Slyšel jsem Zemi…

2

Když se v létě Mariana, Dick a Oleg s Thomasem Hindem vypravili k průsmyku, aby se konečně dostali k Pólu, který je přenesl na tuto planetu a málem je nechal zahynout, než zahynul sám, Kazik v duchu prošel s těmi všemi cestu po horách. A dlouho předtím, než se vrátili, přestal jíst, spát, jenom naslouchal. Naslouchal, kdy se budou vracet. Právě on je přivítal dobrých deset kilometrů od osady, když z posledních sil táhli po rozblácené zemi vlastnoručně vyrobené sáně naložené poklady z korábu.

Jednoho po druhém se dopodrobna vyptal, co kdo v korábu viděl. A když se dozvěděl, že budou muset další tři roky čekat, vůbec ho to nevyvedlo z míry, tři roky nepovažoval za příliš dlouhou dobu, zima uplyne, Oleg se Sergejevem se domluví, jak se dá opravit spojení, pak se vrátí ke korábu, naladí rádio a Země jim jednoduše pošle pomoc.

Sešeřilo se, tak tomu bylo vždycky už ve čtyři hodiny, rozhodli se přenocovat v háji páchnoucího ploštičníku. Hadi i zvířata se takovému místu vyhýbají, a když to člověk chvíli vydrží, přestane pach vnímat. Hned ráno Dick s Kazikem narazili na stádo mustangů, přikradli se k němu tak, že je zvířata neucítila, podle svého uvážení zabili několik starých samců. Vůbec jim jich nebylo líto, protože až nastane zima, březí samice je sežerou, tak už je tady ten svět uspořádán. Dick střílel ze samostřílu, paprskomet z korábu nosil s sebou, ale nepoužíval ho, šetřit si náboje. Kazik zabil jenom jednoho mustanga, měl při lovu jiný úkol — nahnat zvířata k Dickovi tak, aby nemohla vzlétnout. Toho jednoho zabil svým nožem. Nůž mu vyrobil Sergejev, udělal nože pro všechny v osadě z kovového schodiště, které s sebou přivlekli od Pólu.

Dick začal mustangy kuchat a vyřízl z nich měchýř, což nebylo nic jednoduchého.

Kazik chvíli neposeděl, vydal se podél potoka, aby se podíval, jestli tam nejsou hlemýždi. Z ulit dělali výtečné škrabky a talířky, ženy v osadě jim za to poděkují. Ušel asi tři sta metrů. Přemýšlel o Indii, kde v době svého mládí žila teta Luisa, vcházel bránou do města s pohádkovým jménem Hajdarabád. Najednou zaslechl hvizd, něco se mu před očima mihlo a v následující chvíli zjistil, že stojí uprostřed louže, která tu ještě před okamžikem nebyla.

Byla dokonale kulatá a měla v průměru tři metry, hluboká byla dva tři centimetry, ne víc, protože z ní vyčnívala tráva i kamínky. Zato byla hustá, naprosto hladká a zrcadlila se v něm obloha zatažená fialovými mraky. Jako kdyby sem odněkud spadla tak velká kapka.

Kazik znehybněl. Jako každý obyvatel lesa neměl rád nic nenadálého.

Nastalo ticho. Les ostražitě vyčkával.

Kazik se z té louže chtěl dostat. Opatrně chtěl zvednout nohu, ale nepodařilo se mu to. Tekutina ho pevně držela za boty ušité z tlusté rybí kůže. Rovnou před očima mu tvrdla, skelnatěla.

Nejdřív ho napadlo zahvízdat a přivolat na pomoc Dicka. Neuvědomil si však, že se tolik vzdálil a že ho Dick nemusí slyšet.

Znovu stál nehybně, uvažoval, co má dělat, když vtom se hustý, temný závěs z listí v křoví pohnul a pomalu, jako kdyby šlo o pouhou zvědavost, vylezla odtud zrůda podobající se krabovi, kterému někdo odcizil pancíř a vpředu mu přilepil chobot. Něco takového tu ještě neviděli, takže zvíře nemělo jméno. Čišelo z něho však nebezpečí a Kazik ho pojmenoval netvor.

Po obou stranách chobotu pod tupýma kovovýma očima měl otvory zakryté membránami. Ty se trochu chvěly a Kazik rázem pochopil, že se musí bát právě jich, i když se s ničím podobným dosud nesetkal.

Proto když se membrány otevřely a z otvorů, které zakrývaly, vytryskly dva proudy žluté tekutiny, Kazik už byl připraven, a i když měl nohy jako přikované, obratně uhnul. Tekutina s hlasitým plesknutím dopadla na zatvrdlou louži a roztekla se po ní jako voda po ledě.

