Rand se probudil na podlaze ve vstupní hale. Posadil se a zaposlouchal se do vzdáleného zurčení vody. Potok před panským sídlem? Ne… ne, tak to nebylo. Stěny a podlaha byly z kamene, ne ze dřeva. Na zdech nevisely lucerny ani svíce, a přesto jej obklopovalo světlo.
Vstal, uhladil si červený kabát a cítil se podivně klidný. Odněkud to místo poznával, zasunuté v jeho vzpomínkách. Jak se sem dostal? Nedávnou minulost měl zamlženou a jako by mu unikala, podobná mizejícímu mlžnému závoji…
Ne, pomyslel si rozhodně. Jeho vzpomínky poslechly a síla jeho odhodlání je přivolala zpět na místo. Předtím byl v domanském panském sídle a čekal na Rhuarkovo hlášení ohledně zajetí prvních členů kupecké rady. Min, usazená v hlubokém zeleném křesle v jejich společném pokoji, si četla nějaký životopis, Každý hrad.
Rand byl vyčerpaný, tak jako poslední dobou často. Šel si lehnout. Takže spal. Byl tohle svět snů? Přestože jej příležitostně navštěvoval, věděl málo o jeho zvláštnostech. Egwain a aielští snílci o něm mluvili jen obezřetně.
Toto místo mu připadalo jiné než svět snů, a podivně známé. Pohlédl do chodby; byla tak dlouhá, že se ztrácela ve stínech, na obou stěnách bylo vidět dveře, jejichž dřevo bylo suché a popraskané. Ano… napadlo ho, když zachytil vzpomínku. Už jsem tady byl, ale je to dávno.
Vybral si náhodně jedny dveře – věděl, že nebude záležet na tom, které si zvolí – a otevřel je. Za nimi byl nepříliš velký pokoj. Opačnou stranu tvořila řada šedých kamenných oblouků a za nimi ležel malý dvůr a bylo vidět oblohu s planoucími rudými mračny. Mraky rostly a vyskakovaly jeden ze druhého jako bubliny na vroucí vodě. Byla to mračna hrozící bouře, ač nepřirozená.
Podíval se pozorněji a uviděl, že každý nový mrak má podobu zmučené tváře s ústy otevřenými v němém výkřiku. Mrak se nadmul, zvětšil, obličej se zdeformoval, čelist zahýbala, tváře zkroutily, oči vyvalily. Pak se rozpoltil, z jeho povrchu vyhřezly nové obličeje, ječící a vroucí. Bylo to zároveň ochromující a děsivé. Mimo dvůr nebyla žádná zem. Jen ta strašlivá obloha.
Rand se nechtěl podívat na levou stranu pokoje. Tam stál krb. Kameny, které tvořily podlahu, ohniště a sloupy byly zkroucené, jako by je roztavil extrémní žár. Na okrajích jeho zorného pole jako by se pohybovaly a měnily. Úhly a proporce místnosti byly špatně. Stejně jako když sem přišel kdysi dávno.
Tentokrát však bylo něco jinak. Něco ohledně barev. Mnoho z kamenů bylo černých, jako by byly sežehnuty, a posetých prasklinami. Zevnitř zářilo vzdálené rudé světlo, jako by měly jádra ze žhavé lávy. Kdysi tady stával stůl, ne? Naleštěný stůl z kvalitního dřeva, jehož prosté linie tvořily znepokojivý kontrast se znetvořenými tvary kamenů?
Stůl zmizel, ale před krbem stála čelem k plamenům dvě křesla s vysokými opěradly, zakrývajícími toho, kdo by v nich mohl sedět. Rand se přiměl vykročit a jeho boty klapaly na žhnoucich kamenech. Necítil horko; ani z nich, ani z ohně. S bušícím srdcem a zatajeným dechem se blížil ke křeslům. Bál se toho, co najde.
Obešel je. V křesle vlevo seděl muž. Vysoký a mladý, s energickou tváří a starýma modrýma očima, v nichž se odrážel oheň v krbu, až měly duhovky téměř nachovou barvu. Druhé křeslo bylo prázdné. Rand k němu došel a posadil se, uklidnil bušící srdce a hleděl do tančících plamenů. Toho muže už předtím ve viděních viděl, nebyl jako ti, kteří se objevovali, když myslel na Mata nebo Perrina.
Při vzpomínce na jeho přátele se barvy neobjevily. To bylo zvláštní, ale tak nějak to čekal. Vidění, která měl o muži v druhém křesle, se od těch s Perrinem a Matem lišily. Byla nějak víc niterná, skutečnější. Občas měl při těchto viděních Rand téměř pocit, jako by mohl natáhnout ruku a muže se dotknout. Bál se toho, co by se stalo, kdyby to udělal.
S tím mužem se setkal pouze jednou. V Šadar Logotu. Ten cizinec Randovi zachránil život a Rand často uvažoval, kdo to byl. Nyní, na tomto místě, to Rand konečně zjistil.
