Slyšel jsem Zemi…

18

Když Dick s Marianou poobědvali, obcházeli koráb a shromažďovali u východu všechno, co měli vzít s sebou. Oleg zatím vystoupil až úplně nahoru do navigačního úseku. Chtěl vzít Dicka s sebou, ten ale nešel, byl spokojen s kořistí. Nešla ani Mariana, Oleg jí ukázal, kde bylo nemocniční oddělení, vybírala tu léky a nástroje, které jí popsala Egle. Museli spěchat, protože znovu začal padat sníh a citelně se ochladilo. Ještě den a nedostanou se z hor, sníh se bude sypat po mnoho dní a teplota klesne až pod padesát stupňů mrazu. A tak se Oleg ocitl v navigačním úseku sám.

Chvíli stál ohromen, obklopen přístroji v řídícím centru korábu, jehož stavba byla výsledkem nepředstavitelného činu miliónů mozků a tisíců let lidské civilizace. Ale Olega se nezmocnila ani hrůza, ani beznaděj. Věděl, že osada se pro něho stala teď nejvýše dočasným útočištěm na léta, dokud se jim koráb nestane skutečným domovem, dokud se v něm nevyznají natolik, aby za jeho pomoci mohli najít způsob, jak se spojit se Zemí. K tomu bude třeba, ti starší a tom snad tisíckrát mluvili, obnovit nouzové spojení. I když to nebude dnes, i když to bude za mnoho let, budou se to muset naučit. Oleg vstoupil do radiooddělení, protože Stařešina mu řekl, kde je třeba hledat příručky a informace o spojení, právě ty, kterým je nutno porozumět dříve, než zemře Stařešina a Sergejev, kteří mohou jemu, Olegovi, pomoci a tím pomoci těm, kdo přijdou po nich.

V radiooddělení bylo pološero. Olegovi chvíli trvalo než objevil tu správnou skříňku. Pak vytáhl příručky, byla jich spousta, neměl ponětí, které z nich jsou nejdůležitější. Přesto však věděl, že spíš vytáhne z batohu rnatčiny střevíce než tyto knihy. Chtěl s sebou vzít ještě nějaké drobnosti, nějaké nářadí, které by se jim mohlo hodit, ale bylo mu jasné, že to bude muset odložit na příště, až pochopí smysl těchto obrazovek a panelů. Když už byl přesvědčen, že toho víc nepobere, chystal se odejít…

Vtom jeho pozornost upoutalo slabé blikání v rohu panelu, bylo zpola zakryto křeslem pro operátora. Přistupoval k tomu místu opatrně, jako kdyby se blížil k neznámému zvířeti.

Na panelu se pravidelně rozsvěcelo zelené světélko. Rozsvěcelo se a zhasínalo.

Oleg se pokusil nahlédnout za panel, aby zjistil, proč se tak děje, ale nepodařilo se mu to. Usedl do operátorova křesla a začal mačkat knoflíky na panelu před sebou. Ani teď se nic nedělo. Světélko stále blikalo. Co to znamená? Proč je tu to světélko? Kdo ho tu nechal? Kdo ho potřebuje? Olegova ruka sáhla na páčku, která se bez odporu posunula vpravo. V té chvíli se za jemnou mřížkou vedle světélka ozval tichý lidský hlas:

„Hovoří Země…, Hovoří Země…“ Pak se ozvalo pískání do rytmu, jak blikalo světélko, pískání mělo nějaký nepochopitelný význam. Po chvíli hlas opakoval: „Hovoří Země…, Hovoří Země…“

Oleg ztratil pojem o čase. Stále čekal a čekal, až se znovu ozve ten hlas, kterému nemohl odpovědět, který ho však spojoval s budoucností, s chvílí, kdy mu odpovědět dokáže.

Do skutečnosti ho vrátilo zazvonění náramkových hodinek, která našel ve své kajutě Dick a které mu dal. Hodinky vydávaly tento signál každých patnáct minut. Třeba to tak mělo být, možná však, že byly rozbité.

Oleg vstal a řekl hlasu Země:

„Na shledanou.“

Zamířil k východu z korábu. Táhl s sebou půl batohu příruček, z nichž nerozuměl jedinému slovu.

Dick s Marianou ho už očekávali dole.

„Už jsem se za tebou chystal,“ řekl Dick. „Chceš tady snad zůstat napořád?“

„Zůstal bych tu,“ řekl Oleg. „Slyšel jsem, jak mluví Země.“

„Kde?“ zvolala Mariana.

„V radiooddělení.“

„Řekl jsi Zemi, že jsme tady?“

„Neuslyší nás. Je to nějaký automat. Spojení přece nefunguje. Copak jsi na to zapomněla?“

„Možná že teď začalo fungovat?“

„Nezačalo,“ řekl tiše Oleg. „Ale určitě fungovat bude.“

„Ty to zařídíš?“

„Podívej,“ řekl Oleg. „Tohle všechno jsou knihy. Prostuduju je.“

Dick se opovržlivě uchechtl.

„Dicku, prosím tě,“ začala prosit Mariana. „Jenom tam skočím a poslechnu si ten hlas. Bude to hned. Půjdeme spolu, ano?“

„Kdo má tohle všechno tahat?“ zavrčel Dick při pohledu na knihy. „Víš, kolik už je v průsmyku sněhu?“ Znovu se začal považovat za nejdůležitější osobu. U pasu mu trčela pažba paprskometu. Samostříl ale samozřejmě také nezahodil.

„Já to dovleču,“ řekl Oleg a hodil batoh na sníh. „Jdeme, Mariano. Abys ten hlas slyšela. Navíc jsem samozřejmě zapomněl na to nejdůležitější. Byl v nemocničním úseku malý mikroskop?“

„Byl,“ řekla Mariana. „Dokonce ne jenom jeden.“

„Dobře,“ řekl Dick. „Tak já půjdu s vámi.“