Slyšel jsem Zemi…

11

Třetí den ráno se Pavlyš rozhodl vypustit první biologickou sondu. Měl celkem tři, jejich úkolem bylo prozkoumat ovzduší, zaznamenat chemické a biologické složení v různých výškách. Podobné sondy měla i Klaudie, ty však měly pořídit geologickou mapu planety. Rozdíl mezi nimi byl jen v tom, že v případě potřeby Klaudie mohla své sondy nechat přistát a dokonce je nechat udělat zkušební vrty. Pavlyšovy sondy jsou vlastně sběratelé informací, které předávají po svém návratu. To pak Pavlyš prohlíží sondou přichystané hlášení, snímky, určuje body, kam by se měl vypravit sám.

Přešel teď nízkou oválnou chodbou do své laboratoře.

Sondy tu na něho čekaly, ležely na vysokých podstavcích. Podle programu, který byl stejný pro všechny standardní situace, měl sondy vysílat v první fázi hvězdicovitě. Znamená to, že každý let odpovídá jednomu cípu hvězdy. Délka cípu je pět set kilometrů, výška se mění. První cíp je ve výšce třiceti kilometrů, další jsou v nižších vrstvách. Tak nějak se vlastně zkoumá jakýsi válec místní atmosféry vysoký třicet kilometrů a s poloměrem základny pět set kilometrů. Posléze bude Pavlyš posílat své sondy dál a výše tak dlouho, dokud nezíská úplnou představu o složení vzdušného oceánu planety a života v něm.

Postup při vypouštění sond byl jednoduchý. Přístroj dostane program, člověk zapojí zařízení pro start a všechno ostatní už je úkolem automatů.

Sonda na něho mrkla zeleným světélkem, že je připravena, podstavec se dal do pohybu, zvedl sondu ke kopuli, v níž se otevřel dostatečně velký prostor. Pavlyš zvrátil hlavu, spatřil šedivou oblohu. Na přilbu skafandru dopadla dešťová kapka. Pavlyš si ji setřel rukavicí.

Sonda se pomalu vznesla i s rampou a mířila k otvoru ve střeše. Stoupala s hlubokým bzučením jako tlustý brouk, který se chystá na lov. Nato se střešní otvor zavřel.

„Tak,“ řekl si Pavlyš nahlas, „začal nám pracovní den.“

Zapojil vnitřní spojení a řekl:

„Klaudie, vypustil jsem první sondu. Půjdu teď ven.“

„Buďte opatrný,“ řekla Klaudie a její hlas zkreslený ve sluchátkách mu připadal jako hlas nesmírně milé dívky. „Nezapomněl jste si vzít zbraň?“

„Nikoli, můj strážný anděli,“ odpověděl Pavlyš. „Navíc jsem si vzal železnou zásobu potravin, spací pytel a velikánskou hůl. Současně vám sděluji, že se od kopule vzdálím nejvýš sto metrů.“

„Slavo, nechte si ty vtípky,“ řekla Klaudie. „Je to váš první výstup.“

„Děkuju,“ řekl Pavlyš. „Budu opatrný.“

Otvor průchozí chodby nedočkavě cvakl a přitiskl se k rámu. Pavlyš zůstal chvíli stát u kopule, rozhlížel se a čekal, jak bude reagovat místní fauna.

Té však byl jeho příchod naprosto lhostejný.

Pavlyš přešel po řídké trávě k výsadkovému člunu a pohladil ho. Pak pohlédl na okénko v geologické laboratoři. Samozřejmě, stála tu Klaudie a sledovala, jestli její chlapeček přechází pouze na zelenou. Zamával na ni, Klaudie zvedla ruku a odpověděla mu, ale od okénka neodešla. Konečně se mohl v klidu rozhlédnout. Strmá kopule s výběžky chodeb a malými kopulemi laboratoří stála asi dvě stě metrů od lesa. Tím směrem také hledělo okénko, u kterého měl Pavlyš svůj pracovní stůl. Obešel stanici a dostal se na svah mírně klesající k velkému jezeru. Svah byl porostlý trávou, o něco níže z holé země vyčnívaly zkosené hřbety kamenů, u nichž rostly shluky křovisek.

