Slyšel jsem Zemi…

9

Planeta neměla jméno.

Jenom číselný kód. Jakýkoli informační terminál o ní předával údaje a neměl potuchy, že lidem je bližší, když se planeta nějak jmenuje. Že je to běžnější.

To ale bývá běžné u planet, které jsou objeveny v dalekém vesmíru a které byly zařazeny do dlouhého seznamu pro průzkum.

Tuhle planetu objevili před několika lety. Přesně jak předepisoval program, byla zde nejdřív ustavena stanice Test. Automatická stanice, která se dostane na oběžnou dráhu, vypustí sondy, vyfotografuje povrch, shodí na ni zkušební sondy a ty shromáždí vzorky vzduchu a půdy. Posléze Test všechny své sluhy shromáždí a vydá se do prostoru, kde ho přijme na palubu mateřský koráb. Tentokrát takový shromážděný materiál prohlédl mladší vědecký pracovník Kirejko, udělal patřičné závěry a všechny materiály o planetě odeslal do archivu, aby se planeta dostala do pořadí.

Kirejko tak mohl posoudit, zda je na planetu třeba soustředit zvláštní pozornost třeba proto, že je na ní rozumný život, nebo že život na planetě je něčím výjimečný, nebo že má zvláštní podnebí a skvělé podmínky pro kolonizaci, či snad proto, že její nerostné bohatství ohromuje svou pestrostí a množstvím.

Kirejko nic takového neobjevil.

Na planetě rozumný život nebyl. V jejích horních šířkách byly vysoké zasněžené hory, v nížinách se prostíraly pod věčnou vrstvou mraků pralesy a v rovníkové oblasti se na tisíce kilometrů táhla rozžhavená poušť. Úhel sklonu osy byl nepatrný, doba oběhu trvala něco přes tisíc dní. Nic výjimečného.

V podstatě tu byly střední šířky, mlžné oblasti lesů a většina horských prérií vhodných pro člověka, ovšem vzdálenost planety od kosmických tras a nedostatek průzkumných skupin v tomto vzdáleném sektoru Galaxie způsobily, že se na ni dočasně zapomnělo.

Není-li na planetě rozumný život a není-li naděje, že se na ní v nejbližších tisíciletích objeví, proč by měla dostávat nějaké jméno?

V krajním případě, uvažoval Pavlyš, když po sobě sklízel pracovní stůl, můžeme planetu pokřtít podle vlastního uvážení, můžeme jí říkat třeba Fialka, pokud ovšem už jiná Fialka v katalogu galaktických těles není.

Uklízení mu nešlo vůbec od ruky. V soupravě chyběla dolní třetina nohy u stolu, bylo tu ovšem o jednu bedničku víc. Všechny bedničky Pavlyš uklidil na místo a z té, co mu zbyla, udělal koš na odpadky. Chybějící noha od stolu se ho už něco natrápila, až ho napadlo uzpůsobit k tomu účelu součást palandy.

Klaudie ten marný boj sledovala a ani trochu se jí to nelíbilo. Nesnášela nepořádek, ať jeho příčinou bylo cokoli.

Pavlyš postavil stůl k okénku tak, aby šedivé světlo věčného pološera na něj dopadalo zprava. Neměl rád, když mu světlo šlo rovnou do tváře.

Klaudie Sunová postavila svůj stolek tak, aby mohla pracovat tváří ke světlu. V její soupravě bylo všechno v naprostém pořádku, nic nescházelo. Pak si začala na stole rozkládat přístroje, byly čisté a leskly se novotou, i když některé z nich byly už na třech čtyřech planetách v podstatně komplikovanějším prostředí, než bylo tohle.

Třetí stůl patřil Sally Goskové, ta zatím nechala všechno v ploché skřínce. Odložila všechny osobní záležitosti na tak dlouho, dokud na stanici nevytvoří patřičné životní podmínky.

Musí být vidět, že tu jsou ženy.

Posádka Klaudie Sunové.

Klaudie Sunová, velitel a geolog expedice. Sally Gosková, radistka, elektronik a kuchařka. Srjobrina Talevová je biolog.

