Slyšel jsem Zemi…

16

Před sedmnácti lety bylo Olegovi něco přes rok, Dickovi necelé dva, Mariana ještě nebyla na světě. Nepamatovali si, jak tady v horách přistál průzkumný koráb „Pól“. Jejich první vzpomínky byly spojeny s osadou, s lesem. Chování hbitých rezavých hub a dravých lián znali dříve, než vyslechli od starších o tom, že existují hvězdy a nějaký jiný svět. Les jim byl bližší, než vyprávění o raketách nebo o domech, v nichž může žít tisíc lidí. Zákony lesa, zákony osady, které bylo nutno respektovat z nutnosti, aby byla zachována hrstka lidí, nepřipravených na tento život, jednoduché zákony, jejichž smyslem bylo přežít, usilovaly o vytlačení všeho o Zemi z jejich paměti a místo paměti si ponechat jenom abstraktní naději, že je tu někdy najdou a že tohle všechno jednou skončí. Kolik toho ale člověk musí vytrpět a jak dlouho musí čekat? Deset let? Deset let už uplynulo. Sto let? Sto let znamená, že nenajdou a nezachrání tebe, ale tvého pravnuka, pokud se ten pravnuk narodí a jestli dokáže on sám a celá osada tak dlouho existovat. Naděje, která žila v těch starších, nežila už v dalším pokolení, ta spíš překážela jejich životu v lese, ovšem nepředat jim naději bylo nemožné, protože ani smrt není pro člověka tak hrozná, když ví, že jeho rod bude pokračovat. Smrt znamená konec pro tu chvíli, kdy to není konec jenom tvůj, ale konec všeho, co tě spojovalo se životem.

Proto ti starší včetně učitele, všichni, jak jen to dokázali, se snažili vychovat v dětech pocit, že patří k Zemi, snažili se v nich uchovat myšlenku na to, že dříve nebo později toto odloučení skončí. A zbýval ještě koráb za průsmykem. Existoval, bylo možno ho dosáhnout, když ne v tomto roce, který tu trvá tisíc dní, pak v roce následujícím, kdy dorostou děti, které dokáží do průsmyku dojít. Dokáží, pokud budou chtít, protože niterně byly odtrženy od Země, protože koráb pro ně byl něco cizího, zato les, ten patřil jim. To dávalo šanci přežít, tedy něco, s čím nemohli počítat ti starší, přesto i tohle hrozilo v podstatě smrtí pro osadu, pro lidskou kolonii. A tak tedy sedmnáct pozemských let znamenalo necelých šest let tady na této planetě.

Dick, Oleg a Mariana sestupovali do kotliny ke korábu. I když před nimi stále rostl do mohutnosti, byl pro ně pořád ještě legendou a nikdo z nich by se nedivil, kdyby se před nimi při prvním dotyku rozpadl na prach. Vraceli se k domovu svých otců, k domovu, ze kterého měli strach proto, že se snesl do této kotliny ze snů a pohádek, které si vyprávěli v domku za slabého světla svítilen, když za oknem potaženým rybí kůží řádila sněhová bouře nebo padal hnilobou páchnoucí nekonečný déšť.

Existence korábu dala znovu život snům a legendám, dodala jim nový smysl a připojila k nim abstraktní obrázky zrozené představami, a proto nebyly dokonalé ve srovnání se skutečností tohoto obra. Tento rozpor ti starší nikdy nepochopili, vždyť pro ně za vyprávěním o tom, jak došlo ke katastrofě, jak nastala zima a tma, za vyprávěním o prázdných chodbách, v nichž postupně uhasíná světlo a kam se zvenku prodírají suché sněhové vločky, za tím vším se ukrývaly konkrétní představy chodeb a světel, mlčení pomocných motorů a cvakání přístrojů registrujících radiaci. Pro posluchače — pro Olega a jeho vrstevníky — byly pochopitelné jenom ty sněhové vločky, zatímco chodby dávali do souvislosti s lesní houštinou nebo tmavou jeskyní. Vždyť představivost lze živit jenom tím, co člověk viděl a slyšel.

Teď začali chápat, jak odtud odcházeli lidé, jak vynášeli raněné a děti, jak s sebou brali ve spěchu ty věci, které nevyhnutelně nutně potřebovali v prvních chvílích. V těch okamžicích ještě nikdo nepomyslel na to, že budou muset žít a umírat v tomto chladném světě — obrovské rozměry a neuvěřitelná moc kosmické civilizace jim dokonce i tady dávaly falešnou jistotu, že všechno, co se stalo, ať už je to sebetragičtější, je jenom něco dočasného, něco, co bude napraveno tak, jak je možno kdykoli napravovat nepříjemné náhody. Nebo téměř kdykoli.

