti odporovat, že se za tebou táhnou trable – to, zdá se, dělá i samotný Temný. Ale Zadní Úhor… no, když jsem zpíval ve výčepu, něco jsem zaslechl. Vypadalo to nedůležitě. Ale když na to hledím zpětně, připadá mi, že to lidé očekávali. Nebo něco podobného.“

„Jak by mohli?“ zeptal se Mat. „Kdyby se to už stalo, byli by všichni mrtví.“

„Nevím,“ řekl zadumaně Tom. Pak jako by ho něco napadlo. Začal lovit uvnitř pláště. „Úplně jsem zapomněl. Možná že mezi tebou a tím, co se stalo, je nějaká souvislost. Tohle se mi podařilo sebrat chlapíkovi, který byl ke své smůle až příliš opilý.“ Kejklíř vytáhl složený kus papíru a podal ho Matovi.

Mat nakrčil čelo, papír si vzal a rozložil ho. V rozptýleném měsíčním světle přimhouřil oči, naklonil se blíž a zavrčel, když rozeznal, co je na papíru – ne slova, ale velmi přesný obrázek Matový tváře s nasazeným kloboukem. Dokonce měl kolem krku nakreslený medailonek se stříbrnou liščí hlavou. Zatracenej popel.

Skryl svou rozmrzelost. „Hezký chlapík. Pěkný nos, rovné zuby, švihácký klobouk.“

Tom si odfrkl.

„Viděl jsem nějaké chlapy, jak ukazují starostovi nějaký papír,“ řekl Mat, když papír znovu skládal. „Neviděl jsem, co na něm bylo, ale vsadím se, že totéž. Co o tom říkal ten chlapík, cos mu to sebral?“

„Rozdává je nějaká cizinka v jakési vesnici na sever odtud a nabízí odměnu každému, kdo tě viděl. Ten chlap dostal papír od kamaráda, takže nevěděl, jak ta žena vypadá ani jméno té vesnice. Buď mu to kamarád neřekl, protože chtěl odměnu pro sebe,’nebo byl prostě příliš opilý, než aby si to pamatoval.“

Mat si papír zastrčil do kapsy kabátu. Na východě začínalo zářit světlo klamného úsvitu. Celou noc proseděl vzhůru, ale necítil se unavený. Jen… vyprázdněný. „Vracím se,“ řekl.

„Cože?“ zeptal se překvapeně Tom. „Do vesnice?“

Mat přikývl a vstal. „Jakmile se rozední. Musím…“

Přerušila ho tlumená kletba. Prudce se otočil a sáhl po ašandarei. V mrknutí oka držel Tom v rukách dva nože. Ten, kdo zaklel, byl Fen, Jolinin saldejský strážce. S rukou položenou na meči stál a prohledával zem kolem. Blaerik stál s taseným mečem vedle Aes Sedai, ve střehu a připravený.

„Co je?“ zeptal se Mat stroze.

„Zajatci,“ řekl Fen.

Mat sebou škubl, když si uvědomil, že hromádky, které předtím ležely nedaleko strážců, jsou pryč. S klením se tam rozběhl. Talmanes přestal chrápat, když ho hluk probudil, a posadil se. Pouta z pruhů Jolininých šatů ležela na zemi, ale služky byly pryč.

„Co se stalo?“ zeptal se Mat a zhlédl.

„Já…“ Tmavovlasý strážce vypadal vyjeveně. „Nemám ponětí. Ještě před chvilkou tady byly!“

„Usnul jsi?“ naléhal Mat.

„Fen by nic takového neudělal,“ řekla Joline klidným hlasem a posadila se. Stále na sobě měla jen župan.

„Chlapče,“ ozval se Tom, „oba jsme tady ty holky viděli sotva před minutkou.“

Talmanes zaklel a probudil pět Rudých paží. Delam vypadal mnohem lépe, a když se škrábal na nohy, zdálo se, že už mu slabost po léčení téměř nevadí. Strážci žádali, aby se pustili do pátrání, ale Mat se jen obrátil zpátky k vesnici. „Odpovědi leží tam,“ řekl. „Tome jdeš se mnou. Talmanesi, pohlídej ženy.“

„Nás není třeba ,hlídat’, Matrime,“ ozvala se Joline podrážděně.

