Už asi po dvou hodinách chůze si Oleg pomyslel, že pravdu měl přece jenom Dick. Šli po sněhové pláni bez jediné stopy, neustále stoupali, navíc museli každou chvíli obcházet velké balvany, prodírat se rozsedlinami, překonávat ledovce, vzduch byl řezavý, ostrý, člověku bral dech. Oleg byl zvyklý, že se vždycky dosyta nenajedl, přesto však hladověl jen málokdy, v osadě obvykle byly alespoň nějaké zásoby. Tady ale bylo jasné, že je čekají dny bez jídla, bez jakéhokoli jídla. Oleg se přistihl, že se na kozu dívá hladově, doufal, že spadne do nějaké rozsedliny, z ničeho nic umře a pak že bude dokonce muset odvolat svá slova. Pak někde objevíme jinou, přesvědčoval se, aniž vydal jediného hlásku, objevíme nějakou jinou.
Jako kdyby Thomas naslouchal jeho myšlenkám, řekl:
„Máme štěstí, že maso jde s námi. Až sem bychom je sami nedovlekli.“
„Stát!“
To byl Dickův hlas. Přistoupil ke koze, v ruce držel pevný provaz upletený z vodních rostlin a hodil jí jej na krk. Koza pokorně a tupě vyčkávala, až ji uváží. Dick potom podal Marianě druhý konec a řekl:
„Veď ji. Nechci nic riskovat.“
Olegovi nebylo lehko. Přeložil z Thomasova batohu dříví do svého, takže mu teď náklad táhl ramena k zemi a bral mu dech.
Přes den udělali přestávku. Trvala dlouho, protože všichni byli vyčerpaní a Thomas se při chůzi tak potácel, že ho málem museli podpírat. Tvář měl rudou, oči napůl zavřené, umíněně však mířil ke svému průsmyku, k místu, které pro něho znamenalo více než pro kohokoli z nich.
Asi po dvou hodinách Thomas zneklidněl.
„Počkejte,“ řekl. „Nesmíme zabloudit. Tady někde bude ležení. Tuhle skálu si pamatuju.“
Thomas usedl na plochý kámen, rozložil třesoucími se prsty mapu a jel po ní prstem. Dickovi to nic neříkalo, šel napřed, věřil, že se mu podaří něco zastřelit. Oleg usedl na bobek vedle Thomase.
Mapa byla nakreslena inkoustem ještě v době, kdy ho měli. Byla to hustá pasta, kterou plnili plnící pera. Plnicí pera Oleg v osadě viděl, jenomže nepsala.
Mapu nakreslili v době, kdy stavěli v osadě první domy a rozhodli se, že se k průsmyku vrátí při první příležitosti. Mapa byla dílem všech.
„Jsme v těchto místech,“ řekl Thomas. „Máme za sebou přes polovinu cesty. Nikdy by mě nenapadlo, že se dá jít tak rychle.“
„Je dobré počasí,“ odpověděl Oleg.
„Zřejmě jsme tady přenocovali,“ poznamenal Thomas. „Měly by tu být stopy, ale nic nevidím.“
„Je to tak dávno,“ řekl Oleg.
„Jistě…,“ pobrukoval Thomas, „skupina skal… tři skály, ne, čtyři. Ach ano, málem jsem zapomněl…“ obrátil se na Olega, „vezmi si to. Zcela jistě si to vezmi. Bez toho nesmíš udělat ani krok. Rozumíš?“
„Tím se měří radiace?“
„Ano. Víš, proč jsme tam nemohli zůstat, byla tam vysoká radiace. A ke všemu ještě ten mráz.“
„Neprospíte se trochu?“ zeptal se Oleg. „Není vám dobře. Pak půjdeme dál…“
„Ne, zastavit se nesmíme, to by znamenalo smrt. Odpovídám za vás… Kde je ležení? Měli jsme kopat hlouběji… pohřbili jsme je, ale nezbývalo nám už sil na takovou práci… rozumíš, měli jsme kopat hlouběji…“
Oleg zachytil Thomase, který padal z kamene.
Vracející se Dick opovržlivě pohlédl na Olega, jak balil Thomase do pokrývek, a na Marianu, snažící se co nejrychleji rozdělat oheň, aby mohla uvařit svůj lektvar. Mariana se vystrašila, Thomas byl skutečně těžce nemocný. Dick mlčel, ale Olegovi připadalo, že stále opakoval: „Já jsem to říkal…“
Oleg sám odšrouboval zátku od polní láhve, čichl ke koňaku, byla to pronikavá vůně, spíš příjemná, ale nedostal chuť napít se. Přiložil opatrně láhev k vyschlým Thomasovým rtům, nemocný blábolil něco nesrozumitelného, lokl si a řekl kdo ví proč „skol“.
