Slyšel jsem Zemi…

21

Mlčeli dlouho. Dělal, že čte. Liz seděla na jeho palandě s nohama pod bradou, a tím bylo v místnosti všechno jiné.

„Pojď si sednout vedle mne, křičím tu na tebe přes celou místnost,“ vyzvala ho Liz.

„Já slyším dobře,“ odpověděl ji.

A zase se rozhostilo ticho. Oleg seděl u stolu. Chtěl, aby Liz co nejdřív zmizela, ale ta se k odchodu neměla.

Konečně se Oleg odhodlal říct:

„Měla bys už jít spát.“

„Já vím,“ odpověděla mu. „Chceš, abych odešla? Proč? Ty se mě bojíš?“

„Já se nebojím nikoho.“

„Tak pojď ke mně, jsem celá promrzlá. Tvá matka nepřijde. Bude u Lindy nejmíň do půlnoci, byla jsem tam.“

„Já musím pryč.“

„Teď? V noci?“

Oleg neodpověděl.

„Jo, já už vím,“ řekla Liz. „Panebože, že mě to hned nenapadlo! Náš odvážný chlapeček se rozhodl utéct do lesa hledat své nešťastné přátele, kteří si popíjejí čaj a zapomněli na něho. Je to tak?“

„Mlč!“

„Proč bych měla mlčet? Nechci, abys chodil do lesa. Určitě tam zahyneš a mně bude bez tebe strašně zle. Na mou duši…“

Liz se najednou rozplakala tichým, avšak hořkým a zoufalým pláčem.

„Mě nikdo nepotřebuje,“ šeptala znovu.

Ještě víc se na palandě přikrčila, stočila se do klubíčka a ramena se jí chvěla. Olegovi jí bylo líto. Přistoupil k posteli, zastavil se, vztáhl k ní ruku a pohladil ji po tváři.

„Nech toho,“ řekl. „Vždyť jsou na tebe všichni hodní.“

„Já nechci všechny,“ vyrážela ze sebe mezi vzlykáním, „já chci jen tebe. Ty to nechápeš, ještě nikdy jsi nezažil opravdovou lásku a nikdy jsi neměl potuchy, co to znamená, když tě někdo nechce.“

Liz byla celá rozpálená, jako kdyby měla horečku a zimnici, okamžitě Olega začala hladit, jemu připadalo příjemné hladit i jí, tváře, ramena, uklidňoval ji a říkal, že se nemá rozčilovat, že bude všechno v pořádku, až odletí všichni na Zemi, docela určitě že odletí a všechno bude, jak má být. Že je jenom strašná ta nejistota, protože jestli balón spadl, mohli se dostat do lesa třeba až za řekou a nemohou zpátky. Liz mu říkala, že to všechno chápe, že chápe i Olega, protože je odvážný a velice hodný, když se stará o jiné. Říkala, že je správné jít teď do lesa, jenomže za nic nepustí Olega samotného, proto půjde s ním a bude ho chránit, je přece pravda, že v lese je lépe ve dvou, že předtím nikdy do lesa nešla, protože se strašně bála, ale s Olegem že se nebude bát ničeho, že s ním bude na každém kroku jako zrovna teď.

Oleg už nevěděl, co se s ním děje, protože neexistovalo vůbec nic, viděl jenom rozpálenou Liz.

Když vrzly dveře, bylo to, jako kdyby někdo vystřelil. Matčiny kroky se ocitly rázem vedle nich.

Oleg se vytrhl z Liziných rukou, možná že mu to dalo i dost práce, vyletěl a pokoušel se upravit. Liz seděla na posteli, ruce tiskla na prsa. Oleg to pořádně v šeru ani neviděl, spíš jen vycítil, všechno pozoroval matčinýma očima.

Matka se překvapením nemohla vzpamatovat.

„Co se děje?“ zvolala. „Co tu děláte, Olegu?!“

Pak Olega uviděla a všimla si i Liz.

„Ale nic,“ řekla Liz a rázem byla nesmírně daleko. „Přišla jsem za Olegem, seděli jsme a povídali si, já už ale jdu, nebojte se.“

„Tak tohle jsem nečekala,“ řekla matka, jako kdyby ji nic kromě toho, co viděla, nemohlo překvapit.

„Nezlobte se,“ řekla Liz, „měla jsem o Oležka takový strach, chtěl utéct do lesa a jít hledat Marianu s Dickem, chtěl jít úplně sám, tak jsem ho přemlouvala…“

„Co to povídáš, Liz?!“ rozzlobil se Oleg, protože tohle byla odporná zrada.

