Slyšel jsem Zemi…

13

Vedli Kristýnu domů, Liz Olegovi vůbec nepomáhala, jednoduše šla vedle nich. Oleg ani žádnou pomoc nepotřeboval, Kristýna skoro nic nevážila, jako kdyby ani neměla tělo, mohl by ji klidně odnést.

„Víte, sním o tom,“ dala se do řeči Kristýna, „nebo se spíš cítím jako uprostřed nádherného snu. Copak doopravdy uvidím skutečné lidi? A mýdlo? Já si myslím, že mou slepotu vyléčí okamžitě, možná hned tady na základně. Není to přece žádná složitá operace, že ne?“

„Určitě vás vyléčí,“ přitakával Oleg. Stále na sobě cítil Lízin pohled.

„Přijď někdy za mnou,“ opakovala poněkolikáté Liz a Oleg si najednou uvědomil, že tohle opakuje trpělivě a jednotvárně po celou dobu. „Budu tě čekat. Až půjdou všichni spát, tak přijď.“

Došli až k chatrči. Oleg pustil Kristýnu a řekl:

„Liz, odveď ji domů, já už musím jít.“

„Budu na tebe čekat,“ řekla Liz. „Pořád na tebe budu čekat. Třeba celý život.“

„Dobrou noc,“ řekl Oleg. Moc ji neposlouchal.

Proběhl loužemi k sobě domů. Byla tam jenom matka, která si s ním chtěla povídat, ale Oleg si vzal jenom trochu studené kaše a utíkal znovu k Sergejevovi, kde už seděl Stařešina s Vajtkusem. Jakási osadní rada. Olega sem nikdo nepozval, určitě ho ale také nevyženou. V osadě se už totiž stalo takovým zákonem, že každý sám vážil a rozhodoval, jestli má na radu přijít nebo nemá. Byl tu i Kazik, jenomže ten nešel dovnitř, postával venku, klepal se zimou u zdi a poslouchal.

„Proč nejdeš dovnitř, když už jsi tady?“ zeptal se Oleg.

Kazik jenom mávl rukou. Věděl nejlépe, co má a co nemá.

„Můžu si na chvilku sednout?“ zeptal se Oleg, když vstoupil.

Nikdo mu neodpověděl, ale nikdo ani nic nenamítal. Sergejev pokračoval v tom, co před chvílí řekl:

„Proto svůj názor nebudu měnit. Pořadí musí v každém případě zůstat takové.“

Nikdo nepromluvil. Jaké pořadí, uvažoval Oleg. Někdo se k tomu musí vzápětí vrátit a všechno bude jasné.

„Sergejev má pravdu,“ přitakal Stařešina. Přisunul si svou jedinou rukou misku s čajem. Usrkl. Mariana postavila misku před Olega. Přál si, aby se Mariana dotkla jeho ramene, ale neudělala to. „To je věčný problém,“ pokračoval v úvahách Stařešina. „To s tím vrabcem a holubem. Lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše. Nemůžeme s naprostou jistotou říct, že tu skutečně nějaká výprava je, nebo jestli se Sergejev s Olegem nestali obětí nějakého optického klamu.“

„To tedy nestali,“ odporoval Oleg.

„Nepřerušuj mě. I kdyby, nevíme, jestli v tom místě sonda přistála, nebo jestli na povel jenom nesestoupila níž, aby vzala vzorky. Nevíme, jestli se výprava nechystá odletět. Není přece vyloučeno, že šlo o automatickou stanici. Nevíme vůbec nic. To je ten náš holub na střeše. Samozřejmě že by bylo nádherné, kdybychom tu potkali lidi. Je to jako nejhezčí sen. Mám však strach, že docela obyčejná aritmetika je proti nám. Máme ale vrabce v hrsti — Pól. Ten je dosažitelný. Věřím, že Oleg nestrávil zimu jen tak. Zkoušel jsem ho já, zkoušel ho Sergejev. Jeho vědomosti nejsou přirozeně úplné, jsou ale solidní. A existuje naděje, že spolu s ním se vám podaří něco udělat s vysílačem. No a to je všechno.“

Stařešina popíjel čaj a Oleg nechápal, k čemu se vlastně přikláněl. Copak nepoletí hledat expedicí?

„To nebyl optický klam,“ řekl Oleg. „Jsem si tím jist.“

„Jenže tu je ještě druhé přísloví,“ ozval se Vajtkus. „O koze a vlku. Aby se vlk nažral a koza zůstala celá…“

Tohle Oleg znal, pořád ale ještě nechápal, proč to Vajtkus připomíná. Ostatním to bylo nejspíš jasné, protože se Sergejev usmál a pohlédl na Olega.