„Ty jsi mrtvý,“ zašeptal Rand. „Zabil jsem tě.“
Muž se zasmál, aniž spustil oči z plamenů. Byl to hluboký hrdelní smích, v němž bylo jen málo skutečného veselí. Kdysi Rand toho muže znával pouze jako Ba’alzamona – jméno pro Temného – a naivně si myslel, že když ho zabil, nadobro Stín porazil.
„Díval jsem se, jak umíráš,“ řekl Rand. „Probodl jsem ti hruď Callandorem. Iša-“
„Tak se nejmenuju,“ přerušil ho muž, stále hledě do plamenů. „Nyní jsem znám jako Moridin.“
„Jméno není důležité,“ řekl Rand hněvivě. „Jsi mrtvý a tohle je jenom sen.“
„Jenom sen,“ zasmál se Moridin. „Ano.“ Muž měl na sobě černý kabát a kalhoty, jejichž temnotu narušovala jen červená výšivka na rukávech.
Moridin se na něj konečně podíval. Plameny z ohně v krbu vrhaly na jeho ostrou tvář a nemrkající oči zářivé červené a oranžové světlo. „Proč vždycky tak kňučíš? Jenom sen. Copak nevíš, že mnoho snů je pravdivějších než bdělý svět?“
„Jsi mrtvý,“ zopakoval Rand paličatě.
„Ty taky. Viš, já viděl umírat tebe. V záchvatu zuřivosti jsi stvořil celou horu, aby se stala tvou hrobkou. Jak arogantní.“
Luis Therin – poté, co zjistil, že zabil všechny, které miloval – natáhl jedinou sílu a zničil sám sebe, během čehož vytvořil Dračí horu. Jakákoli zmínka o této události vždy v Randově mysli vyvolala kvílení zármutku a hněvu.
Tentokrát však bylo ticho.
Moridin se obrátil zpátky k chladným plamenům. Na boku, v kamenech krbu, zahlédl Rand pohyb. Mihotavé kousky stínu, stěží viditelné puklinami v kamenech. Vzadu zářil rudý žhavý žár, jako když se roztaví skála, a stíny se horečně pohybovaly. Rand slyšel slabounké škrábání. Krysy, uvědomil si. Za kameny byly krysy, pohlcované strašlivým žárem, uvězněným na opačné straně. Jejich drápky škrábaly a tlačily se prasklinami, jak se krysy snažily uniknout sežehnutí.
Některé z těch malinkých paciček vypadaly téměř lidsky.
Jenom sen, řekl si Rand důrazně. Jenom sen. Poznal však pravdu v Moridinových slovech. Randův nepřítel stále žil. Světlo! Kolik ostatních se také vrátilo? Hněvivě sevřel područku křesla. Možná by měl být vyděšený, ale už dávno přestal před tímhle tvorem a jeho pánem utíkat. V Randovi už nezbylo místo pro strach. Vlastně by to měl být Moridin, kdo se bojí, protože když se naposledy setkali, Rand ho zabil.
„Jak?“ dožadoval se Rand odpovědi.
„Kdysi dávno jsem ti slíbil, že ti Veliký pán dokáže vrátit tvou ztracenou lásku. Nemyslíš, že může snadno oživit toho, kdo mu slouží?“
Jiné jméno Temného bylo Pán hrobů. Ano, byla to pravda, dokonce i když to Rand toužil popřít. Proč by ho mělo překvapovat, že se jeho nepřátelé vracejí, když Temný dokáže přivést mrtvé k životu?
„Všichni se opět rodíme,“ pokračoval Moridin, Jsme znovu a znovu vetkáváni do vzoru. Pro mého pána není smrt žádnou překážkou s výjimkou těch, které zasáhl odřivous. Ti jsou mimo jeho dosah. Je zázrak, že šije pamatujeme.“
Takže někteří z ostatních skutečně byli mrtví. Odřivous byl klíč. Ale jak se Moridin dostal do Randových snů? Rand každou noc vztyčoval ochrany. Pohlédl na Moridina a všiml si na mužových očích něčeho zvláštního. V bělmech se vznášely malé černé tečky a pluly sem a tam jako kousky popela, beze spěchu nadnášené větrem.
„Víš, Veliký pán ti může zajistit zdravý rozum,“ řekl Moridin.
„Tvůj poslední dar příčetnosti mi žádnou útěchu nepřinesl,“ řekl Rand, jehož samotného ta slova překvapila. To byla vzpomínka Luise Therina, ne jeho. Přesto Luis Therin z jeho mysli zmizel. Zde, na místě, kde všechno ostatní působilo proměnlivě, se Rand kupodivu z nějakého důvodu cítil vyrovnaněji. Jeho části do sebe lépe zapadaly. Samozřejmě ne dokonale, ale lépe, než jak si poslední dobou pamatoval.
