Bouře přichází

26 Prasklina v kameni

Aviendha si prohlížela pozemky panství, na nichž se to hemžilo lidmi připravujícími se na odjezd. Bašereho muži a ženy byli na mokřiňany dobře vycvičení a rychle si balili stany a připravovali vybavení. Nicméně ve srovnání s Aiely představoval zbytek mokřiňanů – ti, kdo nebyli vojáci – jeden velký chaos. Ženy zbrkle pobíhaly sem a tam, jako by si byly jisté, že něco nedodělají nebo zapomenou. Poslíčci běhali se svými kamarády a snažili se vypadat zaneprázdněné, aby nemuseli nic dělat. Stany – a vybavení – civilistů se balily a ukládaly jen pomalu a bude potřeba koně, vozy a zástupy vozků, aby se všichni dostali tam, kam je třeba.

Aviendha zavrtěla hlavou. Aielové si s sebou brali jen to, co dokázali unést, a jejich bojové jednotky tvořili jen bojovníci a moudré. A když bylo na delší tažení třeba víc než jen oštěpů, všichni řemeslníci a ostatní věděli, jak se rychle a výkonně přichystat k odchodu. V tom byla čest. Čest, která vyžadovala, aby se každý dokázal postarat o sebe a nezpomaloval celý kmen.

Potřásla hlavou a vrátila se ke svému úkolu. Jediní, kdo v takové době skutečně postrádali čest, byli ti, kdo nepracovali. Namočila prst do dížky s vodou na zemi před ní, pak ruku vytáhla a zvedla ji nad druhou dížku. Skanula kapka vody. Přesunula ruku a udělala to znovu.

Byl to ten typ trestu, v němž by žádný mokřiňan neviděl smysl. Pokládali by to za snadnou práci – sedět na zemi a zády se opírat o klády, z nichž byl panský dům postaven. Hýbat rukou sem a tam a po jedné kapce vyprazdňovat jednu nádobu a plnit druhou. Pro ně by to stěží byl vůbec trest.

To proto, že mokřiňané byli často líní. Raději by kapali vodu do díže, než nosili kameny. Nošení kamenů však znamenalo činnost – a ta prospívala mysli i tělu. Přesouvání vody bylo nesmyslné. Zbytečné. Neumožňovalo jí to protáhnout si nohy nebo procvičit svaly. A dělala to v době, kdy zbytek ležení balil stany na cestu. Tím byl trest ještě desetkrát potupnější! V každé chvíli, kdy nepomáhala, si vysloužila toh a nemohla s tim nic dělat.

Jenom přesouvat vodu. Kapku po kapce. Kapku po kapce.

Měla zlost. Pak se za hněv styděla. Moudré se nikdy takto nenechávaly ovládat emocemi. Musí být trpělivá a snažit se pochopit, proč ji trestají.

Už jenom z toho, jak o problému přemýšlela, sejí chtělo ječet. Kolikrát už v duchu přemýšlela o tomtéž? Možná byla příliš zabedněná, než aby na to přišla. Možná si nezasloužila stát se moudrou.

Strčila ruku zpátky do dížky a přesunula další kapku vody. Nelíbilo sejí, co s ní tyhle tresty dělají. Byla válečnice, dokonce i když už nenosila oštěp. Nebála se trestu ani bolesti. Ale stále víc a víc se bála toho, že ztratí srdce a bude stejně neužitečná jako někdo, kdo jen zírá na písek.

Chtěla se stát moudrou, zoufale to chtěla. Překvapilo ji to, protože by si nikdy nepomyslela, že by mohla po něčem toužit tak vášnivě jako kdysi dávno po oštěpech. Přesto, jak v uplynulých měsících studovala moudré a její úcta k nim narůstala, smířila se se sebou jako jim rovnou, která má pomáhat v této nejnebezpečnější době Aiely vést.

Poslední bitva bude představovat zkoušku, jakou nikdo z jejího lidu nikdy nepodstoupil. Amys s ostatními pracovaly na tom, aby Aiely ochránily, a Aviendha seděla a přesouvala kapky vody!

„Jsi v pořádku?“ zeptal se nějaký hlas.

Aviendha sebou polekaně trhla, zvedla hlavu a tak prudce se natáhla po noži, že málem vylila nádoby s vodou. Nedaleko od ní stála ve stínu domu žena s krátkými tmavými vlasy. Min Farshaw měla založené ruce a na sobě kabát kobaltové barvy se stříbrným vyšíváním. Kolem krku měla šálu.

Aviendha se znovu usadila a pustila nůž. Teď už mokřiňanům dovoluje, aby se k ní připlížili? „Jsem v pořádku,“ řekla a snažila se nezačervenat.

