Slyšel jsem Zemi…

16

Osada se jim zmenšovala rovnou před očima, z chatrčí se stávaly hračky, které Vajtkus modeloval pro malé děti. Kromě toho modeloval krávy, kozy, psy a všelijaká další zvířata žijící na Zemi. Stařešina říkával, že podle takových modelů nikdo nemůže ty tvory poznat. Až děti uvidí opravdovou krávu, nikdy nepochopí, že tohle zvíře mohlo být modelem toho Vajtkusova výtvoru. „Má to čtyři nohy? Má!“ odporoval Vajtkus. „Má to dva rohy? Má! Má to dokonce i vemeno. Proč by to nemohla být kráva?“ „No jo,“ souhlasil Stařešina, „vemeno to má…“

Pak titěrná osada začala stále rychleji ubíhat dozadu, začala se halit do ranní mlhy i s lidmi, kteří postávali ve výběhu, s přitroublou kozou stále hledající Marianu, zmizel pahorek se hřbitovem a dole pod nimi ubíhal les, shora naprosto jednotvárný a nekonečný.

Balón letěl rovnoměrně, jako kdyby ho někdo táhl na provázku, pohyb bylo možno zjistit jenom podle toho, jak dole pod nimi ubíhaly stromy. V koši vládlo naprosté ticho, ani vzduch kolem posádky se nepohnul.

Všichni tři už předtím balónem letěli a věděli, jak se s ním má zacházet, tohle však byl první opravdový let, to nebylo pouhé vystoupání nad mraky, tohle byla cesta.

V každé lidské skupině se lidé na rozdělení práce buď dohodnou, anebo k tomu dojde zcela automaticky. Nikdo Kazikovi neříkal, aby se postavil k hořáku a zjišťoval, kterým směrem letí, přišlo to samo od sebe. I když tu jakoby tím nejdůležitějším byl Dick, při loučení všichni mluvili ke Kazikovi a jeho prostřednictvím předávali všechna doporučení, všechna přání. Kazik neletěl víckrát než ostatní, navíc to byl ještě kluk, malý byl dokonce i podle místních měřítek. Tady v koši se však rázem změnil, jak se to stávalo vždycky, když se ocitl v lese. Z Kazika, bytosti spíš bázlivé a mlčenlivé, se tu stal jakoby mávnutím kouzelného proutku člověk, který ví, co chce, prostě jako kdyby celý život nedělal nic jiného, než létal balónem. Vedl si tak jistě, že mu Mariana a Dick beze slova přenechali prvenství při ovládání balónu, který v nich pořád ještě vyvolával určité obavy.

Mariana hleděla do mlhy pod nimi, pořád si myslela, že uvidí Olega, který se snažil být až do poslední chvíle tak statečný a skrýval jak strach o Marianu, tak i závist vůči těm, kteří odlétali. Mariana se nebála o sebe, na to ani nebyl čas, navíc to byla prázdná slova — bát se sám o sebe. Chtěla teď dosáhnout jediného — co nejdřív doletět a nepovažovala dokonce za nejdůležitější, jestli najdou nebo nenajdou lidskou expedici. Navíc jí pořád odmítala uvěřit, vždyť konečně nevěřila ani v existenci korábu, dokud si na něj nesáhla. Jestliže však koráb existoval ve vyprávění a v paměti obyvatel osady, pak nějaká vědecká expedice na této planetě patřila do snu. Kdo ví, co to bylo za lidi, když nedokázali nalézt osadu a vysvobodit je. Proto se bála jediného — aby nezabloudili, aby nezaletěli příliš daleko, protože se musí vrátit do dne, kdy Oleg odejde k Pólu, aby mohla jít s ním.

Pro Dicka byla balónová výprava také něčím neskutečným. Prostě ji nedokázal ve svém pojetí světa nikam zařadit. Fakt je, že loňská cesta k Pólu jeho názory změnila, avšak nerozbořila je docela, Pól byl přece mrtvý, byl pouhým pokračováním osady a současně i jejím zdrojem. Nedovedl si představit život mimo tuto planetu, mimo les. K uspokojení ješitnosti mu stačil boj s lesem a možnost pokořovat ho. Nikdy si nedovedl představit život na jiné planetě, ani na Zemi ne, třeba jenom proto, že tam je jiný les a jiná zvířata, která není možno lovit. Životní náplň, kterou mu předkládala Země, byla cizí a nepochopitelná. Pro něho bylo nejlepší zůstat tady dokonce i v případě, že se podaří navázat spojení se Zemí, neodcházet z osady, která se rozroste a bude dokonalejší a které dokáže porozumět.

