Slyšel jsem Zemi…

15

Dick se vrátil do tábora za další dvě hodiny. Kozu nedohnal, ztratil její stopu na velké pláni s kamennou sutí. Cestou zpátky narazil na stopy neznámého zvířete, sledoval je, doufal, že je zastřelí a byl rozhodnut po příchodu do tábora s kořistí říci, že kozu nechal kozou, protože se mu sželelo Mariany. Už tomu začal doopravdy věřit, že mu bylo Mariany líto, protože si nedokázal přiznat neúspěch.

Když se dozvěděl, co se v táboře stalo v jeho nepřítomnosti, byl nejstřízlivější ze všech, klidnější než ostatní a Olegovi řekl:

„Nemluv nesmysly, nejsi malý kluk, nikoho jsi nezabil a nijak ses neprovinil. Nevěděls o tom, že jsi srazil Thomase. Musíš mu být vděčný, že se tě pokusil zadržet. Možná že to jeho snažení bylo zbytečné, nejspíš skutečně nestačil nic udělat, přesto se tě ale pokusil zachránit. Možná, že to je takhle lepší, protože Thomas byl těžce nemocný, mohl každým okamžikem zemřít, chtěl ale dojít k průsmyku, museli bychom ho s sebou vláčet, všichni bychom zahynuli, nikdo by nedošel k průsmyku a nikdo by se nevrátil zpátky.“

„Ty chceš Olega uklidnit,“ odpověděla mu Mariana, zmítaná bolestí, protože jí omrzly ruce a rozedrala si je do krve, když se pokoušela přivést k životu Thomase a když se se zesláblým Olegem snažila odtáhnout Thomase ke stanu. „Chceš uklidnit Olega, a přitom neseme vinu my dva. Nechali jsme je tu samotné. Kdybychom neutíkali za tou kozou, Thomas by zůstal naživu.“

„To máš pravdu,“ řekl Dick, „neměla jsi za mnou utíkat. Způsobila to hloupost, ženská hloupost.“

„Copak sám sobě vůbec žádnou vinu nedáváš?“ zeptala se Mariana.

Thomas ležel mezi nimi ukrytý pod pokrývkou a jako kdyby byl jejich rozmluvě přítomen.

„To nevím,“ řekl Dick. „Šel jsem za kozou, protože potřebujeme maso. Potřebujeme je, abychom došli. Potřebují je všichni. Já méně než ostatní, protože jsem ze všech nejsilnější.“

„Já už s ním nebudu mluvit,“ řekla Mariana. „Ten snad nemá srdce v těle.“

„Snažím se být spravedlivý,“ řekl Dick. „Když tady budem běhat a naříkat, nikomu tím nepomůžeme. Ztrácíme čas. Půlka dne je už pryč.“

„Oleg je na další cestu ještě slabý,“ řekla Mariana.

„To nic není,“ řekl Oleg. „Půjdeme. Musíme si od Thomase ale vzít mapu a měřič radiace. Říkal mi, že kdyby se s ním něco stalo, máme si tyhle věci vzít.“

„Je to zbytečné.“

„Proč?“

„Protože jdeme zpátky,“ řekl Dick klidně.

„Tos rozhodl ty?“ zeptal se Oleg.

„Je to jediná cesta k naší záchraně,“ řekl Dick. „Pozítří budeme v lese. Tam seženu něco k jídlu. Dovedu vás do osady, to vám slibuju.“

„Ne,“ řekl Oleg. „My půjdeme dál.“

„Nesmysl,“ řekl Dick. „Teď nemáme nejmenší šanci dostat se přes průsmyk.“

„Máme mapu.“

„Proč jí tak věříš? Ta mapa je stará. Všechno se mohlo změnit. Nikdo neví, jak dlouho musíme ještě jít sněhem bez jídla.“

„Thomas řekl, že jsme šli rychle, že nám zbývá už jen jediný den.“

„Thomas se mýlil. Chtěl tam jednoduše dojít a nás klamal.“

„Thomas nás neklamal. Říkal, že je tam jídlo a že se zachráníme.“

„Sám tomu uvěřil, protože byl nemocný a měl šílené představy. Já ale uvažuju rozumně. Je mi jasné, že zůstaneme naživu jenom tehdy, když se vrátíme zpátky.“

„Já jdu k průsmyku,“ řekl Oleg. Řekl to při pohledu na tělo přikryté pokrývkou, obracel se těmi slovy k Thomasovi a sliboval mu, že půjde dál.