Pavlyš pohlédl vzhůru. Za tři dny se mraky vůbec nerozestoupily, aby aspoň na chvilku osvobodily slunce. Měly stejnou barvu jako jezero, byly stejně jednotvárné, že se nedalo poznat, jestli se vůbec pohybují, nebo jestli prostě visí nad hlavou.

Pavlyš pokračoval v sestupu. Obcházel shluky křovisek, šel nekrytými místy. Břeh byl prázdný.

Fauna je tu zřejmě velmi chudá, což není tak docela v pořádku, protože s rostlinstvem tu všechno v pořádku je. I když není vyloučeno, že jde o svět, kde převládá flora.

Vtom uviděl nějaký hmyz, něco černého se mu mihlo pod nohama, vzletělo kolmo vzhůru ke křoviskům.

Tak přece, spokojeně si pomyslel Pavlyš, první bližší seznámení.

Jako kdyby najednou vstoupil do roje, před očima se mu objevil mrak titěrných bodů. Hmyz mu zakrýval výhled z přilby, rozlezl se mu po ramenech a rukávech, měl pocit, že musí proniknout do skafandru, dokonce ho to začalo šimrat. což byl samozřejmě jen dojem. Uskočil stranou a začal mušky setřásat. Najednou se celý ten roj jako jedna bytost vznesl, vytvořil se z něj z ničeho nic černý chuchvalec, který se bleskově hnal nad zemí. Měl jsem si aspoň jednu chytit, napadlo Pavlyše, ale nevadí, ještě to udělám. Sestoupil až k vodě. Chvíli postál na břehu. Voda v jezeře byla čistá a u samého břehu ještě zůstala tenká vrstva ledu. Byla v něm nitková vlákna vodních rostlin. Tenoučký hádek silný asi jako prst vykoukl mezi kameny a zmizel v hloubce.

Vzdálený břeh jezera se skrýval v mlze a bylo možno se jenom dohadovat, že se za ním tyčí pahorky.

Pavlyš rozbil led, vzal do zkumavky trochu vody, pak odhrabal kamínky, čekal, že tu najde něco živého. Nebylo tam ale nic. Asi sto metrů od břehu se zvedl sloup vody, něco tmavého připomínajícího pancíř obří želvy se vztyčilo nad hladinou, pak to znovu zajelo do vody, která začala vřít, a skončilo to všechno kruhy na hladině. Takže v jezeře žije něco velkého.

Pavlyš se zkumavkou v ruce vstal. Voda se ještě uklidňovala, jezero mlčelo. Snad vyčkávalo co udělá. Bezděčně se ohlédl, ke kopulím bylo daleko. Hladina se znovu rozbouřila, tentokrát ale jinak, objevila se na ní zpěněná stopa, někdo se neměl chuť předvádět Pavlyšovi na dálku a rychle plul ke břehu.

Přitom bylo naprosté ticho, dokonce i vítr ustal.

Pavlyš začínal mít nevysvětlitelný, neskutečný strach z něčeho neviditelného a tichého, co se k němu blížilo.

Udělal krok zpátky, druhý, nepodíval se pod nohy a zakopl o kámen, bezmála ztratil rovnováhu a sám byl překvapen, když se rozběhl z ničeho nic vzhůru po svahu, aniž se otočil, a přitom se tvářil, že neutíká, že jenom tak jde, protože ho ta procházka po břehu přestala bavit.

„Pavlyši!“ zaslechl Klaudiin hlas. „Nestalo se nic?“

„Nic se neděje,“ odpověděl Pavlyš a snažil se rovnoměrně dýchat. Znovu přidal do kroku a přes rameno se ohlédl na jezero. Bylo přímo idylicky klidné.