Netvor se nesmírně podivil tomu, co se stalo. Zřejmě nebyl u svých obětí na takové chování zvyklý. Potřásl hlavou, zvedl k obloze chobot a zadupal tenkýma nohama, dával tím najevo svůj vztek.

Kazik se dokonce usmál, když viděl, že útočník zakryl otvory membránami a začal se nafukovat, napínat, nadouvat, až znovu membrány uvolnil, ale místo proudu tekutiny z otvorů ukáply dvě ubohé kapky. Netvor usedl na zadní nohy, podle všeho se rozhodl vyčkávat a přemýšlet, pokud toho byl schopen. Kazik musel vyřešit problém, jak se dostat z pasti.

Lepidlo uschlo a uvěznilo mu nohy. Bylo jasné, že boty musí obětovat. Zkusil se vyzout, což nebylo nic těžkého, pak mu zbývalo skočit asi půldruhého metru stranou a nedotknout se bosýma nohama lepidla, jehož horní vrstva ještě neuschla. Zneklidněný netvor ho sledoval. Sáhl jedním svým pařátem do lepidla, a když zjistil, že ještě nezaschlo a že obět jen tak svými tlapami nedostane, vydal se pomalu kolem pasti, aby našel místo, odkud by na Kazika dosáhl svým chobotem.

Vtom Kazik skočil na opačnou stranu od netvora tak, že dopadl na ruce a nohy přitáhl k sobě. Skoro se mu to podařilo, jenomže se pravou nohou chodidlem dotkl okraje lepidlové louže. Nesmírně bolestivě to pálilo. Snažil se nohu uvolnit a vykřikl tak, že to muselo být slyšet snad až v osadě. Netvor dospěl k závěru, že se oběť konečně chytla a rychle k ní zamířil.

Kazik se přikrčil a vytáhl nůž, už ho chtěl na netvora hodit, pak si ale uvědomil, že důležitější je uvolnit si nohu, co kdyby mu nůž proti takové bytosti nepomohl?

Rychlými pohyby se pokusil seříznout vrstvu lepidla, ale nůž po skelné hmotě jenom sjížděl.

Když ucítil, jak k němu netvor vztahuje chobot, zvedl nůž, aby ho bodl. Z chobotu, který už byl kousek od něho, čpěl nakyslý studený pach.

V tom okamžiku Dick vystřelil z paprskometu.

Hvízdání neslyšel, zaslechl však volání o pomoc, a když doběhl, lekl se víc než Kazik. Vytáhl paprskomet a vystřílel do netvora skoro celý zásobník, až se nafouklé tělo proměnilo v černý kouř a nohy se rozsypaly jako ulámané větve. Kolem dokola voněl ozón.

Kazik udiveně pohlédl na spálené zbytky obklopené suchými větvemi a řekl:

„Proč jsi to udělal? Škoda nábojů.“

Nikdy neviděl paprskomet v činnosti, věděl jenom, že střelami je třeba šetřit.

„Troubo,“ odpověděl mu už klidně Dick. „Vycucal by tě. Co chodíš po lese s nosem nahoru? Už jsi zas byl v Indii?“

Kazik na to nic neříkal. Nakonec se mu podařilo uvolnit chodidlo z lepidla. Tekla mu krev. Hrabal se v tašce a hledal balzám. Pak prohlásil:

„Škoda těch bot.“

Společně pak ošetřili nohu, převázali ji a do osady Kazik dorazil na Dickových zádech. Dick to neměl snadné. Vlekl s sebou ještě pytel s měchýři mustangů, ale byl silný a všichni to věděli. Proto to dokázal. Kazik ani nepromluvil, i když ho noha hrozně bolela a v osadě proležel dva týdny v posteli. Mariana ho léčila nějakými bylinkami. Další týden pak ještě skákal po jedné.

