Slyšel jsem Zemi…

29

Dick doslova vletěl na louku u stanice podobně jako Kazik.

Stanice byla slabě osvětlená. Připomínalo to dosud nevyprávěnou pohádku — několik kopulí propojených tunely, kulatá okénka, v nich světlo. Stanice byla ze světa, ke kterému pařil Pól. V té chvíli však Dick neměl čas na srovnávání a úvahy.

Viděl stoupat vzhůru tmavé kulaté těleso a tento tichý, stále se zrychlující pohyb ho zastavil. Sledoval ho, nevěděl, že je to planetární člun, a neměl potuchy, kdo a proč odtud odlétá.

Rozběhl se ke dveřím.

Vzduch ztěžkl blížící se bouřkou.

Strčil do dveří, ale neotevřely se.

Nahlédl dovnitř, ale nikdo tam nebyl.

„Hej!“ zakřičel. „Otevřete!“

Odpovědí mu bylo ticho. Dick otřel sklo.

Oknem uviděl, že ve velké osvětlené místnosti se bojovalo, všechno tu bylo vzhůru nohama, různé věci se povalovaly po podlaze, byly rozbité… Na měkkém koberci zůstaly stopy od krve. Paprskomet, ne takový, jako měl Dick, delší a mohutnější, se tam povaloval taky.

Dick praštil pěstí do dveří. Tak kde ten Kazik je? Co s ním udělali?

Najednou ho ale napadlo, že Kazika vzali s sebou a odvážejí ho někam nahoru, kde mají svůj koráb. Jistě, Kazika poranili šakali a lidé ho vzali na koráb, aby ho vyléčili.

Nesmírně se mu ulevilo, protože to byl jasný a logický soud. Zhluboka se nadechl. Pak mu oči padly na stěnu mezi dveřmi a oknem. Viděl, že je potřísněna krví, Kazikovou krví. Viděl tu otisknutou Kazikovu dlaň. Tady na ně Kazik bouchal a oni ho pustili dovnitř…

Musí se vrátit k Marianě.

Přepadla ho však podivná tíseň. Něco tu nebylo v pořádku. Šakalí pach? Ano, ale to nebyl teď ten pravý důvod znepokojení. Kazikův pach? Dick pohlédl k lesu, tam to bylo. Uviděl Kazikovy stopy překryté stopami šakalů. Mířily k jezeru. To bylo nejhroznější, co se mohlo stát.

Šel pomalu po stopách a oba splývající pachy byly stále výraznější. Proč Kazik nešel dovnitř? Vždyť tu byli lidé! Vždyť odlétali teprve když sem přišel.

Ze stop vyčetl, že Kazik běžel z posledních sil, zastavoval se, oháněl se, mával nožem, to všechno sdělovala Kazikova chodidla otisknutá v zemi, i to, jak se dral k vodě.

Dick nemusel chodit daleko.

Na břehu uviděl v křoví roztrhaného šakala. Bylo to dílo jeho druhů, mívají už takový zvyk takhle naložit s mrtvým.

Kazik stačil doběhnout do vody. Dostal se na kameny poblíž břehu. Dokázal uběhnout ještě asi dvacet kroků a tam padl. Dick viděl jeho tělo zpola ponořené do vody, několika skoky byl u něj a vzal ho za ruku.

Vtom se ve světle blesků a rachotu hromu doslova otevřelo nebe a spustil se liják.

Hlava Kazikovi bezvládně visela a Dick, když ho nesl na břeh, se mu ji snažil přidržovat.

„Žiješ?“ ptal se ho. „Tak sakra žiješ?“

Uložil ho na břeh, naklonil se nad něho a ukrýval ho svým tělem před proudy vody.

„Je mi to líto,“ promluvil najednou tiše, ale srozumitelně Kazik. „Moc jsem ji prosil, ale nepustila mě tam.“

„Cože?“ nechápal Dick.

„Oni nás k sobě nepustí,“ řekl vyrovnaně Kazik. „Mají z nás strach. Jsme pro ně divoká zvířata…“

Pak zmlkl.

Navždycky.

Dick si uvědomil, že Kazik zemřel.

Zvedl ho a rozběhl se s ním po břehu. Pořád ještě věřil, že se dá něco dělat. Tloukl do okna, aby ho pustili dovnitř. Sklo však jen pružně vracelo Dickovy rány.