„Fajn,“ odsekl. „Tome, jdeš se mnou. Joline, pohlídej vojáky. Tak jako tak tady všichni zůstáváte. Teď nemám čas starat se o všechny.“

Nedal jim příležitost se dohadovat. Během několika minut seděli Mat s Tomem na koních a jeli dolů po cestičce zpátky k vesnici.

„Chlapče,“ řekl Tom, „co čekáš, že najdeš?“

„Nevím,“ odpověděl Mat. „Kdybych to věděl, tak bych tak netoužil se podívat.“

„Budiž,“ řekl Tom tiše.

Mat si těch podivností všiml téměř hned. Kozy na západní pastvině. V ranním světle to nedokázal říct s jistotou, ale vypadalo to, že je někdo pase. A blikala ve vesnici světla? Celou noc nezasvítilo ani jedno! Pobídl Oka k větší rychlosti a Tom jej mlčky následoval.

Dorazit na místo jim trvalo téměř hodinu – Mat nechtěl riskovat a utábořit se příliš blízko, jakkoli zároveň neměl v úmyslu městečko ve tmě objíždět a vracet se k vojsku. Když dojeli na dvůr za hostincem, už se zcela rozednilo, přestože bylo ještě časně ráno. U zadních dveří, které zjevně někdy potom, co Mat s ostatními odjeli, někdo vylomil z pantů, pracovalo několik mužů v šedých šatech. Poté, co Mat s Tomem vjeli na dvůr, muži zvedli hlavy a jeden z nich si s úzkostným výrazem sňal čapku. Nikdo nedělal žádné výhrůžné pohyby.

Mat Oka zastavil. Jeden z mužů zašeptal něco dalšímu, který vběhl dovnitř. Vzápětí ze dveří vyšel plešatějící muž v bílé zástěře. Mat cítil, jak bledne.

„Hostinský,“ řekl Mat. „Ať shořím, viděl jsem tě mrtvého!“

„Nejlepší bude, když zaběhneš pro starostu, synu,“ řekl hostinský jednomu z pracujících mužů. Pohlédl zpátky na Mata.Rychle. “

„Co se to tu u zatracené levice Jestřábího křídla děje?“ dožadoval se Mat vysvětlení. „Bylo to všechno nějaké zvrácené divadlo? Vy…“

Ze dveří vyhlédla hlava a podívala se kolem hostinského na Mata. Zavalitou tvář obklopovaly světlé kudmy. Naposledy, když tohoto muže, kuchaře, viděl, byl Mat nucen ho probodnout a podříznout mu krk.

„Ty!“ ukázal na něj prstem. „Zoů/Zjsem tě!“

„Uklidni se, synku,“ řekl hostinský. „Pojď dovnitř, přineseme ti trochu čaje a…“

„Nikam s tebou nejdu, duchu,“ prohlásil Mat. „Tome, vidíš to?“

Kejklíř se podrbal na bradě. „Možná bychom měli toho muže vyslechnout, Mate.“

„Duchové a přízraky,“ zamumlal Mat a obrátil Oka. „Jedeme.“ Pobídl Oka vpřed a s Torném v patách se rozjel před hostinec. Odtud zahlédl mnoho mužů, pracujících uvnitř, kteří nosili vědra s bílou barvou. Nejspíš proto, aby opravili místa, kde Aes Sedai stavení poškodily.

Tom zastavil vedle Mata. „Nic takového jsem nikdy neviděl, Mate,“ řekl. „Proč by přízraky malovaly zdi a opravovaly dveře?“

Mat zavrtěl hlavou. Zahlédl místo, kde bojoval s místními, aby zachránil Delarna. Nečekaně Oka zastavil, až Tom zaklel a musel vlastního koně obrátit a vrátit se.

„Co je?“ zeptal se Tom.

Mat ukázal prstem. Na zemi a několika kamenech vedle cesty byla krev. „Tady probodli Delama,“ řekl.