„Zlob se na mě, jak chceš,“ pokračovala Liz a stále ještě seděla na posteli, „ale mám o tebe strach. Vím, že jít do lesa znamená jistou smrt. Víte, snažila jsem se rozmluvit mu to, navrhla jsem mu, že s ním půjdu do lesa já, na mou duši.“

„No tos mu to vymlouvala zajímavě,“ řekla matka a obrátila se na Olega s otázkou: „Tys vážně chtěl utéct do lesa?“

„Lže,“ odpověděl tupě Oleg. Vůbec neuměl lhát, ale teď to bylo důležité, a to, že ho Liz zradila, to bylo od ní hnusné. Polekala se matky a chtěla odvést její pozornost.

Matka se najednou sklonila. Znala Olega dokonale. Vytáhla pytlík schovaný pod stolem.

„A na co máš tohle?“ zeptala se.

Liz dosáhla svého. Přestala být středem pozornosti. Vstala, zapínala si bundu a našla zapadlou botu.

„Na co to máš? Ty mě snad chceš zabit? Samozřejmě že chceš!“ Matčin hněv sílil a ten hněv čerpal sílu právě z toho leknutí.

„Tak já jdu,“ řekla Liz. Nikdo si jí ani nevšiml.

Bouřlivá scéna ještě neskončila, a když ten hluk zaslechl Stařešina, nahlédl dovnitř. Hned pochopil, o co jde:

„Tušil jsem, že budeš chtít něco takového provést. Ale nemysli, se Sergejevem jsme se domluvili, že budeme hlídat u ohrady, takže bychom tě stejně viděli. Ta lidská hloupost je nekonečná…“

„Tohle není žádná hloupost.“

„Ne, není to hloupost, to je sobectví,“ řekla matka.

„Ano, Irino, máš pravdu, to je sobectví.“

„Nechtěl jsem tím nic získat pro sebe…“

„Ale chtěl. Chtěl ses stát hrdinou, chtěl si v náručí přinést Marianu a Dicka na zádech.“

„Vy jste vůbec nic nepochopili!“

Oleg vyběhl ven tak, jak byl, jenom v košili, a byla zima, posadil se na kládu, nechtěl se ani za nic vrátit domů a každou svou buňkou vnímal, jak ho pozorují ze všech chatrčí. Liz, matka, Stařešina, Sergejev, a jak mu nikdo nevěří. A tam v lese čekají na pomoc…

„Olegu!“ zavolala matka ode dveří, „pojď spát, nastydneš!“

Musel jít, slyšela to celá osada. Nepromluvil s matkou ani slovo a matka také mlčela.

Vlezl do postele ke všemu vonící bylinou, kterou si Liz natřela dlaně.

Oleg chtěl myslet na Marianu, a když usínal, vybavoval si, jak vypadá, bylo to příjemné.

Druhý den začal Kazik vyřezávat do stromu schůdky. Byla to únavná a otravná práce, navíc on i Dick, se kterým se v práci střídali, byli tak hladoví, že jehličnaté keře obrali jako stádo koz.

Za první den vyřezali schůdky asi na dvaceti metrech, dostali se až ke zlomené větvi, která trčela ze stromu. Ten výstupek byl dostatečně pevný. Kazik na něm vyřezal drážku, aby tu bylo možno upevnit provaz.

Další den jim vystačil na schůdky na nových třiceti metrech. Dick s Kazikem mohli po schůdcích sestoupit, ale Marianu museli jistit provazem, byla z hladu z nich nejslabší. Říkala, aby ji nechali na stromě a sestoupili bez ní, že tu počká, až seženou nějakou pomoc, ale tohle Dick odmítl.

Mohlo by se přece stát, že nenajdou žádnou expedici, třeba proto, že už odletěla. Pak by se museli vrátit domů, to by znamenalo, že by Mariana musela čekat na stromě nejméně deset dní, možná dva týdny. A to by z ní zbyla jen kostra. Měl pravdu a Mariana se s ním o tom už nedohadovala. Když jim to navrhla, měla strach, že s ní budou souhlasit a skutečně jí tu nechají. Umřela by strachy a samotou.

Uplynul třetí den jejich vysedávání na rozdvojené větvi. Dick znovu sestoupil do dutiny. Daleko ale nešel. Pořád tam uprostřed louže plaval svíticí lívanec. Takže ani nezjistili, proč se ta přepážka uzavřela.

