Slyšel jsem Zemi…

4

Venku se ochladilo. Drobně popadával sníh, byl zmrzlý, krupičkový. Krupičky bubnovaly do louží a kutálely se po kluzké zemi. Zvedl se vítr od severu, kde se tyčily hory.

Byla tma. Sněhovou krupicí svítila kývající se lucerna. Její světlo se odráželo od opancéřovaného blyštivého kozího hřbetu, koza trpělivě vyčkávala u plotu.

Oleg přeskočil louži a šikmo přes cestu se rozběhl k Sergejevově chatrči. Oknem chráněným blanou z mustanga se prodíralo slabé světlo z misky.

Oleg zaklepal a okamžitě vstoupil, zabouchl za sebou dveře, aby neuteklo moc tepla.

„Nezlob se, Sergejeve,“ promluvil Oleg hned na prahu, „něco mě napadlo.“

Sergejev seděl u stolu a popíjel čaj, vlastně horkou vodu zbarvenou sušenými bylinami. Proti němu seděla Linda Hindová, vdova po Thomasovi. Mariana v čele stolu v pološeru něco kutila, rozkládala misky se sušenými bylinami.

„Sedni si,“ vybídl ho Sergejev.

Linda se s Olegem taky pozdravila, i když se viděli nejméně pětkrát. Přinášela do dílny jídlo. V poslední době za Sergejevem chodila často a nikdo se tomu nedivil. Všichni si mysleli, že se k Sergejovi odstěhuje. Olegova matka říkala, že by to měla udělat co nejdřív, že nechápe, na co čekají, Lindě že musí být bez muže a se dvěma dětmi hodně těžko, já přece vím, co je to osamělá ženská.

„Něco ti povím,“ promluvil Oleg. „Rozhodl jsem se udělat balón.“

„A proč?“ zeptal se Sergejev.

Byl nejsilnějším, nejspolehlivějším mužem v osadě, jakýmsi vůdcem lidského stáda. Byl silný a ‚poměrně celý‘, jak o něm říkala matka. Scházely mu jen dva prsty na pravé ruce. S Marianou si byli podobni jen šedýma očima a světlým, dlouhým, hustým obočím. Obličej měl Sergejev do čtverce, byla to taková složitá a docela určitě nepohledná tvář, když se na něho člověk díval cizíma očima. Ve tváři však měl klid. Nejdřív byl Olegovým ideálem Stařešina, který všechno věděl a který byl učitelem. Když se Oleg vrátil z hor, stále víc ho to táhlo k Sergejevovi. Nebyl jen učitel, byl mistr, se kterým měli spoustu společného.

„Uděláme veliký balón,“ opakoval Oleg. „A tím balónem poletíme ke korábu. Chápeš to?“

„No tak si sedni. Mariano, udělej mu trochu čaje.“

„Já jsem už čaj měl,“ odmítl Oleg, ale sedl si.

Linda vstala a řekla, že už musí jít, protože se děti samy bojí a neusnou. Olegovi vždycky připadalo, že Linda je k němu chladná, protože kvůli němu zahynul v horách její muž. Nemůže mu to odpustit.

Sergejev kývl na Lindu, beze slova si porozuměli.

„Děkuju ti, žes přišla,“ řekl jenom.

Oleg se odmlčel. Díval se za Lindou, Mariana ji sledovala taky.

„Tak pokračuj,“ přerušil Olegovy myšlenky Sergejev.

„Když uděláme velký balón a počkáme, až bude vát příhodný vítr, můžeme v něm vystoupit do hor a doletět až k Pólu. Dovedeš si představit, co tím všechno ušetříme?“

„To je zajímavé,“ řekl Sergejev, který nikdy nedělal závěry dřív, než si sám všechno promyslel. „Říkáš velký balón. A když si počkáme na obrácený vítr, můžeme letět zpátky.“

„A během léta můžeme zaletět ke korábu třeba pětkrát!“

Sergejev se chraptivě zasmál, jako kdyby se rozkašlal.

„Pětkrát?“

„Samozřejmě.“ Olegovi připadalo, že v něm už našel spojence, a jestli je to pravda, pak jako kdyby ten balón už odstartoval.

