Slyšel jsem Zemi…

27

Klaudie trošinku, jen na pár centimetrů pootevřela přilbu a foukla. Padáčky se jako bílý obláček vznesly do vzduchu, zavířily a rozletěly se do všech stran.

Pár nehmotných padáčků se jí dotklo tváře, ohnala se po nich rukou.

Okamžitě zavřela hledí.

Ten dotyk, i když byl jemný a neškodný, ji polekal a vzpamatoval. Prudce se napřímila. Zelená stébla, na kterých ještě před chvílí byly pampelišky, se jako živá ukryla v zemi.

Káčo, řekla si Klaudie.

Svrběl ji nos, stačila se nadechnout lesní hniloby, cítila tíhu odcizení.

Okouzlení rázem pominulo.

Rozhlédla se. Les ji obklopoval ze všech stran, ani se nepohnul, byl pozorný a všemu cizímu nepřátelský. Neuvědomila si hned, kudy má jít, byl to nepříjemný okamžik. Konečně mezi stromy zahlédla kopuli, vzdálila se nejvýš padesát metrů.

Rozběhla se zpátky, vtom ze stromu sklouzl namodralý had, neměl oči, šlehl ji přes skafandr ocasem a pokoušel se ji zadržet, rázně ho odhodila, neměla potuchy, že je to dravá liána, bytost bez mozku, zato však setsakramentsky nepříjemná.

Všechno se odehrávalo jako ve snu, slabost, ke které se nesmí přiznat, ani sobě ne, byla to hloupost proti níž sama tak rozhodně vystupuje.

Doběhla ke kopuli a strhla ze sebe skafandr, hodila ho do dezinfekční komory a sama šla okamžitě pod sprchu. Horká voda vonící různými bylinami ji bičovala. Myla si obličej, znovu a znovu, a stále více sebou opovrhovala. Připadalo jí, že to něžné pohlazení pampeliškových chomáčků není možno ničím smýt.

Jistěže se jí to jen zdálo.

Ani malé dítě z osady by se však nepřiblížilo k takovým pampeliškám, a kdyby je uvidělo třeba jen zdálky, naštěstí se vyskytují dost vzácně, povědělo by o tom dospělým, protože setkání s hnízdem sněžných blech v lese je jedním z nejhorších setkání. Dospělí by okamžitě sledovali toho, kdo objev udělal, protože takový člověk bude nejspíš nakažen a odsouzen za deset minut nebo třeba až za týden k dočasnému šílenství. Téměř všichni v osadě to prodělali, někteří dokonce několikrát. Jedinou věc, kterou mohli pro postiženého člověka udělat ve chvíli, kdy ztrácel vědomí, bylo svázat ho co nejpevněji a držet tak hodinu dvě, dokud záchvat nepomine a dokud člověk neusne na několik hodin hlubokým spánkem. Když se pak probudí, vůbec si nepamatuje, co se s ním dělo. Právě to se přihodilo Olegovi, právě kvůli tomu zahynul Thomas Hind.

Kazikovi se v lese něco nezdálo. Na jedné straně příroda kypěla životem, různými zvuky, na tom nebylo nic zvláštního, tak tomu v létě bývá, avšak současně před ním, kudy vedla jeho cesta, bylo skoro ticho. Zprava i zleva bylo hluku dost, za ním rovněž, ale vpředu se skrývalo nějaké napětí.

Třeba je to proto, že tím směrem je stanice a lidé vyplašili zvěř. Kazik se s touhle možností spokojil a pospíchal dál. Přesto byl ve střehu.

Musel se prodrat spoustou povalených stromů, zřejmě tu byla pořádná bouřka. Nůž měl připravený, postupoval naprosto tiše, snažil se, aby na sebe nesoustředil pozornost a aby lesem proklouzl jako stín. Tato překážka ho však zdržela, tudy jít dál nemohl, navíc ve ztrouchnivělých stromech se rády skrývají všelijaké zrůdy.

Cestou uviděl pavučinou potažené obydlí plivníka, oběhl je, v údolíčku spatřil obrovitou houbu, která se ukryla v zemi, jenom kousek klobouku jí vyčníval. Ani se k ní nepřiblížil. Konečně překonal zával stromů, když najednou ucítil smečku šakalů.