Moridin si tiše odfrkl, ale nic neřekl. Rand se obrátil zpět k plamenům a sledoval, jak se kroutí a třepotají. Tvořily tvary jako mraky, ale tentokrát to byla bezhlavá těla, kostlivá, se zády prohnutými bolestí, která se na okamžik svíjela v ohni a škubala sebou v křečích, než se zábleskem zmizela v nicotě.
Rand nějakou dobu pozoroval oheň a přemýšlel. Pozorovatel by je mohl považovat za dva staré přátele, kteří si užívají teplo zimního krbu. Až na to, že plameny žádné teplo nevydávaly a Rand jednoho dne tohoto muže opět zabije. Nebo zemře jeho rukou.
Moridin poklepal prsty na křeslo. „Proč jsi sem přišel?“
Přišel sem? pomyslel si ohromeně Rand. Moridin ho sem nepřenesl?
„Cítím se tak unavený,“ pokračoval Moridin a zavřel oči. „Jsi to ty, nebo jsem to já? Nejraději bych Semirhage za to, co udělala, uškrtil.“
Rand se zamračil. Byl Moridin šílený? Išamael na konci rozhodně působil jako blázen.
„Nemáme čas bojovat,“ řekl Moridin a mávl na Randa rukou. „Běž. Nech mě na pokoji. Nevím, co by se nám stalo, kdybychom se vzájemně zabili. Brzy budeš Velikému pánovi patřit. Jeho vítězství je jisté.“
„Neuspěl předtím a neuspěje znovu,“ řekl Rand. „Já ho porazím.”
Moridin se opět zasmál, stejným bezcitným smichem jako předtím. „Možná porazíš,“ řekl. „Ale myslíš, že na tom záleží? Uvažuj. Kolo se otáčí, stále znovu a znovu. Věky se stále opakují a lidé bojují proti Velikému pánovi. Ale on jednoho dne zvítězí a až to udělá, kolo se zastaví.
Proto je vítězství jisté. Myslim, že přijde v tomto věku, ale pokud ne, tak v jiném. Když zvítězíš, jen to povede k další bitvě. Když zvítězí on, všechno skončí. Nechápeš, že nemáte naději?“
„Proto ses přidal na jeho stranu?“ zeptal se Rand. „Vždycky jsi toho tolik napřemýšlel, Eláne. Tvoje logika tě zničila, že?“
„Žádná cesta nevede k vítězství,“ řekl Moridin. „Jedinou cestou je následovat Velikého pána a nějaký čas vládnout, než všechno skončí. Ostatní jsou hlupáci. Touží po velkolepé odměně na věčnost, ale žádná věčnost nebude. Jen nynějšek, poslední dny.“
Znovu se zasmál a tentokrát v tom byla radost. Skutečné potěšení.
Rand se zvedl. Moridin ho obezřetně sledoval, ale nevstal.
,/e cesta, jak vyhrát, Moridine,“ řekl Rand. „Hodlám ho zabít. Zničit Temného. Ať se kolo otáčí bez jeho neustálé poskvrňující přítomnosti.“
Moridin nereagoval. Stále zíral do plamenů. „Jsme spojení,“ řekl Moridin nakonec. „Myslím, že takhle ses sem dostal, ačkoli našemu poutu sám nerozumím. Pochybuju, že vůbec chápeš, jak strašně hloupé to tvoje tvrzení je.“
Rand pocítil záblesk hněvu, ale potlačil ho. Nenechá se vyprovokovat. „Uvidíme.“
Sáhl po jediné síle. Byla daleko, moc daleko. Rand ji sevřel a cítil, jak ho to škubnutím táhne pryč, jako by byl na laně ze saidinu. Místnost zmizela a stejně tak jediná síla, když se Rand ponořil do hluboké temnoty.
Rand sebou konečně přestal ve spánku házet a Min zadržela dech v naději, že znovu nezačne. S nohama složenýma pod tělem a zabalená v pokrývce seděla v křesle v rohu pokoje a četla si. Na nízkém stolku vedle ní stále lampa, jejíž mihotavé tančící světlo ozařovalo Mininu hromádku zatuchlých knih. Praskající skořápka, Poznámky a komentáře, Pomníky minulosti. Většinou knihy o historii.
Rand tiše vzdychl, ale nepohnul se. Min vydechla a zase se uvelebila v křesle, s kopií Pelateových Rozjímání založených prstem. Ačkoli byly okenice na noc zavřené, slyšela venku v borovicích skučet vítr. Místnost byla slabě cítit tím podivným ohněm. Díky Aviendžině pohotovosti se hrozící katastrofa proměnila v pouhou nepříjemnost. Ne že by se jí za to dostalo odměny. Moudré ji dál dřely jako poslední kupcovu mulu.