Z těch tří vlastně žil na Zemi jediný Kazik. Balón vznikal před očima osady a všichni se s ním mohli postupně seznamovat podle toho, jak získával svou podobu. Kazik však viděl hotový balón podstatně dřív, věděl předem všechno, co bylo možno o balónech vědět. Rozsah vědomostí uchovávaných v hlavách starších obyvatel neměl ten základní smysl ve všech svých podrobnostech, zato však ožíval v malé nadané Kazikově hlavě, který měl schopnost získávat informace od lidí tak, že je samotné ani nenapadlo, že tomu chlapci sdělují víc, než sami vědí. Tyto získané informace byly obohaceny velkou obrazotvorností a uměním postihnout podstatu věci i v případech, že šlo o něco doposud nepoznaného. Už při prvních letech s Olegem Kazik vystihl základy balónu lépe než samotný Oleg, samozřejmě nic takového Olegovi neřekl, jeho samotného nakonec ani nenapadlo, že ve skutečnosti umí balón ovládat lépe. V prvních chvílích letu Kazik využil toho, že Dick s Marianou byli ještě myšlenkami na zemi, pořádně upevnil pytlíky se zátěží, aby balón co nejvíce vážil, nebo spíš, jak říkal sám pro sebe, aby je balón mohl co nejpohodlněji nést. Balón považoval za živou bytost, které je někdy těžko, někdy lehko, veselo a někdy to má prostě složité, dělal všechno, aby mu tyto komplikace odstranil.

Dick se díval dolů. Pokoušel se najít v lese své stezky a místa, kde odpočíval, odtud shora byl však les úplně jiný, takže Dick měl dojem, že tudy nikdy nešel. Najednou však poznal louku. Tady před rokem zabil velkého medvěda a ten mu zanechal na ruce památku — tři rovnoběžné šrámy. Dick na ně teď pohlédl, a když se znovu podíval dolů, louka už byla pryč.

Vítr se uklidnil, Kazik se pořád zabýval hořákem, zvětšil plamen, protože cítil, že balón začíná klesat. Viditelnost se ještě zhoršila, takže stromy pod nimi zmizely v mlze.

„Sestoupíme níž?“ zeptal se Kazik.

„Níž?“ Dick hned nepochopil podstatu té otázky. Vždyť let ještě neskončil. „A co řeka?“

„Nevidíme přece, kam letíme,“ vysvětloval Kazik.

„Letíme dobře,“ prohlásila Mariana. „Za chvilku budeme nad první bažinou.“

Najednou to balónem trhlo, potom znehybněl. Spustil se na něj příval deště a bylo slyšet, jak kapky hlasitě bubnují na tenký potah. Koš se rozhoupal. Dick se chytil za jeho okraj, Mariana si sedla, připadalo jí, že okraj koše je nízký a že je to může vymrštit ven.

„Vystoupáme nahoru,“ oznámil Kazik. „Třeba tam bude příhodný vítr. Ještě by nás to mohlo zanést zpátky do osady.“

„Zpátky nesmíme,“ řekl rázně Dick. „Vysmáli by se nám.“

Dick nesnášel situace, kdy by se mu někdo mohl smát.

Kazik přivlekl k okraji koše pytlík s pískem, rozvázal ho a část zátěže vysypal. Pytlík si schoval, ještě se jim může hodit. Balón začal okamžitě stoupat.

„To je něco! Vysypal jsem písek a balón mě poslouchá,“ konstatoval radostně Kazik, ale nikdo mu neodpověděl. Bylo jim všem úzko, protože balón byl nespolehlivý a měl v sobě neodhadnutelnou paličatost. Dickovi a Marianě bylo jasné, že jsou zajatci balónu, titěrné hračky jeho zvůle. Když se mu zachce, odnese je třeba k obloze nebo s nimi praští o zem. Na rozdíl od Kazika se s balónem nesžili.

Zanedlouho balón zmizel v mracích a bylo to ještě horší, protože kolem koše se plavala neproniknutelná mlha deroucí se i do koše, mlha, která kdoví co všechno skrývá. Třeba nějaké létající zvíře, mohla tam v ní být skála nebo něco docela neznámého.

„Teď už tedy vůbec nevím,“ přiznal se nahlas Kazik, „jestli letíme vzhůru nebo jestli stojíme.“

„Tak vystoupíme výš,“ rozhodl Dick. „Až nad mraky, jako jsme to dělali s Olegem.“

„Nemáme moc zátěže,“ váhal Kazik, „ještě se nám může hodit.“

„Tak zvětši plamen,“ navrhla Mariana.

