Slyšel jsem Zemi…

31

Sally si shora vybrala větší prostranství vymezené napůl svalenou ohradou. Na tom volném místě rostlo pár nízkých keřů, bylo vidět kostrbaté řádky na záhonech, skvrny louží, v nichž se zrcadlily mraky.

Pak si Sally všimla chatrčí, v nichž lidé žili. Pokřivené ubohé domečky se táhly ve dvou řadách podél špinavého pruhu ulice. Ten pruh zatáčel k průchodu v ohradě a dělil se na dvě cesty, z nichž jedna mířila k šikmým střechám. Nad jednou takovou střechou stoupal dým. Kdyby nějaký malíř měl vyjádřit ubohost a nicotu, kde také člověk může žít, pak by si něco tak smutného určitě nedokázal vymyslet.

Člun přistál u krajní chatrče.

Sally vyplula motor a pohlédla na Dicka, čekala co řekne. Ten však mlčel. Dívala se na něho a cítila se provinile, protože měla na sobě skafandr, který si nesměla svléknout. Dick se na ni pomalu otočil a zadíval se jí upřeně do očí. Jeho oči hořely vzrušením, avšak ústa měl sevřená a Sally připadala zlá. Bože, ty bys potřeboval pod sprchu a pořádně vymydlit! Promodralá bledá kůže byla příliš dobře ukryta pod vrstvou špíny a potu. Dlouhé černé vlasy se mu lepily na tváře. Dickovi bylo v kabině horko bylo mu strašně špatně od žaludku a ze všech svých sil se snažil nedat té čisté ženě najevo, jak příšerně mu je. Sally to ovšem nemohla tušit.

Dick začal tahat za dvířka k sobě, Sally se naklonila a pomohla mu. Dick vyskočil.

Sally vystoupila za ním.

Pak uviděla děti. Utíkaly blátem, loužemi, polonahé, rozcuchané, bosé. Křičely a mávaly rukama.

V patách jim běželi dospělí. Tři nebo čtyři ženy, pak muž s obrovským zrzavým plnovousem, který mu zakrýval celou tvář, jenom červený nos mu vyčníval a nad ním svítily modré oči. Jedna z žen v dlouhém kožešinovém kabátě byla tlustá, Sally se stačila podivit, jak v tomhle prostředí člověk může být tlustý. Pak viděla vysokého hubeného starce s jednou rukou, který se belhal o holi. Otevřely se dveře krajní chatrče, odtud vyšlo děvče se světlými vlasy a vedlo slepou ženu. Sally hned pochopila, že je slepá, protože volnou ruku měla před sebou nataženou, bála se, že do něčeho narazí.

Sally stála a čekala, až k ní doběhnou, a bylo jí hrozně při pomyšlení, že odtud mohli odletět a ty lidi tu nechat.

Pár kroků od Sally se všichni zastavili. Nastalo ticho. Dívali se na ni jako na něco neskutečného. Bylo to dlouhé mlčení, trvalo snad celou věčnost.

Sally viděla, že tlustá žena pláče. Nevydala při tom ani hlásku, polykala slzy a prsty si přejížděla po prsou, jako by hledala knoflíky.

Sally pozorovala děti. Bylo jich hodně, nějak nedokázala pochopit, jak lidé v takové špinavé díře mohli plodit děti. Bylo v tom něco živočišného, ponižujícího. Ještě nic nechápala, neviděla v osadě pokračování Země, ale hrstku umírajících a trpících, které postihlo neštěstí.

Napjaté ticho přerušila slepá žena se spletenými, až do pasu dlouhými vlasy, které kdysi měly barvu pšenice.

„Kde jsou?“ zeptala se hlasitě. „Oni skutečně přiletěli?“

„Dobrý den,“ řekla na to Sally. Nejhorší ze všeho bylo říci první slova. První slovo.

„Kde je Kazik?“ zeptala se tlustá žena. „Nestalo se mu nic?“

„Ti dva zůstali tam, teto Vando,“ řekl Dick. „Vyléčí je, slíbili to.“

„Jejich životy jsou mimo nebezpečí,“ dodala Sally.

