Slyšel jsem Zemi…

5

Stařešina se v kuchyni myl nad umyvadlem.

„Zabili jste velká zvířata,“ řekl. „Jenom srst mají špatnou, letní.“

„To je dílo Dicka se Sergejevem.“

„To ti vadí? Byls u Kristýny?“

„Tam je všechno v pořádku. Pak jim zaneste olej. Taky už jim docházejí brambory.“

„Neboj se. Zajdi ke mně, ještě si naposledy promluvíme.“

„Co kdybychom zašli k nám?“

„U mne je ticho, dvojčata si hrají někde venku.“

„Ať to ale netrvá dlouho!“ zavolala matka za přepážkou.

Stařešina se usmál. Oleg vzal ručník a podržel mu ho, aby si mohl snáze utřít ruku. O pravou Stařešina přišel před patnácti lety, když se poprvé pokoušeli proniknout k průsmyku.

Oleg prošel do Stařešinovy místnosti, usedl ke stolu, jehož deska byla vyleštěna lokty žáků, odstrčil od sebe počítadlo vyrobené ze sušených ořechů místo kuliček. Kolikrát za tímhle stolem seděl? Více než tisíckrát. A všechno, co ví, téměř všechno vyslechl u tohoto stolu.

„Pro mne je nejhroznější posílat na výpravu právě tebe,“ řekl stařec, když se usadil proti Olegovi na místo pro učitele. „Myslel jsem si, že mě za několik let vystřídáš. Že budeš učit děti místo mě.“

Vzal ze stolu tmavou dřevěnou tabulku, setřel z ní pokroucená písmena. Olega v té chvíli napadlo, že kdysi se také učil psát na takové tabulce. Možná že to byla právě tahle.

„Já se vrátím,“ řekl Oleg. Začal uvažovat, co asi teď dělá Mariana. Houby už jistě dala vymáčet, pak přinesla svůj herbář, určitě teď přináší herbář. Nebo to teprve udělá? Mluví s otcem? Spí?

„Posloucháš mě?“

„Samozřejmě, učiteli.“

„Současně jsem ale usiloval o to, aby tě vzali za průsmyk. Docela jistě to je pro tebe užitečnější než pro Dicka nebo Marianu. Budeš mýma očima, mýma rukama.“

Stařešina zvedl ruku a se zájmem na ni pohlédl, jako kdyby ji nikdy předtím neviděl. Zamyslel se. Oleg mlčel a prohlížel si místnost. Stařešina tohle občas dělal, mlčel z ničeho nic celou minutu, dvě. Na něco takového si člověk musí zvyknout. Každý má své slabiny. Světélko z kahanu se odráželo na mikroskopu, který byl jako vždycky čistý a vyblýskaný. Scházelo v něm to nejdůležitější — čočky. Sergejev už tisíckrát říkal Stařešinovi, že prázdná trubice je příliš velký přepych, aby jen tak ležela na polici jako ozdoba. Dej mi to do dílny, Borjo, říkal, udělám z ní dva nádherné nože. Ale Stařešina mu ji nedal.

„Promiň,“ řekl Stařešina. Přimhouřil dobré šedivé oči, pohladil si přesně zastřižené bílé vousy, pro které mu teta Luisa říkala Hemingway. „Přemýšlel jsem. A víš, o čem jsem přemýšlel? O tom, jako už často před tím, o tom, že v dějinách Země už došlo k případům, kdy z nějakého nešťastného důvodu se malý kolektiv nebo skupina lidí ocitla odříznuta od civilizace. Tady se dostáváme do oblasti kvalitativní analýzy…“

Stařec se opět odmlčel a chvíli žvýkal naprázdno. Znovu se ponořil do svých myšlenek. Oleg si na to už zvykl. Líbilo se mu sedět vedle starého člověka, jenom tak mlčet, jenom tak si sedět, připadalo mu, že stařec má tolik vědomostí, že je jimi nasyceno i ovzduší v místnosti.