V takovém složení už pracovaly na čtyřech planetách.

Středisko pro kosmický výzkum počítá s tím, že musí zajistit všechny podmínky, aby v průzkumných skupinách nedocházelo k nějakým problémům. Proto sestavují posádky buď z manželských párů, nebo volí skupinu jednoho pohlaví. Kopule na stanici není příliš velká, sprcha a toaleta jsou odděleny od společné pracovny pouze přepážkami z umělé hmoty a mezi odděleními sloužícími jako ložnice jsou přepážky jen do výše dospělého člověka.

Jenomže Srjobrinu Talevovou nenapadlo nic jiného, než si den před výsadkem zlomit stehenní kost.

Kapitán Magellanu Gleb Bauer si jako starý přítel zavolal Pavlyše. Soucitně na něho pohlédl.

„Samozřejmě chápeš,“ řekl, „že skupina Klaudie Sunové je na palubě jako poslední. Všichni ostatní jsou už vysazeni.“

„Srjobrinu můžu pustit nejdřív za měsíc. Je to ošklivá zlomenina,“ odpověděl Pavlyš.

„Tohle mě teď netrápí. Chtěl jsem se tě zeptat, jestli víš, co tam mohou dělat bez biologa.“

„Hm, bez biologa to budou mít těžké,“ kývl Pavlyš.

„Je ti jasné, že jsme jim znemožnili výsadek?“

„Jak to my?“

„Jsme za to odpovědní,“ řekl Bauer, jako kdyby největší díl odpovědnosti ležel právě na Pavlyšovi.

„To jí mám půjčit vlastní nohu?“

„Hele, Slavo, teď není vhodná chvíle na legrácky.“

Je zajímavé, jak rychle se kapitáni při setkání dovedou začít chovat jako kapitáni. Člověka by málem napadlo, že od doby, kdy Bauer chodil jako druhý navigátor po korábu Segeže, uplynula spousta let. Faktem ovšem je, že Pavlyš byl tehdy palubním lékařem a zůstal jím dodnes.

„Tak jak to chceš řešit?“ zeptal se Pavlyš. „Kapitán si vždycky musí vědět rady.“

Bauer se snažil, aby v těch slovech přeslechl ironii.

„Poslouchej, Slavo,“ řekl už v klidu. „Snad tisíckrát jsi mě prosil, abych tě poslal na nějakou expedici, kolikrát jsi říkal, že máš dost věčného vysedávání v téhle konzervě. Je to pravda?“

„To jako chceš, abych šel dělat Talevovou?“

„Ptám se tě, jestli bys nechtěl pomoct našim přátelům průzkumníkům.“

„Ne.“

„A proč?“

„Nedovedu si představit, jak bych pracoval ve skupině se dvěmi ženskými.“

„Vždyť v té skupině bude třiatřicet procent mužů.“

„Klaudie Sunová by mě dokázala sežrat. Netušíš, co se o ní všechno říká.“

„Klaudie je ta nejpříjemnější žena na světě. Za to ručím.“

„Každý má právo myslet si své. Žádal jsem tě, abys mě pustil, když odcházela Satova skupina. Tam byla zajímavá planeta a ty lidi jsem dobře znal.“

„Máš strach z jedné ženské nebo z práce?“

„Řekněme, že z jedné ženské. Vždyť ani ona by s tím nesouhlasila.“

„Takže u tebe je to jasné. Sunová totiž poletí třeba s ďáblem, aby neznemožnila expedici.“

Samozřejmě Klaudie souhlasila, že poletí s Pavlyšem. Jinak by se musela vrátit na Zemi, víc biologů na palubě Magellanu nebylo. Byla skeptická a jak tomu často bývá, Pavlyš bezděčně začal naplňovat její nejhorší předtuchy. Už při vykládání na planetě se rozhodl, že rozbije infraskop, který je možné prakticky shodit z desátého patra a nic se mu nestane. A nikdy večer nedokáže udělat tu nejjednodušší věc, jako je uklidit si stůl.

