Slyšel jsem Zemi…

30

Dick viděl přistávat člun. V prvním okamžiku se ho zmocnila obrovská radost — přece jenom se vrátili!

Pak si ale uvědomil, že se musí pomstít.

Musí je zabít. Zavinili Kazikovu smrt, mohou za to, že umírá Mariana. Mohli udělat všechno. Jenomže nechtěli.

Nikdy v životě Dicka nenapadlo, že by mohl zabít člověka. Lidí je na planetě málo. Vzájemně si pomáhají. Jinak by vyhynuli, protože les je silnější než kterýkoli lidský jedinec.

Ale tihle lidé z té čisté kopule, sytí a lhostejní, to ani nemohou být lidé!

A jestli to přece jenom lidé jsou, pak tu jejich Zemi nepotřebujeme, nepotřebujeme jejich bílá prostěradla a pokrývky a hladké stoly. Já vím, uvažoval horečnatě, vrátili jste se, protože jste si tu nechali své věci. Chcete nám vzít všechno, protože jsme špinaví a oškliví, protože se stydíte jenom připustit, že jsme sem přiletěli ze stejné Země. Nepotřebujeme vás! Běžte pryč! Ale ty věci vám nedám, ty zůstanou tady! Přijdeme sem všichni a budeme tu bydlet. A na Zemi se nikdy nevrátíme!

Jenom mi zkuste vzít, co potřebuje osada!

Zbrklá zuřivost a vztek na lidi, kteří chtějí vzít osadě stanici, vlastně kořist, kterou Dick tolik dní pronásledoval, kvůli níž zahynuli jeho přátelé, mu zastřely rozum, nenapadlo ho lidi požádat aby vyléčili Marianu.

Vyčerpaný Dick, který byl na pokraji svých fyzických sil, téměř šílený, nebyl schopen logicky uvažovat. Byl to vlastně divoch zrozený lesem, šakal, který se vztyčil na zadní nad svou kořistí… Avšak na rozdíl od šakala měl Dick paprskomet.

Pavlyš posadil člun u stanice. Už se domluvili, co udělají: ženy nejdřív vypustí všechny sondy, nikoli však na běžnou dráhu, ale pod mraky. Plocha, kterou je nutno prozkoumat, byla relativně malá. Na severu ji vymezoval horský hřeben, u něhož ležel Pól, na jihu velké jezero, kde stála stanice. Jakákoli lidská usedlost v tomto prostoru musí být objevena během jediné hodiny.

Současně Pavlyš, který si vezme ze stanice anblast, prozkoumá ve svém stroji, nebo jestli to bude třeba i pěšky, nejbližší okolí stanice. Ten divoch, kterého viděla Klaudie, se nemohl dostat daleko.

Pavlyš otevřel vstupní otvor a seskočil jako první do mokré trávy, pak si ale všiml, že malé kopule jsou už složeny, to bylo dílo automatů. Práce ovšem měla probíhat poněkud rychleji. Pavlyš netušil, že zdržení způsobil Dick, který stačil zlikvidovat polovinu robotů. Avšak na tohle teď Pavlyš nemyslel. Kombinoval, jak všechno zařídit co nejrychleji. Nesmí zapomenout na obvazový materiál v lékárničce. Dále musí vzít glukózu a čokoládu…

Nestačil udělat ani dva kroky, ženy byly ještě ve člunu. Najednou v okně spatřil tmavou siluetu člověka.

Setrvačností šel ještě dál a chápal, že bude muset něco říct, něco vhodného, co by odpovídalo takové chvíli. Ještě že sem stačili přijít, i oni nás jistě hledali, ještě že nás napadlo vrátit se…

Najednou zaslechl chraptivý hlas:

„Běž pryč!“

„Cože?“ nechápal Pavlyš a šel dál.

„Běž pryč!“ hlas se tentokrát zachvěl a zazněl fistulí. „Běž pryč, nebo tě zabiju!“

„Počkejte!“ promluvil Pavlyš a zastavil se. Světlo uvnitř bylo jasnější než šero venku, neviděl proto tomu člověku do tváře. Připadalo mu, že má příliš velkou hlavu, ale to určitě dělala ta hříva vlasů. Všímal si podrobností, detailů. Nedokázal se však v té situaci zorientovat.

Kde podobný obrázek viděl? No jistě, ale to bylo dávno, když jako kluk četl Robinsona Crusoe. Robinson stál na ostrově s vlasy do pasu, oblečen v kožešinách. Ještě že nezapomněli mluvit.

