Slyšel jsem Zemi…

8

Bylo dobré, že jeskyni nikdo neobsadil. Mohl se v ní skrývat medvěd nebo někdo ještě horší z té podvečerní a noční havěti, která se jako přízrak potuluje kolem ohrady a někdy jí dokonce cloumá. Stahuje se k lidskému obydlí, ale bojí se ho. Někdy před třemi roky Mariana z lesa přivlekla kozlíka, malinkého, byl jí tak do pasu. Měl takový otravný hlas, horší než obě dvojčata dohromady, chlupy zelené jako tráva z něho visely až k zemi, podupával opancéřovanými kopýtky a vřeštěl.

„Mečí,“ řekl tehdy spokojeně Vajtkus. „Zbožňuju hlasy domácích zvířat.“

„Tak to tedy bude kozel,“ řekl Thomas, který už tehdy dával jména neznámým věcem a zvířatům.

Kozel zůstal v osadě do zimy, kdy noc nemá téměř konce. Zvykl si na lidi, už skoro ani nekousal, kdykoli ho mohli najít u Sergejevovy dílny, kde bylo teplo. Sergejev tam vyráběl nábytek a nádobí. Oleg mu rád pomáhal, protože se mu líbilo vyrábět předměty rukama. A pak za tmy přišla ta noční havěť. Kozla odvlekla pryč. Mariana našla pár chuchvalců z jeho zelené srsti za hřbitovem. To ale bylo až na jaře. Mohla se ovšem taky zmýlit.

Vajtkus tehdy řekl:

„Rozvoj chovu dobytka se odkládá na neurčito.“

„Tím spíš,“ poznamenala teta Egle, „když je z něho užitek jako od kozla mléka.“

Jeskyně měla jednu nevýhodu — příliš široký vchod. Napříč natáhli stanovou plachtu z rybích kůží, zapálili oheň — noční havěť nemá oheň ráda. V jeskyni bylo téměř teplo a Oleg se blaženě rozvalil na hladké kamenné podlaze. Mariana ležela hned vedle něho.

„Jsem tak unavená,“ řekla. „Bylo to pro mě hrozné.“

„Pro mě taky,“ odpověděl Oleg tiše. „Připadalo mi, že za mnou pořád někdo chodí.“

„Ještě že jsem to nevěděla.“

Dick rozdmýchával kousky dřeva. Vzali si s sebou ty nejlepší. Ty, co hoří pomalu. Thomas otevřel pytlík se sušenými houbami, vytáhl kotlík na trojnožce.

„Podej mi vodu, Olegu,“ požádal ho.

Oleg měl vodu v tlumoku v nádobě udělané z tykve. Thomasovi stačilo udělat dva kroky a mohl si vodu vzít sám. Pochopil, že Thomas to dělá z výchovných důvodů. Nechce dávat Olegovi příkazy, aby vstal a něco dělal, nechce mu nic vyčítat. I když co je tohle za práci — stanovou plachtu postavili společně, oheň hoří. Příště nebudu tak unavený a budu sám hospodařit, vždyť jsem dnes táhl Marianin tlumok…

Samozřejmě že Oleg neřekl nahlas ani slovo. Nestačil ani vstát, když Dick vztáhl dlouhou ruku, chytil Olegův tlumok a podal ho Thomasovi.

„Ať si odpočine,“ řekl bez jakéhokoli soucitu naprosto lhostejně. „Má toho dost. Táhl dva rance.“

„Ať si poleží,“ souhlasil Thomas.

A Oleg si sedl.

„A co se má ještě udělat?“ zeptal se. „Když je něco třeba, tak to přece udělám.“

„Počkej, Thomasi, sama tu vodu uvařím,“ řekla Mariana. „Nevíš, kolik se tam dává hub.“

„Měl jsem pocit, že za námi někdo chodí,“ řekl Dick.

„Ty taky?“ zeptal se Oleg.

Najednou zaslechli něčí těžké kroky u vchodu. Dick skočil pro samostříl. Thomas se sklonil k ohni a byl přichystán chytit hořící poleno. Kroky utichly. Nastalo úplné ticho. Bylo slyšet, jak dešťové kapky občas dopadají z převisu nad vchodem jeskyně.

„Stihli jsme to na poslední chvílí,“ řekla Mariana.

„Ticho!“

Avšak za lesknoucí se přepážkou z rybích kůží, na níž se odrážely záblesky plamenů, se nic nepohnulo.

Dick třímal připravené kopí, přistoupil k plachtě, opatrně odhrnul roh a podíval se ven.

Oleg pozoroval jeho široká napjatá záda a čekal. Měl si také vzít kopí…? Vždyť tu přece mají oheň… Je to Dickova věc. Nespravedlnost této myšlenky byla Olegovi zřejmá, ale nedokázal uvažovat jinak, protože jeho úkolem bylo něco docela jiného. Měl vidět to, co není pro ostatní zajímavé. Stařešina na něho spoléhá… Horší je, jestli si člověk není jist, dokáže-li splnit jeho naděje, tím spíš, když léty jsou tyto naděje pro starého člověka stále abstraktnější a úspěchy stále neuskutečnitelnější.

Mariana pracovala u ohně, probírala houby a sušené nasolené jahody, vždycky je vařila zvlášť a smíchala až potom. Klečela, rukávy u bundy měla vyhrnuté, štíhlé ruce samou jizvu a modřinu. Olega napadlo, že Mariana má krásné ruce a ty šrámy že jí na kráse vůbec neubírají, vždyť je mají všichni.