Pokračovat v cestě mohli až navečer. Thomas přišel k sobě, zabalili ho do pokrývek, jeho batoh nesl Oleg, samostříl vzal Dick. Kvůli téhle zastávce šli nebo spíše se škrábali po strmém svahu plném velkých pohybujících se kamenů snad dvě hodiny, víc ne, pak přestali vidět na cestu a museli se rozhlédnou po noclehu.
Zima byla stále větší, obloha tu měla docela jinou barvu, nebyla jenom šedivá jako v lese, navečer její barvy vyvolávaly trochu obavy, byla zarudlá, fialová, to je zneklidňovalo, protože oblohu takhle neznali, neskýtala jim žádnou jistotu.
Příšerně chtěli jíst, Oleg by snad kousal kamení. Ke všemu ještě ta drzá koza, jakmile jen sundali batohy a položili je na sníh batohy, přiběhla k nim a pokoušela se je rozházet čumákem, jako kdyby lidi neměli nic jiného na práci než před ní schovávat jídlo.
„Jdeš pryč!“ vykřikl na ni Oleg a hodil po ní kámen. Koza uskočila a zamečela.
„Nech ji,“ řekla Mariana. Člověk by ji nepoznal, jak byla unavená. Tvář jí za ten den ztemněla, jako by se zmenšila a pohubla.
„Ta tomu nerozumí. Myslí si, že jí dáme najíst. Potřebuje to víc než lidé.“
Toho večera Dick Marianu uhodil.
Žvýkali poslední kousky masa, vyschlé drobty. Zapíjeli je horkou vodou, bylo to spíš na oklamání žaludku než jídlo, protože člověk potřebuje sníst aspoň pár drobtů, aby se cítil najedený. A Mariana dala nenápadně svůj kousek masa té nešťastné koze, myslela si, že si toho nikdo nevšimne, ale viděli to všichni kromě Thomase, který byl napůl v bezvědomí. Oleg mlčel a chtěl Marianě říct až potom, že je to hloupé. Chápal ji, současně mu taky bylo jasné, jak je hloupé krmit kozu, když jim samým zanedlouho hrozím smrt hlady.
Dick ale nemlčel. Natáhl ruku přes oheň a tou dlouhou tlapou s velkými silnými prsty krátkým máchnutím uhodil Marianu do tváře. Mariana vykřikla:
„Co to děláš?“
Oleg se vrhl na Dicka, který se s ním snadno vypořádal.
„Pitomci,“ řekl vztekle, „jste hromada pitomců. To jste se sami rozhodli umořit se hladem? Vy do toho průsmyku nikdy nedojdete!“
„Byl to můj kousek masa,“ řekla Mariana, měla v té chvíli suché, zlé oči, „já jíst nechci.“
„Ale chceš,“ řekl Dick. „Masa nám zbývají na zítra dva kousky na osobu. Jenom dva kousky. A musíme stoupat nahoru. Proč já jsem jenom s vámi chodil!“
Najednou chytil nůž a aniž se otočil, prudce ho vrhl po koze. Nůž koze vyrval chuchvalec nazelenalé srsti, narazil na skálu a zazvonil. Dick vyskočil a koza odběhla pryč, jak se lekla.
„Pitomci!“ křičel Dick. „Proč to tu kolem mě nedokáže nikdo pochopit? Proč nikdo nedokáže pochopit, že se už nikdy nevrátíme?“
Nedíval se na plačící Marianu, na Olega, kterého nenapadlo nic jiného, než strkat Marianě svůj poslední kousek masa, jako kdyby to byla malá holčička. Ta mu odstrkovala ruku. Dick rychle rozbalil svou pokrývku, rozvalil se na ní a zavřel oči. Usnul nebo alespoň dělal, že spí.
Thomas malátně kašlal, jako kdyby mu už nezbývaly síly ani na to.
Oleg vstal a zabalil ho do plachty od stanu. Pak si s Marianou lehli každý z jedné strany, aby Thomase zahřáli. Začalo sněžit. Sníh ani nestudil, zasypal je silnou vrstvou, za tmy k nim přišla i koza a lehla si vedle nich, bylo jí jasné, že společně jim je tepleji.