Její tón a chování měly naznačit, že si nepřeje být zahanbována rozhovorem, ale Min si toho nejspíš nevšimla. Žena se obrátila a podívala na ležení. „Nemáš… něco na práci?“

Tentokrát Aviendha nedokázala ruměnec potlačit. „Dělám, co bych měla.“

Min přikývla a Aviendha se přiměla zklidnit dech. Nemohla si dovolit se na tuto ženu rozzlobit. Její první sestra ji požádala, ať je k Min laskavá. Rozhodla se neurazit se. Min nevěděla, co říká.

„Myslela jsem, že bych si s tebou mohla promluvit,“ řekla Min, stále s pohledem upřeným na tábor. „Nejsem si jistá, za kým jiným bych mohla jít. Aes Sedai nevěřím a on taky ne. Nejsem si jistá, jestli teď vůbec někomu věří. Možná dokonce ani mně ne.“

Aviendha pohlédla stranou a spatřila, že Min pozoruje Randa al’Thora, který procházel táborem, oblečený do černého kabátu a s rudozlatými vlasy planoucími v odpoledním světle. Nad Saldejci, kteří jej provázeli, jako by se tyčil.

Aviendha slyšela o událostech včerejší noci, kdy ho napadla Semirhage. Jedna ze samotných Duší Stínu; Aviendha si přála, aby tu stvůru byla mohla vidět předtím, než byla zabita. Zachvěla se.

Rand al’Thor bojoval a vyhrál. Přestože se většinu času choval pošetile, byl to dobrý válečník, kterému navíc přálo štěstí. Který jiný žijící člověk se mohl pochlubit, že osobně porazil tolik Duší Stínu jako on? Měl v sobě mnoho cti.

Jeho boj na něm zanechal jizvy, které ještě nechápala. Cítila jeho bolest. Cítila ji i během Semirhagina útoku, přestože jej nejdřív omylem pokládala za noční můru. Rychle si uvědomila, že se mýlí. Žádná noční můra nemohla být tak strašlivá. Stále cítila ozvěny té neuvěřitelné bolesti, těch vln agónie, toho šílenství v jeho nitru.

Aviendha vyvolala poplach, ale ne dost rychle. Za tu chybu k němu měla řo/z; vypořádá se s ním, až skončí jeji tresty. Pokud kdy skončí.

„Rand al’Thor se se svými problémy vypořádá,“ řekla, zatímco kapala další vodu.

„Jak to můžeš říct?“ zeptala se Min a podívala se na ni. „Copak necítíš jeho bolest?“

„Cítím ji neustále,“ procedila Aviendha se zaťatými zuby. „Ale on musí čelit vlastním zkouškám, tak jako já čelím svým. Možná nastane den, kdy on a já budeme čelit těm svým společně, ale ten čas ještě nenastal.“

Nejprve mu musím být rovna, dodala v duchu. Nebudu mu stát po boku jako druhořadá osoba.

Min šiji pozorně prohlížela a Aviendhu zamrazilo při pomyšlení, jaké vidění asi druhá žena má. Říkalo se, že její předpovědi budoucnosti se vždy vyplnily.

„Nejsi taková, jak jsem čekala,“ řekla Min nakonec.

„Zklamala jsem tě?“ zeptala se zamračeně Aviendha.

„Ne, to ne,“ odpověděla Min a lehce se zasmála. „Chci říct, že jsem se v tobě asi mýlila. Po té noci v Caemlynu, kdy… no, kdy jsme se spojily s Randem, jsem si nebyla jistá, co si mám myslet. Cítím, že mám k tobě blízko a zároveň daleko.“ Pokrčila rameny. „Myslím, že jsem asi čekala, že mě vyhledáš hned poté, cos dorazila do tábora. Měly jsme co probírat. Když jsi nepřišla, dělalajsem si starosti. Myslela jsem si, že jsem tě možná urazila.“

„Nemáš ke mně žádné to/z,“ řekla Aviendha.

„Dobře,“ přikývla Min. „Přesto se občas bojím, že… se dostaneme do konfliktu.“

„A k čemu by to bylo dobré?“

„Nevím,“ pokrčila Min rameny. „Myslela jsem si, že to bude po aielsku. Ze mě vyzveš na souboj o čest. O něj.“

Aviendha si odfoukla. „Bojovat o muže? Kdo by něco takového dělal? Kdybys měla vůči mně toh, snad bych mohla žádat, abychom si zatančily s oštěpy – ale jen kdybys byla Děva. A jen kdybych ji pořád byla i já. Myslím, že bychom asi mohly bojovat na nože, ale to by byl stěží poctivý boj. Jaká čest se dá získat z boje s někým, kdo to neumí?“

Min zrudla, jako by ji Aviendha urazila. Zvláštní reakce. „To nevím,“ řekla Min, vytrhla z rukávu nůž a otáčela ho na kloubech prstů. „Jsem sotva bezbranná.“ Nůž zmizel v druhém rukávu. Proč se mokřiňané svými noži vždycky tak vychloubali? Tom Merrilin k tomu měl také sklony. Copak Min nechápala, že za tu dobu, co si jako pouliční kejklíř pohrávala s nožem, by jí Aviendha dokázala třikrát podříznout krk? Aviendha však nic neřekla. Min na své umění byla očividně pyšná a nebylo třeba ji zahanbovat.