„Fajn,“ řekl Tom. Na ulici je míjeli lidé a odvraceli pohled. Matovi s Torném se širokým obloukem vyhýbali.

Krev a zatracenej popel, pomyslel si Mat. Zase jsem nás nechal obklíčit. Co když zaútočí? Pitomý blázne!

„No tak je tu krev,“ řekl Tom. „Co jsi čekal?“

„Kde je zbytek tý krve, Tome?“ zavrčel Mat. „Zabil jsem tady meet chlapů a viděl jsem je krvácet. Sám jsi tři sejmul noži. Kde je krevl“

„Zmizí,“ řekl nějaký hlas.

Mat otočil Oka a na cestě kousek od nich spatřil stát statného starostu s chlupatýma rukama. Už musel být někde poblíž; nebylo možné, aby ho dělníci dokázali přivést tak rychle. Ovšem vzhledem k tomu, jak to v téhle vesnici nejspíš chodilo, kdo by to mohl říct jistě? Barlden měl na sobě plášť a košili s několika novými dírami.

„Krev mizí,“ řekl a zněl vyčerpaně. „Nikdo z nás ji neviděl. Prostě se vzbudíme aje pryč.“

Mat se váhavě rozhlížel kolem. Z domů vykukovaly ženy a držely děti. Muži odcházeli s holemi a motykami na pole. Nebýt nervózní atmosféry z Matový a Tomovy přítomnosti, nikoho by nenapadlo, že se ve vesnici stalo něco špatného.

„Neublížíme vám,“ řekl starosta, odvraceje se od Mata. „Nemusíte se tvářit tak ustaraně. Alespoň ne do západu slunce. Jestli chcete, vysvětlím vám to. Buď pojďte se mnou a poslechněte si ho, nebo zmizte. Vlastně je mi to jedno, pokud přestanete moje město obtěžovat. Máme práci. Kvůli vám mnohem víc než obvykle.“

Mat pohlédl na Toma, který pokrčil rameny. „Poslouchání nikdy neškodí,“ řekl Tom.

„Nevím,“ řekl Mat s pohledem upřeným na Barldena. „Ne, pokud si nemyslíš, že by mohlo škodit ocitnout se v obklíčení šílených vraždících horalů.“

„Takže odcházíme?“

Mat pomalu zavrtěl hlavou. „Ne. Ať shořím, pořád mají moje zlato. Pojď, uvidíme, co nám chce říct.“

„Začalo to před několika měsíci,“ řekl starosta, stojící u okna. Byli ve vkusném – přesto prostém – obývacím pokoji jeho domu. Závěsy a koberec měly tlumenou, světle zelenou barvu, téměř stejnou jako listy kolotočníku, a stěny byly obloženy světlehnědým dřevem. Starostova manželka jim přinesla čaj ze sušených bobulí. Mat se rozhodl nepít a opíral se o stěnu poblíž východu na ulici. Oštěp měl vedle sebe.

Barldenova žena byla malá, mateřsky působící hnědovláska lehce při těle. Vrátila se z kuchyně s miskou medu do čaje a zaváhala, když si všimla Mata, opírajícího se o stěnu. Přejela pohledem oštěp, pak položila misku na stůl a odešla.

„Co se stalo?“ zeptal se Mat a zalétl pohledem k Tomovi, který také odmítl křeslo. Starý kejklíř stál se založenýma rukama vedle dveří do kuchyně. Kývl na Mata; žena neposlouchala u dveří. Kdyby slyšel někoho přicházet, dá znamení.

„Nejsme si jisti, jestli to bylo něco, co jsme udělali my, nebo jenom krutá kletba samotného Temného,“ řekl starosta. „Byl to běžný den začátkem roku, těsně před Abramovým svátkem. Nevzpomínám si, že by na něm bylo něco zvláštního. Tou dobou už se zhoršilo počasí, i když ještě nenasněžilo. Spousta z nás další den dělala běžnou práci a nijak nad tím nedumala.