Oleg té noci téměř nespal nebo mu připadalo, že nespí. Poblíž přešel někdo obrovitý a zastřel promodralé světlo rána, pak se udělalo najednou zima, koza vstala a šla si hledat potravu a v tu chvíli Olega kousla blecha. Neměl potuchy, kde se tam mohla vzít. Možná že se schovávala v obleku nebo snad v kozí srsti.
Sněžná blecha dokáže kousnout tak, že se to nedá s ničím splést. Zatím ještě nepřišli na to, jak se před tímto kousnutím chránit nebo jak je léčit. Takové kousnutí je neléčitelné jako sama smrt. To člověk může plakat, křičet, volat o pomoc a nikdo mu nepomůže. Po několika hodinách všechno přejde. Nejdřív dojde ke kousnutí, k bodnutí, je studené, jako kdyby člověku někdo vložil pod kůži kousek ledu, takové ledové pálení, že se člověk okamžitě probudí a okamžitě ho polije hrůza a bezmocnost. Následující hodinu se nic neděje. Pak člověk přijde o rozumu, to se děje každému naprosto stejně, ať je chytrý, hloupý, mladý nebo starý. Na půl hodiny až hodinu člověk propadne šílenství. Stařešina říkal, že kdyby měl mikroskop, snadno by si s tou nemocí poradil, bez potíží by našel původce, našel by jeho nepřítele nebo jed na něj a vyrobil by lék… Člověk začne vyvádět, začne zuřit, nikoho nepoznává, může zabít i svého nejlepšího přítele a nebude si pamatovat, jak k tomu došlo. Když v osadě došlo k prvnímu takovému případu onemocnění, nikdo nevěděl, co se to stalo. Pak došlo k několika dalším hrozným případům, až pochopili, že s bleší zimnicí není třeba nijak bojovat, že nemocného stačí svázat, uložit ho někam a jednoduše čekat, až agresivita pomine a nemocný se vzpamatuje. A to bylo všechno. Jednou, až se naučí zimnici léčit, to bude jiné. Teď měli jenom jedině východisko… Když se v osadě stane, že někoho kousne sněžná blecha, nepatrné titěrné stvoření, sám přijde za lidmi a požádá, aby ho svázali. Právě v tom je něco hrůzného. Člověk je ještě zdravý, samostatně uvažuje, všechno chápe, ale je mu jasné, že podobně jako u odsouzence k smrti všechno za krátkou dobu pomine, že zmizí a místo něho že se objeví zlá, tupá bytost. A každý viděl, co se to děje s druhým, každý se styděl jenom pomyslet, že totéž čeká i jeho. Pro každého bylo hrozné přežít to blouznění, ty sny, které ničí člověka při záchvatu. A proto když Oleg pocítil mrazivé kousnutí blechy a probudil se, vzbudil hned také ostatní.
„Dicku,“ řekl provinile, „nezlob se, ale máš po ruce provaz?“
„Cože?“ Dick vyskočil a začal kolem sebe hledat rukama ve tmě. Začínalo teprve svítat. Thomas ze spaní zachroptěl, ale neprobudil se.
„To je hrůza,“ zabědovala Mariana. „Tebe kousla blecha?“
„Před chvilkou.“
Dick zazíval.
„Tos nemusel tak pospíchat. Máš nejmíň hodinu času.“
„Někdy to přijde i dřív,“ řekl Oleg. „Zrovna teď se mi to muselo stát.“
„To je pravda, to nám tak ještě scházelo,“ souhlasil Dick. „Tak vylez ven.“
„Já tě pak přikryju,“ řekla Mariana. „A budu u tebe sedět.“
„Ach jo,“ řekl Dick a hledal provaz. „Zase se opozdíme.“
„Vždyť to přece přejde,“ řekl Oleg.
„Po záchvatu musíš tak dvě hodiny ležet, nejmíň dvě hodiny, vím to podle sebe,“ řekl Dick. Nezlobil se na Olega, měl vztek na osud, na neustálé potíže téhle výpravy.
Pocit zimy ve stehně, kam ho blecha kousla, neustupoval, Oleg si neustále představoval, jak krev otrávená kapičkou jedu proudí, pulsuje k mozku, aby na něj zaútočila a zbavila ho rozumu.
Dick beze spěchu zkontroloval provaz. Mariana podpalovala oheň.