Jenom v dálce se jako sněhová závěj táhla bělavá stopa a voda se před ní valila.

„Nic se neděje,“ opakoval Pavlyš. „Jdu zpátky. Je to nudné jezero.“

Pohled na kopule byl příjemný a dával pocit jistoty. Uvnitř bylo teplo, nemohly tam žádné zrůdy, pokud tu vůbec nějaké jsou.

U výsadkového člunu stála Sally. Oranžový skafandr se leskl vlhkem. Zamávala na Pavlyše.

„Zjistila jsem, že jste šel na procházku,“ řekla mu, „a tak jsem se rozhodla, že se k vám připojím. Pokud nebudete ovšem nic namítat.“

„Nebude se Klaudie zlobit?“

„To bude v pořádku. Podle pokynů se má chodit v neznámých nebezpečných místech na průzkum ve skupině.“

„A kde je tu co nebezpečného?“

„Nikam daleko nechoďte,“ ozval se Klaudiin hlas.

„Jen se podíváme do lesa a hned jsme zpátky,“ odpověděla Sally.

Řídká tráva nahrazující louku končila asi tři kroky před prvními stromy. Zem tu byla holá, jenom tu a tam rostly chomáče zakrslého mechu. Kmeny stromů byly bělavé, měly odstín do růžova, jiné do žluta. Ostatně kmeny se to dalo nazvat dost těžko, ve skutečnosti to byly spíš kořeny, které se kdoví proč rozhodly vyškrábat ze země na světlo. U samotné země byly kořeny zauzlované, jako kdyby se bály, že je někdo vtáhne zpátky. Listy v našem slova smyslu stromy neměly. Kořeny se ztenčovaly, měnily se v šedivé vlasy, které v chuchvalcích visely dolů a při každém závanu vzduchu les získával jakýsi zlověstný, čarodějný vzhled.

Bylo tu mokro, na některých místech ještě ležel sníh, ten se tu střídal s oranžovými, salát připomínajícími plochami lišejníků a modrými kopečky mechu. Dalo se to přirovnat k potrhané přikrývce.

„Jako ve strašidelné pohádce,“ řekla Sally.

Vztáhla ruku a opatrně se dotkla kmene. Ten zlehýnka povolil jako gumový, vlasy v koruně se pohnuly. Sally vykřikla a odtáhla ruku. Pavlyš se ani neusmál. Les působil nesmírně tísnivě.

„Co se stalo?“ zazněla naléhavá otázka Klaudie.

„Všechno je v pořádku,“ odpověděla Sally. „Pomalu si zvykáme.“

Ušli několik kroků a snažili se nedotýkat kmenů.

„Podívejte,“ promluvila tiše Sally.

Kousek před nimi se z mechu vysouval malý klobouk připomínající houbu. Pavlyš si ji chtěl vzít, ale Sally řekla:

„Počkejte mám tu tykadlo.“

Namířila je k houbě, která se po dotyku kovu okamžitě ukryla, jako kdyby se propadla do země.

„To je zajímavé,“ řekla Sally a natáhla tykadlo k jiné houbě. V tom okamžiku se tenký kořen plazící se po zemi od kmene, který měl stejnou barvu a na první pohled vůbec nebyl nebezpečný, vrhl na tykadlo, strhl je k sobě, ovinul je, a protože Sally tykadlo nepustila, kořen jí bezmála povalil. Takovou měl sílu.

Pavlyš jednal téměř podvědomě. Vytáhl zbraň a vystřelil do kořene. Ten se nejdřív napřímil a pak znehybněl.

Sally stála jako solný sloup, tykadlo tiskla na prsa, snad se bála, že o ně přijde.

„Nezlobte se,“ pronesla jenom.

„Nějak moc rádi nás tu nevidí,“ odpověděl jí Pavlyš.

V lese bylo šero. Závan větru se sněhem přicházející od jezera zahalil les do vířivého tance mokrých vloček.

