Slyšel jsem Zemi…

3

Oleg přišel domů polomrtvý a strašně prostydlý. Tohle nekonečné tání s sebou přineslo rýmy, bronchitidy, zhoršení revmatismu. Matka ležela se zánětem nervových kořenů, takže Oleg sám musel ohřívat kaši a chlebovou polévku.

Už se přesvědčil, že léky nepůsobí na každého stejně. Ti, kdo jim věří, se uzdraví, ti kdo ne, jsou stále nemocní. Tyhle závěry ovšem neudělal na základě léků, které přinesl z korábu. Ty léky byly na ‚opravdové‘ nemoci, na které lidé dříve umírali — na otravu krve, na zápal plic. Léků z korábů měli málo, nesmírně jimi šetřili. Egli Vajtkusová je měla uložené ve speciální skříňce.

Matku zánět nervových kořenů trápil už dlouho. Musela užívat prostředky připravené Marianou, která znala všechny místní houby a rostliny. Matka měla zásobu všelijakých misek, dřevěných nádobek a krabiček obsahujících sušené rostliny a různé směsi.

I teď, i když už měl pořádný hlad, Oleg nejdříve ohřál vodu a rozpouštěl v ní směs na mazání. V chatrči byla už skoro tma, jenom miska hořela na stole. Matka přikrytá kožešinami řekla:

„Najez se, já to vydržím. Když už jsem to vydržela celý den. Seděla jsem doma a trpěla. Myslela jsem, že přijdeš dřív.“

„Hned to bude, mami,“ odvětil Oleg, „za chvilku se to rozpustí a já tě namažu.“

„Ne, najez se,“ odporovala matka. „Teď tě tu všichni moc potřebujeme, všechno na tobě leží. Jsi celý pohublý a takový bledý. Co se mi v nejhorším může stát, je to přece jen zánět nervových kořenů, na to ještě nikdo neumřel, tady se umíralo na jiné věci.“

Za tenkou stěnou něco upadlo, bydlel tam Stařešina a byla tam taky škola. Mohl se už dávno přestěhovat, buď si mohl postavit novou chatrč, nebo se mohl přestěhovat do prázdné chatrče proti Vajtkusům. Zvykli si už ale na společný život ti tři, Stařešina, Irina a Oleg, byli jako jedna rodina, často společně jedli, a když byl Stařešina s Irinou o samotě, dlouho si vyprávěli. Stařešina toho vždycky hodně napovídal, mluvil téměř nepřetržitě, bylo pro něho těžké mlčet. Možná že měl školu na starosti nejen proto, že se mu ta práce nejvíc dařila, ale i proto, že rád mluvil.

Matka si stěžovala a zlobila se na život. Celou svou bytostí zůstala tam v minulosti, kdy žila na korábu, kdy byla krásná a mladá, kdy měla krásného muže. Teď jí zbyl jen strach o Olega, aby nikam nespadl, aby neonemocněl, aby ho neztratila. Olegovi táhlo už na jedenadvacátý rok, byl to dospělý člověk, celé dny vysedával se Sergejevem v dílně, kde spolu dělali věci potřebné pro osadu a kde se navíc ještě učil z knížek, které si přivlekl z Pólu. Oba byli posedlí šílenou myšlenkou — naučit Olega navázat spojení. Pak bude možno z korábu oznámit na Zemi, kde je jejich koráb a lidé, kteří zůstali naživu. Devatenáct let osada žije nadějí, že se jim podaří vrátit na Zemi, dřív to byla naděje spíš bázlivá, neskutečná, teď však, když se mladým lidem podařilo dostat se k Pólu, stala se ta naděje reálnou. Olegova matka neustále opakovala, že když nemohli navázat spojení odborníci, kteří byli naživu před osmnácti lety, co může dokázat nějaký kluk se starým invalidou? Ve skutečnosti se bála, že Oleg bude muset znovu k průsmyku, kde čeká nebezpečí a smrt. Copak na té cestě nezahynul Thomas Hind? Jednou se Olegovi podařilo vrátit, ale podruhé se už nevrátí. Copak je ale lepší strávit život v téhle páchnoucí osadě mezi sépiemi a mouchami, kde rovnou za humny je strašný les plný všelijakých zrůd a vrahů? Ne, ve skutečnosti nevěděla, co je horší, strašné bylo vlastně všechno, ať se tady člověk poděl kam chtěl. A nejhorší ze všeho bylo přesvědčení, že se nedočká návratu na Zemi, že neuvidí opravdové modré nebe, neuslyší šelestění listí na opravdových stromech, kterých se člověk mohl dotknout tváří. Často plakala, brala do rukou fotografii, na níž byla ona, mladá, krásná, stála vedle muže v uniformě, který byl zdravý a veselý a jí se po jeho boku nemohlo nic zlého přihodit.

