Slyšel jsem Zemi…

25

Ani v ovládacím úseku, ani v úseku spojovacím žádnou oběť nenašel. Nenašel ani palubní deník. Žádní lidé nebyli ani v motorovém úseku, který byl poškozen nejvíc. Konečně dorazil do anabiózní komory. Dveře byly zavřené. To očekával. Vytáhl z batohu řezač.

Zámek dlouho nevzdoroval.

Byla tu tma, stěny na rozdíl od ostatních místností nebyly natřeny svítící hmotou. Rozsvítil světlo na přilbě.

A vzápětí pochopil.

Lidé v anabiózních lázních zahynuli společně s korábem. Při ztroskotání se nejspíš vypojil energetický zdroj a ti, kteří zůstali naživu, nemohli přivést k životu reanimační systém. I když se o to zřejmě pokoušeli. Některé lázně byly pootevřeny, ale všechny snahy vyšly naprázdno.

Lázně ve vanách pak zmrzly a ti, kdo v okamžiku katastrofy Pólu spali, byli uvězněni v průhledných ledových balvanech.

Procházel mezi vanami a našel i ty, kdo zahynuli mimo tuto komoru. Někdo měl ještě sílu, aby sem těla přetáhl.

Pavlyš se tu déle nechtěl zdržovat. Byl to hrozný pohled. Člověk mohl být seberozumnější, sebestřízlivější a dokonce sebeodvážnější, přesto by snad zešílel, kdyby třeba za zády v tom ledovém tichu zaslechl něčí pomalé kroky, nebo kdyby najednou uviděl, jak se pod sklem anabiózní lázně v chvějícím se paprsku někomu z těch lidí zachvěje víčko nebo se ústa pohnou do úsměvu, úsměvu člověka, který zahynul před dvaceti lety.

Pomalu ustupoval k východu, nedokázal se totiž otočit zády k tomu hřbitovu. A když za sebou zavřel dveře komory, přitiskl se ke stěně chodby, zůstal tak několik minut, dokud se nezbavil podivné slabosti v nohách.

Poté zamířil k východu, ten však byl příliš daleko. Zrychloval krok, zdržel se jenom jedinkrát, když nahlédl do otevřených dveří nějakého skladu a byl doslova ohromen nepořádkem, jaký tam panoval, jako kdyby se k zásobám dostali nějací divoši, všechno rozházeli po zemi, konzervy a balíčky otvírali snad kameny a drápy, jedno po druhém ochutnávali a co jim nechutnalo, odhazovali stranou. To nemohlo být dílo lidí z korábu ani ve chvíli nejvyšší nouze už jenom proto, že věděli, jak se konzervy otvírají… To tedy znamená, že v korábu byl někdo po katastrofě, po smrti posledních lidí. Nepřišel na žádné vysvětlení toho případu, na planetě by jinak musela být vysoce organizovaná zvířata nebo dokonce nějací pralidé. Ale Pavlyš byl jako biolog přesvědčen, že vyšší zvířata na planetě nejsou. Teprve až když odešel pár desítek metrů od polozničeného skladu, napadlo ho něco naprosto jednoduchého a přijatelného. V podvědomí tu myšlenku zaháněl už dřív: lidé umírali v mrznoucím korábu postupně, jeden po druhém, a ti poslední, polomrtví hrůzou a beznadějí, přišli o rozum. A umírající šílenec, aniž věděl, co vlastně dělá, se připlazil do skladu, protože smrt i k němu byla nemilosrdná…

Co nejrychleji se dostat ven! Na slunce a čerstvý vzduch. Co nejdříve uniknout z mlčící hrobky a ledovými stíny dávné, avšak dobře uchované tragédie!

Za celou noc byli tak zmoženi a promoklí, že za úsvitu, když se vlny uklidnili a přestaly zalévat ostrůvek, padli a spali jako zabití.

Objali Marianu a přitiskli se k ní z obou stran. Mysleli, že jí tak bude tepleji, při spánku se snažili ani nepohnout, aby jí nezpůsobili bolest, zatímco Mariana byla každou chvíli vzhůru, nemohla se zahřát, celá se chvěla a musela se držet, co měla sil, Oleg stále nepřicházel, někam šel, volala na něho, utíkala za ním, vypovídala jí službu zraněná noha, jako kdyby ji neměla vůbec, Oleg se ani neotočil a ona ho nemohla dohonit… Země se chvěla, protože bylo zemětřesení a shora na ni padala střecha…

Mariana pak přišla k vědomí, potah z balónu jí zakryl obličej, takže nemohla dýchat, odhodila ho, Dick s Kazikem leželi každý na jedné straně a ona si vzpomněla, jak loni leželi na sněhu a mrzli, jak ji chlapci také dávali doprostřed, aby jí nebyla taková zima. Ani jí nenapadlo, že bude muset mrznout tak daleko od domova na téhle proklaté planetě doslova pár kroků od Země.

