Slyšel jsem Zemi…

23

Tentokrát se žádné slavnostní vyprovázení nekonalo. Nebyla na to nálada a nebyla to nakonec ani opravdová výprava.

Bylo příliš brzy ráno, děti ještě spaly, u brány se shromáždili jen ti nejstarší a přiběhla i Fumiko, do poslední chvíle doufala, že ji vezmou s sebou. Zaslechla, že Oleg bude mluvit s těmi, kdo budou zachraňovat Kazika, a chtěla slyšet, jak to všechno proběhne. Samozřejmě že nemohlo být ani řeči o tom, že by ji vzali s sebou do hor. Byla slaboučká, v té chvíli znamenala přítěž.

Fumiko řekla:

„Mariana chtěla s sebou vzít kozu, aby táhla sáňky.“

„Tolik toho zase neneseme,“ uklidnil ji Oleg.

Ze své chatrče vyběhla Liz. Nesla nějaký pytlíček. Nezaspala, ale zdržela se při hledání nějaké dobroty pro Olega. Byla tak trochu jako myška, také si schovávala všelijaké dobroty, zapomínala však kde. Teď všechno obrátila vzhůru nohama a našla sladké kořínky, musela je jenom přebrat, protože některé shnily, jiné okousaly myši, našla kousek cukru, byl už loňský, pak přinesla své ubohé pokusy, když se pokoušela upéct pirožky. Chtěla to všechno zabalit co nejkrásněji, pospíchala však a nepodařilo se jí to, takže všechno přesypala do obyčejného pytlíku, s nímž chodila na houby, a rozběhla se k ohradě.

Oleg si od ní pytlík vzal a měl pocit, že z toho mají všichni legraci. Liz stála pár kroků od něho a dívala se, jako kdyby ho chtěla spolknout očima.

Matka se posunula, aby stála mezi nimi a začala mu upravovat límec u bundy. Oleg žádný odpor nekladl.

„Tak,“ ozval se Stařešina, „nebudeme ztrácet čas.“

„A dneska půjdou všichni plít,“ oznámil Vajtkus. Hlas se mu trochu zachvěl a Oleg si uvědomil, že Vajtkusovi není nejlépe — všichni odcházejí a nechávají ho tu s dětmi a ženami. Měl slabé plíce a bolelo ho u srdce. Nemohl chodit nikam daleko a leželo na něm celé hospodářství a zahrada.

Linda se rozplakala. Nepromluvila, ale plakala. Každý věděl proč — není to tak dávno, co vyprovázela Thomase a ten se nevrátil. Teď žije se Sergejevem a ten taky odchází.

Oleg se Sergejevem si nadhodili pytle na zádech a vydali se k horám.

Po zemi se válela mlha, půda se mírně vypařovala, den sliboval teplo.

Oleg pospíchal, poznával místa z minulé výpravy a snažil se jít co nejkratší cestou. Sergejev ho ve všem poslouchal, spoléhal na jeho paměť. Příliš nemluvili, a když, tak jenom věcně.

Obří houba byla stále ještě na svém místě, dokonce ještě vyrostla, ale možná se to Olegovi jen zdálo. Skoro se u ní ani nezastavili, začalo už ubývat světla a Oleg chtěl dorazit až k jeskyni, nebo kdyby se to podařilo, tak ještě dál. Každý den museli urazit větší kus cesty než loni.

Přes široké rameno by se vypravili dříve, ale zatímco se chystali, Mariana usnula. V noci nespala vůbec, teď se trochu zahřála, a tak spala. Dick s Kazikem ji nebudili, poodešli kousek po břehu a čekali, až se probudí sama.

„Jsi unavený?“ zeptal se Dick.

Kazik se té otázce podivil. Dick se na podobné věci nikdy neptal. Když je chlap unavený, je to jeho věc. Když byl unaven k padnutí, Dick mu vždy pomohl s kořistí nebo pytlem. Nic neřekl, prostě si to vzal. Třeba je unavený on, napadlo Kazika.

„To je dobré,“ odpověděl mu, „už je to jen kousek.“

Dick ho plácl do ramene, nebolelo to, bylo to skoro něžné. Kazik myslel na to, že tu teď s Dickem takhle sedí a ten ani netuší, jak ho má rád. Má ho nejradši ze všech, dokonce víc než Marianu a tetu Luisu, a až vyroste, chce být jako on, silný a mlčenlivý. Dobře by si jistě rozuměli i na Zemi. Myslel na to, že rychle vyroste, dospěje a Dick bude pořád ještě poměrně mladý. Mohli by se vydat společně na dalekou výpravu.