V každé smečce, včetně té lidské, existuje zcela bezděčně stupnice hodností. Tři lidé stačí, aby to byla smečka. Pavlyšův příchod narušil podřízenost, která se tu vytvořila v průběhu několika let. Možná, že by všechno bylo jednodušší, kdyby Klaudie byla stará mužatka s basovým hlasem a nesnesitelnými zvyky. Klaudie Sunová však ani v nejmenším nepůsobila jako kosmický vlk a velitel průzkumné skupiny. Byla to pohádkově křehká a bezbranná bytost s velkýma trochu šikmýma očima a pevným uzlem černých vlasů rozdělených pěšinkou, které navíc měly tendenci vlnit se, pokud by jim to ovšem jejich majitelka dovolila.

Klaudie Sunová byla z těch žen, které za každých okolností začnou mezi ženami dělat maršála, před vysokými muži však kapitulují a tím se stávají agresivní a nadměrně sebevědomé. Navíc Klaudie občas postrádala smysl pro humor, zatímco Pavlyš tenhle smysl měl vždycky.

Vnitřně tedy před Pavlyšem ztratila odvahu, navenek se však její odpor vystupňoval a to hned, jakmile se jen ukázalo, že do jejího hnízdečka kukačka snesla vejce mužského pohlaví.

Pavlyš měl jako pokračovatel plnit úkoly Srjobriny Talevové, ženy romantické, nepředstavitelně náladové, ale otevřené, veselé, ovšem i neúspěšné. Normální člověk si totiž nemůže zlomit stehení kost v kosmickém korábu. Klaudie však začala hned od začátku srovnávat, někdy dokonce nespravedlivě, nešikovného Pavlyše s ideální pracovnicí a dokonalým člověkem — Srjobrinou. Jako kdyby on byl jejím naprostým opakem.

Jenomže Pavlyš si uměl poradit i v těch takzvaných bezvýchodných situacích, čekaly ho čtyři měsíce na neprozkoumané planetě — tisíce vědců touží dostat se do průzkumné skupiny. Měl šanci zanechat na sebe ve vědě památku, mohl objevit dosud neprobádanou skupinu bakterií nebo nový druh symbiózy. Proč by ne? Co taky může být lákavějšího, když má člověk příležitost uniknout z otravného všedního života na korábu a vrhnout se vstříc dobrodružství? Sám přece Bauera žádal, aby ho poslal s nějakou expedicí, i když člověka ve všech informacích a pokynech ujišťují, že opravdová průzkumná stanice musí pracovat bez výjimečných událostí, že dobře zorganizovaná práce vylučuje neúspěch a každý výjimečný případ by se tím pádem stal obyčejným neúspěchem… Stručně řečeno, čtyřicetiletý palubní lékař Vladislav Pavlyš, v podstatě schopný s zvídavý, jen trochu víc ctižádostivý, který však neztratil chuť do života, opustil palubu kosmického křižníku brázdícího vesmírné moře a víceméně dobrovolně se vylodil na pevnině neobydleného ostrova ve společnosti dvou krásných dam. Jedna z nich — Sally Gosková — byla zpěvačkou, druhá se rozváděla. Teď už zbývalo jenom si ověřit, jestli jsou na neobydleném ostrově kokosové palmy, tygři a Pátkové.

V tomto místě jeho úvah součást postele použitá k opravě stolu zaskřípala, zasunula se do trubky nohy u stolu a nesmírně šikovně se přitom vyhnula všem Pavlyšovým pokusům zachytit stůl, který se dokonale složil uprostřed místnosti.

Klaudie trochu podrážděně sledovala, jak se její nový biolog plazí po zemi a sbírá své poklady. Sally mezitím vyhlédla z kuchyně a řekla hlasem trochu lítostivým, to Pavlyšovi, a trochu bázlivým, to bylo určeno pro Klaudii:

„Třeba bychom teď mohli tu nohu podložit skříňkou, Slava si pak uřízne nějakou větev a vyrobí novou nohu, ne?“

„To jistě,“ suše odpověděla Klaudie, aniž pohlédla na své podřízené, dívala se ven okénkem na les zahalený do zšeřelé mlhy. „Ještě tak na stanici zavléct místní mikroflóru.“

„Jeden kluk,“ ozval se Pavlyš, kterého nepodráždila ani tak Klaudiina slova, jako spíš tón, kterým byla vyslovena, „přivlekl domů krokodýla, který dědečkovi ukousl prostředníček.“

„Můj muž…“ řekla Klaudie z ničeho nic, pak se kousla do rtů a odmlčela se.

