Slyšel jsem Zemi…

24

„Tak půjdeme?“ zeptal se Sergejev. Oleg si ani nevšiml, že vstal a začal skládat stan, kus plachty slepené z rybí kůže.

Oleg si zkontroloval samostříl. Tětiva byla vlhká, musel ji trochu přitáhnout.

A tak šli dál, stále stoupali, Oleg ta místa vůbec nepoznával a pln vzteku si v duchu opakoval, že byli hloupí, když tu po sobě nezanechali nějaké orientační body, vždyť tudy šli dvakrát.

Oleg byl stále neklidnější, protože nepoznával místa kudy tehdy šli. Už dávno měli být u potoka, u úžlabiny, avšak skály kolem dokola vypadaly naprosto neznámé a cizí.

Sergejev si Olegova nepokoje všiml.

„Máš strach, že jsme zabloudili?“ zeptal se ho.

„Všechno je tu jiné než tehdy,“ řekl Oleg. „To bude tím sněhem.“

„Neboj se,“ řekl Sergejev, „nemůžeme tak moc sejít z cesty. Známe přece směr, pořád stoupáme, nic se neděje.“

„Počkej,“ zastavil se najednou Oleg. Zaslechl bublání vody.

Znovu začal padat sníh. Po chvíli se dostali k potoku a dál šli proti jeho proudu, i když to nebyla právě nejspolehlivější cesta. Minule se k potoku dostali až u úžlabiny. Kolik tu může pramenit potoků?

Tak šli až do večera, téměř se nezastavili. Nic výjimečného se jim nepřihodilo. Oleg vystřelil po zajíci, ale minul. Sněžit nepřestávalo. Vločky se jim lepily na šaty, zima jim však nebyla, jen bylo stále obtížnější postupovat hlubokým sněhem.

Když padl soumrak, dorazili k úžlabině. Byla to ale úplně jiná úžlabina. Spíš široké údolí. Rozhodli se tu přenocovat. Oba věděli, že zabloudili, jenže na návrat už bylo pozdě. Pokud tam nahoře nebude tolik sněhu, mají stále ještě naději dostat se k průsmyku. Neměli ale vůbec chuť o tom mluvit. Oleg rozdělil zbývající houby na tři díly. Šetřili dřívím, jakmile se voda v plechovce ohřála, oheň hned uhasili, ohořelé dříví naskládali do batohu.

V noci mrzlo a vítr se valil širokým údolím jako proud čerstvých jarních vod.

Ráno se Pavlyš rozletěl do hor.

Chtěl s sebou vzít Sally, jak se domluvili, Klaudie však byla proti tomu, protože nastal kontrolní den a Sally musela vyzkoušet všechny přístroje, jak měla ve svých povinnostech. Pavlyš se pokoušel Klaudii přemluvit, kontrola se přece dá o den odložit, ale velitelka expedice byla tvrdá. Líbilo se jí být právě takovou. Byla pevně přesvědčena, že jí to napověděl smysl pro povinnost, a nic jiného neuznávala.

„Když nemůže Sally, poleťte se mnou vy.“

Pavlyš měl pocit, že se Sally po těch slovech usmála, ale nesměl se tím směrem podívat.

„Zbláznil jste se?“ vyhrkla Klaudie a byla najednou celá červená. Pavlyše by v životě nenapadlo, že se Klaudie dokáže červenat. „Vy snad myslíte, že jsem tu jediný člověk, který nemá nic na práci?“

„Nic špatného jsem tím nemyslel,“ bránil se Pavlyš. „Jenom mě napadlo, že dřív nebo později budete stejně muset do hor letět. Hory jsou přece vaše hobby.“

„Mé hobby je celá planeta,“ upřesnila Klaudie a pokračovala:

„Hory už prozkoumaly sondy. Ten systém severně od lesa je poměrně malý, není tam aktivní větrání. Jestli tam něco skutečně výjimečného je, pak to bude chtít hluboké vrty…“

„Já jsem vás chtěl pozvat. Místo v člunu je…“

„Děkuju za pozvání, využiju ho až jindy…“

Sally zabalila Pavlyšovi na cestu pár chlebíčků a dala mu termosku s kávou.

„Nebuď otrávený,“ řekla, když Klaudie odešla do své laboratoře. „Já dnes musím skutečně pracovat tady. Zaletíme tam jindy.“

„Jenom nemám potuchy kdy,“ bručel Pavlyš. „Zítra budeme mít nekonečnou spoustu práce.“

„Něco vymyslíme. Dneska tam najdeš nějaké zvlášť hezké místo. Platí?“

Sally Pavlyše zlehýnka políbila na spánek.

