Slyšel jsem Zemi…

8

S Marianou Oleg letěl za tichého, teplého počasí.

„Je tu nádherně,“ pronesla. „Ani se člověku nechce dolů, viď?“

Oleg ji pozoroval. Připadal si jako štědrý pán, který hostu předvádí své panství. A protože nádhery svého panství znal a byl si jimi jist, všechny poklony přijímal jako samozřejmost. I jemu bylo příjemné, že Mariana dokázala ocenit nádheru letu.

„A to ticho,“ dodala.

„Děkuju,“ pověděl ji Oleg.

„Za co?“ Mariana se k němu otočila a pozorně si ho prohlédla, jako kdyby ho viděla prvně. „Tak za co mi děkuješ?“

Oleg natáhl ruku a dotkl se jejích prstů ležících na okraji koše. Koš se trochu zakymácel, ale Mariana se nepolekala.

„Vždyť to víš,“ řekl Oleg.

Mariana odtrhla ruku od okraje koše a vložila prsty do Olegovy dlaně. Bylo to naprosto přirozené a jeho dlaň už na ten dotyk čekala. Koš se znovu zakymácel a Mariana udělal krok kupředu, aby ho vyrovnala. Byli teď najednou těsně vedle sebe. Oleg ji políbil na tvář. Chtěl ji políbit na ústa, ale nepodařilo se mu to, políbil ji do koutku úst. Mariana se k němu přitiskla a znehybněla jako mládě zvířete. Pak přestala existovat obloha, balón, prostě se vznášeli tam, kde kromě nich nikdo nebyl.

„Hej, vy tam!“ zavolal na ně Kazik zdola. „Kde jste?“

Mariana zvedla hlavu, právě o ni byla menší, a usmála se.

„Co se děje?“ zeptal se nechápavě Oleg.

„Pojď, budeme sem létat každý den,“ řekla a zasmála se.

„Já jsem pro,“ zasmál se i Oleg. „Ráno sem vyletíme a večer se vrátíme dolů.“

„Jenom Kazika je mi líto. Nevezmeme ho s sebou?“

„Ne,“ prohlásil Oleg tiše a najednou se lekl, že je na zemi mohou slyšet. „Nikoho s sebou nevezmeme.“

„Hej!“ znovu volal Kazik. „Honem dolů! Blíží se bouřka.“

Kazik měl neuvěřitelný cit na počasí, snad jako zvíře. Nikdy se nezmýlil. Když ten cítil, že se blíží bouřka, pak byl nejvyšší čas se schovat.

Oleg beze spěchu zavřel hořák.

Zatímco balón chladl a klesal dolů, Oleg stále držel Marianiny dlaně.

Sestoupili v poslední chvíli, protože vítr cloumal balónem tak, až lano praskalo. Kromě Kazika tu nebyl nikdo, po třetím letu totiž zjistili, že se balón za lano nemusí stahovat, že jim nikam neuletí.

Pokoušel se zachytit Marianin pohled. Považoval za velice důležité, aby se na něho podívala. Jednou nebo dvakrát se mu to podařilo. Okamžitě se ho však zmocnily pochybnosti, co když si z něho dělala legraci? Co když necítí, co on?

Když už však byli v kůlně a když byl balón v bezpečí, Mariana pohlédla na Dicka a Sergejeva, kteří stáli u otevřených vrat a čekali, až přestane pršet, a zašeptala:

„To je strašně dobře, že jsme spolu letěli, viď?“

I v její otázce byla nejistota, jestli může věřit tomu, co se stalo. A právě z té nejistoty měl Oleg radost. Pověděl jenom:

„Je to báječné, že jsme spolu letěli.“

V den, kdy se prvně rozhodli vzlétnout bez lana, vzal s sebou Oleg Sergejeva.

Kvůli tomu dlouho čekali na bezvětří.

Balón sebevědomě stoupal, Oleg s ním už uměl zacházet a znal všechny drobné záludnosti. Když se dostali do obvyklé výšky, Oleg se vyklonil a zamával rukou na ty, kdo zůstali dole. Znovu se tam shromáždila celá osada, jako v den prvního letu. Oleg očima vyhledal Marianu. Mával teď jen na ni, ale kromě ní to vůbec nikdo netušil.

Dál balón stoupal líně, zato však usilovně, postupně nabíral na rychlosti a Oleg už podvědomě čekal, až to košem trhne, až lano zastaví další postup.

Let však stále pokračoval, obzor se pomalu a téměř nepozorovaně rozšiřoval, halil se do oparu. Osada už byla docela titěrná a les se proměnil v nekonečné moře.

Najednou se setmělo.

To jeden z mraků vyplázl jazyk k zemi a zatáhl oponu. Stoupání se zpomalilo.

„Nesestoupíme?“ zeptal se Sergejev.

„Ne,“ odpověděl Oleg. Sergejevova otázka ho udivila, protože od samotného začátku se chtěli dostat nad mraky a uvidět čistou oblohu. Sergejev neodpověděl.

Bylo naprosté ticho. Ticho prostě nepředstavitelné. Oleg měl dojem, že se ještě nikdy v životě s takovým tichem nesetkal.

Chvílemi si nebyli jisti, jestli balón skutečně stoupá. Ten však neustále mířil vzhůru, stačilo si všimnout, jak chuchvalce hustých mraků pomalu klesají dolů.

„Měli bychom vyrobit výškoměr,“ prohodil Sergejev.

„A jak ho chceš udělat?“

„Těžko.“

Byla tu větší zima než na zemi. Okraj koše byl mokrý.

„Podle mého názoru už nestoupáme,“ řekl Sergejev.

