Slyšel jsem Zemi…

15

Po pravé straně stála stěna z keřů, které byly jiné než ty původní. Listy měly ostré jako jehly, vypadalo to, že se mladé výhonky borovic vyhřívají v teplých závanech větru. Pavlyšovi připadalo, že kdyby rozhrnul pichlavé větvičky, musel by za nimi najít opravdové klouzky jedna radost.

Snad proto, aby ho takové nápady přešly, přistoupil blíž. Nestačil se keřů ani dotknout, najednou naježily dlouhé ostny, které vzápětí vyletěly rovnou na něho, byly tak ostré a tvrdé, že když jich stovky narazily do skafandru, ztratil Pavlyš po takovém soustředěném útoku málem rovnováhu. Uskočil a chvíli mu pak trvalo, než se mu podařilo očistit skafandr od nepředstavitelně ostrých jehel.

Rozhodl se, že z vozidla už nevystoupí. Teprve až bude mít víc zkušeností s místní flórou a faunou, bude si moci dovolit podobné procházky. Zatím to pokaždé skončilo nějakou nepříjemností.

Po několika stech metrech musel znovu zastavit. Pahorky se teď vypínaly rovnou z vody, vyčnívaly v podobě ostrých útesů a dávaly tak najevo, že i plavba po jezeře může být nebezpečná.

Pak se vznesl s vozidlem do vzduchu a zamířil nad les těsně nad vrcholky stromů. Tenkými promodralými větvemi toho moc vidět nebylo, navíc začalo pršet a všechno se zahalilo do chuchvalců mlhy.

Pavlyš si pokoušel namluvit, že je to tu pro něho nesmírně zajímavé, že jako biolog i jako poutník toho dnes viděl hodně, že se stal objevitelem, Kolumbem tohoto světa, a tak může být se svou první výpravou spokojen. Ve skutečnosti měl náladu pod psa a celou dobu se mu vracela představa, jak trhá živý kluzký stonek a jak se květ mění v beztvarou slizkou hmotu na dlani. Jako kdyby tato událost dávala tvář planetě, která se nemínila ztotožnit s nádhernými Pavlyšovými pocity a proto ho odmítala.

Les náhle skončil u široké prudké řeky, která se vlévala do jezera. Stromy vstoupily až do řeky, rostly těsně jeden vedle druhého, nebyl tu kousíček volné půdy, bílé kmeny trčely z vody, jako kdyby se byly vykoupat a nebyly si svým počínáním jisté.

Na protějším břehu Pavlyš spatřil malý výběžek porostlý trávou a lemovaným pruhem drobného kamení. Právě sem zamířil se svým vozidlem a rozhodli se, že přece jenom vystoupí a tohle místo bude nejvzdálenějším bodem jeho dnešní cesty.

Když vystoupil z vozidla, kolem dokola panovalo ticho. Jenom voda mírně bublala, jak překonávala kameny. Les začínající kousek odtud byl nízký a zakrslý, něco dál od břehu se vypínal už výše a vrcholky stromů ztmavly. A ještě dál, v místech, kde les splýval se závojem deště, spatřil obrovskou strmou skálu. Vlastně ne, to snad skála nebyla. Byly to zřejmě nějaké sloupy, dva, tři, čtyři… Všechny mizely v mracích. Tak to už je něco zajímavějšího, pomyslel si a na přání vrátit se zapomněl. Aspoň něco, co se vymykalo z té jednotvárnosti…

Vznesl se s vozidlem a letěl dál.

Po pěti minutách se přiblížil k podivným sloupům a mohl si je patřičně prohlédnout. Zjistil, že se nejvíc podobají kmenům stromů. Kmeny však byly silné několik desítek metrů a Pavlyšovi připadalo, že jsou spleteny ze spousty lan nejméně metr silných. Ta propletenina neměla žádný systém nebo pravidelnost, na několika místech se kmeny rozšiřovaly, posléze obrovitým výběžkem, dlouhým snad sto metrů, mířily někam do strany, a to všechno bylo porostlé keři, lišejníky, drobnými stromky rostoucími rovnou z kmene. Na jednom místě Pavlyš objevil dokonce malé jezírko, které si vybralo místo v rozdvojené větvi. Bylo obklopeno hustým rákosím. Pak uviděl jeskyni, dutinu, do níž by se vešel dvoupatrový dům, a v tu chvíli ho napadla bláznivá myšlenka zaletět dovnitř. Vzápětí si však představil, co všechno mohou předvést její obyvatelé, a raději si to rozmyslel.