Tohle Kazikovo dobrodružství bylo počátkem důležitých událostí. První impuls vyšel od něho. Seděl tehdy na posteli a sledoval, jak mu jeho nevlastní matka šije boty. Hned ráno Vajtkus přinesl nastříhanou kůži, kterou velká Luisa sešívala. Byla to piplavá práce, i když Mariana z Pólu přinesla opravdové jehly. Nitě tam nenašla, a proto se v osadě pořád používalo nití ze stébel vodních rostlin, které byly tlusté, navíc se pořád musely navazovat, protože byly příliš krátké. Luisa jako vždycky hubovala, protože šití nenáviděla a tady mu museli věnovat spoustu času. Kazik ji pozoroval a nakonec řekl:

„Až se uzdravím, půjdu do lesa a přivleču sem toho netvora.“

„Jakého netvora? A proč, prosím tě?“

„Na šití.“

„Ten tvůj netvor bude za nás šít?“

„Tomu ty nerozumíš,“ řekl Kazik. „On totiž nebude šít, ale bude lepit.“

Luise šla ta slova kolem uší, ale když Kazik něco řekl, vždycky to myslel vážně. Jak jen mohl vstát z postele, dobelhal se ke Stařešinovi a požádal ho o nějakou zbytečnou síť. Stařešina do sítí chytal ryby v jezírkách za bažinami, sítě se mu často trhaly a Stařešina, který považoval pletení sítí za nejdokonalejší uklidňující prostředek, vybral tu největší a nejpevnější a dokonce souhlasil se svou účastí při výpravě na netvora.

Na tu výpravu se vydala i Fumiko, nevlastní Kazikova sestra, a nejstarší z Vajtkusových dětí dobrák Pjatras. A šel s nimi samozřejmě Dick.

Tři dny se trmáceli houštinami, než narazili na netvora plivajícího lepidlo. Dick ho vydráždil a netvor vychrlil celou svou zásobu. Pak už bylo hračkou hodit přes něj síť a dopravit ho do osady.

Pro netvora postavili klec, krmili ho červy a hlemýždi. Cítil se skvěle, zevnitř si své obydlí omotal pavučinou a považoval je za své doupě. Byl však nesmírně hloupý a pomalý, a tak nijak nebezpečný, a pokud jde o jeho odporný vzhled, v osadě si zvykli na mnohem horší zrůdy.

Začali mu říkat plivník. Byla to výjimka z pravidla, které zavedl Thomas Hind a podle kterého všechno kolem dostávalo jména běžně známá na Zemi. Tak třeba zelenou srstí porostlé šestinohé zvíře, na zádech opancéřované, které hlasitě mečí, dostalo jméno koza. Huňatá obluda doslova obrostlá šáterem se jmenuje medvěd. Ze země lezoucí pištící měkkýši jsou houby. A tak dále. Plivníkovi by bylo možno říkat pavouk nebo krab, ale tak byla pojmenována už jiná zvířata.

Stařešina si už dlouho všímal, jak se pozemský jazyk začíná měnit, jak se přizpůsobuje nové skutečnosti. Slovní zásoba dětí se obohacovala jenom z jazyka malé skupiny dospělých, zbytek planety jim nic neříkal. Proto jazyk zcela zákonitě chudl bez ohledu na to, že Stařešina ve škole ukládal dětem, aby se učily nazpaměť verše, které si pamatoval, a pokud si je nepamatoval celé, svolával dospělé a společně pak doplňovali zapomenutý text. ‚Na Zemi je dítěti výborně,‘ říkával, ‚rodiče jenom žasnou, kolik zbytečných slov jejich ratolest pochytila ve škole nebo venku, případně když se dívá na vizor nebo když cestuje. Dítě na Zemi je šťastné. Má nadměrné množství informací, které se k němu sbíhají ze všech stran. A to všechno je vyjádřeno slovy. Ale u nás? Půl tuctu dospělých, kteří si vystačí s tisícovkou slov.‘

Jméno plivník vymyslela Irina, Olegova matka, a hned se vžilo. Malý rozdíl tu však přece jen byl: plivníkovo lepidlo bylo pro dospělé skutečně lepidlem, zatímco pro děti to byly plivance.

Objevení plivníka skutečně značně usnadnilo život všem krejčím. Teď bylo možno slepit jakýkoli oblek. Využití bylo ještě širší, když Vajtkus objevil, že plivníkovo lepidlo tvrdne o něco pomaleji, smísí-li se se slinami, které mu vytékaly z chobotu, a dále že lepidlo přilne i k vyleštěnému kovu. A Sergejev přišel na to, že ze zaschlého lepidla je možno vysoustružit misky, talíře a vyrobil takhle dokonce šachové figurky. A když se do lepidla přimísí barva, kterou je možno získat z barevných druhů hlíny poblíž bažin, pak jsou nádoby a všechny další věci různobarevné a mnohem hezčí.

Na zimu plivník usnul, téměř nepřijímal potravu a získat od něho lepidlo bylo velmi obtížné. Ještě že Vajtkuse napadlo udělat si zásoby v uzavřených nádobách. Jakmile však nastalo jarní tání, plivník se probudil, zneklidněl, vrtěl se v kleci a plival — ovšem zbytečně.