Ostrůvek ji ukolébával, ale to přece dělat neměl!

„Dicku,“ zvolala, „my plujeme?“

„Cože?“ zeptal se ještě v polospánku, ale za pár vteřin se dočista probudil, posadil se, strhl ze sebe blánu, kterou byli přikryti, a řekl:

„No to nám ještě scházelo!“

Kazik se pohnul, zasténal a pořád se ještě nemohl probudit. Kost a kůže, co sotva drží pohromadě, tak o něm mluvily ženské v osadě — měly by ho vidět teď.

Mariana se pokusila posadit, lokty se jí probořily, ale noha ji skoro nebolela, aspoň nic necítila.

Kolem dokola byla voda, samá voda. Někam je to zaneslo, když spali.

Dick vstal, voda mu byla po kolena, vzepřel se rukama, vytáhl nohy a začal se rozhlížet. Konečně se probudil Kazik.

„Měli jsme štěstí,“ konstatoval Dick. „Mohlo to dopadnout mnohem hůř.“

K ránu, když usnuli, proud jejich vor z ostrůvku odnesl. Vítr však vál ke břehu, a proto se ocitli blíže ke vzdálené zemi. Začali veslovat, využívali přitom větru, hrabali ve vodě rukama, dokonce i Mariana se doplazila ke kraji, naklonila se přes kládu a pomáhala.

„Kruci,“ řekl Kazik, „ten vítr se může každou chvíli změnit.“

Shodil ze sebe rozedrané kalhoty a bundu, z níž zůstaly jen cáry, a skočil do vody. Plaval za vorem, kopal nohama a plavidlo tlačil před sebou. Když už byl břeh blíž a všech se zmocnila nedočkavost, skočil za ním i Dick a dělal totéž, dokonce ani nevnímali, jak je voda studená.

Celí udýchaní tlačili vor, bylo to těžké plavidlo, připadalo jim, že je dokonce živé, jak se jim stavělo na odpor. Najednou Dick zavadil kolenem o dno. Prudce odstrčil vor kupředu. Kazik přišel o oporu, málem se napil vody, protože pro něho tam bylo ještě příliš hluboko. Dick ho vytáhl a došli společně ke břehu za pomalu plovoucím vorem. Šli pomalounku, zlehka ho jenom postrkovali a po několika minutách vzali Marianu a donesli ji na povlovně se svažující břeh pod pár bělavých borovic.

Voněly tu houby, v mechu se míhal hmyz, křoví šustilo, jako kdyby ohmatávalo příchozí. K cíli jejich cesty jim zbývalo už jen velmi málo.

Při zpáteční cestě musel Pavlyš odpovídat na nekonečné množství otázek obou žen. Bylo to neuvěřitelné, doposud se nikdy nestalo, že by nějaká expedice našla mrtvý koráb. Navíc ještě koráb, jehož zmizení měli všichni v dobré paměti.

„Ten koráb ale v tomhle sektoru vůbec neměl být,“ uvažovala Klaudie.

„Jsi si jist, že nikdo z nich nemohl zůstat naživu?“ zeptala se Sally.

„Neměl, ale já jsem někde četl,“ pokračoval Pavlyš, „že se po velkém skoku mohli objevit i tady.“

„Ano, ovšem nakonec se došlo k závěru, že to nebylo možné.“

„Ztratili vládu nad korábem při fázi, kdy se ze skoku vynořovali,“ řekl Pavlyš, „a mířili k téhle planetě.“

„Je jisté, že nikdo z nich nemohl zůstat naživu?“ zeptala se Sally.

„Nic takového nemůžu tvrdit,“ prohlásil Pavlyš. „Myslím si ale, že někteří z nich nezemřeli hned.“

„Kdyby někdo z nich naživu zůstal, nepřežil by tam ani den,“ byla si jista Klaudie.

„Kdy se to stalo?“ zeptala se Sally.

„Nenašel jsem palubní deník. V těch místech je mráz i v létě. V noci až mínus čtyřicet. V jiných ročních obdobích je to ještě horší.“

„Neměli kam jít,“ řekla Klaudie.