Pak tady byl vstup do korábu.

Podle Stařešinova vyprávění ho zavřeli, ale nouzové schůdky, po nichž sestupovali do sněhu, zanesli kousek odtud pod převislou skálu. To místo bylo vyznačeno na mapě, ale schůdky hledat nemuseli, sníh tál a ležely kousek od nich, modrá barva na některých místech oprýskala, a když Dick schůdky zvedl, otisk po nich zůstal jako černá kresba ve sněhu, protože sníh pod nimi roztál až na kámen.

Dick cvrnkl nehtem do stojek.

„Je to lehké,“ řekl, „budeme to muset vzít s sebou.“

Nikdo mu neodpověděl. Mariana s Olegem stáli stranou a se zvrácenými hlavami si prohlíželi kulaté břicho korábu. Připadal jim docela v pořádku, jako kdyby mohl okamžitě letět dál. Oleg si dokonce představil, jak stoupá z kotliny, jak se zvedá stále rychleji k nebi, jak se proměňuje v černé kolečko a posléze v tečku na jeho modré barvě…

Únavu necítili. Tělo bylo lehké a poslušné, jejich netrpělivost co možno nejrychleji nahlédnout do nitra obludy se mísila se strachem, že se navždycky ztratí v uzavřeném prostoru korábu.

Oleg se zadíval k nouzovému vchodu. Kolikrát mu Stařešina opakoval: „Nouzový vchod není zavřený, rozumíš mi, jenom jsme ho přivřeli. Vystoupíš k němu po schůdkách, jsou lehké, a první co uděláš bude, že změříš hladinu radiace. Neměla by tam už být, uplynulo sedmnáct let, ale pro každý případ ji změř. Radiace byla tehdy jedním z důvodů, proč jsme museli tak rychle odejít, mráz a radiace. Čtyřicet sedm stupňů pod nulou, vytápění nefungovalo, radiační clona porušená, nemohli jsme tam zůstat. Jít dál bylo však také téměř nemožné — nevěděli jsme, že dokážeme dojít do údolí, kde je les a kde je tepleji.“

Dick přecházel kolem korábu, převracel špičkou kopí prázdné krabice a plechovky — byla tam spousta věcí, které tehdy vynesli ven, ale museli je tam nechat.

„Tak co,“ zeptal se Oleg, „půjdeme dovnitř?“

„Půjdem,“ řekl Dick, zvedl schůdky a přistavil je ke vstupnímu otvoru.

Pak po nich sám vystoupil, zastrčil do škvíry Thomasův nůž, zabral a nůž se zlomil.

„Třeba to zapadlo?“ zeptala se zdola Mariana.

„Teď nemáme vůbec žádný nůž,“ řekl Dick.

„Stařešina říkal, že vchod je otevřený,“ poznamenal Oleg.

„Stařešina všecko zapomněl,“ řekl Dick. „Copak se starcům dá věřit?“

„Thomas by věděl, co dělat,“ řekla Mariana.

„Je to hloupé,“ řekl Dick. „Je to hloupé zmrznout zrovna tady u té mašiny.“

Dick do vchodu strčil, nic se však nestalo, praštil do něj pěstí a Oleg si myslel, že se musí rozlehnout hluboké a dlouhé zadunění, neozvalo se však vůbec nic. Oleg pohyboval rty, i když uměl dobře číst, a přečetl zlatá písmena vyrytá do těla korábu — Pól.

„Je to v pořádku,“ řekl. „Pól.“

„Ty sis snad myslel, že jsme našli něco jiného?“ řekl Dick a seskočil ze schůdků dolů do sněhu. „Musíme teď přemýšlet. Takhle ho neotevřeme.“

Mariana se chvěla.

„To je zvláštní,“ řekla. „Nebyla mi zima a najednou mi zima je.“

„Chce to najíst se,“ řekl Dick. „Tam je určitě jídla spousta. V železných konzervách. V těch se nezkazí. Říkal to Thomas.“

Oleg vylezl po schodech nahoru ke vchodu, jednou rukou se opřel o ledový kov korábu, měřič radiace přiložil k úzké škvíře. Ručička se lehce zachvěla, nedostoupila však až k červené značce, zdaleka ne. V kotlině bylo nesmírné ticho, slyšel jen, jak dole mluví, vnímal dokonce Marianin dech.