Min se k ní nedokázala dostat tak blízko, aby si spolu mohly promluvit, navzdory skutečnosti, že už nějaký čas byly v ležení spolu. Nevěděla, co si o druhé ženě myslet. Toho večera, kdy si společně daly oosquai, se spolu začaly cítit trochu příjemněji. Ale jeden den z vás kamarádky neudělá a Min nebyla představa sdílení muže rozhodně příjemná.
Min se znovu podívala na Randa, který teď ležel na zádech, oči měl zavřené a klidně dýchal. Levou paži s odhaleným pahýlem měl položenou na pokrývkách. Nechápala, jak se mu daří usnout, když má na boku ta zranění. Jakmile na ně pomyslela, ucítila bolest – všechna byla součástí klubka Randových emocí vzadu v její mysli. Naučila se bolesti si nevšímat. Musela. Pro něj to bude mnohem, mnohem silnější. Nechápala, jak to může vydržet.
Nebyla Aes Sedai – Světlu díky – ale nějak se s ním spojila. Bylo to úžasné; dokázala říci, kde je nebo jestli je rozrušený. Většinou se dokázala ubránit tomu, aby ji jeho emoce přemohly, až na chvíle společné vášně. Ale jaká žena by v takové chvíli nechtěla být přemožena? S tímto poutem, které jí umožňovalo cítit vlastní touhu a běsnící výbuchy ohně, jež představovaly Randovu touhu po ní, to byla obzvlášť… povzbuzující zkušenost.
Při té myšlence zrudla a otevřela Rozjímání, aby se rozptýlila. Rand se potřeboval vyspat a ona mu to dopřeje. Kromě toho musela studovat, ačkoli čelila závěrům, které sejí nelíbily.
Tyto knihy patřily Heridu Felovi, laskavému starému učenci, který se připojil k Randově škole v Cairhienu. Min se usmála, když si vzpomněla na Felův roztržitý způsob mluvy a jeho zmatené – přesto však nějak geniální – objevy.
Herid Fel byl teď mrtvý, zavražděný, roztrhaný na kusy zplozencem Stínu. Něco v těchto knihách objevil, něco, co chtěl říct Randovi. Něco o Poslední bitvě a zámcích na věznici Temného. Fela zabili těsně předtím, než stihl informaci předat. Možná to byla shoda náhod; možná tyhle knihy neměly s jeho smrtí co dělat. Ale možná ano. Min byla odhodlaná najít odpovědi. Kvůli Randovi i kvůli samotnému Heridovi.
Položila Rozjímám a zvedla Úvahy v ruinách, dílo staré víc než tisíc let. Založila si ho malým proužkem papíru, nyní už vybledlou zprávu, kterou Herid poslal Randovi krátce před vraždou. Min ji převracela v prstech a opět si ji přečetla.
Víra a řád dávají sílu. Musíš odklidit rum, než začneš stavět. Vysvětlím, až se příště uvidíme.
Nevoď tu holku. Moc hezká.
Napadlo ji – když četla jeho knihy – že by mohla sledovat jeho myšlenky. Rand chtěl informaci o tom, jak uzavřít vězení Temného. Mohl Fel objevit to, co si myslela?
Zavrtěla hlavou. Co si ona myslí, že dělá, když se snaží vyřešit vědeckou záhadu? Ale kdo jiný tu byl? Někdo z hnědého adžah by se na to možná hodil lépe, ale dalo se jim věřit? Dokonce i ty, které Randovi složily přísahu, by mohly dojít k závěru, že je v jeho nejlepším zájmu, když před ním budou držet věci v tajnosti. Sám Rand měl příliš mnoho práce a v poslední době byl i tak na knihy příliš netrpělivý.
Takže zůstávala Min. Začínala dávat dohromady části toho, co Rand bude muset udělat, ale bylo toho víc – o tolik víc – co zůstávalo neznámé. Cítila, že se dostává blízko, ale bála se prozradit Randovi to, co objevila. Jak by reagoval?
Zatímco listovala knihou, vzdychla. Nikdy by ji nenapadlo, že se právě ona zblázní do nějakého chlapa. A přesto byla tady, následovala jej, kamkoliv šel, a upřednostňovala jeho potřeby před svými. Neznamenalo to, že je jeho mazlíček, bez ohledu na to, co někteří lidé v táboře povídali. Následovala Randa, protože ho milovala a cítila – doslova – že její lásku oplácí. Navzdory tvrdosti, která jím kousek po kousku pronikala, navzdory hněvu a ponurosti svého života ji miloval. A tak dělala, co bylo v jejích silách, aby mu pomohla.
Kdyby dokázala pomoct vyluštit tuhle hádanku, hádanku jak zapečetit věznici Temného, prospěla by nejen Randovi, ale celému světu. Co na tom záleželo, že vojáci v táboře nevědí, v čem spočívá Minina důležitost? Pravděpodobně bylo lepší, když ji všichni považovali za bezvýznamnou. Každý zabiják, který by Randa přišel zavraždit, by si měl myslet, že si Min nemusí všímat. Ten rádoby zabiják by brzy objevil nože ukryté v jejích rukávech. Neuměla to s nimi tak dobře jako Tom Merrilin, ale na zabití to stačilo.