„Oleg říkal, že balón nemáme tak moc plnit,“ odporoval Kazik. „Kdyby praskl, spadli bychom jako kámen.“

Ve skutečnosti to tak docela nebylo, i když ho Oleg na tohle nebezpečí upozorňoval. Kazik si teď uvědomoval svou převahu nad staršími, věděl, že on sám se ničeho nebojí, že pro něho je nádherné stoupat do mraků, až ho mrazilo v zádech, že se mohl dostatečně kochat letem, zatímco pro ty dva to bylo hrozné a nezvyklé.

„Tak stoupej,“ přikázal mu Dick, který v jeho slovech pocítil skrytou vzpouru.

Kazik pokrčil hubenými rameny a zvětšil plamen.

Ochladilo se, koš byl celý mokrý, velké kapky stékaly po balónu, odlepovaly se od obvodového kruhu a ztěžka dopadaly na hlavy aeronautů.

Kazik by nesmírně rád vyjádřil nádherný pocit z letu, dokázal to však jenom písní. Kdyby byl sám, určitě by se rozezpíval a dokonce by to bylo slovy, která by sám skládal do veršů. Před druhými se styděl. Neodvážil se toho ani nyní. Tlumeně si prozpěvoval se sevřenými rty, takže ho druzí neslyšeli.

Dicka se zmocnila z té bezmocnosti zoufalost. Mrakům nebude nikdy konec. Všechno se propadlo do mlhy. Neměli se o nic takového pokoušet. Kdyby šli pěšky, nějak by se za řeku dostali. Nebylo by na tom nic tak výjimečného. Teď tu není ani řeka, od osady jsou daleko…

Najednou se trochu rozjasnilo, balón proletěl světlejším místem v mracích, vyklouzl v prostoru mezi nimi, ovšem nad jejich hlavami byla další vrstva oblaků a neslo je to k černému obrovitému mraku, který jim stál v cestě jako zeď a který jako kdyby na ně čekal, aby je pohltil. V jeho černé ploše se míhaly blesky, takže vypadal jako živý a rozžhavený.

„To je nádhera!“ zvolal Kazik. „A jak to rachotí!“

„Dolů!“ vykřikl Dick. „Leť dolů! Nerozumíš?!“

„To je škoda,“ řekl Kazik a vztáhl ruku k hořáku, aby ubral plamen. „Něco takového jsem ještě nikdy neviděl. Zdola to tak zajímavě nevypadá.“

„Já to za zajímavé vůbec nepovažuju,“ kroutila hlavou Mariana. „Nic z nás nezůstane.“

Balónu se z neznámých důvodů dolů nechtělo, stále mířil vstříc obrovitému mraku, v němž se rodil téměř nepřetržitý rachot, jako kdyby nějaký obr přejížděl holí po nekonečném plotu.

Dick odstrčil Kazika a prudkým pohybem zhasl plamen hořáku.

„To není na hraní,“ vyjel na něho.

Vlny větru narážely do balónu, který se zmítal mezi mraky a pořád nemohl dolů.

„Plamen se nesmí úplně zhasnout!“ vykřikl Kazik. „Jste hlupáci!“

„Ticho!“ osopil se na něho Dick. „Už tě mám plné zuby.“

Hrubostí se snažil zakrýt strach, protože ani sám sobě nechtěl nikdy přiznat, že by se mohl něčeho bát.

Najednou se balón zachvěl, dostal se do vzdušného víru a začal klesat.

„Zapal hořák!“ volal Kazik. „Copak nechápeš, že to strašně rychle vystydne?!“

„Času dost,“ řekl Dick. „Nejdřív se musíme dostat dolů.“

„Tak naráz to nemůžeš dělat. Kde je zapalovač?“

Zapalovač měl Dick a ten ho Kazikovi nedal, protože pořád ještě nevěřil, že by balón mohlo ohrozit nějaké nebezpečí. Chtěl se co nejrychleji dostat co nejdále od bouřkového mraku.

„Podívej, vždyť se dokonce zmenšuje!“ ukázal Kazik vzhůru. Jenom jeho oči však dokázaly zjistit, že balón už není tak plný a že se klesání zrychluje.

„Tumáš!“ ozval se Dick, který byl vyděšen naléhavým Kazikovým hlasem. Podal chlapci zapalovač.

Zapalovač cvakl, zarachotil, ale chytit nechtěl.

Všude bylo mokro, sychravo, byli celí promoklí. Knot v zapalovači zvlhl, a kdyby Kazik jen tušil, že Dick udusí plamen hořáku, určitě by si zapalovač schoval a měl ho v suchu.

