Bouře přichází

49 Jen další muž

Rand kráčel, pahýl měl zastrčený v kapse kabátu a přístupový klíč nesl bezpečně zabalený v bílém plátně a zavěšený na boku na opasku. Nikdo mu nevěnoval pozornost. Byl jen další muž, kráčející ulicemi Ebú Daru. Nic zvláštního, navzdory tomu, že byl vyšší než většina ostatních. Měl nazrzlé zlaté vlasy, snad naznačující aielskou krev. Ale do města v poslední době uprchla spousta zvláštních lidí, kteří hledali ochranu Seančanů. Co znamenal jeden navíc?

Pokud člověk nedokázal usměrňovat, mohli zde on či ona najít jistotu. Bezpečí. To mu dělalo starosti. Byli to jeho nepřátelé. Byli to dobyvatelé. Měl pocit, že by v jejich zemích neměl vládnout mír. Měly by být strašlivé, plné utrpení pod tyranskou nadvládou. Ale vůbec to tak nebylo.

Ne pokud jste neuměli usměrňovat. To, co Seančané dělali s touto skupinou lidí, bylo děsivé. Pod šťastným povrchem nebylo vše v pořádku. A přesto ho šokovalo, když si uvědomil, jak dobře zacházejí s ostatními.

Cikáni ve velkých skupinách tábořili za městem. Jejich vozy se nepohnuly už celé týdny a vypadalo to, že se z nich vytvářejí vesnice. Když mezi nimi Rand procházel, slyšel, jak někteří Cikáni mluví o tom, že se usadí. Jiní proti tomu samozřejmě měli námitky. Byli cikáni, Toulavý lid. Jak najdou píseň, když ji nebudou hledat? Byla jejich součástí stejně jako Cesta listu.

Včera večer jim Rand naslouchal u jednoho z táborových ohňů. Přivítali ho mezi sebou, nakrmili a neptali se, co je zač. Hleděl na oheň měnící dřevo na uhlíky, draka na ruce schovával a přístupový klíč měl pečlivě ukrytý v kapse kabátu.

Nikdy nenavštívil samotný Ebú Dar; byl jen v horách na severu, kde s Callandorem v ruce bojoval se Seančany. To bylo místo, kde selhal. Nyní se vrátil do Altary. Ale proč?

Ráno, když se otevřely městské brány, se společně s ostatními, kteří dorazili v noci, vydal dovnitř. Cikáni je všechny vzali k sobě; patrně od Seančanů dostávali příděly jídla, aby u sebe ubytovávali opozdilé příchozí. To byla jen jedna z mnoha věcí, které dělali. Spravovali hrnce, zašívali uniformy a prováděli nejrůznější další práce. Za to se jim poprvé v jejich dlouhých dějinách dostávalo ochrany vládců.

Strávil s Aiely dost času na to, aby přebral něco z jejich pohrdavého postoje k cikánům. Přesto však toto pohrdání bojovalo s tím, že věděl, že Tuatha’ané – v mnoha směrech – následují skutečně tradičnější aielské způsoby. Rand si pamatoval, jaké to je žít jako oni. Ve viděních v Rhuideanu následoval Cestu listu. Také viděl věk pověstí. Na krátké okamžiky prožil tyto životy, životy jiných.

Kráčel přeplněnými ulicemi dusného města, stále jaksi omámený. Včera večer vyměnil s jedním cikánem svůj krásný černý kabát za obyčejný hnědý plášť, dole rozedraný a místy zašívaný. Nebyl to cikánský plášť, prostě jen plášť, který cikán zašil muži, který se pro něj už nikdy nevrátil. Díky němu Rand tak nevyčníval, i když pak musel nosit přístupový klíč zavěšený na opasku misto v hluboké kapse. Cikán mu také dal hůl, o níž se Rand při chůzi opíral a trochu se hrbil. Kvůli své výšce byl nápadný. Chtěl těmto lidem připadat neviditelný.

Málem zabil svého otce. Nepřinutila ho k tomu Semirhage, ani vliv Luise Therina. Žádné omluvy. Žádné důvody. On, Rand al’Thor, se pokusil zabít vlastního otce. Natáhl sílu, spředl tkanivo a málem ho uvolnil.

Randova zuřivost zmizela a nahradil ji odpor. Chtěl být tvrdý. Musel být tvrdý. Ale tohle s ním ta tvrdost udělala. Luis Therin se při svých ohavnostech mohl dovolávat šílenství. Rand neměl nic, žádný úkryt, neměl se před sebou kam schovat.

Ebú Dar. Bylo to rušné, rostoucí město, rozdělené velkou řekou na dvě poloviny. Rand procházel západní částí, náměstími lemovanými krásnými sochami a ulicemi s řadami bilých domů, z nichž mnohé byly několik pater vysoké. Často míjel muže bojující pěstmi či na nože, které se od sebe nikdo nesnažil odtrhnout. Dokonce i ženy nosily na krku nože v drahokamy zdobených pochvách, které jim visely v hlubokých výstřizích šatů, oblečených přes barevné spodničky.