„Nech toho, Klaudie,“ řekla Sally.

„Proč bych toho měla nechávat? Ať to ví.“

Klaudie se podívala Pavlyšovi do očí. Panebože copak jsem mohl něco tušit? Měl dojem, že její muž snad zahynul na nějaké příšerné planetě.

„Můj muž,“ pokračovala Klaudie, „se kterým jsem se rozloučila před šesti lety, bezmála zlikvidoval expedici do souhvězdí Corrak, protože lehkomyslně přivlekl na stanici místní zvíře.“

Poté jsem se s ním samozřejmě rozloučila, v duchu dokončil za ni další větu Pavlyš, protože ona sama nemohla přenést přes srdce tak do nebe volající porušení nařízení a předpisů. Nahlas však už jenom dodal:

„Slibuju vám, Klaudie, že v životě nepřinesu na stanici jediné místní zvíře.“

Klaudie trochu ulehčeně vydechla, zřejmě ten slib vzala nesmírně vážně.

Pavlyš vzal skřínku, kterou už Sally stačila vyprázdnit, a podložil jí stůl.

Pavlyš usedl ke stolu. Křeslo ho poslušně objalo. Pohlédl vpravo. Sklo výhledového okénka se orosilo. Pavlyš je otřel. Nestačil si však prohlédnout les, protože dešťová vlna se sněhem se opřela do skla a šedivé kmeny stromů se zachvěly.

„Na okna budeme muset dát stěrače,“ sdělil Pavlyš Klaudii. „Bez nich člověk ani nemůže obdivovat místní krajinu.“

„Uvažovala jsem o tom dávno,“ řekla Klaudie, „už při minulém výsadku. Jenomže my samy je neuděláme.“

Pavlyš si povzdechl. Měl štěstí na velitelku výsadku, která všechno bere vážně.

Sněžilo hustěji. Vločky odevzdaně narážely do okénka a stromy definitivně zmizely za špinavou clonou.

„Hlášení o počasí ještě nedávali?“ zeptal se Pavlyš.

„Jaké hlášení?“ divila se Klaudie a teprve po chvíli si uvědomila, že jde o vtip. „Nechte těch hloupostí!“

„Takhle člověk nemá ponětí, co si vzít na sebe, až půjde ven.“

„Vezměte si skafandr s biologickou ochranou,“ smrtelně vážně pronesla Klaudie. „A ten skafandr za hranicemi stanice nikdy nesundáte.“

„Hm, tak hlášení o počasí nebude.“ Pavlyš si v té chvíli uvědomil, že si nedokáže poručit, aby neprovokoval. Měl chuť Klaudii pořádně naštvat.

Sally se uchechtla. Vtom něco zasyčelo.

„Jé! Uteklo mi mléko,“ zahlaholila.

„Pavlyši, my dva máme naprosto odlišný názor na svět,“ řekla Klaudie. „Vy si musíte pořád z někoho dělat legraci, hraničí to s recesí. A recese je nepřípustné riziko. Riskovat v tomhle případě je nesmírně nebezpečné. Na vašem nepovedeném vtípku může záviset osud celé stanice.“

„Všechno začnu brát smrtelně vážně,“ povzdechl si Pavlyš.

Ozval se bzučák a přerušil rozhovor. Sally požádala Klaudii, aby ji vystřídala u plotny, a sama spěchala k vysílačce. Volal koráb Magellan. Vzdaloval se po své dráze a na několik hodin, až dojde k velkému skoku k další planetě, bude spojení přerušeno. To bude trvat čtyři měsíce. Kosmické spojové stanice se dávají jen na velké koráby a velké stanice. Průzkumné expedice proto tak vybaveny nebyly. Znamenalo to i určité riziko. Výsadkáři se s tím museli smířit. Gravitační vysílač by zabral celou kopuli.