„Smradi!“ řval Dick. „Zabili jste ho! Pusťte nás dovnitř a neschovávejte se před námi!“

Věděl, že na stanici nikdo není, že je v celém tom domě pusto a prázdno, přesto pořád nepříčetně bušil do dveří. V zoufalství se rozhlédl, poodběhl a zvedl obrovský kámen. Kámen, jaký by za normálních okolností nikdy neunesl. Chytil ho do náručí a rozběhl se zpátky. Ze všech sil jím mrštil do okna u dveří.

Sklo i celá kopule byla však propočtena na mnohem větší zatížení. Přesto byl náraz tak silný, že sklo, aniž se rozbilo, vyletělo z kovového rámu. Se zazvoněním dopadlo někde uvnitř, chvíli poskakovalo a kutálelo se. Dick se protáhl dovnitř, vtáhl tam Kazika a pokoušel se přivést ho k životu. Kazik však už nežil.

Rozběhl se do druhé místnosti, hledal nějaký lék, jenomže kde měl hledat a co měl hledat, aby Kazikovi pomohl? A jak také dávat mrtvému léky…

„Zabiju vás!“ opakoval už poněkolikáté. „Jak se mi dostanete do rukou, všechny vás pobiju!“

Stanice zela prázdnotou a mlčela.

Na vzdáleném konci chodby si Dick všiml, že se něco hýbá — podivný kovový přístroj, takové ploché vozítko za sebou pomalu vleklo lesknoucí se skříňku. Dick měl příšerný vztek, jednak proto, že se v prvním okamžiku lekl, jednak proto, že kovová příšera patřila k tamtěm lidem. Kopl do toho zařízení, které se zkřivilo a už se ani nepohnulo.

„Tumáš!“ zařval.

Pak si vzpomněl na Marianu. Byla v lese. A byla tam sama. I na ni mohou zaútočit. Dick byl jako šílený. Vyběhl do deště a hnal se do tmy promoklého lesa.

Sally udělila planetárnímu člunu nejvyšší možnou rychlost. Letěli tak, aby k majáku dorazili dřív než za tři hodiny.

Klaudie byla pořád v bezvědomí. Pavlyš ji však sledoval a byl si jist, že se její stav nehorší. Teď už nezbývá než čekat.

Všechno to bylo tak zvláštní! A ty zvláštnosti do sebe zapadaly jako v mozaice, vytvářely nesrozumitelný vzorek, každý kamínek měl totiž jinou barvu, a přesto tu bylo vidět určitou souvislost, symetrii.

Pavlyš teď mohl uvažovat.

Probíral v duchu všechno, co se stalo, až si vzpomněl na obrovitý strom mířící korunou do mraků a na trosky nějaké látky visící z větve… Vytáhl pouzdro s filmy, vzal si je ze stanice. Počítač bleskově vyhledal potřebné záběry a Pavlyš zapojil projektor. Na malé obrazovce se objevila obrovská větev, na ní křoviska s visícím pokrouceným tělem nějakého zvířete. A od něho visel ten kymácející se předmět… ne, to nebylo tělo žádného zvířete, jak se snažil přesvědčit sám sebe, byl to koš. Zastavil film a obrázek zvětšil. Samozřejmě, do koše bylo možno nahlédnout, byl prázdný. A byly tam i provazy. Jak to jen mohl předtím přehlédnout?

„Podívej se, Sally,“ řekl Pavlyš.

Sally poodešla od lůžka, na němž ležela Klaudie.

„Co je to?“ zeptal se jí.

„Kdovíjaký místní tvor.“

„Mně připadá, že je to balón.“

„Hm,“ kývla Sally lhostejně, žila teď jenom starostmi o Klaudii. Balón ji nezajímal.

Co dál? Uvažoval Pavlyš a nechal balón na obrazovce. Bylo ještě tam něco. Jistě, ty sklady na korábu! Musí najít záznam odtud… Po podlaze rozházené konzervy. Roztrhaná krabička, pomačkaný kus staniolu… Ale ne, není jen pomačkaný. Jsou na něm otisky prstů, všech pěti prstů.

„Sally!“

„Co se stalo? Víš, jak jsem se lekla? Co to je?“

„Copak to nevidíš?“

„To je ruka,“ řekla tiše. „Kde se tam vzala? Podle všeho končetina opice.“

„Jaké opice? řekl Pavlyš rozhodně. „Vidíš ten palec? Vidíš jak je vychýlený? Ani u jediné opice se něco takového nevyskytuje, to má jenom člověk.“

„Tak je to jasné,“ udělala závěr Sally. „Umírali na korábu, ale zachraňovali děti. Dospělí tam už nebyli, nakonec zůstaly jen děti. Proto ten nepořádek ve skladu.“

„A co ten balón?“

„S tím balónem to je ztřeštěná fantazie.“

Dick Marianě neřekl ani slovo, našel ji a pak ji vlekl na cáru z balónu ke kopuli, ke Kazikovi. Byl už zcela vyčerpaný, ale musel to udělat. Nemohl nechat Kazika, nemohl jen tak nechat Marianu, byl nejstarší, byl nejsilnější z nich, proto musel vydržet.

