Slyšel jsem Zemi…

9

První měl hlídku Oleg. Kozel neodešel. Přišoural se ke stěně, jako kdyby s ní chtěl splynout, jedním okem se díval na Olega a chvílemi hlasitě vzdychal. Pak se začal drbat o stěnu.

„Zablešíš nám to tu,“ řekl Oleg. „Stůj klidně, nebo tě vyženu!“

Z kozlova pozorného pohledu bez jediného mrknutí mohl mít dojem, že ho poslouchá a rozumí. Kozel ale ve skutečnosti naslouchal tomu, co se děje venku.

Oleg neustále pozoroval dohořívající oheň, až začal dřímat. Měl dojem, že nespí, že vidí, jak nad doutnajícími poleny vylétají modré jiskry, jak spolu tančí ve dvojících, jak se splétají v tanečním reji. Kozel sebou trhnul a začal mečet, zadupal kopyty. Oleg vyskočil, ale teprve po chvíli si uvědomil, že kozel není na svém místě, že skočil hlouběji do jeskyně a že dírou v závěsu se dovnitř valí nějaká šedivá puchýřovitá hmota, že se pohybuje pomalu a jako těsto se hrne do jeskyně, snad ani nebyla šedivá, ale růžová, že v té hmotě je nějaká umírněná zvědavost, neuspěchanost, že kozel zoufale mečel, prosil, aby ho zachránili, zřejmě byl přesvědčen, že to těsto sem přišlo výhradně pro něho. Oleg si kdoví proč stačil uvědomit, že na nějaký noční přízrak je ta hmota příliš ošklivá, šátral rukou po kamení, ale samostříl nemohl zanic najít a nedokázal odtrhnout pohled od valící se blízké hmoty, která vypouštěla kyselý dusivý puch. A pak uviděl, jak se v boku té zrůdy se najednou objevil opeřený šíp ze samostřílu a zajel celou svou polovinou do toho těsta, až v něm zmizel docela, když v tom se těsto zlehka a rychle sebralo, naježilo a zmizelo, okraje roztrženého závěsu se spojily a stanový díl se líně zahoupal.

Oleg mohl konečně pohlédnout dolů, samostříl mu ležel snad dva centimetry od roztažených prstů. Dick seděl na podlaze, silný, připravený, svěží, jako kdyby se vůbec neuložil ke spánku. Nechal klesnout samostříl a řekl:

„Možná že jsem nemusel ani střílet. Měl jsem počkat.“

„Tak proč jsi střílel?“ zeptala se Mariana, aniž vstala, natáhla ruku a hladila tenké nohy kozla, který fňukal skoro jako dítě a svěřoval se Marianě se svým strachem.

„Oleg snad zkameněl a ta věc se k němu už blížila,“ řekl Dick, aniž chtěl Olegovi něco vyčítat nebo ho urazit, řekl to prostě tak, jak si to myslel. Vždycky říkal to co si myslel. „Neměl jsem čas hledat nějaké poleno.“

„Usnuls?“ zeptal se Thomas Olega.

Thomas ležel zabalený do pokrývky, pod hlavou měl tlumok se sušeným masem. Byla mu zima, nedokázal si na ni zvyknout.

Bude na tom ze všech nejhůř, až začne být doopravdy zima, pomyslel si Oleg. Řekl:

„Usnul jsem. Probudil mě kozel.“

„Náš kozlík je chlapík,“ pochvalovala si Mariana.

„Ještě že tě probudil.“ promluvil Dick a ukládal se na bok. Ruku měl položenou na pažbě samostřílu, kterou sám nádherně a přesně vybrousil. „Sežralo by nás to…“

Usnul a nestačil ani dokončit větu.

Thomasovi se spát nechtělo. Vstal, vystřídal Olega, ten trochu protestoval, ale rád souhlasil, padala mu víčka. A hned se rozvalil na podlaze. Thomas přes něho přehodil pokrývku, bylo by dobré přiložit, ale dřívím museli šetřit, neměli ho nazbyt a bude zima. Vzpomněl si, jaká byla zima, když šli k průsmyku posledně. Jak byla ubíjející a beznadějná. To bylo před čtyřmi lety. A bylo to stejné i před osmi lety. A také rok poté, kdy zakládali osadu. Nejdále se dostali při druhé výpravě. Je ovšem pravda, že se odtamtud vrátili jen dva. On a Vajtkus.