„Škoda že Thomas nedošel,“ řekla Mariana. „Je mi to tak líto, že si to neumíte ani představit.“

„Jistě že je to škoda,“ řekl Dick. „Jenomže ten by stejně nedošel. Ani my bychom kvůli němu nedošli.“

„Tak nesmíš mluvit,“ řekla Mariana. „Uslyší tě a urazí se.“

„Je mrtvý,“ řekl Dick, „mrtví nic neslyší.“

„Já tedy nevím,“ řekla Mariana. „Možná že slyší.“

Oleg zatlačil na dvířka vstupního otvoru, ale bez úspěchu. Co je tak přitáhnout k sobě?

„Nejde to?“ zeptala se Mariana. Oblaka zahalila slunce a v mžiku bylo větší šero než obvykle.

„Počkej,“ řekl Oleg. „Proč přitahujeme dveře k sobě nebo proč do nich strkáme, jak jsme zvyklí? Co když se dveře u korábu otvírají jinak?“

„Pojď dolů, co tam budeš ještě dělat?“ řekl Dick. „Já přinesu nějaký kámen.“

„Kámen ti tu nepomůže,“ řekl Oleg. Jak se mohou otvírat dveře? Dovnitř? Dovnitř jsme to zkoušeli. Dvířka jsou trochu zapuštěna do stěny korábu, jsou ukryta pod potahem. Co kdybych to zkusil do strany? Je to nezvyklé, ale když koráb letí, je to lepší, aby se dvířka sama od sebe náhodou neotevřela. Oleg řekl k Dickovi:

„Podej mi nůž.“

Dick hodil Olegovi zbytek nože, strčil si ruce pod paždí a začal podupávat. Byl celý zmrzlý. Dokonce i jemu byla zima. Začal se sypat suchý sníh. Byli sami v celém světě, umírali hlady a zimou, ale koráb je nechtěl vpustit dovnitř.

Oleg zasunul nůž do škvíry a pokoušel se odstrčit kryt stranou. Ten najednou hlasitě cvaknul a zlehka, jako kdyby na něco takového čekal, zajel do strany a zmizel ve stěně. Všechno bylo v pořádku. Oleg se ani neohlédl, nezačal křičet, aby si všichni všimli, jak je moudrý. Rád řešil úkoly. I když šlo o snadný úkol, ostatní ho vyřešit nedokázali. Oleg zastrčil nůž za opasek a znovu vytáhl měřič radiace.

„Podívej!“ zaslechl Marianin hlas. „Oleg to otevřel!“

„To je dobře. Tak běž.“ řekl Dick. „Běž, co stojíš?“

Měřič radiace ukázal, že žádné nebezpečí nehrozí. Všechno bylo v pořádku.

„Je tam tma,“ řekl Oleg. „Podejte mi pochodeň.“

Ani když jim byla za poslední noc strašná zima, pochodně nezapálili. Moc tepla nevydávaly, zato hořely dlouho.

„Je tam teplo?“ zeptala se Mariana.

„Není,“ řekl Oleg. Nasál vzduch uvnitř. V korábu zůstala cizí, nebezpečná vůně. Vstoupit dovnitř bylo něco hrozného. Oleg si však najednou uvědomil, že je teď důležitější než Dick, že pro Dicka je to všechno podstatně hroznější. Dick zacvakal křemeny, když zapaloval pochodeň. Vzplála nenápadným, v denním jasu téměř nezřetelným světlem. Dick vystoupil do poloviny schůdků a předal pochodeň Olegovi. Dál ale nešel. Oleg od něho převzal pochodeň a ruku s ní strčil do korábu. Před ním byla tma, pod nohama se rozprostírala rovná drsná podlaha. Oleg řekl hodně nahlas, aby zahnal strach:

„Tak já jdu. Vezměte pochodně. A pojďte za mnou! Počkám uvnitř.“

Podlaha pod nohama trochu pružila, jako kdyby to byla kůra živých stromů. Oleg však věděl, že podlaha živá není a že takové stromy na Zemi nerostou. Zdálo se mu, že vpředu na něho někdo číhá, zastavil se. Teprve pak pochopil, že se k němu vrací ozvěna jeho vlastního dechu. Udělal další krok kupředu a světlo pochodně, která se rozhořela, ozářilo stěnu nahoře zaoblenou. Lesknoucí se světlou stěnu. Dotkl se jí. Byla studená jako kámen.

Tak tady jsem doma, pomyslel si Oleg. Jeden domov mám, osadu. A tady mám ještě jeden domov, který se jmenuje kosmický průzkumný koráb Pól, o kterém se mi tolikrát zdálo, jenomže ve snech vypadal docela jinak než ve skutečnosti. Ale tady jsem byl. Tady jsem se dokonce narodil. Někde v nitru té tmy je místnost, kde jsem se narodil.