Jsou v lese cítit už zdálky, nikoho se nebojí a svou kořist uštvou. Nejčastěji útočí jednotlivě, jsou vytrvalí a zuřiví, někdy se však shromažďují do smeček, taková smečka loni napadla Dicka s Marianou. Proto tedy bylo v lese takové ticho.

Nevadí, řekl si, uteču vám.

Šakali Kazika také ucítili.

Prvního šakala uviděl ve chvíli, kdy přecházel úžlabinou a musel postupovat pomaleji. Zvíře se objevilo vpravo nahoře, dívalo se klidně, jako kdyby je ten človíček ani nezajímal, jen ze zvědavosti vyhlédlo z křoví a dokonce se podivilo, kdo to tu dělá hluk.

Kazikovi však bylo jasné, že jejich setkání znamená smrt jednoho z nich.

Bylo by dobře, kdyby šakal byl sám. Druhý však čekal rovnou na cestě, jakmile Kazik vyběhl z úžlabiny na rovné místo, seděl na zadních, bílou srst měl celou zježenou, černou tlamu dokořán. Jako kdyby se usmíval.

„Jedeš!“ vykřikl na něj Kazik.

Dobře věděl, že šakaly není možno zastrašit, ale dodal si tím odvahy. Vrhl se na šakala, který se mu postavil do cesty, ale ten se ani nepohnul, lhostejně čekal na šílenou kořist, která se mu sama řítí do spárů. Byl vysoký, a když se postavil na zadní, byl dvakrát vyšší než Kazik.

Kazik stačil v poslední chvíli uskočit před šakalí tlamou, vyceněné zuby se mu mihly pár centimetrů před obličejem.

Přeskočil živý kořen a utíkal dál, za ním cvakaly tlapy, šakal mu běžel v patách a byl samozřejmě rychlejší. Jako naschvál byly kolem jenom samé borovice s měkkými rovnými kmeny, tam se nedá vylézt a počkat. Ovšem šakal má nepředstavitelnou vytrvalost a trpělivost. Vydrží čekat třeba celé dny.

Kazik se ohlédl. Šakali byli už tři.

Zamířil víc vpravo k jezeru, třeba se mu podaří dostat do vody. Nevěděl, jestli šakali dovedou plavat, přesto to pro něho znamenalo aspoň kapku naděje.

Ke stanici mu zbývaly ještě tak jeden dva kilometry, to ho šakali zcela jistě dostihnou.

Bez ohledu na možné nebezpečí se vrhl do největšího houští, avšak ani to mu nepomohlo. Tam, kde liány Kazika zdržovaly, nebyly pro šakaly žádnou překážkou, lámali keře jako slámu.

Jako kdyby před ním z ničeho nic vyrostl strmý pahorek, spíš hromada kamení. Kazik se sem vrhl z posledních sil a škrábal se nahoru. Všichni tři šakali jeho útočiště obklíčili.

Kazik dýchal zhluboka a rychle, v posledních dnech nesmírně zeslábl. Kdyby se mu to přihodilo poblíž osady, dokázal by uniknout, ale tady to nešlo. První ze šakalů se začal škrábat nahoru, odhrnoval kameny tlapou. Blížil se pomalu a klidně. Všichni šakali se tak chovají.

Když měl šakalí tlamu u nohou, zaútočil nožem na krk. To bylo nejzranitelnější místo. Nůž však narazil na kost. Šakal uskočil, jako kdyby něco takového nečekal.

Hned se však škrábal nahoru znovu. Kazik stačil ještě jednou zaútočit, úspěšně, dokonce ještě dřív, než musel seskočit a znovu utíkat, protože ostatní šakali už lezli na pahorek také.

Teď už měl jen dva nepřátele a sám nebyl zraněn.

Zraněný šakal se trochu opozdil.

Kazik utíkal, avšak u velkého měkkého modrého stromu ho šakali znovu dostihli. Skočil za něj, ale uklouzl, protože ho za ruku chytla dravá liána. Vtom mu první šakal rozedral kůži na rameni. Strašně to bolelo.

Začal se po šakalovi ohánět nožem, schovával se přitom za kmen, který se ohýbal, a šakalovi se podařilo Kazika ještě jednou kousnout. Mezitím se přihnal další šakal a Kazikovi bylo jasné, i když z bolesti a zoufalství nedokázal tak rychle reagovat, že se neubrání, že musí jenom utíkat.