Kazik objevil v kmenu malou dírku, vypudil odtud jedovatého plaza, a tím vznikla další přestupní stanice, místo, kde mohli upevnit provaz. Potřebovali ještě tři čtyři takové stanice, dolů to bylo pořád ještě daleko.

Čtvrtý den Dick vystoupil ke zbytkům balónu, až k mrakům, a přinesl odtud ještě jeden provaz. Současně se mu podařilo zabít stromového zajíce, takže se více méně dosyta najedli, a protože byli hladem nesmírně zmoženi, prospali dobrých deset hodin. Uplynulo už přes týden od chvíle, kdy opustili osadu, a k cíli přitom měli skoro stejně daleko jako na začátku.

Když se probudili, bylo nádherné počasí a bylo vidět daleko. Ještě než Kazik jako obvykle sestoupil po schůdcích ke své práci, nůž už měl z poloviny opotřebovaný, Mariana mu namazala ruce zbytkem masti. Měl prsty celé krvavé a opuchlé, ještě že už ho netrápily následky po tom kousnutí. Odešel na svou pozorovatelnu, odtud by mělo být vidět na místo expedice. Seděl tam dobře půl hodiny, nikdo na něho nepospíchal, bylo jim jasné, že chlapec pracuje na pokraji svých sil. Díval se dlouho, dokud nespatřil stoupat malou kuličku. To Pavlyš odlétal se svým strojem na břeh jezera. Kazik zavolal Marianu, Dick totiž šel na lov, ale Mariana přišla pozdě. Aspoň si už mohli být jisti, kam mají jít.

S druhým provazem to Kazikovi šlo rychleji. Toho dne dokázal prodloužit cestu snad o padesát metrů. Potřebovali ještě dva dny.

Ty dva dny míjely dost nudně a nezajímavě. Mariana chodila často na pozorovatelnu a čekala, až zase něco poletí. Také se jí podařilo uvidět letící bod, nevěděla samozřejmě, že to byla geologická sonda. Později viděla letící bod ještě jednou, to Pavlyš s Klaudií letěli na protější břeh jezera ke zlaté hoře.

Byla to Klaudiina první cesta na této planetě. Byla nesmírně napjatá a ožila, až když uviděla kusy ryzího kovu, jako lana silné žíly zlata a křemíku, vymyté potokem. I Pavlyš byl ohromen tou podívanou a rozhodl se, že udělá pro Sally zlatý náramek, neměl k tomu však potřebné nářadí. Po návratu ho Klaudie donutila dvakrát projít desinfekčním úsekem. Pavlyš samozřejmě vrčel, ale měl radost z velkých vzorků, které rozložili v komoře, a kochal se pohledem na ně. Let do hor museli znovu odložit, možná že Pavlyš podvědomě pro sebe neustále vyhledával práci. Cesta k horským velikánům byla svátkem, takovým vánočním stromečkem, pod kterým nalezneme hezký dárek. Navíc se mu nějak nedařilo zůstat se Sally o samotě. Klaudie je měla pořád pod dohledem. Sally to brala s humorem, navíc měla Klaudii ráda a nechtěla jí přidělávat starosti.

Ke všemu měl Pavlyš narozeniny a Sally s Klaudií se snažily co mohly, aby připravily slavnostní tabuli s pirožkami a se svíčkami, což ho dojalo.

Po dalších dvou dnech se Kazik konečně dostal k místu, kde se asi padesát metrů nad zemí větve rozrůstaly do nepřehledné pyramidy, takže odtud už bylo možno sestoupit více méně bez potíží. Zavolal nahoru, aby se o něj nestrachovali, sestoupil do lesa, což mu udělalo nepředstavitelnou radost, mohl totiž jít kam chtěl. Zem tu byla měkká, dalo se tu chodit, běhat, skákat a člověk přitom nikam nespadl. Okamžitě se rozběhl kolem kmene, aby se podíval po pytlíku s jídlem, který před týdnem při havárii odhodili, ale nenašel nic. Buď pytlík někdo odnesl, nebo zapadl někam do lesa. Kazik byl natolik roztěkaný, že ho málem dostal šakal, jen taktak mu utekl. Před šakaly Kazik rád neutíkal, co měl ale dělat, když mu z nože zbyl takový kousek, že by tím šakalovi nepropíchl ani kůži? Přesto se mu podařilo nasbírat houby, které vzal s sebou nahoru do rozdvojené větve.