„Osamocenému člověku stačí k degradaci několik let. Za podmínky, že jeho mozek je tabula rasa. Je známo, že děti, které se z nějakých důvodů dostaly mezi vlky nebo mezi tygry, takové případy byly zaznamenány v Indii nebo Africe, zaostávaly po několika letech beznadějně za svými vrstevníky. Začaly být debilní. Debilní je…“

„Já vím, pamatuju si to…“

„Promiň. Nepodařilo se vrátit je k lidem. Takové děti dokonce chodily po čtyřech.“

„A co když šlo o dospělého člověka?“

„Dospělého mezi sebe vlci nepřijmou.“

„A co třeba neobydlený ostrov?“

„To je různé, ale člověk nevyhnutelně musí degradovat… Stupeň degradace…“ Stařec pohlédl na Olega, ten přikývl. Znal to slovo. „Stupeň degradace je závislý na úrovni, které se podařilo dosáhnout v době, kdy k izolaci došlo, na povaze člověka. Ale tady mluvíme o skupině lidí. Může se skupina lidí v izolaci udržet na takové kulturní úrovni, na jaké byla ve chvíli, kdy k přerušení kontaktů došlo?“

„Může,“ řekl Oleg. „To je náš případ.“

„Nemůže,“ odpověděl stařec. „Ale malému dítěti k tomu stačí pět let, skupině, i v případě že nevymře, dvě tři pokolení. Kmenu několik pokolení. Národu možná století. Ten proces je nevyhnutelný, prověřený dějinami. Třeba australští domorodci…“

Vstoupila Olegova matka, byla načesaná, oblékla si vypranou blůzu.

„Sednu si na chvilku s vámi,“ řekla.

„Jen si sedni, Iročko,“ řekl stařec. „Povídáme si tu o sociálním úpadku.“

„Slyšela jsem. Uvažuješ o tom, jestli nebudeme za nějakou dobu chodit po čtyřech? Tak já ti na to odpovím — to dřív všichni zajdeme. A zaplaťpánbu za to. Už toho mám dost.“

„Ale on toho nemá dost,“ řekl stařec. „A moje dvojčata toho taky nemají ještě dost.“

„Kvůli němu žiju,“ řekla matka. „A vy ho posíláte na jistou smrt.“

„Kdybychom přistoupili na tvé hledisko, Iro,“ odpověděl Stařešina, „tak smrt nám tu hrozí den co den. Smrt tady číhá v lese, smrt pro nás znamená zima. Povodeň je smrt, uragán je smrt, bodnutí čmeláka je smrt. Odkud ještě na nás číhá smrt, jakou bude mít tvář, to nikdo z nás neví.“

„Smrt se k nám připlazí kdy se jí zachce a vezme si koho chce,“ řekla matka. „Jednoho po druhém.“

„Je nás víc než před pěti lety. Největší problém pro nás není fyzické přežití, ale morální.“

„Je nás méně! Těch jako ty nebo já! Chápeš to, z nás nezbývá už nic! A tahle štěňata? Co ta zmohou bez nás?“

„Ale zmůžeme,“ řekl Oleg. „Šla bys sama do lesa?“

„To bych se raději oběsila. Já se někdy bojím vůbec vyjít ven.“

„Ale to já půjdu třeba hned. A vrátím se. S kořistí.“

„Jenže Dicka s Marianou dneska tak tak zachránili.“

„Dneska to byla náhoda. Víš přece, že šakali nechodí ve smečkách.“

„Vůbec nic nevím! Byla jich smečka, nebo ne? Tak byla?“

„Byla.“

„Tak tedy ve smečkách chodí…“

Oleg už nic nenamítal. Matka se také odmlčela. Stařešina si povzdechl, počkal na tuhle přestávku a pokračoval ve svém monologu:

„Nevím, proč jsem si právě dnes vzpomněl na jeden příběh. Takovou dobu jsem si na něj nevzpomněl, až dneska. Stalo se to v roce 1530, krátce po objevení Ameriky. Bouře zanesla německou velrybářskou loď k zasněženým hornatým břehům neznámé země. Bylo to Grónsko. Loď zakotvila a námořníci sestoupili na břeh. Spatřili polorozbořený kostel, zbytky kamenných obydlí. V jednom z nich ležela mrtvola muže s rezavými vlasy, v obleku z tuleních kůží, vedle něho ležel vybroušený rezavý nůž ze železa. A kolem dokola všechno zpustlé, zima, sníh…“

„Tak už nepouštěj hrůzu, Borjo,“ řekla matka. Prsty jí nervózně ťukaly do stolu. „To jsou dávné pohádky…“

„Počkej. Tohle není pohádka. To je přesně doloženo. Pamatuješ si, Olegu, kdo to byli Vikingové?“