„Tak mi to vysvětlete,“ žádal Oleg. „Mluvíte pořad jen v hádankách.“

„To není žádná hádanka, to je taková úloha,“ upřesnil Sergejev.

Mariana usedla vedle Olega a ten si ji prohlížel. Byl to krásný pohled, začal se raději dívat jinam, aby mu neušlo, co říká Sergejev.

„Je třeba letět k té expedici, nebo snad ne?“

„Jistěže ano. A to balónem,“ upřesnil Oleg.

„Až doposud říkáme všichni totéž. Teď dál — kdo poletí?“

„Poletím já. A Mariana, třeba ještě Dick,“ vysvětloval Oleg. „Máme už zkušenosti.“

„Jenomže my si myslíme, že ty nepoletíš.“

„A proč?“

„Z docela jednoduchého důvodu. Před chvílí jsi slyšel něco o holubovi a vrabci. Naše osada je příliš malá, lidí tu moc není. Abychom byli schopni to všechno přežít, nesmíme příliš riskovat.“

„To tedy nechápu.“

„Ty budeš muset k Pólu. To je nutné. A musíš jít už brzy. Začalo léto.“

„Zaletíme k té expedici, a když nikoho nenajdeme, vrátíme se a poletíme k Pólu. To je přece jednoduché.“

„Vůbec to není jednoduché!“ vyjel Stařešina a dokonce uhodil pěstí do stolu. Miska málem spadla, ale Mariana ji v poslední chvíli zachytila. „Nemůžeš se pořád chovat jako dítě. Nevíme, jak dlouho bude let k expedici trvat. Nevíme, kde je, nevíme v podstatě nic. V nejlepším případě se nám podaří přeletět bažiny a řeku. Nevěřím, že se v těch lesích dá balónem přistát a znovu vzletět. Nejspíš tam budeme muset balón nechat. A musíme být připraveni, že cesta za lidmi zabere spoustu času.“

Oleg zaslechl od dveří hluk. Vstoupil Kazik, který nedokázal přemoci zvědavost, anebo mu venku už byla strašná zima. Zůstal stát u dveří jako solný sloup.

„A čert ví, jak to všechno skončí,“ pokračoval Stařešina. „Ke korábu se dá dojít. Známe cestu, jsme lépe oblečeni, je to těžká cesta, není na ní však nic tak výjimečného. A k téhle cestě potřebujeme tebe. Můžeš tam se Sergejevem dojít. Už je ti to jasné?“

„A kdo poletí mým balónem?“ zeptal se Oleg a bezděčně zdůraznil slovo ‚mým‘.

„Ten balón patří nám všem,“ řekla Mariana a snad se i trochu na Olega rozzlobila.

„Balónem poletí Dick s Marianou,“ sdělil Stařešina. „Ti dva se dokáží nejlépe vyrovnat s nástrahami lesa.“

„A já,“ řekl tiše Kazik.

„Běž spát,“ řekl Vajtkus. „Už je pozdě.“

Kazik zůstal stát ve dveřích a v jeho postoji, v jeho nehybnosti bylo tolik paličatosti, že Vajtkus začal dělat, že ho prostě nevidí.

„Co vlastně chcete udělat?“ znovu promluvil rozčilený Oleg, „já jsem ten balón vyzkoušel, dovedu s ním nejlépe létat. Mám s ním letět ke korábu a najednou mi ho vezmete?!“

„Co bys dělal na našem místě ty?“ zeptal se Stařešina. „Kdybys ovšem nemyslel jenom na sebe, ale na celou osadu?“

„Vynechal bych ten let k sondě. Žádná sonda tam není.“

„Tak prosím,“ usmál se Sergejev, „a je to vyřešené.“

„Tak tedy poletím společně s Marianou. A ke korábu půjde Sergejev. Ten toho taky ví o spojené hodně.“

Oleg měl jediný cíl — nesměl připustit, aby Mariana letěla bez něho k bažinám, k řece a kdoví kam ještě, zatímco on si tady bude vysedávat a čekat na pořádné léto. Proto se vrhl ještě jednou do útoku.