„Třeba vystoupíme na Everest,“ řekl Kazik nahlas.

„Co pořád máš s tím Everestem?“ odpověděl mu Dick, který pochopil, že Kazik už zase myslí na Zemi.

„Přece kvůli lovu,“ kroutil hlavou Kazik.

„Tam se ale lovit nesmí,“ řekl Dick. „Ptal jsem se Stařešiny. Na zemi se neloví. A já na Zemi nechci.“

„Nechceš se tam ani podívat?“

„Podívat jo,“ kývl Dick. „Zůstat tam ale nechci. Nudil bych se. Tam se nesmí tohle a tohle… Vysedávají v čistých domech a mají strach z mikrobů, to všecko vím.“

„Kdyby z nich měli strach,“ promluvil Kazik uvážlivě, „pak bychom sem nepřiletěli ani my.“

„Co my s tím máme společného?“

„Protože jsme jako oni. Jsme úplně stejní. Kam jdeme? K nim. To znamená sami k sobě. Já to aspoň tak chápu. Jako kdybychom zabloudili v lese a teď se z něj chceme vymotat. Jsou všichni krásní, silní, jako na fotografii.“

„Jsme pro ně špinavci,“ zavrčel Dick.

Kazik se nechtěl hádat, bylo mu jasné, proč Dick takhle mluví. Nic to nemůže změnit na jeho vztahu k takovému člověku, když sám dokážeš pochopit slabosti toho druhého, máš k němu mnohem blíž. Kazik se svou schopností neustále se lidí vyptávat, získávat od nich informace, mluvil tolikrát s Olegem, s Marianou a právě s Dickem o korábu, že mu to bylo jasné — Dick se cítil na korábu strašně, byl tam malinkatý a vůbec nic neznamenal. I na Zemi bude takový.

„Vždyť my tam mezi posledními nebudeme,“ řekl Kazik.

„Kde myslíš?“

„Na Zemi přece. Tam se jim hodí všechno, co budeme umět. Stanou se z nás průzkumnici. V Dálkové kosmické flotile.“

„Taky jim k něčemu budeme… učí se tam všecko od úplného začátku,“ vyrazil ze sebe Dick.

„Tak kluci,“ zavolala na ně Mariana. „Proč už neplujeme?“

„Už ses probudila?“ Dick vstal. „Řekli jsme si, že si trochu odpočineme, protože to bude těžká plavba. Co noha, bolí?“

„Je to lepší,“ zalhala Mariana.

„Chceš se napít?“

„Trochu.“

Dick jí přinesl vodu ve skořepině. Přidržel jí hlavu, aby se mohla pořádně napít, zátylek měla celý rozpálený. Dick se o ni bál, už několik dní se snaží překonat tu zatracenou řeku a nemají vůbec žádné léky. Mariana se Dickovi odjakživa líbila ze všech nejvíc v osadě. Pořád měl ale na paměti, že patří k Olegovi, a považoval to za nespravedlnost… Ne ovšem příliš velkou, když to tak chtějí, ať to mají.

Pak odrazili s ostrůvkem od břehu a začali se odstrkovat bidly od měkkého dna. Bidla v něm vázla a nebylo snadné je ovládat, vzápětí je řeka stále více zanášela po proudu, Břeh se jim vzdaloval, ovšem čím dál tím vzdálenější byl i druhý břeh, protože řeka se stále rozšiřovala a měla splynout s jezerem. Bidla už nedosahovala na dno a Dick s Kazikem začali veslovat tuhými listy, které ráno objevili na břehu. Proud byl silný a neměli potuchy, jestli jim takové veslování bude co platné. Zdálo se, že moc ne.

Zpotili se a nesmírně unavili. Mariana byla nešťastná, že jim nemůže pomoci, ke všemu se uvolnila jedna z klád, takže stálo spoustu času, než svázali přetržený provaz. Za tu dobu je proud zanesl ještě níže, vpravo bylo šedivé hladké jezerní zrcadlo s roztroušenými tmavými skvrnami ostrůvků, které vyrostly v deltě, za nimi byla šedivá mlha, protější břeh odtud vidět nebylo.

Propluli nad mělčinou, nestačili však zakotvit, protože Dick zlomil bidlo, jak se o ně silně opřel, a málem spadl do vody. Navíc jejich ostrůvek, vlastně základna voru, se skoro rozpadl, spousta bahna a kořenů jen taktak držela klády pohromadě, a za jejich korábem se táhla vlečka z větví a vodních rostlin.