Druhý den ráno začali sestupovat.

Nahoře Dick uvázal provaz ke kmenu. První šel Kazik, potom Mariana, přidržovala se provazu, nohy vkládala do mělkých schůdků, a tak se dostala až k ulomené větvi. Tady se zastavila. Kazik už byl na další zastávce. Dick pak odvázal provaz a sestoupil po schůdcích k Marianě. Ta si mezitím odpočala a začala sestupovat ke Kazikovi, zatímco Kazik pro ni připravil druhý provaz k další zastávce.

Sestup byl nesmírně zdlouhavý, Mariana byla nepředstavitelně unavená a odpočinek nad tou hloubkou příliš nepomáhal. Každým metrem měla ruce slabší, nohy se jí stále více chvěly. Samozřejmě že nic takového nahlas neřekla, ti dva však něco tušili i bez toho.

Ke všemu se spustil liják, opravdový letní liják, jaké většinou přicházejí až později. Proudy deště jim bičovaly ruce i hlavu, snad chtěly lidi s kmene spláchnout jako mravence. Neměli se kam schovat, provaz nabobtnal, ztěžkl, byl kluzký, udržet nohy ve výstupcích bylo stále obtížnější, protože se sem dostala voda.

Museli ještě projít dvěmi zastávkami.

Dick shora volal, aby Mariana nesestupovala a zůstala přitisknutá ke kmenu, avšak proudy vody byly nad její síly, věděla, že by se dlouho neudržela. Z nebe se valily doslova vodopády.

Mariana v sestupu pokračovala. Prošla předposlední zastávkou, zbývalo posledních třicet, čtyřicet metrů, dál už se kmen rozšiřoval a sestup byl snazší. Kazik, který čekal níž, nestačil pro Marianu připravit provaz, sestupovala bez něho, hledala nohama schůdky, celá poškrábaná a odřená se tiskla ke kluzké, nerovné kůře.

Kazik se snažil sestupovat poblíž ní, měl strach, že by mohla spadnout, současně mu však bylo jasné, že kdyby k něčemu takovému došlo, nemohl by jí pomoci. Přesto se držel nedaleko a napovídal, kam má dát nohu.

Dostala se až k místu, kde se kmen začal rozšiřovat, uvědomila si to, protože pod ní už nebyla propast. Kazik si také oddechl, všechno dobře dopadlo. Rukou si chránil oči před deštěm a sledoval, jak sestupuje Dick.

Vtom zaslechl krátký a tichý výkřik, kolem něho proletěla Mariana, zavadila o něj a málem ho shodila. Kazik v hrůze sledoval její pád. Dalo by se říct, že se spíš skutálela po svahu, který však byl natolik strmý, že se na něm nemohla udržet.

Ani nevěděl, jak se sám dostal dolů, snad ani nesestupoval po schůdcích, přidržoval se jen jako brouk nerovností kmenu. Dole se rychle rozběhl k místu, kde ležela s bezmocně rozhozenýma rukama Mariana. Zavolal na ni. Neodpověděla. Dotkl se jí, pak ji přiložil ucho na prsa. Dlouho nemohl zaslechnout srdce. Pak snad něco slyšel, i když to mohl způsobit zase jen ten liják.

To už se k nim dostal Dick.

Odstrčil Kazika a přikázal mu, aby držel bundu nad Marianinou hlavou. Kazikovi byla zima, déšť ho bolestivě bičoval, jeho však přesto napadlo, jaký je hlupák, že na to nepřišel sám.

„Žije,“ řekl Dick.

Začal jí hýbat rukama, aby zjistil, jestli nemá něco zlomeného. Když se dostal k noze, kterou měla v nepřirozené poloze, Mariana zasténala, aniž otevřela oči, a jim bylo jasné, že ji má zlomenou a že je to zlé.

Dick odešel do lesa, uřízl tenké hůlky, z nichž udělal dlahy. Mariana nebyla při vědomí, zřejmě se tak uhodila, že omdlela, když jí však Dick začal přikládat dlahy a přivazovat je provázkem, který měl u sebe, vykřikla bolestí, rozplakala se a přišla k sobě. Dicka však její sténání nezastavilo, i když ho Kazik prosil, aby ji přestal trápit. Dlahy upevnil tak, že noha byla nehybná.

Opatrně Marianu dopravili do lesa, kde pod hustou střechou listí nebyl liják tak silný.