Rand se ve spánku převrátil, ale zase se uklidnil. Milovala ho. Nebyla to její volba, ale její srdce – nebo vzor, nebo Stvořitel, nebo kdo tomu všemu velí – učinilo rozhodnutí za ni. A nyní by své city nezměnila, ani kdyby mohla. I když to znamenalo nebezpečí, když to znamenalo snášet pohledy lidí v táboře, když to znamenalo… dělit se o něj s jinými.
Rand se znovu zavrtěl. Tentokrát zasténal, otevřel oči a posadil se. Zvedl ruku k hlavě a nějak se mu dařilo vypadat unaveněji než ve chvíli, kdy šel spát. Na sobě měl jen spodky a hruď měl holou. Dlouho jen tak seděl, pak vstal a přešel k oknu zakrytému okenicemi.
Min zavřela knihu. „A co si myslíš, že děláš, ovčáku? Spal jsi sotva pár hodin!“
Otevřel okenice a okno do noci za nimi. Zbloudilý závan větru rozechvěl plamen její lampy.
„Rande?“ zeptala se Min.
Stěží ho slyšela, když odpověděl. „Je uvnitř mojí hlavy. Ve snu byl pryč. Aleje zase zpátky.“
Odolala pokušení zhroutit se v křesle. Světlo, nesnášela, když musela poslouchat o Randově šílenství. Doufala, že když uzdravil saidín, zmizí i šílenství z poskvrnění. „On?“ zeptala se nucené klidným hlasem. „Hlas… Luise Therina?“
Obrátil se, tvář lemovanou venkovní zataženou noční oblohou a v nestejnoměrném světle lampy většinou zahalenou stíny.
„Rande,“ řekla, odložila knihu a připojila se k němu u okna. „Musíš s někým mluvit. Nemůžeš to všechno zadržovat uvnitř.“
„Musím být silný.“
Zatáhla ho za paži a obrátila jej k sobě. „Držet si mě od těla znamená, že jsi silný?“
„Já si tě nedržím…“
„Ale ano. Něco se tam děje, za těma tvýma aielskýma očima. Rande, myslíš, že tě kvůli tomu, co slyšíš, přestanu milovat?“
„Bude tě to děsit.“
„Ale,“ řekla a založila si ruce. „Takže teďka jsem nějaká křehká květinka, či co?“
Otevřel pusu a zápasil se slovy tak jako dřív. Tehdy, když nebyl ničím víc než ovčákem, který vyrazil za dobrodružstvím. „Min, já vím, že jsi silná. Ty si uvědomuješ, že to vím.“
„Tak mi věř, že budu dost silná, abych unesla, co máš v sobě,“ řekla. „Nemůžeme prostě předstírat, že se nic neděje.“ Přinutila se mluvit dál. „Poskvrnění na tobě zanechalo otisk. Já vím, že ano. Ale když se o to nedokážeš podělit se mnou, tak s kým?“
Prohrábl si vlasy, pak se odvrátil a začal přecházet sem a tam. „Světlo to všechno spal, Min! Jestli moje nepřátelé objeví moje slabosti, využijou je. Připadám si slepý. Běžím ve tmě po neznámé cestě. Nevím, jestli na ní nejsou díry nebo jestli celá ta prokletá věc nekončí strmým útesem!“
Když ji míjel, položila mu ruku na paži a zastavila ho. „Pověz mi to.“
„Budeš si myslet, že jsem šílenec.“
Ušklíbla se. „Už si stejně myslím, že jsi pitomý dutohlavec. Může to být o moc horší?“
Podíval se na ni a jeho tvář se částečně uvolnila. Posadil se na kraj postele a tiše vzdychl. Ale byl to pokrok.
„Semirhage měla pravdu,“ řekl Rand. „Slyším… věci. Hlas. Hlas Luise Therina, Draka. Mluví se mnou a reaguje na okolní svět. Někdy se mi pokouší vzít saidín. A… a občas uspěje. Je divoký, Min. Šílený. Ale věci, které dokáže s jedinou sílou, jsou úžasné.“
Zíral do dálky. Min se zachvěla. Světlo! Nechával ten hlas ve své hlavě vládnout jedinou sílou? Co to znamenalo? Že předával vládu šílené části svého mozku?