A tak se rozběhl a kličkoval mezi stromy, až vyběhl na louku.

Na louce se naprosto netečně, sebejistě a pyšně tyčily opravdové pozemské kopule, třpytivé, stříbrné a nezničitelné. Bylo v to něco překvapivého a neuvěřitelného.

Uplynula asi hodina od neúspěšného výletu do lesa, ale Klaudie se pořád nedokázala uklidnit. Ani nevěděla proč to dělá, začala otírat přístroje, pak spustila pračku a dala do ní ložní prádlo. Nechtěla, aby se Pavlyš se Sally vrátili a ona nebyla na jejich návrat připravena. Pak si namluvila, že má hlad, otevřela konzervu s obědem, ale ani ji neochutnala a hodila ji do odpadu.

Snažila se nedívat okny ven, jako nazlost je ale měla před sebou při každém kroku, a les, nepřátelský a úskočný les jako by sledoval každý její pohyb.

Zmocnila se jí zimnice. Neměla potuchy, co se to s ní děje, nevěděla, že jde o první stádium po kousnutí sněžnou blechou, instinktivně však vytušila, že se s ní stalo něco zlého, co dávala do souvislosti s výletem do lesa.

Déšť byl na spadnutí, sešeřilo se víc, než určoval ve svém běžném scénáři den, nad stanicí visely tmavé mraky. Nemocí znásobená představivost jí napovídala, že se stromy pohybují a chystají se proniknout dovnitř.

A když se z lesa vyřítila zkrvavená opice a vrhla se ke kopuli i se smečkou bílých hrozivě naježených zrůd, právě tak před sebou viděla Kazika a šakaly, považovala to za pokus lesa o útok proti ní.

Okamžitě otevřela skříň, vytrhla odtud anblast, to všechno trvalo jen zlomek vteřiny, jednala podle pokynů, které počítaly i s obranou stanice před napadením divokými zvířaty, proto dělala všechno rychle, mechanicky, ve snaze překonat v sobě strach a odpor.

Zvířata, která zaútočila na stanici, se propletla do jediného klubka a Klaudie s ulehčením pochopila, že ti venku si vyřizují své účty, že je to pokračování věčného boje o existenci, při němž opice bude muset zahynout…

Ve stanici se svítilo, podrobnosti zuřivého boje tedy nemohla pořádně vidět, napadlo ji, že by měla zapojit kamery a možná že by je i zapojila, ale mdloby a zimnice ji přemáhaly stále víc, takže nebyla schopna usoudit, jestli se jí to zdálo nebo jestli byl ten okamžik doopravdy, kdy uviděla skoro rozumné opičí oči přitisknuté k oknu, temnou, podrápanou tvář, zoufale pohybující rty, snad volající o pomoc.

V hrůze z té podívané, v hrůze z tlamy toho bílého zvířete, z té opičí tváře, zvedla Klaudie anblast, aby vystřelila na svou obranu do těch zrůdných zvířat, uvědomila si však, že by tím mohla porušit hermetičnost stanice a vpustit dovnitř mikrofaunu. Jakmile bytost podobná opici uviděla Klaudiin pohyb, vrhla se stranou.

Klaudie měla dojem, že opice držela nějaký nůž nebo to snad byl tak dlouhý pařát, pak bytost upadla a zvířata se na ni vrhla… Byla to příšerná podívaná, krvavá, typická pro tuto planetu, Klaudie se tam nechtěla dívat, přesto tam znovu pohlédla a za svitu blesků jako v mlze viděla, že ta bytost, aspoň měla takový dojem, není porostlá srstí, že to jsou cáry kožešinového obleku… Bytosti se pak podařilo vyrvat bílým zvířatům a běžela k jezeru, každou chvíli však upadla, bránila se z posledních sil…

Když se Kazik kutálel po svahu k jezeru a ztrácel poslední síly, pořád před sebou měl vystrašené oči té ženy ze Země, krásné a čisté bytosti obklopené třpytem dokonalých pozemských předmětů, která na něho mířila paprskometem, a jeho zatím bolely ruce, jak zoufale bušil pěstmi do okna toho skvělého domu…

A šakali ho rvali, jako by si s ním pohrávali, štvali svou oběť k šedivé vodě jezera…

Od večera si Sally byla jistá, že poletí s Pavlyšem k Pólu. Cítila, že poslední závěrečné rozhodnutí o zničení korábu nezávisí na Klaudiině nekompromisním příkazu ani na bouřliváckém Pavlyšovi, ale že to bude záležet na ní, která se shodou okolností dostala do role soudce. Nikdo to ovšem nikdy nahlas nevyslovil, navíc si to všechno ani pořádně nesrovnala v hlavě.