„Kde jsi?“ zeptal se Dick. Oleg se ohlédl. Dickova silueta téměř zcela zaplnila vstupní otvor.

„Pojď sem, neboj se,“ řekl Oleg. „Nikdo tu není.“

„Kdyby tu někdo byl, dávno by zmrznul,“ řekl Dick hlasitě a jeho hlas se už nesl chodbou. Oleg mu podal svou pochodeň, aby si mohl připálit svou, pak počkal, až Dick uvolní své místo Marianě a až zapálí její pochodeň.

Od tří pochodní tu bylo hned větší světlo. Jenom tu byla strašná zima. Ještě větší než venku, protože tam vzduch proudil, ale tady se ani nepohnul, jako kdyby také zemřel. Chodba končila dvířky, Oleg ale už věděl, jak je otevřít a Dick s Marianou viděli, jak to Oleg dělá, bylo jim jasné, že získal na jistotě, možná že to nebyla ještě ta pravá jistota, ale že je s korábem více spojen než oni, kterým připadal jako strašná jeskyně a nebýt hladu, nebýt strachu ze strašné ledové pustiny, zůstali by venku. Kdyby s nimi došel Thomas, všechno by to bylo jiné. Oleg nemohl v plném rozsahu převzít úlohu průvodce a vysvětlovat všechna tajemství, nikdo lepší tu však nebyl.

Za dvířky byl kruhový sál, jaký ještě neviděli. Vešla by se sem celá vesnice. Nehledě na světla tří pochodní, se strop ztrácel ve tmě.

„Hangár,“ řekl Oleg, který opakoval slova naučená od Stařešiny, „tady jsou přistávací čluny. Napájecí zařízení se ale při přistání rozbilo. To se také stalo osudným.“

„A donutilo to celou posádku, aby šla pěšky přes hory,“ pokračovala Mariana.

Stařešina od nich při vyučování chtěl, aby nazpaměť znali dějiny osady, začátek těchto dějin, aby je nikdy nezapomněli. „Bez dějin lidé přestávají být lidmi. To se týká jednotlivců i celých kolektivů.“

„S obrovskými oběťmi…“ promluvil Dick, ale nedořekl to. Tady nebylo možno mluvit tak hlasitě.

Do cesty se jím postavil asi desetimetrový válec.

„To je ono,“ řekl Oleg, „to je ten člun, který chtěli vytáhnout z hangáru, ale nestačili to, museli odejít.“

„To je zima,“ řekla Mariana.

„Drží se tu chlad z té zimy venku,“ řekl Dick. „Kam teď?“ Dick tím uznal Olegovu vedoucí roli.

„Tady musí být otevřené dveře,“ řekl Oleg, „které vedou do motorového úseku. Jenomže tam nesmíme. Musíme najít schodiště, co vede nahoru.“

„Ty ses to všechno tak dobře naučil,“ poznamenala Mariana.

„Vidíš, jak se mi to hodí,“ řekl Oleg.

Znovu šli dál podél stěny.

„Tady musí být spousta věcí,“ řekl Dick. „Jak je ale odtud poneseme zpátky?“

„Co když ti, co umřeli, přicházejí?“ zeptala se Mariana.

„Nech toho, prosím tě!“ řekl Dick.

„Samozřejmě.“ Oleg se najednou zastavil.

„Co je? Co vidíš?“

„Už to mám. Když zahneme konce u těch schůdků, můžeme na ně ty věci naložit a táhnout je. Jako na saních, co udělal Sergejev.“

„Já jsem se lekla, žes viděl nějakého mrtvého,“ řekla Mariana.

„Taky mě to napadlo, takhle to udělat,“ řekl Dick, „na to je ale ještě moc brzo.“

„První dveře,“ řekl Oleg. „Tudy nemáme chodit.“

„Já se tam podívám,“ řekl Dick.

„Je tam určitě radiace,“ řekl Oleg. „Stařešina nás na to upozorňoval.“

„Nic se mi nestane. Jsem silný,“ řekl Dick.

„Radiace není vidět, to přece víš. Učil ses o tom.“ Oleg šel dál, pochodeň nesl blízko stěny. Nebyla jednolitá, byly v ní různé prohlubně, otevřené panely s tlačítky a studeně se lesknoucími obrazovkami. Thomas byl inženýr. Thomas věděl, na co tato tlačítka jsou a jakou sílu v sobě skrývají.