Thomas pohlédl na děti. Jak je možné, že nevnímají, jak se na kamenech spí špatně a jaký z nich čiší chlad? K jakým vnitřním změnám došlo v jejich metabolismu za ta léta? Jsou to přirození divoši, kteří se na něho dívají jako na starce se zdvořilým přezíráním domorodců. Ať říká Boris co chce, ať je straší jak chce, stejně se každým rokem víc a víc, každým svým krokem stále více vzdalují lidskému světu a stále lépe se sžívají s tímhle světem osamocení a šedivých oblaků. Boris má i nemá pravdu. Má pravdu v tom, že přechod do „divošského stavu“ je nevyhnutelný. Thomas to vidí u vlastní dcery, ale i u jiných dětí. Je to však zřejmě jediné východisko, jediná možnost, jak se zachránit. A průsmyk je teď už jen symbolem, kterému nikdo nevěří, kterého však není možno se zříci.

Kozel přešlápl a zazvonil o kámen. Dick otevřel oči, zaposlouchal se a znovu usnul. Mariana se ze spaní překulila k Olegovi a položila mu hlavu na rameno. Daleko v lese něco zadunělo a rozletěl se táhlý utichající rachot. Thomas vybral to nejslabší polínko a přiložil je na oheň.

Když se rozednilo a do roztrženého otvoru v závěsu se prodrala promodralá mlha, když v dálce někde v lese uvítali nový den svým skřehotáním skokani, zavřeštěl probuzený pařez, Dick, který ořezával u ohně dřevo pro samostřílové střely, své dílo pečlivé složil do batohu a klidně usnul. Nikdo si proto nevšiml, jak se stalo, že kozel z jeskyně zmizel. Probudila se Mariana, nesmírně ji to zjištění rozladilo, vyběhla ven, oběhla kolem dokola skály a nikde žádné stopy po zvířeti nenašla.

„Jak já ho za to nenávidím,“ řekla, když se vrátila.

„Proč? To ti měl za všechno poděkovat?“ zeptal se Dick.

„S námi by mu bylo líp, byl by v bezpečí.“

„Škoda že jsem ho za svítání nezastřelil,“ řekl Dick. „Chtěl jsem to udělat, ale pak jsem si řekl, že to odložím až bude světlo.“

„To by nebylo čestné,“ řekla Mariana. „V noci nás přece zachránil.“

„To s tím nemá nic společného,“ odpověděl Dick. „Copak to nechápeš? Ten kozel přece chránil především svůj vlastní krk.“

Oleg vzal nádobu z kůže a šel hledat vodu.

„Nezapomeň si vzít kopí,“ řekla Mariana.

„A nechoď moc daleko,“ dodal Thomas.

„Nejsem malý,“ odsekl Oleg, ale kopí si vzal.

Mlha se ještě nerozplynula, ukrývala se v dolinách, oblaka sestoupila až na zem, na některých místech se s mlhou spojovala, jako kdyby v letu vztahovala k mlze ruce a zvala je k sobě. Mlha však chtěla spát a netoužila po létání na obloze. Olega napadlo, že by si to s ní vyměnil a letěl místo mlhy k jihu, k rozlehlým lesům, k moři, kam měli loni namířeno Sergejev s Vajtkusem a Dickem. Byl s nimi ještě Poznanskij, ten se ale nevrátil. Nedokázali se dostat tak daleko a moře stejně neuviděli, protože lesy tam jsou nekonečné, v nich spousta dravých lián, zvířat a jedovatých hadů, čím blíže k teplu, tím více tam bylo tvorů člověku nebezpečných. Kdyby tak člověk mohl letět spolu s oblaky, dokázal by se přenést nad vrcholky stromů a nad mořem jako oblační ptáci v období pěkného počasí, ptáci, kteří se občas jako stíny zjeví v mracích, ale na zem nikdy neusednou. Samozřejmě že lidé dovedou létat, dovedou létat rychleji než oblaka. Ale v osadě se musí začínat se vším od začátku. Není to snadné, protože nemají nářadí ani čas. Oleg chtěl vyrobit balón, k tomu by ale potřeboval nesmírnou spoustu rybích kůží a nití a jehel, s tím mu však kromě Stařešiny a dětí nechtěl nikdo pomoci.

