Slyšel jsem Zemi…

20

Byl třetí den po odletu balónu. Osada žila na první pohled jako předtím, v jejím životě však bylo napjaté očekávání.

Bylo teplo jako na konci léta.

Oleg seděl v dílně se Stařešinou a Sergejevem.

„Vypadá to špatně,“ řekl Sergejev, který za poslední tři dny viditelně pohubl a sešel. „Kdyby měla cesta normální průběh, za den dva by tam doletěli a dneska bychom už měli hosty.“

„Není vyloučeno, spíš je to dokonce pravděpodobné,“ oponoval Stařešina, „že přistáli někde v lese a nemohou najít tábor expedice. V lese to není nic snadného.“

„Se všemi těmi variantami jsem počítal,“ odpověděl Sergejev.

„Tak dobře,“ kývl. „Co uděláme?“

„Nejspíš bychom měli jít do lesa,“ navrhl Stařešina. „Jestli přistáli, víme přece, kterým směrem letěli, najdeme je.“

„Správně,“ souhlasil Oleg. „Půjdu já, ano?“

„To není zrovna chytré,“ odpověděl Sergejev. „Uvažujte. Mohl se změnit směr větru a mohlo je to zanést stranou. Daleko stranou.“

„Kdyby viděli, že je to zanáší, přistáli by.“

„Nemuseli to stihnout… A les je to obrovský. Kdyby přistáli blízko nás, vrátili by se. V lese se vyznají.“

„Mohli také pokračovat dál pěšky.“

„Tím hloupější by bylo hnát se za nimi lesem.“

„Co když ale museli to… jak se to řekne?“

„Nouzově přistát?“ napověděl Stařešina. Pak zakašlal. Na první pohled bylo vidět, jak strašně sešel. Dříve byl starý jen podle jména. Oleg nikdy nespojoval tohle jméno s pojmem stáří. Navíc do té doby staré lidi nikdy neviděl. Ti, co zemřeli, se vysokého věku nedožili. Teď se zadíval na Stařešinu a byl mu jasný smysl slova stařec. Dokonce vetchý stařec. Stařešinovi slzely oteklé oči uprostřed vrásčité pavučiny, jeho jediná ruka se mu chvěla, hrbil se, při chůzi tahal za sebou nohy. Byl starý.

„Co když museli nouzově přistát?“ Oleg zavrtěl hlavou, aby zahnal ošklivé myšlenky na stáří, které mu bránily v přemýšlení, vždyť Stařešina může zemřít a on také zestárne, budou se mu chvět ruce a zemře… „Co když…“ Oleg to ani nemohl vyslovit, ale přemohl se:

„Co když jsou v nouzi, co když se ztroskotali a potřebují pomoc?“

„Kde tu pomoc potřebují? Ukaž mi, kde?!“ tvrdě vyjel Sergejev.

„Dojdeme k řece, půjdeme směrem, kterým letěl balón. To je čtyři pět dní.“

„A kdo tam půjde?“ zeptal se Sergejev. Najednou se jeho hlas chvěl zlostí. Oleg pochopil, že ten stav je způsoben vlastní bezmocností. Všechny své i Olegovy nápady zvážil, všechno propočetl a současně zavrhl, i když i on by chtěl jít za aeronauty a hledat je v nekonečném lese. Jenom nesedět tady a čekat.

„Já půjdu,“ prohlásil Oleg. „Půjdeme spolu. A můžeme vzít ještě Fumiko. Vyzná se v lese.“

„To je velmi náročná výprava,“ namítal Sergejev. „Na tak dlouho se nikdy nevypravil do lesa ani Dick. Nemáme skoro žádné zásoby potravin, všichni mají hlad, ještě že se to zazelenalo na Vajtkusově zahradě, jsou to vitamíny.“

Oleg neměl začátky léta rád, to měli vždycky všichni hlad. Zvěř v té době ještě žádná nepřicházela, hub bylo málo. Rostlinstvo se teprve začalo zelenat. Kristýna říkala, že osada převzala od křesťanů staré zvyky — velký půst. Na prahu léta lidé kdysi také hladověli, když jim docházeli zásoby a náboženství se tenhle hlad hodil, říkalo se tomu půst a během něho se nesmělo moc jíst. Vlastně to ani nebylo možné.

