Slyšel jsem Zemi…

28

Kdoví proč vůbec nezapochyboval, že s ním Sally půjde.

„A co… ten Klaudiin příkaz?“ Sally chtěla nejdřív říci výbuch, ale nějak to nemohla vyslovit.

„Co myslíš ty?“

„Já si myslím, že nemusíme pospíchat,“ řekla.

„Čerta starýho vyhodím do povětří!“ vyjel nasupeně jako malý kluk, který chytil brouka a nechce ho nikomu dát. Sally si toho jeho klukovského výrazu všimla a bezděčně se usmála.

„Co je?“

„Co by bylo… Víš o tom, že Klaudie jako dokonalá velitelka podá hlášení o nesplnění příkazu?“

„Ani jí nedovolím, aby koráb zničila,“ prohlásil Pavlyš.

„Na to teď nemyslím. Uzavře tím pro tebe vesmír.“

„Ale to já vím!“

Pavlyš se prudce napřímil. Přístroj se mu matně leskl v rukách.

„Neodpověděls mi, jestli s tím počítáš.“

„Sally, milánku, nemluv nesmysly. Tady nejde o nějaké odmítnutí nebo souhlas. Co bys udělala ty?“

„Já jsem se ptala tebe a ty mi odpovídáš otázkou.“

„Tady máš kontejner, tak se do toho pusť.“

„Udělala bych totéž co ty.“

„Pak nepoletí ani jeden z nás. Zbytek dní prožijeme na Zemi. Podle mě na tom není nic tak hrozného.“

„Ty chytráčku, vždyť já tě mám ráda,“ řekla Sally. „Je ti snad deset?“

„Brzo mi bude dvanáct.“

Pavlyš sestoupil po schůdkách, které si s sebou přivezli, sníh kolem korábu přijímal jejich stopy, ale vítr se s nimi rychle dokázal vypořádat.

„Zavři si přilbu,“ zavolal Pavlyš zdola. „Mohla bys nastydnout.“

Sally seskočila. Ze tří metrů se zabořila do sněhu skoro po pás. Musela se vyškrábat ven.

Měla velice dobrou náladu.

Bylo jí najednou všechno jasné. Nejen pro tento okamžik, ale i pro celkové řešení situace.

„Jestli odtud odešli,“ uvažoval Pavlyš a držel přístroj v rukavici před sebou, „jestli opustili koráb, a o tom skoro nepochybuju, museli se pokusit sestoupit z hor. Do údolí k lesu. V zimě to udělat nemohli. Neměli ale jiné řešení. Jestli mám pravdu, pak někoho z nich najdeme. Pod tím sněhem.“

Na Sally rázem padla tíseň.

„Nedělej to,“ skoro zašeptala.

Pavlyš už ale kolem sebe přejížděl biohledačem a pozorně sledoval ručičku. Snad Sally ani neslyšel.

„Nech to na jindy,“ naléhala na něho. „Dnes ne. Nech je odpočívat v klidu.“

„Copak nevíš, proč to dělám?“ zeptal se Pavlyš. „Musím zjistit, kterým směrem šli.

„Proč to potřebuješ vědět?“

Pavlyš si všiml, jak se zachvěla na přístroji ručička, a vykročil pomalu po drsném ledovém škraloupu určeným směrem.

Sally šla vedle něho.

„Protože se odtud mohli dostat.“

„To je naivní. To se přece nemohlo stát.“

„Sally, miláčku, ty se snažíš vnutit lidem kolem sebe své vlastní pocity. Tohle je pro tebe planeta, která zabíjí. Jsi přesvědčena, že na ní nelze prožít bez skafandru ani chvíli. A uvažuješ tak proto, že žiješ v dokonale vybavené stanici, dýcháš očištěný vzduch, piješ destilovanou vodu. Ale představ si, že nemáš jinou volbu: buď smrt, nebo se přizpůsobíš.“

„To pak je lepší smrt.“

„Smrt nikdy není lepší.“

Ručička se znovu zachvěla a zamířila vlevo.

„Připadá mi to jako dětská hra — samá voda, přihořívá, hoří…“

„Biohledač nemá příliš velkou citlivost,“ odpověděl Pavlyš. „Vymysleli ho totiž horolezci, záchranáři. Nejdřív s ním hledali ty, co zavalila lavina… Tady je to!“

Pavlyš se zastavil u mírně se vypínajícího kopečku.