Víte, ty zvláštnosti byly malé. Rozbité dveře, roztržené šaty a jejich majitel si nevzpomínal, kde k tomu přišel. A noční můry. Všichni jsme je měli, noční můry o smrti a zabíjení. Pár žen si začalo povídat a uvědomily si, že si nepamatují, jak šly předchozího večera spát. Pamatovaly si, jak se probudily v bezpečí a pohodlí vlastních postelí, ale jen pár si jich pamatovalo, jak se tam dostaly. Ti, kdo si vzpomínali, šli spát brzy, před západem slunce. My ostatní jsme ten večer měli rozmazaný.“

Umlkl. Mat se podíval na Torna, který nijak nereagoval. Mat v jeho modrých očích viděl, že se ten příběh snaží zapamatovat. Jestli mě hodlá strčit do nějaké balady, raději by to mělo být správně, pomyslel si Mat a založil si ruce. A neměl by vynechat můj klobouk. Je to zatraceně dobrý klobouk.

„Té noci jsem byl na pastvinách,“ pokračoval starosta. „Pomáhal jsem starému Garkenovi s kusem polámaného plotu. A pak… nic. Všechno bylo rozmazané. Příštího rána jsem se probudil ve své posteli vedle manželky. Byli jsme unavení, jako bychom nespali dobře.“ Odmlčel se a pak tišeji dodal: „A já jsem měl noční můry. Jsou nejasné a vyblednou. Ale jeden živý obraz si pamatuju. Starý Garken mi leží mrtvý u nohou. Jako by ho zabilo divoké zvíře.“

Barlden stál vedle okna na východní stěně, naproti Matovi, a zíral ven. „Ale příštího dne jsem se šel na Garkena podívat a byl v pořádku. Dokončili jsme opravu plotu. Teprve když jsem se vrátil do vsi, zaslechl jsem, jak se lidi baví. Stejné noční můry, chybějící hodiny po západu slunce. Sešli jsme se a probírali to a pak se to stalo znovu. Slunce zapadlo, a když vyšlo, opět jsem se vzbudil v posteli, unavený a s hlavou plnou nočních můr.“ Zachvěl se, pak přešel ke stolu a nalil si šálek čaje.

„Nevíme, co se v noci děje,“ řekl starosta, zatímco si do čaje vmíchával lžičku medu.

„Vy nevíte?“ vyptával se Mat. „Já vám zatraceně můžu říct, co se v noci děje Vy…“

„My nevíme, co se děje,“ přerušil ho starosta a prudce vzhlédl. „A ani to nechceme vědět.“

„Ale…“

„Nepotřebujeme to vědět, cizinče,“ řekl starosta ostře. „Chceme žít naše životy, jak nejlíp to jde. Mnozí z nás chodí spát časně, před západem slunce. Tak nemáme v paměti žádné díry. Jdeme si lehnout a vzbudíme se ve stejné posteli. Máme noční můry a snad nějaké škody na domě, ale nic, co by se nedalo opravit. Jiní raději zajdou do krčmy a pijí až do západu slunce. Myslím, že v tomhle je to milosrdné. Vypij, co chceš, a nemusíš se starat o to, jak se dostaneš domů. Vždycky se probudíš v bezpečí a v pořádku v posteli.“

„Nemůžete se tomu úplně vyhýbat,“ řekl Tom tiše. „Nemůžete předstírat, že se nic nezměnilo.“

„To neděláme.“ Barlden se napil čaje. „Máme pravidla. Pravidla, která jste vy ignorovali. Po západu slunce nesmí hořet žádné ohně – nemůžeme dovolit, aby v noci vypukl požár, když s ním nemá kdo bojovat. A cizincům zakazujeme po západu slunce pobývat ve vesnici. To jsme se naučili rychle. První lidé, kteří tady po západu slunce uvízli, byli příbuzní bednáře Sammrieho. Příštího dne ráno jsme našli na stěnách jeho domu krev. Ale jeho sestra a její rodina spaly v pořádku v postelích, které jim nabídl.“ Starosta se na okamžik odmlčel. „Teď mají stejné noční můry jako my.“

„Tak prostě odejděte,“ řekl Mat. Odejděte z tohohle proklatýho místa a jděte někam jinam!“

„Zkoušeli jsme to,“ řekl starosta. „Vždycky se vzbudíme zpátky tady, bez ohledu na to, jak daleko odejdeme. Někteří se pokusili skoncovat se životem. Pohřbili jsme těla. Příštího dne ráno se probudili ve svých postelích.“

V pokoji nastalo ticho.