Břehy po obou stranách se rozestoupily, foukal tu vítr, byl docela jiný než ten v lese, čerstvý a svěží. Trochu to s nimi trhlo a rychlost plavby se zpomalila. Řeka jim zůstala za zády.

„Co se děje?“ zeptala se Mariana.

„Ale nic,“ uklidnil ji Dick, „prostě plujeme dál.“

„Je to tak lepší,“ řekl Kazik. „Proud je slabý, doveslujeme to.“

Proud tu však byl stále dost silný, zaháněl je od břehů, až nakonec uvízli na mělčině nebo spíš na plochém písčitém ostrůvku, který z vody téměř nebylo vidět. Odráželi se zbylým bidlem, až se jim konečně podařilo na ostrůvku přistát.

Kdyby se člověk nepodíval pod nohy a neviděl ten malý písčitý pruh, musel by mít dojem, že pořád ještě plují po jezeře. Ústí řeky, odkud sem připluli, bylo tak široké, že nízký porost na březích vypadal jako mech. Bylo to nesmírně daleko. Protože vypluli pozdě, vlastně teprve odpoledne, nebylo divu, že se už začalo stmívat. Nějakou dobu uvažovali, jak se dostat na břeh, a došli k závěru, že pokud tu nebude příliš hluboko, nějak to zvládnou, zvláště když tu není silný proud. Uklidnili se, rozdělali na ostrůvku oheň a ohřáli vodu pro Marianu. Dick s Kazikem se napili rovnou z jezera, pili hodně, protože když se člověk pořádně napije vody, zažene tím hlad. Jim to ovšem příliš nepomohlo.

Dick se navečer pokoušel ulovit nějakou rybu, zbývalo mu ještě několik šípů. Nikdy předtím však nestřílel samostřílem do vody, proto nic nezasáhl. Paprskometu mu bylo líto, nevěděl kolik v něm zbývá nábojů.

Nastal soumrak a nikdo z nich nedokázal čekat do rána, pokusili se proto dorazit ke břehu, zvedl se ale silný vítr a tak se museli vrátit.

Byla to těžká noc, vítr zesílil tak, že se přes ostrůvek převalovaly vlny. Jejich ubohé plavidlo se houpalo a museli ho neustále bidlem přitahovat na mělčinu. A když už byly vlny příliš vysoké, Dick s Kazikem vlezli do studené vody a prám přidržovali. Ani Mariana nespala.

Oleg se Sergejevem šli nalehko, postupovali rychle, a hlavně šli docela jinak. Změnil se jejich vztah k cestě. Loni to byla výprava skoro neuskutečnitelná, ke které se museli rozhodnout jenom ze zoufalství. Thomasova smrt byla přirozenou daní za dosažení vysněného cíle a samotný Pól jim připadal jako tajuplná, vzdálená vzpomínka, jeho skutečnost zpochybňovali dokonce i staří lidé.

Teď šli touto cestou za přesně vytyčeným cílem. Nejdůležitější je dojít co možná nejdřív a spojit se s expedicí.

Sergejev docela samozřejmě uznával Olegovu vůdčí úlohu na cestě, a to, že byl starší a přesto nedával ten věkový rozdíl nijak najevo, Oleg také přijal jako samozřejmost. Proto nehledě na spěch, na zimu a sníh s deštěm, který se začal sypat už u červených skal, to byla cesta dvou dospělých mužů.

Až do té doby spolu prožili mnoho let v malé osadě, mnohokrát spolu rozmlouvali, to však neznamená, že by v osadě neexistovaly neviditelné, přitom však zcela zřejmé bariéry dané věkem nebo rodinnými vztahy. A Marianin osud, která jim oběma byla bližší než ostatním obyvatelům osady, je sbližoval ještě víc.

Přešli kolem obří houby, pokračovali dál mezi skalami, když se najednou Sergejev zeptal:

„Ty máš mou Marjašku opravdu rád?“

„Asi ano,“ odpověděl Oleg. Napadlo ho, že nějaká přesnější odpověď by Sergejevovi mohla být nepříjemná. Ten jako by Olegovu diplomatickou odpověď ani neslyšel.

„Koho z nás by napadlo, že se dožijeme svatby. Svatby nastupujícího pokolení.“

„My jsme o ničem takovém spolu nemluvili,“ zarazil se Oleg. „Ani jednou.“ Vzpomněl si na Liz a chtěl okamžitě tu myšlenku zapudit, aby si jí Sergejev třeba nevšiml.