Nikoho z nich si nevšímal. Místo toho přemýšlel o cikánech. Cikáni zde byli v bezpečí, ale Randův vlastní otec nebyl v bezpečí v Randově říši. Randovi kamarádi se Randa báli; viděl to v Nyneiviných očích.

Zdejší lidé se nebáli. Davem se proplétali seančanští důstojníci v hmyzích přilbách. Lidé jim uhýbali z cesty, ale z úcty. Když Rand zaslechl mluvit obyčejné lidi, byli rádi za to, že zavládla stabilita. Vlastně Seančany chválili za to, že je dobyli!

Rand přešel po krátkém mostě, klenoucím se přes kanál. Po vodě líně proplouvaly malé čluny a člunaři na sebe navzájem volali pozdravy. Zdálo se, že rozložení města nemá žádný řád; tam, kde čekal domy, našel krámky, a místo toho, aby byly podobné obchody pohromadě – jak to bylo běžné ve většině jiných měst – tady byly rozmístěné nahodile. Na druhé straně mostu prošel kolem vysokého bílého panského domu, v jehož těsném sousedství stála krčma.

Muž v barevné hedvábné věstě do Randa na ulici strčil a pak se mu dlouze a přehnaně zdvořile omluvil. Rand pospíchal dál pro případ, že by muž chtěl vyvolat souboj.

Nevypadali jako utlačovaný lid. Nebyl zde žádný potlačovaný hněv. Seančané měli Ebú Dar v rukou mnohem pevněji, než měl Rand Bandar Eban, a tito lidé byli šťastní – a dokonce vzkvétali! Samozřejmě, Altara – jakožto království – nebyla nikdy silná. Rand od svých učitelů věděl, že autorita koruny nesahá moc daleko za hranice města. V ostatních místech, která Seančané dobyli, to bylo podobné. Tarabon, Amadicie, Almothská pláň. Některá místa byla stabilnější než Altara, jiná méně, ale všechna přivítala jistotu.

Rand se zastavil a opřel se o další bílou budovu, tentokrát podkovářskou dílnu. Zvedl si pahýl k hlavě a pokusil se trochu si pročistit myšlenky.

Nechtěl se postavit tomu, co málem provedl v Kameni. Nechtěl se postavit tomu, co udělal’, setkal vzduch a srazil Tama na zem a hrozil mu; běsnil.

Rand se tím nemohl zabývat. Nepřišel do Ebú Daru, aby tady civěl jako vesnický balík. Přišel sem zničit své nepřátele! Vzdorovali mu; museli být odstraněni. Pro dobro všech zemí.

Ale když skrz přístupový klič natáhne příliš mnoho síly, jakou škodu způsobí? Kolik životů ukončí? A nezapálí prostě jen Zaprodancům maják, jako to udělal, když očišťoval saidírí!

Ať si přijdou. Narovnal se. Mohl je porazit.

Nastal čas k útoku. Čas spálit všechny Seančany. Odložil hůl a vzal si klíč z řemínku na opasku, ale nedokázal se přimět vybalit ho z plátna. Chvíli na klíč v dlani zíral a pak pokračoval v cestě, přičemž hůl nechal ležet na místě. Bylo to tak zvláštní, být jen dalším cizincem. Drak Znovuzrozený kráčel mezi svým lidem, a oni ho nepoznávali. Pro ně byl Rand al’Thor vzdálený. Poslední bitva byla druhořadá ve srovnání s tím, jestli se jim podaří dostat kuřata na trh nebo jestli se jejich syn vyléčí z kašle nebo jestli si budou moct dovolit novou hedvábnou vestu, kterou chtěli.

Nedozví se o Randovi dřív, než je zničí.

Bude to milosrdenství, zašeptal Luis Therin. Smrt je vždycky milosrdenství. Šílenec nezněl tak bláznivě jako dřív. Jeho hlas se vlastně začínal děsivě podobat Randovu vlastnímu.

Rand se zastavil na vrcholku mostu a zahleděl se na mohutný palác s bílými hradbami, sídlo seančanského dvora. Zvedal se do výšky čtyř podlaží, jeho čtyři kupole byly u základů obehnány zlatým prstencem a na hrotech mnoha vížek se třpytilo další zlato. Dcera Devíti měsíců bude někde tam uvnitř. Mohl by těm zdem dodat neposkvrněnost, jakou nikdy nepoznaly, naprostou dokonalost. To by budovu svým způsobem dokončilo, těsně předtím, než se rozplyne do nicoty.

Rozbalil přístupový klíč, jen další cizinec, stojící na rozbahněném mostě. Poté, co zničí palác, bude muset být rychlý. Pošle salvy odřivousu, aby zničil lodě v přístavu, pak použije něco světštějšího, aby na samotné město seslal ohnivý déšť a vyvolal paniku. Chaos zpomalí reakci jeho nepřátel. Poté se pomocí cestování přemístí do pevností u městských bran a zničí je. Matně si vzpomínal na hlášení zvědů o zásobovacích táborech na severu, plných vojáků i jídla. Ty zničí jako další.