„Můžu teď uvažovat nahlas?“ zeptal se Sergejev.

‚Raději ne,‘ měl chuť odpovědět Oleg. Teď se to všechno zhroutí. Sergejev není Stařešina, který o všem uvažuje jenom obecně. Teď odhalí skutečně slabá místa.

„Kdybychom udělali balón,“ řekl Sergejev, „a ten balón by doopravdy letěl, byl by z toho užitek. Jenomže balón se nedá ovládat. Dejme tomu, že odstartujeme, když vane vítr potřebným směrem, a letíme k horám. Pak se ale vítr změní a odnáší nás ke sněhovým hřebenům, kde nikdo z nás ještě nebyl. Buď se tam rozbijeme, my zahyneme, nebo přistaneme, jenomže pak se nedokážeme vrátit. Jak větru přikážeme, aby nás zanesl právě do údolí, kam se potřebujeme dostat?“

„Jestliže se náhle změní vítr,“ odpověděl Oleg pohotově, „je zapotřebí v balónu udělat takové zařízení, které by mu umožnilo rychle se dostat na zem. A pak ho žádný vítr nemůže odnést nikam stranou. Jednoduše na půlce cesty sestoupíme a dál půjdeme pěšky nebo počkáme na příhodný vítr.“

„To je chytré,“ přikývl Sergejev, „ovšem jen tehdy, když se nám podaří sestoupit na rovném místě a ne nad skalami, o které se rozbijeme.“

„Potřebujeme se dostat na náhorní plošinu,“ pokračoval Oleg, „dál už žádné skály nejsou, jenom samá rovina. To si přece pamatuješ.“

„Pamatuju,“ přitakal Sergejev. Pamatoval si to, protože po té náhorní plošině šel, umírali tu lidé ztrápení hladem a jen málo z nich se dostalo do nížiny.

„Vezmeš mě s sebou?“ zeptala se Mariana. Upřeně se při tom na Olega dívala. Vždycky tak upřeně na člověka hleděla, když s ním mluvila, některým lidem to dokonce vadilo.

„To nevím,“ odpověděl jí Oleg. „Třeba poletíme se Sergejevem.“

„A ještě je tu druhý problém,“ uvažoval dál Sergejev, „jak ten balón udělat. Já to tedy zatím nevím.“

„Já to zatím taky nevím, ale přijdu na to.“

„Takový balón by musel být obrovský, v průměru by musel mít nejméně třicet metrů. Kde vezmeme takové plátno?“

„A co kdybychom spojili dohromady hodně měchýřů z mustangů?“ řekla Mariana. „Udělali bychom takový hrozen malých balónů.“

„To ne,“ vrtěl hlavou Sergejev, „takové balóny nepoletí. Mustang je přece naplňuje teplým vzduchem ze svého těla, který ho pak zvedne.“

„Správně,“ souhlasil Oleg. „Vezmeme spoustu měchýřů z mustangů a sešijeme z nich velký balón.“

„Nitěmi?“

„Lepidlem. Máme přece plivníka.“

„Dobře,“ souhlasil Sergejev, „řekněme, že tuhle verzi vezmeme. Jak ale připevníš k balónu gondolu?“

„Cože?“ zeptal se nechápavě Oleg, protože takové slovo dosud neslyšel.

„Kabinu, koš, ve kterém budou lidé.“

„A jak se to dělalo na Zemi?“ chtěl vědět Oleg. „Určitě by se to dalo nějak přišít k dolnímu konci balónu. Vždyť tam dole musí být otvor, aby se tam dostal horký vzduch.“

„Ne,“ vzpomínal Sergejev. „Jako dneska vidím ten obrázek z knihy Julese Verna — přes balón byla síť a k ní byl připevněn koš.“

„Tak tu síť uděláme,“ hnal se za svým cílem Oleg. „Stařešina má přece spoustu sítí.“

„To musí být síť mnohem pevnější. A pak jak ohřejeme vzduch?“

„Jako bratři Montgolfierové,“ odpověděl Oleg a cítil, že začíná vyhrávat. „Uděláme kamínka… no copak tohle nevyřešíme?“

„Třeba i vyřešíme,“ usmál se Sergejev.