„To není důležité,“ řekla Aviendha, zatímco pokračovala v práci. „Nebojovala bych s tebou, pokud bys mě hluboce neurazila. Má první sestra tě považuje za přítelkyni a já bych ráda taky.“

„Dobře,“ řekla Min, založila si ruce a znovu se zahleděla na Randa. „No, řekla bych, že je to dobře. Musím přiznat, že představa, že se dělíme, se mi moc nelíbí.“

Aviendha zaváhala a pak namočila prst do dížky. „Ani mně ne.“ Přinejmenším se jí nelíbila představa, že se dělí s ženou, kterou dobře nezná.

„Tak co uděláme?“

„Budeme pokračovat dál jako dosud,“ řekla Aviendha. „Ty máš, co si přeješ, a já mám na práci jiné věci. Až se něco změní, dám ti vědět.“

„To je od tebe… přímočaré,“ řekla Min a tvářila se při tom zmateně. „Máš na práci jiné věci? Jako namáčet prst do vědra s vodou?“

Aviendha znovu zrudla. „Ano,“ vyštěkla. „Přesně tak. Omluv mě.“ Vstala, nechala nádoby být a odkráčela pryč. Věděla, že neměla ztratit nervy, ale nedokázala si pomoct. Min, která opakovaně upozorňovala na její trest. Její neschopnost rozluštit, co od ní moudré chtějí. Rand al’Thor, který se neustále vystavuje nebezpečí, a Aviendha, která nemůže hnout ani prstem, aby mu pomohla.

Už to nedokázala snášet. Vydala se přes zablácený trávník, střídavě zatínala pěsti a držela se dál od Randa. S tím, jak se dneska vše vyvíjelo, by si všiml její zvrásněného prstu a zeptal se, proč si ho máčela! Kdyby zjistil, že ji moudré trestají, nejspíš by provedl něco zbrklého a udělal ze sebe pitomce. Muži byli takoví, a Rand al’Thor nejvíc ze všech.

Kráčela po jarní zemi, jejíž hnědý povrch byl posetý čtvercovými otisky na místech, kde předtím stály stany, a proplétala se mezi mokřiňany, pobíhajícími sem a tam. Minula řadu vojáků, kteří si mezi sebou přehazovali pytle zrní a nakládali je do vozu, do nějž byli zapřažení dva mohutní tažní koně.

Nezastavovala se a snažila se ubránit výbuchu. Pravdou bylo, že měla chuť udělat něco „zbrklého“ právě tak, jako by měl Rand al’Thor. Proč? Proč nedokázala pochopit, co dělá špatně? Ostatní Aielové v táboře také vypadali, že nic netuší, ačkoli s ní samozřejmě o trestech nemluvili. Dobře si pamatovala, jak v dobách, když bývala Děvou, vídala podobné tresty a vždycky věděla, že se do záležitostí moudrých nemá plést.

Obešla vůz a zjistila, že opět míří k Randu al’Thorovi. Mluvil se třemi z proviantních důstojníků Davrama Bašereho a byl o hlavu vyšší než kterýkoli z nich. Jeden z nich, muž s dlouhým černým knírem, ukázal k řadě koní a něco řekl. Rand zahlédl Aviendhu a zvedl k ní ruku, ale ona se rychle otočila a zamířila k aielskému ležení na severní straně trávníku.

Zatínala zuby a neúspěšně se pokoušela zkrotit hněv. Neměla právo se hněvat, i kdyby jen na sebe? Svět se blížil ke konci a ona trávila čas tresty! Před sebou zahlédla hlouček moudrých – Amys, Bair a Melain – jak stojí vedle balíků s hnědými stany. Pevně svázané protáhlé balíky měly řemeny, aby se snadno daly nést přes rameno.

Aviendha se měla vrátit k vědrům a zdvojnásobit úsilí. Ale neudělala to. Jako dítě s klackem, které honí divokou kočku, se vztekle vydala k moudrým.

„Aviendho?“ zeptala se Bair. „Už jsi dokončila svůj trest?“

„Ne, nedokončila,“ odpověděla Aviendha a s rukama zaťatýma v pěst a opřenýma v bok se před nimi zastavila. Vítr ji potahoval za halenu, ale ona to nechala být. Lidé, kteří pospíchali kolem za prací, Aielové i Saldejci, se jim širokým obloukem vyhýbali.

„Nu?“ zeptala se Bair.