Svítání bylo do modra, docela jiné než jak ho znali z údolí, kde den byl vždycky šedivý.
„Co se dá dělat,“ řekl Dick. „Tak se postav.“
„Jen aby si něco nezlomil,“ řekla Mariana. „Chudák Oleg.“
„Nevážu to prvně,“ řekl Dick. „Je to pěkné svinstvo tyhle blechy. Pořádně se uvolni, Olegu, bude to pro tebe lepší. A mysli na něco jiného.“
Nejprve svázal Olegovi ruce za zády, pak mu ovázal prsa a nohy. Provaz se mu zařezával do těla, ale Oleg držel, věděl, že při záchvatu nabývá člověk jako šílenec nových sil, že je silný jako medvěd. Když se bude litovat teď, o to těžší to bude mít později.
Thomas zasténal. Vystrčil střapatou hlavu z plachty. Mračil se, nedokázal si uvědomit, kde je. Oči měl zalité krví, tvář rudou, byl celý rozpařený. Pak si prohlížel Dicka svazujícího Olega. Ten se rozpačitě usmíval, nebylo nic příjemného připravit lidem takové starosti, nebylo nic příjemného vědět, že zakrátko se tvé „já“ někde ztratí. Stařešina jim kdysi vyprávěl, že ve středověku ženy postižené epilepsií a jiné nenormální ženy nazývali čarodějnicemi a že je upalovali, když se jich takhle zmocňovaly nadpřirozené síly.
„Blecha,“ řekl Thomas, „všude jsou blechy… všude samé příšery…“
„Vy ještě spěte,“ řekl Oleg. „Já se zas brzo vzpamatuju, vždyť to znáte. Odpočiňte si!“
„Je zima,“ řekl Thomas, „nemůžu spát, za chvíli budu muset jít na hlídku a zatím mě zase zlobí počítač… asi se do něj dostala blecha.“
„Proč jenom my jsme se sem vypravili,“ řekl Dick. „Takovouhle společnost pouštět do hor.“
„Nikdo jiný nezbýval,“ řekla Mariana. „Nikdo jiný jít nemohl. To přece víš!“
Zima se mu postupně šířila po celém těle, nebyla to ale obyčejná zima, byla to zima svědivá, napínala žíly, jako kdyby spousta drobounkých kousků ledu pobíhala, tlačila se v prsou, v nohách… Thomasovi rostla hlava…
„Tak…,“ řekl Dick. „Snad jsem tě uvázal dost dobře. Neřeže tě to?“
„Řeže,“ pokusil se o úsměv Oleg, ale svaly ve tváři se mu už chvěly v křeči.
„Poslechni…“ Dick se otočil. „A kde je koza?“
„Koza? V noci jsem ji slyšela.“
„Kde je koza ptám se!“ Dick zvýšil hlas jako kluk, ve kterém roste vztek. „Uvázalas ji?“
„Uvázala,“ řekla Mariana. „Asi se ale uvolnila.“
„Tak ptám se, kde je ta koza!“ Podráždění, které se v Dickovi nahromadilo, zřejmě muselo ven, a tak se svezlo na kozu jako na příčinu všech neúspěchů.
„Nezlob se, Dicku, prosím tě,“ řekla Mariana. Pokoušela se ukrýt Olega do přikrývky. „Koza si jistě šla hledat něco k snědku, něco přece musí žrát…“
„Tady nemá co by hledat. Proč jsi ji neuvázala?“
Dick vytáhl pod svým lůžkem samostříl, za opasek si zastrčil nůž.
„Kam jdeš?“ zeptala se Mariana, i když to moc dobře věděla.
Dick si pozorně prohlížel sníh kolem dokola a pokoušel se objevit stopy zvířete.
„Vrátí se,“ řekla Mariana.
„Vrátí se,“ opakoval Dick. „Jenomže jako mrtvola. A dost. Nemám chuť umřít hlady pro tvou hloupost.“
Dick rostl, byl stále větší, brzy dosáhne hlavou až do nebe, může se uhodit o mraky, mraky jsou přece skleněné, jsou tvrdé… Oleg násilím přivřel oči a pak je znovu otevřel, aby to vidění zahnal. Thomas seděl na pokrývce a houpal se, jako kdyby si v duchu zpíval nějakou píseň.
„Mariano, ohřej vodu.“ Olegovi připadalo, že jeho hlas zní tvrdě a hlasitě, ve skutečnosti však sotva šeptal. „Pro Thomase ohřej vodu. Je mu zle.“
Mariana mu rozuměla.