„Běž pryč!“ opakoval Dick. „Běž pryč!“

Z toho, co říkal a jak to říkal, bylo jasné že nedokáže vystřelit. Viděl před sebou vysokého člověka, vyššího než Stařešina, měl na sobě skafandr. Dick věděl, co to je. Přilba byla průhledná, mohl si prohlédnout obličej. Čistá, docela obyčejná oholená tvář, a protože Dick dosud neviděl oholeného dospělého člověka, napadlo ho najednou, že před ním stojí nějaký mladíček. Vždyť dokonce i Dickovi už rostly vousy, řezal si je, to jen Oleg byl ještě bezvousý.

„Běž pryč!“ opakoval Dick stále stejná slova jako zaklínadlo. Už si nepřál, aby ten člověk doopravdy odešel. Jiná slova ho však nenapadala. Byla to jakási setrvačnost a strašná otupělost, snad jako při horečce.

Vedle toho dlouhána už stály dvě ženy. Jedna byla skoro stejně velká jako ten muž, druhá byla drobná, hubená jako Mariana. Obě ve skafandrech. Ve tvářích měly údiv a dokonce strach. Nevěděly, co mají dělat. V Dickově ruce viděly paprskomet.

„Nedělejte to!“ vykřikla ta malá žena. „Za všechno můžu já. Nepochopila jsem to. Když jste sem přiběhli, netušila jsem kdo jste.“

Klaudie byla přesvědčena, že tohle je právě ta bytost, která se pokoušela proniknout do stanice.

„Pomůžeme vám,“ řekla rychle a rázně vykročila ke stanici. Muž ji chtěl zadržet, ale žena se mu vytrhla. Šla rychlými, nejistými kroky jako nemocná nebo jako kdyby dlouho nejedla. Dick si už vůbec nevěděl rady, upustil paprskomet, odstoupil ke zdi, k pohovce, na níž ležel mrtvý Kazik. Stál se svěšenýma rukama a čekal, co bude dál, protože teď už o ničem nerozhodoval a vůbec nepřemýšlel.

Klaudie přesnými pohyby bleskově zvolila kód na dveřích, rychle odšroubovala a odhodila přilbu. Nehledě na to, jak byla slabá, jednala velice obratně. Tato situace patřila do případů výjimečných a Klaudie už pracovala v expedicích dost dlouho.

Pavlyš se Sally si ještě ani nestačili sejmout přilby, Klaudie však už věděla, že v místnosti jsou další dva lidé. Chlapec, který ležel na pohovce, a strašně vyhublé děvče v bezvědomí, mělo hrozně opuchlou nohu a blouznilo.

Dickovi stačil jediný pohled a pár slov, které mu řekla napůl v běhu:

„Sedni si a odpočívej. Nepleť se tu.“

Když vstoupil do místnosti Pavlyš, seděl už Dick poslušně v křesle uprostřed toho zmatku.

„Nejdřív toho chlapce,“ řekla Klaudie. „Snad ještě žije.“

„Nežije,“ řekl chraptivě Dick.

„Sally!“ Klaudie nevěnovala Dickovým slovům pozornost. „Horkou vodu. Hodně horké vody. Okamžitě dej stanici příkaz, aby se přerušilo to skládání.“

Roboti se naštěstí nestačili dostat ke skříni s léky. Zatímco šel Pavlyš přes celou místnost ke Kazikovi, Klaudie už stačila skříň otevřít, vytáhnout diagnostický přístroj a hodit ho Pavlyšovi.

Dick jim nijak pomoci nemohl. Sledoval, jak rychle jednají lidé ze Země, a bylo mu každým okamžikem trapněji, že si vedl jako divoch, jako zvíře. Lidé jim chtěli pomoci. Zpočátku se mohli mýlit, každý se může zmýlit, když vidí takovou zrůdu, jakou byl Dick, obyvatel osady. Určitě nečekali, že by tady mohl někdo žít. Jak by je to taky mohlo napadnout? Vždyť Sergejev říkal, že najít osadu není jen tak, dokonce ani s moderními přístroji, je to součást lesa, žádné velké kovové předměty.

Dick chtěl vstát a podívat se, co lidé dělají s Kazikem a Marianou. Mluvili tiše a z jejich slov nebylo možno vyrozumět, jestli mohou pomoci, nebo jestli už je pozdě. Dick však věděl, že když bude pozorně naslouchat, pochopí všechno. Hlavně sedět a neplést se jim do práce, už takhle mě považují napůl za opici! Třeba si myslí, že jsme na planetě jen my tři. Tři divoši. Určitě se pořádně lekli, když jsem na ně vykřikl. Ale možná, že našli Pól. Najít ho je mnohem jednodušší, než najít osadu. To už by věděli víc. Jenom nevstávat, i když to chtěl udělat a dívat se. Seděl však dál bez jediného hnutí a snažil se porozumět jejich slovům. Měl příšernou žízeň, ale neřekl si o nic k pití.

