Slyšel jsem Zemi…

12

V noci se ochladilo, byl mráz. Dick s Olegem uložili Marianu s Thomasem mezi sebe. Thomas byl za celý den tak vyčerpaný, že nic ani nenamítal. Byl rozpálený, ale nemohl se zahřát. Když se začal svíjet v záchvatu suchého kašle, Oleg se k němu tiskl, aby ho zahřál, Mariana mu dávala napít sirupu proti kašli, který sama vyrobila. Sama nespala a aby si ukrátili noc, šeptali si s Olegem, avšak Dick, kterému se chtělo spát, dával najevo svou nespokojenost. Nakonec řekl:

„Zítra není žádný odpočinkový den, je to jasné?“

„A co se děje?“ zeptal se Oleg.

„Budeme šlapat, až se vám bude chtít odpočívat sebevíc.“

„Jen se neboj,“ řekl Oleg. „Kvůli nám k žádnému zdržení nedojde.“

„To je jedno kvůli komu to bude.“

Oleg se dál nehádal. Bylo mu jasné, že Dick má na mysli Thomase. Myslel si, že Thomas spí a nic neslyší. Slyšel ale všechno a řekl:

„Mám asi zápal plic, přátelé, nezlobte se na mě, že to takhle dopadlo.“

Stan postavili ve velkém výklenku, kde bylo o něco tepleji než na otevřeném místě, koza přecházela kolem a vzdychala, pak začala rámusit, hrabat se v zemi.

„Co to tam hledá?“ zašeptala Mariana.

„Hlemýždě,“ řekl Oleg. „Viděl jsem, jak jednoho našla.“

„Myslela jsem, že je tady na ně zima.“

„Žijeme tu my, proč by tu nemohl žít i někdo jiný.“

„Není tu ani noha,“ řekl Dick. „Spěte.“

Thomas zakašlal. Mariana mu znovu dala napít. Bylo slyšet, jak mu zuby cvakají o okraj hrnku.

„Musíš se vrátit,“ řekl Dick.

„Je pozdě,“ řekl Thomas. „Do osady nedojdu.“

„Jsi blázen, Dicku,“ řekla Mariana. „Zapomněls na zákony.“

„Na nic jsem nezapomněl,“ řekl hlasitě Dick. „Vím, že se musíme starat o nemocné. Vím, co to je povinnost, a vím to stejně dobře jako ty. Všichni mi ale říkali jedno a totéž: jestliže ani tentokrát nedojdeme do průsmyku, jestliže nepřineseme železo a nářadí, může osada zahynout. Já jsem si to nevymyslel. Nevěřím, že osada zahyne. Docela dobře žijeme bez železa a bez všelijakých těch hračiček. Já dokážu ze svého samostřílu dostat medvěda na víc než sto kroků.“

„Aby taky ne,“ řekl Oleg, „máš železné špice na šípech. Kdyby ti je Sergejev neukoval, jak bys dokázal zastřelit medvěda?“

„Dokážu si udělat špici z kamene. Tady nejde o materiál, tady jde o umění. Teď nás vyhnali sem, do hor…“

„Nikdo tě sem nevyhnal. Šel jsi sám,“ řekl Oleg.

„Šel. Nebojím se ničeho. Všichni ale taky víte, že za pár dní se začne sypat sníh. A když se takhle povlečeme, nedostaneme se přes průsmyk. A nemusíme se taky vrátit. A to by bylo hloupé.“

„Co tedy navrhuješ?“ zeptal se Oleg. Ani Thomas, ani Mariana se do jejich sporu nepletli, pozorně však naslouchali. Olegovi připadalo, že dokonce i koza utichla a poslouchala.

„Navrhuju, aby tady zůstala Mariana s Thomasem. Abychom jim dali přikrývky a potraviny. Všechno tu necháme. A sami dva pak společně jen tak beze všeho doběhneme do průsmyku.“

Oleg neodpověděl. Bylo mu jasné, že Thomase tu nemohou nechat. Že mu nemohou vzít jeho cíl. Že by ho to zabilo. Co když si ale Dick pomyslí, že se bojí jít dál ve dvou?

„Máš strach?“ zeptal se Dick.

„O sebe se nebojím,“ řekl Oleg nakonec. „Jestliže Thomas onemocní, nedokáže ochránit Marianu. Ani Mariana jeho. Co když tu bude nějaká zvěř? Nebo dravci? Co bude dělat?“

„Mariano, poradíš si s tím?“ Dick se neptal, znělo to jako kdyby přikazoval.

„Já dojdu,“ řekl Thomas. „Nebojte se, přátelé, já dojdu. Já musím dojít… Já tam totiž jdu už šestnáct let, pochopte mě…“

I Thomasův hlas byl rozpálený, vzrušený, jako by se zaléval slzami.

„Tak spi,“ řekl Dick, když dlouhou dobu čekal, aniž kdo něco řekl, nikdo s ním nesouhlasil, ale nikdo ho nepřesvědčoval.

Ráno jejich spor skončil docela sám. Důvod k tomu byl zcela jednoduchý — když Oleg jako první vstal, bolela ho hlava, nohy měl celé zdřevěnělé, záda promrzlá na kost. Vyškrábal se z výklenku a zamhouřil oči před prudkým světlem, rozběhl se za skálu, aby vykonal potřebu. Pohlédl na bílou pláň náhorní plošiny. Vítr v noci stačil zamést stopy lidí, ale před ním se táhla šňůra vyhloubených míst, z nichž se ani nedalo na první pohled poznat, že jde o stopy, protože to vypadalo, jako kdyby tam někdo otiskoval velké soudky.