„Neučíš se dost rychle,“ dodala Amys a zavrtěla bělovlasou hlavou.

„Neučím se dost rychle?“ prohlásila Aviendha. „Naučilajsem se všechno, co jste ode mě chtěly! Zapamatovala jsem si každou lekci, zopakovala každý fakt, vykonala každou povinnost. Odpověděla jsem na všechny vaše otázky a viděla, jak při každé odpovědi pochvalně přikyvujete!“

Než pokračovala, upřela na ně dlouhý pohled. „Umím usměrňovat lépe než jakákoli živá Aielanka,“ řekla. „Opustila jsem oštěpy a uvítala své místo mezi vámi. Plnila jsem své povinnosti a při každé příležitosti hledala čest. Přesto mě stále trestáte! Už toho mám dost. Buď mi řekněte, co ode mne chcete, nebo mě pošlete pryč.“

Očekávala, že se rozhněvají. Očekávala zklamání. Očekávala, že jí vysvětlí, že pouhá učednice nemá co zpochybňovat moudré. Přinejmenším čekala, že se jí za její troufalost dostane ještě většího trestu.

Amys zalétla pohledem k Melain a Bair. „To nejsme my, kdo tě trestá, dítě,“ řekla a vypadalo to, že pečlivě volí slova. „Ty tresty přicházejí z tvé vlastní ruky.“

„Ať jsem spáchala cokoli,“ řekla Aviendha, „nevidím důvod, proč byste ze mě měly dělat da’cang. Tím, že se mnou tak zacházíte, zahanbujete samy sebe.“

„Dítě,“ pohlédla jí Amys do očí. „Ty naše tresty odmítáš?”

„Ano,“ odpověděla s bušícím srdcem. „Odmítám.“

„Myslíš si, že jsi stejně dobrá jako my, je to tak?“ zeptala se Bair, stínící si letitou tvář rukou. „Myslíš si, že jsi nám rovna?“

Rovna? pomyslela si Aviendha, kterou začala přemáhat panika. Nejsem jim rovna! Ještě mi zbývají roky studia. Co to dělám ?

Mohla teď ustoupit? Prosit o odpuštění a nějak vyrovnat své toh? Měla by si pospíšit zpátky ke svému trestu a přesouvat vodu. Ano! To musela udělat. Musela jita…

„Nevidím žádný další důvod ke studiu,“ uslyšela se místo toho říkat. „Jestli jsou ty tresty to jediné, co mě ještě můžete naučit, tak musím předpokládat, že jsem se naučila vše potřebné. Jsem připravená se k vám připojit.“

Zaťala zuby a připravila se na výbuch nevěřícného vzteku. Co si myslela? Neměla dovolit, aby ji Mininy hloupé řeči tak vy dráždily.

A pak se Bair rozesmála.

Byl to sytý, plný zvuk a vůbec se k tak malé ženě nehodil. Melain se k ní připojila. Zlatovlasá moudrá se držela za břicho, které se už lehce nadouvalo těhotenstvím. „Trvalo jí to dokonce déle než tobě, Amys!“ vykřikla Melain. „Je to ta nejpaličatější holka, co jsem kdy potkala.“

Amys měla ve tváři nezvykle mírný výraz. „Vítej, sestro,“ řekla Aviendze.

Aviendha zamrkala. „Cože?“

„Teď už jsi jedna z nás, děvče!“ řekla Bair. „Nebo brzo budeš.“

„Ale já jsem vás neposlechla!“

„Moudrá po sobě nemůže nechat šlapat,“ řekla Amys. „Jestliže do stínu našeho sesterstva přijde s tím, že uvažuje jako učednice, nikdy se nebude považovat za jednu z nás.“

Bair pohlédla na Randa al’Thora, který stál v dálce a hovořil se Sarene. „Nikdy jsem si neuvědomila, jak jsou naše způsoby důležité, dokud jsem si neprostudovala tyhle Aes Sedai. Ty na spodku se culí a škemrají jako psi, a ty, které se považují za nadřazené, je ignorují. Je zázrak, že vůbec něčeho dosáhnou!“

„Ale moudré mají různé postavení,“ řekla Aviendha. „Nebo ne?“

„Postavení?“ Amys vypadala zmateně. „Některé z nás mají víc cti než jiné, kterou si vysloužily svou moudrostí, činy a zkušenostmi.“

Melain zvedla prst. „Je ale důležité – dokonce životně důležité - aby se každá moudrá dokázala bránit. Pokud věří, že má pravdu, nesmí se nechat odstrčit stranou, dokonce ani jinými moudrými ne, jakkoli jsou staré nebo moudré.“

„Žádná žena není připravená se k nám připojit, dokud se sama za připravenou neprohlásí,“ pokračovala Amys. „Musí se ukázat jako nám rovná.“

„Trest není skutečným trestem, pokud ho nepřijmeš, Aviendho,“ řekla stále s úsměvem Bair. „Už před mnoha týdny jsme měly za to, že jsi připravená, ale ty jsi pořád paličatě poslouchala.“

„Skoro jsem si začínala myslet, že jsi domýšlivá, holka,“ dodala Melain s laskavým úsměvem.