„Proč myslíte, že se s balónem nedá přistávat? Zaletíme tam a vrátíme se. V nejhorším případě se vrátíme bez balónu. A uděláme si nový. Plivník nám pomůže a mustangy taky nalovíme.“

„Mustangové až do podzimu odtáhnou,“ promluvil tiše Kazik. „Ti už tady nebudou.“

„To přece není tak důležité,“ mávl podrážděně rukou Oleg. „Přesto stačíme dorazit ke korábu. Léto je dlouhé. Určitě to stihneme.“

Nikdo proti jeho slovům nic nenamítal. Všichni mlčeli a dívali se na něho. Stařešina popíjel čaj, Vajtkus si kroutil vousy, jako kdyby si chtěl uplést copy, Sergejev vylovil nožík a začal seřezávat suk na desce stolu.

Oleg se taky odmlčel, měl pocit, že s ním všichni souhlasí, takže je přesvědčil. Pak promluvila Mariana.

„To jejich rozhodnutí je správné,“ řekla. „Bojí se jenom říct nahlas to, co se říct musí.“

„A co?“ divil se Oleg. Všichni věděli o něčem zcela jasném, zřejmém, co on nevěděl. „No co?“

„To, že my, kteří půjdeme k sondě, se nemusíme vrátit. Nemusíme se vracet dlouho. Nebo se třeba vůbec nevrátíme. A pak je třeba, abys v osadě zůstal ty a došel ke korábu.“

„Mluvíš nesmysly!“ vykřikl Oleg. „Jak můžeš s něčím takovým počítat?“

Dospělí mlčeli, protože s Marianou souhlasili a od samého počátku si připouštěli obavy, že se Mariana s Dickem skutečně nemusí vrátit.

„Je to docela normální,“ pokračovala Mariana, „a jednoduché. Chceš trochu čaje?“

„Já se s vámi nebudu už vůbec o ničem bavit!“ řekl Oleg a vrhl se ke dveřím. Kazik taktak stačil uskočit.

Venku Oleg ještě kousek utíkal, šlápl do studené louže a vtom si uvědomil, že nemá kam jít. Šel blátivou cestou stále pomaleji až k ohradě, pod nohama mu křupal tenký led. Ani nevnímal, že mu je zima.

Zastavil se u ohrady, díval se na tmavý les, v němž se míhaly modré světlušky, zaslechl, jak zavrzal schod u Sergejevovy chatrče, odkud vyšel Vajtkus se Stařešinou. Zaslechl slabý Vajtkusův hlas:

„Co ho to popadlo? To mu je doopravdy tak líto balónu?“

„To taky,“ odpověděl.Stařešina. „Ještě má ale jeden důvod.“

Jaký důvod měl Stařešina na mysli, to se Oleg nedozvěděl, protože poslední větu zašeptal.

„To je zvláštní,“ řekl Vajtkus, „jistě máš pravdu, já jsem si ale ničeho nevšiml. Já vím, vyrostli, jsou už skoro dospělí. A věci, které jsou na Zemi tak samozřejmé, tady člověku unikají.“

„Je mi toho kluka líto,“ uvažoval Stařešina.

„Já ale nevidím jiné východisko,“ odpověděl Vajtkus.

„On to pochopí,“ řekl Stařešina trochu hlasitěji a Oleg si v tom svém vzteku uvědomil, že to Stařešina řekl schválně, protože věděl, že ho Oleg musí slyšet. Měl sto chutí vykřiknout, že ho nic takového ani nenapadne a že nemá ani trochu chuti to pochopit.

Vajtkus se Stařešinou se pak rozloučili a odešli.

Znovu vrzly dveře. Ze Sergejevovy chatrče někdo vyšel. Oleg si řekl, že to je určitě Sergejev, který ho jde přemlouvat, ale současně doufal, že je to někdo jiný.

„Olegu,“ ozval se Marianin hlas. Hledala ho. Chtěl se ozvat, byl rád, že ho Mariana hledá, ale ani nevěděl, proč to neudělal. Určitě by si to nedokázal vysvětlit. Vlastně ne, dokázal by to: bude ho teď přemlouvat stejně jako ostatní. Souhlasila s tím, že poletí balónem, i s tím, že tu Oleg musí zůstat. Vždyť ze všech lidí na světě právě ona musí vědět, že není možné naslouchat opatrnickým řečem staříků. Ti mají strach ze všeho. Bojí se riskovat, bojí se, že zemřou, klidně se vykašlou na to co Oleg cítí, co chce, jsou schopni ho posadit do nějaké díry, když uznají, že je to pro osadu prospěšné. A co je vlastně pro osadu prospěšné? Vždyť každý myslí na sebe, jen na sebe. Prospěch osady, to jsou prázdná slova. Určitě i ti lidé, kteří na Zemi rozpoutávali válku, aby pokořili jiné lidi, také mluvili o prospěchu své osady. Musí se na všechno vykašlat, ničeho si nevšímat. Brzy ráno za svítání nasedne do balónu a odletí. Směr zná. Sám poletí a sám najde expedici. Přijde k nim a řekne: Nezlobte se, že vás ruším, ale kousek odtud, asi sto kilometrů, je taková malá osada. Potřebují pomoc. Ale vážně, co mu brání v tom, aby skutečně za svítání neodletěl? Kde je balón? Je složen pod stříškou. Sám ho ale nevytáhne.