Pavlyš ani obě ženy toho moc nenamluvili. Kazikův tep byl téměř nehmatatelný. Ztratil spoustu krve, bylo až neuvěřitelné, že v něm zůstala ještě jiskřička života. Navíc byl zraněn na tolika místech! Některé rány byly hluboké. Měl potrhanou břišní krajinu, zlomená žebra… Tyto údaje jim předával diagnost a oni je mlčky registrovali. Sally připravila vodu, vzala přístroj na transfúzi krve, vyhledala suché univerzální plazma, rovněž je připravila. Hojivá náplast by jim nestačila na všechny chlapcovy rány. Sally na okamžik vystřídala Pavlyše, zatímco ten uváděl do činnosti syntezátor. Dick jako kdyby tam nebyl, i když je pravda, že Sally, vždycky když vcházela do místnosti, na něho ostražitě pohlédla, ale ten divoch seděl bez jediného pohnutí, jeho agresivita pominula. Přesto si Sally našla chvilku, nakapala do sklenice vody uklidňující prostředek a podala ji Dickovi. Ten sklenici poslušně vzal, ale nenapil se, dokud ho Sally k tomu nevybídla. Byla to divně nahořklá voda, avšak Dick, i když mu to ani trochu nechutnalo, vypil všechno do dna. Musel se přece chovat jako civilizovaný člověk.

O děvče se starala Klaudie. Pavlyš se na okamžik odtrhl od Kazika a pohlédl k ní. O Marianu neměl obavy, byl to těžký případ, věděl však, že děvče z toho dostanou během několika hodin. Gangréna, naprosté vyčerpání, to není nic dobrého, ale není to zas tak strašné.

Děvče svlékli, Klaudie ji omyla houbou. Byla strašně hubená, pod kůží se rýsovaly všechny kosti, a hrozně špinavá. Po těle šrám na šrámu, odřeniny, že se těžko dal určit její věk. Mohlo ji být dvanáct, ale i víc.

Když byl volný přístroj na transfúzi krevní plazmy, Sally ho přenesla do laboratoře a předala Klaudii. Ta už mezitím připravila výživný roztok. Všechno by bylo jednodušší, kdyby s sebou měli ve výbavě dva reanimační přístroje. Měli však jen jeden a ten víc potřeboval chlapec. Kazik měl po celém těle elektrody a Pavlyš mu opatrně zavedl do hlavních tepen výživné zdroje. Mikrosondy se dostaly do hrudního koše, masírovaly srdce a udržovaly ho v rytmu. Nejvíc se Pavlyš obával, zda nedošlo ke změnám v mozku, chlapec se teď vracel do života z klinické smrti. Znovu a znovu vyžadoval od diagnostu zprávu, jak funguje mozek.

Dick zaslechl, jak muž s velkou ženou mluví v místnosti u Mariany. Mluvili potichu, mysleli, že je neslyší. Netušili, že Dick je dítě lesa a že má třikrát bystřejší sluch než oni. Nejdřív to byla samá lékařská slova, kterým nerozuměl. Podle toho, jak to říkali, pochopil, že Marianu vyléčí. Určitě. Hlasy však měli vzrušenější, když mluvili u Kazika. Ke svému údivu i radosti Dick pochopil, že Kazik není mrtvý. Nebo snad ti lidé dokáží mrtvé oživovat? Dick o ničem takovém od Stařešiny neslyšel, měl to v podvědomí jen z pohádek, které mu vyprávěla matka. Za dvacet let se však na Zemi mohli ledasčemu naučit.

„Musíme mu dát najíst,“ řekla tiše velká žena v sousední místnosti. Ta malá někam odešla.

Dick pochopil, že mluví o něm.

„Nekousne mě?“ ptal se ještě tišeji a s trochou humoru v hlase muž, kterému říkali Slava.

„Tady problémy teprve začínají,“ řekla žena. „Jestli vůbec někdy viděl talíř?“

„Viděl,“ vyhrkl Dick. „A lžíci znám taky.“ Byla to hloupá otázka.

„Mluví ale docela srozumitelně,“ řekl muž. „I když tu prožil dvacet let.“

„Připadá mi to jako někde strašně hluboko ukryté tajemství,“ řekla velká žena. „Kolik jich tu je? Jak tu žijí? Kde jsou? Jak si dokázali uchovat lidskou podobu… třeba i oblečení…

„Balón,“ dodal muž.