„Už to není holka,“ řekla Amys.

„Ale ne, pořád je,“ odpověděla Bair. „Dokud nevykoná ještě jednu věc.“

Aviendha byla jako omámená. Říkaly, že se neučí dost rychle. Neučí se zastat sama sebe! Aviendha sebou nikdy nenechala nikým postrkovat, ale tohle nebyl „nikdo“ – byly to moudré a ona učednice. Co by se stalo, kdyby ji Min nevydráždila? Bude té ženě muset poděkovat, i když si Min neuvědomovala, co udělala.

Dokud nevykoná ještějednu věc… „Co ještě musím udělat?“ zeptala se Aviendha.

„Rhuidean,“ řekla Bair.

Ovšem. Moudrá nejposvátnější město navštíví dvakrát v životě. Jednou, když se stane učednicí, a jednou, když se z ní stane plnoprávná moudrá.

„Věci teď budou jiné,“ řekla Melain. „Rhuidean už není, co býval.“

„To není důvod opustit staré zvyky,“ odvětila Bair. „Město je možná otevřené, ale nikdo nebude takový blázen, aby chodil mezi sloupy. Aviendho, musíš…“

„Bair,“ přerušila ji Amys, „pokud ti to nevadí, raději bych jí to řekla já.“

Bair zaváhala, ale pak přikývla. „Ano, ovšem. Je to jen správné. Nyní se k tobě obrátíme zády, Aviendho. Znovu tě neuvidíme, dokud se k nám nevrátíš jako sestra, vracející se z dlouhé cesty.“

„Sestra, o níž jsme zapomněly, že ji známe,“ řekla s úsměvem Melain. Obě se od ní odvrátily a Amys se vydala k oblasti průchodu. Aviendha spěchala, aby ji dohnala.

„Tentokrát si můžeš nechat oblečení,“ řekla Amys, „protože je znakem tvého postavení. Za běžných okolností bych navrhla, ať do města putuješ pěšky, dokonce i když teď známe cestování, ale myslím, že v tomto případě bude nejlepší zvyk ohnout. Přesto bys neměla cestovat přímo do města. Navrhuju, abys odcestovala do držby Chladné skály a odtamtud šla pěšky. Musíš ve Trojí zemi strávit nějaký čas, abys rozjímala o své cestě.“

Aviendha přikývla. „Budu tam potřebovat měch na vodu a zásoby.“

„Jsou připravené a čekají na tebe v držbě,“ řekla Amys. „Čekaly jsme, že tuto propast brzy přeskočíš. Vzhledem k tomu, jak jsme ti napovídaly, jsi to měla udělat už před mnoha dny.“ Pohlédla na Aviendhu, která sklopila oči k zemi.

„Nemáš důvod se stydět,“ řekla Amys. „To je naše břímě. Navzdory Bairinu žertování sis vedla dobře. Některé ženy stráví měsíce a měsíce přijímáním trestá, než se rozhodnou, že už toho mají dost. Musely jsme na tebe být tvrdé, dítě – tvrdší, než jsem kdy u připravené učednice viděla. Prostě máme tak málo času!“

„Rozumím,“ řekla Aviendha. „A… děkuju ti.“

Amys se ušklíbla. „Donutila jsi nás být velmi nápadité. Zapamatuj si ten čas a hanbu, kterou jsi cítila, neboť je to hanba, kterou pocítí každý da’cang, pokud jej vydáš tomuto osudu. A oni tomu nemůžou uniknout jen tím, že se budou domáhat propuštění.“

„Co děláte, když učednice prohlásí, že je připravená stát se moudrou, už během prvních pár měsíců výcviku?“

„Řekla bych, že ji párkrát přetáhneme řemenem a pošleme kopat jámy,“ řekla Amys. „Nevím, že by se to někdy stalo. Nejblíž tomu měla Sevanna.“

Aviendha se už předtím divila, proč moudré šaidskou ženu přijaly bez námitek. Její prohlášení postačilo: a tak byly Amys a ostatní nuceny ji přijmout.

Amys si přitáhla šátek blíž k tělu. „Děvy, které střeží místo určené pro cestování, pro tebe mají ranec. Až dorazíš do Rhuideanu, vydej se do středu města. Najdeš skleněné sloupy. Projdi jejich středem a pak se vrať sem. Dny, které strávíš během do města, dobře využij. Tak tvrdě jsme na tebe tlačily, abys měla tento čas na přemýšlení. Je nejspíš poslední, který budeš na nějakou dobu mít.“

Aviendha přikývla. „Bitva se blíží.“

„Ano. Jakmile projdeš sloupy, rychle se vrať. Budeme muset probrat, jak nejlépe jednat s Kar’a’kárném. Od včerejší noci se… změnil.“

„Rozumím,“ přikývla Aviendha a zhluboka se nadechla.

