Slyšel jsem Zemi…

7

Za soumraku dorazili ke skalám. Přesně podle Thomasova odhadu.

Les se netáhl až ke skalám, jejichž rudé klíny vybíhaly z lysého, skvrnami pokrytého údolí, chuchvalce nízkých oblaků přelétaly tak nízko, že jim ostré špice skal páraly břicha a mizely v šedivé mlžné cloně. Thomas řekl, že v jeskyni, ve které posledně přenocovali, je sucho a že není těžké k ní dorazit. Po pěti hodinách rychlé chůze mělkými bažinami byli všichni, s výjimkou Dicka, unaveni. A kdyby i byl Dick unaven, nikomu by to neřekl. Jenom cenil zuby.

„Tehdy byla větší zima,“ řekl Thomas. „Byli jsme přesvědčeni, že se v zimě snáze dostaneme se přes bažiny. Ale průsmykem se nadalo projít. Pamatuju se, jak jsme tudy šli a jak nám to pod nohama chroupalo, byly první mrazíky.“

Mezi chodci a skalami ležela bělavá kulatá skvrna asi dvacet metrů v průměru.

„Tady to chroupalo taky?“ zeptal se Dick, který šel jako první. Prudce se zastavil na okraji skvrny, jejíž povrch se leskl jako kůra borovice.

„Ano.“ Thomas se zastavil vedle Dicka. Oleg zůstal pozadu. Před hodinou vzal Marianě batoh, aby se neunavila. Mariana mu ho nechtěla dát, Dick se zašklebil, ale Thomas řekl:

„To je správné. Zítra ti pomohu já. A pak Dick.“

„A proč?“ řekl Dick. „V noci vyndáme všechno zbytečné, rozdělíme to do batohů, nikdo to ani nepozná a Mariana na tom bude líp. Měli jsme na to myslet dřív. Chystali jsme se dva měsíce, ale tohle jsme nedomysleli.“

„A kdo to vlastně měl domýšlet? Ty jsi stejný myslitel, jako všichni ostatní,“ poznamenal pro sebe Oleg. A táhli toho požehnaně. Třebaže Dick říkal, že o jídlo nemusejí mít strach, že se jim o ně postará, je přece lovec. Přesto s sebou vzali i sušené maso, kořínky, sušené houby a ta největší zátěž bylo suché dříví, bez něho nikdo neuvaří vodu, nezažene zvěř.

„Víte, čemu se to podobá?“ řekla Mariana, když dohnala muže. „Klobouku houby. Té největší houby.“

„Je to sice možné,“ prohlásil Dick, „ale raději to obejdeme.“

„A proč?“ zeptal se Oleg. „Budeme se muset škrábat po suti.“

„Já to vyzkouším, můžu?“ řekla Mariana, poklekla a vytáhla malý nůž.

„Co chceš dělat?“ zeptal se Thomas.

„Kousek uříznu. A čichnu si k tomu. Kdyby to byla jedlá houba, dovedeš si představit, co by to znamenalo? Celá osada by se jí najedla.“

„Nemá smysl to řezat,“ řekl Dick. „Mně se ta tvá houba nelíbí. A taky to vůbec není houba.“

Mariana už ale zapíchla nůž do okraje skvrny. Nic však neodřízla, tak tak, že stačila vytáhnout nůž. Bílá skvrna se najednou nafoukla, zachvěla a jako vlna se řítila na Marianu. Dick prudce strhl děvče k sobě a oba se svalili na kameni. Thomas odskočil vzápětí po nich a zvedl samostříl. Dick seděl na kamení a chechtal se.

„Abys ji mohl zabít, na to bys musel mít střelu velikou jako dům. A možná že ještě větší.“

„Já jsem říkala. že to je houba,“ řekla Mariana. „Zbytečně ses polekal, Dicku. Voní jako houba.“

Po bíle skvrně přebíhaly křeče ve vlnách, vytvořily se pokaždé uprostřed a rozbíhaly se k okrajům, jako kdyby to byly kruhy na vodě, do níž se hodí kámen. Střed houby stále rostl a rostl, jako kdyby se někdo chtěl prodrat ven a narážel tam hlavou. Pak se od středu rozběhly do stran tmavé trhlinky, stále se šířily, až se vytvořily ohromné lístky ostrými konci směřující do středu. Lístky se začaly zvedat a otáčet dovnitř, až vznikl květ.