„Prohledáme celé okolí pod horami,“ rozhodl Pavlyš.

„Byla tam spousta lidí,“ pokračovala Klaudie.

„I děti,“ připomněla Sally. „Kolonisté.“

Ženy připravily večeři k Pavlyšově příletu, ten však neměl na jídlo ani pomyšlení. Hned začal promítat filmy.

…Koráb v zasněženém amfiteátru. Teď je blíž. Obrovité těleso, matový, větry a sněhem ošlehaný plášť. Pootevřený vstupní otvor, to zřejmě způsobil náraz…

Chodba. Jasné světlo z Pavlyšovy svítilny. Ovládací pult. Rozbité přístroje. Následky výbuchu v motorovém úseku. Studený dech smrti.

Popíjeli kávu, seděli v malé vytopené jídelně stanice a každý si představoval mrtvý chlad vesmíru, jehož pokračováním byly ty hory, kde nalezl svůj konec Pól.

„Podíváme se na další filmy?“ zeptal se Pavlyš.

„To je zbytečné,“ řekla Klaudie. „Musíme zjistit, co se má v takových případech dělat. A jak.“

„A co se má jako dělat?“ Pavlyš si uvědomil, že se nikdy s ničím podobným nesetkal a nevěděl, co se tedy doopravdy má. Předpisy jsou ovšem na všechno, na vstup do volného vesmíru i pro chování v případě, že se člověk setká s cizími rozumnými bytostmi. Dokonce i ty nejnepředstavitelnější situace, všechny mají své předpisy.

„Co z toho můžeme využít?“ zeptala se Klaudie.

„Jak využít?“ nechápala Sally.

„Výsadkové čluny jsou v pořádku?“

„Velký člun je poškozen. Náraz zasáhl dopravní úsek.“

Klaudie zapojila počítač. Zanedlouho se na obrazovce objevil text, byla to strohá, výrazná písmena, která nepřipouštěla žádnou diskusi. Klaudie četla nahlas.

„V případě, že expedice opouští zkoumanou planetu, musí se přesvědčit, zda na planetě nezůstal jediný předmět pozemského původu s výjimkou přístrojů, které jsou zde ponechány s tím, že budou odvezeny později…“

„Tohle je ale úplně jiný případ,“ řekl Pavlyš. „Tím mají na mysli třeba můj kartáček na zuby.“

„Kartáček na zuby?“

„Jistě, už ho nemůžu tři dny najít,“ oznamoval Pavlyš. „Musel jsem si vzít náhradní. Zřejmě někam zapadl a za milióny let, až tady vznikne civilizace, objeví archeologové můj kartáček a budou mít důkaz, že tu byla cizí civilizace.“

„Na legrácky teď není vhodná chvíle,“ pronesla Klaudie a sklonila se znovu k počítači. „Něco tady ještě musí být. Vzpomínám si na to. Jistě, tady je to!“

Obrazovka se znovu rozsvítila.

„Objeví-li expedice na zkoumané planetě jakýkoli předmět pocházející ze Země, ať už jde o předměty, které tam byly zapomenuty předcházející expedicí nebo které jsou pozůstatky havárie, expedice je povinna je vzít s sebou a v případě, že to není možné, musí tyto předměty zničit.“

„Vždyť jsem to říkala,“ kývla spokojeně hlavou Klaudie. Byla ráda, že se mohla na svou paměť spolehnout.

„Ale to snad ne?!“ protestovala Sally. „Vždyť jsou tam lidé…!“

„Ti lidé zahynuli před dvaceti lety.“

„Snad s tím nemusíme tak pospíchat,“ řekl Pavlyš. „Ještě přece neodlétáme.“

„S takovou věcí se musí pospíchat,“ řekla Klaudie. A začala znovu hledat v předpisech. „Píše se o tom někde v poznámkách;“ sdělovala. „Musí tam být ještě nějaké dodatky.“

„To tedy nechápu,“ nesouhlasila Sally. „Co by se mohlo stát?“

„Mohla bych se zmýlit v přesnosti formulaci,“ pokračovala Klaudie, „ovšem smysl je jasný. A musí být jasný i vám. Ten příkaz nemá na mysli jen budoucí obyvatele planety. Tady jde o současnost. Koráb, který ztroskotal je zdrojem mikroorganismů ze Země. Můžeme být příčinou nějaké místní ekologické katastrofy.“

„Mikrobi už dávno zmrzli,“ mávl rukou Pavlyš.