„Jdi,“ řekla Amys, „a vrať se.“ Poslední slova zdůraznila. Některé ženy Rhuidean nepřežily.

Aviendha pohlédla Amys do očí a přikývla. V mnoha směrech jí Amys byla druhou matkou. Jako odměny se jí dostalo vzácného úsměvu. Amys se k Aviendze obrátila zády, stejně jako dvě moudré předtím.

Aviendha se znovu zhluboka nadechla a ohlédla přes podupaný trávník před panským domem, kde Rand hovořil s proviantmistry. Tvářil se přísně, paži s useknutou rukou měl založenou za zády a druhou rukou živě gestikuloval. Usmála se na něj, přestože se nedíval jejím směrem.

Vrátím se pro tebe, pomyslela si.

Pak odklusala k oblasti průchodu, vzala si ranec a spředla průchod, který ji přenese do bezpečné vzdálenosti od Držby Chladné skály, vedle skalní formace známé jako Děvin oštěp, odkud mohla doběhnout do držby a připravit se. Průchod se otevřel do známého suchého vzduchu Pustiny.

Prošla bránou a konečně zajásala nad tím, co se právě stalo.

Její čest byla zpět.

„Dostala jsem se ven malým vodním kanálem, Aes Sedai,“ řekla Šemerin a sklonila před ostatními ve stanu hlavu. „Po pravdě řečeno, poté, co jsem opustila Věž a dostala se do města, to nebylo tak těžké. Neodvážila jsem se odejít po jednom z mostů. Nemohla jsem dovolit, aby amyrlin zjistila, co dělám.“

Romanda ji se založenýma rukama sledovala. Její stan osvětlovaly dvě mosazné lampy, na jejichž vrcholcích tančily plameny. Šest žen naslouchalo příběhu, který jim uprchlice vyprávěla. Byla zde Lelaine, jakkoli se Romanda snažila, aby se o schůzce nedoslechla. Romanda doufala, že štíhlá modrá bude příliš zaujatá tím, jak se vyhřívá ve svém postavení v táboře, než aby se zabývala zdánlivě nicotnou událostí.

Vedle ní stála Siuan. Bývalá amyrlin se Lelaine držela jako klíště. Romandu nově nalezená schopnost léčit utišení potěšila – konec konců ůy/a žlutá – ale jedna její část si přála, aby se to nestalo Siuan. Jako by nestačilo, že se musí vypořádat s Lelaine. Romanda na Siuaninu prohnanost nezapomněla, třebaže mnoho jiných v táboře, jak se zdá, ano. Menší schopnosti v síle neznamenaly sníženou schopnost intrikařit.

Šeriam zde samozřejmě byla také. Zrzavá kronikářka seděla vedle Lelaine. Šeriam byla v poslední době odtažitá a sotva si zachovávala důstojnost Aes Sedai. Hloupá ženská. Bylo třeba ji z její pozice odstranit; to viděl každý. Jestliže se Egwain kdy vrátí – a Romanda se za to modlila, i kdyby jen proto, že to Lelaine zkříží plány - pak bude příležitost. Nová kronikářka.

Další osoba ve stanu byla Magla. Romanda s Lelaine se předtím dohadovaly - samozřejmě důstojně – o tom, kdo Šemerin vyslechne jako první. Rozhodly se, že jediný fér způsob bude udělat to společně. Protože Šemerin patřila ke žlutým, mohla Romanda svolat setkání ve svém stanu. Byl to šok, když se Lelaine objevila ve vleku nejen se Siuan, ale i se Šeriam. Ale nedohodly se, kolik dalších si mohou s sebou přivést. Takže Romandě zůstala jen Magla. Žena se širokými rameny seděla vedle Romandy a tiše naslouchala přiznání. Měla Romanda poslat ještě pro někoho dalšího? Bilo by to do očí, kdyby jednání odložila kvůli něčemu takovému.

Nicméně nejednalo se o skutečný výslech. Šemerin mluvila sama od sebe a otázkám se nevzpírala. Seděla před nimi na malé stoličce. Odmítla na ni polštář. Romanda jen zřídka vídala ženu tak rozhodnutou se trestat, jako tohle ubohé dítě.

Žádné dítě, pomyslela si Rolanda. Plnoprávná Aes Sedai, ať už říká cokoli. Ať shoříš, Elaido, za to, že jsi z jedné z nás udělala tohle.