Rozhodl se zkusit to, dokud všichni spali. V té chvíli ho ani nenapadlo myslet na vítr, na to, že balón musí někdo odvázat, aby mohl.vzletět v pravou chvíli.

Oleg se otočil a zamířil ke kůlně s balónem. Měl před sebou celou noc.

Mariana si byla jista, že tam někde bude, a pak ho spatřila. Nezavolala na něj, také šla ke kůlně.

„Co chceš dělat?“ zeptala se tiše.

Trhl sebou, jako kdyby ho napadl šakal.

„Co tu děláš?“ zeptal se jí šeptem.

Mariana se ani pořádně neoblékla, vyběhla ven a v mokrém sněhu měla vlasy slepené, visely jí v krátkých kudrnatých praméncích.

„Bála jsem se, kam jsi šel.“

„Běž spát,“ řekl jí, „já to zvládnu sám.“

„Já vím,“ odpověděla mu, „chceš sebrat balón a odletět sám. To je ale hloupé.“

„Jsem v osadě ten nejhloupější,“ oznámil jí Oleg. „Vy všichni jste chytří, jen já jsem trouba. Proto budu sedět tady a čekat.“

„Celou zimu ses učil. Osada tě strašně potřebuje.“

„Kdybych věděl, jak to dopadne, nikdy bych se neučil.“

„Mám tě ráda, protože jsi nejchytřejší.“

„Nikdo mě nemá rád! Všichni mě chtějí jen využívat. Jako nějaký stroj. A každému je fuk, co si myslím já.“

„O mě se neboj. Poletím s Dickem. Víš přece, že se nic nestane.“

„Když se nic nestane, tak poletíme spolu.“

„A kdyby se přece jenom něco stalo?“

„Tak tím spíš!“

„Olegu, nech toho. Bouříš se, protože mají pravdu. A ty to víš. Zatímco my tam poletíme, budeš se chystat na cestu.“

„Jestli tam je nějaká expedice, moje cesta nemá smysl.“

„Má, to je názor dospělých.“

„Myslí jenom na sebe.“

„Říkáš nesmysly. A od tebe to zní divně, Olegu. Oni myslí a uvažují stejně jako já. Myslí na dorůstající děti, které se musí vrátit domů, aby se mohly učit. Myslí na staré, kteří musí žít. A mysli i na tebe.“

„Tak se mnou půjdeš do hor.“

„A kdo poletí?“

„Dick s Kazikem. Dokážou to.“

„Tohle nesmíš nikdy nikomu říct. Jinak bych tě víc neznala. To by ses nestyděl uvázat si mě za nohu? Proč? Abych se na tebe dívala? Na to máš matku.“

„Obejdou se bez tebe.“

„Vyznám se ve všech rostlinách a lécích. Potřebují mě tam.“

„Já tě potřebuju.“

„Proč?“

„Vždyť to víš, protože tě mám rád.“

Jako kdyby zavrzaly dveře někde docela blízko.

„To je otec,“ řekla Mariana. „Pojď spát. A jestli mě máš opravdu rád, jak říkáš, musíš všechno pochopit.“

Tmavá Sergejevova postava se blížila a byla v řídkém padajícím sněhu stále výraznější.

Mariana odtáhla Olega k chatrčím. Nevzpouzel se. V hlavě měl takový zmatek, že se v sobě vůbec nevyznal.

„Už jsem měl o vás strach,“ ozval se Sergejev.

„My jsme si povídali, tati,“ řekla Mariana.

„Dobře,“ řekl Sergejev a položil těžkou ruku Olegovi na rameno. „Mně by to na tvém místě taky nebylo jedno. Chápu tě. Pochop ale taky ty nás, Olegu. Je to pro nás strašně těžké. Celá léta žijeme v sousedství se smrtí. Jsi příliš mladý, takže to nemůžeš cítit, jak to cítíme my. Ty si myslíš, že pro mě není hrozné pustit Marianu? A myslíš, že loni to pro mě nebylo hrozné? Uvažuj o tom, prosím tě.“