Kroužil kolem kmene, pomalu stoupal a každý jeho oblet měl větší poloměr, protože z kmene začaly vyrůstat sukovité větve, strom mířil stále výš a najednou jako by se setmělo. Teprve pak si Pavlyš uvědomil, že se dostal do nízkých mraků, které korunu stromu ukrývaly. Rozsvítil reflektor, prudký paprsek se jen namáhavě prodíral mlhou a Pavlyš se mohl jenom dohadovat, že se před ním proplétají větve. Když se ke kmeni přiblížil asi na pět metrů, viděl, jak se paprsek odráží od nehybných červených očí nějakého zvířete, které stroj sledovalo v očekávání, že se přiblíží ještě víc a že si na něm bude moci pochutnat.

Najednou to jeho strojem trhlo a Pavlyš si narazil loket o řídící pult. Nedokázal se hned zorientovat, chytil ruční řízení a teprve pak zjistil, že lokátor stroj zastavil a zavedl ho stranou, aby nenarazil na obrovskou vodorovnou větev, takový snad deset metrů široký most mířící do dálky někam k sousednímu stromu. Nic víc se mu nepodařilo rozeznat. Musí se sem vrátit za lepšího počasí, rozhodl se. Jestli tohle tedy není ten hledaný zlatý náhrdelník, pak je určitě aspoň stříbrný. Podařilo se mu najít největší stromy v celé Galaxii, a to už je nějaký objev! Jak jsou asi vysoké?

Zamířil vzhůru, řízení svěřil autopilotu, věřil mu víc než sobě. Stroj stoupal pomalu, uplynulo asi deset minut, než se vynořil z mraků. Najednou bylo světlo. Nezvykle prudké světlo. Nad hlavou se mu modralo nebe, bylo tmavší než na Zemi, svítilo na něm pár hvězd. Kousek pod vozidlem se donekonečna táhla vrstva mraků. Nic ji nenarušilo, vypadala zcela klidná, bílá, netknutá.

To pak znamená, že koruny stromů se ukrývají někde v mracích. Nevadí, to všechno může ověřit doma, protože lokátor zaznamenal jejich obrysy.

Pavlyš otočil vozidlo a zadal umístění stanice. Do mraků však zatím nesestoupil. Litoval, že ho dosud nenapadlo vzlétnout sem nahoru do nádherně čistého prostoru, kam vypouštěl své sondy, že ho nenapadlo jak nádherná psychoterapie to může být pro člověka utiskovaného páchnoucím, vlhkým lesem tady na obloze nad otravnými mraky. Jak nádherně se tu dýchalo! I když to samozřejmě byl jen dojem, protože dýchal stejný vzduch jako ve skafandru, avšak možnost vidět nekonečný prostor a vesele mihotající hvězdy Pavlyše rázem odtrhla od jednotvárnosti skrývající se tam dole.

„Nádhera,“ řekl nahlas. „Kdykoli mi bude úzko, vždycky si sem zaletím.“

„Kam?“ zeptala se Klaudie.

Spojení bylo v provozu a Pavlyš netušil jak dlouho Klaudie slyšela jeho povzdechy, proklínání a monology.

„Vracím se,“ oznámil. „Za pár minut budu doma.“

„Jaký byl let?“ zněl další dotaz.

„Bylo to nesmírně zajímavé,“ upřímně odpověděl Pavlyš. „Je tu nepředstavitelně krásná obloha.“

Pavlyš od sebe líně odsunul nedojedený pudink, už nebyl schopen pozřít ani sousto, dopil číši burgundského vína a řekl:

„Teď přijde mé překvapení, milé dámy. Pohádková obluda, se kterou jste se dosud nesetkaly ani v jediném koutě Galaxie.“

Zapojil projektor.

Na obrazovce se pomalu vznášel hmyz nadnášený bublinami. Teď míří k vodě a plave, barvy na něm mihotají jako na mýdlových bublinách vypuštěných na vodní hladinu nějakým vynalézavým kouzelníkem.

Sally seděla na podlaze s nohama přitaženýma k bradě.

„Škoda, že jsem nebyla s tebou,“ pronesla potichu.

Pavlyš si všiml, že mu poprvé tykala.