„Můžeš to tvrdit s naprostou jistotou? Jako biolog?“

„Ne, to nemůžu,“ připustil Pavlyš. Bylo mu totiž jasné, co tím chce Klaudie naznačit. Pavlyš vstoupil do korábu. Jestliže něco, co je cizí tomuto světu, mikroorganismy či viry jemu škodlivé, byly uvnitř. Pavlyš jim umožnil proniknout na tento svět. A teď už není taková zima, ani v horách. Nikdo nemůže s jistotou tvrdit, že se nic nestane. Nejspíš ne, ale předpisy pro takové příležitosti sestavují velmi moudří a předvídaví lidé.

„Znáte přece historii objevení Polynésie?“ uvedla učebnicový příklad Klaudie.

Pavlyš kývl.

Evropané zanesli v devatenáctém století do Polynésie, kde doposud tyto nemoci neznali, příušnice, neštovice a spálu a na ně vymírali obyvatelé celých ostrovů, protože proti těmto, pro Evropany běžným chorobám, neměli protilátky.

„Mně to připadá hrozné,“ řekla Sally. „Stojí tam teď jako pomník.“ Zarazila se.

„Lidé nepřišli do vesmíru proto, aby tu po sobě zanechávali pomníky, které by mohly zničit cizí život. Nesmíme se stát zdrojem nákazy,“ řekla Klaudie. „Smyslem současné civilizace je humanismus.“

Sally vstala, odešla do kuchyně, aby postavila na čaj. Zastavila se mezi dveřmi a najednou řekla:

„Jak si můžeš být vždycky vším tak jistá…“

Klaudie jí neodpověděla.

Když si trochu odpočinuli, chtěl Kazik okamžitě vyrazit ke stanici. Mariana mu řekla:

„Počkej, až se trochu zahřeješ a uschneš.“

„Uschnu cestou,“ protestoval Kazik. „Chodím rychle.“

Dick mu dal svůj nůž, protože ten Kazikův už nebyl k ničemu, chtěl mu dát i paprskomet, ale Kazik si ho nevzal, nedůvěřoval té zbrani.

„Budeš ho potřebovat víc,“ prohlásil, „já budu chodit, ty musíš sedět a čekat.“

Kazik vykročil do vkrádající se tmy, ale do cesty se mu postavila bystrá říčka, šel proti proudu a hledal, kudy by se dostal na druhou stranu, uvízl však v bažinách. Vrátil se až za naprosté tmy. Viděl oheň, který rozdělal Dick.

„To jsem já!“ volal už z dálky.

„Tys je nenašel?“ ptal se Dick a vstal.

„Ráno je určitě najdu. Teď už vím, kudy mám jít,“ odpověděl Kazik.

Mariana ležela s otevřenýma očima a mlčela. Strašně ji to bolelo, ne noha, ale celé tělo, byla to taková tupá, pomalu se přelévající palčivá bolest.

Vstali, když se rozptýlila ranní mlha. Odcházela v chuchvalcích, jako břečka stékala do jezera a schovávala se v lese. V chuchvalcích mlhy se skrýval i kouř z ohně, na kterém Dick vařil vodu. Pavlyš si toho kouře nevšiml. A i kdyby si ho všiml, považoval by ho za mlhu. Kazik pohlédl na oblohu právě ve chvíli, kdy se Pavlyšův stroj mihl nad vrcholky stromů.

„Odlétají!“ zvolal.

„Tys je viděl?“ zeptala se Mariana.

„Ano takový malý koráb.“

„Určitě letěli na průzkum,“ uklidňoval je Dick.

„Kéž by to byla pravda!“ vzdychl Kazik.

„Není to jedno?“

„Jestli jich je víc, mají ještě další koráb a mohli by vzít Marianu,“ řekl Kazik. „Tak já už jdu, můžu?“

Byl celý nedočkavý, shledání se Zemí bylo tak blízko!“

„Počkej,“ zadržel ho Dick, „napij se čaje.“

Dick by tu Kazika mohl nechat a jít ke stanici sám, ale neřekl ani slovo. Les hrozil stejným nebezpečím všem. Člověk, který se pohybuje, je prakticky stejně ohrožen jako ten, kdo chrání bezmocné děvče. Chápal, co to pro Kazika znamená, když uvidí opravdové pozemšťany. Jemu to nic neříkalo. Měl jenom strach o Marianu, dnes vypadala strašně špatně. Donutil Kazika, aby se napil horké vody, a řekl:

„Tak utíkej!“

Věděl, že na planetě se neumí lesem nikdo pohybovat tak rychle jako Kazik.