Slyšel jsem Zemi…

19

Všichni tři zapřažení do saní, je vlekli po svahu kotliny, pak po náhorní plošině, pak sestupovali dolů. Padal sníh a bylo to nesmírně namáhavé. Zima jim ale nebyla. A měli spoustu jídla. Prázdné konzervy nevyhazovali.

Čtvrtý den, když sestupovali úžlabinou, kde tekl potok, zaslechli znovu známé mečení.

Koza ležela u vody pod skalním převisem.

„Ona tu na nás čekala!“ zvolala Mariana.

Koza tak zhubla, jako kdyby měla každou chvíli pojít. U břicha se jí tetelila tři chundelatá kůzlata a hledala cecíky.

Mariana rychle odhodila přikrývku na saních a začala hledat v batozích, čím by kozu nakrmila.

„Dej pozor, abys ji neotrávila,“ řekl Oleg. Koza mu připadala strašně krásná. Měl z ní radost. Skoro jako Mariana. Dokonce ani Dick se nezlobil, byl to spravedlivý člověk.

„Je dobrá, že přede mnou dokázala utéct,“ řekl. „Určitě bych ji zabil. Teď ji zapřáhneme.“

Zapřáhnout kozu se jim ovšem nepodařilo. Vzpouzela se a mečela tak, že se skály otřásaly, kůzlata navíc také nemlčela a brala se za svou matku.

A tak šli společně dál: Dick s Olegem táhli sáně, Mariana je vzadu přidržovala, aby se nepřevrhly, jako poslední šla koza s kůzlaty a loudila. Pořád by jenom žrala. Dokonce i když už sestoupili k lesu, kde byly houby a kořínky, stále vyžadovala kondenzované mléko, třebaže stejně jako její spolucestující neměla potuchy, že se ta bílá, sladká věc jmenuje právě takhle.

KONEC PRVNÍ KNIHY