Mariana mu připadala těžká, měla horečku a opět byla v bezvědomí.

Dick ji dovlekl ke kopuli a vnesl dovnitř.

Kazik ležel na pohovce v nezměněné poloze.

Jenom světlo v kopuli bylo matnější, jako kdyby dohořívala svíčka. A ještě tu bylo něco divného — někam zmizely dvě menší kopule a ve velké bylo mnohem méně věcí.

Dick uložil Marianu na postel, kterou našel za přepážkou. Postel svítila bílým povlečením, ale Dick je vůbec nelitoval. Usedl na postel ke Kazikovi.

Seděl tak pět minut, ani se nepohnul, byl totiž zcela vysílen a navíc nevěděl, co by měl dělat dál.

Do místnosti vjela další kovová zrůda a začala na podlaze svinovat koberec. Dick ani nevstal, vytáhl paprskomet a střelil do ní. Jen se nakrčila, pak zčernala a znehybněla.

„Ať sem ještě někdo přijde…“ řekl Dick. „Jen ať přijde!“

Seděl na pohovce vedle mrtvého Kazika a umírající Mariany, nic nemohl dělat, jenom si přísahal, že celý svůj život, ať bude dlouhý jak chce, zasvětí pomstě pozemšťanům, kteří zabili Kazika a uletěli, aby umřela Mariana.

Najde je, on je najde, i kdyby se schovali kam chtěli, najde je a pobije je jako šakaly!

„Pavlyši,“ ozvala se Sally, „podívej.“

Naklonila se ke Klaudii, která se zhluboka nadechla. Přístroje na pultě ukazovaly, že se jí tep trochu zrychlil a že začala pravidelně dýchat. Vracelo se jí vědomí.

Chýlila se ke konci druhá hodina letu.

Pavlyš odpojil Klaudii srdeční stimulátor. Soudě podle hodnot na přístrojích byl Klaudiin stav v pořádku. Pavlyš ještě jednou překontroloval rozbor krve. Byly tu stopy po nějakém jedu. O jaký jed šlo, to nebylo možné v provizorních podmínkách přesně určit. Potřebovali by k tomu pořádnou laboratoř.

Klaudie otevřela oči.

„Sally,“ promluvila, „proč tu jsme?“

Hned pochopila, že jsou v planetárním člunu.

„Nehýbej se, mohla by sis ublížit,“ odpověděla jí Sally. „Všechno bude v pořádku.“

„Tak co se vlastně stalo?“ Klaudie se zamračila a pokoušela se na všechno rozpomenout. „Byl tam les, je to tak? Pampelišky. Nádherné pampelišky. A pak ta opice. Zahnala jsem ji, je to přece jen zvíře, a ono to lezlo do okna… A co bylo pak?“

„To my nevíme,“ řekl Pavlyš. „Mysleli jsme, že nám to povíš ty.“

„Já si nic nepamatuju. Vím jenom, že nějaká příšerná zvířata se drala do oken. Pak přišlo to blouznění…“

„Poslyš, co to bylo za zvířata? To ona tě tak vystrašila?“ zeptal se Pavlyš.

„Ale ne, byla jenom odporná. Všechno to bylo tak odporné! Hnusný svět. Pořád se jenom rvou, vyřítí se z lesa… ne, nebála jsem se jich. A dál si nic nepamatuju.“

„Počkej, pokus se vzpomenout si na všechno pěkně popořádku.“

„Byla jsem v lese.“

„Tys šla do lesa?“

„Ano. Trochu jsem se prošla. Byly tam pampelišky… Zřejmě jsem zvedla hledí u přilby, chtěla jsem do nich fouknout, no chápeš mě?“

„Udělalas to?“

Klaudie se odmlčela.

„Ty jsi zvedla kryt přilby?“ opakoval Pavlyš.