Zavrtěl hlavou. „Semirhage tvrdí, že je to jen šílenství, trik mojí mysli, ale Luis Therin ví věci – věci, které já nevím. Věci o dějinách, o jediné síle. Měla jsi vidění, které ukazovalo dva lidi, jak splývají v jednoho. To znamená, že Luis Therin a já jsme odlišní! Dva lidi, Min. Je skutečný.“
Došla k němu a posadila se vedle něj. „Rande, on je ty. Nebo ty jsi on. Znovu vetkaný do vzoru. Ty vzpomínky a věci, které dokážeš, jsou pozůstatky toho, kým jsi býval.“
„Ne,“ řekl Rand. „Min, on je šílený a já ne. Kromě toho selhal. Já neselžu. Neudělám to, Min. Neublížím těm, které miluju, tak jako on. A až Temného porazím, nedovolím, aby se zakrátko mohl vrátit a zase nastolit hrůzovládu.“
Tři tisíce let jsou „zakrátko“? Objala ho. „Záleží na tom?“ zeptala se. „Ať je to jiná osoba, nebojsou to jen vzpomínky z minulosti, jsou to užitečné informace.“
„Ano,“ řekl Rand, který opět působil nepřítomně. „Ale já se bojím používat jedinou sílu. Když to dělám, riskuju, že ho nechám převzít kontrolu. Nedá se mu věřit. Nechtěl ji zabít, ale to nic nemění na skutečnosti, že to udělal. Světlo… Iliena…
Dělo se to takto s nimi všemi? Myslel si každý z nich, že je ve skutečnosti příčetný a že to ta druhá osoba uvnitř páchá ty strašné věci?
„Už to skončilo, Rande,“ řekla a přitiskla ho k sobě. „Ať je ten hlas cokoli, už se nebude zhoršovat. Saidín čistý.“
Rand neodpověděl, ale uvolnil se. Zavřela oči a užívala si pocit jeho teplého těla vedle ní, zejména když nechal otevřené okno.
„Išamael žije,“ řekl Rand.
Prudce otevřela oči. „Cože?“ Právě když se začínala cítit příjemně!
„Navštívil jsem ho ve světě snů,“ řekl Rand. „A než se zeptáš, ne, nebyla to jenom noční můra a nebylo to šílenství. Bylo to skutečný a nedokážu vysvětlit, jak to vím. Prostě mi budeš muset věřit.“
„Išamael,“ zašeptala. „Zabil jsi ho!“
„Ano,“ řekl Rand. „V Tearském Kameni. Vrátil se s novou tváří a novým jménem, aleje to on. Mělo nás napadnout, že se to stane; Temný by tak užitečné nástroje neopustil bez boje. Dosáhne až za hrob.“
„Tak jak můžeme vyhrát? Když se každej, koho zabijeme, prostě vrátí zpátky…“
„Odřivous,“ řekl Rand. „Ten je zabije nadobro.“
„Kadsuane říkala…“
„Je mi jedno, co říkala Kadsuane,“ zavrčel. „Ona je moje rádkyně a dává mi rady. Jenom rady. Já jsem Drak Znovuzrozený a já se rozhodnu, jak budeme bojovat.“ Zmlkl a zhluboka se nadechl. „V každém případě je jedno, jestli se Zaprodanci vracejí, je jedno, koho nebo co na nás Temný pošle. Nakonec ho zničím, když to bude možné. Když ne, alespoň ho zavřu tak hluboko, že na něj svět bude moct zapomenout.“
Podíval se na ni. „K tomu… ten hlas potřebuju, Min. Luis Therin ví věci. Nebo… nebo já vím věci. Ať je to jakkoli, ty znalosti tam jsou. Určitým způsobem Temného zničí jeho vlastní poskvrnění, protože to mi umožnilo přístup k Luisi Therinovi.“
Min zalétla pohledem ke svým knihám. Heridův kousek papíru stále vyčuhoval z hlubin Úvah mezi ruinami. „Rande,“ řekla. „Musíš zničit zámky na věznici Temného.“
Podíval se na ni a svraštil čelo.
„Jsem si tím jistá,“ řekla. „Celou tu dobu jsem pročítala Heridovy knihy a věřím, že to myslel tím ,odklízením rumu’. Abys věznici Temného znovu vystavěl, musíš ho nejdřív otevřít. Odstranit záplatu, vytvořenou na Vrtu.“
Čekala, že tomu nebude věřit. Ohromilo ji, když prostě jen přikývl. „Ano,“ řekl. „Ano, to dává smysl. Pochybuju, že to budou chtít lidi slyšet. Jestliže se zámky rozlomí, nedá se říct, co se stane. Když se mi ho nepodaří zadržet…“
Proroctví neříkala, že Rand zvítězí. Jen že bude bojovat. Min se znovu zachvěla – zatracené okno! – ale podívala se Randovi do očí. „Vyhraješ. Porazíš ho.“
Vzdychl. „Věříš šílenci, Min?“
„Věřím tobě, ovčáku.“ Náhle mu kolem hlavy zavířily obrazy. Většinou je ignorovala, ledaže byly nové, ale nyní šije prohlížela. Světlušky pohlcené temnotou. Tři ženy před pohřební hranicí. Záblesky světla, temnoty stínu, znamení smrti, koruny, zranění, bolest a naděje. Divoká bouře kolem Randa al’Thora, silnější než jakákoli skutečná.