„Já vím, co dneska udělám,“ prohlásil Pavlyš. „Všechno jsem promyslel.“

„Co to bude.“

„Odstěhuju se do laboratoře. Společně s tebou.“

„Se mnou?“

„Jistě. Budeme mít společný domeček a můžeme za sebou zavřít dveře. Proč se máme přetvařovat a dělat, že jsme si lhostejní?“

„Ty se nemusíš přetvařovat.“

„Tím spíš. Na co tyhle žárlivé scény jsou?“

„Hošánku, nepřeceňuj se tak. To, co Klaudie dělá, se nedá nazvat žárlivostí. Je to mnohem složitější. Je to zhroucení běžných norem. Moc dobře ví, jak přicházejí na svět děti, nemysli si, ale v expedici, v průzkumné výpravě, si zvykla vidět na tvém místě Srjobinu Talevovou. Vztahy nás dvou jsou nesprávné, nenadálé a ona se jim pořád neumí přizpůsobit. Vždycky nás přece rozčilují věci, kterým se nedokážeme přizpůsobit. Třeba nás rozčiluje tahle planeta.“

„Takové filozofování nemá smysl,“ prohlásil Pavlyš. „Postavíme ji před hotovou věc.“

„Z toho nic nebude, laboratoř není patřičně sterilní. Klaudie by spíš umřela, než aby nám něco takového dovolila.“

Rozhovor nestačili dokončit, protože se vrátila Klaudie. Nesla žlutý list.

„Třetí den,“ promluvila, „zjistila jedna z mých sond kovovou anomálii v tomhle čtverci. Kromě toho jsou ty údaje značně rozporné, nedokážu pochopit, co tam vlastně je. Jestli musíš za každou cenu někam letět, podívej se tady do toho údolí. Ta anomálie je na povrchu, tím je to podivnější.“

„Nesmírně rád,“ odpověděl Pavlyš.

Pavlyš zakroužil nad stanicí, bylo pěkné počasí, viditelnost dokonalá, jenom jako skály postavené z mlhy se skrývaly v mracích kmeny obřích stromů. Po jezeře se proháněly nízké vlny, které si ve větší hloubce nasadily bílé čepičky. Být na Zemi, Pavlyš by vyrazil na jezero v nafukovacím člunu, zarybařil si a potápěl se, dokud by ho to nepřestalo bavit. Na dno jezera se tu taky bude muset vypravit. Ještě tento týden.

Stroj se vznesl k horám. Teď už se člověk mohl vyznat ve schématu, jak byly hory rozmístěny. Stoupaly v mírných svazích z údolí a přecházely v první poměrně nízký povlovný řetěz. Za nimi se pak táhla vysokohorská údolí, kde ani nyní, tedy v létě, neroztál sníh. Za údolími se v novém řetězci vypínaly vyšší hory, už skuteční velikáni dosahující výšky přes pět kilometrů. A dál, to Pavlyš věděl, i když zdálky to bylo možno jen těžko rozeznat, se tyčila mohutná skupina vrcholků, nejvyšších hor na planetě přesahujících jedenáct kilometrů. Pořád ještě čekají na patřičně krásné jméno.

Tam ovšem Pavlyš neletěl.

Přistál se svým strojem na mírném horském svahu. Chvíli zůstal sedět a neotvíral dvířka.

Bylo nepředstavitelné ticho. Ticho ničím nedotčené, slavnostní. Ticho, které dosud nikdy nikdo neposkvrnil svým hlasem.

Posléze Pavlyš navázal spojení a zeptal se, jak se jim daří na stanici. Klaudie mu odpověděla, že je všechno v pořádku, a požádala ho, aby nepřišel pozdě k obědu. Měla docela mírumilovnou náladu. Znovu Pavlyšovi připomněla, aby se podíval do údolí, kde sondy objevily anomálii.

„Samozřejmě,“ ujistil ji Pavlyš. „Ale až později.“

Otevřel dvířka a vyšel ven. Vítr nefoukal, nohy se mu zabořily skoro až po kolena, sněhová vrstva byla pokryta ledovým škraloupem. Na povrchu sníh přes celý den mírně rozehřívalo letní slunce, níž však byl sníh suchý, sypký a nepředstavitelně bílý, takový sníh Pavlyš dosud neviděl.