„Vyprávěl jste nám o nich.“

„Vikingové se plavili po moři, dobývali celé země, osídlili Island, vylodili se v Americe, kterou pojmenovali Vinland, dokonce založili své panství na Sicílii. Patřila jim velká kolonie v Grónsku. Několik vesnic, v nich kamenné domy, kostely a tak dále. Ale pak přestaly vikingské lodi na moře vyplouvat. Spojení s kolonií v Grónsku bylo přerušeno. V té době tam začínalo být podnebí stále tvrdší, dobytek vymíral, vymrzalo zaseté obilí a grónské vesnice pustly. Především proto, že ztratily spojení s ostatním světem. Uprostřed patnáctého století byla v posledním grónském kostele vystrojena poslední svatba. Potomci Vikingů zdivočeli, bylo jich příliš málo na to, aby se mohli postavit na odpor živlům, příliš málo na to, aby mohli dosáhnout pokroku, příliš málo dokonce i na to, aby mohli zachovat to staré. Kdepak, umíš si představit tu tragédii — poslední svatba v celé zemi?“ Stařešina se obrátil na matku.

„Ty tvé příklady mě nemohou přesvědčit,“ řekla matka. „Jestli bylo Vikingů málo nebo hodně, to je jedno, nic je nemohlo zachránit.“

„Ale alternativní řešení existovalo. Kdyby tam ta německá loď připlula o pár desetiletí dřív, všechno by dopadlo jinak. Ti obyvatelé Grónska mohli odplout na kontinent a vrátit se do rodiny lidí. Nebo jinak — mohly vzniknout kontakty s jinými zeměmi, objevili by se obchodníci, noví přistěhovalci, nové pracovní nástroje, dospěli by k novým poznatkům. A všechno by to dopadlo jinak…“

„K nám nepřipluje nikdo,“ řekla matka. „Tak to by stačilo, Borjo, ne?“

„Naše záchrana nespočívá ve splývání s přírodou,“ řekl stařec přesvědčivě. „My potřebujeme injekce lidské kultury, potřebujeme pomoc. Pomoc od ostatního lidstva. V jakékoli podobě. A proto také trvám na tom, aby tvůj syn šel za horský průsmyk. Ještě si to pamatujeme. A naší povinností je nepřipustit, aby tato nit byla přerušena.“

„Hlavou ale zeď neprorazíš,“ unaveně odpověděla matka. „Mám ohřát vodu? Bojím se o tebe, samozřejmě že se bojím. Mám jenom tebe. Jsi všechno, co mi zbylo. A jsi mi den ze dne vzdálenější, někam odcházíš, odcizuješ se mi.“

Stařec měřil rovnoměrným krokem místnost, tak to dělal vždycky, když nebyl spokojen se svými žáky, kteří neprojevovali patřičnou píli. Sehnul se, zvedl ze stoličky glóbus. Vyrobil ho z obrovité houby, která jim vyrostla v zimě u kůlny. Tehdy společně s Olegem roztírali barvy, barevnou hlínu, kterou Mariana s Liz našly u potoka, právě tu hlínu, ze které dnes dělají mýdlo. Když barvu usušili, podařilo se jim získat dva odstíny — bílý a šedý. Samotná houba byla do lila. Stařešina podle paměti nakreslil všechny kontinenty a oceány. Byl to glóbus značně nevýrazný, který po dvou letech ještě více vybledl a opotřeboval se, takže teď vypadal jako kulatý mrak.

Stařec si položil glóbus na dlaň.

„Vypadáš teď jako Atlas,“ řekla matka.

Oleg si všiml na stole drobné skvrny od růžové plísně. To nebyla žlutá plíseň, to byla barva jedovaté plísně. Opatrně skvrnu otřel rukávem. Je to trapné, když vlastní matka považuje někoho cizího za schopnějšího než vlastního dítěte. Vlastně to je zrada. Ta nejopravdovější zrada.

„My umřeme společně,“ řekl stařec.

„To je výtečné. Už jsme si užili dost,“ řekla matka.

„Přesto s tím umíráním moc nespěcháme, držíme se toho života zuby nehty.“

„Protože jsme zbabělí,“ souhlasila s ním matka.

„My dva umřeme,“ pokračoval stařec, „ale osada musí žít dál. Jinak přestane mít naše existence jakýkoli smysl.“

„Větší naději na přežití má osada lovců,“ řekla matka.