Oleg přinesl mazání, přece jen to byl hodný chlapec, milý, nejlepší z celé osady, hodně vyrostl za poslední zimu. Otec by měl radost, kdyby viděl, jakého pěkného syna vychovala.

Oleg natíral matce záda. Už jenom dotyk horké směsi působil blahodárně, protože připomínal život, připomínal, že její tělo ještě vnímá, že syn má pevné, teplé dlaně a dovede namasírovat záda, dělal to už tolikrát za poslední roky a je to obrovské štěstí, že existují takové ruce, které člověku mohou udělat dobře. Irina se tiše rozplakala z nenadálé radosti. Za tenkou zdí se ozval Stařešinův hlas:

„Potřebuješ něco Olegu?“

„Ne děkuju,“ odpověděl Oleg. „Ale pojďte, už jsem ohřál polévku, poobědváme společně.“

„Děkuju, nemám hlad,“ na to Stařešina a Irina se přes slzy usmála, měla nesmírně vytříbený sluch a zaslechla, jak se Stařešina chystá na návštěvu, jak si myje svou misku, převléká se. Velice si vážil toho výrazu ‚chodit na návštěvu‘, dokonce i když šlo jen o sousední místnost za tenkou zdí.

Všichni tři usedli ke stolu, Irina se cítila lépe, protože měla lepší náladu. Věřila na ten horký odvar a právě proto jí pomáhal. Stařešina přinesl k polévce sušené ořechy, které sám nasbíral a usušil v teplárně. Oblékl si novou bundu s jedním rukávem. Oleg se často divil, jak si člověk může vystačit s jednou rukou. Stařešina totiž všechno dělal, jako kdyby ani nebyl invalida.

„Až půjdeš příště ke korábu,“ promluvil a sledoval, jak Oleg nabírá polévku, „musíš mi určitě přinést spoustu papíru. To byla chyba, žes ho přinesl tak málo.“

„Já vím,“ přikývl Oleg, protože to už slyšel mnohokrát.

„Dokud jsme neměli žádný papír,“ pokračoval Stařešina, „dokázali jsme se bez něj obejít, jako nekouří lidé, kteří neznají tabák. A my jsme, jak se sluší a patří, uspořádali pro narkomany papírovou hostinu, já sám nesu vinu, že jsem dětem ve škole dával papír, aby na něj psali úkoly. Můžeš mě ale kvůli tomu vinit?

„Ne nemůžu,“ uklidnila ho Irina, „já tě chápu.“

„A Linda Hindová napsala celou poému o Thomasovi,“ na to Oleg.