Vzal do rukavice hrst sněhu a sevřel ruku. Sníh se vysypal na zem jako pudr.

Vzápětí se Pavlyš dopustil přestupku proti předpisům, ale jako biolog věděl, že mu tady žádné nebezpečí nehrozí. Sundal si přilbu.

Studený vzduch mu ožehl tvář, na chvíli musel dokonce zadržet dech, aby mu mrazivý vzduch nevnikl příliš rychle do plic. Když se konečně nadechl, překonalo to všechna jeho očekávání, byl to křišťálový, panensky čistý vzduch.

Přilbu držel v ruce, bořil se ve sněhu a postoupil kousek dál. Nikam nepospíchal. Bylo slyšet jediné — křupání sněhu. V takové nezvyklé výšce nemohl chvílemi popadnout dech, a to přistál maximálně ve čtyřech kilometrech. Že se nestydíš, Pavlyši, pořád jenom sedíš a sedíš, káral se.

Daleko od něho přeletěl bílý pták. Tak i tady je nějaký život! Proč by tu ostatně nebyl, vždyť je tu normální vzduch.

Uši měl celé omrzlé. Mrzelo ho, že si nevzal svou teplou čepici, vždycky s sebou nosil takovou starou pletenou čepici, příště ji nesmí zapomenout.

Nasadil si přilbu a zapojil topení. Pořád se mu ještě nechtělo zpátky. Stál, pomalu otáčel hlavou a prohlížel si vrcholek po vrcholku, byly si tolik podobné a současně se od sebe lišily, šlo o zvláštní, velkolepou a dokonalou architekturu, která je vlastní jenom velehorám. Výrazně bílé slunce viselo nad vrcholky, nebe bylo poněkud tmavší než na Zemi.

Vrátil se ke stroji, odstartoval a zamířil k dalšímu mohutnému hřebenu. Letěl podél horského řetězce, vpíjel se pohledem do podrobností těch velikánů, viděl skalní strž hlubokou snad kilometr, úzký hřeben, nad nímž se táhl sněhový převis, trhlinu v ledovci vedoucí někam do modrého nekonečna…

Někteří lidé se rádi dívají do ohně, jiní na moře, Pavlyš se nejraději díval na hory.

Uvědomil si, že je unavený, že vyhladověl. Vylovil obložené chleby, napil se kávy, znovu se spojil se stanicí a znovu vyslechl Klaudiinu připomínku, aby nezapomněl na ono údolí.

Pavlyš se tedy tím směrem rozletěl. Popíjel během letu kávu a cítil se jako člověk, kterému se splnila všechna přání. Pomalu teď klesal nad svahem údolí připomínajícím obrovský amfiteátr.

„Tak kdepak máme tu anomálii?“ řekl nahlas a pohlédl do okénka. Na této straně nebylo nic, jenom svah. Pohlédl na druhou stranu dolů. A pak znovu promluvil:

„Jistě. Je to docela normální.“

Ze všech nejnečekanějších pohledů, se kterými se člověk ve svém životě potkává, měl teď před sebou ten nejméně pravděpodobný.

Dole v údolí uprostřed zasněženého amfiteátru stál kosmický koráb vypadající odtud jako hračka.

V prvních chvílích Pavlyšovi připadalo, že koráb je nepoškozený, a dokonce uvažoval, jestli sem někdo nepřiletěl kvůli nim. Pak mu teprve došlo, že ten koráb je mrtvý.

Stál tam nakloněný a jedním svým krajem se dotýkal sněhové pokrývky. Vrcholek mu zakrývala sněhová čepice.

Pavlyš prudce přistál a zamířil ke korábu. Přiběhl k němu a vzpomněl si, že měl podat hlášení na stanici, že tím znovu neodpustitelně zanedbal nařízení, pak to ale pustil z hlavy.

Na boku toho korábu zářil nápis Pól.

Koráb nechtěl Pavlyše přijmout.

Vchod tyl sice pootevřen, ale nebylo možné se k němu dostat, trčel tři metry vysoko. Schůdky zřejmě nemohli spustit, nebo to prostě neměl kdo udělat. Nákladový prostor se při pádu zaklínil. Pavlyš obešel koráb a bylo mu jako kocourovi, který má mléko ve džbánu s příliš úzkým hrdlem. Bořil se do sněhu a najednou si uvědomil, že vlastně vůbec nepospíchá dovnitř, že se bojí setkání se smrtí uvězněnou mrazem.