Šemerin bývala žlutá. Ať shoří, stá/e byla žlutá. Už s nimi mluvila téměř hodinu a odpovídala na otázky o stavu Bílé věže. Siuan byla první, kdo se zeptal, jak se ženě povedlo uniknout.

„Prosím, odpusťte mi, že jsem si v táboře našla práci, aniž bych za vámi přišla, Aes Sedai,“ řekla Šemerin se sklopenou hlavou. „Ale utekla jsem z Věže v rozporu se zákonem. Jako přijatá, která odešla bez povolení, jsem uprchlice. Věděla jsem, že když mě objeví, potrestají mě.

Zůstala jsem tady, protože to tady dobře znám a nedokážu opustit. Když dorazila vaše armáda, viděla jsem v ní šanci na práci a využila ji. Ale prosím, nenuťte mě se vrátit. Nebudu nebezpečná. Budu žít jako obyčejná žena a dávat si pozor, abych své schopnosti nepoužívala.“

„Ty jsi Aes Sedai,“ řekla Romanda, která se snažila zakrývat podrážděnost. Chování této ženy dávalo velkou věrohodnost tomu, co Egwain říkala o Elaidině po moci lačnící vládě ve Věži. „Bez ohledu na to, co tvrdí Elaida.“

„Já…“ Šemerin pouze zavrtěla hlavou. Světlo! Nikdy nebývala zrovna tou nejsebevědomější Aes Sedai, ale bylo šokující vidět, jak hluboko klesla.

„Pověz mi o tom kanálu,“ řekla Siuan, která se předklonila v křesle. „Kde ho najdeme?“

„Na jihozápadní straně města, Aes Sedai,“ řekla Šemerin. „Asi pět minut chůze od místa, kde stojí starodávné sochy Eleyan al’Landerin a jejích strážců.“ Zaváhala a náhle vypadala úzkostlivě. „Aleje to jen úzká cesta. Armádu jím nedostanete. Já o něm vím jenom proto, že jsem měla na starosti péči o žebráky, kteří tam žijí.“

„Stejně chci mapu,“ řekla Siuan a pak se ohlédla na Lelaine. „Alespoň si myslím, že bychom ji měly mít.“

„Je to moudrý nápad,“ řekla Lelaine nechutně velkodušným tónem.

„Chci vědět víc o tvé… situaci,“ ozvala se Magla. „Jak si Elaida mohla myslet, ?? degradovat sestru je moudré? Egwain o téhle události mluvila a já jsem ji taky pokládala za neuvěřitelnou. Co si Elaida myslela?“

„Já… nemůžu mluvit o tom, co si amyrlin myslí,“ řekla Šemerin. Přikrčila se, když na ni ženy v místnosti upřely řadu nepříliš milých pohledů za to, že nazvala Elaidu amyrlin. Romanda se k nim nepřipojila. Pod plachtovinou, která tvořila podlahu stanu, se plazilo něco malého směrem z jednoho rohu doprostřed místnosti. Světlo! Byla to myš? Ne, na tu to bylo příliš malé. Možná cvrček. Nejistě přešlápla.

„Ale určitější udělala něco, čím sis vysloužilajejí hněv,“ řekla Magla. „Něco, co si zasloužilo takové zacházení?“

„Já…“ řekla Šemerin. Neustále zalétala pohledem k Siuan, jako by žádala o radu.

Hloupá ženská. Romanda si skoro myslela, že Elaida udělala správně. Šemerin nikdy neměla dostat šátek. Ovšem degradovat ji na přijatou také nebyl způsob, jak tuto situaci řešit. Amyrlin nemohla mít takovou moc.

Ano, pod plachtou určitě něco bylo a odhodlaně si to razilo cestu doprostřed stanu, drobná, trhavě se pohybující hrudka.

„Byla jsem před ní slabá,“ řekla nakonec Šemerin. „Mluvily jsme o… událostech ve světě. Nedokázala jsem to snášet. Nechovala jsem se tak, jak by Aes Sedai měla.“

„A to je všechno?“ zeptala se Lelaine. „Neintrikařila jsi proti ní? Neodporovala jsi jí?“

Šemerin zavrtěla hlavou. „Byla jsem věrná.“

„Tomu se mi jenom těžko věří,“ řekla Lelaine.

„Já jí věřím,“ prohlásila Siuan suše. „Šemerin několikrát předvedla, že ji má Elaida v kapse.“

„Tohle je nebezpečný precedens,“ poznamenala Magla. „Ať moje duše shoří, aleje.“

„Ano,“ souhlasila Romanda, která sledovala, jak se to cosi přikryté plachtovinou po pídích posouvá kolem. „Myslím, že chudáka Šemerin použila jako příklad, aby si Bílá věž uvykla na představu degradace. To ji umožní použít ji proti svým skutečným nepřátelům.“

Rozhovor utichl. Pokud se Elaidě podaří udržet si moc a Aes Sedai se smíří, přísedící, které podporují Egwain, budou zřejmě na čelných místech seznamu degradovaných.