Klaudie stále ještě pracovala. Na stole před ní ležela skříňka s přihrádkami a v nich vzorky hornin. Probírala se spektrogramy, potichu si pohvizdovala, neposlušné vlasy jí vyklouzly z příliš strohého účesu. Lampa namalovala na stole výrazný kruh. Pavlyš měl dojem, že svou prací mu chce vyčítat, že on se baví amatérskými filmy a navíc rozptyluje Sally. Neměl však pravdu. Klaudie sledovala obrazovku, protože najednou řekla:

„To je zajímavé, ten drak dobře ví, jak s těmi bublinami zacházet. Prokousává je. Pro ty tvé koně je plavání v jezeře běžné. A pro něj zase lovit je.“

„Teď přijdu o tykadlo,“ pokračoval Pavlyš. Na obrazovce se objevila půda rozrytá v kruzích. Sally povzdechla.

„To je velice chytrý způsob čekání na kořist,“ konstatovala Klaudie. „Ve vesmíru to dělá spousta různých dravců.“

Mlčky sledovali, jak keře Pavlyše zasypaly jehlami, pak přišla řada na obrovité stromy. Na obrazovce však nevypadaly tak okázale jako ve skutečnosti. Pavlyše dokonce napadlo že by měl divačky požádat, aby nevěřily tomu, co vidí. Šedivé neurčité větve mizící v mlze, pazoury větví, jezírko…

„Kamera nemůže otáčet oči jako já,“ řekl Pavlyš. „Má omezené zorné pole, naše představivost se nechává živit tím nelogickým pohybem očí.“

„Ale ne,“ nesouhlasila Klaudie. „Tohle je působivé.“

„Je tam hodně takových stromů?“ zeptala se Sally.

„Myslím tak tři čtyři, aspoň kam jsem dohlédl. Třeba jich tam je celý les.“

„To určitě nejsou stromy,“ uvažovala Klaudie. „Mám dojem, že jde o symbiózu, les, který na sebe vzal takovou podobu. Vidíte, že každá větev je spletena ze stovek větví jako lano z vláken.“

„A každý takový strom je samostatný svět,“ pronesla Sally. „Vždyť tam jistě žijí nějaké bytosti, které nemají potuchy, že za hranicemi jejich stromu existuje ještě něco jiného.“

„Bude třeba uspořádat na ten strom zvláštní výpravu. Na několik dní,“ řekl Pavlyš.

„Nenecháme aspoň něco pro velkou expedici?“ řekla Klaudie.

„Chcete mě připravit o objev, který mě proslaví,“ protestoval Pavlyš.

„Slavo, člověk se nikdy nemá honit za senzacemi,“ prohlásila Klaudie, která najednou opět ztratila smysl pro humor. „Podívejte se,“ ukázala na kousek tmavé horniny, na jedné straně zbroušené. Přes celý vzorek se táhla zlatá žíla. „To je zlato,“ pokračovala. „Mé sondy tu objevili horu, která je doslova prošpikovaná takovými zlatými žilami.Vzácný jev. Romantik vašeho typu by okamžitě napsal jaksepatří článek a novináři by s vámi dělali rozhovor za rozhovorem. Aby taky ne, vždyť jste objevil zlatou horu! Pro mne to je pouze další a poměrně nedůležitý kus horniny z celkové geologické mapy této panety.

Sally položila Pavlyšovi na ruku dlaň, jako kdyby se obávala, že Pavlyš pronese nějakou jedovatou větu a Klaudie bude mít po náladě. Měla teplou a měkkou dlaň. Klaudie svůj monolog přerušila a Pavlyšovi bylo jasné, že se jí nelíbil pohyb Salliny ruky, který zahlédla. Sally věděla totéž, přesto ruku neodtáhla. Nastalo trapné ticho, které porušila Sally:

„Mám chuť na čaj. Pomůže mi někdo?“

„Já dokonce velmi rád,“ řekl Pavlyš.

Zastavil kameru. Klaudie se sklonila nad stolem. Zamyšleně otáčela v ruce vzorkem se zlatými žilami.

Když vypili čaj, Klaudie se rozhodla, že budou uklízet. Oznámila, že v posledních dnech pro Pavlyšovu nedůslednost byla ve stanici porušena hygiena. Pavlyš se úklidu nezúčastnil, ovšem když člověk nic nedělá, zatímco druzí pracují, je lepší odejít do laboratoře. Tady usedl ke knize, neměl chuť nic dělat.

Za okny laboratoře padlo šero, vzduch zmodral. Mohl si k tomu představit, že sedí v domku někde na Zemi a kdykoliv si může vyjít na procházku. Čtení mu moc nešlo, nedokázal se soustředit. Vstal a zapojil vnější zvukové zařízení. Les mlčel, ale nebylo to naprosté ticho. Skládalo se ze spousty takových opatrných zvuků. Rovnou nad hlavou se mu najednou ozvalo vysoké, divoké zapištění. Dokonce vyskočil a teprve po chvíli mu došlo, že to byl zvuk lesa, toho světa, který si žil dál, jako kdyby tu celá ta jejich technika vůbec nebyla.