„Samozřejmě, Olegu, hned to bude.“
Nemohla však odtrhnout oči od Dicka.
„To mě taky mohlo napadnout,“ řekl Dick. „Šla zpátky. Dolů. Za noc mohla urazit tak dvacet kilometrů.“
„Dicku, zůstaň tady,“ řekl najednou Thomas zcela srozumitelně a nahlas. „Mariana najde kozu sama. Ty ji zabiješ.“
„O tom tedy nepochybuj,“ řekl Dick. „O tom tedy ani na chvilku nepochybuj. Už těch nesmyslů bylo dost.“
„Já půjdu a najdu ji.“ Mariana zapomněla na horkou vodu. „Ty, Dicku, teď nemůžeš odejít. Thomas je nemocný a o Olega se taky musí někdo starat.“
„Nic se jim nestane,“ Dick si zajel prsty do husté kštice tmavých vlasů, prsty se mu tam zapletly, vytrhl je a pohodil hlavou. „S tím si poradíš, Mariano.“
Aniž se otočil, vykročil rychlým a pružným krokem po stopách zvířete směrem dolů, odkud včera přišli.
„Chtěl jsem, abys šla ty,“ řekl Thomas, „ty bys ji přivedla. Ale on ji zabije.“
I když Olegův svět stále měnil svou podobu a proporce, byl stále neurčitější a nejistější, přesto byl ještě schopen uvažovat. Řekl:
„Dicka musíme pochopit… nám se na téhle výpravě doopravdy nedaří.“
„Už z té cesty moc nezbývá,“ řekl Thomas. „Vím to. Jdeme rychle. Zítra nebo pozítří tam budeme. Do zítřka to vydržíme i bez masa. Vydržíme to přece, ne? A za průsmykem je jídlo. To vám slibuju, přátelé. Dicku, já ti to slibuju.“
Dick zvedl ruku, aby dal najevo, že slyší, slova se rozléhala nad zasněženou strání široko daleko, své kroky ale nezpomalil.
„Kozu musíme chytit,“ obrátil se Thomas na Marianu. „Potřebujeme ji. Nesmíme ji ale zabít. To nemá žádný smysl… Něco mě pálí. Je takové horko… Proč mě tak bolí játra? To není spravedlivé. Vždyť už jsem skoro na místě.“
„On ji zabije…“ řekla Mariana. „Určitě ji zabije… Dickůůůů!“
Mariana se obrátila na Olega a Thomase.
„Co mám dělat, tak mi řekněte, co mám dělat, jste přece moudří, všechno víte! Jak ho mám zastavit?“
„Já ho nedoženu,“ řekl Thomas. „Nejsem už pro něj žádná autorita.“
„Já ho hned…“ řekl Oleg. „Rozvaž mě. Třeba to stihnu ještě před záchvatem, tak honem, třeba to stihnu.“
Mariana jenom mávla rukou. Udělala pár kroků za Dickem, znovu se vrátila, pohlédla na Thomase, na Olega.
„A vás tu přece taky nemůžu nechat.“
„Utíkej!“ vykřikl najednou Thomas. „Rychle, utíkej!“
„Můžu?“
„Běž,“ řekl Oleg.
„Copak vás tu můžu takhle nechat… přijde třeba nějaké zvíře.“
„Tak už běž!“ opakoval Oleg. „A vrať se.“
Lehce, jako kdyby se sněhu ani nedotýkala, rozběhla se Mariana po srázu směrem, kterým zmizel Dick.
„Je mi toho děvčete líto,“ řekl Thomas. „Upnula se na to zvíře.“
„Mně taky,“ řekl Oleg. „To je zvláštní, že nemáte tvar. Jste tlustý, najednou zas hubený jako tyčka.“
„Ano,“ souhlasil Thomas. „Kdo ví, proč jed působí nejdřív na zrak. Pamatuju si to, mě kousla třikrát. Ale neboj, žádné vedlejší účinky ta prakticky nemá. Neměj strach.“
„Já to chápu, ale přesto je to strašné ztratit se sám v sobě, rozumíte mi? Tak teď jsem to já, ale za chvilku to já už nebudu.“
Olega táhla neznámá síla dolů do modré vody a bylo nesmírně obtížné udržet se na hladině, protože nohy se mu zaplétaly do vodních rostlin, potřeboval si je uvolnit, musel je z nich vytrhnout, jinak by se utopil…