Odtamtud se bude muset přesunout do Amadoru, pak do Tančika a dál. Bude cestovat rychle a nikdy nezůstane na jednom místě tak dlouho, aby ho Zaprodanci dostihli. Mihotající se světlo smrti, jako hořící uhlík, který se tu a tam rozhoří. Mnoho jich zemře, ale většinou to budou Seančané. Vetřelci.

Zíral na přístupový klíč. Pak uchopil saidín.

Zmocnila se ho silnější nevolnost než kdy předtím. Její příval ho srazil na kolena jako fyzický úder. Vykřikl a stěží si všiml, že narazil na kameny. Zasténal, sevřel přístupový klíč a stočil se kolem něj do klubíčka. Měl pocit, jako by mu hořely vnitřnosti. Otočil hlavu, převalil se na bok a vyzvracel se na most.

Saidín ale nepustil. Potřeboval sílu. Šťavnatou, nádhernou sílu. Díky síle, kterou v sobě měl, mu i pach vlastních zvratků mu připadal skutečnější, sladší.

Otevřel oči. Kolem něj se shlukli ustaraní lidé. Blížila se seančanská hlídka. Nastal čas. Musel udeřit.

Ale nemohl. Lidé se tvářili tak ustaraně. Jako by si dělali starosti. Záleželo jim na něm.

Rand frustrovaně zaječel a vytvořil průchod, až několik lidí ohromeně uskočilo. Potácivě se zvedl a po všech čtyřech se vrhl skrz, zatímco seančanští vojáci tasili meče a křičeli v neznámém jazyce.

Rand dopadl na velký kamenný černobílý kotouč uprostřed prázdné temnoty. Portál se za ním zavřel a uzamkl Ebú Dar na druhé straně a kotouč se začal pohybovat. Vznášel se prázdnotou, osvětlený podivným vnějším světlem. Rand se stočil na kotouči, choval přístupový klíč a zhluboka dýchal.

Proč nedokážu být dost silný? Nevěděl, jestli ta myšlenka patří jemu nebo Luisi Therinovi. Oni dva nebyli totéž. Proč nedokážu udělat, co musím?

Kotouč cestoval na krátkou vzdálenost a jediným zvukem v prázdnotě bylo Randovo dýchání. Kotouč vypadal jako jeden ze zámků na věznici Temného, rozdělený klikatou čárou, oddělující černou a bílou. Rand ležel přímo na ní. Černé části se říkalo Dračí Špičák. Pro lidi byl symbolem zla. Zkázy.

Rand ale představoval nezbytnou zkázu. Proč na něj vzor tak silně tlačil, jestliže nemusí ničit? Původně se snažil zabíjení vyhýbat – ale byla jen malá šance, že by to fungovalo. Pak se přiměl vyhýbat zabíjení žen. To se ukázalo jako nemožné.

Byl zkáza. Jen se s tím musel smířit. Někdo musel být dost tvrdý, aby udělal, co je nezbytné, nebo ne?

Otevřel se průchod a Rand se klopýtavě zvedl, svíraje přístupový klíč. Sestoupil z plošiny a vyšel ven na prázdnou louku. Místo, kde kdysi při boji se Seančany použil Callandor. A selhal.

Dlouho na to místo zíral, nadechoval se a vydechoval a pak setkal další průchod. Tento se otevřel na zasněženou pláň a do Randa se opřel poryv ledového větru. Prošel skrz, sníh mu zakřupal pod nohama a Rand nechal průchod se zavřít.

Tady se před ním táhl celý svět.

Proč jsme sem přišli? pomyslel si Rand.

Protože, odpověděl Rand, protože jsme to udělali. Tady jsme zemřeli.

Stál na samotném vrcholku Dračí hory, osamělého štítu, který vyrazil v místě, kde se Luis Therin před tisíciletími let zabil. Na jedné straně viděl desítky sáhů dolů, kde se horské úbočí otevíralo do vyhloubené propasti. Otvor byl ohromný, větší než jak vypadal z profilu. Široký ovál žhnoucí vířící skály. Bylo to, jako by kus hory prostě chyběl, vyrvaný pryč, a zůstal zde čnící vrchol, ale s celým chybějícím úbočím.

Rand hleděl dolů do kypící propasti. Byla jako zvířecí chřtán. Zdola žhnulo horko a do vzduchu se krouživě zvedaly vločky popela.

Šedohnědá obloha nad ním byla zatažená. Země se zdála být stejně daleko, stěží viditelná, jako vzorovaná pokrývka. Tady zelená záplata, představující les. Tady nitka, která byla řekou. Na východě viděl v řece malou tečku, jako plovoucí list, zachycený v drobném proudu. Tar Valon.

Rand se posadil a sníh pod jeho vahou zaskřípal. Položil přístupový klíč před sebe do závěje a setkal vzduch a oheň, aby se udržel v teple.

Pak se lokty opřel o kolena, položil si hlavu do dlaně a zíral na drobnou sošku muže s kouli.

Přemýšlel.