„Nemáme si ani co vzít s sebou, všechno, co jsme měli, jsme dali do balónu. Je to tak?“ promluvil Stařešina.

„Něco zabijeme v lese, neztratíme se…“ A vůbec, copak teď na něco takového můžeme myslet?“

„Vždycky, když člověk myslel, tak se mu to vyplatilo.“

Oleg pohlédl na Stařešinu, čekal, že ho podpoří, ten však mlčel.

„Teď ale jde o naše lidi… Co když jim je zle?“

„Žijeme vedle smrti od rána do večera,“ prohlásil Sergejev. „Kdybychom tě teď s někým dalším poslali do lesa bez naděje na úspěch jenom proto, že se o ně bojíme, mohlo by to znamenat tragédii pro celou osadu. A osada je na prvním místě, nikoli my s Borisem, dokonce ani ty ne, ale těch deset dětí je na nás závislých. A dejme tomu, že odejdeme do lesa. Kdo zůstane v osadě?“

„Spousta lidí,“ ujišťoval Oleg. „Stařešina, Vajtkus, ženy, Liz. Bude jich dost.“

„Vajtkus je starý a slabý, Stařešina taky, v osadě nezůstane jediný ochránce, dokážeš to pochopit?“

„Ne, nemáš pravdu,“ řekl Stařešina. „Když je třeba, pořád se ještě dovedeme otáčet.“

„Jestli si nedokáže poradit s lesem Dick s Marianou,“ pokračoval Sergejev, jako kdyby ho neslyšel, „pak my s Olegem nemáme moc velkou šanci nalézt je a pomoci jim. Zato máme mnohem větší šanci dostat se ke korábu. Na to jste zapomněli?“

„Koráb počká,“ umíněně pokračoval Oleg. „Čekal už dost dlouho, tak to ještě chvíli vydrží.“

„Zapomněls, proč jsme tě nepustili na výpravu balónem? Protože ty musíš dorazit ke korábu, rozumíš?“

„A když půjdu ke korábu, kdo bude chránit osadu?“ Oleg hned objevil slabé místo v Sergejevově logice a chytil se ho. „No kdo? Sám jste to přece říkal. A teď mám sedět a čekat?“

„Drží nás u krku nutnost, nevyhnutelnost,“ řekl Sergejev. „Vždycky jsme byli mezi dvěma zly, někdy mezi třemi, mezi spoustou zel. A zůstáváme lidmi, protože vždycky myslíme, protože vždycky žijeme společně…“

„A teď nejdeme na pomoc Marianě!“

„Ale mlč už sakra!“ rozzlobil se najednou Stařešina. „Myslíš, že jsou takové úvahy pro Sergejeva lehké? Jsi dospělý a jsi náš nástupce. Jsi dědic malého království. Spoléháme na tebe. A ty se najednou začneš dohadovat jako kluk. Jsi do Mariany zamilovaný.“

„Cože?“ Oleg se doopravdy naštval. „Nic takového není pravda.“

„To je vidět,“ usmál se Stařešina, „jenom jsi o tom neměl sám dlouho potuchy. Teď ti to snad došlo, proto se stavíš na zadní.“

„Dobrá, nemá přece smysl se hádat,“ uklidňoval je Sergejev a vstával. „Křičíte na celou osadu.“

Oleg se od nich odtrhl.. Jestli je nebo není zamilovaný, to slovo je samo o sobě hloupé, jich se to netýká. Už si byl jist, že dnes v noci uteče z osady, uteče a sám je najde. I kdyby měl jít pět nebo třeba deset dní, i kdyby se proti němu spikly všechny lesní obludy, on Marianu a Kazika najde. No a Dicka taky. Musí se jenom ovládnout a teď se s nimi nehádat. Balónem odletět nesměl, nemohl se s nimi přece prát! Ale v odchodu do lesa mu nikdo nezabrání.