„A ten nepořádek ve skladu.“

„Ano, byli na Pólu.“

„Slavo,“ řekla žena hlasitěji. „Podívej, přichází k vědomí.“

„Dicku,“ ozval se slabý Marianin hlas. „Dicku…“

Dicka to doslova vymrštilo z křesla. Zapomněl na svou hrdost, na to, že má mlčet. Vběhl do místnosti. Mariana ležela na pohovce. Byla bledá, nahé tělo měla přikryté pokrývkou.

„Mariano,“ řekl Dick a sklonil se k ní. „Jak ti je?“

„Jsem v pořádku.“ Mariana otevřela oči. „Co Kazik? Žije?“

Na okamžik se její pohled zastavil na Dickově tváři, pak sklouzl na Pavlyše a nakonec na usmívající se Sally.

„Děkujeme,“ řekla Mariana. „My jsme se tak báli, že vás nenajdeme!“

„Holčičko,“ vyhrkla Sally a najednou se rozplakala. „Ty moje malá chudinko! Tvůj Kazik bude žít, určitě. Všechno bude v pořádku.“

Ve dveřích vyrostla Klaudie. Mlčela.

„Už vám Dick všechno řekl?“ zeptala se Mariana.

„Ne,“ řek Dick. „Nebyl na to čas. A na nic se mě neptali.“

„Došlo k malému nedorozumění,“ vysvětloval Pavlyš. „Věřím, že k poslednímu.“

„Máte koráb, kterým by se dalo letět do osady?“ zeptala se Mariana. „Naši na vás tolik čekají.“

Do osady odletěla s Dickem Sally. Pavlyš s Klaudií zůstali u raněných.

Dick se najedl, poprvé po mnoha dnech byl sytý a bylo mu z toho zle od žaludku. Říct to ale nemohl, protože Sally strašně spěchala do osady. Ještě než Mariana usnula, Pavlyš jí dal prášek na uklidnění, řekla:

„Dicku, prosím tě, v osadě o nás mají strašný strach, dovedeš si přece představit…“

Dicka napadlo, že se Mariana bojí o Olega, že nepočkal, až se vrátí, a odešel ke korábu. Určitě se bála o Olega. To nebyla příjemná myšlenka, a tak ji Dick raději zahnal.

Kdyby Dickovi nebylo tak špatně, určitě by si představoval, jak se snesou nad osadou, jak přistanou, jak z chatrčí vyběhnou doslova všichni, on vystoupí první a řekne: Tak tohle je žena ze Země, jmenuje se Sally. Teď mu ale bylo všechno jedno.

Člun letěl nízko pod mraky, málem se dotýkal korun stromů. Dick znal přesný směr, byl si jist, že nemohou zabloudit. Shora les vypadal jako jednolité šedozelené moře.

Přelétali řeku. Těžko mohl uvěřit, že jim trvalo tři dny, než se přes ni dostali, vždyť nebyla tak široká. Vlevo se mihly kmeny obřích stromů jako zeď mizející v mracích.

„Tady jsme byli,“ řekl Dick. „Nahoře.“

„Ano,“ kývla Sally, „viděli jsme balón. Ale hned nám to nedošlo. Já jsem tomu pořád nechtěla věřit. Na to přišel Slava.“

„Škoda,“ řekl Dick. „Měli jste na to přijít dřív.“

Pozoroval její ruce. Hladké a bílé ruce, až ho napadlo, že snad ani nikdy nesundává rukavice. Jak jinak by člověk mohl mít takové ruce? Ležely jí na ovládacím pultě a nepatrnými pohyby prstů přikazovaly člunu naklánět se, letět výš nebo níž. Najednou Dicka napadlo požádat Sally, aby ho pustila na své místo a aby ho nechala řídit. Samozřejmě že to neřekl nahlas. Jak se v něm to přání zrodilo, tak i zmizelo.

Sally zrychlila, zeleň pod nimi se slila v nejasnou rovnou plochu. A byla to ona, kdo první uviděl holé místo v lese a osadu.

Zpomalila, přesto však člun přeletěl nad osadou, museli udělat okruh a přistát u ohrady. Stařešina hlídkoval u brány, na hlavě měl kapuci z rybí kůže, protože znovu začal otravovat déšť a Stařešina byl nastydlý. Nějaký šestý smysl ho však přinutil kapuci stáhnout ve chvíli, kdy se člun vynořil docela nízko nad korunami a začal kroužit nad osadou.

Stařešina vykřikl. A začal vyzvánět na poplach, jako kdyby se na osadu z lesa vyřítili všichni šakali najednou. Lidé vybíhali z chatrčí a nic nechápali, protože Stařešina vyzváněl, křičel a přitom skákal na místě jako pominutý.