„A co Oležek? Kde je Oležek? Šel do hor!“ vykřikla najednou stará hubená žena. „Musíte ho dohnat. Prosím vás.“

„Počkej, Irino,“ řekl jednoruký stařec s holí. „Jmenuji se Boris,“ pokračoval. „Jsem tu něco jako stařešina. A jménem nás všech bych vám chtěl poděkovat…“

Dick rychle poodešel za chatrč, aby se vyzvracel. Nikdo si toho nevšiml.

Sally se vítala postupně se všemi. Každý jí podával ruku a představoval se. Dokonce i malé děti. Byla ráda, že si nevzala rukavice, když odlétala ze stanice.

„Pokud nejste příliš unavená,“ řekl jí jednoruký stařec, „byli bychom rádi, kdybyste mohla zaletět do hor. Je tam Oleg se Sergejevem. Šli k Pólu, aby s vámi navázali spojení. V horách je ale špatné počasí.“

Nesměli ztrácet čas. Za dvacet minut člun znovu odstartoval.

Dick se už cítil lépe, letěl se Sally. Znal cestu od osady k Pólu, kterou už jednou prošli. Bylo jich hodně, kdo chtěli letět pro Sergejeva a Olega do hor, zvláště děti, Olegova matka se do člunu přímo drala, ale Stařešina prohlásil:

„To nejde, Irino. Zařídí to bez tebe.“ Otočil se na Sally a požádal ji: „Vraťte se co nejdřív.“

Řekl ta obyčejná slova tak nějak příliš vážně, snažil se za každou cenu zachovat nejen svou důstojnost, ale důstojnost celé osady. Stál vzpřímený, Dick ho tak ještě nikdy neviděl stát. Jedinou rukou se opíral o zahnutou část hole. Děti přestaly žadonit a skákat kolem člunu. I Olegova matka pomalu odstoupila od člunu.

„Dobře, Borisi,“ řekla Sally, „vynasnažíme se je najít co nejdřív.“

Pak člun odstartoval a Sally řekla Dickovi, který teď už byl jejím starým známým:

„Jsem vrták, vzala jsem s sebou bonbóny pro děti a zapomněla jsem jim je dát.“

„Večer si je vezmou k čaji,“ řekl Dick. Už mu bylo dobře. „A kde jsou ty bonbóny?“ zeptal se.

„Sáhni za sebe trochu dolů,“ odpověděla mu Sally.

V té době už člun nabral patřičnou výšku a Dick si nakonec žádný bonbón nevzal.

„Vidíš ty červené skály? Tam se musíme dostat. Za nimi je jeskyně. Tehdy jsme tam přenocovali. Nespěchej tolik, ztratil bych cestu.“

Člun tedy letěl pomalu. Vznesl se nad úžlabinu, v níž bublal ledový potok. Válela se tu mlha, úžlabina byla zavalena sněhem a Dicka napadlo, jak těžko se Olegovi muselo jít.

Člun se dostal na náhorní plošinu. Dick poznal místo, kde našel polní láhev s koňakem, pak přišlo místo, kde zahynul Thomas.

„Tady zemřel Thomas,“ řekl Dick. „Olega kousla sněžná blecha, Thomas ho chtěl zachránit a sám pak spadl.“

Sally přikývla, i když o Thomasovi slyšela prvně v životě. Tušila, že tuhle historii vyslechne ještě víckrát a Thomas jí bude blízký jako všichni živí.

Člun letěl asi ve sto metrech nad sněhovou plání, pak sestoupili ještě níž, dostali se do hustých mraků, ale Sally měla strach, aby lidi nepřehlédla.

„Ti musí být dál,“ uvažoval Dick. „Už musí být kousek od Pólu. A jestli došli až k němu, nevadí, nějakou dobu se tam zdrží.“

Sally málem Dickovi řekla, že chtěli Pól vyhodit do vzduchu. Ale neudělala to. Nemusel by to pochopit. Jak by také mohla vysvětlovat platnost předpisů a nařízení člověku, který vyrostl v lese?

Za několik dalších minut se vynořili z mraků. Zářilo tu modré nebe a hvězdy nad hlavou. Bylo vidět široko daleko.

Dick byl klidný. Čekal, až se objeví Pól.

Koráb ležel v kotlině přesně jako před rokem.

Člun nad ním zakroužil. Po lidech nebylo nikde ani stopy.