„To je krása,“ řekla Mariana. „Že je to krása, viďte?“

„A ty ses chtěl po ní procházet,“ řekl Dick Olegovi hlasem staršího. Nehledě na to, že jim bylo stejně. Oběma nebyly ještě ani dva roky, když je přenášeli přes průsmyk.

Thomas hodil samostříl přes rameno a sebral z kamene Marianin nožík.

„I přírodovědcům sluší někdy myslet. A pak teprve zkoumat.“

„Nic nám nemůže udělat,“ promluvila Mariana. „Předvádí se, jak je krásná.“

„Jde jen o to, jestli v ní nejsou paraziti,“ řekl Dick. „Jdeme dál? Až se sešeří a nenajdeme jeskyni budou všechny plány na nic. Přece jsme vyšli přesně tak, abychom mohli přenocovat na známém místě.“

Obešli skvrnu po kamenné suti. Shora se Oleg pokusil nahlédnout do jádra květu, ale uvnitř byla trna. A prázdno.

„Jak jí budeme říkat?“ zeptala se Mariana.

„Muchomůrka,“ odpověděl Thomas.

„A muchomůrka je taky houba?“

„Muchomůrka je samozřejmě houba,“ řekl Thomas. „Jedovatá velká houba. S červeným kloboukem, a na něm jsou bílé tečky.“

„Tomuhle se tedy moc nepodobá,“ řekl Dick.

„Zní to ale krásně,“ namítla Mariana.

Už se stalo zvykem, že neznámým věcem dával jména Thomas. Využíval k tomu známých názvů, které nebyly přesné, k čemu si ale vymýšlet nějaké nové? Shodné vlastnosti ty věci měly. Houby rostou v zemi a mohou se sušit. Znamená to, že tedy oranžové nebo modré koule, které se zahrabávají do země, koule, které je možno sušit a jíst, vařit a smažit, když je člověk jaksepatří vymáčí, nazveme houbami. Šakali se potulují ve smečkách, živí se mršinou, jsou zbabělí a chamtiví. Není přece důležité, že tihle šakali jsou plazi. Medvěd má dlouhou srst, je huňatý a velký…

Oleg se cestou po kamenné suti zadýchal. Kameny se mu ujížděly pod nohama. Marianin batoh ho táhl zpátky, a ten jeho ho tlačil do ramen. Oleg počítal kroky. Kde ta zatracená jeskyně je? Vzduch začal modrat, i tak bylo už dost pošmourno, a teď dokonce věci na vzdálenost deseti kroků začaly ztrácet své obrysy, od země se zvedala šedivá mlha, byl nejvyšší čas se někam ukrýt, v noci ani Dick nebude riskovat, aby vstoupil do lesa nebo do stepi. S tmou se objevuje všelijaká noční havěť. Lidé, kteří odejdou v noci za ohradu, se nevracejí. A tady, daleko od vesnice… Oleg se ohlédl. Měl pocit, že za ním někdo jde. Ale ne, byla tam jenom mlha. Ani si neuvědomil, že přidal do kroku, vtom se před ním otočil Thomas a tiše mu řekl:

„Nevraz do mě nebo mě porazíš. Udržuj vzdálenost.“

Přesto se Oleg nedokázal zbavit dojmu, že za ním někdo jde.

Thomasova záda zmizela, předehnal totiž Marianu. Teď má před sebou Oleg ji. Má úzká ramena, dokonce i v teplé bundě vypadají úzká. Mariana klopýtá. Za soumraku špatné vidí. Egle říkala, že je to šeroslepost, ale nestandardní, endemická. Endemická, to znamená patřící k tomuto kraji, zazněl mu v hlavě Stařešinův hlas. Jako kdyby ten člověk stál vedle něho.

„Nechceš mi dát ruku?“ zeptal se jí Oleg.

Šli oba dva nekonečnou mlhou, v níž se utápěli po kolena.

„Ale ne,“ řekla Mariana. „Děkuju.“

„Stát,“ dutě zazněl Dickův hlas daleko před nimi, „jsou tu skály.“