„To není špatný ani neuskutečnitelný nápad,“ řekl tehdy Sergejev. „Za sto let se do toho spolu určitě pustíme.“

A Stařešina mu odpověděl:

„Za sto let na tenhle nápad krásně zapomeneme. Vymyslíme si bohy, kteří žijí nahoře v oblacích a kteří nám obyčejným smrtelníkům nedovolí, abychom se k nim přiblížili.“

A tak balón nikdy nespatřil světlo světa.

Oleg se přikrčil. Od západu, kam je vedla další cesta, přiletěl najednou závan ledového pronikavého větru, který mu sežehl obličej i ruce. Připomnělo mu to všechno, co je teprve čeká. Z toho Oleg strach neměl, dostal strach z toho, že nedokáží překonat průsmyk, jako se to dosud nepodařilo nikomu z předcházejících výprav. Dick z toho bude mít radost, bude mít radost, že se může vrátit do své milované stepi. Mariana bude spokojená, protože objeví nové rostliny a houby. Thomas už přivykl takovým neúspěchům a sám nevěří v úspěch. Špatné na tom bude jenom on, Oleg. A Stařešina.

Celý den šli otevřenou krajinou, jenom občas narazili na nízké křoví. V těchto místech bylo pusto a prázdno, šlo se jim dobře, nebyli ani příliš unaveni. Thomas říkal, že si vybrali vhodnou dobu. Léto bylo letos skutečně teplé, když tudy šli minule, ležel ještě na zemi sníh. Dick se nudil, chvílemi odbíhal, vracel se po půl hodině bez kořisti a byl z toho celý rozladěný.

Kozel měl štěstí, že se vrátil právě ve chvíli, když byl Dick na jednom ze svých výletů. Oleg byl přesvědčen, že by ho jistě zastřelil. Byl to ten jejich kozel. Vyskočil z křoví tak hlučně, jako smečka medvědů, a tak ho lidé uvítali s připravenými samostříly. Už z dálky ho ale poznali. Chlupatý obr byl ve hřbetu vyšší než Oleg a dal jasně najevo, že má ze setkání se svými přáteli radost. Přeběhl kolem nich, nadhazoval těžký zadek, rachotil při tom destičkami na hřbetě a hlasitě mečel.

Víc se od nich kozel neodloučil. Měl radost i z Dicka, jehož ucítil dlouho před jeho příchodem, pak se zařadil doprostřed jejich skupiny, neprojevil sebemenší chuť jít stranou nebo vzadu a pletl se jim pod nohama. Oleg měl stále pocit, že mu musí každou chvíli stoupnout svým ostrým kopytem na nohu, ale zvíře bylo opatrnější než při prvním setkání.

Kozel měl obdivuhodný čich i sluch. Reagoval na přítomnost každého živého tvora daleko před ním a Mariana byla navečer přesvědčena, že rozumí zvukům, které zvíře vydává, že ví, kdy ji zvíře upozorňuje, že je před nimi místo s chutnými houbami, kdy je třeba dívat se pozorně pod nohy, protože tam jsou dravé liány.

Přenocovat se rozhodli dlouho před soumrakem na okraji náhorní plošiny. Na dalším úseku je čekalo už stoupání a Thomas řekl, že ráno budou muset najít ústí potoka a vyšplhat se jeho údolím, které se později změní v úžlabinu, a tou pak půjdou nejméně plné dva dny.

Žádnou jeskyni ani jiný úkryt nenalezli, spali ve stanu, což se kozlovi nelíbilo. Té noci nehrozilo žádné zjevné nebezpečí, zvíře se však dožadovalo přístupu k teplu, nakonec se svalilo na stan a všem bezmála pochroumalo nohy. Všichni mu nadávali, přesto ho však trpěli, protože jim bylo jasné, že kdyby přišel nějaký nezvaný host, kozel stropí takový rámus, že všechny probudí.