„Jí přece také nemůžeš klást vinu. Lidé si zvykli přenášet na papír své myšlenky a já si myslím, že právě proto mikrofilmy nemohly nahradit papír. Na Zemi mám docela slušnou knihovnu, mám tam opravdové papírové knihy. A nikdo se tomu nediví. Takže určitě přines papír. Moc bílého papíru, na němž člověk chce vyjádřit své myšlenky, představy, které ho naplňují, je obrovská. I děti se budou dočista jinak učit!“

„Do léta ještě můžeme žít a žít,“ promluvila matka. Seděla napjatá jako struna, ani se nepohnula, aby se nedostala do polohy, při níž ji přepadala bolest, „a mě udivuje, jak vy všichni, dospělí lidé, teď běháte za Oležkem a jste samé to mi dej, to mi přines…“

„Kdybych já mohl jít ke korábu,“ Stařešina na to, „líp než Oleg bych věděl, co se má vzít a bez čeho se obejdeme. Mám zkušenosti.“

„Jenže já mám intuici,“ odpověděl líně Oleg. Po teplé polévce se mu chtělo spát.

„Můžeš mi říct, jak ti napoví intuice, co je to mikroskop?“ obrátil se na něho Stařešina. „Jsem ti nesmírně zavázán, že jsi ho přinesl. Víme toho teď desetkrát víc. Kdybych ti ale neřekl, abys ho přinesl, jak bys na to přišel?“

„Dobrá, pokud se nedokážeme spojit se Zemí,“ odpověděl Oleg, „pak sem z korábu přivlečeme celý vagón užitečných věcí. Nenapadlo mě, že se všechno tak rychle doslova vypaří.“

„Ono se to ani tak nevypařilo, jako to bylo použito ve prospěch osady,“ protestoval Stařešina.

„Skoro půlka se toho nahromadila u Egli a Sergejeva,“ přidala se matka a nebylo možno z toho vyrozumět, jestli to považuje za dobré.

„Aby taky ne!“ řekl Oleg. „Sergejev má dílnu, všechno udělá. A Egli zase léčí.“

„Dal jsem jí dokonce mikroskop. Na nějakou dobu,“ přidal Stařešina. Byl na tuto svou oběť hrdý.

Oleg vypláchl všechny misky a každému naložil kaši. Stařešina si ji posypal ořechy. Oleg přinesl sladký sirup, letos byl zvlášť dobrý, protože do něj Vajtkus přidal jablka.

„Já pevně věřím, že se nám podaří opravit spojení,“ promluvil Oleg. „A pak sem nebudeme muset tahat žádné věci. Stačí, když si vzpomenu, co nás to stálo sil, než jsme dovlekli ty sáně do osady.“

„Musíme zvážit všechny varianty,“ kýval hlavou Stařešina. „Dřív nebo později nás samozřejmě najdou. Musíme však být připraveni na nejhorší.“

„Na to jsme připraveni pořád. Vždyť hůř už ani nemůže být,“ kroutila hlavou Irina.

„To raději ani neříkej,“ suše se usmál Stařešina.

„Škoda že se rozbily planetární čluny,“ řekl Oleg. „Pásová vozidla se do hor nedostanou. Já si myslím, že kdyby se nám nepodařilo opravit spojení, opravíme se Sergejevem jeden planetární člun. Aspoň jeden.“

„To by bylo dobře,“ přitakal stařec. „Bude to ale chtít několik cest ke korábu.“

„Co byste tomu řekl,“ uvažoval Oleg, „se Sergejevem jsme o tom už mockrát uvažovali, kdyby v korábu dva tři lidé přezimovali?“

„To nepřipadá v úvahu!“ odmítla nápad matka. „Něco takového nikdy nedovolím!“

„Kdyby bylo teplo a světlo…“

„Teplota kolem průsmyku klesá na šedesát pod nulou,“ řekl stařec. „Nedělej si velké naděje. Já jsem v těch svých požadavcích naprosto konkrétní — velikou hromadu papíru, to mi stačí.“

„Kdybychom tak měli nějaký dopravní prostředek,“ povzdechl si Oleg a nalil si sirup do kaše. „Alespoň malinkaté letadélko.“

„Musíme projít obtížnou cestou, kterou prošel člověk na Zemi,“ odpověděl mu vážně Stařešina. „Nejdřív vyrobíme kolo…“