„Pořád nevíme co dělat,“ řekl. „Zámky jsou tak křehké, že bych je dokázal zlomit v rukách, ale co pak? Jak ho zastavím? Říká se ve tvých knížkách něco o tomhle?“
„Těžko říct,“ přiznala. „Stopy – pokud to jsou stopy – jsou neurčité. Budu hledat dál. Slibuju. Najdu ti odpovědi.“
Přikývl a ji překvapilo, když skrze pouto ucítila jeho důvěru. Taková emoce byla u něj v poslední době děsivě vzácná, ale nevypadal tak tvrdě jako v uplynulých dnech. Stále byl jako kámen, ale možná s několika puklinami a ochotný pustit ji dovnitř. Byl to začátek.
Objala ho pevněji a opět zavřela oči. Místo, kde začít, ale zbývalo tak málo času. Bude to muset stačit.
Pečlivě zastíněnou hořící svíčkou zapálila Aviendha lucernu na tyči. Mihotavě se rozhořela a osvětlila trávník kolem. V řadách stanů chrápali spící vojáci. Večer byl studený, vzduch štiplavý a v dálce rachotily větve. Zahoukala osamělá sova. A Aviendha byla vyčerpaná.
Padesátkrát přešla trávník, zapálila lucernu, sfoukla ji, pak odklusala zpátky na druhou stranu trávníku, kde si v panském sídle zapálila svíčku a opatrně – se zastíněným plamenem – se vydala opět zapálit lucernu.
Další měsíc takových trestů a asi z ní bude stejný blázen jako mokřiňané. Moudré se jednoho dne probudí a najdou ji, jak si jde zaplavat, nese zpola plný měch na vodu nebo – dokonce – pro radost jezdí na koni! Vzdychla, příliš unavená, než aby dál přemýšlela, a obrátila se k aielské části tábora, aby šla konečně spát.
Někdo za ní stál.
Trhla sebou a sáhla po dýce, ale uvolnila se, když rozeznala Amys. Ze všech moudrých se k Aviendze mohla nepozorovaně připlížit jedině ona – bývalá Děva.
Moudrá stála se spojenýma rukama a hnědý šátek a sukně sejí slabě třepotaly ve větru. Aviendze naskočila husí kůže z obzvlášť mrazivého závanu. Amysiny stříbrné vlasy působily ve večerním světle téměř přízračné; zamotala se v nich sosnová jehlička, kterou přinesl vítr. „Přistupuješ ke svým trestům s takovou… horlivostí, dítě,“ řekla Amys.
Aviendha sklopila oči. Upozorňovat na její činnost znamenalo ji zahanbovat. Docházel jí čas? Rozhodly se moudré konečně to s ní vzdát? „Prosím, moudrá. Jen dělám, co si žádá povinnost.“
„Ano, děláš,“ řekla Amys. Zvedla ruku, prohrábla si vlasy a našla sosnovou jehličku, kterou pak upustila na uschlou trávu. „A také neděláš. Někdy, Aviendho, se tak staráme o věci, které jsme udělali, že ani nezvážíme věci, které jsme neudělali.“
Aviendha byla vděčná za tmu, která ukryla její zahanbující ruměnec. V dálce zazvonil voják na zvon, aby odbil hodinu, a bylo slyšet jedenáct tichých zádumčivých úderů. Jak má na Amysina slova odpovědět? Žádná vhodná odpověď ji nenapadala.
Aviendhu zachránil záblesk světla těsně za táborem. Byl slabý, ale ve tmě se dal snadno postřehnout.
„Co je?“ zeptala se moudrá, která si všimla, kam se Aviendha dívá, a obrátila se, aby sledovala její pohled.
„Světlo,“ řekla Aviendha. „Z prostoru pro cestování.“
Amys se zamračila a pak se obě vydaly tím směrem. Brzy narazily na Damera Flinna, Davrama Bašereho, nepočetnou saldejskou stráž a Aiely, přicházející do tábora. Co si měl člověk myslet o tvorovi, jako je Flinn? Poskvrnění bylo očištěno, ale tento muž – a mnozí jiní – přišli a chtěli se učit dřív, než k tomu došlo. Sama Aviendha by raději objala Oslepitele, než aby udělala něco takového, ale dokázali, i&jsou mocnými zbraněmi.
Amys s Aviendhou ustoupily stranou, zatímco skupinka pospíchala k sídlu, osvětlenému jen vzdálenými mihotavými pochodněmi a zataženou oblohou nad ním. Přestože většinu oddílu, vyslaného na setkání se Seančany, tvořili Bašereho vojáci, bylo v něm i několik Děv. Amys se s jednou z nich setkala pohledem, se starši ženou jménem Korana. Ta zůstala pozadu, a přestože se to ve tmě dalo špatně rozeznat, vypadala ustaraně. Možná rozzlobeně.