„Krev a zatracenej popel,“ zašeptal Mat. Zamrazilo ho.

„Přežili jste noc,“ řekl starosta a znovu si zamíchal čaj. „Když jsem viděl tu kaluž krve, myslel jsem si, že ne. Byli jsme zvědaví, kde se probudíte. Většinu pokojů v hostincích trvale obývají cestovatelé, kteří jsou teď v dobrém i ve zlém součástí naší vesnice. Nemůžeme si vybrat, kde se kdo probudí. Prostě se to stane. Prázdná postel dostane nového nájemníka a od té chvíle se tam budí každé ráno.

Každopádně, když jsem slyšel, jak se bavíte o tom, co jste viděli, uvědomil jsem si, že se vám muselo podařit uniknout. Pamatujete si noc příliš živě. Každý, kdo… se k nám připojí, má prostě jen ty noční můry. Považujte se za šťastlivce. Navrhuju, abyste vyrazili dál a na Zadní Úhor zapomněli.“

„Máme s sebou Aes Sedai,“ řekl Tom. „Možná by mohly udělat něco, co by vám pomohlo. Mohli bychom to vzkázat Bílé věži, aby poslala…“

„Ne,“ prohlásil ostře Barlden. „Teď, když víme, jak se se situací vypořádat, nevedeme tak špatný život. Nechceme k sobě přitáhnout pozornost Aes Sedai.“ Odvrátil se. „Málem jsme vaši skupinu rovnou odmítli. Občas to děláme, když máme pocit, že poutníci nebudou naše pravidla poslouchat. Ale vy jste s sebou měli Aes Sedai. Ty se vyptávají a jsou zvědavé. Báli jsme se, že když vás odmítneme, začnou mít podezření a vstup si vynutí.“

„To, že jste je nutili odejít do západu slunce, v nich vyvolalo ještě větší zvědavost,“ řekl Mat. „A nechat obsluhu lázně, aby se je zatraceně pokusila zabít, taky není nejlepší způsob, jak zachovat tajemství.“

Starosta vypadal vyčerpaně. „Někteří chtěli… no, abyste tady uvízli. Mysleli si, že kdyby tady byly připoutané Aes Sedai, našly by cestu ven pro nás všechny. Všichni s tím nesouhlasíme. Každopádně je to náš problém. Prosím, prostě… prostě jděte.“

„Dobře.“ Mat se narovnal a vzal si oštěp. „Ale nejdřív mi řekni, odkud je tohle.“ Vytáhl z kapsy papír, ten, na němž byla jeho podobizna.

Barlden se na papír podíval. „Najdeš je všude v okolních vsích,“ řekl. „Někdo tě hledá. Jak jsem včera v noci řekl Ledronovi, naše hosty neprodávám. Nehodlal jsem vás unést a riskovat váš pobyt přes noc jen proto, abych získal nějakou odměnu.“

„Kdo mě hledá?“ zopakoval Mat.

„Asi dvacet mil na severovýchod leží malé městečko jménem Věmov. Povídá se, že když si chcete vydělat trochu peněz, můžete přinést zprávy o muži, který vypadá jako ten na tomhle nebo tom druhém obrázku. Jestli chceš najít toho, kdo tě hledá, zajdi do hostince U Hrozící pěsti.“

„Na druhém obrázku?“ nakrčil Mat čelo.

„Ano. Statný chlapík s vousem. Poznámka dole říká, že má zlaté oči.“

Mat pohlédl na Torna, který zvedl štětinaté obočí.

„Krev a zatracenej popel,“ zamumlal Mat a stáhl si krempu klobouku na boku dolů. Kdo jeho a Perrina hledal a co po nich chtěl? „Myslím, že asi pojedeme.“ Podíval se na Barldena. Chudák. To platilo pro celé městečko. Ale co s tím Mat může dělat? Některé bitvy jste mohli vyhrát, zatímco jiné jste prostě museli přenechat někomu jinému.