„Spoléhám teď na tvůj rozum, jak se ukázalo, trochu ho máš,“ říkal Stařešina. Oleg ho neměl chuť poslouchat, ale nějak se mu to nedařilo. „Cestu ke korábu známe a relativně, opakuju relativně, je to cesta bezpečná. Teď je tak teplo, že bychom mohli vyrazit třeba zítra. A tohle je tvá cesta, Olegu. Je to tvůj osud a současně i osud osady. I kdyby se stalo něco tragického s mou dcerou…“ Řekl naschvál ‚s mou dcerou', abych to pochopil, napadlo Olega. „Jestli žádná expedice na téhle planetě není a nikdo nás nenajde, budeme připraveni na nejhorší. Zůstane nám koráb. A taky ty. Rozumíš tomu teď?“

„Rozumím,“ opakoval Oleg jako ve škole.

„Ale houby tomu rozumíš,“ řekl Stařešina. „Nejsi schopen pochopit, že nepatříš sám sobě. Že v životě nastávají chvíle, kdy člověk nemá právo patřit jen sobě. Tak tomu bývá vždycky, když na jeho jednání závisí osud jiných.“

„No dobře, už toho nechme,“ řekl Sergejev. „Zvážíme to.“

Navečer se rychle setmělo, matka byla u Lindy, žily společně. Oleg vzal malý pytlík, vyškrábal z krabice na polici poslední mouku a sladké kořínky, nic víc už doma neměli, pak si nabrousil nůž. Mohl si samozřejmě vzít i samostříl, ale ten by mu překážel, musí jit velmi rychle, téměř před každým dravcem se v lese dá utéct. Olegovi v té chvíli seděla v týle umíněnost. Bylo mu jasné, že není v právu, že pravdu mají starší, avšak v té jejich pravdě byla jakási krutost, se kterou se Oleg nedokázal smířit. Vždyť on přece neodmítá jít ke korábu, vydá se tam však až později, ti v lese čekají, že jim někdo pomůže, a my si tu klábosíme. Představoval si, jak půjde rovnou k bažinám, k řece. Tam je volné prostranství, on sám tam nikdy nedorazil, ale vyprávěl mu o tom Dick, a jestli se jim podařilo doletět k řece, půjde po břehu a určitě na ně narazí. Nebál se, ani kdyby musel jít v noci sám do lesa, kde to vůbec nezná. Kdyby mu o tom ovšem řekli za normálních okolností, měl by strach. Teď však bylo nejdůležitější nepozorovaně se dostat z osady a dojít za noc tak daleko, aby ho už nedohonili a nepřinutili k návratu.

Večer se snad zastavil. Oleg zažehl světlo v misce, naplnil ji tukem, otevřel učebnici, kterou prošel už třikrát. Sergejev mu uplácal z hlíny velké modely ovládacího pultu, aby si to všechno dokázal pořádně představit, ale Oleg si musel teprve teď dokázat, že se tím útěkem nezříká cesty ke korábu, že ji jen trochu odkládá. Dokonce si s sebou chtěl učebnici vzít, ale pak si uvědomil, že na čtení nebude mít čas. Pytlík strčil pod stůl, usedl ke stolu a pročítal příručku o obsluze přístrojů dálkového spojení, ale nevnímal jediné slovo.

Klaudie vyměnila všem třem ve stanici ložní prádlo. Pavlyšovi sama ustlala, i když ji o to nežádal. Čisté prádlo vonělo levandulí.

„Dobrou noc,“ ozval se Pavlyš.

„Dobrou noc,“ odpověděla za přepážkou Sally.

„Tak už spěte,“ udělala tečku Klaudie.

Celí se chvěli u vstupu do dutiny, marně se pokoušeli zahřát, ve tmě se nedá nasbírat dříví na oheň. Sami pořádně nevěděli, co se vlastně stalo, ale když voda stoupla o více než dva metry a když se z posledních sil přidržovali za výstupky ve stěně, když plavali v naprosté tmě studenou vodou, když se kolem nich naprosto lhostejně vznášel fosforeskující lívanec, najednou se černá přepážka zvedla a voda, která se nahromadila v dutině, se s hukotem prodrala ven a bylo slyšet, jak se v celé své váze někde daleko dole na zemi roztříštila.