Najednou se znovu ocitli v mracích, znovu se sešeřilo a rachot bouřkového mraku trochu zeslábl, zůstal tam někde nad jejich hlavami.

„Ještě že jsme to stihli,“ řekl Dick, aby zdůvodnil své jednání. Koutkem oka sledoval, jak Kazik zoufale a maně zápolí se zapalovačem.

„Dej to sem!“ nařídil Kazikovi a vytrhl mu zapalovač z ruky. Jenomže zapalovač neposlechl ani jeho. Kazik stál vedle Dicka a sledoval jiskřičky, které odletovaly od kamínku. Připadaly mu strašně studené a titěrné.

„Ten balón je doopravdy menší!“ zvolala polekaně Mariana. Dívala se nahoru a viděla, že síť v níž byl balón uvězněn se zařezává do jeho povrchu stále víc.

Dick tiskl zapalovač v dlaních a pokoušel se knot usušit. Všem už bylo jasné, že balón klesá stále rychleji.

„Neměli bychom zakrýt tu díru?“ zeptala se Mariana, ale hned se zarazila, uvědomila si že odtud to nemohou žádným způsobem udělat.

„A co ten tvůj zapalovač?!“ vykřikl najednou Kazik. „Máš ho přece!“

„Mám,“ odpověděla Mariana, „že jsem si na něj hned nevzpomněla. Mám ho!“

„Dej ho sem!“

„Kde vlastně je?“

„V tom pytlíčku, co máš na krku,“ připomněl ji Kazik.

Mariana bleskově rozvázala váček s léčivy, který jí visel na krku, a vylovila odtud zapalovač.

Kazik jí ho vytrhl, odstrčil Dicka a začal křesat oheň. Zapalovač poslechl napotřetí.

Hořák však nechytl.

„Vysuň ho!“ volal Kazik na Dicka. „Moc jsi ho zatáhl!“

Koš se znovu zakymácel, Dick ztratil rovnováhu a taktak se stačil zachytit za okraj. Kazik málem ulomil kolečko, jak se pokoušel upravit hořák. Konečně ucítil odporný zápach plynu unikajícího z trubky. Zapalovač naštěstí nezhasl a na konci trubky se objevil fialový plamínek. Kazik okamžitě přidal, plamének na okamžik zmizel, pak se však objevil mnohem jasnější a silnější. Pohlédl do pološera balónu, kam stoupal horký vzduch.

Vtom vyklouzli z mraků.

„Stejně pořád klesáme,“ promluvila tiše Mariana.

Vítr nebyl silný, vál však nárazově a balón doslova poskakoval.

„Už je pozdě,“ řekl Dick. „Držte se pořádně.“

Uklidnil se. Les důvěrně znal, ale nevěděl, zda se nic nestane po nárazu na stromy, nedokázal si představit to, co doposud nikdy nezažil. Věřil, že je les přijme a nezabije.

„Pytle!“ zvolala Mariana a přerušila tak krátkou přestávku, při níž byli všichni jako začarovaní. Sama se vrhla k jednomu pytli, který jí ležel u nohou, a s námahou ho překulila přes okraj koše. Málem vypadla.

V tom okamžiku už balón plul nad vrcholky stromů, dal se rozlišit každý lísteček a Kazik, který si vzpomněl na zátěž až po Marianě, se díval jako zmámený na přibližující se zemi. Neměl strach o sebe, bál se o takový nádherný balón, který se měl zanedlouho rozbít a zahynout.

Vrcholky stromů, které byly tak blízko, najednou uskočily dolů a země jako kdyby s lítostí odložila nevyhnutelné setkání s balónem.

V následujících okamžicích všichni ožili. Dick také uchopil pytlík. Třetí pytlík vlekl Kazik, ale nevyhodil ho jako Mariana, rychle se vzpamatoval a vysypal z něj písek.

„Ty pytle musíme schovat!“

Nikdo ho však asi neslyšel. Mariana s Dickem se dívali dolů na vrcholky stromů, které mizely v mlze. Pozorovali je pořád, i když Kazik už zase pracoval. Vždyť nikdo z nich nechtěl, aby se balón znovu dostal až do mraků, tím spíš, že už neměli žádnou zátěž. Stáhl hořák, aby zastavil stoupání. Nebylo to tak snadné. Nad nimi se rozpoutala bouřka a vítr se pořád nechtěl uklidnit. Balón se bez přestání zmítal jako mýdlová bublina a doslova skákal mezi lesem a mraky.

„Tak vidíte,“ promluvil Dick, „a vy jste se báli.“