„Třeba jsou uvnitř?“ řekl Dick. „Je přece zima.“

Sally přistála hned vedle vchodu. Vedly odtud schůdky, které tu nechal lehkomyslný Pavlyš. Ještě že je tak lehkomyslný, pomyslela si.

Oběhla spolu s Dickem koráb, nahlédli do ovládacího úseku a do skladu, pak sestoupili k oddělení, kde stál planetární člun, protože Sergejev s Olegem mohli být uvnitř a pokoušet se navázat spojení.

Nenašli však nikoho.

Vyšli ven. Dick se mračil. Kolem dokola se prostíralo zlověstné kosmické ticho.

„Budeme hledat dál?“ zeptal se Dick, protože se obával, aby Sally neřekla, že je unavená a že se musí vrátit. Vždyť Oleg i Sergejev jsou pro ni cizí lidé.

„Počkej,“ řekla Sally, „nejdřív zavoláme na stanici.“

Řekla Pavlyšovi, že byla v osadě a teď že letěla k Pólu. Lidi tu však nenašla. Pak se zeptala, jak se vede dětem. Dick se uchechtl: copak byla Mariana nějaké dítě? Je to legrační. Pavlyš odpověděl, že je všechno v pořádku, a dodal:

„Leťte co nejrychleji sem. Vystřídám tě.“

„Já ale nejsem unavená.“

„Mám biohledač. Na to jsi zapomněla? Bez něj je nenajdete. Mohou být zasypaní sněhem, mohli zabloudit v mracích.“

„Máš pravdu,“ souhlasila Sally.

„Co že to má?“ zeptal se Dick s nadějí v hlase.

„Přístroj, který dokáže najít organickou látku.“

Sally napadlo, že to řekla příliš odborně, než však stačila něco dodat, tak Dick stručně řekl:

„Já tomu rozumím.“

Rozuměl tomu doopravdy. Vajtkus jim ve škole přednášel chemii.

Člun se prudce vznesl nad kotlinu.

„Chtěl bych tě poprosit, abychom neletěli rovně,“ řekl Dick. „Nejdřív uděláme nad horami okruh.“

„Pavlyš má pravdu, s biohledačem to bude snazší.“

„Já vím,“ přitakal Dick.

„Dobře,“ kývla na to Sally.

Souhlasila s Dickem. Nikdo z nich to nevyslovil nahlas, ale oběma bylo jasné, že jestli ti dva zabloudili, pak může být v takovém počasí každá minuta osudná. Samozřejmě že kdyby na Sallině místě byla Klaudie, nikdy by nesouhlasila s takovou ztrátou času při kroužení nad sněhovými údolími. Dokázala by, že pro zbloudilé bude prospěšnější, když ztratí půlhodinku a doletí nejdřív do stanice pro biohledač. Sally však nebyla tak uvážlivá. A tak letěli opět nízko, létali ze strany na stranu, pročesávali několik kilometrů široký pás.

A udělali dobře.

Když sestoupili ke spodní hranici mraků, bylo jim jasné, že musí pátrání přerušit. Bystrý Dick však najednou spatřil daleko vpravo na sněhu tmavý bod.

„Otoč!“ vykřikl.

Bod se ani nepohnul. Sally ho také viděla, prudce změnila směr letu, až se Dick jen taktak udržel v křesle.

Bod jim rychle rostl před očima, konečně si všimli, že se pohnul. Byl to podivný beztvarý chumel, který se stále zvětšoval. Když k němu sestupovali, zjistili, že to jsou dva lidé, kteří padali a znovu vstávali, podpírali jeden druhého, vypadali jako jedna bytost.

Když člun přistál na sněhu asi dvacet metrů před Sergejevem a Olegem, ti dva ho ani neviděli, jak je oslepil sníh, přímo před očima Dicka a Sally, kteří vyskočili z člunu, oba znovu padli a s nesmírnou námahou a s otupělým křikem se pokoušeli pokleknout.

„Olegu!“ křičel Dick a vrhl se okamžitě ke zmítajícímu se klubku těl. „Olegu! Jsem tu! Slyšíš mě?! Olegu, to jsem já! To jsme my, Olegu! Přiletěli jsme!“

KONEC