Dopil čaj, chvíli přemýšlel a pak dodal: „Uvědom si ale, že teď vystupuješ v roli novátora. Ta myšlenka musí narazit na odpor.“

„A proč?“

„Protože přicházíš s něčím novým, co nikdo nečeká.“

Vtom zamečela od brány koza, něco se stalo. Bylo to však mečení docela mírumilovné. Kdyby hrozilo nějaké nebezpečí, koza by se ozvala mnohem výrazněji. Nikdo si tedy nedělal starosti. Ovšem zkontrolovat se to muselo. Sergejev vyčkávavě pohlédl na Olega a ten prohlásil:

„Já se tam podívám.“

„Dobře,“ kývl Sergejev, „jsem dneska unavený. Pokud jde o ten balón, zítra to ještě promyslíme.“

Oleg se rozloučil a vydal se k bráně. Mariana šla s ním.

„Vymyslel sis to pěkně,“ řekla mu. Šli po okraji dlouhé louže. Obloha trochu svítila, takže oči rychle přivykly šeru. Okna všech chatrčí byla žlutá, všude svítily misky. Nikdo ven nevyšel, i když koza nepřestávala dělat rámus. Všichni věděli, že nejde o nic nebezpečného. Navíc měl dnes službu Sergejev, a kdyby bylo třeba, vyjde ven sám.

Mariana uklouzla a chytila se Olega za ruku. Měla pevné prsty. Oleg se na ni ze strany podíval, nos a plné rty jako kdyby měla přesně vysoustružené. Najednou ho napadla otázka, jestli je Mariana vůbec hezká. Matka o ní říkala, že je to ošklivé kačátko, ze kterého nikdy nevyroste labuť. Pořád bude dospívat. A navíc si matka myslí, že ta pravá ženská krása je v Liz. Snad to říká proto, že se mu Liz na rozdíl od Mariany vůbec nelíbí. Ne, nedokázal by říct, proč se mu Mariana líbí, vždycky si to uvědomil spíš v záporném smyslu. Třeba když Mariana odcházela s Dickem do lesa. Nedokázal by to vyjádřit přesně, nešlo o žárlivost, spíš Dickovi záviděl. Protože Dick byl vyšší, odvážnější, silnější, byl to dokonalý lovec.

Čas od času se Olegovi po Marianě stýskalo, chtěl slyšet její hlas nebo se setkávat s jejím šedivým upřeným pohledem. Avšak v posledních dnech spolu skoro vůbec nebyli, protože Oleg měl spoustu práce a za krátký pošmourný den byl unaven.

V osadě byli všichni zaneprázdněni, dokonce i děti, všichni byli vždycky a pořád unaveni, nepočítáme-li Kristýnu, především ovšem Liz, které práce nevoněla, i když i ona byla občas unavena. Oleg musel pochopit všechno, co stálo v knihách o spojení, které přinesl z korábu. Musel se tam vrátit a říct Zemi, že jsou tady. Byl to cíl, který musel splnit.

Koza pobíhala kolem ohrady a mečením se pokoušela zapudit osamělého šakala na opačné straně. Poradila by si s ním, kdyby se dostala za ohradu — jeden šakal nemůže kozu ohrozit, je dvakrát větší než on, dvakrát silnější, proto se šakal jen olizoval a k ohradě se raději víc nepřibližoval. Koza dupala a šakala zastrašovala. Byl to souboj, který neměl smysl.

„Tak ticho,“ napomenul Oleg kozu, „jdi spát.“

Mariana zahnala kozu do chléva a tam ji zavřela. Oleg vzal poblíž brány z hromady kámen, kameny tu byly za tím účelem připraveny, a hodil ho po šakalovi. Zvířeti bylo zřejmě jasné, že tu mu žádné štěstí nepokvete a rozběhlo se k lesu.

Nastalo nepředstavitelné ticho. Sníh popadával líně a naprosto tiše. Oleg si uvědomil, že mu je zima.

„Dobrou noc,“ řekla Mariana. Měla smutný hlas, ale Oleg si toho nevšiml. Po blátě mu to klouzalo, když utíkal ke své chatrči, aby tu vynalézal vzduchoplavectví.