„Tvoje zlato je venku na voze,“ řekl starosta. „Z toho, cos vyhrál, jsme si nic nevzali. Jídlo je tam taky.“ Pohlédl Matovi do očí. „Tady držíme slovo. Jiné věci pod kontrolou nemáme, zvlášť když někdo neposlouchá pravidla. Ale neokrademe někoho jen proto, že je cizinec.“

„To je od vás velice shovívavé,“ prohlásil Mat rozhodně a otevřel dveře. „Pak teda přeju hezký den a až nastane noc, zkuste nezabít nikoho, koho bych nezabil já. Tome, jdeš?“

Kejklíř se k němu připojil, lehce kulhaje následkem starého zranění. Mat se ohlédl na Barldena, který stál s vyhrnutými rukávy uprostřed pokoje a hleděl dolů na šálek s čajem. Vypadal, jako by si přál, aby v šálku bylo něco ostřejšího.

„Chudák,“ řekl Mat a pak vyšel za Torném do jitřního světla a zavřel za sebou dveře.

„Předpokládám, že půjdeme po osobě, které rozdává ty tvoje obrázky?“ zeptal se Tom.

„To je jasné jako Světlo, že ano,“ řekl Mat, zatímco přivazoval ašandarei k Okovu sedlu. „Stejně je to cestou do Čtverkrálí. Povedu ti koně, když budeš řídit vůz.“

Tom přikývl. Prohlížel si starostův dům.

„Co je?“ zeptal se Mat.

„Nic, chlapče,“ řekl kejkliř. „Jenom… nu, je to smutný příběh. Se světem není něco v pořádku. Tady je trhlina ve vzoru. Městečko se v noci rozpadne a pak se svět pokusí ho znovu každý den vybudovat, aby bylo vše zase správně.“

„No, mohli být trochu otevřenější,“ řekl Mat. Zatímco Mat s Tomem hovořili se starostou, místní přitáhli vůz naložený jídlem. Byl zapřažený ke dvěma tažným koním s hnědou srstí a širokými kopyty.

„Otevřenější?“ zeptal se Tom. „Jak? Starosta má pravdu, pokusili se nás varovat.“

Mat zabručel, přešel k otevřené truhle a zkontroloval zlato. Bylo tam, právě jak starosta říkal. „Nevím,“ řekl. „Mohli by vztyčit nějakou varovnou ceduli, nebo tak něco. ,Ahoj. Vítejte v Zadním Úhoru. Pokud zůstanete přes noc, zamordujeme vás a sežereme vaše zatracené obličeje. Ochutnejte koláče. Čerstvé a voňavé od Martny Skákavé?“

Tom se nezasmál. „To je nechutné, chlapče. V tomhle městečku se odehrává příliš velká tragédie, než aby se o tom mluvilo lehkomyslně.“

„Legrační,“ řekl Mat. Odpočítal zhruba tolik zlata, kolik odhadoval, že by mohla být dobrá cena za jídlo a vůz. Po chvíli pak ještě přidal deset stříbrných korun. Všechno to položil na hromádku na schod přede dveřmi starostova domu a truhlici zavřel. „Čím jsou věci tragičtější, tím větší mám já chuť se smát.“

„Opravdu si ten vůz vezmeme?“

„Jídlo potřebujeme,“ řekl Mat, zatímco přivazoval truhlu dozadu na vůz. Podél soudků s pivem vyčnívalo několik velkých kol bílého sýra a půl tuctu skopových kýt. Jídlo vonělo dobře a Matovi zakručelo v břiše. „Poctivě jsem ho vyhrál.“ Rozhlédl se po místních obyvatelích, kteří je míjeli. Když je předchozího dne spatřil poprvé, myslel si, že jejich pomalý krok je důsledkem líné povahy. Nyní si uvědomil, že důvod je zcela jiný.

Obrátil se zpět a pokračoval v kontrole postrojů. „Z toho, že si bereme vůz a koně, nemám ani trochu špatné svědomí. Pochybuju, že tihle lidi budou v budoucnu moc cestovat…“