Oleg probudil Dicka, společně pak opatrně šli kus dál po stopách směrem, kam směřovaly otisky drápů. Stopy končily u strmého srázu — toto zvíře se mohlo pohybovat i po skalách.

„Co to mohlo být?“ zeptal se Oleg šeptem.

„Kdyby se opřel o dům, rozlehne ho,“ řekl Dick. „Něco takového tak zastřelit!“

„To je dost málo pravděpodobné,“ řekl Oleg. „Dokonce i s tvým samostřílem. Neprostřelíš mu ani kůži.“

„O to bych se postaral,“ řekl Dick. „Jdeme tedy zpátky?“

„Nechtěl bych tu nechat Marianu a Thomase,“ řekl Oleg.

„Já na tom netrvám,“ řekl Dick. „I když to taky může být býložravec.“

„I kdyby to byla nějaká chodící rostlina třeba jako jitrocel,“ řekl Oleg, „takhle riskovat nemůžeme.“

„Kde jste byli?“ zeptala se Mariana, když právě zapalovala oheň. „Thomasovi klesla teplota. To je dobře, že?“

„Jistě,“ řekl Oleg.

Pověděli jim o stopách, protože Mariana by je stejně uviděla. Nelekla se toho. Kdo ví, jaká všelijaká zvířata tu žijí. Když je člověk pozná, pochopí, že nejsou všechna tak zlá a nebezpečná. Zvířata mají své starostí.

„Sedněte si,“ řekla Mariana. „Budeme snídat.“

Thomas se vyškrábal ze stanu. Byl bledý a slabý. V ruce držel polní láhev. Usazoval se vedle Olega, při tom láhev odšrouboval a lokl si.

„Musím se zahřát,“ řekl chraptivě. „Kdysi lékaři slabým a nemocným předepisovali kagor, speciální červené víno.“

Mariana vytáhla svůj batoh. Vypadla z něho houba.

Batoh byl roztrhaný, rozžvýkaný. A prázdný.

„Kde jsou houby?“ zeptala se Mariana Thomase. Jako kdyby on to měl vědět.

„Cože!?“ vyskočil Dick. „Ty jsi neschovala na noc batoh do stanu?“

„Byla jsem strašně unavená,“ řekla Mariana. „Myslela jsem, že jsem to udělala. Zůstal ale venku.“

„Kde je ten dobytek?“ řekl Dick potichu. „Za to nám ale zaplatí!“

„Zbláznil ses!“ vykřikla Mariana. „Co když to ta koza nebyla?“

„A kdo by to měl být? Snad ty? Nebo Thomas? Já? Co teď budeme jíst? Jak tam dojdeme?“

„Máme ještě maso,“ řekla Mariana.

„Ukaž. Možná že nemáme ani to.“

„Copak koza žere maso?“ řekla Mariana.

Dick měl pravdu. Maso bylo taky pryč. Zbývaly asi poslední dvě desítky kousků. To bylo všechno.

„Já si legraci nedělám,“ Dick zvedl ze sněhu samostříl. Koza jako kdyby tušila, co ji teď čeká, najednou prudce odskočila za skálu.

„Počkej,“ řekl Oleg. „Počkej, když to bude třeba, stačíš to udělat. Vždycky to stačíš. Vždyť Mariana je chce chovat. Chápeš, jak je to pro osadu důležité? Znamenalo by to, že budeme mít maso pořád.“

„Pro osadu je důležité, abychom nezdechli my,“ odpověděl Dick. „My jsme její naděje. Bez nás koza do osady sama nepřijde. Taky nemá co žrát. Takhle nám uteče.“

„Nedělej to, Dicku, prosím tě,“ žádala znovu Mariana. „Vždyť bude mít mladé, rozumíš, bude mít mláďata.“

„Tak jdeme zpátky,“ řekl Dick. „Naše výprava skončila. Ztratila svůj smysl.“

„Počkej,“ řekl Thomas. „Zatím tu ještě rozhoduju já. Jestli chceš, můžeš se vrátit zpátky. Dostaneš se tam, nepochybuju o tom. Já půjdu dál. A také ti, kdo budou chtít jít se mnou.“

„Já půjdu dál,“ řekl Oleg. „Nemůžeme čekat další tři roky. A nevíme ani, co bude dál.“

„Já taky půjdu,“ řekla Mariana. „A Dick půjde taky. Není špatný, to si o něm nemyslete. Chce pro nás to nejlepší…“

„To vysvětlovat nemusíš,“ řekl Dick. „Stejně to zvíře zabiju.“

„Na dnešek potravu máme,“ řekl Thomas. „Nebylo by samozřejmě špatné vrátit se s kozou. Třeba na ni dokonce naložíme náklad. Stejně jdeme dvakrát rychleji než tehdy.“

Thomas si ještě lokl koňaku a zatřepal láhví ve vzduchu. Podle zvuku bylo možno poznat, že v ní mnoho tekutiny nezůstalo.

„Ještě den,“ řekl Dick, „a na návrat bude pozdě. Tebe se to, Thomasi, týká ze všech nejvíc. Je ti to jasné?“

Mariana se začala horlivě otáčet u ohně, aby se co nejdříve vařila voda. Měla ještě sladké kořínky, zbývalo jich tak dvě hrsti. Nestalo se přece nic tak hrozného, rozhodl Oleg. Vždyť nebudou hladovět poprvé.