Současně ale doufal, jenže v co? Konečně přišel na odpověď: Co když někdo zůstal naživu, co když odletěl planetárním člunem někam do vesmíru?

Nesmyslnost takového nápadu ho ale vzápětí postavila na zem.

Vždyť velmi dobře věděl, co je to za koráb, věděl, že je to dávno, kdy zmizel beze stopy. Naposledy s ním bylo navázáno spojení, když se chystal k velkému skoku do jiného prostoru. Jenže z toho skoku se už koráb nedostal. Nebylo po něm ani vidu ani slechu. K něčemu takovému dochází jen výjimečně, snad jednou za deset let. Ale stává se to.

Je přirozené, že se nikdo nezachránil. Protože kdyby se to podařilo, mohli by se na záchranném člunu dostat k obydlené planetě. A to se nestalo.

Pavlyš se vrátil do svého člunu, uvědomil si, že Klaudie už zřejmě šílí, že se tak dlouho neozval.

Jestli doopravdy šílela, pak se dokonale ovládala.

„Stalo se něco?“ zeptala se ledově, když zaslechla Pavlyšův hlas.

„Nevím, jak bych to řekl…“

Klaudie mlčela. Spojení bylo bezvadné, Pavlyš dokonce slyšel její rychlý dech.

„Našel jsem Pól,“ oznámil suše.

„Jaký pól?“

„Vzpomínáš si, jak jsi mi říkala o té anomálii? Tak to není žádná anomálie. Je to kosmický koráb Pól. Možná jsi slyšela, že před dvaceti lety zmizel.“

„Ne?!“ ozval se hlas Sally. Zřejmě stála vedle Klaudie. Asi měla také obavy, kam se Pavlyš ztratil. „A co lidé?“

„Koráb je mrtvý. Ztroskotal,“ řekl Pavlyš. „Za chvíli se pokusím proniknout dovnitř.“

„Počkej,“ řekla Klaudie. „Neznáme důvody ztroskotání.“

„Prostě před dvaceti lety ztroskotal,“ konstatoval Pavlyš.

„Pak nemusíš pospíchat,“ prohlásila Klaudie. „Poletíme tam společně. Podle předpisů tam sám nesmíš!“

„Mám skafandr,“ řekl Pavlyš.

„Samozřejmě, že tam Slava musí!“ ozvala se Sally, „já bych tam na jeho místě šla taky.“

„Jsem rozhodně proti tomu,“ řekla Klaudie.

„Tak mi to budeš muset odpustit,“ odsekl Pavlyš a přerušil spojení.

Byla to otevřená vzpoura, povstání na palubě. Klaudie mohla mít tisíckrát pravdu, ale Pavlyš byl o své pravdě také přesvědčen.

Otevřel skříňku s palubními nástroji. V expedičním člunu muselo být i primitivní nářadí stejně jako provazy a háky. Občas dochází k tak nečekaným situacím, že dokonalá technologie kosmického věku je bez kousku lana bezmocná.

Hned vyhledal to, co potřeboval, aby se mu podařilo proniknout do korábu — reaktivní batoh.

Než se znovu vydal k Pólu, spojil se se stanicí a sdělil Klaudii, že jde.

„Rozumím,“ odpověděla suše.

Koráb byl obdivuhodně zachovalý. Jako kdyby ho konzervoval ledový vzduch.

Šel pomalu jeho chodbami, nahlížel do kajut, hledal ovládací pult. Musel tam zůstat palubní deník.

Všechny kajuty byly opuštěné.

Bylo to divné, protože i kdyby většina posádky byla v anabiózní komoře, ve službě muselo být nejméně sto lidí.

V kajutách bylo všechno tak, nebo skoro tak, jako ve chvíli katastrofy, všechny věci stály na svých místech, nikde žádná oběť.

V korábu letěly celé rodiny. V jedné kajutě, Pavlyš si zapamatoval číslo 44, ho zaujal obraz zvěčněného okamžiku. Dětská kolébka, vedle láhev s mlékem. V kolébce bylo chrastítko…

Už si začal namlouvat, že po ztroskotání zůstali na korábu živí lidé. Jeho úkolem teď bylo přijít na to, co se s nimi dělo dál.

Ovládací pult byl silně poškozen. Přístroje rozbité. Jako malý zázrak v těch mrtvých troskách vypadalo blikání signálu automatického spojení se Zemí. Pavlyš světýlko vypnul, jako by v tom zeleném blikání bylo něco zlověstného.