„Takovou spoustu si toho tu udělali,“ řekl Dick, který se stále ještě nedokázal smířit s korábem, „a stejně se rozbili.“

„Zato ale přiletěli skrz nebe,“ řekla Mariana.

„Tady jsou ty dveře,“ řekl Oleg. „Tudy se dostaneme do obytných prostor a k navigačnímu úseku.“

Jak tohle znělo — navigační úsek, ovládací pult… Jako zaklínadlo.

A teď uvidí navigační úsek.

„Pamatuješ si číslo svého pokoje?“ zeptala se Mariana.

„Číslo kajuty,“ opravil ji Oleg „Samozřejmě že si to pamatuju. Čtyřicet čtyři.“

„Otec mě prosil, abych se tam zašla podívat, jak to tam vypadá. My jsme měli desítku. Ty ses přece narodil na korábu?“

Oleg neodpověděl. Na tuto otázku nebylo třeba odpovídat. Zvláštní bylo, že Mariana uvažuje stejně, jako on, zvláštní je, že lidi, které člověk nepovažuje za příliš chytré, najednou uvažují o stejné věci, jako ty.

Oleg odsunul dveře. A najednou odskočil.

Zapomněl, že s něčím takovým měl počítat. Stařešina je upozorňoval, že v korábu může fungovat nouzové osvětlení, samostatné osvětlení na principu fluorescence. Existuji barvy, které svítí po mnoho let. Jsou naneseny v některých chodbách a navigačních úsecích.

Záře se linula odevšad a odnikud. Bylo tu dobře vidět. Světla bylo tolik, že pochodně jako kdyby najednou zhasly, jejich světlo bylo zbytečné.

„Jé,“ zašeptala Mariana. „Třeba tu někdo žije?“

„Mrtví,“ pokusil se o vtip Dick.

„To je dobře, že je světlo,“ řekl Oleg. „Aspoň ušetříme pochodně.“

„Jako kdyby se tu najednou oteplilo,“ řekla Mariana.

„To se ti jenom zdá,“ řekl Oleg. „Jistě ale najdeme teplé věci. A budeme spát v místnosti.“

„Ne,“ řekl Dick, který zůstal trochu pozadu a ještě nevstoupil do osvětlené chodby. „Já tady spát nebudu.“

„Proč?“

„Budu spát venku na sněhu. Je tam tepleji.“

Oleg chápal, že pro Dicka by bylo hrozné zůstat spát v korábu, ale on sám tady chtěl zůstat. Nebál se korábu. Snad se trochu polekal na začátku, když tu byla tma, ale teď ne. Je to jeho domov.

„Já tu taky nechci spát,“ řekla Mariana. „Jsou tu stíny těch, kdo tady žili. Bojím se.“

Po pravé straně stěna chodby mizela v hloubi, byla udělána z materiálu slabého jako vrstvička vody, Mariana si vzpomněla, že se mu říká sklo. A za sklem bylo zelené rostlinstvo. Rostliny se zelenými drobnými lístky, takové zelené lístky v lese nerostou.

„Nechytí nás?“ zeptal se Oleg.

„Kdepak,“ řekla Mariana, „jsou zmrzlé. A navíc rostliny na Zemi se nepohybují, copak jsi zapomněl, co nám vyprávěla teta Luisa?“

„To není tak důležité,“ řekl Dick. „Přece se tu nebudeme pořád jenom tak procházet. Copak tu není nic k jídlu? Já už brzo umřu hlady.“

To je zvláštní, pomyslel si Oleg, já si na jídlo ani nevzpomenu. Tak dlouho jsem nejedl a jíst se mi nechce. To jsou nervy.

Po deseti krocích uviděli ještě další výklenek, ale v něm bylo sklo rozbité. Mariana natáhla ruku, aby si sáhla na rostlinu.

„To nejde,“ řekl Dick.

„Já to vím líp, cítím je. Ale tyhle jsou mrtvé.“

Dotkla se větvičky a ta se rozpadla na prach.

„Škoda,“ řekla Mariana. „Škoda že z nich nemáme semínka, zasadili bychom je u osady.“

„To nejdůležitější je vpravo,“ řekl Oleg. „Po pravé straně budou sklady. Pojďte se podívat, co tam je.“

Zabočili doprava. Uprostřed chodby se válel roztržený poloprůhledný pytlík, z něho se rozkutálelo několik měkkých bílých konzerv — když lidé utíkali z korábu, pytlík se zřejmě roztrhl, ale na to, aby ho uklidili, už nezbýval čas.