„Já taky půjdu,“ řekla Mariana. „Copak to nedokážeš pochopit?“

„Mariano,“ řekl Dick a tloukl při tom do rytmu svých slov pěstí do kamene. „Olega bych ještě pochopil. Toho pobláznil svými řečmi Stařešina. Pořád mu vtloukal do hlavy, že je chytřejší, že je lepší než my dva, že je ve srovnání s námi výjimečný. V lese nebo v osadě nemohl být lepší, vždycky jsem byl lepší já. V lese jsi lepší i ty. On tu pohádku o průsmyku potřebuje, potřebuje ty řeči o divoších, kterými se nesmíme stát. Jenže já žádný divoch nejsem. Nejsem hloupější než on. Ať si teda Oleg jde, když těm báchorkám věří. Ale tebe nepustím, tebe odvedu tam dolů.“

„Nesmysl, nesmysl, nesmysl!“ vykřikla Mariana. „Poslala nás sem osada. Všichni na nás čekají a všichni nám věří.“

„Budeme jim užitečnější, když se vrátíme živí,“ řekl Dick.

„Jdeme,“ řekl Oleg a natáhl ruku k pokrývce, aby si od Thomase vzal mapu a počítač. Pak pomalu řekl: „Odpusť, Thomasi, že jsi nedošel a že ti beru tak vzácné věci.“ Odhrnul cíp přikrývky, Thomas ležel se zavřenýma očima, obličej celý bílý, rty se mu ještě více zúžily. Oleg se nemohl přinutit dotknout se studeného Thomasova těla.

„Počkej, já to udělám sama,“ řekla Mariana. „Počkej.“

Dick vstal, poodešel ke skále, zvedl ze sněhu polní láhev, zatřepal s ní — ještě v ní zašplouchal koňak. Odšrouboval zátku a tekutinu vylil do sněhu. Kolem se rozlila pronikavá neznámá vůně. Dick zátku zašrouboval a láhev si pověsil na rameno. Nikdo neřekl ani slovo. Mariana odevzdala Olegovi složenou mapu, měřič radiace a Thomasův nůž.

„Zakopat ho nemůžeme,“ řekl Dick. „Musíme ho odnést pod strž a tam ho zasypat kameny.“

„To ne!“ řekl Oleg.

Dick se na něho udiveně podíval.

„A co chceš tedy udělat?“

Těžko mohl Oleg odpovědět, že na Thomase není možno dávat kameny. Vždyť Thomas byl mrtvý a bylo mu všechno jedno.

Všechnu práci udělal Dick. Oleg s Marianou mu jenom pomáhali. Už spolu o ničem nemluvili. Pak oba mlčky přichystali batohy, aby je měli co nejlehčí, dokonce i dříví jim zbývalo už jenom na jeden dva ohníčky, rozdělili na tři stejné díly sušené maso, a Mariana zanesla díl Dickovi. Dal si je do kapsy a neřekl ani slovo. Pak Oleg s Marianou vstali a aniž se podívali vzhůru, vykročili k průsmyku.

Dick je dohnal asi po sto metrech. Dohnal je, potom předehnal a šel jako první. Olegovi se šlo špatně, ještě nepřekonal následky záchvatu. Mariana kulhala, uhodila se do nohy, když sestupovala strží, proto Dick nespěchal, aby ostatní nezůstávali pozadu. Ušli nejvýš deset kilometrů, možná ještě méně a už museli zastavit k přenocování.

Oleg padl na sníh a okamžitě usnul. Nemohli ho ani probudit, aby se napil horké vody se sladkými kořínky. Neviděl proto to, co Dick s Marianou, když už se zcela setmělo. Mraky se najednou rozestoupily a na obloze se objevily hvězdy, hvězdy, které nikdo z nich doposud neviděl. Pak se obloha znovu zavřela, Mariana usnula také, ale Dick ještě dlouho seděl u vyhaslého teplého ohniště, ohříval si nohy, díval se při tom na oblohu a čekal, co kdyby se oblaka znovu rozestoupila. Slyšel o hvězdách, ti starší o nich pořád mluvili, ale doposud neměl představu, jaká nádhera a prostor se otvírají člověku, který se dívá na hvězdy. Dick byl přesvědčen, že se nikdy nevrátí do osady, byl však příliš hrdý.

Vstali brzy ráno, vypili spoustu horké vody ze sněhu, dojedli sladké kořínky, po nichž měli hlad ještě větší. Postupovali tehdy podstatně pomaleji než obvykle, sotva se vlekli, dokonce i Dick byl vysílený.

Potíž byla v tom, že nevěděli, jestli jdou správně. Tehdy tudy lidé šli v zimě, byla spousta sněhu, panovaly silné mrazy, byla mlha, proto všechno kolem vypadalo jinak než na mapě.

Dostavilo se rozčarování, protože průsmyk byl něčím neskutečným, byl něčím, v co nebylo možno uvěřit podobně jako si nedokázali představit hvězdy, pokud je člověk neviděl a znal je jenom z vyprávění. Oleg litoval, že usnul a hvězdy neviděl, třeba se to ale bude opakovat následující noc. Mraky na obloze byly přece mnohem řidší, chvílemi skrze ně bylo vidět modrou oblohu a kolem bylo o něco jasněji než dole v lese.