„Větší naději na přežití by měla vesnice s takovými lidmi, jako je Oleg,“ řekl stařec. „Bude-li naši skupinu ovládat Dick a jemu podobní, za sto let si nikdo ani nevzpomene, kde jsme, odkud jsme sem přišli, proč jsme na světě. Začne panovat právo silnějšího, zákony prvobytně pospolné společnosti.“

„A budou se rodit noví, budou se rozmnožovat,“ řekla matka. „A bude jich spousta. A vynaleznou kolo, za dalších tisíc let parní stroj.“ Rozesmála se, ale vypadalo to, jako když pláče. Pak popotáhla.

„Děláš si legraci?“ zeptal se Oleg.

„Irina mluví naprosto vážně,“ odpověděl stařec. „Boj o existenci v té nejprimitivnější formě vede k beznadějnému regresu. Přežít za takovou cenu, za cenu splývání s přírodou, za cenu, že přijmeme její zákony, to je jako když se vzdáme.“

„Přesto ale je to pokračování života,“ řekla matka.

„Ona to tak nemyslí,“ řekl Oleg.

„Ovšem, že to tak nemyslí,“ souhlasil Stařešina. „Znám Irinu už dvacet let. A vím, že to tak nemyslí.“

„Já dávám vůbec přednost tomu, když nemusím myslet,“ řekla matka.

„Teď lžeš,“ řekl stařec. „Všichni myslíme na to, co přijde, máme strach a přitom doufáme. Jinak bychom přestali být lidmi. Právě břemeno vědomostí, se kterým se nezatěžuje Dick a nahrazuje je primitivními zákony lesa, právě to břemeno nás může zachránit. A dokud taková alternativa je, tak musíme doufat.“

„A kvůli téhle alternativě ženeš Olega do hor?“

„Kvůli zachování vědomostí, kvůli tobě i mně. Kvůli boji s hloupostí, copak to nechápeš?“

„Ty jsi byl vždycky egoista,“ řekla matka.

„Ten tvůj slepý mateřský egoismus, to není nic?“

„Na co ti Oleg je? Vždyť tu cestu nevydrží. Je slabý.“

Tak tohle matka zrovna říkat nemusela. Pochopila to hned sama a pohlédla na Olega, prosila ho při tom očima, aby jí prominul, aby ji pochopil.

„Ohřej vodu,“ řekl Stařešina. „Ať si trochu popřejeme. Nám hrozí zapomenutí. Už teď je nositelů třeba jen zlomků lidského vědění čím dál tím méně. Jedni hynou, umírají, druzí jsou příliš zaneprázdněni bojem za přežití… a pak přichází nové pokolení. Vy s Marianou se zatím ještě tolik nelišíte, vy jste taková přechodná etapa. Takový článek, který nás spojuje s naší budoucností. Jaká ta budoucnost bude, jak si ji představuješ?“

„Nebojíme se lesa,“ řekl Oleg. „Známe houby a stromy, umíme lovit ve stepi…“

„Já se bojím budoucnosti, v níž vládne nový lidský druh — Dick — lovec. On je pro mne symbolem ústupu, symbolem porážky člověka v boji s přírodou.“

„Dick je hodný chlapec. Je jenom trochu svérázný,“ řekla matka z kuchyně. „Není to snadné být sám.“

„Já ale nemluvím o jeho povaze,“ ozval se stařec. „Myslím jeho postavení ve společnosti. Kdy se, Irino, naučíš rozlišovat zásadní věci od takových všedních maličkostí?“

„Jestli se něco takového naučím nebo nenaučím, to není podstatné, ale kdyby Dick v zimě nezabil medvěda, všichni bychom zemřeli hladem,“ řekla matka.

„Dick se už považuje za domorodce, za pána lesa. Přestal ke mně chodit asi před pěti lety. Nejsem si jist, jestli vůbec umí abecedu.“

„Na co by mu byla?“ zeptala se matka. „Stejně tu žádné knihy nemáme. A dopisy taky nemáme kam posílat. Ani komu.“

„Dick zná spoustu písniček,“ řekl Oleg. „A sám je skládá.“

Oleg se sám před sebou trochu styděl, že mu bylo příjemné slyšet starcovy výhrady k Dickovi, a proto ho začal hájit.