Thomas také sledoval její rychlé ruce, díval se, jak se děvče soustředilo na svou práci jako na obřad, který on jako přistěhovalec v těchto zemích nedokázal pochopit, viděl jizvy na jejích rukách, cenu, kterou si les vzal za výuku, uvažoval o propasti, kterou vytvořila osada mezí ním a touto mládeží, těmito divochy, kteří dovedou usnout na kamenné podlaze bez přikrytí, necítí vlhko, vlezlou zimu, a vůně rostlinných sépií, kterým tu říkají houby, jim není protivná, protože si na ni zvykli… Ostatně i děti tady voní jinak než doma. Dokonce i vlastní děti. A Ruth ve svých osmi letech, kdyby se dostala do lesa, třeba se ani neztratí, přinejmenším nezemře hlady — les, i když je to nebezpečné a zákeřné místo, patří jim. A jestliže on, Thomas Hind, je v tomto lese člověkem, pak ony jsou jelení mláďata, zajíci nebo dokonce vlčata, nikoli nejsilnější, ale moudřejší než mnozí jiní a neztratí se. Mariana vycenila zuby jako zvíře a kousla do podezřelé houby, vyprskla a odhodila ji do kouta. Houba jako houba, všechny jsou jedovaté. Znovu kolem někdo ztěžka prošel a málem se dotknul poloprůhledného závěsu. Ďábelské přízraky tmy. Přejde tu slon a člověk se nebude divit, když bude taky jedovatý… Ti mladí jsou unavení, ačkoli čert ví, jestli jsou skutečně unavení. Dick se tváří, jako kdyby se mohl hned teď rozběhnout za šakalem do houští. Oleg je přirozeně slabší. Není to špatný chlapec, není hloupý, jenomže Boris mu zbytečné vtlouká do hlavy své idealistické teorie. Osada musí přežít. Dnešek, zítřek. Nevím, kdy začneme stavět města, kdy začneme vypouštět umělé družice. Za tisíc let? A. právě proto je nutné přežít dnešek.

Závěs se zavlnil, noční návštěvník se ho zřejmě rozhodl strhnout. Thomas zvedl hořící dřevo a předstihl Dicka, vyhlédl do soumraku, do mlhy. Tmavý stín odplul do dálky, rozplynul se v šedivé mlze, jako kdyby si nějaký šprýmař k sobě přitáhl nafukovací balónek.

„Tak nevím,“ řekl Thomas. „Nic takového jsem dosud neviděl.“

„Budeme muset hlídat u ohně,“ upozorňoval Dick.

„Mně se vůbec nechce spát,“ řekl Oleg.

„Teď tak mít pořádnou pistoli,“ ozval se Thomas. „Pořádnou, věčně nabitou pistoli.“

„Za pět minut bude polévka,“ oznámila Mariana. „Dobrá polévka. Teta Luisa nám vybrala samé bílé houby.“

Někde v dálce něco zamlaskalo, zahekalo. Pak se rozlehl slabý dupot početných nohou a mečení. Bylo to několik hlasů pohromadě. A zněla v nich zoufalost.

Mariana byla rázem na nohou.

„Kozlové!“

„Toho tvého kozla už dávno někdo sežral,“ řekl Dick. „Kdo je to žene?“

„Jedovatý slon,“ řekl z ničeho nic pro sebe Thomas.

„Kdo?“ podivila se Mariana.

Dick se zasmál.

„Budeme mu tak říkat,“ řekl.

Mečení přešlo ve vřeštění připomínající křik dítěte. Pak vše utichlo. A znovu se rozlehlo dupání.

„Já si myslím, že je dělá bílá houba,“ řekl Oleg.

„Koho?“ zeptal se Dick.

„Jedovaté slony.“

„To jsou zlí duchové, nějaká vidění. Kristýna mi o nich vyprávěla,“ řekla Mariana.

„Žádní zlí duchové nejsou,“ prohlásil Oleg.

„Jen jdi trochu hlouběji do lesa,“ řekl Dick.

„Mlčte,“ přikázal jim Thomas.

Docela blízko proletěli kozli. Za nimi zlehka a zřídka došlapoval jejich pronásledovatel. Lidé ustoupili za oheň, od závěsu je dělily plameny. Připravili si zbraně. Neznámá zvířata jsou hrozná, protože člověk nikdy neví, co udělají.

Závěs se vymrštil do strany, roztrhl se napříč a do jeskyně vrazilo něco zeleného, chlupatého, velkého jako člověk, bylo to však zakulacené, mělo to čtyři nohy, kostnatý hřeben přes celá záda trčel z chlupů jako řetěz strmých pahorků z lesa.

Zvíře se křečovitě chvělo. Jeho malé červené oči se dívaly nechápavě, pokorně.

Dick zamířil svůj samostříl, aby vystřelil najisto.

„Počkej,“ zvolala Mariana, „Vždyť je to kozel.“

„To je můj kozel,“ řekla.

„Máš pravdu,“ zašeptal Dick, aniž by se pohnul a aniž by dokonce pohnul rty. „Je to maso.“

Avšak Mariana už obcházela oheň a mířila ke kozlovi.

„Počkej,“ pokoušel se jí zastavit Thomas. Mariana mu odtáhla ruku.

„To je můj kozel,“ řekla.

„Po tom tvém už dávno není ani stopy,“ řekl Dick, ale jeho ruka se samostřílem klesla. Maso ještě měli. A zabíjení pro nic za nic neměl rád. Lovci zabíjejí tolik, kolik mohou unést.

Kozel začal pomalu couvat. Pak znehybněl. Zřejmě to, co ho čekalo venku, bylo hrozivější než Mariana. Mariana se sklonila, rychle vytáhla z batohu chutnou sušenou houbu a podala ji kozlovi. Ten si povzdechl, houbu očichal, rozevřel svou hroší tlamu a dárek poslušně schroupal.