Toho dne, když už byli zcela vyčerpáni, dal Dick příkaz k zastavení a začal Marianě sněhem třít omrzlé tváře. V té chvíli si Oleg všiml kousek od nich ve sněhu modré skvrny. Hned o ní ostatním neřekl, protože jim k ní zbývalo asi sto kroků. A na to už nikomu z nich nezbývalo síly.

Když konečně Dick řekl, že je čas jít dál, Oleg jim modrou skvrnu ukázal. Došli až k ní. Neustále kroky zrychlovali, to nejtěžší bylo udělat kroky první, zvláště když věděli, že nemají nic k jídlu a že dokonce už nemají ani dříví.

Byla to krátká modrá bunda z pevného tenkého materiálu. Dick rozhrabal sníh, aby ji mohli vytáhnout a Olega se v té chvíli zmocnila podivná až chorobná netrpělivost.

„Nech to,“ řekl ochraptěle, „na co nám to bude? Brzo už dorazíme, rozumíš, jdeme správně.“

„Je pevná,“ řekl Dick. „Potřebujeme ji. Mariana je úplně promrzlá.“

„Já ji nepotřebuju,“ řekla Mariana. „Pojďte raději dál.“

„Tak běžte, já vás dohoním,“ řekl Dick umíněně. „Běžte.“

Šli dál, Dick je dohonil po patnácti minutách, bundu nesl v ruce, ale Mariana si ji nevzala, řekla, že bunda je mokrá a studená. Podstatnější však pro ní bylo, že jí ta část oděvu nepatřila a že ji nosil někdo jiný. A jestliže ji svlékl a zahodil, pak ten člověk zřejmě zahynul, protože tehdy zahynulo mnoho lidí. Všichni věděli, že z průsmyku šlo celkem sedmdesát šest lidí, do lesa jich došlo něco málo přes třicet. A ty, kteří nedošli, se Mariana bála spatřit.

Toho dne do průsmyku nedošli, i když Olegovi připadalo, že to místo musí být na dosah ruky, že stačí obejít tento ledovcový jazyk a průsmyk jim bude ležet u nohou, že teď přejdou kamennou suť a už budou mít před sebou průsmyk… Stoupání bylo stále strmější, vzduch stále řidší.

Přenocovali, lépe řečeno vyčkali, až se rozptýlí tma, tiskli se k sobě, zabalili se do všech přikrývek a přikryli se stanem. Stejně prakticky nemohli zimou spát, jenom upadali do takového polospánku, ale hned se znovu probouzeli, aby si vyměnili místa. Mariana, kterou měli mezi sebou, téměř žádné teplo nevydávala.

Vyrazili na cestu když konečně začalo pomalu svítat, oblaka byla průhledná jako slabá mlha, skrze ně prosvítalo slunce, studené, zářivé slunce, které také nikdy neviděli, přesto se však na ně nedívali. Doslova se vlekli, obcházeli puklá místa v ledu, suť, převisy. Dick umíněně kráčel vpředu, vybíral cestu, padal a nohy mu ujížděly častěji než ostatním, ale ani jednou nepustil nikoho před sebe. Do průsmyku vstoupil první, ani si to neuvědomil, protože svah, po kterém se škrábali, se zcela nečekaně vyrovnal a změnil se v náhorní plošinu, pak před sebou uviděli špice horských vrcholů. Vypínal se jeden vedle druhého, řetězec zasněžených hor mihotající se ve slunečních paprscích, teprve po další hodině se před nimi otevřelo údolí, uprostřed kterého leželo čočkovité těleso tmavé kovové barvy, které dokonce i odtud, z výšky jednoho kilometru, vypadalo majestátně. Stálo tam mírně nakloněné, jak se propadlo do sněhu přesně uprostřed kotliny. Právě sem mohl kapitán dopravit koráb, když jim po výbuchu v motorovém úseku vypověděly službu přístroje. Za vánice posadil koráb do tohoto kotle, v noci a za mlhy nepřívětivého místního jara.

Stáli vedle sebe. Tři vysílení divoši se samostříly na prsou, s batohy ze zvířecích kůží na zádech, rozedraní, spálení mrazem a sněhem, černí hladem a únavou, tři titěrné postavičky v obrovitém a pustopustém mlčícím světě, hleděli na mrtvý koráb, který dosedl před sedmnácti lety na tuto planetu. Koráb, který už nikdy nebude moci znovu vzletět.

Pak začali sestupovat po strmém svahu, zachycovali se kamenů, měli co dělat, aby se nerozběhli po nejisté půdě, přesto však šli stále rychleji a rychleji, i když jim nohy vypovídaly poslušnost.

Po hodině stanuli na dně kotliny.