„Co je nového?“ zeptala se Amys.
„Vetřelci, tihle Seančané,“ Korana to slovo téměř vyplivla, „souhlasili, že se s Kar’a’kárném znovu sejdou.“
Amys přikývla. Korana však hlasitě zafuněla a její krátké vlasy se zavlnily v mrazivém větru.
„Mluv,“ řekla Amys.
„Kar’a’karn se o mír snaží až moc,“ odpověděla Korana. „Tihle Seančani mu dali důvod k vyhlášení krevní msty, ale on se na ně culí a podbízí se jim. Připadám si jako cvičený pes, kterého pošlou lízat nohy cizího člověka.“
Amys pohlédla na Aviendhu. „Co na to říkáš, Aviendho?”
„Moje srdce s jejími slovy souhlasi, moudrá. Ale i když je Kar’a’karn v některých věcech blázen, tentokrát ne. Můj rozum je s ním zajedno a v tomto případě hodlám následovat právě rozum.“
„Jak to ty můžeš říct?“ obořila se na ni Korana. Položila důraz na ty, jako by chtěla naznačit, že Aviendha – donedávna Děva – by to měla chápat.
„Co je důležitější. Koráno?“ odvětila Aviendha a zvedla bradu. „Spor, který máš s jinou Děvou, nebo ten, který má tvůj kmen s nepřítelem?“
„Kmen má samozřejmě přednost. Ale co na tom?“
„Seančani si zaslouží, aby se proti nim bojovalo,“ řekla Aviendha, „a máš pravdu, že je bolestivé žádat je o mír. Ale zapomínáš, že máme většího nepřítele. Sám Oslepitel je ve válce s celým lidstvem a naše povinnost je silnější než spory mezi národy.“
Amys přikývla. „Někdy jindy bude dost času. abychom Seančanům ukázaly váhu našich oštěpů.“
Korana zavrtěla hlavou. „Moudrá, zníš jako mokřiňanka. Co je nám do jejich proroctví a přiběhů? Povinnost Randa al’Thora jakožto Kar’a’karna je mnohem větší než jeho povinnost vůči mokřiňanům. On nás musí dovést ke slávě.“
Amys se na světlovlasou Děvu tvrdě podívala. „Mluvíš jako Šaido.“
Korana její pohled na okamžik opětovala, ale pak svěsila hlavu o odvrátila oči. „Odpusť, moudrá,“ řekla nakonec. „Mám toh. Ale měla bys vědět, že Seančané mají v táboře Aielanky.“
„Cože?“ zeptala se Aviendha.
„Mají nasazené obojky,“ řekla Korana„ jako ty jejich zkrocené Aes Sedai. Myslím, že je při našem příchodu předváděli jako kořist. Rozeznala jsem mezi nimi mnoho žen Šaidů.“
Amys tiše zasykla. Šaidové nebo ne, Aielanka jako damane byla vážná urážka. A Seančané se svými zajatkyněmi vychloubali. Sevřela dýku.
„Co říkáš teď?“ podívala se Amys na Aviendhu.
Aviendha zaťala zuby. „Totéž, moudrá, ačkoli bych si skoro raději vyřízla jazyk, než abych to přiznala.“
Amys přikývla a stočila pohled zpátky ke Korané. „Nemysli si, že tuto urážku přehlédneme, Koráno. Pomstíme se. Jakmile tahle válka skončí, Seančané pocítí krupobití našich šípů a hroty oštěpů. Ale až skončí. Běž oběma kmenovým náčelníkům povědět, co jsi řekla mně.“
Korana přikývla – svému toh dostojí později, mezi čtyřma očima s Amys – a odešla. Damer Flinn a ostatní už došli k domu; vzbudí Randa? Nyní spal, přestože uprostřed nočního trestu byla Aviendha nucena utlumit jejich pouto, aby necítila pocity, kterým by se raději vyhnula. Přinejmenším by je raději necítila zprostředkovaně.
„O tomhle se mezi oštěpy bude nebezpečně mluvit,“ řekla Amys zamyšleně. „Lidé budou volat po útoku a žádat, aby se Kar’a’karn přestal snažit sjednat mír.“
„Zůstanou s ním, když odmítne?“ zeptala se Aviendha.
„Samozřejmě, že ano,“ řekla Amys. „Jsou to Aielové.“ Pohlédla na Aviendhu. „Nemáme moc času, dítě. Asi bychom tě měly přestat rozmazlovat. Od zítřka pro tebe vymyslím nějaké vhodnější tresty.“
Rozmazlovat mě? Aviendha sledovala, jak Amys odchází. Určitě už nemůžou vymyslet nic zbytečnějšího nebo víc ponižujícího!
Avšak už dávno se naučila Amys nepodceňovat. S povzdechem se rozběhla a zamířila zpátky ke svému stanu.