„Tady nejde o písničky. Píseň, ta už byla u zrodu civilizace. Pro malé děti je Dick modla. Dick — lovec. A pro vás ženské je vzor. ‚Jen se podívej na toho Dicka! To je chlapík ten Dick!‘ Pro děvčata je Dick rytíř. To sis nevšimla, jak se na něho dívá Mariana?“

„Ať se klidně dívá. Provdá se a vesnici to jenom prospěje.“

„Maminko!“ neudržel se Oleg.

„No co je?“

Matka jako obvykle nevěnovala pozornost ničemu kolem sebe, žila ve svém světě a pořád dokola omílala staré věci.

„Ty taky obdivuješ svět takových Dicků?“ Stařec byl rozezlen. Dokonce bouchl pěstí do stolu. „Svět úspěšných divochů s rychlýma nohama?“

„A koho lepšího místo něho máš?“

„Tady jeho,“ stařec položil těžkou ruku Olegovi na krk. „Olegův svět je mým světem, je i tvým světem, světem, nad kterým chceš mávnout rukou, i když ti nikdo žádný jiný nedal.“

„Mám strach, že nemáš pravdu, Borjo,“ řekla matka, odešla do kuchyně, vzala z ohně misku s vařící vodou a přinesla ji do místnosti. „Cukr už nemáme.“

„Já taky ne,“ řekl stařec. „Kořeny jsou teď ubohé, nic nevydají. Egle říká, že to budeme muset vydržet. Vezmeme si kousek chleba. Jsi přece inteligentní žena, musí ti být jasné, že budeme jako společnost odsouzeni k záhubě, když budeme spoléhat na Dicka a když tu po nás budou divoši, lovci.“

„Já s tebou nesouhlasím, Borjo,“ řekla matka. „Musíme přežít. Nemluvím teď jenom o nás, ale o osadě. O děckách. Když se dívám na Dicka nebo na Marianu, zrodí se ve mně naděje. Ty říkáš, že to jsou divoši, ale já si myslím, že se dokázali přizpůsobit. A jestli tihle teď zahynou, bude to konec nás všech. Je to příliš velké riziko.“

„Podle tebe jsem se nepřizpůsobil?“ zeptal se Oleg.

„Přizpůsobil ses méně než ti druzí.“

„Ty prostě máš o mě strach,“ řekl Oleg. „Nechceš, abych šel do hor. Přitom ze samostřílu střílím líp než Dick. Já jsem se, maminko, neurazil. Chápu to všechno. Jenomže já tam jít chci. Možná právě, že si to přeju víc než ti druzí. Dick by tu například zůstal s nesmírnou chutí. Vím to. Potáhnou teď jeleni. Step se bude pro lov jenom nabízet. Ten by tu zůstal.“

„Dick na výpravu musí,“ řekl stařec. „Ale ať jsem sebevíc proti perspektivám jeho vlády, dneska nás jeho síla a umění mohou zachránit.“

„Zachránit!“ Matka odtrhla pohled od Olega. „Ty tu blábolíš o záchraně. Věříš tomu vůbec sám? Třikrát šli lidé do hor, a kolik se jich vrátilo? A v jakém stavu se vrátili?“

„Tehdy jsme neměli ještě dost zkušeností. Neznali jsme místní zákony. Šli jsme v zimě, za mrazů, když na horách ležel sníh. K tomu všemu jsme šli jenom my, kteří se tu nevyznáme, kteří jsme podle místních měřítek staří. Nastala šťastná shoda okolností: léto je tak teplé, jak ještě za celé roky nebylo. Dorostly nám děti, ty jsou desetkrát odolnější a přizpůsobivější než my. Teď, nebo nikdy…“

„Kdyby tamti nezahynuli, žilo by se nám líp. Bylo by tu víc živitelů.“

„Jistě. Přesto by se však ocitli v moci degradačního zákona. Jsme přece součástí lidstva a chráníme jeho vědomosti, jinak bychom se stali divochy, kteří nemají žádnou perspektivu.“

„Ty jsi blázen, Borjo. Dneska je důležitější kousek chleba než vysněné ananasy.“

„Pamatuješ si přece, jak chutná ananas?“ Stařešina se obrátil na Olega a dodal: „Ananas je tropický plod se zvláštní chutí.“

„Já tomu rozumím,“ řekl Oleg. „Je to legrační slovo. Maminko, ohřej nám polévku. Za chvíli už budeme muset vyrazit.“