„Podrž mi to,“ předal biohledač Sally a sám začal v rukavicích tříštit ledovou kůru, aby se dostal k měkčímu sněhu. Sally se přemohla a sledovala Pavlyšovy ruce, po chvíli se však přece jenom odvrátila. Nechtěla vidět to, co vzápětí musela spatřit.

„To je divné,“ řekl Pavlyš.

V jeho hlase byl údiv, nic víc. Sally se ohlédla.

Pod sněhem uviděla zažloutlou srst. Bylo tam pohřbeno nějaké zvíře, snad lední medvěd.

„Až se sem příště vrátíme, vykopeme ho,“ rozhodl Pavlyš.

„K čemu nám to bude?“

„Vedou mě k tomu dva zcela logické důvody, miláčku,“ řekl Pavlyš. „Jednak to zvíře věda dosud nezná, jednak se potřebuju dozvědět, jak zahynulo. K tomu bych ale potřeboval lopatu.“

Ve stále větších kruzích obcházeli koráb, čím dál tím víc se od něj vzdalovali. Sally už byla unavena, ledový škraloup nebyl všude dost silný, takže se propadali hluboko do sněhu. Vítr nabíral na síle a bránil jim v chůzi, strhával horní vrstvu sněhu a chvílemi nebylo vidět ani na pár kroků.

Tak uplynuly dvě hodiny marného hledání.

Konečně se Pavlyš zastavil a zeptal se:

„Jsi unavená?“

„Strašně.“

„Nezlob se, dal jsem se příliš unést.“ A provinile se usmál.

„Já se přece nezlobím.“

„Vrátíme se na stanici. Odpoledne sem zajedu a budu pokračovat.“

„Jak si můžeš být tak jistý, že někdo zůstal naživu?“

„V korábu není jediný mrtvý člověk s výjimkou těch, kteří jsou v anabiózní komoře.“

„Kdyby ale odešli, museli by zahynout v horách…“

„Co když došli do lesa?“

„No a? Víš přece, co je to za les.“

„To vím. Někdo ale na korábu byl poměrně nedávno. Vidělas ten nepořádek ve skladu potravin.“

„To přece neudělali lidé.“

„Tak ti nelidé se podle tebe dostali ke vstupnímu otvoru, otevřeli ho, prošli chodbami do skladu, a když odcházeli, tak za sebou zavřeli?“

„To jsou jen tvé domněnky.“

„Jsou ale natolik závažné, abychom kvůli nim nechali své práce a hledali je!“

Došli ke člunu.

„Klaudie už jistě šílí. Zapomněli jsme na ni.“

„To není nic tak hrozného,“ pokračoval umíněně Pavlyš.

Sally zavolala stanici.

Klaudie neodpovídala.

Pavlyš za sebou zavřel dvířka a posadil se do křesla.

„Klaudie se nehlásí,“ oznamovala Sally.

„Mohla se odpojit,“ řekl Pavlyš. „Copak je málo míst, kam člověk může na stanici jít? Nebo se s námi nechce bavit…“

„Nemluv nesmysly, Slavo.“

Pavlyš odstartoval. Pól se proměnil v titěrný černý knoflík na bílém kabátě údolí. Sally se stále pokoušela spojit s Klaudií, bylo to ale marné.

Pavlyš udělal prudkou zatáčku, nad jezerem zvýšil rychlost a proletěli mraky tak, aby mohl přistát kolmo rovnou u stanice.

Dole lilo a snesl se soumrak.

Pavlyš postavil člun u kopule, vypnul motor, vzal velkou tašku s věcmi z Pólu.

„Nezapomnělas tam nic?“ zeptal se.

Sally zavrtěla hlavou. Byla dostatečně soustředěná.

Přešli rovnou ke vchodu. Uvnitř se svítilo a kulatá okna stanice útulně zářila, vrhala teplé proudy světla do hustého lijáku.

Bylo zavřeno. Klaudie po jejich přistání neotevřela. Sally stiskla signální knoflík u dveří. Bylo slyšet, jak se bzučení rozléhá po celé stanici.

Pavlyš nahlédl dovnitř.