„Je to myš?“ zeptala se Siuan s pohledem upřeným na zem.

„Na to je to příliš malé,“ odpověděla Romanda. „A není to důležité.“

„Malé?“ zeptala se Lelaine a sklonila se.

Romanda se zamračila a znovu si to místo prohlédla. Opravdu se zdálo, že se to zvětšilo. Vlastně…“

Hrudka sebou náhle trhla a zatlačila vzhůru. Podlaha z plachtoviny se roztrhla a prolezl jí tlustý šváb – široký jako fík. Romanda se znechuceně odtáhla.

Šváb se škubajícími tykadly přecupital po podlaze. Siuan si sundala botu, aby ho rozplácla. Ale poblíž trhliny se podlaha vzdula a vylezl druhý šváb. Pak třetí. A pak celý proud, valící se trhlinou jako příliš horký čaj, který člověk vyprskne. Hnědý a černý koberec škrábajících, šplhajících a pobíhajicích těl, která se tlačila jedno přes druhé ve snaze dostat se rychle ven.

Ženy pištěly odporem a při vstávání odhazovaly stoličky a křesla. Vzápětí do místnosti vběhli strážci; mohutný Rorik, spojený s Maglou, a ten drsňák s měděnou kůží byl Burin Šaeren, spojený s Lelaine. Při tom jekotu tasili meče, ale zdálo se, že při pohledu na šváby se zarazili. Stáli a zírali na proud hnusného hmyzu.

Šeriam vyskočila na křeslo. Siuan usměrnila a začala drtit nejbližší hmyz. Romanda nesnášela, když musela používat jedinou sílu k zabíjení, dokonce i když šlo o tak ohavná stvoření, ale také usměrňovala vzduch a ničila celé pásy hmyzu, ale tvorové dovnitř proudili příliš rychle. Brzy se hemžili po celé podlaze a Aes Sedai byly nuceny vyhrnout se ze stanu do tiché tmy tábora. Rorik zatáhl stanové chlopně, ačkoli to hmyzu nezabránilo, aby se nedral ven.

Venku se Romanda nedokázala ubránit tomu, aby si neprohrabávala vlasy, aby se ujistila, že se do nich žádný šváb nedostal. Při představě, jak se jí hmyz rozlézá po těle, se otřásla.

„Máš ve stanu něco, co je pro tebe důležité?“ zeptala se Lelaine a ohlédla se zpátky na stan. Ve světle lampy viděla stín hmyzu, vylézajícího po stěnách.

Romanda chviličku uvažovala o deníku, ale věděla, že poté, co byl její stan takto zamořen, už by se nikdy nedokázala stránek dotknout. „Nic, co bych si teď chtěla nechat,“ řekla, spřádajíc oheň. „A nic, co bych nedokázala nahradit.“

Ostatní se k ní připojily a ze stanu vyšlehly plameny, zatímco Rorik uskočil dozadu. Romanda měla pocit, že slyší, jak se hmyz uvnitř škvaří a puká. Aes Sedai před náhlým žárem ucouvly. Během několika okamžiků se celý stan proměnil v ohnivé peklo. Z okolních stanů vybíhaly ženy, aby se podívaly.

„Nemyslím, že to bylo přirozené,“ řekla tiše Magla. „Tohle byli čtyřostnoví švábi. Námořníci je vídávají na lodích, které navštívily Šaru.“

„Nu, není to to nejhorší, co nám kdy Temný předvedl,“ řekla Siuan a založila si ruce. „A uvidíme horší věci, pamatujte na má slova.“ Prohlédla si Šemerin. „Pojď, chci od tebe tu mapu.“

Odešly s Rorikem a ostatními, kteří upozorní tábor, že se ho dnes večer dotkl Temný. Romanda stála a pozorovala, jak stan hoří. Brzy z něj byly jen čadící uhlíky.

Světlo, pomyslela si. Egwain má pravdu. Přichází to. Rychle. A dívka byla nyní ve vězení; předchozí noc se ve světě snů setkala se sněmovnou a informovala je o katastrofální večeři s Elaidou a následcích urážky falešné amyrlin. A přesto Egwain stále odmítala záchranu.

Zapálili pochodně a probudili strážce, aby předešli dalšímu zlu. Cítila kouř. Toto zbylo po všem, co na světě vlastnila.

Věž musela být opět celá. Cokoli to bude stát. Byla by ochotná se sklonit před Elaidou, aby toho dosáhla? Oblékla by si znovu šat přijaté, kdyby to přineslo jednotu pro Poslední bitvu?

Nedokázala se rozhodnout. A to ji znepokojovalo téměř stejně, jako ti cupitající švábi.