„Kolo skoro nepotřebujeme,“ namítl Oleg. „V lese žádné cesty nejsou. Kdybychom měli dvě osady…“

„Kolo už bylo vynalezeno a my máme káru,“ řekl Stařešina. „Jestli Mariana dodrží slovo, do léta budeme mít kozu místo koně.“

„Co vás to napadá, koza je na to moc hloupá.“

„Tak budeme mít jednu káru a k ní vyrobíme parní stroj.“

„Už je nejvyšší čas,“ vložila se do řeči matka. „Je to strašné pořád topit v kamnech. Celou zimu. Kolik se spotřebuje dříví! A stejně je nám zima.“

„Potřebovali bychom kotel,“ uvažoval Stařešina.

„Se Sergejevem ho vyrobíme,“ prohlásil Oleg. „Už jsme to promysleli. Uděláme ho z lepidla.“

„A po parním stroji vyrobíme třeba… balón.“

„O něčem takovém jsem už uvažoval,“ řekl Oleg. „Mockrát jsem už myslel na balón. Co kdybychom ho udělali?“

„Z tebe doslova čouhají představy člověka, který v životě žádný balón neudělal,“ vrtěl hlavou Stařešina. „Musel by to být moc velký balón, aby unesl aspoň jednoho člověka.“

„Jak velký asi?“

„Takových třicet metrů vysoký. Dá se to spočítat. A za druhé — balóny se plní heliem nebo vodíkem. Kde to vezmeš?“

„Vy sám jste přece vyprávěl, že bratři Mono…“

„Montgolfierové.“

„Ti přece létali balónem naplněným horkým vzduchem.“

Oleg přistoupil ke kamnům a přiložil polínko. To se hned rozhořelo namodralým žhnoucím plamenem. Ohnivé záblesky se rozehrály ve tvářích.

„Měli speciální hořák. A palivo.“

„Jaké palivo?“ zeptal se Oleg.

„Docela určitě ne dříví.“

„Půjdu si lehnout,“ řekla matka. „Pomoz mi, Olegu.“

Stařešina Olega předešel, zvedl matku k posteli a uložil ji.

„Oleg to umí líp,“ konstatovala matka. „Nezlob se, Borjo.“

„Co bych se zlobil.“

Oleg dělal, že nic neslyšel. Díval se do ohně.

„To palivo můžeme promyslet,“ prohlásil nakonec. „A hořák uděláme.“

„Ty to myslíš vážně?“

„Naprosto,“ odpověděl Oleg. „Kdyby se nám podařilo dostat k průsmyku balónem, znamenalo by to obrovskou úsporu času a sil. Jenom vzletět. A pak taky sestoupit. Nebo udělat takové balóny dva tři. Jeden pro lidi, další pro náklad.“

„Mám dojem, že jsi na něco zapomněl,“ řekl Stařešina a sklízel přitom nádobí se stolu, aby je umyl, „že balón je hříčka ve větru. Nedá se řídit.“

„Počkáme, až vítr povane k horám.“

„Kdy? Větry vanou převážně z hor, těžký, studený vzduch klesá do údolí.“

„V létě vane teplý vítr k horám, to přece dobře víte. No je to tak? Neznáme jenom zákonitosti. Proč jsme se už nezabývali místním klimatem?“

„Nebyl na to čas,“ ozvala se matka z postele. „Myslíš že jsme sem přijeli jako expedice? Kdyby to tak byla pravda! A na ten balón přestaň myslet. Rozbil by ses na kousky…“

„Jen se neboj, Irino,“ odpověděl jí Stařešina z kuchyně. „Balón se nám nepodaří udělat. To je jen takové blouznění.“

„Ten balón uděláme,“ trval na svém Oleg.

Náhle se otočil a vyrazil ven.

„Vem si něco na sebe!“ volala za ním matka.

Už ji však neslyšel.