Po okénku stékaly proudy vody, takže skoro nic neviděl.

Sally vyťukala kód. Dveře do předsíně se odsunuly. Vstoupili.

„Něco není v pořádku,“ řekl Pavlyš.

Proudy dezinfikantu jim narazily do skafandrů. Sally zavřela sprchu a strhla si přilbu. První vběhla do společné kajuty. Pavlyš se teprve začal škrábat ze skafandru, když zaslechl výkřik. To byla Sally.

Vřítil se do místnosti.

Zářilo tu prudké světlo. A právě v něm působil celý ten obraz ještě neskutečněji. V místnosti bylo všechno vzhůru nohama. Jako kdyby tu řádila nějaká tlupa, kam člověk pohlédl, všude viděl stopy po boji — převrácený nábytek, rozbité nádobí, zničené přístroje. Uprostřed toho chaosu ležela s rozhozenýma rukama Klaudie a držela anblast.

Sally byla u ní skloněná a poslouchala, jestli jí tluče srdce.

„Počkej,“ odstrčil ji Pavlyš.

Zvedl Klaudii víčko. Reagovala.

„Žije,“ řekl, „ale je v těžkém šoku.“

Rychle ji přejel rukama po těle, aby zjistil, jestli není zraněná, nic vážného však nenašel.

„Ona tu střílela!“ konstatovala Sally.

Pavlyš si také všiml stop po výstřelech.

Klaudie měla zkrvavené ruce, byly samý škrábanec a podlitina. Pavlyš nemohl vědět, že při záchvatu po kousnutí sněžnou blechou Klaudie bojovala s neviditelným nepřítelem. Domníval se, že šlo o skutečné nepřátele, že někdo pronikl do stanice a málem Klaudii zabil.

Pavlyš ji přinesl na pohovku, pak vzal přenosný diagnostický přístroj, ale ten mu bohužel nijak nepomohl — zjistil pouze, že jde o hluboké bezvědomí, nervové vyčerpání, ale co dělat dál, návrh na způsob léčení dát nemohl, protože se dosud s ničím podobným nesetkal.

Všechny Pavlyšovy pokusy přivést Klaudii k vědomí skončily nezdarem.

Čas plynul. Ve stanici byli už dvacet minut.

„Neslábne jí tep?“ zašeptala Sally.

Pavlyš pohlédl na přístroje a zavrtěl hlavou.

„Měla jsem něco takového předvídat,“ kladla si za vinu Sally.

„To tedy nepochopím,“ řekl Pavlyš, „je to jako tajemství zamčeného pokoje. Uzamčené dveře, nepoškozený zámek, stopy po nikom cizím tu nevidím. A přesto se sem někdo dostal…“

„Co my o té planetě víme?“ trpce pronesla Sally. „Kdo a jak a kam se může dostat? Trochu jsme škrábli do jejího povrchu, ale nitra jsme se ani nedotkli.“

„Ale jestli byl někdo opatrný, tak to byla především Klaudie!“

„Raději poraď, co budeme dělat. Já tedy nevím.“

„Máme jediné východisko,“ rozhodl Pavlyš a vstal z postele, kde seděl v nohách u Klaudie. „Odstartujeme s planetárním člunem.“

„Chceš letět k majáku?“

„Jistě, při maximální rychlosti tam budeme za tři hodiny.“

Maják byl ve volném vesmíru za hranicemi přitažlivosti planety, která vadila kosmickému spojení.

„To bude nejlepší,“ souhlasila Sally.

Z majáku mohli navázat spojení s Galaktickým centrem, aby přivolali pomoc a mohli se napojit na velké diagnostické centrum, které rozhodne o dalším léčení.

Klaudii přenesli do člunu. Pak se Pavlyš rychle vrátil ke kopuli. Může se stát, že se spojí s korábem, který poletí v blízkosti, a hned tak se sem expedice nevrátí. Možná se sem nevrátí vůbec.

Pavlyš zapojil kameru, zbývalo mu snad půl minuty, než Sally uloží člunu letový program. Natočil ten obraz zkázy. Záznam třeba Galaktickému centru pomůže vyhodnotit příčiny tohoto stavu. Třeba budou dostatečně závažné a planeta bude pro další výzkum uzavřena, protože bude zařazena mezi takzvané nebezpečné světy.