„Jestli to všechno dobře dopadne,“ pokračoval Sergejev, „osada se té svatby nedožije. Přestane existovat, protože ji pohltí les.“

„Mně té osady líto není,“ řekl Oleg.

„To mně ano,“ odpověděl Sergejev. „Je v ní skoro půlka mého života, většina té produktivní části.“

„Copak ty nechceš domů?“

„Ale o to přece nejde. Prožili jsme dlouhá léta v bídě a bezmocnosti, kdyby nás potkal člověk ze Země, klidně by ho napadlo, že má před sebou stádo opic. Jsem přesvědčen, že když se nám podaří vrátit se domů, pak v našich vzpomínkách zůstanou malá vítězství i velké okamžiky, kterých sis třeba ani nevšiml.“

„Protože jsem byl malý?“

„Bylo to pro tebe všechno samozřejmé, i to, že zůstaneme lidmi, že chodíš do školy a jíš lžící. Víš ty vůbec, co to bylo za svátek, když jsem udělal první lžíci? Tehdy byla spousta věcí k smíchu,“ pokračoval Sergejev. „Často jsme se smávali. Mnohem častěji než teď, teď už jsme unavení.“

Přešli kolem jeskyně, kde minule Oleg strávil neklidnou noc. Asi by tu měli přenocovat, je to přece jenom přístřešek, ještě se ale docela nesetmělo a kdo ví, jaké bude zítra počasí. Vytrvalost, s jakou sníh pokrýval zemi, je musela zneklidňovat. Sergejev se s Olegem nedohadoval, i když byl mnohem unavenější. A už po půlhodině Oleg litoval, že nezůstali v jeskyni. Začalo sněžit hustěji, Oleg dostal strach, že zabloudí. Postavili stan, vecpali se dovnitř a pevně se k sobě přitiskli. V noci se pořádně ochladilo. Dokud Sergejev neusnul, vyprávěl, že Klaudie, Marianina matka, ho neměla v lásce. Dokonce od něho chtěla odejít, ale kvůli Marianě to neudělala. Byla to zvláštní situace — jak by se dalo v osadě od někoho odejít? Zvedl se vítr a vrhal záplavy sněhu na titěrný stan. Cesta, která jim ještě přednedávnem připadala strašně jednoduchá, nezačala právě úspěšně.

Vstali hned, jakmile se jen rozednilo natolik, aby viděli na cestu. Oleg chystal jídlo, vařil vodu v plechovce, kterou přinesli z korábu. Sergejev vytáhl kompas, udělal si ho vlastnoručně, střelka pořád o něco drhla a nikdo takovému výtvoru nedůvěřoval. Když má ale člověk kompas, měl by ho používat.

Sníh už nepadal, ale vítr na své síle neubral, byl to vítr plný vody a zloby. Oleg si všiml, jak se Sergejev krčí pod náporem větru, všiml si jeho černých uzlovatých prstů, kterými si odstraňoval z čela dlouhé, tmavé kudrnaté vlasy. V té chvíli si uvědomil, v jak hrozné situaci teď je. Při minulé cestě ke korábu na něm neležela žádná odpovědnost. Dick byl lepší lovec a hledal cestu, Thomas si pamatoval, kudy kdysi šli. Oleg měl jediný úkol — jít. Jenže co když teď sešli z cesty? Co když nenajdou úžlabinu, kterou protéká ledový potok? Neměli by se vrátit? To by ale bylo to nejhorší, co by se mohlo stát. Jenom se nevracet. Zůstalo by na něm znamení člověka, který nedošel. Dokonce i kdyby odtud odletěli nesmírně daleko, všichni by o něm věděli, že se vrátil.

„Vaří se ti voda,“ upozornil ho Sergejev.

Oleg hodil do plechovky hrst sušených hub. Rychle nabobtnaly a vynořily se na povrch. Jeden po druhém je lovili, pálili si prsty a ústa, foukali na ně a pak houby žvýkali, i když Oleg neměl vůbec chuť k jídlu. Jíst ale musel, jinak by neměl dost sil. V osadě to celou dlouhou dobu bylo špatné se solí. Nejdřív neměli vůbec žádnou, teď Vajtkus našel za bažinami slaný pramen, kde bylo možné sůl získat. Faktem ovšem je, že to byla sůl spíš hořká než slaná, ale Vajtkus nechal vodu vypařit a nápaditě ji dál zpracovával. Houby, které teď žvýkali, byly trochu osolené, nestačilo to však k tomu, aby sůl překonala jejich nepříjemnou příchuť.