Vrhl se k oknu. Ve tmě, proříznuté paprsky pomalu se otáčejících světel, se zmítalo klubko těl, několik dravců, v takovém zmatku se nedalo rozeznat, co to je za zvířata, která rvala tlusté, zelené, neohrabané zvíře. V této rvačce byla taková primitivní krutost a takový strach ze smrti, že Pavlyš při pohledu na klubko zmítajících se těl blížících se k lesu vypojil zvuk a od okna odstoupil. Tak trochu smutně ho napadlo, že lidé odtud nejspíš odletí a nic se o planetě nedozvědí, vůbec ji nepochopí, i když formálně odtud povezou solidní náklad biologických údajů a vzorků flóry a fauny. Číst se mu už vůbec nechtělo, přesto nespěchal do své kabiny. Ženy se teď určitě chystají ke spánku, koupelna je stejně obsazená, sprchu si na půl hodiny přivlastnila přehnaně čistotná Klaudie a Sally, což se k odvážnému rozvědčíkovi vůbec nehodí, si už aspoň popáté vykládá pasiáns. Přál si, aby Sally odložila karty a přišla za ním, protože jí je smutno, protože už má plné zuby toho Klaudiina pískání ve sprše…

„Neruším?“ zeptala se Sally.

„To je dobře, žes přišla,“ odpověděl Pavlyš.

„Co to tu bylo slyšet? Zdálo se mi, že někdo křičel.“

„Měl jsem zapojený venkovní odposlech a nějaká zvířata si tam vyřizovala účty.“

Sally přistoupila k oknu.

„Nic,“ řekla. „Nikdo tu nežije. Občas nás přijdou jenom trochu vyděsit. Ale my žádní strašpytlové nejsme, že ne?“

„Nám hned tak někdo strach nenažene.“

„Mohl bys tu zůstat žít?“

„S tebou ano,“ odpověděl jí Pavlyš.

„Já to myslím vážně.“

„Víš, kde všude žijí lidé? Tady je při vší skromnosti aspoň normální vzduch a normální déšť.“

Pavlyš přistoupil k Sally a dotkl se prsty jejího ramene.

„Tobě se tu ani trošičku nelíbí, otravuješ se tu, lituješ, že ses do téhle expedice dostal. A jsem pro tebe jediné lidské rozptýlení,“ řekla mu Sally.

Pavlyš odtáhl ruku.

„Kdybychom byli na Zemi…“

„Na Zemi by sis mě jednoduše ani nevšiml,“ odpověděla Sally. „Já totiž nedovedu koketovat. Nic zvláštního na mně není.“

Otočila se a pohlédla mu do oči.

„Třeba cítím totéž, co ty. Ani já bych si tě nevšimla… To je trapné, viď?“

„Není,“ řekl Pavlyš.

Sally se k němu přitiskla, vzala mu do dlaní hlavu, stiskla spánky a políbila ho na tvář blízko rtů.

„Díky,“ řekl Pavlyš.

„Je to hloupá odpověď, ale není nejhorší,“ usmála se Sally.

Ustoupila o krok, vymanila se z jeho objetí a Pavlyš si všiml, že nejsou sami — za Sallyinými zády hleděla do okna tupá bílá tlama.

„Běž pryč,“ řekl Pavlyš té návštěvě.

Sally se ohlédla a zasmála se.

„Klaudie by se zeptala, proč jsi nespustil kameru.“

„Nikdy jsem ti nedala příčinu, aby sis ze mne za mými zády dělala legraci!“ řekla dotčeně Klaudie. Stála v chodbičce u vchodu do laboratoře. Měla na sobě župan a mokré vlasy si zavinula do ručníku.

Pavlyš cítil, že se začíná červenat jako kluk, který byl přistižen pří kradení cukrátek ze zaslíbené babiččiny krabičky.

Nikdo nemohl mít ani potuchy, jak dlouho tu Klaudie stála.

„Za tvými zády si z tebe nikdy legraci nedělám,“ odporovala Sally. „To dobře víš.“

„Zítra musíme brzy vstát,“ pokračovala Klaudie.

Dětičky, teď rychle do postýlek, pomyslel si Pavlyš, ale nahlas to neřekl. Vůbec se teď snažil neříkat nahlas to, co by se Klaudie mohlo dotknout.

„Jasně, ráno se bude brzy vstávat,“ přikývl.