Poslední, co při odchodu ze stanice udělal, bylo, že uvedl do činnosti konzervační program. Stanice se sama složí do kontejnerů a připraví se k možné evakuaci.

To bylo všechno. Pak se rozběhl ke člunu.

Sally seděla na podlaze a držela Klaudiinu hlavu.

Pavlyš opatrně odstartoval.

„Dicku,“ volala Mariana, „Dicku!“

Dick se k ní naklonil.

Schylovalo se k bouřce, každou chvíli se strhne liják. Dick chtěl Marianu schovat pod zbytky balónu.

„Myslel jsem, že spíš.“

„Nespím. Plavala jsem… byla jsem daleko… Kde je Kazik?“

„Už mám o něj strach. Trvá mu to dlouho.“

„Tak běž.“

„Kam?“

„Běž za ním, něco se mu stalo, copak to nechápeš?“

„Jak to můžeš vědět?“

„Nevím vůbec nic, je mi hrozně, protože se mu určitě něco stalo.“

„Nemůžu tě tu nechat.“

„Ale mně se nic… nic se mi nestane. Běž.“

Mariana naléhala, jako hypnotizovaná, jako kdyby neviděla Dicka ani ten les těsně před bouřkou, prostě nic, dívala se někam do dálky, celým tím prostorem a v jejím hlase zaznívala tak pevná vůle, až Dicka zamrazilo.

„Jestli začne pršet,“ uvažoval Dick nahlas, „smyje déšť stopy. Když mám jít, tak musím vyrazit co nejdřív.“

„Jdi hned,“ naléhala Mariana, „mohlo by být pozdě, jestli není pozdě už teď.“

Dick poslechl. Nejdřív ale ohnul vrcholky tří nízkých borovic, svázal je provázkem a zvedl na ně Marianu, nebylo to sice příliš spolehlivé lůžko, nad zemí bylo nejvýš metr, ale aspoň na ni nemohou hadi. Mariana to všechno mlčky snášela a pak ještě jednou řekla:

„Běž!“

„Nechám ti tu paprskomet,“ řekl jí Dick.

„To ne, budu potichu, nikdo o mně nebude vědět.“

Strašně špatně se jí mluvilo.

„Má to lehkou spoušť, skoro se ten knoflík nemusí mačkat,“ radil Dick. „Mám samostříl, jsem na něj zvyklý.“

Vložil paprskomet Marianě do ruky. Už nic nenamítala.

„Tak já utíkám,“ řekl Dick.

„Rychle.“

Běžel po Kazikových stopách. Kazik je zanechával úmyslně, lovci to vždycky tak dělají, když jdou sami, a oni se na tom domluvili už v osadě.

I když mu už bouřkový mrak visel doslova nad hlavou a byla skoro tma, všiml si Dick tu nalomené větvičky, tu odkopnutého kamene. Kazik to dělal v běhu, už asi skoro podvědomě.

Dickovi se běželo dobře, půda byla vlhká i když v posledních hodinách nepršelo. Kazik po sobě zanechával otisky chodidel, o boty přišel už v jezeře, teď běžel bos.

Najednou Dick strnul. Ucítil šakalí pach. Nebyl čerstvý, ale šakali tu byli.

Tak tady se Kazik zastavil. Pozorně si stoupal na špičky, taky tedy ucítil šakaly, pro něho to však byl pach bezprostřednější a čerstvější.

Dick zneklidněl ještě víc. Jestliže šakal nebyl sám, musel Kazik pospíchat k obydlí pozemšťanů, pouhým nožem si ten chlapec neporadí ani s jedním šakalem. Dick prošel úzkou úžlabinou a pak pochopil, že šakal sám nebyl. Byli nejméně tři, dva další se blížili ze stran.

Kopec, hromada kamení, krev.

Tady ho dostihli. Tady odrážel jejich útok. Jednoho zabil. To bylo jeho velké štěstí. Dick se rozběhl ještě rychleji. Šla z něho hrůza a les se krčil, uhýbal při pohledu na něho. Les totiž dokázal vycítit, když utíká na nejvyšší míru rozzuřené zvíře, v takovém stavu je nebezpečná i bezbranná koza.