Oleg přistoupil k hořáku a zvětšil plamen.

Setmělo se ještě víc. Olegovi se do srdce vkládal strach. Sledoval Sergejeva a myslel si, že je to šťastný člověk, který neví, co je to strach. Já zatím nevím, kam letíme nebo zda se vůbec někdy z té mokré vaty dostaneme. Oleg ovšem nemohl tušit, že Sergejevovi je ještě hůř, protože teprve podruhé v životě letěl balónem a spíš než Oleg tušil, jak je tento dopravní prostředek nespolehlivý. Stačil náhlý závan větru, který se mohl skrývat v mraku, aby je to odmrštilo stranou a rozbilo je to na zemi nebo zaneslo k horám.

„Můžu odhodit zátěž?“ zeptal se Oleg.

Byla to vlastně řečnická otázka. Velitelem balónu byl on a Sergejev mu tu převahu ve vzduchu přiznával. Pytlíky se zátěží s sebou přece vzali právě proto. Dokonce bylo domluveno, že po odletu balónu všichni obyvatelé osady odejdou z louky, aby je pytlík se zátěží nezranil.

Sergejev pomohl Olegovi pytlíky shazovat. Po každém odlehčení se koš zachvěl, balón poskočil vzhůru jako unavený plavec, který se dere k vodní hladině, kde by se mohl nadechnout čerstvého vzduchu.

Najednou jako kdyby někdo rozsvítil. Bylo to zvláštní světlo, takové jiné. Oleg pochopil, že zanedlouho proniknou skrze mraky. A ta tma nahoře zalitá světlem jenom znamenala, že obloha, kterou zanedlouho spatří, bude stejně tmavá jako ta, kterou viděl v horách.

Z mraků vypluli v místě, kde jejich vrstva byla nižší. Kolem dokola byla ještě oblačná vata, nad hlavou už ale bylo vidět hvězdy a Oleg si všiml, jak silně to zapůsobilo na Sergejeva, který už hvězdy neviděl spoustu let.

Sergejev se ani nepohnul, díval se vzhůru, kde se mezi bokem balónu a mraky táhla hluboká modř a nekonečné množství hvězd.

Přitom však bylo světlo a vpravo od nich jako rozžhavený kotel zářilo slunce. Rázem byla zima jako v horách, chlad tady čišel svěžestí nekonečného prostoru i sálajícím sluncem.

Balón dál nepozorovaně stoupal, nechával pod sebou oblaka, která odtud vypadala hebounká, ale současně natolik pevná, že měli chuť vykročit z koše a projít se po nich a jenom tak trošinku se do nich zabořit, jako do bílého mechu.

Sergejev se vzpamatoval první a řekl:

„Stáhni hořák, nebo nás to ještě někam zanese.“

Oleg poslechl.

Mlčky se dívali na oblohu, na oblaka. Nechtělo se jim dolů, i když byli celí promrzlí.

V té chvíli si Oleg všiml podivné věci.

Po obloze se rychle a vytrvale pohyboval černý bod.

Objevil ho doslova koutkem oka a nejdřív vlastně neviděl právě ten bod, ale okázalý chvost, bílý a rovný, mířící za obzor, jako kdyby se z tenounké trubičky prodíral a rozšiřoval rovnoměrný sloup páry.

„Sergejeve!“ zavolal Oleg. „Podívej, co je to za zvíře?“

Sergejev se otočil, pohlédl na bod, který se blížil k balónu zakrývajícímu půlku oblohy a který mohl každou chvíli zmizet.

Sergejev vydechl:

„To není možné!“

„Co?“ Oleg zachytil v jeho hlase úžas.

„To je… to je letadlo nebo raketa… nebo… Něco takového mohl udělat jenom člověk!“

Černý bod zmizel a Sergejev spěchal na opačnou stranu koše, který se pod jeho váhou naklonil.

Přestali vnímat zimu, čekali, až se černý bod vynoří na opačném konci balónu a popluje si s jistotou dál a bude za sebou zanechávat nejprve tenounký, posléze se rozšiřující chvost.

„Jaký člověk?“ zeptal se Oleg skoro se strachem. „Tady přece nikdo není! Třeba je to nějaký pták.“

„Uvaž, jak rychle letí,“ odpověděl mu Sergejev. „A vezmi taky v úvahu tu výšku. Mám pocit, že je to sonda.“

„Cože?“

„Průzkumný atmosférický člun. Pohybuje se rychlostí kolem dvou tisíc kilometrů za hodinu ve výšce deseti patnácti kilometrů. Něco takového mívají v geologických expedicích.“

„Takže tu někdo je?“

„Je,“ přikývl Sergejev.

Kdovíproč se pořád díval na oblohu.

„Podívej se, jestli se pohybuje některá z hvězd.“

Oleg se zadíval vzhůru, ale jediná hvězda se nepohnula.

„Proč?“

„Třeba vypouštějí družice.“

„Kdo?“

„Lidé. Expedice.“

Sergejev pohlédl na slunce, aby určil směr letu sondy. Ta začala klesat. Bylo to zřetelné, že klesá a zpomaluje. Stope po páře se ztratila nedaleko oblačné vrstvy.

A to bylo všechno. Jenom rozplývající se bílá čára na tmavomodré obloze.

„Sestoupíme,“ řekl Sergejev.

„Ale rychle,“ souhlasil Oleg. „Nebo umřu zimou.“

Dosedli na bažinu a celá osada až do večera odtud balón vyprošťovala. Všichni byli umazaní a promoklí. To však nebylo tak důležité.

Na planetě byli lidé. Jiní lidé.