„To si nepamatuju, ale asi ano.“

„Dobře, co dál?“

„Pak jsem najednou měla tak odpornou náladu, cítila jsem se příšerně, do okna se škrábala ta opice, spolu s ní další zvířata.“

„A pak?“

„Ta opice utekla, všichni utekli, mně začalo být strašně zle… Nezlobte se. Udělala jsem moc velký… rozruch. Proč jsme ve člunu?“

„Letíme k majáku. Potřebujeme tě napojit na diagnostické centrum. Stanice se asi bude muset evakuovat.“

„To kvůli mně?“

„Ano.“

„Tak se tedy vraťme.“

„Ne, chtěl bych se spojit s centrem, aby tě prohlédli. Třeba jde o infekci.“

„Já si nic takového nepřeju!“ Klaudie se s námahou posadila. Byla celá bledá. „Nestrpím, aby kvůli mně… kvůli mé nevolnosti přerušila expedice práci.“

Pavlyšovi bylo jasné, že pro Klaudii znamená takový ústup neodpustitelnou ostudu.

„Počkej,“ řekl Pavlyš, „prohlédla sis tu opici pořádně?“

„Ne, moc jsem na ni nekoukala.“

„Víš,“ pokračoval Pavlyš, „na téhle planetě by žádné opice být neměly… nemohl to být člověk?“

„Myslíš divocha? Když tam ještě nemohou být opice, kde by se tam vzal divoch?“

„Já teď nemám na mysli divochy, jde mi o lidi — lidi jako my.“

„A kde by se tam měli vzít lidé?“

„Lidé z Pólu. Někdo mohl přežít.“

„To si těžko dokážu představit.“

„Lidé někdy dělají nepředstavitelné věci.“

„Tenhle svět každého zahubí.“

„Jednoho třeba zahubí, co když tu ale zůstalo víc lidí? Co když tu existuje kolonie lidí, kteří se pokoušejí přežít, kteří se nás chtějí dočkat, kteří čekají na záchranu?“

„Něčemu takovému nevěřím.“

„Tak se podívej.“

Pavlyš znovu promítl film s balónem.

Klaudie neřekla ani slovo.

Oleg už dál jít nechtěl. Bylo mu všechno jedno.

Avšak Sergejev, když se úplně rozednilo a vichřice se přece jen trochu uklidnila, sebral poslední síly a vstal. Nebýt dětí, nikdy by se k tomu nepřinutil. Nebýt Olega a Marjašky. Věděl, že když se mu nepodaří vstát, pak se ti dva už nikdy nesetkají, neuvidí se, nedotknou se jeden druhého. Jeho život neměl smysl bez pokračování v Marjašce a Olegovi. Přinutil se zvednout hlavu, už tohle úsilí ho však přespříliš vyčerpalo. Naštěstí se však při jednom křečovitém pohybu uhodil do hlavy o sněhovou vrstvu jejich útulku, která na tom místě byla trochu slabší. Vrstva sněhu se sesunula a propustila dovnitř proud ledového vzduchu, který mu sežehl tváře a ramena, takže rázem přišel k sobě.

Vyškrábal se ven a dlouho tam tak seděl na bobku. Pak se přinutil vyhrabat ze sněhu pytlík s dřívím a zapálit oheň. Když se voda ohřála, snažil se probudit Olega, otvíral mu špinavými uzlovatými prsty ústa a lil mu do nich horkou vodu. Oleg jen malátně odporoval, ospale brumlal, že se mu chce spát. Pak ho Sergejev třel, až se sám strašně unavil a nevšiml si, že při těch pokusech zvrhl plechovku s horkou vodou, která se vylila do sněhu. Zůstala po ní jen díra s rozehřátými okraji šedé barvy.

Pak se konečně Oleg vzpamatoval. Sebral v sobě tolik sil, že znovu rozdělal oheň, znovu uvedl vodu do varu a dal Sergejevovi napít. Jejich úlohy se teď vyměnily. Sergejev nekladl žádný odpor, všechno co se dělo vnímal, jenom byl naprosto vyčerpaný.

Pak pokračovali v cestě, stále stoupali, v mracích a mlze je poháněla naděje, že je nějaký zázrak zavede právě k té kotlině, kde leží Pól.

Asi po dvou hodinách padli do sněhu, připadalo jim, že ušli obrovský kus cesty, ve skutečnosti to však nebyl ani kilometr. Shromáždili zbytek dříví a znovu pili horkou vodu jako lék. Už ani nemluvili, byli omrzlí, prsty u rukou a nohou necítili. Přesto znovu vstali, tentokrát se už ale museli obejmout a jít vedle sebe, vzájemně se podpírali, takže postupovali ještě pomaleji. Byli však přesvědčeni, že jdou. Věřili, že se každým okamžikem rozestoupí mraky a nad nimi se rozklene modrá obloha…