Proto vstala první, hned za svítání, připravila snídani, ale Pavlyš, který vstával krátce po ní, se ani trochu nepodivil, když ji viděl v kuchyňce v těsné přiléhavé bundě a v kalhotách určených pod skafandr, tedy připravenou na cestu. Ve stanici Sally obvykle chodila ve volných šatech, vůbec nebyly moderní, zato však byly pohodlné, domácké. Klaudie byla přesvědčena, že Sally je jediný člověk v dálkové rozvědce, který se takhle obléká. Nijak to ale neodsuzovala.

Sally Pavlyšovi řekla, že Klaudii nemusí budit. Určitě v noci nespala a usnula teprve před chvílí. Nic proti tomu nenamítal. Bylo mu jasné, že Sally k tomu rozhodnutí nevedl jenom soucit k velitelce expedice, ale také to, že neměla chuť vysvětlovat jí, proč letí bez jejího svolení s Pavlyšem do hor, a to bylo vcelku rozumné.

Zamračený Pavlyš mlčel, ani se nenasnídal, mlčky naložil do člunu kontejner s implozivem. Všechno to dělal, jako kdyby ani na chvíli neváhal zničit Pól. Byl k tomu odsouzen, ovšem Sally si tím stále ještě nebyla jista, na druhé straně však byla přesvědčena, že k tomu, aby Pavlyšova vzpoura mohla přerůst v čin, je zapotřebí katalyzátoru, jinými slovy jejího spojenectví. Sama však ještě netušila, na kterou stranu vah její rozhodnutí přijde.

U korábu dostala strach. Byla už v mnoha expedicích, viděla umírat lidi, znala sílu zuřivých živlů a nicotnost člověka před jejich tváří. Věděla, že koráb je už dávno mrtvý. Nic z toho však pro ni nebyla úplná pravda. Koráb byl těžce nemocný, byl v komatu, avšak život v něm zanechal tak zřetelné stopy, že je nemohl odstranit ani mnohaletý mráz v těchto horách.

Sally Pavlyšovi pomohla přetáhnout do korábu kontejner s výbušninou, když jí však Pavlyš místo toho, aby výbušninu rozmístil podle předpisů, řekl, že nechají kontejner u vchodu, s úlevou poslechla.

V Pólu Sally dělala všechno, jen aby byla pořád vedle Pavlyše. Ten se mračil a ani nepromluvil, dokonce i tvář se mu nějak protáhla.

Korábem prošli jen tak nalehko. Byli u ovládacího úseku, u řízení, nahlédli do anabiózní komory, pak Pavlyš Sally zavedl do kajuty číslo 44, kde stála dětská kolébka. Pavlyš tou prohlídkou neměl v úmyslu Sally ovlivnit. Byl zaneprázdněn něčím jiným. Pochopila, že něco hledá jako ohař, zatím jí však neprozradil, po jaké stopě jde a ona na něho nenaléhala.

Svítil silnou svítilnou na prostor u vchodu, pak dlouho prohlížel konzervy a potrhané krabice v demolovaném skladu, sestoupil do garáže, kde stál poškozený planetární člun, vsoukal se do jeho kabiny a pár minut tam zůstal. Sally to nevydržela a zavolala na něho:

„Slavo, našels něco?“

„Nenašel, už ale jdu.“

Společně se pak vrátili k otevřenému vchodu.

Pavlyš si odsunul kryt přilby, Sally udělala totéž. Tváře jí rázem sežehl mráz a vzduch, který jí pronikl do plic byl tak studený až se rozkašlala a přikryla si ústa rukavicí.

Pavlyš odepnul od skafandru plochý přistroj s matovým povrchem, Sally něco takového dosud neviděla.

„Vzal jsem si biohledač,“ řekl. „Prohlédneme spolu údolí.“