„Vrátíme se,“ navrhla Sally.

„Jsem pro.“

Ve vánici nebylo vidět ani na tři kroky. Zřejmě při srážce s kořenem ztratili směr, protože ušli dobře padesát metrů a les stále nekončil. Jenom stromy se tiskly blíž k sobě, kmeny ztloustly a zbělaly.

„Klaudie,“ ozval se Pavlyš. „Udejte nám směr.“

„To by tak ještě scházelo, abyste zabloudili.“

Rozezněl se bzučák pro navedení směru.

Vraceli se pomalu, obcházeli kopečky mechu a lišejníků. Jednou Pavlyš šlápl do oranžového slizu, který se mu přilepil na botu a začal šplhat po noze vzhůru. Sklonil se, aby sliz setřel, ten mu však vmžiku přelezl na rukavici.

„Tak dobře,“ řekl Pavlyš, „řekněme, že si neseme vzorek.“

„Co že nesete?“ zeptala se Klaudie.

„Ten les je strašně nepříjemný,“ ozval se Pavlyš. „Nechtěl bych tu zabloudit.“

„Postavím hned na čaj,“ navrhla Sally.

„To je skvělý nápad,“ souhlasil Pavlyš.

Mezi posledními stromy bylo v proudu deště a sněhu vidět kopuli stanice. Zjistili však, že není tak snadné dojít tam.

Mezi lesem a kopulí na ně čekalo nějaké zvíře. Vypadalo jak vystřižené z obrazu Hieronyma Bosche.

Šest tenkých nohou neslo těžké tělo pokryté nazelenalou dlouhou srstí v barvě vodních rostlin, navíc hřbet mělo zvíře zkrášlen protáhlými pancéřovými deskami. Hrozivá zubatá tlama se pomalu otvírala a zavírala, jako kdyby ta zrůda zkoušela, jak se zakousne do své kořisti.

Při pohledu na lidi zvíře vydalo podivný mečivý zvuk, v němž Pavlyš vycítil hrozbu a výzvu, zvíře se začalo pohupovat, takže pancíře na zádech se mu začaly kolébat, rachotily a vydávaly tak strašný válečnický lomoz.

Zvíře teď mečelo bez přestání a běželo jim vstříc.

Pavlyš se stačil postavit před Sally a zasáhl blížící se nebezpečí paprskometem. Zvíře však běželo dál. Zařvalo vysokým hlasem, chvíli se otáčelo na místě, jako kdyby ztratilo kořist z dohledu, a malinkaté rudé oči mu přitom plály vztekem. Pavlyš vystřelil znovu a opět bezvýsledně, jenom zrůdě připomněl, kde právě jsou.

Kdoví, jak by ten souboj skončil, nebýt Klaudie.

Z vrcholu hlavní kopule vytryskl zelený paprsek a narazil do zvířete, které se vzápětí svalilo.

„To jsou ale věci,“ promluvil Pavlyš a pokusil se o úsměv. Otočil se na Sally.

Sally mlčela a snažila se uniknout z objetí stromu. Zřejmě jak ustupovala před zvířetem, přitiskla se zády ke kmeni a ten ji objal, jako kdyby ji chtěl vstřebat a vysát z ní život.

Zbytek zásobníku Pavlyš vystřílel do stromu. Kmen se naježil, zčernal, Sally udělala tři kroky kupředu a klesla Pavlyšovi do náručí.

„Proč jsi nic neřekla?“ zeptal se jí.

„Nechtěla jsem strašit Klaudii,“ odpověděla Sally tiše.

Pavlyš podpíral Sally, a tak došli až ke zvířeti, které tam leželo v celé své čtyřmetrové kráse.

„Všichni si nás chtějí dát k večeři,“ prohodil.

Půjčil si od Sally tykadlo a opatrně jím otevřel zrůdě tlamu. Místo zubů měla řady zažloutlých plochých destiček.