Doplazili se ven na rozdvojenou větev, ruce a nohy je už téměř neposlouchaly. Přitiskli se k sobě a seděli tak, dokud neusnuli. Nikdo nepromluvil. Přitom je trápil strašný hlad.

„Spíš?“ zeptala se Liz, když vstoupila do chatrče.

Oleg se odtrhl od knížky. Podařila se mu natolik se začíst do obsahu, že se v duchu ocitl v korábu, ve spojové kabině.

„Ne.“

„Učíš se? Neruším tě?“

„Ani ne. Matka tu ale není, je u Lindy.“

„Já přišla za tebou.“

„Proč.“ No tohle mu ještě scházelo!

„Našla jsem takovou rostlinu,“ řekla Liz. „Roste u ohrady. Nádherně voní. Natřela jsem si s ní ruce. Přivoň si.“

Panebože, čichat k ruce!

„Nestačil však nic říct, protože Liz mu položila ruku na obličej, až ho málem udusila, i když to udělala něžně. Ruce ji příjemně voněly, nebylo to ale nic zvláštního, tuhle rostlinu Mariana často trhala a sušila. Dělala z ní vodičku na obklady proti zápalům a zánětům.

„Je to příjemné, viď? To jsem našla sama.“

„Mariana má takové rostliny celý pytlík,“ řekl suše Oleg.

Liz neodpověděla. Buď se urazila, nebo přemýšlela co dál. Usedla vedle Olega na lavici, takže Oleg cítil její teplo. Rozpuštěné vlasy jí ležely na ramenou.

„Bojíš se o ně?“ zeptala se Liz.

„Ty snad ne?“

„Já taky. Já se vždycky bojím o každého,“ přiznala Liz.

„Jak jen někdo odejde do lesa, už mám o něj strach. Mě bys nikdy do lesa nedostal, ani za nic.“

„Já vím,“ řekl jí Oleg.

„Máš strašně dlouhé vlasy, že by sis je mohl splétat. Já tě ostříhám, chceš?“

„Ale ne, ostříhá mě matka.“

„Já jsem tak rozrušená,“ pokračovala Liz.

„A proč?“

„Sama nevím.“

„Tak si jdi lehnout,“ poradil jí Oleg.

„Ještě je moc brzo. A ke všemu se strašně nudím, ani si nedovedeš představit jak. Ty máš pořád co dělat, ale já musím pořád sedět s tou bláznivou Kristýnou. Nudím se, a tak jsem přišla k tobě. Také se bojím o Dicka. I o Marianu s Kazikem. Teď jsou nejspíš v lese. Nebo třeba našli už tu expedici. Co myslíš?“

„Kdyby ji našli, už by tu byli.“

„Tady se přece nedá vůbec žít zajímavě,“ posteskla si Liz. „Sám dobře víš, jak se tu nudím, a ty si mě ani nevšimneš.“

„Mě to s tebou nebaví,“ odsekl Oleg.

„A s ní ano?“

„S ní ano.“

„Povídáme si tu jako malé děti,“ řekla Liz. Přešla k dřevěné palandě a usedla na ni. „Tady je to měkčí,“ oznámila.

„Proč jako malé děti?“

„Protože musíme myslet na budoucnost. A to ty neumíš. Jistě proto, že jsem starší.“

„Ale vždyť jsi skoro stejně stará.“

„Tomu ty nerozumíš, Oležku, jsi skoro pořád ještě jako kluk. Lítáš po lese, stavíš balóny, ve skutečnosti jsi už velký a dovolíš klidně, aby s tebou jednali jako s malým klukem.“

„Ty něco víš?“

„Nevím nic, ale cítím to. Cítím, že už jsem dospělá.“

„To je přece tvoje věc.“ Olegovi bylo najednou trapně, že spolu o takových věcech mluví. „Mě se to netýká.“

„Škoda,“ odpověděla a odmlčela se.